31/10/2017

Jasmine Warga - Moje srdce a jiné černé díry

Milý čtenářský deníčku,

moje čtecí tempo teď není příliš závratné a zápisy o něm se zpožďují ještě víc. A přitom nečtu nic složitého. Další na řadě je Moje srdce a jiné černé díry, které patří do stejné škatulky jako Eleanor a Park nebo spíš Všechny malé zázraky.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdinka Aysel je taková průměrná americká středoškolačka z menšího města. O víkendu chodí na brigádu, která ji moc nebaví, její rodiče se rozvedli a její matka, u které žije, jí vůbec nerozumí. Co jí ale odlišuje od ostatních je její otec, který sedí za vraždu jednoho kluka od nich ze školy. Aysel si tu nešťastnou událost klade za vinu a proto se rozhodne spáchat sebevraždu. Najde si přes internet parťáka z vedlejší vesnice a spolu začnou svůj konec připravovat.

Následuje klasický příběh, kdy se ti dva do sebe postupně zamilují, pak se odcizí a na konci zbývá hodit si korunou na to, kdo přežije. Schéma se tedy velmi podobá Všem malým zázrakům. Oproti nim je postupné zamilování vylíčeno podle mě mnohem obratněji a při žádné scéně jsem neměla neodbytný pocit trapnosti.

V porovnání s ostatními knihami z téhle škatulky, mi přišly postavy jaksi nejpovrchnější. Překvapivě mě moc neokouzlovaly fyzikální příměry jako analogie k tomu, jak se hlavní hrdinka cítí. Otázky, jako kam se poděje potenciální energie po tom, co zemřeme, mi přišly na šestnáctiletou holku zvláštní. Ani příliš hluboké, ani povrchní, ale prostě tak nějak nepasovaly ke zbytku její osobnosti.

Kromě toho mě zaujalo, jak jsou školní projekty v Americe důležité. Snad v každé knize správně zadaný projekt z oblíbeného předmětu (nebo spíš od oblíbeného učitele) nakonec vede k tomu, že si hrdina uvědomí, že deprese není konečný stav.

V podstatě se jedná o další průměrnou knihu tohoto žánru. Ale mě tohle téma nepřestává bavit, myslím si, že je důležité o něm číst a knihy, které se mi zatím dostaly do ruky, udržují průměr hodně vysoko. Takže ani tentokrát nespadne hodnocení pod čtyři hvězdičky.

Závěrečné hodnocení: 

G. Willow Wilson - Alif, neviditelný

Milý čtenářský deníčku,

po několika knihách ze skutečného světa jsem opět zamířila k žánru fantasy. Teda aspoň jeho piktogram nalepila na hřbet Alifa, neviditelného Městská knihovna v Praze. Ale podle mě tam moc nepatřil.

zdroj: goodreads.com
Děj se odehrává kdesi na Blízkém výhodě, ve státě, kde tvrdou rukou vládne emír, všichni musí dodržovat pravidla ortodoxního islámu a každý se může kdykoliv stát obětí státní bezpečnosti. Alif je mladík, který se živí jako gray hat, tedy v podstatě hacker, který svým zákazníkům poskytuje ochranu na internetu a moc se nestará, k čemu ji potřebují.

Příběh nabírá rychlý spád. Alifovi se do rukou dostane tajemná kniha, kvůli které ho začne honit policie. Jeho ochráncem se stane tajemná postava, která o sobě prohlašuje, že je džin. Postupně se před Alifem odhaluje skrytý svět a jen díky němu má šanci přežít.

Autorka zajímavým způsobem propojila islám a fantastický svět džinů, který k jeho kultuře neodmyslitelně patří. Tato jedinečná kombinace vytvořila knihu, která poskytuje autentický pohled na prostředí v islámské diktatuře a zároveň baví svým nabitým příběhem. Myslím, že právě proto byla několikrát oceněna jako kniha roku.

Dlouho mi trvalo, než jsem se do románu začetla, ale asi od půlky jsem ho nemohla odložit. Hlavní myšlenka, že by v knize mohl být zakódován kámen mudrců, není moc originální, ale to, že by tenhle kód šel převést na všemocný počítačový program, už docela ano. Na druhou stranu, tenhle nápad mi jako programátorce přišel až příliš přitažený za vlasy. I když uvážím různé umělé inteligence a neuronové sítě, pořád jsem přesvědčená, že počítač je jen kus železa a k vědomí má asi tak stejně blízko jako panenka Barbie.

Nejvíc mě zaujala postava konvertitky, tedy původem Američanky, která přestoupila na islám a přestěhovala se do Města. Autorka má za sebou podobný osud, takže všechno, co se točí kolem této postavy může podložit vlastními zkušenostmi a právě proto působí tyto části knihy nejvěrohodněji. Zbytek mi přišel taková omáčka, která by se jen stěží přhoupla ke třem hvězdičkám. Sama postava konvertitky čtvrtou hvězdu nezajistí, ale o těch třech není pochyb.

Závěrečné hodnocení: 

10/10/2017

Donal Ryan - Srdce na obrtlíku

Milý čtenářský deníčku,

náhodou se to sešlo, že jsem vedle Joycových Dubliňanů četla i knihu, která je s nimi často srovnávána. Srdce na obrtlíku se skládá ze vzájemně propojených povídek z jedné irské vesnice, která se stejně jako zbytek země po konjunktuře z počátku milénia propadá do recese.

zdroj: goodreads.com

Donal Ryan je označován za Jamese Joyce jednadvacátého století. Jeho první dvě knihy (vydané v opačném pořadí) se skládají z povídek, kde má každá jiného vypravěče a postupně líčí děj vždy z trochu jiného úhlu. Na méně než dvě stě stran autor vtěsnal na dvacet povídek a musím říct, že jsem jako obvykle měla problém s množstvím jmen, které bylo třeba si zapamatovat.

Kromě toho mi po přečtení prvních dvou povídek moc nebylo jasné, o čem kniha vlastně je, co od ní mám čekat, na co se soustředit. Naštěstí to zachránila anotace na přebalu, která sice odhaluje, kam se děj bude ubírat, ale bez ní bych byla úplně ztracená a asi bych knihu po pár stranách odložila.

Když už jsem se konečně naladila na autorův styl. začala se mi kniha docela líbit. Některé osudy byly docela uvěřitelné, jiné působily spíš jako karikatury. Co mi chybělo bylo odlišení nejen jménem na začátku kapitoly, ale i jazykem, protože mám pocit, že padesátiletá paní by měla mluvit jinak než dvacetiletý stavební dělník.

Bohužel píšu tohle shrnutí už trochu s odstupem a za těch 14 dní se mi kniha už docela vykouřila z hlavy. Pamatuji si na několik dějových zvratů i výslednou, ne zcela překvapivou, pointu, ale že by ve mně zanechala nějaký silný dojem, to se říct nedá. Ve srovnání s Dubliňany bylo Srdce na obrtlíku rozhodně čtivější a aktuálnější, ale rozhodně nic, co bych přátelům doporučila na čtení nebo z čeho bych si něco zásadního odnesla.

Závěrečné hodnocení: