12/06/2019

Ian McEwan - Na Chesilské pláži

Milý čtenářský deníčku,

vůbec jsem to nečekala, ale Na Chesilské pláži je pro mě zatím jednoznačně kniha roku. Zatímco Sobota mi přišla přeplácaná nepotřebnými detaily, tady jich je přesně tolik, kolik jich člověk potřebuje k pochopení hrdinů a zároveň jejich záplava neruší plynutí děje.

zdroj: goodreads.com

Dva mladí lidé na počátku šedesátých let prožívají svoji svatební noc. Základní linku doplňují vzpomínky na celý jejich dosavadní život, který nevyhnutelně určí, jak se noc bude vyvíjet.

Musím prozradit pointu děje, takže pokud ji nechceš, deníčku, vědět, dál prostě nečti! Noc se nevydaří, Florence utíká z ložnice na pláž a vyvrcholením knihy je hádka, která vede k rozpadu vlastně dosud nezapočatého manželství. Z předchozích vzpomínek už o obou víme vše a podrobný popis myšlenek během jejich hádky dokonale vystihuje, co se v podobných situacích děje i dnes. Neschopnost partnerů si o problémech s důvěrou a bez odsouzení promluvit znamená vždy těžkou ránu pro jejich vztah.

Teprve při čtení otázek na Goodreads mi došlo, že Florence obtěžoval její otec a to je důvod, proč má takový problém s tím se sblížit s jinými muži. V knize je to mnohokrát naznačeno, ale autor to nikdy na plno nevysloví. Prý v závěru byla pasáž o tom, jak byl za podobný delikt otec později odsouzen, ale ten právě kvůli své polopatičnosti McEwan nakonec vyškrtl.

Ale o tom pro mě ta kniha nebyla. Je mi jedno, jaké důvody měla Florence k tomu, že se bála jakékoliv intimity mezi ní a Edwardem, stěžejní pro mě byla neschopnost si o těchto důvodem bez vzájemného urážení promluvit a najít řešení, ze kterého by profitovali oba.

Přijde mi, že McEwan i Chabon mají podobný styl. Hodně detailních popisů, které mi občas v jejich knihách vadí, protože brzdí děj a nic moc jiného nepřináší. Oba ale mají knihy, ve kterých dokázali vybalancovat míru detailů a příběhu tak, že na ně s nadšením vzpomínám. U Chabona jsou to Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye, a u McEwan je to jednoznačně Na Chesilské pláži.

Velké mínus, které ale neovlivní závěrečný plný počet hvězdiček, byl doslov. Mrzí mě, že se v něm překladatel více nesoustředil na dílo samotné, ale většinu času vlastně mluvil o dalších knihách, které McEwan napsal. Samozřejmě i tyto informace do doslovu patří, ale myslím, že tady si ukrojily příliš velkou část. Na druhou stranu díky tomu vím, že nemá cenu číst cokoliv, co předcházelo Sobotě, ale spíš sáhnout po jeho nejnovějších knihách. Těším se na Myslete na děti!, ale možná dám šanci i Amsterdamu a nejsem si jistá, jestli zkusím Skořápku. Už dávno jsem četla Betonovou zahradu, takže vím, že tohle autorovo rané období mi vůbec nesedí.

Závěrečné hodnocení: 

10/06/2019

Jü Chua - Dva liangy rýžového vína

Milý čtenářský deníčku,

mám pro Tebe další knihu od čínského autora. Říkám si, že by se moje pochopení mělo spíš zvětšovat, ale přiznám se, že tahle knížka mě úplně zmátla.

zdroj: goodreads.com

Autor popisuje životní příběh jednoho celkem asi průměrného Číňana, který čas od času musí rodinnému rozpočtu vypomoci darováním krve. Poprvé tak učiní na základě celkem náhodného setkání se dvěma vesničany, kteří si tímto způsobem přivydělávají pravidelně. Z prvního výdělku si "pořídí" ženu, k dalšímu je donucen během velkého hladomoru, později během kulturní revoluce a naposledy málem prodá celý život jen aby zachránil nevlastního syna.

Oproti Čtyřem knihám, tady mají postavy skutečná jména a vůbec vše působí tak nějak normálně, žádná poetická hyperbola. To ale neznamená, že by jednotlivé osoby působily plasticky. V knize jsou popisovány pouze krizové momenty, žádné líčení běžného dne, volného času nebo čehokoliv, co by čtenáři o postavách řeklo víc.

Kniha byla uzounká a příběh přímočarý. Nebyl nijak napínavý, ale aspoň do jisté míry zajímavý. Do života rodiny vstupují historické události, ale v podstatě tam nenalezneme zmínku o komunismu a že by třeba za nějaké tragédie mohl. Korumpování šéfa odběrů je bráno jako něco naprosto samozřejmého a není tu ani náznak toho, že by toto chování mohlo být odsouzeno. Vlastně jediný "názor", který z knihy nakonec vyplývá, je, že člověk by neměl darovat krev, pokud to není absolutně nutné, a peníze z ní by měly jít na něco naprosto speciálního, rozhodně by se jimi neměla živit rodina.

Českému vydání zoufale chybí nějaký doslov, který by čtenáři trochu poodhalil kontext, ve kterém byla kniha napsána. Snažila jsem se něco dohledat na internetu, ale moc toho není, většina zmínek se vztahuje k úspěšnému filmu, ale nikoliv přímo ke knize. Autor prý v díle používá postupy jistého typu čínské opery a oproti raným povídkám se přiklonil více k realismu, aby román zpřístupnil západním čtenářům.

Při nejmenším mě kniha vybídla k tomu, vyhledat si víc informací o dárcovství krve v Číně (problémy s rozšířením HIV, nedostatek krve po tom, co se za odběry přestalo platit a staly se dobrovolnou záležitostí), nebo třeba o zdravotním systému. Přijde mi hrozně zvláštní, že v komunistické velmoci nebylo v sedmdesátých letech zdravotnictví "zdarma" (u nás tomu tak je od začátku 50. let, jedna z prvních komunistických reforem vůbec), dokonce jsem zjistila, že k nějakým změnám začalo docházet až v tomto století a že sice existuje nějaký koncept národního pojištění, ale pokud si člověk nepřiplácí, stejně si až 70% výdajů za péči musí hradit sám. Jejich systém mi vlastně nejvíce připomíná ten americký.

Nejzvláštnější je vztah otce a nejstaršího syna, který ale není jeho vlastním. My v takovém případě řešíme spíš lásku a vztah, který jsme si za ta léta k dítěti vybudovali, ale otec v knize stále přemýšlí pouze o ekonomických důsledcích. Zároveň ho ale musí mít rád, protože ho nakonec přijme do rodiny, stará se o něj a nakonec daruje krev, jen aby ho zachránil. Při tom věří, že krev může použít pouze na krví spřízněné příbuzné.

Dalším aspektem je přátelství a solidarita. V této knize je jí vlastně spousta, sousedé se složí na nemocného syna, chudákovi na ulici nabídnou teplý čaj a spolunocležník zmrzlému hrdinovi nabídne selátko, které ho v noci zahřeje. V západních románech je pomoc většinou spojená se zvědavostí, lidé, kteří si pomáhají, si vypráví své příběhy a pak díky empatii udělají možná víc, než se po nich chce. Tenhle rozměr mi zatím ve všech knihách chyběl, každý si hledí svého, nechce být zatažen do cizích problémů. Nejradši bych si místo dalšího intelektuálního román přečetla nějakou červenou knihovnu nebo YA od čínského autora, to by mi asi víc řeklo o tom, jak to dnešní Číňané cítí.

Závěrem dávám nicneříkající tři hvězdičky. Body ubírám hlavně nakladateli, který nedoplnil text o doslov. Zůstává ve mně pocit, že jsem román prostě nepochopila, spousta souvislostí mi zůstala skryta a povrchní čtení mi nic moc nepřineslo. V jiných možná emoce vyvolávají těžké osudy hlavního protagonisty, ale mě jeho osud nechal docela chladnou.

Závěrečné hodnocení: 

07/06/2019

Rainbow Rowellová - Nedej se

Milý čtenářský deníčku,

třetí kniha od Rowellové a třetí pecka. Jako obvykle jsem se od knihy vůbec nemohla odtrhnout, i když měla skoro 400 stran, přečetla jsem ji za dva dny. Ne, není tak skvělá jako Eleanor a Park, ale vyvolává stejnou potřebu domýšlet příběhy hlavních postav a tak i po poslední stránce ještě chvíli pobýt v jejich světě.

zdroj: goodreads.com

Nejdřív se kniha objevila ve Fangirl, kde ji hlavní hrdinka netrpělivě očekávala jako závěrečný díl série o studentech kouzel. Rowellová v závěru píše, že se jí postavy kluků tak zalíbily, že jim prostě musela stvořit vlastní, plnohodnotný příběh.

V podstatě jde o variaci na Harryho Pottera. Kouzelnická škola, vyvolený, který má zničit velkého nepřítele, nejlepší kamarádka a stejně starý úhlavní nepřítel, který je zároveň spolubydlícím. Autorka se nesnažila vytvořit nic moc originálního, žádnou promyšlenou sérii, jako vždy jí jde o lásku a v jakých nečekaných kombinacích může vzniknout.

Rozjezd je trochu pomalejší, protože Baz, tedy úhlavní nepřítel Simona, vyvoleného, se ztratil. Po pár desítkách stran ale dorazí a hned v první kapitole z jeho pohledu se čtenář dozví (jak už z anotace věděl), že Baz je beznadějně zamilovaný do Simona.

Na půdorysu Romea a Julie autorka rozehrává roztomilou gay romanci mezi dvěma krásnými, mladými kluky, kteří se po mnoha letech neskrývané rivality snaží bok po boku zachránit svět.

V prvním díle podcastu Literární disco holky mluvily o Lanczovce, že všechny její knihy jsou podle jednoho schématu a člověk by skoro poslepu přesně nalistoval scénu s první polibkem, sexem, rozchodem, jen kulisy se mění. A tak je to i u Rowellové. Drží se úspěšného schématu pomalejšího rozjezdu, první pusa, odloučení/hádka, závěrečné shledání. Nemohla bych číst její knihy krátce po sobě, ale teď po několika letech mi její neoriginalita vůbec nevadila.

Oproti jiným gay romancím, které jsem v poslední době četla, se mi líbilo, že Simon vlastně vůbec neví, jestli je nebo není homosexuál. Do teď chodil s holkou a přišlo mu to ok. A pak je najednou na zemi s Bazem a přijde mu to taky úplně v pořádku, (skoro) vůbec neřeší, jestli je to správné, co si o něm budou ostatní myslet a jestli náhodou není divný. Prostě teď ho to dělá šťastným a to je to podstatné.

Během čtení mi bylo jasné, že tohle je na pět hvězdiček. Ale s drobným odstupem si říkám, že by tahle kniha do elitní skupiny patřit neměla. Je čtivá, je romantická a hlavní hrdinové jsou prostě k sežrání. Na druhou stranu není moc originální, čtenáře rozhodně ničím neobohatí a asi to není kniha, kterou bych chtěla mít doma a později se k ní vracet. V porovnání s Eleonor a Park vychází o značný kus hůř, takže nakonec musí zůstat na čtyřech hvězdičkách.

Mimochodem, autorka se překvapivě po několika letech rozhodla napsat druhý díl, který v angličtině vyjde letos na konci září. Asi nevydržím čekat na český překlad :-)

Závěrečné hodnocení: 

04/06/2019

Jen Lien-Kche - Čtyři knihy

Milý čtenářský deníčku,

moje čínské období pokračuje a přitvrzuje. Zrovna dnes v noci uplynulo třicet let od masakru na náměstí Nebeského klidu a před šedesáti lety probíhal hladomor, při kterém zemřely desítky milionů lidí. Čtyři knihy ho ztvárňují zvláštní, na jednu stranu naturalistickým, na druhou poetickým způsobem. Bohužel velmi obtížně čitelným.

zdroj: goodreads.com

Na knize je asi nejtěžší poznat, kde končí autor a začíná hlavní postava Spisovatel. Oba píší Čtyři knihy (dobře, tu čtvrtou píše jiná postava), které se odehrávají v době autorova narození během Velkého skoku. Postavy se setkávají v pracovním táboře eufemisticky nazvaném zóna přerodu. Pěstují obilí na neúrodné půdě a zavazují se k nesplnitelným výnosům. Taví ocel z vlastních nástrojů a nedokonalého železitého prášku. Nakonec umírají hlady a požírají mrtvoly spoluvězňů.

Autor si pohrává se stylem, jedna z knih je psána trochu jako Bible, používá její obraty případně odkazuje na celé její pasáže (stvoření světa, potopa). Často se opakují věty, které zdůrazňují, co se děje a jak ani posledních dvacet stran vlastně nikam nevedlo. Udavačská kniha Záznamů zločinců nemá styl policejního hlášení, ale také spíš realistické básně.

Závěrečná kniha o Sysifovi by měla ještě více akcentovat celkovou nesmyslnost veškerého popsaného počínání, utrpení postavené na hlavu, nevyhnutelné a ještě krutější než to předchozí. A to je podle mě jen zlomek toho, co se v knize ukrývá, jsem si jistá, že spousta věcí mi vůbec nedošla.

Román rozhodně není pro někoho, kdo o čínské historii nic neví. A rozhodně nepatří k přístupným knihám, které zprostředkují hrůznou historii širokému publiku. Ani já jsem si její čtení moc neužívala, je sice relativně tenká, ale hutná. Autor v úvodu přiznává, že vlastně ani nepočítal s tím, že někdy vyjde, psal ji pro sebe, protože měl potřebu takovouhle věc napsat. Vůbec je zajímavé číst o životě čínských spisovatelů, o věčném sváru, jak neurazit režim a zároveň psát pravdu.

Myslím, že z knihy bude nadšený velmi úzký okruh sinologů a vůbec odborníků. Jsem ráda, že jsem ji četla, určitě zastupuje důležitý dílek ve skládačce čínské literatury. Jsem zvědavá, co přijde příště. Nemůžu ji nikomu doporučit, snad jen někomu s podobnou zvědavostí, ale nezapomenout: "curiosity killed the cat".

Závěrečné hodnocení: