28/02/2018

Kazuo Ishiguro - Soumrak dne

Milý čtenářský deníčku,

k Vánocům a k svátku jsem dostala předplatné na Audiolibrix. Díky němu si každý měsíc můžu vybrat jednu audioknihu za jeden kredit. Začala jsem hned v lednu Soumrakem dne od laureáta Nobelovy ceny Kazua Ishigury.

zdroj: alza.cz
Kazua Ishiguru jsem znala už dávno před tím, než získal Nobelovu cenu. Nejdřív jsem od něj četla Neopouštěj mě, později Malíře pomíjivého světa. Na Soumrak dne jsem se chystala už dlouho, takže když jsem zjistila, že ho vydali jako audioknihu neváhala jsem, a první kredit utratila za něj.

Přednes Jana Vlasáka, hudební předěly a vůbec všechno, co se dá na audioknize vymyslet, bylo naprosto bezchybné. popíšu ti tedy zejména knihu jako takovou.

Stárnoucí majordomus pan Stevens vypráví o tom, jak před druhou světovou válkou sloužil u lorda, který byl ve zpětném pohledu hodnocen jako fašistický kolaborant. Nyní je jeho pánem mladý Američan, který koupil celé sídlo v nařízené aukci. Právě teď je na cestě za bývalou komornou slečnou Kentonovou, která se, jak se postupně ukazuje, mohla stát jeho ženou, kdyby si její pozornosti pan Stevens všiml, místo toho, aby pořád jen myslel na správně vyleštěný příbor.

Autor podle mě skvěle vystihl styl, jakým by upjatý, pokrytecký majordomus rekapituloval svůj život. Je až neuvěřitelné, jak necitlivý byl k potřebám ostatních. Působí jako robot, kterého se nedotkne ani smrt vlastního otce. Na jednu stranu ho člověk může obdivovat, protože by skutečně lepšího sluhu nenašel, ale na druhou stranu, možná je lepší zaměstnávat člověka s podobnými názory, než někoho zcela bez názoru a empatie.

Jak je mým zvykem, po doposlouchání knihy jsem si pustila film, ve kterém hlavní roli ztvárnil Anthony Hopkins a role slečny Kentonové se zhostila Emma Thompsonová. Překvapilo mě, že v něm nechybí žádný důležitý moment z knihy a celkově si zachoval veškerou atmosféru ze své předlohy a nedopustil se žádné zjednodušující zkratky. Obdivuhodné!

Moje hodnocení končí na pěti hvězdičkách. Samotné téma možná není tak zajímavé, ale jeho zpracování je dokonalé, takže nemám důvod sahat po nižší známce.

Závěrečné hodnocení: 

26/02/2018

Alena Mornštajnová - Slepá mapa

Milý čtenářský deníčku,

na Kosmasu byla v akci e-kniha Slepá mapa, prvotina Aleny Mornštajnové, autorky Hany, kterou jsem nedávno dočetla a moc se mi líbila. Proto jsem neváhala, zakoupila a ihned přečetla. Teď ještě splašit Hotýlek, a budu ji mít kompletní.

zdroj: goodreads.com
V podstatě je Slepá mapa Haně dost podobná. Opět jde o příběh české rodiny z nedávné minulosti. Zatímco Hana se soustředí jen na druhou světovou válku a čas krátce po ní, Slepá mapa vypráví osudy tří generací rozkročené přes celé dvacáté století.

Příběh začíná v pohraničí, kam Anna utekla od rodiny se svým manželem, protože jejich sňatek matku zrovna nepotěšil. Většina knihy se věnuje osudu její dcery Alžběty. Snaží se uspět jako dámská krejčová, ale nezastavitelný tok dějin jí neustále hází klacky pod nohy. Komplikované poměry v českém pohraničí před válkou vrcholí jejím útěkem do vnitrozemí. Za války na módu nejsou prostředky, a tak pracuje jako uklízečka. Aby unikla totálnímu nasazení, vdá se za kamaráda z dětství. Po válce sice vybuduje úspěšný salon, ale komunisti ho pochopitelně zabaví. V tu chvíli se autorka přesouvá k poslední z rodu Anežce, která v režimem svázaném prostředí nemůže studovat umění a končí jako zdravotní sestra v místní léčebně. Věčně nešťastná, ustrašená žena proplouvá životem a postupně přestává doufat, že se pro ni kdy něco změní.

Uf, nerada ti, deníčku, popisuji celý děj, ale u téhle knihy to jinak nešlo. Mornštajnová sama se označuje za spisovatelku příběhů. Ty tvoří páteř jejího díla, které konfrontuje běžné hrdiny s událostmi jejich doby. Neustále poukazuje na to, že nebýt nepříznivých okolností, všechno mohlo dopadnout jinak a kdyby se papalášové neustále nepřeli o moc, obyčejní lidé by mohli žít docela šťastně.

Oproti Haně je vidět, jde o prvotinu. Příběh vyniká nad charaktery a některé postavy působí příliš schematicky. I tak je neuvěřitelné, kolik toho autorka na třista stránek vmáčkla. Nejde o nic hlubokého, každý příběh by se dal vzít a zpracovat v samostatném románu, ale právě nezastavitelnost dějin a to, že jediný den změní osud na další desítky let, dává románu jeho výjimečnost.

Závěrečné hodnocení:

Petra Dvořáková - Já jsem hlad

Milý čtenářský deníčku,

Petra Dvořáková je pro mě vedle Petry Soukupové zázrak současné české literatury. Četla jsem její Sítě a Proměněné sny, o obou jsem ti už psala. Teď jsem si koupila její poslední knihu pro dospělé, kterou jsem ještě nečetla. Jedná se o její zpověď o boji s mentální anorexií.

zdroj: goodreads.com
Už když jsem četla Sítě pustila jsem si 13. komnatu, ve které autorka mluví o všem, co ji v životě potkalo. A nebylo toho málo. Nejdříve jako patnáctiletá vstoupila do kláštera. Později odešla, brzy se vdala, ale manželství nebylo šťastné. Do toho její syn onemocněl leukémií. Osud s ní smýkal ode zdi ke zdi a ona měla pocit, že jediné, nad čím má moc, je jídlo. A odepřít si ho jí přinášelo uspokojení. Jediné, kterého byla schopná v danou dobu dosáhnout.

Jako každá nemoc duše, ani mentální anorexie nemůže být líčena jen sama o sobě. Knížka tedy postupuje pomalu od začátku autorčina života a v každé fázi upozorňuje na ty kousky, ze kterých se nakonec zákeřná nemoc poskládala dohromady. Kdyby je zpracovala formou románu, čtenář by si řekl, že tolik utrpení a podivných rozhodnutí nemůže normální člověk za jeden život stihnout. Upřímnost zpovědi jí dává sílu a jedinečnost mezi knihami na podobné téma.

Oceňuji autorčinu odvahu všechno napsat a publikovat. Přiznává, že práce na knize pro ni byl způsob, jak se vyrovnat s dosavadním životem. Navíc tím, že se u ní nemoc projevila až v dospělosti, působí originálně mezi typickými příběhy náctiletých holek, které se hladověním snaží přiblížit ikonám, které znají z módních časopisů, a dosáhnout uznání okolí.

Pokud by ale knihu vzal do ruky obyčejný čtenář, asi ho příliš nezaujme. Zpověď je autentická, ale to také znamená neučesaná. Autorka trochu přeskakuje a neustále předbíhá. Dokola opakuje, co pro ní hlad znamenal, jak komplikovaný měla vztah s matkou, jak se plácala v intimním životě s manželem. Zmíněná 13. komnata poskytne v podstatě stejné informace, ale v mnohem uhlazenější formě. Takže doporučuji jen skutečným fanouškům autorky nebo lidem s hlubokým zájmem o ženskou duši týranou hladem. Pro ostatní jsou na trhu určitě lepší knihy se stejným tématem.

Závěrečné hodnocení: 

John Green - Papírová města

Milý čtenářský deníčku,

John Green je populární autor romantické literatury pro mladé. Papírová města se tak náhodou povalovala v knihovně na poličce s dnes vrácenými knihami, tak jsem si řekla, proč je nezkusit.

zdroj: goodreads.com

Od začátku jsem měla pocit, že příběh odněkud znám. Nejdříve pomsta bývalým kamarádům a spolužákům a potom útěk, který mapují záhadné stopy roztroušené na různých místech v okolí. Vypraveč a hlavní hrdina v jednom začne pátrat po své zmizelé kamarádce, kterou asi miluje a rozhodně se o ní bojí. Zmizela už párkrát před tím, ale tentokrát si vybrala přímo jeho, aby ji našel.

Důvod, proč se mi příběh zdál povědomý, neznám. Jsem si téměř jistá, že jsem knížku dřív nečetla. Takže jsem musela vidět film. Ale kdybych na něj šla do kina, to bych si pamatovala. A na to, aby ho dávali v televizi je trochu moc nový, ne? Prostě záhada.

Asi i proto mě knížka moc nebavila. Pamatovala jsem si hlavně konec a přišlo mi, že hlavnímu hrdinovu trvá strašně dlouho, než se prokouše ke správnému řešení. Všichni hrdinové jsou střiženi podle typických šablon amerických teenagerů. Pár outsiderů, místní barbie, partička šikanující ostatní spolužáky a samozřejmě nechybí inspirativní učitelka angličtiny. Prostě nic nového, nic originálního.

Skončíme opět na třech hvězdičkách, i když ke dvěma je tentokrát opravdu jen krůček. Prosvištěla jsem knihou za pár odpolední, ke konci jsem se opravdu nemohla odtrhnout, zcela výjimečně jsem u ní neusnula ani v době poobědové pauzy na gauči, ale že bych si z ní odnesla něco jiného než příjemně strávené odpoledne, to se říct nedá. Snad až na to, že jsou v ní zmíněny Stébla trávy od Whitmana, které bych si tím pádem mohla v rámci čtenářské výzvy 2018 přečíst.

Závěrečné hodnocení: 

Aimee Benderová - Zvláštní smutek citronového koláče

Milý čtenářský deníčku,

přiznávám se, že Zvláštní chuť citronového koláče jsem úplně nepochopila. Románová rodina, jejíž členové mají neobyčejné schopnosti, které je ale spíš obtěžují, než že by jim přinášely něco dobrého, mi nebyla moc sympatická.

zdroj: goodreads.com
O svém životě vypráví nejmladší členka rodiny, devítiletá Rose. Vše začíná tím, že jednoho dne začne z jídla cítit pocity jeho tvůrce. Pozná, že maminka je šíleně smutná, prodavač v pekařství svou práci nesnáší a kuchařka ve školní jídelně ztratila naději na lepší budoucnost. Proto začne raději vyhledávat jídlo z továren, ke kterému se lidská ruka ani nepřiblížila. Jak stárne, zjišťuje, že i její bratr je poněkud zvláštní a tatínkův strach z nemocnic také není úplně bezdůvodný.

Pokud by člověk bral příběh doslova, nic moc by si z něj nevzal. I když jednou nebo dvakrát čtenáře děj překvapí, většinou plyne tak nějak samozřejmě, jako život každého z nás. Rose dospívá a hledá práci a přemýšlí, jak naplnit svou existenci. Podivné schopnosti jsou nedílnou součástí běžného dne, ale všichni je skrývají a snaží se žít tak, aby o nich nikdo nevěděl, aby je moc neobtěžovaly.

Musela jsem hledat nějaké poselství mezi řádky. Že by schopnosti představovaly paralelu k postižení nebo nějaké zákeřné nemoci? Možná. Pak je ale strašně smutné, že si o tom v rodině nepovídají a nesdílejí své utrpení. To je vůbec výrazný rys jejich soužití. Sice se scházejí denně na večeři, snaží se vyjádřit si podporu v pracovních nebo školních záležitostech, ale to je všechno. O pocitech se vůbec nebaví, dá se říct, že před nimi utíkají.

Osamělost, melancholie a neschopnost změnit to, čím se člověk narodil. Většina podobných knih je naplněna nadějí a cílevědomým jednání postav, které se snaží osud změnit a dosáhnout štěstí. Hrdinové, které stvořila Benderová, spíš přežívají a pokud se v jejich životě něco zlepší, je to výsledkem spíš náhody než nějakého záměrného chování. To vlastně odpovídá tomu, jak se věci dějí ve skutečném životě, ale číst o tom mě moc nebavilo. Na druhou stranu autorčin styl je tak originální, že jsem neodolala a v knihovně si půjčila její další román. Tak uvidíme, jestli tentokrát odhalím víc.

Závěrečné hodnocení: 

13/02/2018

Roald Dahl - Sólový let

Milý čtenářský deníčku,

od té doby, co jsem četla Dahlovu autobiografii Kluk, jsem si chtěla přečíst druhý díl Sólový let, ale v knihovně ho dlouho neměli, jela jsem kvůli tomu i do jiné pobočky, ale bohužel, teňoučká knížečka nebyla k nalezení. Teď jsem se konečně dočkala.

zdroj: goodreads.com

Roald Dahl zde popisuje svoje zážitky z Afriky, kde nejdřív začal jako pracovník firmy Shell, ale se začátkem druhé světové války kariéru u této společnosti přerušil a jako pilot se přidal k anglickým jednotkám RAF. Naneštěstí jeho působení v nich nemělo dlouhého trvání, vyvázl s téměř zdravou kůží a mohl se později stát úspěšným spisovatelem.

Dahlův vypravěčský talent je nepřekonatelný, velmi civilní a při tom zábavný. Téměř ve všech kapitolách jde jemu nebo někomu blízkému o život, ale přesto nejsou děsivé. Zvlášť jeho zážitky z leteckých operací jsou popsány tak, jako by je psal obyčejný kluk, v popisu bitev přiznává své chyby a nebojí se poukázat i na chyby svých nadřízených. Zároveň popisuje i spoustu všedních věcí jako jsou latríny nebo chuť řeckého vína.

Závěrečné hodnocení skončí opět na čtyřech hvězdičkách, protože nejde o knihu, která by měnila život, ale jinak je naprosto perfektní a jediné minus na ní je, že nemá aspoň dvojnásobný počet stran.

Závěrečné hodnocení: 

12/02/2018

Marek Šindelka - Únava materiálu

Milý čtenářský deníčku,

o Únavě materiálu jsem poprvé slyšela loni na Světě knihy, kde jsem navštívila diskuzi s autorem. Tenhle měsíc jsem na ní konečně narazila v knihovně.

zdroj: goodreads.com

Román sleduje osudy dvou bratrů uprchlíků, kteří putují Evropou a snaží se dostat kamsi na sever, kde už léta bydlí jejich bratránek. Hned na začátku knihy se jejich cesty rozdělí a sice jsou dost rozdílné, co se týká konkrétních zážitků, ale obě spojuje zběsilá touha dostat se někam, kde se jim bude společně dobře žít.

Na besedě Marek Šindelka mluvil o tom, jak při psaní knihy spolu s hrdiny prožíval jejich utrpení a jak se ho dotkly osudy uprchlíku, se kterými se v rámci přípravy na knihu setkal. Vůbec si neumím představit, že bych takovou knihu napsala, už jen číst ji pro mě bylo utrpením (nikoliv čtenářským, já prostě ty jejich osudy hrozně prožívám a lituju je).

V mnohém mi kniha připomínala Cestu od McCarthyho, protože (pokud si dobře pamatuji, už je to věčnost, co jsem ji četla) se také odehrává v zimě, nedostatek jídla je všudypřítomný a jediným způsobem, jak přežít, je krást a vloupávat se do opuštěných stavení. A když člověk narazí na další lidi, je to spíš důvod k útěku než k radosti. V Únavě materiálu je narozdíl od Cesty aspoň nějaká naděje, že se kluci dostanou tam, kam chtějí.

Autor také zmínil, jak mu připadá smutné, že nikdo nepíše žádnou angažovanou literaturu o současných společenských problémech. Když už někdo píše o něčem vážném, odehrává se to v minulosti nebo jde pouze o osobní tragédii jednotlivce, ale téměř nikdy nereflektuje celospolečenské problémy. S tímto názorem se ztotožňuji a pokud někdy napíšu knihu, doufám, že bude patřit do téhle kategorie (jak troufalé!).

Kniha je napsaná velmi sugestivně, ale chybí jí pořádný konec. Na poslední stránce jsem měla pocit, že autorovi došel papír v psacím stroji (nebo spíš místo na disku...), takže poslední kapitolu už dopsat nemohl. Navíc mi přišla příliš jednostraná, nemá cenu ji doporučovat někomu, kdo se uprchlíků bojí, aby se v ní dozvěděl něco o jejich skutečných osudech, protože pro takového čtenáře bude moc drsná, jednotvárná a odtažitá. Možná taková má angažovaná literatura z definice být, ale já myslím, že bychom potřebovali trochu něco jiného. Mě by se třeba líbil pohled místních, nějakého aktivního dobrovolníka, městského intelektuála, venkovského sedláka a udřené prodavačky. Snad někdo něco takového napíše...

Závěrečné hodnocení: 

Kolektiv autorů - Rok čtyř

Milý čtenářský deníčku,

Rok čtyř je zbrusu nový soubor povídek, který napsali účastníci kurzu tvůrčího psaní pod vedením Reného Nekudy. Jedním z frekventantů byla i moje sestra, a to je důvod, proč jsem knihu četla.

zdroj: goodreads.com

Knížka se skládá z dvaceti kratších povídek, které spojují čtyři hlavní postavy. Nebudu je ale ani vyjmenovávat, protože často nejsou hlavními hrdiny jednotlivých příběhů. Kromě toho je okolo nich spousta další postav (partneři, rodiče, přátelé, náhodní kolemjdoucí...), takže dohromady je v tom hrozný guláš. Nemá cenu snažit se pochopit všechny vzájemné vztahy, daleko lepší je se zaměřit na povídky odděleně.

Dalším trikem, jak zmást čtenáře, je nepřeberná paleta stylů a zpřeházený popis děje. Kdyby byly povídky delší nebo kdyby jejich autor byl stále stejný, čtenář by si na jeho styl zvykl a porozumněl by. Takhle jsem ale často přečetla povídku, vůbec jsem ji nepochopila, ale neměla jsem chuť se k ní vracet, protože ty další to stejně moc neovlivnilo a že by mi utekla nějaká životní pravda, jsem se taky nebála.

Několik povídek se mi líbilo. Mezi nimi ta od mojí sestry (Dead can dance), hned  první povídka Den čtyř, Rozhovor, který jsme nikdy nevedli (přiznávám, líbil se mi spíš nápad než realizace) nebo Cesta. Naopak třeba povídka Pro Nelu nebo Brož mě úplně minuly.

A teď musím přidat hodnocení... Koncept knihy moc nevyšel, to propojení to spíš kazí. Tak třetina povídek šla úplně mimo mě, třetinu jsem pochopila, ale moc mě nezaujaly a třetina se mi líbila a jsem zvědavá, jestli jejich autoři budou v psaní pokračovat. Celkově se sbírka potácí někde mezi dvěma a třemi hvězdičkami, takže z protekce se nakonec přikláním ke třem.

Závěrečné hodnocení: 

Alena Mornštajnová - Hana

Milý čtenářský deníčku,

ač se to podle první části vůbec nezdá, Hana jako další kniha v řadě zpracovává téma holokaustu. Tentokrát jde o pohled trochu netradiční, který se zaměřuje hlavně na to, jak přeživší vnímají okolí a jak okolí vnímá je.

zdroj: goodreads.com

Román začíná příběhem devítileté Miry, jejíž rodina patří mezi první infikované tyfem v malém městě (podle skutečné události ve Valašském Meziříčí) několik let po válce. Z počátku sice tragický, ale jinak nenápadný příběh dostává úplně nový rozměr, když se v další části čtenář dozví, že podivínská Miřina teta Hana patří mezi nemnohé přeživší holocaustu. Příběh pak pokračuje popisem Hanina života před válkou, během ní, ale i "hanou", kterou musí snášet po návratu do normálního života. Postupným líčením jejího osudu se čtenář dozvídá, jak která postava za ten dlouhý čas jednala a jak to Hanu a její rodinu ovlivnilo.

Zaujalo mě, že i když se příběh odehrává na pozadí dvou historických tragédií, autorka se nesoustředí na jejich popis z mnoha stran, ale rozebírá osud dvou obyčejných dívek, které mají své obyčejné touhy a naděje, ale nepřízeň osudu jim je zničí. Obě by se mohly narodit dnes a pravděpodobně by měly podobné životní cíle jako tehdy. Vnitřní pocity historická doba vlastně příliš neovlivňuje.

Pěti hvězdičkami šetřím, a ani Hana na ně nedosáhne. Je to přitom skvěle napsaný román, zejména epidemie tyfu v druhé polovině dvacátého století pro mě byla novinkou. Ale to nestačí k tomu, aby se probojovala do elitní skupiny knih, které si budu pamatovat za dalších pět let.

Závěrečné hodnocení: 

09/02/2018

Nick Hornby - Po hlavě

Milý čtenářský deníčku,

Po hlavě jsem si v knihovně vybrala náhodou podle autora, od kterého už jsem četla Dlouhou cestu dolů Jak na věc (to je ale divný překlad originálního názvu About a boy). Nebylo to zdaleka tak dobré, jako tyhle jeho dvě známější knížky, ale téma narození dítěte mi bylo příjemně blízké.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdina je šestnáctiletý kluk, skejťák, kterému se povede po krátké známosti zbouchnout přítelkyni. On sám se narodil jako "omyl" šestnáctileté matce, takže tuší, že tahle událost mu úplně změní život.

Autor zvolil atraktivní ich-formu a navíc přidal dvě krátké cesty do budoucnosti, ve kterých se hlavní hrdina dozví, jak bude jeho život vypadat na pár měsíců. Stylizovaný projev nepříliš chytrého puberťáka působí autenticky, autorův cit pro vystihnutí typických situací (noční vstávání ke řvoucímu miminu, porod, rozhovor s kamarádem mimoněm) zase nabízí něco i pro "náročnějšího" čtenáře.

Celkově jde o knihu, která nic objevného nepřináší, hrdinové jsou dost prvoplánoví a děj ničím nepřekvapí. Hodnocení dvěma hvězdičkami utekla jen o vlásek, hlavně proto, že si nehraje na nic vznešeného, typická oddechovka, od které toho člověk moc nevyžaduje.

Závěrečné hodnocení: 

06/02/2018

Jaroslav Kalfař - Kosmonaut z Čech

Milý čtenářský deníčku,

nestíhám. Při kojení je sice na čtení spousta času, takže seznam přečtených knížek se utěšeně rozrůstá, ale chvilku na psaní si hledám jen těžko. Už mám zase skluz asi pět knih, takže budu stručná. Kosmonaut z Čech mě hlavně překvapil, čekala jsem satirický román, ale spíš šlo o analýzu duše člověka se složitou minulostí a nelehkou současností.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdina Jakub Procházka je expertem na hvězdný prach. U Venuše se nedávno objevil záhadný oblak, česká vláda koupila skoro hotovou raketu od Švýcarska a díky tomu dostane Jakub příležitost zkoumat prach přímo ve vesmíru. Kniha popisuje jeho cestu, návrat na Zem, ale také vzpomínky na vědcovo dětství poznamenané ztrátou rodičů, kde navíc jeho otec pracoval jako estébák.

Z popisu je jasné, že nejde o variaci na seriál Kosmo, který Česká televize uvedla před rokem. Sice se tu vyskytují nějaké drobné vtípky na českou povahu jako je právě koupě rakety nebo sponzoři letu, ale to je spíš koření celkem vážného příběhu hrdiny trestaného za činy svého otce celou společností, ve které nikdo není bez viny, ale obvinit druhé je o tolik snazší. Tahle část mi přišla nejzajímavější.

Druhá linie příběhu se vine kolem jeho vztahu s manželkou. Ta už mě tolik nezaujala. Jeho problémy mi byly dost vzdálené a vložené rozhovory s psychologem možná až příliš americké. Celkově ale zabírá spíš menší část knihy, takže není důvod kvůli ní snižovat jinak celkem vysoké hodnocení.

Závěrečné hodnocení: