19/11/2020

Ian McEwan - Skořápka

Milý čtenářský deníčku,

McEwan se dostal mezi moje oblíbené autory. Vím, že jeho starší díla se mi moc nelíbí, takže raději čtu ta novější, i když nejsou kritikou tolik vychvalována jako třeba Betonová zahrada (tu jsem četla hrozně dávno a jediné, co si pamatuju, je, že mě znechutila a nelíbila se mi). Skořápka nebyla nic moc, ale bavila mě.

zdroj: goodreads.com

Příběh je parafrází na Hamleta, kde syn zavražděného otce celý děj sleduje z matčiny dělohy. V doslovu mi Ladislav Nagy vysvětlil, že autor využívá "vševědoucího vypravěče", který je neobvykle ztvárněn jako nenarozené dítě. Na jednu stranu nevidí, takže nemůže vědět, jak vypadají barvy, ale přesto popisuje staré křeslo nebo oblečení některé z postav. Autor chvílemi tuhle nedokonalost připouští, dokonce zdůrazňuje, aby na ni o pár stránek dál úplně zapomněl. Jako čtenář jsem si toho všimla, jakožto matfyzáka mě to iritovalo, ale vysvětlení v doslovu, že tím autor čtenáře záměrně mate, mě okouzlilo.

Kniha obsahuje na beletrii neobvyklé množství vysvětlivek, ale většinou ani s nimi jsem nezvládla ocenit odkazy na jiná díla a autory v anglofonním světě pravděpodobně každému dobře známé. Upřímně, horko těžko jsem chytala i ty triviální na Hamleta. Naštěstí nemám pocit, že by mi to zážitek z románu nějak zkazilo nebo významně ochudilo, užila jsem si ho i bez nich.

Samotný příběh je docela zábavný, spíš hříčka než dokonale promyšlené vyprávění. Postavy mužů mi přišly uvěřitelné, ale matku jsem absolutně nechápala. Její postoj k těhotenství byl naprosto nejasný, jako by ani dítě nečekala. Jsem si jistá, že i to byl autorův záměr, ale ten už mi smysl nedával.

Dávám tři hvězdičky. Nešlo o nic světoborého, rozhodně bych Skořápku někomu jen tak nedoporučila, ale McEwanovy fanoušky myslím neurazí. Navíc jde o další ukázku postmoderního vyprávění, které zůstává snadno srozumitelné.

Závěrečné hodnocení: 

11/11/2020

Petra Hůlová - Macocha

Milý čtenářský deníčku,

když jsem Macochu rozečetla, tak jsem ani po dvaceti stranách netušila, co vlastně čtu a málem jsem knihu odložila. Pak jsem si přečetla recenzi na iLiteratuře, text začal trochu dávat smysl a nakonec jsem docela ráda, že jsem ji dočetla.

zdroj: goodreads.com

Kniha obsahuje proud myšlenek a událostí očima neustále opilé spisovatelky románů pro ženy. Většina textu je značně nepřehledná, jednoduché věty jsou rozsekané spoustou nepřehledných přirovnání a literárních floskulí. Autorka asi chtěla ilustrovat, jak funguje spisovatelčin mozek, který romány už ani nevymýšlí, spíš vyrábí podle dobře známé šablony.

Nevím, jestli jsem si na styl postupně zvykla nebo jestli se na pozdějiších stranách přeci jen trochu zjednodušil, každopádně z druhé poloviny knihy mám mnohem lepší pocit. Lidé kolem spisovatelky získávají jasnější obrysy, člověk se dozvídá trochu o její minulosti a konečně si skládá obrázek trosky, která se sotva drží nad alkoholovou hladinou. V žádném okamžiku jsem s ní ale nezačala soucítit.

Mám tu na poličce ještě Stručné dějiny hnutí a upřímně doufám, že jejich jazyk bude trochu přístupnější, protože Macocha asi nebyl správný vstup do autorčiny tvorby. Rozhodně ale dokazuje, že je schopná vytvořit originální, hluboké charaktery a zcela se vyhnout zaběhnutým klišé i v tématech již mnohokrát zpracovaných.

Závěrečné hodnocení: 

06/11/2020

Paul Beatty - Zaprodanec

Milý čtenářský deníčku,

tak tohle se hodně nepovedlo. Chtěla jsem Zaprodancem doplnit četbu Podzemní železnice, navíc získal Bookerovu cenu, takže jasná kvalita. Jenže se to prostě nedalo číst.

zdroj: goodreads.com

Přečetla jsem prvních padesát stránek, to bylo docela zábavné, jak otec zkoušel různé rasové pokusy na synovi. Dalších sto stran jsem se začala ztrácet. Nakonec jsem se přesunula k doslovu, který mi aspoň trochu pospojoval jednotlivé scény ve smysluplný celek. Nakonec jsem se ještě vrátila a dočetla posledních třicet stran, abych teda zjistila, jak přesně to všechno dopadlo.

Hlavním problémem pro mě byl humor. Věděla jsem, že čtu černošskou satiru, takže jsem očekávala leccos. Vtipu jsem se bohužel nedočkala. Teda samozřejmě, že tam byl, ale mě nepřišel vůbec legrační. Měla jsem to tušit, američtí stand-up komici mě taky moc nebaví, zvlášť ti, kteří si dělají legraci z vlastní menšiny, a tohle je tomu vlastně asi dost podobné.

Myslím, že tady mi opravdu chybí americký kontext nebo jakákoliv osobní zkušenost z prostředí, které autor popisuje. Bez ní to nestojí za víc než dvě hvězdičky.

Závěrečné hodnocení: 

01/11/2020

Bianca Bellová - Mona

Milý čtenářský deníčku,

jsem asi jediný člověk na světě, který jako první četl Monu a ne Jezero. Když se o něm mluvilo, vůbec mě nezaujalo, ale Monu teď zmiňovali v nominacích na Magnesii Literu a tak, když jsem ji zahlídla v knihovně, rozhodla jsem se ji risknout. A myslím, že příště si Jezero vyhledám cíleně.

zdroj: goodreads.com

Ze začátku jsem byla totálně zmatená. Pořád jsem přemýšlela, kde se příběh odehrává. Teprve po dočtení jsem si poslechla rozhovor s autorkou v Liberatuře a hrozně se mi zalíbil její výraz, že si kvůli nejasnosti prostředí musí čtenář tenhle románový rozměr odmakat sám. Zpětně mě tenhle postoj hrozně baví a je hlavním důvodem, proč se těším na Jezero.

Jinak se ale přiznám, že moc nevím, co si z románu odnést. Z rozhovoru mi přišlo, že autorka sama žádný zvláštní cíl neměla, prostě jí v hlavě ležel námět, ten sepsala, propletení těch osudů, jejich kontrast ji fascinoval, ale co si v něm každý čtenář najde je na něm. Jsou knihy, které jsou z toho důvodu geniální, každý v nich najde něco, ale Mona aspoň pro mě mezi ně nepatří, já v ní tak nějak nenalezla nic.

Takže mě osobně se kniha netkla, ale zpětně se mi líbila její struktura a příběh mě nenechal chladnou, rozhodně ve mně vyvolal nějaké emoce, akorát nepřetrvaly dlouho. Proto dávám jen tři hvězdičky, ale vůbec nebudu nikomu vymlouvat hodnocení mnohem vyšší.

Závěrečné hodnocení: 

P.S.: A je to tady, dohnala jsem skluz v příspěvcích, hurá! Doufám, že takový (snad 20 knih?!) už nikdy mít nebudu.

Simon Mawer - Pražské jaro

Milý čtenářský deníčku,

není to tak dlouho, co jsem četla Skleněný pokoj a sice se mi až tak nelíbil, ale autor má prostě dobré náměty, takže jsem věděla, že si chci přčíst ještě aspoň Pražské jaro, na které teď tedy konečně došlo.

zdroj: goodreads.com

Líbil se mi nápad, zachytit klíčové události československé moderní historie z pohledu cizince, zvlášť tak privilegovaného, jakým je diplomat z ambasády. Jeho příběh mi přišel mnohem zajímavější než ten o dvou stopařích z Británie, kteří náhodou skončí za železnou oponou.

Stejně jako u Skleněného pokoje i tady hrála důležitou roli hudba, ale spíš ovlivňovala děj, než že by navozovala nějakou atmosféru. Pro mě jedině dobře, jak víš, deníčku, hudbu v románech vůbec vnímat neumím. A také tu nechyběl sex, i když mi ho opět přišlo méně než v románu o brněnské vile, za což jsem byla docela ráda, protože tam mi přišel takový strojený, zařazený kvůli pikantnosti, ne kvůli ději.

Z toho by měly vyplývat asi víc než tři hvězdičky, ale není tomu tak. Román byl čtivý, napínavý, ale... já nevím, takový průměrný. Asi mu chyběly postavy, do kterých bych se dokázala vcítit, kterým bych fandila. A vzhledem k tomu, že autorovi ostatní knížky mají hodnocení ještě o chlup nižší, asi už po nich nesáhnu.

Závěrečné hodnocení: