pondělí 16. prosince 2019

Martina Doležalová - Plovoucí po hvězdách

Milý čtenářský deníčku,

je tak strašně těžké psát hodnocení knížky, jejíž autorku osobně znám a je to moje dobrá kamarádka. Vlastně je v určitém ohledu těžké takovou knihu i číst, protože místo na hrdiny se soustředím na jednotlivosti a hledám jejich odrazy v autorčině skutečném životě. Což se nemá, ale já se od toho nedokážu oprostit. Doufám, že tahle druhá verze příspěvku se mi povede lépe než první.

zdroj: goodreads.com

Martina se vrátila ke svému oblíbenému žánru povídky a stejně jako u své prvotiny Kolej Today, i teď nechala osudy hrdinů povídek různě proplést. A opět jsou hrdiny většinou mladí dvacátníci, kteří by už měli být dospělí a vědět, co od života chtějí, ale v dnešním moři možností je občas skutečně těžké najít tu nejlepší pro sebe. Často se vydávají na cesty, začnou se věnovat józe a nechybí ani šamanské rituály Jižní Ameriky.

Jednoznačně nejlepší se mi zdála už na křtu uvedená povídka Two fingers. Zvlášť teď o adventu na mě silně zapůsobila scéna smrti při smažení kapřích řízků a vůbec jsem si neuměla představit, jak bych se s něčím takovým vyrovnala. Autorky hrdinka to nakonec zvládla a ve mě to vzbudilo naději, že přes všechno se dá nějak přenést.

Mám pocit, že Martina zachytila naší generaci neskutečně plasticky a bez zbytečných karikatur. Líbí se mi svoboda, kterou hrdinům dala a mám pocit, že tohle sdělení je v knize hrozně důležité. Když hrdinové potřebovali, vzali si oddechový čas, odjeli k rodině nebo na druhý konec světa, aby získali trochu odstup, zkušenosti a o chvíli později se rozhodovali s mnohem větší jistotou.

Většina povídek je o o lásce, o jejím hledání nebo naopak ztrácení. Jde sice o příběhy vyprávěné stále dokola, ale je to prostě tím, že ony se pořád dokola dějí. Zároveň je v každém hrdinovi ohromná lidskost, žádná křeč, žádná přetvářka, prostě věci se dějí, já je chci ovlivňovat takhle a výsledek si užiju, jak jen to půjde. Popluji tím, co na mě život nachystal bez odporu a neštěstí v očích.

Samozřejmě, sbírka měla i pár slabších momentů. Vůbec jsem nepobrala povídku Snová, já prostě nejsem snící typ, ani svým snům pozornost nevěnuji a v literatuře jim většinou moc nerozumím. Hodně mužských hrdinů mi přišlo trochu zženštilých, ale to bude nejspíš tím, že jsem obklopena uzavřenými programátory a nejsem zvyklá na to, že i chlapi mají nějaký vnitřní citový život.

Největší mínus připisuji na vrub nakladateli kvůli tomu, že každou povídku doplnil symbolem jednoho souhvězdí zvěrokruhu. Protože vím, že pro Martinu mají podobné symboly jasný význam, hledala jsem charakteristiky z horoskopů v jednotlivých hrdinech a v jednu chvíli jsem byla i trochu naštvaná, že Raka, moje znamení, ztvárnila jako bezmocnou loutku v rukách domácího tyrana. Jaké bylo moje překvapení, když jsem od Martiny zjistila, že symboly dodal grafik a s povídkami nemají vůbec nic společného!

Dávám čtyři hvězdičky. Přes drobné mouchy mě většina příběhů opravdu bavila, s hrdiny jsem sympatizovala nebo jsem aspoň dokázala pochopit jejich motivace. Občas mi vadilo, že povídku vypráví v minulém času, působila kvůli tomu neživě, chybělo napětí a taková ta atmosféra okamžiku. Jinak byl ale text hrozně čtivý a měla jsem problém odložit ho před půlnocí.

Závěrené hodnocení: 

úterý 10. prosince 2019

Madeline Miller - Kirke

Milý čtenářský deníčku,

konečně jsem dočetla Kirke. Vychvalovaná do nebe, na Goodreads vítězem roku 2018, v Česku vydaná v rámci Velkého knižního čtvrtka a navíc zvolená jako kniha na listopad v Čtenářském klubu Martinusu. No a já jsem se u ní nudila tak, jako už u ničeho dlouho ne.

zdroj: goodreads.com

Začnou chválou, moc jí nebude. Jednoznačně si ji zaslouží obálka. Měděný lesk a drobné kvítky dokonale vystihují atmosféru, která ke starořeckým bájím patří. Také jazyk ve mě evokoval vzpomínky na slunečné dovolené na řeckých ostrovech a jistou pomalost, nebo možná spíš nadčasovost bohů.

Tam ale můj obdiv končí. Nuda nuda, šeď, šeď. Kirké, mocná čarodějka, měla působit víc lidsky. Ve světě plném intrik ovládaném bohy-muži získala svobodu a měla takovou moc, kterou nedokázaly překonat ani nejvyšší Olympané. Aspoň to slibují anotace roztroušené po internetu. Místo manifestu ženské moci se ale setkáváme s bezmocnou holkou, které pouze shoda náhod dopřeje "svobodu" ve vyhnanství na ztraceném ostrově uprostřed moře.

Žádná obdivuhodná hrdinka, ale jako obyčejná žena působí celkem sympaticky. Zato všechny ostatní postavy jsou k pláči. Mstiví bohové, uřvané děti, uvězněný Daidalos, čumáček Télemachos. Jediný, kdo stojí trochu za řeč je Odysseus a Penelopé, ale to mi v zalidněné čtyř set stránkové bichli přijde zoufale málo.

Kdysi jsem četla Penelopiádu, která vypráví příběh Odysea z pohledu Penelopé. Krátká, svižná a tehdy originální novela mě opravdu bavila a na rozdíl od Kirke jsem v ní viděla i tady slibovaný feministický aspekt. Asi i kvůli tomu se mi zdálo, že Kirke akorát znovu přežvýkává tisíckrát podaný příběh a nic nového k němu nepřináší (dobře, nového možná ano, ale rozhodně ne obdivuhodného). Navíc v řeckých bájích nenacházím žádné nové reálie, které často jinak nudný příběh umí pozvednout.

Mimochodem, hodně mě vytáčí český název románu Kirke, když český pravopis jména je s dlouhým "e" na konci. Neměli správný font nebo co? Tento tvar pak používají i v textu, opravdu nechápu, proč. Bohužel nemám knihu u sebe, takže nevím, jestli stejně zprznily třeba i Penelopé, ale nepřekvapilo by mě to. I když například Pasifaé si dlouhé "e" zasloužila. Télemachovi naopak jeho dlouhé "e" taky sebrali.

Dávám dvě hvězdičky. Nebyl to úplný odpad, pár jednotlivých epizod se mi docela líbilo, například závěrečný boj se Skyllou nebo porod Minotaura, ale rozhodně nikomu nedoporučuji, vůbec nechápu, proč tolik lidí vyloženě uchvátila.

Závěrečné hodnocení: 

Michal Kašpárek - Hry bez hranic

Milý čtenářský deníčku,

tuhle knížku mi nadšeně doporučovala sestra a to znamená, že ji nemůžu nečíst. Sice ve mně nevzbudila takové nadšení, ale rozhodně posloužila jako příjemná jednodenní jednohubka.

zdroj: goodreads.com

Hrdinou je mladý programátor v mém věku, který nemá rodinu ani přítelkyni, pracuje v úspěšném startupu a tak nějak netouží po ničem víc. Potkáváme ho ve chvíli, kdy ho několik nepovedených schůzek domluvených přes Tinder přesvědčí, že je potřeba se životem něco udělat. Píše se rok 2015, vrcholí uprchlická krize a tak se náš hrdina vydá na maďarsko-srbskou hranici pomáhat do uprchlického tábora.

Hlavní hrdina se chová velmi podobně jako Cityboy, hladový analytik z londýnské City. Nejede nadoraz, ale sex na jednu noc a různé drogy mu nejsou cizí. V životě jsem takového programátora nepotkala ani jsem o žádném neslyšela, ale dobře, možná existují. Rozhodně to ale není nějaký typický obrázek. Většina vývojářů, co znám, jsou v zásadě rodinné typy, rádi cestují a hrají společenské hry. Ale co o nich psát, že jo.

Naopak jistá vyhořelost, práce jen pár hodin denně a zbytek pracovní doby promarněný sledováním Internetu, to si celkem dovedu představit. Stejně tak závislost na nějaké obskurní počítačové hře. Dokonce i ten nápad jet si spravit chuť do uprchlického tábora mi nepřišel úplně mimo mísu.

Hlavní hrdina možná není typický programátor, ale v určitých ohledech vystihuje naší generaci docela trefně. Autor taky dobře popsal bězné aplikace jako Tinder nebo AirBnB a to, jak nám zjednodušily život. Z toho důvodu by se novela mohla stát jakousi fosílií, ke které by se lídé vraceli, kdyby chtěli číst něco dobově autentického. Ale obávám se, že k tomu nedojde, protože knize chybí nějaký normálnější hrdina nebo originální autorský styl.

Nakonec dávám tři hvězdičky. Zvažovala jsem čtyři, ale kniha, která cestu z Prahy do polské Poznaně popisuje vlakem přes Břeclav si je nezaslouží. Měl to být asi Bohumín, ale ani ten se mi nezdá úplně správný, spíš to měl vzít přes Berlín nebo Vratislav nebo možná letět. A taky programátor v C++ s pětiletou praxí by opravdu nešel na nějakou juniorskou pozici. Já ve stejném roce a s mnohem menším množstvím zkušeností šla na normální pozici vývojáře, žádný juniorský plat nehrozil.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 9. prosince 2019

Kazuo Ishiguro - Vybledlá krajina s kopci

Milý čtenářský deníčku,

musela jsem si spravit chuť, po příšerných Rozhovorech s přáteli jsem sáhla po prvotině Kazua Ishigury. Autora jsem poprvé zaznamenala už někdy v roce 2010, tedy dlouho před tím, než získal Nobelovu cenu a hned jsem si ho oblíbila. Ani jeho prvotina nezklamala.

zdroj: goodreads.com

Útlou knížečku s příběhem z poválečného Japonska napsal jako závěrečnou práci svého magisterského studia. Ihned upoutala nakladatele a posléze vyhrála i nějakou tu literární cenu. Říkala jsem si, že od ní nesmím čekat tolik, přeci jen je to jeho první román, ale Ishiguro se k psaní evidentně narodil a už jeho první kniha je dokonalá.

Hlavní hrdinka Ecuko reprezentuje generaci Ishigurových rodičů, kteří se na konci padesátých letech přestěhovali do Anglie. Zastupuje poválečnou mladou generaci, která se vyrovnává se změnou režimu, od vojensko-nacionalistického ke svobodnému. kapitalistickému. Autor většinu klíčových zvratů jen naznačí (sebevražda dcery, románek s americkým vojákem) a místo toho se soustředí na drobné události, které jsou ovlivněny těmi velkými. Tchán si například stěžuje na článek od bývalého spolužáka svého syna, ale čtenář se nikdy přesně nedozví, co se v něm píše.

Kouzlo nevyřčeného, japonská konverzační úspornost a naprostá neschopnost vytknout chybu druhému vypadá v ukecaném západním světě jako zjevení. A přece řekne vše podstatné, čtenář už z pár vět pozná, jak se Sačiko snaží nedat na sobě znát zoufalost své situace, jak se chce postarat sama o sebe a využít nabízené příležitosti. V jedné větě říká, že se její dcera musí přizpůsobit, v té další, že to všechno dělá hlavně pro ni. Tenhle vnitřní boj si umím velmi dobře představit.

Kniha se mi moc líbila, její jazyk, její délka, obsah příběhu, všechno do sebe dokonale zapadalo. Vlastně nevím, proč jí dávám jen čtyři hvězdičky, a ne pět. Asi jsem chtěla trochu víc od příběhové linie odehrávající se v sedmdesátých letech v Anglii, kdy hlavní hrdinku navštíví její dcera. Lépe rozpracovaný rozpor mezi dvěma následujícími generacemi, v čem je jiný a v čem naopak úplně stejný, ten mi tam trochu chyběl. Ale jinak dokonalost sama.

Závěrečné hodnocení:

středa 4. prosince 2019

Sally Rooneyová - Rozhovory s přáteli

Milý čtenářský deníčku,

další kniha, o které se na internetech docela mluvilo, dostala snad i nějaké národní ceny, ale mě naprosto minula. Ztráta času! Dočetla jsem jí jenom z toho důvodu, že jsem si jí koupila a zajímalo mě, jestli i druhá půlka bude stejně pitomá jako ta první.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdinka je bisexuální Frances, která udržuje kamarádský vztah se svou první láskou Bobbi a během knihy prožívá románek se starším, ženatým hercem. V obou se hrozně plácá, tak nějak neví, co chce, vypadá to, že si nepřeje svůj život někam posunout, nechává se po sobě stékat jednotlivé události a jediným cílem je nezbláznit se z toho. No, moc se jí to nedaří.

Absolutně nezajímaví hrdinové, kteří se baví o svých problémech, které sice nejsou úplně banální, ale rozhovory o nich ano. Láska ve všech kombinacích, vztah s rodiči, kariéra, tvůrčí úspěchy... spoustu podobných situací prožívám také, ale ani jednou jsem při čtení neměla pocit, že mému životu poskytují zrcadlo, které občas v knihách nacházím.

Jediná maličko zajímavější linka je nemoc hlavní hrdinky, která se začne projevovat v druhé polovině knihy. Jde o celkem běžnou gynekologickou patologii, která způsobuje velké bolesti a případně neplodnost. To, že o svém zdraví nechce hrdinka mluvit ani se svými nejbližšími, mi připadalo celkem trefné a byl to asi jediný okamžik, kdy jsem pro ní měla trochu pochopení.

Autorčin styl je celkem čtivý a kniha není dlouhá, jasné plus. Navíc popis života lidí z lepší společnosti mi připadal celkem uvěřitelný a jen s pomocí pár detailů vylíčený docela plasticky. Ale tady veškerá pozitiva končí, nedoporučuji absolutně nikomu, původně jsem chtěla dát ze slušnosti dvě hvězdičky, ale nakonec mi připadá, že si zaslouží sotva tu jednu.

Závěrečné hodnocení: 

Becky Chambersová - Dvě místa na slunci

Milý čtenářský deníčku,

já to nechápu. Tak skvělá sci-fi série a v knihovně je v pohodě dostupná hned po svém vydání v češtině. První díl jsem si koupila, ale vypadá to, že u dvou dalších už to vůbec nebude potřeba. A při tom by se měla líbit všem fandům space oper jako jsou Star Wars a Star Trek.

zdroj: goodreads.com

Děj v podstatě navazuje na předchozí díl, ve kterém musela být umělá inteligence vesmírné lodi Poutník obnovena do továrního nastavení místo aby se přesunula do na černo vyrobeného umělého těla a strávila zbytek života s milovaným technikem Jenkinsem. Resetovaná Lovelace si nic nepamatuje, ale i přes to ji přesunou do umělého těla, tím jí umožní odejít z lodi a místo ní nainstalují novou UI.

Program je zvyklý monitorovat celou loď přes spoustu kamer, být neustále připojený ke Spojce (v podstatě mezihvězdný Internet),plnit příkazy posádky a ochraňovat její život. V umělém těle se cítí hrozně omezený a bez smyslu existence. Polovina knihy je o tom, jak se s tím snaží vyrovnat a já opravdu ocenila, jak všechny příběhové zvraty a pohnutky hlavní hrdinky působí autenticky a uvěřitelně.

O Lovelace v umělém těle se stará technička Chilli a její příběh sledujeme na druhé polovině stránek. Byla stvořena jako živý robot do továrny na opravu šrotu, ale naprostou náhodou se jí povedlo utéct a našla útočiště v nedalekém vesmírném člunu, v kterém "žije" pouze umělá inteligence Sova, která od té chvíle Chilli vychovává a pomáhá jí s opravou lodi a útěkem z bezútěšné planety. Ani u této dějové linky jsem nezaznamenala žádné logické chyby a celý scénář se jevil velmi uvěřitelně.

Většinou mám u knížek se dvěma oddělenými dějovými liniemi problém, že mě jedna moc nebaví a při jejím čtení se akorát těším na další kapitolu s pokračováním oblíbenějšího příběhu. Tentokrát jsem takový pocit vůbec neměla a obě dějové linky mě moc bavily. Četlo se to jedním dechem a vztah lidí a umělé inteligence byl probrán ze všech možných i nemožných úhlů.

Dávám výjimečných pět hvězdiček! Samozřejmě netvrdím, že všichni budou tak nadšení jako já, například po nějaké slohově-umělecké stránce jde o naprosto průměrné dílo, ale pro mě je to jednoznačně dokonalé sci-fi s promyšleným světem a originálně pojatými myšlenkami. Nemůžu se dočkat posledního dílu!

Závěrečné hodnocení: 

Jan Němec - Dějiny světla

Milý čtenářský deníčku,

český knižní internet teď pořád mluví o Možnostech milostného románu, druhé knize Jana Němce. K té se chci dostat tento měsíc, protože jsme ji zvolili v Čtenářském klubu Martinusu, ale už v listopadu jsem si přečetla autorovu prvotinu Dějiny světla.

zdroj: goodreads.com

Román popisuje život Františka Drtikola, slavného českého fotografa, od jeho dětství až po třicátá léta. Zbytek života je nastíněn jen v krátké, závěrečné kapitole. Autor se drží známých faktů, domýšlí příběhy k jednotlivým slavným fotkám a zdá se mi, že celkem věrně vykreslil fotografovu povahu.

Drtikolův život je přirozeně rozdělen na různá období. Začíná dětstvím v Příbrami a líčením důlního naštěstí, při kterém zahynuli stovky horníků, pro mě asi nejsilnější část celé knihy. Pokračuje studiem, nejdříve stále v Příbrami a potom v Mnichově. Později popisuje složité začátky Drtikolovi kariéry v Praze, bavilo mě sledovat pomalou cestu k úspěchu, které se prolínala s nenaplněnou láskou k Elišce Jánské. Idylu přeruší válka, tam autor využil autentické dopisy, které už dříve vyšly v nějakém souboru.

Po válce začne hlavní hrdina inklinovat ke spiritismu, buddhismu a čtenář sleduje, jak ho unavuje jeho sláva, jak postupně mizí doba, do které se narodil, a jak se pomalu stahuje do sebe. Nedávno jsem navštívila Novou Paku známou svojí spiritistickou historií a teď jsem si exponáty z muzea mohla spojit i s nějakým lidským příběhem.

Autorův vybroušený styl posouvá román na vyšší příčku než patří jiné životopisné beletrii a i přes trochu náročnější obsah mě rozhodně bavil víc než podobné nedávno dočtené K otevřenému nebi. Spíš se podobal Skleněnému pokoji, ale bez pro mě iritujícího nesouladu se skutečnou historií. Ještě poznamenám, že je napsán v du-formě, ale to mi vůbec nevadilo, už jsem takové romány četla, třeba V žabím pyžamu od Toma Robbinse.

Dávám čtyři hvězdičky, k pěti mi chybí nějaký dechberoucí prvek, nápad, prostředí. Jinak ale jednoznačně doporučuji a těším se na jeho druhou knihu.

Závěrečné hodnocení: 

Martin Selner - Autismus & Chardonnay

Milý čtenářský deníčku,

knihy o různých psychických nemocech mě vždycky zajímaly a když v rámci Velkého knižního čtvrtka vyšel druhý díl Autismu & Chardonnay vzala jsem to jako příležitost zapátrat v knihovně po díle prvním. Překvapivě byl snadno dostupný a stala se z něj celkem příjemná jednohubka na dva večery.

zdroj: goodreads.com

Autor pracuje jako ošetřovatel/vychovatel v ústavu pro děti s poruchami autistického spektra. V krátkých textech zaznamenává drobné zážitky s dětmi, snaží se vysvětlit, proč ho práce i přes totální vyčerpání baví, a popsat všemožné reakce okolí na jeho svěřence.

Nejvíc mě zaujaly právě reakce ostatních lidí na autisty. Jak autor vnímá cizí pohledy v tramvaji, v bazénu nebo jak se chovají matky na dětském hřišti, když tam přijde se svojí skupinou. Autor si většinou moc nestěžuje, spíš se zamýšlí nad tím, jestli jeho děti vnímají, když se lidé raději přesunou do druhého vozu tramvaje nebo přímo vystoupí, než aby cestovali dalších pár stanic s nimi. Občas naopak pochybuje o vstřícných reakcích, jak moc jsou upřímné nebo jestli v nich převažuje spíš pokrytectví a snaha zachovat se podle společenské normy.

Celkově ale kniha vyzněla poněkud jednoduše, často se opakovaly stejné motivy nebo události. Vložené vtípky mi nepřipadaly nějak typicky autistické, často byly spíš naivně dětské. Druhý díl si nepřečtu, nemám pocit, že bych v něm našla něco nového. Jsem ráda, že podobné knihy vycházejí, nabízejí přístupný pohled do trochu jiného světa, ale já budu stále spíš preferovat romány, kde se o pocitech dětí i pečovatelů dozvím více a tak nějak osobněji.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 19. listopadu 2019

Ernest Cline - Ready Player One

Milý čtenářský deníčku,

už pár let mám tuhle knihu na seznamu, kvůli ní jsem odkládala i zkouknutí filmu. A tomu je konec! Škoda jen, že se nakonec zařadila mezi průměr.

zdroj: goodreads.com

Celý svět trpí energetickou krizí, většina lidí nemá práci a žije z potravinových lístků od státu. Naštěstí k úniku z neutěšené reality nepotřebují drogy, stačí jim přístup do virtuálního světa OASIS. Tam je všeho dostatek. A navíc tam člověk může plnit úkoly a vylepšovat svojí postavu jako v počítačových hrách. Přístup je zdarma, ale to se může změnit, pokud zlý korporát vyhraje Hon, hru na hledání skrytého pokladu od autora OASIS, který výherci kromě pohádkového bohatsví odmění i výhradními vlastnickými právy k OASIS.

První polovina knihy mě moc nebavila, ale u druhého klíče se to naštěstí zlomilo, pak už jsem jí nemohla vůbec odložit a několikrát se mi zdálo o tom, že jsem hrdinou ve virtuální realitě a bojuju proti zrůdám v katakombách. Navíc se autorovi vydařil i závěr, žádné zbytečné utnutí příběhu nebo podivné, nelogické zvraty. Ale stejně dávám jen tři hvězdičky.

Tak předně mi přišlo úplně na hlavu postavené, že lidstvo nemá energii, produkce jídla je docela problém, ale může si dovolit vyrábět super moderní herní konzole, udržovat servery v chodu a nabízet po celé zeměkouli kvalitní, vysokorychlostní připojení. A nejsem si jistá, jestli věřím tomu, že zážitky z virtuální reality by zabránily chudině v rabování velkých měst, kde se žije v relativním pohodlí.

Za druhé mi přišel naprosto nedůvěryhodný postup zlého korporátu. Na jednu stranu je super mocný, vydržuje si armádu otroků a ozbrojenců, ale není schopen odhalit polohu žádné brány sám? Tu první našel hlavní hrdina skenováním povrchu jedné planety a porovnáním s očekávaným obrázkem. I když je realita obrovská, nevěřím, že by to IOI nezkusil, aspoň na pár tisících nejznámnějších planet.

A pak tu máme třeba hackerská přístupová hesla do dvou superchráněných systémů. Obě získaná v aukci. Nevěřím, že by si jich vláda nebo IOI nevšimlo. A pochybuju, že celý ten plán invaze do sítě IOI by vyšel tak snadno, i základní ochrana by si všimla stahování obrovského množství dat a zvlášť tak citlivých dat...

A ještě poslední drobnost. Hlavní hrdina viděl za posledních šest let snad každý film, seriál, hrál každou hru a všechno si to zapamatoval. Zároveň se ale nechová zvláštně jako třeba Sheldon z BBT. A obyčejné časové omezení tuhle teorii naprosto vyvrací. Pokud odečtu čas strávený ve škole a spánkem, zbývá mi 26 280 hodin. Z toho aspoň 235,5 hodiny strávil sledováním filmu Monty Python a Svatý Grál. Což je skoro setina veškerého času. Takže by mohl za celou tu dobu udělat tak maximálně sto podobně náročných akcí. A to aspoň z referencí, co všechno zná, umí, četl, prostudoval opravdu nevypadá.

Takže suma sumárum - slušný chytlavý příběh, zábavné reálie a zajímavý nápad s lidstvem žijícím ve virtuální realitě. Ale kvůli pro mě naprosto nedůvěryhodným "detailům" nakonec padá mezi průměr.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 11. listopadu 2019

Antonie G. Iturbe - K otevřenému nebi

Milý čtenářský deníčku,

opět jsem se pustila do knihy, kterou jsme vybrali na Goodreads v Československém čtenářském klubu. Zaznamenala jsem její vydání během jednoho z minulých Velkých knižních čtvrtků, ale zas tolik mě nezaujala. Po přečtení můžu říct, že bych po ní nikdy sama nesáhla, ale za ztrátu času ji taky nepovažuji.

zdroj: goodreads.com

Autor se proslavil Osvětimskou knihovnicí, ale ani tu jsem nečetla. Evidentně si libuje v historických románech o 20. století. Po atraktivním tématu koncentračních táborů si vybral méně obvyklé meziválečné letce. Aby se kniha dobře prodávala, jedním z mapovaných osudů je Saint-Exupéryův, tedy autora Malého prince a letce, který zemřel během druhé světové války. Kromě něj sledujeme ještě život Jeana Mermoze, francouzského leteckého průkopníka a Exupéryho přítele.

Kniha patří mezi bichle, má téměř šest set stran. Osudy dvou hlavních hrdinů jsou vyprávěny paralelně, každá kapitola je označená rokem a místem, kde se odehrává. Čekala jsem, že se postavy brzy seznámí a budou létat spolu, ale moc k tomu nedošlo. Ano, potkaly se, dá se říct, že se skamarádily, ale později se setkávaly jen občas a většinu života působily na opačných stranách zeměkoule. Nemůžu se zbavit pocitu že kdyby si autor vybral jen jednoho z nich, udělal by lépe.

Co se týká létání, tak věrohodnost jeho líčení moc neposoudím. Každá jednotlivá epizoda mě v zásadě bavila a jako soubor povídek bych si jí možná i celkem ráda přečetla, ale dohromady jsem se cítila přehlcená. Každopádně jsem kolegovi pilotovi knihu doporučila a věřím, že on z ní bude nadšený.

Nejvíc jsem se asi těšila na to, že se dozvím, co inspirovalo Malého prince. Moc už si ho nepamatuji, ale několik scén jsem poznala a z knihy si je odnáším jako hlavní přínos pro mě, ale jen kvůli nim za to těch 600 stran prostě nestojí. Naopak od čtení Citadely mě to úplně odradilo, navíc jsem si jí půjčila na pár chvil a po pár náhodných odstavcích se mi úplně znechutila. Předchozí díla jako Noční let nebo Kurýr na jih mě už vůbec nelákají, protože budou asi popisovat podobné scény jako v K otevřenému nebi, ale mnohem nudnější formou.

Opět končím na třech hvězdičkách, hlavně kvůli tématu a rozsahu. Nebyl to můj šálek čaje, ale napsané je to pěkně, takže věřím, že si svoje nadšené čtenáře najde.

Závěrečné hodnocení: 

Christina Dachlerová - Vox

Milý čtenářský deníčku,

v říjnu jsem se po nějaké době opět účastnila Čtenářského klubu Martinusu. Tentokrát jejich tým vybral Vox, knihu na velmi podobné téma jako v lednu čtené Napětí, tedy distopii s prvky feminismu. Podle hodnocení moc slibně nevypadala. ale nakonec mi tak špatná nepřišla.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdinkou je neurolingvistka, tedy vědkyně, která se zabývá mozkem a řečí, tedy hlavně tím, jak mozek opravit, když přestane fungovat řečové centrum. Žije v podstatě v současnosti v USA, akorát poslední volby tam vyhrála ultrakonzervativní loutka jakéhosi kněze, který se rozhodl, že v ženách leží všechno zlo světa a rozhodl se je zavřít doma a zakázat jim mluvit. A to nejen dospělým, ale i už i úplně malým holčičkám.

Už v první větě hrdinka prozradí, že příběh bude o tom, jak se jí tento divný systém povedlo nabourat. Pak se asi dvě stě stran pomalu rozvíjí příběh, na dalších sto stranách se z něj stane trochu šílený thriller a na posledních padesáti stranách autorka ve stručnosti sepíše, jak to všechno dopadlo. Mně osobně se nejvíc líbilo prvních 200 stran, pak jsem měla pocit, že se autorka pokusila naplnit atributy zvoleného žánru distopického thrilleru a moc se jí to nedařilo.

Na první pohled trochu nudný rozjezd byl vlastně hrozně napínavý. Autorka zkoumá, jaký vliv mají změny na různé lidi, jak se který charakter nechá pokřivit. Hlavní hrdinka samozřejmě představuje nezdolnou odbojářku, která ale do teď nedostala příležitost se projevit a dřív měla mnohem důležitější věci na práci, než aby si všímala společenských změn. V tomhle se pro mě skrývá hlavní poselství knihy, že během mrknutí oka se z demokracie může stát tyranie, která s mstí mým přátelům, kteří ale za nic nemohou.

Pokud se nad nastíněným světem zamyslím trochu do hloubky, přijde mi to jako totální nesmysl. Myslím, že i ten největší moula by si uvědomil, že ženy musí mluvit, už jen proto, aby se to od nich naučili jejich děti. Také to, že ze dne na den přestaly všechny ženy pracovat a ekonomice to nijak výrazně neublížilo, se mi zdá naprosto nesmyslný. A poslední drobností jsou náramky. Když pominu nějaká technická úskalí kolem rozpoznávání hlasu, tak mě především zajímá, jak se nabíjely, aby mohly dávat takové obří rány, jak se s nimi mohly ženy bezpečně koupat (dávají rány, ale zároveň jsou vodotěsné a voda na povrchu je nezkratuje?) a kde se jich tolik ze dne na den vzalo.

Později autorka rozvíjí teorii séra a antiséra, které by mluvení fyzicky znemožnilo, ale to mi přišlo jako holý nesmysl. A taky to, jak se kolem neurolingvistky najednou vyskytne tolik lidí, kteří mají problémy, které by ona mohla řešit. Já osobně nikoho takového neznám a nemyslím si, že je to tak obvyklé.

Nakonec jsem se rozhodla pro tři hvězdičky. Myslím, že by dost pomohlo, kdyby autorka víc promyslela svůj svět a jak funguje i v detailech, které v knize vidět nejsou. A taky by mohla psát víc podle sebe a ne podle žánrových škatulek. Problematika toho, jak se společnost mění v důsledku tyranie jí moc šla a v lépe vymyšleném světě ve stylu Příběhu služebnice by mohla fungovat dokonale. Takhle jí zbytečně sráží mezi průměr.

Závěrečné hodnocení: 

Markus Zusak - Clayův most

Milý čtenářský deníčku,

v posledních týdnech jsem tě nějak zanedbávala, přitom mám spoustu originálních čtenářských zážitků. Předně tedy Clayův most, víc než deset let sepisované veledílo autora Zlodějky knih. Je úplně jiné než předchozí Zusakova kniha, ale jeho tehdejší čtenáři se také změnili a myslím, že mnoho z nich by novinka mohla oslovit stejně jako mě.

zdroj: goodreads.com

Pokud, deníčku, čekáš rychle ubíhající napínavý děj jako u Zlodějky, budeš zklamán. Příběh se táhne jako med, ale se stejnou intenzitou člověka obklopí a nepustí. Vypravěčem je nejstarší Dunbarovic bratr, který zpětně, a trochu napřeskáčku, vypráví osudy svojí rodiny. Příběh postupně odhaluje původ matky a otce, jak se dali dohromady a co je později předčasně rozdělilo. Kromě toho se soustředí na příběh bratra Claye, který se asi jako jediný z bratrů má sílu postavit k životu čelem, prát se s ním a urvat si to nejlepší pro sebe i své okolí.

Ze začátku mě strašně rušilo věčné naznačování ve stylu "a tohle se stalo kvůli tomuhle, ale o tom až později". Myslím, že hlavně v tom se projevilo těch úmorných deset let, během kterých autor knihu psal. Připadalo mi, že za tu dobu úplně ztratil odstup, nebyl schopen nahlédnout, jak bude příběh vnímat čtenář při prvním čtení a jak obtížné bude neztratit motivaci a dočíst těch skoro šestset stran do konce.

Kolem dvousté strany jsem si na styl zvykla, zorientovala jsem se ve všech postavách a odhadla jejich různá budoucí pospojování, takže od té chvíle jsem se mohla plně soustředit na krásu Zusakova textu. Deníčku, vůbec nevím, jak ti jí popsat. Sálá z ní klukovská síla, odvaha, ale zároveň strach, který si nikdo nechce přiznat. Kontrast mezi klukovskými sázkami a smrtí ani po tolika stranách nezevšední.

Hodnotím čtyřmi hvězdičkami. Hlavní mínus vidím v rozsahu a překombinovanosti vyprávění (příběh samotný byl nakonec celkem jednoduchý). Myslím, že kdyby šlo o autorovu prvotinu, redaktor by se nebál škrtat a usměrňovat a nakonec by vzniklo něco, co by oslovilo mnohem širší spektrum čtenářů. Ale po náročném začátku je čtenář odměněn koncentrovaným koktejlem nesentimentálních citů, který jsem ještě v žádné jiné knize nezažila.

Závěrečné hodnocení: 

pátek 18. října 2019

Kader Abdolah - Dům u měšity

Milý čtenářský deníčku,

po dlouhé době jsem přečetla opravdu skvělou knihu. Dům u mešity nevyniká jazykovou obratností autora, konec konců nepíše ve své mateřštině, ale obsahově dalece předčí všechno, na co jsem v poslední době narazila.

zdroj: goodreads.com

Autor pochází z Íránu, odkud na konci osmdesátých let emigroval a jako politický uprchlík dostal azyl v Nizozemí. Nevzdal se svého povolání spisovatele a začal psát povídky a romány o íránské společnosti pro západního čtenáře. Nejslavnější román Dům u mešity byl zvolen jako druhá nejlepší nizozemská kniha v historii. Neříkám, že si tohle označení vyloženě zaslouží, spíš měl štěstí, že se anketa odehrála brzy po jeho vydání, ale každopádně je to výborný román a rozhodně ho doporučuji.

Hlavní hrdina Aga Džan je hlavou domu u mešity. Jeden jeho bratr je imánem, druhý, slepý, muezzinem. Všichni žijí společně jako velká rodina, všechny děti bere jako své vlastní a každého se snaží připravit na roli, jakou bude v domě zastávat v budoucnosti. Děj začíná v roce 1969 a pokračuje až do konce osmdesátých let, takže čtenář s hlavními hrdiny prožije Chomejního revoluci a autor doufá, že jeho publikum pochopí, proč k ní došlo a kdy se nakonec zvrtla.

Nečekej, deníčku, krásný jazyk nebo propracované charaktery. Jde spíš o to, jaké měl každý plány, co ho ovlivnilo a jak to nakonec dopadlo. Vážený prodejce koberců a hlava bazaru postupně ztrácí svou moc, pochybnosti jednoho ze synů o víře skončí příklonem k levicovému hnutí, radikální imán přiláká do domu pozornost šáhovi tajné služby a později je jiný mladý imán vydírán kvůli své závislosti na opiu. Autor neopomene ani příběhy žen, kdy se z jedné stane radikální islamistka a jiná musí snášet pohromy, které se ženou na její děti.

Nedávno jsem dočetla naučnou knihu Arabské jaro a spolu s tímto románem to úplně změnilo můj pohled na muslimské státy a myslím, že mnohem víc chápu, jaké problémy musí řešit. Do jejich středověkého společenského uspořádání najednou vtrhl Západ, během pár let rozvrátil fungující (i když podle mě celkem zaostalou) společnost a pak se nemohl divit, že opozice proti němu ostře vystoupila. Osobně si myslím, že tento rozvrat dál pokračuje, společnost se víc a víc přibližuje té Západní a za pár desítek let si snad najde svojí verzi vládnutí, která bude tolerantní vůči všem, kdo v jejich zemi žijí.

Závěrečné hodnocení: 

středa 9. října 2019

Benjamin Alire Sáenz - Aristoteles a Dante objevují záhady vesmíru

Milý čtenářský deníčku,

po téměř nečitelném Arabském jaře jsem si musela spravit chuť nějak romantikou pro náctileté. Opět jsem sáhla po románu z kategorie LGBT, kde hlavní hrdina nebojuje s okolím, ale pouze sám se sebou.

zdroj: goodreads.com

Aristoteles je patnáctiletý Mexiko-Američan, který nemá moc přátel a nejraději je sám. Na začátku léta k němu přijde na koupališti kluk, že jestli chce, tak ho naučí plavat. Překvapivě tenhle drzý způsob oslovení zafunguje a z Danteho a Aristotela se stanou nerozluční přátelé. Dante se časem svěří, že k Arimu cítí něco víc, protože si je téměř jistý, že on na tom bude stejně. Ale Ari si něco takového odmítá připustit.

Překvapilo mě, že se kniha nedrží tradičního schématu romantického příběhu, ve kterém se dvojice seznámí, pak spolu začnou chodit, pak se něco pokazí a nakonec zase skončí spolu. V tomhle ohledu je příběh docela originální, neřekla bych úplně překvapivý, ale při nejmenším ne šablonovitý.

Další, co většina čtenářů oceňuje, je upřímnost Ariho myšlenek, ve kterých si vůbec nepřipouští, že by mohl být taky gay. Tahle vnitřní, pubertální nejistota je tu ztvárněná velmi věrohodně, ale protože já osobně podobnými pocity nikdy netrpěla, tak mě za srdce až tolik nechytla.

Nejvíc se mi líbil popis rodičů obou kluků. Mají své problémy, mají svoje zásady, ale zároveň jsou naprosto úžasní a své syny ve všem podporují. Jsou to právě rodiče, kdo Ariho přesvědčí, aby se pravdě podíval do očí. Takovým rodičem bych si jednou přála být.

Je to ten typ knížky, u které čtenář letí očima po řádcích a za hodinku přečte i ten nejpomalejší klidně 100 stránek. Přesně něco takového jsem teď potřebovala. Bohužel nemůžu říct, že mě dojala, že jsem si zamilovala hlavní postavy nebo že bych se k ní chtěla vracet. Proto dávám "jen" čtyři hvězdičky.

Závěrečné hodnocení: 

Miloš Mendel - Arabské jaro

Milý čtenářský deníčku,

když jsem zjistila, že nějaký Čech napsal obsáhlou knihu o Arabském jaru, bylo mi jasné, že si jí musím přečíst. Navíc byla dostupná u nás v knihovně, takže jsem se k ní celkem rychle dostala. Dala mi zabrat, doporučit jí úplně nemůžu, ale informace v ní byly.

zdroj: goodreads.com

Autor pracuje v Akademii věd a myslím, že neměl ambici napsat knihu přístupnou široké veřejnosti, což je podle mě opravdu škoda. Používá množství neobvyklých cizích slov (např. jeho oblíbené autochtonní, čili původní, tradiční, neimportovaný), složitá souvětí, spoustu poznámek, závorky s překladem do arabštiny a struktura textu rozhodně není lineární. Autor sice občas shrne poznatky z předchozích kapitol do stručnějšího přehledu, ale to je tak jediné, čím čtenáři pomáhá v porozumění. Navíc je kniha docela tlustá (přes 300 hustě popsaných stránek), její čtení pro mě bylo jednoznačně utrpením.

Na druhou stranu musím přiznat, že informace zde podané jsou naprosto důvěryhodné, nestranné a vyčerpávající. Jediné co mi chybělo, je pár opravdu základních informací o islámu, především co se týká rozdělení na sunnity a ší'ity, ale chápu, že tuhle znalost autor u čtenáře předpokládá.

Úvodní kapitola nastiňuje události Arabského jara a jeho příčiny, které se pak mnohem podrobněji probírají v dalších dvou kapitolách. Tohle řazení mi vůbec nevyhovovalo, ale uznávám, že tu jsou odborníci, kteří další kapitoly nepotřebují a ti si třeba přečtou je tuto úvodní část. Pro mě byly nejdůležitější naopak ty další dvě, které rozebírají historii arabských zemí a také islám jako součást identity jedince. Poslední část rozebírá informace v jednotlivých zemích, ale tím, že končí v roce 2014 a já jsem byla líná věnovat pozornost jménům místních politiků, tak mi spousta podrobností protekla mezi ušima.

Mezi nejdůležitější poznatky, co jsem si z knihy odnesla patří:
  • V arabském světě neproběhla průmyslová revoluce, která by narušila vztahy ve velkorodinách a zavedla kapitalismus a bohatnutí společnosti k jakému došlo na Západě
  • Islám je ze své podstaty součástí řízení státu a sekularita je pro něj nepřirozená
  • Kolonizace v 19. století a založení státu Izrael vytvořilo univerzální odpor k Západu
  • Určení hranic států podle pravítka nerespektuje kmenové rozdělení společnosti, které Osmanská říše používala k řízení lokálních samospráv
  • Většina diktátorů vládne sekularisticky, takže jejich opozice (která se po revoluci logicky dostane k moci) je islámská, od umírněných až po teroristy.
V poslední kapitole se autor dostane k jednotlivým státům a čtenář si může udělat představu o tom, proč v Tunisku bylo Arabské jaro celkem úspěšné (široká vrstva intelektuálů, homogenní národ) a proč naopak v Sýrii (mnoho kmenů, vládnoucí vrstva je vlastně náboženská menšina) nebo v Jemenu (historicky různý vývoj severu a jihu, kmenové války, nejednotná opozice) naprosto ztroskotala. Mám pocit, že tohle jsem se mohla dozvědět mnohem čtivější formou na maximálně třetině stran, ale co už, jiný český, důvěryhodný zdroj prostě neznám.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 1. října 2019

Griet Op de Beecková - Výš než v sedmém nebi

Milý čtenářský deníčku,

od Beeckové jsem četla román Pojď blíž, ať ti můžu dát pusu, ze kterého jsem byla nadšená, stal se pro mě knihou roku. Od její prvotiny jsem si toho neslibovala tolik a rozhodně má celkem nízká očekávání nepřekonala. Není špatná, ale myslím, že za pár dní už nebudu vědět, o čem byla.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdinka Eva pracuje jako psycholožka ve vězení. Patří mezi běžné třicátnice, které ne a ne narazit na toho pravého, ale při tom jsou hodné, jejich okolí si jich váží a rodiče do nich sice na jednu stranu šijí, proč nikoho nemají, ale zároveň využívají toho, že nezaložily vlastní rodinu a mohou se tedy starat o ně.

Většina knihy je vlastně spíš o těch druhých. O sestře, která má mizerné manželství, skvělého milence, ale nemůže se rozhoupat k němu odejít, o otci alkoholikovi, který zavinil, že jeho synovec je těžce postižený, o dceři své sestry, kterou trápí běžné problémy s přátelstvím ve škole. Eva všem pomáhá, snaží se je pochopit, ale zapomíná na sebe. A když se náhodou pokusí najít vlastní štěstí, nedaří se jí to.

Autorka propojila několik různorodých příběhů, dostatečně zajímavých, abych o nich chtěla číst, zároveň ale stále věrohodných. Zároveň mě ale žádný z nich nechytl za srdce, v žádném neformulovala pro mě objevnou myšlenku nebo nepředstavila pocit, který by se mě v hloubi duše dotkl. Proto dávám jen tři hvězdičky. Jako jednu z moderních knížek o vztazích mezi lidmi asi můžu doporučit, ale nečekám, že si z ní kdokoliv sedne na zadek. Nejlépe ji asi popisuje fráze "neurazí, ale nenadchne".

Závěrečné hodnocení: 

čtvrtek 19. září 2019

George Saunders - Lincoln v bardu

Milý čtenářský deníčku,

Lincoln v bardu se ke mně neustále vracel jako bumerang. Nejdřív jsem ho zaznamenala jako vítěze Bookerovy ceny, pak se dostal do nominací v Československém čtenářském klubu na Goodreads a skoro vyhrál a nakonec jsem ho zahlídla někde v akci jako e-knihu a to už jsem mu neodolala. Bála jsem se, jestli se mi netradičně psaný román bude líbit, ale nakonec příjemně překvapil.

zdroj: goodreads.com

Základním motivem je rozloučení prezidenta Lincolna s právě zemřelým jedenáctiletým synem. Okolo skutečné události autor vystavěl svět barda, tedy stavu, ve kterém se nachází duše mezi smrtí a další existencí. Na hřbitově, kam bylo uloženo i  Willieho tělo, čtenář potkává duchy, kteří za života něco nedokončili a doufají, že ještě budou mít příležitost to napravit, uzdravit se. Pár z nich sice ví, že ve skutečnosti jsou mrtví a vrátit se nelze, ale stejně se nechtějí vydat dál, tahle existence jim vyhovuje nebo se bojí, co bude následovat.

Saunders si vybral svérázný způsob vyprávění. Scény z hřbitova popisují postavy na střídačku, většinou v kratších úryvcích, ale občas se rozepíší o svém osudu i na víc než stránku. Část knihy také popisuje události předcházející smrt syna a také návštěvu hřbitova. Tam autor použil texty dobových knih či dopisů. Z toho, co jsem dohledala, jsem pochopila, že většina zdrojů skutečně existuje, ale některé si autor vymyslel.

Bála jsem se, že mě bude netradiční struktura textu rušit, ale vůbec to tak nebylo. Na druhou stranu si nejsem jistá, čeho tím chtěl autor dosáhnout. Z rozhovoru s ním jsem pochopila, že mu šlo o mnohohlasné vyprávění z mnoha různých pohledů, což se mu rozhodně vydařilo. Mně to asi přijde trochu zbytečné, ale naštěstí to knize na čtivosti neubralo, takže proč ne.

Kromě celkem zajímavých osudů mě na knize asi nejvíc zasáhlo její poselství o smrti. Strach z ní, její nečekanost, ale zároveň nevyhnutelnost. Stejně jako v bardu, i v našem světě je smrt tabu, něco s čím nepočítáme, co si nepřipouštíme. A když se dotkne našich známých, snažíme se si zachovat odstup, protože zatím se přece netýká nás. Zvlášť smrt dítěte je naprosto nepředstavitelnou. Ale právě děti se s ní podle autora vyrovnávají nejlépe, možná z života poznaly tak málo, že je jeho ztráta ještě tolik nemrzí?

Dost mi pomohlo pustit si tohle video. Na začátku autor mluví o tom, o co mu šlo a pak několik lidí čte jednu scénu z Lincola v bardu. To, že mi autor řekl, na co kladl důraz, mi osvětlilo, na co se v knize soustředit, a interpretace několika lidmi zase dala plně vyniknout experimentálnímu slohu, který Saunders použil. Myslím, že bez téhle perspektivy bych knihu hodnotila jen třemi hvězdami, takhle jsem přemýšlela i o pěti (ale zase takový zázrak to není).

Závěrečné hodnocení: 

středa 11. září 2019

Jiří Hubička - Hledání čínského draka

Milý čtenářský deníčku,

kniha Hledání čínského draka vyšla před více než deseti lety a hned v úvodu autor říká, že v dnešní době se Čína mění tak rychle, že to, co platilo před deseti lety, už je dávno překonané. I tak jsem se rozhodla jeho knihu cestopisných reportáží přečíst a rozhodně to nepovažuji za ztrátu času, naopak myslím, že po cestopisech budu sahat stále častěji.

zdroj: kosmas.cz

Autor prožil v Pekingu dva roky v době před olympiádou. Pracoval v české sekci čínského rozhlasu, hlavní náplní práce bylo opravování textů jeho kolegů a příprava vlastních pořadů. Kniha je členěna do krátkých příspěvků na různá témata, několik z nich bývá vzájemně tématicky nebo dějově propojeno. Dnes by autor takové texty asi dával na svůj blog a po návratu do Česka by je vydal knižně.

Nejdříve popisuje, jak těžké je se v Pekingu zorientovat, protože všechno je čínsky a lidé na ulici moc neporadí. Také se snaží čtenáři vysvětlit čínskou mentalitu, jak se s ní setkával v práci (nadřízeným se neodporuje, jistá lhostejnost k výsledku), ale i ve vztahu k místnímu režimu. Snaží se zlomit přesvědčení, že Číňané jsou beránci následující svého vůdce. Spíše si každý hledí svého a snaží se zajistit co nejlepší podmínky pro svojí rodinu. Výsledek je stejný, ale pohnutky jsou mnohem pochopitelnější.

Zajímavý byl také popis turistického zájezdu do Tibetu. Čínská vláda oblast modernizuje, ale zároveň přísně hlídá všechny návštěvníky i obyvatele. Na jednu stranu ničí místní tradice a kulturu, na tu druhou zase autor namítá, že nikdo nakonec nechce žít ve skanzenu.

V závěru popisuje, jak se Peking měnil před olympiádou. Bouraly se staré, malé domky pro chudé, místo nich se stavěly moderní věžáky. Ulice se opravovaly, sázely se vzrostlé stromy a parky se osazovaly květinami. Přibylo anglických nápisů a vláda se snažila obyvatele přesvědčit ke studiu angličtiny. A na této cestě opět zanikaly tradiční pouliční hospůdky, trhy a vůbec asijské město se postupně měnilo v západní metropoli.

Autor rozhodně Číňany za nic neodsuzuje, snaží se zůstat u popisu nebo vypíchnout některé otravné zvyky, ale celkově se snaží zemi vylíčit jako místo, kde žijí úplně normální lidé, kteří si zaslouží naší pozornost a uznání.

Dávám tři hvězdičky, protože text se občas trochu táhl, nebavily mě české texty napsané čínskými kolegy z redakce a mrzelo mě, že autor neměl víc zkušeností z života na venkově. Také si myslím, že mohl přidat více historických a sociálně právních faktů a nesoustředit se pouze na svoje zážitky. A další nevýhodou je, že kniha je relativně starší, takže dnešní Čína už je zase o několik mílových kroků dál.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 10. září 2019

Pavla Horáková - Teorie podivnosti

Milý čtenářský deníčku,

myslím, že Teorii podivnosti část čtenářů nazve intelektuální onanií zastydlé ženy s nastupující krizí středního věku. Ale já patří do té druhé skupiny, mě úvahy její hrdinky bavily a teď si na spoustu zmíněných jevů dávám pozor.

zdroj: databazeknih.cz

Největší výhradu mám asi vůči příběhu. Hlavní hrdinka pracuje ve smyšleném Ústavu mezioborových studií člověka, který je trochu parodií na Fakultu humanitních studií, která ve zmíněné budově skutečně nějakou dobu sídlila. Adin výzkum je na mrtvém bodě, dlouhodobý vztah nemá, peněz má dostatek a žádná tragická událost na obzoru. Je to tak realistické, až je to trochu nudné. Napětí má udržovat pátrání po synovi jedné kolegyně, ale je natolik okrajové, že mně to úplně nestačilo.

Kniha se hlavně soustředí na různé postřehy a teorie, které má hrdinka o světě. Čím to, že se horší podniky drží nejvíce ve svažitých ulicích? Jaká jsou kritéria pro vizuální atraktivitu mezi lidmi? Proč se na Šumpersku odehraje tolik událostí, které se dostanou do zpráv? Děje se na stejných místech pořád totéž? Každý jednotlivý nápad mě bavil, připadal mi originální a většinou to nebyla úplná povrchní kravina. Ale bylo jich tolik, že jsem si zapamatovala jen ty nejvýznamnější.

Musím ale říct, že mnoho teorií se mi nezdá. Žádnou zprávu ze Šumperska jsem v poslední době neslyšela, spíš častěji slýchám o Zlínsku (prasečí mor, povodně...). Také postřeh o tom, že tam, kde bývali městské brány se dodnes drží žebráci, se mi moc nezdá. Při pohledu na mapu bran v Praze mi přijde, že to sedí jen na místa zmíněná v knize a mimo Prahu to neodpovídá vůbec. Naopak svažité ulice se mi opravdu zdají obydlené hlavně pochybnými podniky, například pražská Koněvova je toho zářným příkladem. Naopak rovinatý Karlín potvrzuje opak, i když je to asi fenomén spíš posledních let.

Celkový dojem z toho mám dobrý, pokládám se také za pražskou intelektuálku, i když o něco mladší než hrdinka a navíc mám už dítě, ale je mi blízký vědecký pohled na svět, hledání souvislostí a skrytých zákonitostí. Mám ráda různé magické bizarnosti, takže i konec se mi líbil a celkově vyznění příběhu dobré. Neuvěřitelně přirozený jazyk, je vidět, že autorka dlouho překládá a ví, jak věty poskládat za sebe, aby měly správný rytmus.

Celkově dává čtyři hvězdičky a jsem zvědavá, co dalšího autorka napíše. Pokusím se dostat taky k Johaně, napsala jí třetinu, tak to snad bude stát za to.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 2. září 2019

Miloš Urban - KAR

Milý čtenářský deníčku,

pražská městská knihovna byla přes prázdniny zavřená, takže jsem měla čas dočíst aspoň některé domácí resty. Mezi ně patřil i na jaře vydaný román KAR od mého oblíbeného autora Miloše Urbana. Už dřív jsem se ztotožnila s kdesi zaslechnutým pravidlem, že každá sudá Urbanova kniha je dobrá, každá lichá je pitomá. Tahle měla být sudá, anotace vypadala slibně, těšila jsem se. O to větší bylo mé zklamání.

zdroj: goodreads.com

Děj odpovídá mým nejoblíbenějším autorovým dílům jako Sedmikostelí nebo Lord Mord. Mám ráda podivnou atmosféru, beznaděj hlavních postav i bizarní rozuzlení. Trochu jsem se bála, že Karlovy Vary na rozdíl od Prahy vůbec neznám, takže se mi bude do popisů míst hůř vžívat, ale nakonec mě to od nákupu neodradilo. Navíc vlastním autorovo téměř kompletní dílo a zatím jsem sbírku nechtěla ukončit.

To se po přečtení KARu změnilo. Mám pocit, že Urban už nechce psát vyšinuté charaktery, že by raději psal víc o sobě a životní deziluzi, kterou zažívají jeho vrstevníci. Jenže mě to nebaví. Já k němu chodím hlavně pro výjimečnou atmosféru města, podivné postavičky hnané nepochopitelnými touhami, zvrácenou vírou v totální změnu budoucnosti, a podobné nesmysly. Nikoho, kdo by takhle psal, neznám, takže o to větší pro mě má Urban hodnotu.

A teď už k samotnému románu. Hrdinou je spisovatel Julián, kterého psaní sice zatím živý, ale ví, že ta nejlepší díla už má za sebou. Cítí se tak i autor sám? Okolo něj se motají dvě ženy, jedna typická femme fatale, druhá neuvěřitelně chytrá, ale jinak celkem obyčejná bývalá přítelkyně. Ta je také asi jedinou trochu uvěřitelnou postavou z celého románu. Pak tu máme nicku, která ale chodí s femme fatale a jejich vztah je podivně nezrušitelný. Následuje nerudný policista, kvůli kterému musela spisovatelova přítelkyně kdysi na potrat, ale spisovatel to vzal na sebe... A do toho naprosto náhodní lidé z ničeho nic zešílí, pokoušou kolemjdoucí a pak spáchají sebevraždu. Skomírající Karlovy Vary dokreslují ponurou atmosféru a autorův smysl pro detail nechává v čtenáři pocit, jako by tam byl s ním.

Na cestě k bestselleru překáží dvě věci. Tou první je spád děje. Já nevím proč, ale kniha mi vůbec nepřišla napínavá, hlavní hrdina se choval naprosto nelogicky a podhozené indicie se mi zdály hrozně násilné. Opravdová katastrofa pak nastane v závěru. Nechutné vraždy jsou vysvětleny naprosto přízemní motivací a celé to skončí jako typická kriminálka. Pak si ale Urban asi vzpomněl, že jeho věrní čekají na úchylný konec, a na doslova poslední straně stvoří "rodinu", ve které je hlavní hrdina otcem, dědečkem i partnerem. Proč?!

Pravděpodobně si další autorova díla přečtu. Dokonce si myslím, že si je opět koupím, ale tentokrát už jen v elektronické podobě, protože se bojím, že i další román bude elegie na téma krize středního věku nesympatického intelektuála.

Závěrečné hodnocení: 

Timothy Snyder - Tyranie

Milý čtenářský deníčku,

začala jsem si do knížek vkládat záložky/lepíky, abych se mohla po dočtení vracet k nejzajímavějším pasážím a třeba se o ně s tebou podělit. Ale Tyranie i s lepíky leží v knihovně, já jsem na cestách a nechci už dál odkládat svůj zápis, takže to zatím bude bez citací, možná je později doplním.


zdroj: kosmas.cz

V mojí literární bublině se tahle kniha stala loni hitem. Jedná se o návod pro každého, jak hájit demokracii a jak ji bránit před tyrany, kteří se schovávají v běžné politice.

Sváří se ve mně dva pocity. Na jednu stranu jsem ráda, že až na závěrečnou esej je kniha velice snadno pochopitelná, takže každý se po pár hodinách čtení může stát kvalifikovaným bojovníkem za demokracii. Na druhou stranu jsem od Snydera čekala něco víc, co mě donutí k zamyšlení a také pasáže, ke kterým se budu muset vracet.

Líbí se mi, že se autor nebojí vzít současné politiky, hlavně prezidenta Trumpa, a na mnoha příkladech ukázat, že se chovají jako Hitler či jiní tyrani, kteří sledují pouze své zájmy, případně zájmy úzké skupiny lidí v jejich okolí. Myslím, že si nedělá iluze, že by jeho kniha otevřela oči nějakému Trumpovu příznivci, spíš se snaží jeho odpůrcům dát do ruky konzistentní argumenty a rady, jak postupně podkopat jeho moc.

Nejvíce mě zaujaly následující dvě pasáže. V jedné říká, že pokud každý jednotlivec bude jednat v souladu se svědomím, nemůže tyran zvítězit. Lékaři budou léčit všechny bez rozdílu, ne jako ti, kteří ze strachu odmítali ošetřit Židy před druhou světovou válkou. Úředníci nebudou vykonávat nesmyslné příkazy, ale stále se budou řídit zdravým rozumem a nejlepším zájmem všech lidí ve státě. Já jakožto programátor bych se podle této rady nikdy neměla dopustit práce, která bude zástěrkou pro zahraniční špionáž nebo bude svým ziskem podporovat financování něčeho neetického. Jak snadné pravidlo, přesto myslím velmi důležité.

Druhý odstavec, který mě oslovil, navazoval na Havlovu Moc bezmocných. I tady autor opakuje, že se člověk nesmí stát obětí politické kamufláže, nesmí hrát hru na strach, do které nás tyrani zatahují. Stále vyhledávat a ověřovat informace, nešířit nesmysly a naopak podporovat pravdu. To se snadno řekne, hůř udělá. Věřím ale, že to je další účinná zbraň na obranu před populisty a ohýbači reality.

Nakonec dávám čtyři hvězdičky, protože mi v knize chyběla větší hloubka. Někteří autoři hloubku maskují za omílání těch samých argumentů, k tomu naštěstí Snyder nesklouzl, ale myslím, že klidně mohl uvést více příkladů, pokládat více otázek a vůbec nutit čtenáře víc myslet. Ale možná by to pak nesplnilo účel, za kterým knihu psal. Návod na skříň z Ikey slouží k tomu, aby podle něj zákazník postavil skříň, ne aby si procvičil mozkové závity. Tyranie je na pochopení podobně snadná.

Závěrečné hodnocení: 

pátek 16. srpna 2019

Anna Vovsová - Ladič

Milý čtenářský deníčku,

už dlouho mě žádná kniha nenudila tolik jako Ladič. Na první pohled by to mělo fungovat. Současní lidé řeší traumata, která jim způsobil komunistický režim, hlavně co se týká udavačství. Postupné odhalování děje, obyčejné, věrohodné postavy. Ale nefungovalo to. Vůbec.

zdroj: goodreads.com

Hlavní postavou je stařičký ladič klavírů Ludvík, který byl v padesátých letech zavřený za pokus o emigraci. Po revoluci se na v novinách zveřejněném seznamu estébáků objevil jeho nejlepší kamarád, který mu s útěkem pomáhal. Ten má dceru, která byla jako dítě zamilovaná do kluka Ivana, který s matkou později emigroval úspěšně. Ivan se nyní vrací do Prahy, pronajme si byt, ve kterém kdysi bydleli, a zrenovuje ho přesně podle svých vzpomínek. Kromě toho tu máme ještě různé manželky, šmelináře a nos do všeho strkajícího souseda Hřiba alias Bedlu Nejedlého. Na dvě stě stran až příliš štědrá nabídka.

V ději jsem se naštěstí moc neztrácela, akorát občas mi přišel divně místně ukotvený. Pořád jsem nechápala, jak se malá holka Hana mohla seznámit s Ivanem, když od sebe žili relativně daleko. Chvíli to vypadalo, že žijí v jednom činžáku, ale později se mi zdálo, že Ivan s matkou žijí spíš v nějaké vzdálenější vile. vůbec popis prostředí byl takový vágní, chtěla bych vědět, kde byla třeba kavárna, kam Ludvík často chodil a ve které se mu líbila servírka Máša.

Hlavně mě ale hrozně nebavil samotný děj. Všechny postavy byly hrozně zaseknuté v minulosti, i když se občas tvářily, že nejsou. Navíc jejich životy jakoby řídila spíš umělá pravidla jako šetření či rozhazování, čekání na lásku nebo vaření. Ale žádné touhy. Hana sice snila o Ivanovi, ale vlastně nedělala nic, aby s ním po revoluci znovu navázala kontakt. Ivan toužil vrátit se do Čech, vrátit se do minulosti, ale vlastně vůbec nevím, proč. Ludvíkovi se sice líbí Máša, ale zároveň nezapomíná na svou mrtvou ženu Bělu a jeho život vlastně také nemá žádný cíl. Jeho problémy s alkoholem mi nepřišly tak vážné, aby z něj udělaly osobu, jejíž jediná touha je přežít další den.

Když to shrnu, tak jsem prostě nechápala motivace jednotlivých postav a tím pádem jsem ani já moc neměla motivaci otáčet další stránky. V nějakém hodnocení jsem si přečetla, že druhá část knihy je lepší, což je asi pravda, a proto jsem jí dočetla, stále jsem čekala, že se odehraje něco, kvůli čemu bude stát za to. A na to nedošlo. Možná i dvě hvězdičky jsou moc, ale opět, úplný odpad to taky nebyl, no.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 12. srpna 2019

Karin Tidbecková - Sobí hora

Milý čtenářský deníčku,

už rozhodně nemůžu říct, že povídkové sbírky moc nečtu. Sobí horu napsala autorka Amatky, kterou jsem nedávno četla a moc se mi líbila. Povídky jsou také neuvěřitelně originální a minimálně několik z nich mi v hlavě ulpí na delší dobu.

zdroj: goodreads.com

Všechny příběhy se odehrávají ve víceméně normální současnosti, pouze s nějakou drobnou změnou. V několika povídkách se nějakým způsobem řeší vztah mezi lidmi a stroji, pár jich odkazuje na švédskou mytologii. Osamělost, identita, smysl nebo spíš řád světa, to všechno jsou témata, která autorka svým originálním způsobem rozebírá. Nemůžu říct, že by se mě něco nějak osobně dotklo nebo vystihlo nějaký můj pocit, ale většina povídek mi i tak přišla naprosto fascinujících.

Pokud si chceš, deníčku, sbírku teprve přečíst, doufám, že už jsem tě dost nalákala a další řádky raději nečti, zkazily by ti zážitek z objevování autorčiných nápadů.

Hned první vyprávění o lásce mezi mužem a vzducholodí mi přišlo velkolepé. Zásadní rozdíl mezi prototypem a sériově vyrobeným kusem, nemožnost si promluvit, když na sebe nejste naladěni a pak to poznání, že v tom nejste sami, všechno dokonalé uvěřitelné, bizarní a zároveň vypovídající i něco o skutečném světě.

Jakou druhou musím zmínit Rebeku. Musela jsem si vzpomenout na podobnou povídku Teda Chianga Peklo je nepřítomnost Boha. V obou není potřeba v Boha věřit, jeho existence je fakt stejný jako gravitace. Chiang nápad důkladněji rozpracoval, na druhou stranu Tidbecková z něj na pár stranách vytěžila o trochu víc. Nemožnost sebevraždy dává lidem, kteří chtějí zemřít, jedinou možnost: páchat tolik zla, aby je Bůh smrtí co nejdříve potrestal.

Kdo je Arvid Pekon? mě nadchla. Herec, co zázračně předstírá po telefonu hlasy volaných, většinou zaneprázdněných úředníků, je najednou vyzván, aby mluvil sám za sebe. Tenhle požadavek ho nakonec úplně zničí. Můžu v tom hledat paralelu s pravdivostí profilů na sociálních sítích, nebo jen fascinovaně hledět na nápad, jak řešit přetíženost úředníků a touhu promluvit si s mrtvými.

Spousta dalších povídek mě pobavila i překvapila, ale neočekávám, že se mi v mysli udrží tak dlouho. Dávám sbírce čtyři hvězdičky, protože tři by byly zoufale málo, ale nedávám pět, protože několik povídek mi přišlo vzájemně trošku podobných a zvláště ty s tématem rodičovství mě moc nezaujaly. Vždy jsem ocenila originální nápad, ale málo kdy jsem si z nich vzala něco víc.

Závěrečné hodnocení: 

pátek 9. srpna 2019

Josef Pánek - Láska v době globálních klimatických změn

Milý čtenářský deníčku,

po delší době jsem narazila na knížku, která mě vůbec nebavila. Sice dostala Magnesii Literu, intelektuálové z ní hýkají blahem, ale mě absolutně neoslovila. Nelíbil se mi ani styl, ani obsah.

zdroj: goodreads.com

Hlavním hrdinou je akademik ve středních letech, který žil v různých zemích, ale nikde se necítí doma a i přes všechnu svou vzdělanost bojuje s rasovými předsudky. Příběh krátké prózy rámuje návštěva konference v Indii, ze které se ve vzpomínkách vrací k předchozím událostem v životě, zejména k dobrodružství na Islandu, kde téměř bez peněz a s minimálním vybavením stopoval kolem celého ostrova.

Kniha je z většiny napsaná v du-formě, což mi nepřišlo tak úžasné, protože stejně je napsané i Robbinsovo V žabím pyžamu, které mám mnohem radši. Text má navíc blízko k automatickému psaní, složitá souvětí, častá opakování a obecná čeština mají navodit autentičnost, ale mně čtení spíš ztěžovaly. Navíc všechny číslovky jsou napsány skutečně číslem, což má možná ukazovat na přetechnizovanost doby, ale mě to prostě rušilo.

Pro hrdinu jsem neměla absolutně žádné pochopení. Věřím, že lidé s podobnou zkušeností budou tleskat výstižnému popisu prožívaných pocitů, ale mně je tohle naprosto cizí. Chápu vykořeněnost lidí, kteří se rozhodli emigrovat kvůli válce nebo politické situaci. Pokud ale někdo dobrovolně zvolí život v zahraničí a po rozpadu dlouholetého vztahu zjistí, že si nikde nepřipadá doma, myslím, že by měl mít dost síly se s tím vyrovnat a pro jeho naříkání nemám pochopení.

V mnoha ohledech mi kniha připomínala Pálenku od Matěje Hořavy. Jeho vyprávění mě ale bavilo mnohem víc díky jeho básnickému stylu. Navíc trochu přiblížil oblast rumunského Banátu, tedy místo, o kterém jsem slyšela, ale nikdy jsem tam nebyla. Podobně mohl uspět i Pánek díky epizodě z Islandu, ale jeho popis se smrskl na pár drobností, které ve mně žádný významný čtenářský zážitek nezanechaly.

Dávám dvě hvězdičky, protože téma odcizení v moderním světě je nadějné rozhodně nejde o hloupoučkou limonádu jako od Hartla ani o ohraný thrilerový motiv. Navíc kniha byla krátká a i přes nepřehledný styl se četla celkem rychle, takže bych měla pocit, že nulou nebo jednou hvězdičkou bych autora urazila.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 5. srpna 2019

Simon Mawer - Skleněný pokoj

Milý čtenářský deníčku,

už hodně dlouho si chci přečíst něco od Mawera, protože ho všichni vychvalují až do nebes. Na Skleněný pokoj jsem narazila v antikvariátu ve Spálené, když jsem si tam šla koupit Dej mi své jméno. Teď je navíc vybrán jako četba v Československém klubu na Goodreads a nedávno šel do kin film, prostě tisíc důvodů si ho konečně přečíst! Nenadchnul, ale ani vyloženě nezklamal.

zdroj: goodreads.com

Knihu bych v hodnocení rozdělila do tří částí. Prvním je popis atmosféry domu a jak otevřenost a jednoduchost skleněného pokoje ovlivňuje jeho obyvatele a návštěvníky. V tomto ohledu mi kniha přišla naprosto dokonalá. Před několika lety jsem navštívila vilu Tugendhat a vlastně se mi moc nelíbila, přišla mi hrozně sterilní, neútulná. Někdo mi řekl, že si musím přečíst Skleněný pokoj, abych ji pochopila, a to se stalo. Kdybych teď navštívila vilu znova, dívala bych se na ni úplně jinak.

Druhým aspektem, který bych ráda zhodnotila, je historická (ne)přesnost. Autor věrně popisuje dům, ale jeho obyvatelům oproti skutečnosti změnil jména, původ, zaměstnání, počet dětí, cílovou zemi emigrace a vůbec spoustu dalších skutečností o nich. Zároveň ale spoustu věcí zachoval. Vilu postavily rodiče nevěsty jako věno, čas obývání vily přibližně sedí, návrat do vily v roce 1968-9 trochu taky, angažovanost majitelů v Lize na ochranu lidských práv také. Na mě osobně to působilo jako nepřehledný guláš a mnohem víc bych si knihu užila, kdyby se autor držel základních faktů a hrál si jen s drobnostmi v osudech jednotlivých obyvatel domu, které už se nedají nikde dohledat. Na druhou stranu tím, že toho změnil tolik, by se na něj žijící příbuzní (a vlastně i někteří téměř protagonisté) neměli zlobit, když jejich otce nechal mít poměr s chůvou a matku milostný vztah se svou nejlepší kamarádkou. Ale pokud vím, zlobili se dost.

A to je právě třetí dílek, který doplňuje románovou skládačku. Zcela smyšlené osudy lidí a především jejich milostné vztahy. V první řadě mě překvapilo, že je jich tolik, vlastně mám pocit, že všem dospělým hrdinům určují život jejich milostné touhy a nic jiného z jejich života nestojí za zmínku. Až na několik výraznějších scén z útěku před nacisty mi utkvěly pouze ty, které měly nějaký erotický nádech. Rozhodně nebyly vulgární ani šokující, spíš mi přišlo, že to místy dělá z postav osoby přemýšlející pouze svými reprodukčními orgány místo hlavou.

Čímž se dostávám k poslední drobné výtce, že se autor nedržel v počátku navržených postav, ale rozpracoval i několik osob pracujících ve vile po druhé světové válce. Tyhle postavy na mě působily nevěrohodně, možná až příliš schematicky, nějak jsem k nim nepřilnula. Chápu, že román byl koncipován jako příběh vily, nikoliv rodiny, která ji postavila, ale stejně mi přijde, že by autor udělal líp, kdyby popsal pozdější události v jakémsi druhém, odděleném díle, protože pak by nové postavy dostaly prostor, který si zasloužily.

Přes řadu nedostatků dávám knize čtyři hvězdičky, protože to hlavní splnila, vylíčila neskutečnou atmosféru budovy, která má v architektuře revoluční význam a dodnes se staví ve stylu, který tehdy Mies van der Rohe navrhl. Děj má spád, postavy jsou uvěřitelné a docela sympatické. Nevím, jestli bych se ztotožnila s návrhem na Bookerovu cenu, ale rozhodně si od autora přečtu další knihy.

Závěrečné hodnocení: