Daniel Kahneman - Myšlení, rychlé a pomalé

Milý čtenářský deníčku,

Myšlení, rychlé a pomalé patří mezi nejdoporučovanější naučné knihy vůbec. K jejímu přečtení mě nakonec motivovalo několik podcastů, kde hosté zmiňovali, že po jejím přečtení se jim daří lépe směřovat týmy ke správným rozhodnutím. Tenhle odstín jsem v ní nenašla, ale spoustu jiných ano.

zdroj: goodreads.com

Citát: Mnozí lidé efektům primingu nevěří, protože tyto účinky neodpovídají jejich subjektivnímu prožitku. Pro mnoho jiných jsou tyto závěry pobuřující, protože představují ohrožení subjektivního pocitu kontroly a autonomie. Pokud by obsah šetřiče obrazovky na opodál stojícím počítači mohl ovlivnit naši ochotu pomoci neznámému člověku, a my si toho vůbec nebyli vědomi, jak svobodní bychom pak byli?

Nejlepší část: Asi nejvíc mě překvapila tzv. iluze zpětného pohledu, kdy si člověk autenticky myslí, že měl v minulosti jiný názor, resp. přiřazoval nějakým tehdy budoucím jevům jiné pravděpodobnosti. Když pak vidí, co se skutečně stalo, má tendenci tvrdit, že to přece říkal.

Nejhorší scéna: Nebavily mě moc kapitoly o riskantních hrách. Samozřejmě, že ty poznatky jsou úžasné a autor za ně právem získal Nobelovu cenu, ale jejich podrobné vysvětlení mi připadalo zdlouhavé a vlastně jsem neměla ambici vše do detailu pochopit. I proto mi přišlo, že příklady se neustále opakují (popíšu hru takhle a člověk si přirozeně nevybere tu nejvýhodnější možnost). Zároveň jsem měla pocit, že občas autor opomíjí určité aspekty reálného života, díky kterým by nevýhodné volby dávaly smysl (po 100 her by na tom člověk byl pravděpodobně lépe, ale zrachoval by možná už po dvou, třech neúspěšných).

Zajímavost o knize: Další vědecké studie zpochybnily silný efekt primingu. Výzkumníkům se nedaří zopakovat experimenty, které Kahneman v knize cituje. Nikdo netvrdí, že efekt primingu neexistuje, ale pravděpodobně bude výrazně slabší, než tvrdí uvedené studie.

Zajímavost o autorovi: Získal Nobelovu cenu za ekonomii za svou prospektovou teorii, která ukazuje, že lidé nevolí nejvýhodnější možnosti v riskantních hrách, například kvůli averzi ke ztrátě.

Zásadní myšlenka: Lidské uvažování lze popsat dvěma systémy, kdy jeden je rychlý, intuitivní a dopouští se chyb, a druhý je sice v úsudku pečlivější, ale většinou se mu nic dělat nechce a raději nechá makat zkratkovitějšího bráchu. Ale my si myslíme, že všechno dělá ten logický, "neomylný".

Něco pro mě nového: Že se "unconscious bias" týká i něčeho jiného než genderových, rasových a podobných předsudků.

Můj názor: Kniha v úvodu představí celkem jednoduchý koncept dvou systému a v dalších kapitolách na sebe vrší příklady nevědomých zkreslení, které Systém 1 způsobuje. Je vidět, že autor je psycholog, protože se snažil vysvětlení podat tak, aby si ho čtenář zapamatoval. Uvádí příběhy ze života, nechává čtenáře vyzkoušet si různé situace, na konci shrnuje, o čem kapitola byla a její základní body formuluje jako ukázky z rozhovorů. To všechno mi opravdu pomohlo, aby ve mně aspoň něco zůstalo.

Kniha je dlouhá, obsáhlá a vyplatí se ji číst pomalu a opakovaně se k ní vracet. Překlad mi přišel skvělý a věřím, že musel dát spoustu práce, těžko říct, jestli většina termínu v češtině před tím vůbec existovala.

Čtyři hvězdy dávám především za zdlouhavou kapitolu o prospektové teorii a také proto, že mi chyběly nějaké domácí úkoly na delší časový úsek, třeba týden nebo měsíc. Myslím, že musí existovat nějaká "zadání" ve smyslu "všímejte si příští týden těchto situací a zapisujte si, co jste si mysleli/vybrali". Hodně by mi to pomohlo s převodem teoretických poznatků do praktického života.

Podobné knihy: Sapiens (Yuval Noah Harari – protože také boří spoustu mýtů, i když ne o myšlení, ale o historii), Poválečná Evropa (Tony Judt – obsáhlá kniha popisující souvislosti, které by člověk jinak snadno přehlédl)

Hodnocení: 

Jon McGregor - Začátek na řadu způsobů

Milý čtenářský deníčku,

četla jsem nedávno od stejného autora Rezervoár č. 13 a nebyla jsem zrovna nadšená. Ale protože jsem měla pocit, že jde o uznávaného autora, dala jsem mu ještě jednu šanci. Bohužel ji nevyužil.

zdroj: databázeknih.cz

Citát: David se chtěl s někým o tenhle příběh podělit s fotkou v ruce, chvilku ji podržet, pak mu ji podat, cítit hrubou strukturu šednoucí lepenky, obrátit ji a přečíst datum a čísla poznamenaná tužkou na zadní straně, přejet bříškem prstu po rýhách v matném povrchu snímku.

Nejlepší scéna: Odchod Eleanor z jejího rodného domu. Spolu s ní jsem prožívala naději na lepší zítřky, daleko od despotické matky. Zároveň jsem litovala otce, který postupně ztrácí kontakt s několika dětmi jen proto, že jeho žena nemá pochopení pro život, jaký si zvolily.

Nejhorší scéna: Nekonečný popis práce v muzeu a manželčiných depresí, kdy se ani jedno po mnoho desítek stran nikam neposouvá. Já chápu, že přesně takhle to ve skutečném životě vypadá, ale číst o tom mi připadalo zoufale nudné.

Zajímavost o knize: Objevila se v širších nominacích na Bookerovu cenu a užších na Dublinskou literární cenu. Žádnou ale nezískala.

Zásadní myšlenka: Jak pokračovat v životě, když neznám jeho začátek?

Můj názor: Dalším důvodem, proč jsem si knihu vybrala, je, že mě zajímá život v Anglii po druhé světové válce. V knize se sice vyskytnou drobné odkazy na dobu, například propuštění hlavního hrdiny z práce, ale obecně autor necítil potřebu nějak podrobněji dějinné pozadí událostí popisovat.

Zbývá tedy pouze příběh. Na začátku ho úplně zkazila anotace, která prozrazuje všechny detaily, které se čtenář dozvídá postupně a některé až úplně v závěru knihy. Navíc upřímně, děj není zrovna nabitý nečekanými zvraty. Od začátku do konce všechno plyne podle těch nejpřímočařejších očekávání.

Věřím, že někdo se mohl najít v hlavním hrdinovi. Mám okolo sebe hned několik lidí, kteří se rádi hrabou v minulosti, sestavují rodokmeny a rádi shromažďují drobné připomínky na minulé události. Já k tomuto typu lidí ale vůbec nepatřím, nepěstuji vztah k věcem, pouze k datům (fotky, blogy, jiné online záznamy), takže mi Davidova obcese vlastní minulostí přišla dost protivná.

Jediné, co se mě trochu dotklo, byla postava Eleanor. Soucítila jsem s ní kvůli jejímu nesnadnému dětství a pozdější neřešitelné depresi. Ale zároveň se mi nelíbilo, jak ji autor postupně vyhladil do ztracena (a zázračným lékem se stalo narození dcery). Samozřejmě, možná se to tak skutečně děje, ale osobně si z takového příběhu nemůžu nic vzít a v dnešní době mi připadá neakceptovatelné někoho nechat jen tak trpět a čekat, že všechno spraví čas.

Zároveň nechci sklouznout jen ke dvěma hvězdičkám, protože kniha se četla v zásadě dobře, charaktery byly vybudovány robustně a rozhodně nešustily papírem. Myslím, že i když já osobně na ní nic nevidím, spousta lidí si její čtení užije.

Podobné knihy: Jediný příběh (Julian Barnes), So much life left over (Louis de Bernières)

Hodnocení: 

Andrés Barba - Město světla

Milý čtenářský deníčku,

v době vydání Města světla se o něm hodně mluvilo, všichni ho chválili. Jsem ráda, že jsem se k němu po dlouhé době taky dostala a zase ochutnala trochu ze španělské literatury.

zdroj: goodreads.com

Citát: Jaká záhada působí, že naši zkušenost utvářejí některé obrazy, a jiné ne? Bylo by útěšlivé myslet si, že paměť je stejně vybíravá jako náš vkus, že si vzpomínky uchovává podobně náhodně, jako se náš jazyk rozhodne, že mu chutná maso, a ne mořské plody, avšak kdesi v hloubi s jistotou víme, že i toto, nebo spíš hlavně toto odpovídá tajnému klíči, který je potřeba rozluštit, a rozhodně není nijak náhodný. Úsměv toho kluka mě rozrušil, neboť stvrzoval, že mezi námi došlo k jakémusi propojení, že u mne cosi začalo a u něho pak skončilo.

Nejlepší scéna: Když průzkumníci dorazí do hlavního prostoru, který děti obývaly. Dokonale jsem si představila dětmi vytvořené prostředí, které vypadá úplně jinak než svět dospělých a fungují v něm úplně jiná pravidla, jako by se lišilo i samotnými přírodními zákony.

Nejhorší scéna: Chycení dítěte v džungli, vzájemná zranění se mi zdála horší než předchozí útoky, i když třeba skončily smrtí.

Zajímavost o knize: Lepší překlad názvu by byl Republika světla, ale jiná kniha se slovem "republika" v názvu vyšla zrovna krátce před tím v Pasece, proto se rozhodlo nakladatelství název změnit (zdroj: Liberatura s překladatelkou Anežkou Charvátovou).

Zajímavost o autorovi: Kromě vlastního psaní se věnuje také překladu. Na to, kolik toho napsal, mi připadá hrozně mladý (*1975)!

Zásadní myšlenka: Dětský svět je fundamentálně odlišný od toho dospělého a zdá se, že vzájemně nejsou kompatibilní.

Můj názor: Knížku jsem přečetla hrozně rychle a byla jsem strašně napjatá, jak konkrétně skupina dětí skončí (od začátku se ví, že všechny děti zemřely). Naštěstí mě nijak neiritoval vypravěčův styl, který se pohybuje někde na pomezí dokumentu, úředničiny a zároveň typickým způsobem nespolehlivého vypravěče kličkuje mezi skutečností a zasunutými vzpomínkami.

Už v polovině čtení jsem si pustila Liberaturu a Do slov, které se oba v jedné ze svých epizod knize věnují. Nějak jsem si nebyla jistá, co tím příběhem chtěl vlastně autor říct. Nakonec jsem si z toho vzala hlavně popis dětství a hledání, kde ono končí a začíná dospělost svázaná všemi společenskými konvencemi.

Zároveň si ale nejsem jistá, jestli jsem zrovna tohle téma potřebovala nějak víc prozkoumávat, rozhodně mi tyto divoké děti neposkytly nějaké překvapivé zrcadlo k mojí současnosti. Nakonec jsem si tedy hlavně užila pozvolný popis drásavé události, drobné detaily a ohromující závěr. Kdyby byla kniha delší, myslím, že by mě nebavila. Ale díky její stručnosti jsem si ji užila, a i když mě téma úplně neoslovilo, nepovažuju ji za ztrátu času.

Ocenila jsem, že v porovnáním s Obdobím hurikánů není tak brutální a také že je daleko přímočařejší. Zároveň v sobě mají oba tituly zvláštní magii, která k hispánské literatuře patří. V obou případech oceňuji skvělý překlad Anežky Charvátové.

Podobné knihy: Období hurikánů (Fernanda Melchorová), Pán much (Wiliam Golding)

Hodnocení: 

Ester Derby, Diana Larsen - Agile Retrospectives

Milý čtenářský deníčku,

Agile Retrospectives jsem četla jen jako učebnici do práce, takže o nich jen rychle.

zdroj: goodreads.com

Citát: When something changes, people hunger for information about how the change will affect them. When people lack information, they fill in the gaps with their worst fears. Rumors start even on small teams.

Nejlepší kapitola: Koncept 5krokové retrospektivy jsem znala, aktivity si člověk vygooglí, takže nejdůležitější pro mě byly kapitoly "Leading retrospectives" a "Make it so", které vysvětlovaly, jak zmíněné techniky použít v praxi, poukazovaly na další dovednosti, které facilitátor musí znát a používat, aby jeho retrospektivy měly úspěch.

Zajímavost o knize: Vyšla už skoro před 20 lety (2006), ale pořád je aktuální.

Zajímavost o autorkách: Obě stále aktivně vystupují v Agile komunitě.

Zásadní myšlenka: Všechny informace v týmu jsou, lidé jen potřebují pomoct se k nim dostat. Správným postupem se dá docílit k zapojení všech a tím i zlepšení práce v týmu.

Něco pro mě nového: Pár praktických ukázek, jak řešit konflikty ve skupině, třeba tím, že vyzvu člověka, aby svoji výtku formuloval jinak (já věty, pozorování-pocity-potřeby...). Taky jak může napomenutí vypadat jinak než dávné ztrapňování ve škole.

Můj názor: Kniha se četla rychle, byla rozdělená do přehledných kapitol, a i díky tomu se mi v ní bude snadno hledat v budoucnosti, až budu zase nějakou retrospektivu do práce připravovat.

Líbilo se mi, že u jednotlivých aktivit je napsáno nejen, co se má dělat, ale také jak, co si připravit předem, jaké otázky klást, pro jakou skupinu je určená a vůbec na co se vlastně hodí.

Obecně můžu doporučit každému začínajícímu scrum masterovi :-)

P.S.: Nedávno jsem byla na jednom workshopu a zaujalo, že facilitátorka použila v podstatě stejných 5 kroků jako je popsaných v knize. Takže tenhle formát je evidentně dobrý i pro jiné, kreativní schůzky.

Podobné knihy: The Five Disfunctions of a Team (Patrick Lencioni)

Hodnocení: 

Šárka Homfray - Proč jsme tak naštvané?

Milý čtenářský deníčku,

hned po Feministkou snadno a rychle jsem si přečetla asi nejvýraznější českou feministickou knihu poslední doby, tedy Proč jsme tak naštvané? od Šárky Homfray. Očekávání jsem asi měla vyšší, ale zklamání nebylo nijak velké.

zdroj: goodreads.com

Citát: Rodiče malých dětí jsou velmi vyčerpaná demografická skupina, jejich matky navíc skupina velmi izolovaná a vyloučená. Pokud budou uvažovat čistě racionálně, nejpozději po prvních zkušenostech dospějí k názoru, že tu 1,1 dítěte chybějící do minimální úhrnné plodnosti nutné k udržení stavu populace bude muset odrodit někdo jiný. Je tu silná společenská poptávka po produkci dalších a dalších malých tvorečků, které ale ta samá společnost vlastně nemá ráda. Proč?

Odpověd na tuto otázku nemám.

Nejlepší kapitola: Nejvíc mě bavily kapitoly o práci a o ženách ve veřejném prostoru. Úplně nový pro mě byl pojem "tokenizace", kdy se ojedinělý zástupce určité supiny stane jejím univerzálním reprezentantem. Samozřejmě jsem si tohoto jevu všimla už dřív, ale nevěděla jsem, že pro něj existuje jméno a vůbec, že ho někdo už nějakým způsobem prozkoumal.

Zajímavost o autorovi: Homfray pracuje jako odborová právnička, natáčí společně s Lucií Václavkovou skvělý podcast Pay Gap a často vystupuje v médiích.

Zásadní myšlenka: Jsme obklopeni nekonečným množstvím drobných nerovností, diskriminací a předsudků, které jednotlivě skoro nejsou vidět, ale dohromady tvoří síť, která ženy svazuje na mnoha úrovních jejich života.

Něco pro mě nového: Kromě výše zmíněného konceptu tokenizace třeba poukázání na bariérovost města a jeho segregaci na dětské a dospělácké zóny, která rodiče (zejména matky) vylučuje ze společného života a prostoru na dlouhé roky.

Můj názor: Krátké kapitoly rychle odsýpaly, i když občas jsem měla pocit, že se trochu opakují a že jedna delší by se mi četla lépe, protože by rovnou propojila všechna zmíněná témata najednou.

Vypsala jsem si opět velké množství citací, například o tom, jak silné ženy musí pracovat na odstraňování bariér, které samy zvládly překonat (protiklad k včelím královnám, které tvrdí, že když mohly ony, tak můžou přece všechny), o tom, jak se člověk stane tokenem a co to znamená, jak politici na papíře podporují porodnost, ale vůbec nevidí tu spoustu překážek, kterým lidé s dětmi musí čelit, nebo třeba proč ženské časopisy radí, jak vyhovět muži, zatímco ty chlapácké mluví o ženách jen jako o nástroji k uspokojení a maximálně poradí, jak sbalit tu nejhezčí. Svatba je pro jedno pohlaví vysněný cíl, pro druhé životní game over.

V porovnání s knihou od Dua docentky mi přišla podrobnější, popisující víc různých problémů (zejména kolem mateřství a kariéry), ne druhou stranu kratší kapitoly a jednotvárný styl způsobuje, že si z ní nebudu tolik věcí pamatovat a budou se mi pravděpodobně hůř hledat zpětně v textu.

Díky knize mi do argumentačního arzenálu přibyla další munice, se kterou se mi sice asi nepodaří rozbít patriarchální představy, ale já si budu připadat zase o chlup silnější. Všem doporučuju přečíst a já sama ji půjčuji, kudy chodím.

Podobné knihy: Feministkou snadno a rychle (Duo docentky), Jak být ženou (Caitlin Moranová), Svobodné ženy, svobodní muži (Camille Paglia)

Hodnocení: