04/12/2022

Liou Cch'-sin - Vzpomínka na Zemi

Milý čtenářský deníčku,

když jsem tuhle trilogii začala číst, moc jsem nechápala, co na ní všichni vidí. Ale překvapivě každý další díl byl lepší a lepší.

zdroj: goodreads.com

Citát: 1) Mohlas prodat ty planety i s hvězdou a byla bys jedním z nejbohatších lidí ve vesmíru! Anebo jsi nemusela prodávat vůbec nic a nechat si celou soustavu pro sebe. Zákonná ochrana soukromého vlastnictví je absolutní, nikdo by ti ji nemohl vzít.

2) Pohřbené ostatky nestvůrných ideologií minulosti, jako byl fašismus, vylezly z kobek na povrch a vrátily se na trůn. I chřadnoucí církve začaly kvést jako pokropené živou vodou a lidé začali opět navštěvovat svatostánky všemožných vyznání. A tak z mrtvých vstala i teokracie, zombie ze všech nejzatuchlejší.

3) V posledních pěti letech byla popravena řada příslušníků PBS, přestože velká část jásajících davů, které tomu přihlížely, se kdysi k  PBS hlásila také.
Nakonec však zavládl mír a lidé se začali znovu stavět na nohy.

(Všechny citace podle mě krásně ilustrují, že autor je z Číny a má na společnost úplně jiný náhled než člověk ze Západu)

Nejlepší scéna: Líbil se mi nápad, že dřív mělo světlo téměř nekonečnou rychlost a vesmír deset rozměrů. Ale mezihvězdné války nejvyspělejších civilizací způsobily postupné zhroucení vyšších dimenzí a snížení rychlosti světla.

Nejhorší scéna: Když Sofon čerstvě přestěhovanému lidstvu oznamuje, že ho odpojí od elektřiny a kvůli následnému akutnímu nedostatku potravin většina zemře. Přišlo mi to strašné a vlastně zbytečně kruté.

Zajímavost o knize: Získala cenu Locus a byla nominována na cenu Hugo. Přesto, že jde o autorovu poslední knihu trilogie, Pao-Šu napsal další díl, který se věnuje příběhu Jün Tchien-minga. Výhoda, tohle pokračování má v češtině méně než 300 stran.

Zásadní myšlenka: Technologický pokrok může totálně změnit povahu světa.

Něco pro mě nového: Lidé si radši zvolí někoho lidského než schopného. A je to dobře!

Můj názor: Stejně jako v předchozí knize i v posledním díle sledujeme osud jediné postavy, která se narodila v předkrizové éře a díky hibernaci se dočká příletu Trisolaranů na Zemi. Tentokrát jde o postavu ryze sympatickou, upřímnou, která si nepřeje nic než blaho lidstva. a neváhá se pro něj obětovat. Asi i díky tomu se mi poslední kniha líbila nejvíc, protože vůči hlavní hrdince nešlo mít jakékoliv výhrady.

Zároveň jde o poslední díl, takže se čtenář může těšit, že konečně zjistí, jak lidstvo obstojí v boji s nepřátelským vesmírem. Už z titulu knihy je jasné, že to moc dobře nepůjde a v budoucnu se na Zemi bude moci jen nostalgicky vzpomínat. Přitom ale děj zůstává napínavý a plný nečekaných zvratů, takže mi ty stovky stránek rychle utekly.

Ve sci-fi nejde jen o děj, ale i o uvěřitelnou vědu a technologie. Ten největší experiment tu autor vytvořil z dimenzí a jeho hra s nimi mě okouzlila. A tím ani tak nemyslím popis čtyřrozměrného prostoru, jako spíš představa kolapsu vyšších dimenzí a nutnosti stěhovat se do nižších a nižších, protože ty původní byly zničeny v mezihvězdných válkách. Atomová bomba se se svou ničivostí může jít vycpat. Tenhle nápad se mi zdál naprosto geniální, dosud jsem se s ním nesetkala. Zároveň jsem ráda, že se autor nepustil do nějakého cestování časem, protože toho jsem se bála, většinou mě moc nebaví, nebývá úplně domyšlené.

Občas mi hrdinka přišla trochu moc naivní a osud k lidstvu příliš krutý. Často jsem se pozastavovala nad tím, kolik v autorově budoucnosti zůstalo z čínské historie a kultury, chápu, že autor nemohl jinak, ale i tak nepokládám jeho odhad za příliš pravděpodobný. Také mě fascinovala autorova víra v organizovaný přesun lidstva do Austrálie a pozdější amnézie, která umožní lidem dále žít a nevracet se k bratrovražedné minulosti. Myslím, že na Západě minulost zkoumáme, jsme schopni jí autenticky litovat, zato (ne)jen v Číně stále funguje diktatura, která z historie umí vymazat hladomor 50. let, Kulturní revoluci nebo protesty z roku 1989. Kvůli tomu všemu dávám hvězdičku dolů.

Takže kromě toho, že jde o skutečně poutavé sci-fi se spoustou originálních nápadů, umožňuje také čtenáři pozorovat svět a vývoj lidstva postavený na úplně jiných kulturních základech a formovaný tvrdou propagandou a cenzurou, přes kterou musela projít i tato kniha. Navíc autor nepatří mezi disidenty, ale veřejně vystupuje v souladu s čínskou politikou.

Podobné knihy: Kulový blesk, Problém tří těles, Temný les (Liou Cch'-sin), Výdech (Ted Chiang) Tajné společenství (Philip Pullman - protože jde také o rozsáhlý fantasy svět, do kterého autor promítá svůj světonázor)

Hodnocení: 

24/11/2022

Ursula K. Le Guinová - Gwilanina harfa a jiné povídky

Milý čtenářský deníčku,

Ursula K. Le Guinová se touto knihou zařadila mezi moje oblíbené autorky. Děkuju nakladatelství Gnóm, že ji pro mě objevilo.

zdroj: goodreads.com

Citát: Nevadí mi chodit dvěma směry současně; nevadí mi se souběžně zvětšovat i scvrkávat; nevadí mi pohybovat se, dokonce ani nepříjemnou rychlosti devadesáti nebo sta kilometrů v hodině. Jsem připraven dělat tohle všechno dál, dokud mě neporazí nebo nesrazí buldozerem k zemi. Je to moje práce. Avšak ohrazuji se, důrazně se ohrazuji proti tomu, abych byl zvěčňován.

Nejlepší povídka: Nejvíc mě oslovil Sur, vyprávění o výpravě devíti žen na jižní pól. Kromě opravdu dobrého příběhu z něj vyčnívá myšlenka, že spoustu věcí dělají jenom muži a při tom by v nich ženy mohly být stejně dobré, kdyby je vůbec napadlo se do nich pustit.

Nejhorší povídka: Taková by se vybírala těžko, mě osobně nejméně oslovily povídky z oddílu Znepokojivé a záhadné, zvlášť Širé vody jsou a V období sucha. Moc jsem nepochopila a neměla jsem ambici se do nich ponořit hlouběji.  

Zajímavost o knize: Jde o sbírku napříč autorčinou tvorbou, kterou sestavil překladatel a nakladatel v jednom Jakub Němeček. Také je to vůbec první sbírka povídek, která u nás autorce vyšla.

Zajímavost o autorovi: Kromě povídek a románů psala také eseje a je autorkou několika překladů.

Něco pro mě nového: Povídky o lingvistice, hned úvodní Labyrinty mi přišly kouzelné a úryvky z therolingvistické společnosti mi ukázali další možnosti, jak je jazyk a životní styl provázaný.

Můj názor: Asi z žádné povídky jsem se neposadila na zadek, neměla jsem pocit, že jak nápad, tak pointa byly vyvedeny k dokonalosti. Ale naprostá většina mě něčím oslovila a až na pár výjimek jsem všechny četla s chutí, protože obsahovaly dobře vystavěný příběh i originální myšlenku.

Ráda bych spoustu povídek zmínila, abych si je sama později mohla připomenou.

Labyrinty – o pokusném králíkovi, který se marně snaží vědci předat nějaké informace a hrozně ho ubíjí, že jen dostává nažrat a to má být celá odměna. Dokonalá paralela k tomu, jak jsou lidé slepí k potřebám druhých.

Směr silnice – monumentální strom, který sleduje vývoj automobilismu a musí se rychle přibližovat a zvětšovat vůči projíždějícím autům. Naprosto dechberoucí imaginace autorky popírá veškeré fyzikální zákony. Pointa (zvěčnění pohledem umírajícího člověka) mě ale tak neoslovila.

Pytlák – chudý kluk se dostane do spícího království a zbytek života si užívá hojnosti. Můžeme mu to mít za zlé? Podělit se by bylo ještě nemorálnější. A ukončit svůj blahobyt kvůli neznámým lidem, kteří jeho počínáním nijak netrpí?

Ti starší – manžel se mění ve strom, manželka truchlí, a zároveň je tím vyhoštěna ze společnosti, do které patřila jen díky manželovi. Příšerná situace, kterou ale nemůže jeden osvícený člověk nijak změnit.

Některé přístupy k problému nedostatku času – roztomilá ukázka erudovaných názorů, které jsou totálně mimo mísu.

Interní linka – Co když se na kosmickou loď dostane vetřelec? Pro jediného muže na palubě to bude nepřekonatelný problém.

První kontakt s Gorgonidy – ten chlap je tyran, ale jeho holka je tak strašně hloupá, že mi jí ani nebylo líto.

Sur – porod za polárním kruhem není pro silné ženy žádný problém. Drží spolu, plánují a jejich obydlí není jen funkční, ale má i lidský rozměr. Dokonalá ukázka toho, co by ženy mohly přinést do ryze mužského prostředí.

Duben v Paříži – magie funguje a spojuje lidi napříč staletími. Co vlastně potřebujeme, abychom byli šťastní? Jeden druhého.

Zorné pole – setkání s mimozemským artefaktem změní vnímání kosmonautů a málem je dovede k šílenství.  Nebo k Bohu?

Džbán vody – dobrodružný příběh, setkání jiných kultur, oddanost svému vládci, ale zároveň ochota porušit pravidla, pokud tím zachráníme někoho jiného. Vskutku idylický obraz na závěr.

Celkově dávám pouze čtyři hvězdičky, ale zároveň tuto antologii budu doporučovat každému fanouškovi fantastiky a dobré literatury vůbec.

Podobné knihy: Příběhy vašeho života, Výdech (Ted Chiang), S pokorou a nadějí (Becky Chambersová), Páté roční období (N. K. Jemisin), Sobí hora (Karin Tidbecková), Předběžné varování (Neil Gaiman)

Hodnocení: 

21/11/2022

Leïla Slimani - Něžná píseň

Milý čtenářský deníčku,

nějak se to sešlo, že jsem si týden před skutečným vybíráním chůvy pro dceru přečetla knihu o chůvě, která svoje svěřence (podobného věku, opačného pohlaví) zavraždila. Naštěstí se většina knihy soustředila na trochu jiná témata, jinak bych ji asi vůbec nezvládla dočíst.

zdroj: goodreads.com

Citát: Ve skutečnosti těhotenství plánovala. Adam jí poskytl záminku, aby nemusela opouštět příjemný klid domácnosti. Paul nijak neprotestoval. Zrovna ho zaměstnali ve vyhlášeném studiu, kde trávil dny i noci jako zajatec vrtošivých umělců a jejich harmonogramů. Zdálo se, že jeho žena v animální mateřské roli jen kvete. Oba se v tom kokonu, daleko od světa a jiných lidí, cítili bezpečně.
A pak se čas začal vléct, bezvadný chod rodiny se začal zadrhávat.

Nejlepší scéna: Bavily mě popisy Myriaminých pocitů, jak se těší do práce a zároveň cítí určité výčitky vůči dětem, které nechává doma s cizí ženou.

Nejhorší scéna: Úvod i závěr, tedy samotná vražda dětí. Nejvíc mě naštvalo, že čtenář nedostane jasné vysvětlení, proč k ní došla a jak se jí dalo zabránit. Autorka totálně rozbila moji víru ve spravedlivý svět.

Zajímavost o knize: Získala nejprestižnější francouzskou literární cenu Prix Goncourt a byl podle ní natočen film The Perfect Nanny.

Zajímavost o autorovi: Její první pokus o román nakladatel odmítl, tak se rozhodla projít kurzem tvůrčího psaní, zapracovala na svém stylu a další pokus už byl úspěšný.

Zásadní myšlenka: Lidem do hlavy nevidíš, zvlášť pokud pochází z jiné socio-ekonomické třídy.

Něco pro mě nového: Praktická ukázka vykořisťování chudé ženy ženou privilegovanou.

Můj názor: Moc nechápu, proč knihu řadí mezi thrillery, protože ani přívlastek "psychologický" podle mě toto označení neospravedlňuje. Spíš mi přišlo, že čtu román o třídních rozdílech, brutální kritiku společnosti, proti které je Zola autor uhlazených románů o chudých.

Nerovné postavení přistěhovalců a různých lidí z okraje společnosti mě nepřekvapuje, ale tady autorka předkládá příběh ženy, která by se měla mít docela dobře. Bohužel ji na dno stáhly manželovy dluhy, ze kterých se neměla sílu dostat. Zároveň autorka nezbavuje postavu její zodpovědnosti a nesnaží se nás přesvědčit, že za všechno může nedokonalý sociální stát. Okolnosti jsou složité, zdrcující a mají příšerné následky.

Dlouho po dočtení jsem přemýšlela, jestli autorka musela zápletku postavit na vraždě dětí. V ději románu se mi nakonec zdála trochu zbytečná, nevysvětlená a možná i nedůvěryhodná. Vyvolávala ve mě pocit. že autorka chce pouze šokovat a tenhle odporný čin si vybrala jen jako určitý marketingový trik. Zároveň si nejsem jistá, jestli kvůli němu není zbytečně upozaděno skutečné téma knihy, tedy zoufalé postavení služek, uklízeček a různých pomocnic na podřadných pozicích. Nakonec jsem ale došla k názoru, že v tomto případě jde o naprosto legitimní zbraň.

Autorčin styl působil poněkud popisně, nepřipadal mi nějak výjimečný, ale rozhodně byl čtivý. Navíc kniha není dlouhá, takže nezačne nudit. Nemůžu říct, že bych se od ní nemohla odtrhnout, naopak některé scény docela nutí k zpomalení, zamyšlení. Každopádně cenu získala spíš díky obsahu než jazykové kvalitě. Hlavně proto dávám jen čtyři hvězdičky. Navíc kvůli příliš drsnému tématu nemám chuť ji doporučovat dalším čtenářům.

Podobné knihy: Rekonstrukce (Viktorie Hanišová), Skoncovat s Eddym B. (Édouard Louis), Noc nic nezadrží (Delphine de Vigan)

Hodnocení: 

07/11/2022

Cecilia Ahernová - Roar

Milý čtenářský deníčku,

nejdřív jsme s kamarády na literárním klubu četli jednu povídku z této sbírky. A protože se mi líbila, půjčila jsem si a přečetla knížku celou. Myslím, že třicet nápadů bylo až příliš ambiciózní číslo, ale pár z nich se opravdu povedlo.

zdroj: goodreads.com

Citát: 'The two cheeseburger kids meals are for...?' the server interrupts Rita.
'My two,' the woman replies. She pats each child's head as she explains. 'One penis, one vagina.'
The server places a pink princess meal and a blue dinosaur meal on the tray. 

Nejlepší povídka: Hodně se mi líbila ta úvodní o ženě kolem padesátky, která se pomalu ztrácí, stává se neviditelnou. Poukazuje to na problém, který jsem si do teď nijak výrazně neuvědomovala.

Nejhorší povídka: Takové, které už si vůbec nepamatuji. Netuším, o čem byla povídka s ženou, které narostla křídla (dohledáno - o muslimce v západní zemi) nebo s tou, která si objednala specialitu šéfkuchaře (dohledáno - o šišlání). Takových je ve sbírce ještě asi pět.

Zajímavost o autorovi: Píše milostné romány, z obálek to vypadá hlavně na červenou knihovnu.

Zásadní myšlenka: Ženy v sobě musí najít spousty síly, aby překonaly různorodé bariéry. Naštěstí tu sílu uvnitř mají.

Něco pro mě nového: Problém neviditelných žen kolem padesátky nebo třeba zbytečné škatulkování.

Můj názor: Všechny problémy, na které autorka poukazuje, podle mě opravdu existují a je zcela legitimní se je snažit vyřešit. Ne všechny jsou aktuální všude na světě, ale většina se mi zdála celkem univerzálních.

Bohužel, jejich povídkové zpracování často trochu pokulhává. Skoro vždy byl děj zoufale předvídatelný (Žena, která se propadla do země - nakonec sebere odvahu, vrátí se a její prezentace má úspěch), občas mu úplně chyběla pointa (Žena, kterou to odfouklo - její osobnost byla natolik povrchní, že se začala vznášet) a někdy samotné pojetí v sobě mělo logické rozpory (Žena, která strážila gonádu - spermie prostě nejsou stejné jako úspěšně spojené vajíčko a spermie, to by museli taky zakázat onanii).

Několik povídek bych ale i tak ráda vyzdvihla. Kromě zmíněné neviditelné ženy po padesátce se mi líbila ta o Ženě, která reklamovala svého manžela. Upozornila na to, že všichni předpokládají, že rozvedená paní si přece někoho najde, a zpochybňovali její přání zůstat sama. A v druhé části dochází k překvapivému zvratu, kdy chce svého manžela zpátky a zjišťuje, že i když ji v mnoha ohledech štve, tak jedině s ním chce prožít zbytek života. Zvlášť tohle se mi zdálo hodně kontroverzní a pro spoustu (mladých) lidí naprosto nepřijatelné.

V povídce Žena, která nosila růžovou zase autorka vtipně popisuje svět, ve kterém zákon ukládá povinnost chovat se podle genderových stereotypů a jeho dodržování tvrdě vymáhá genderová policie. Spousta situací mi přišla trefných, vtipných a závěrečná pointa, kdy si i emancipovaná žena ráda nechá pomoct, osvěžující.

Skvělý se mi zdál i příběh o Ženě, která mluvila ženštinou, ve kterém autorka dobře popsala, proč je potřeba, aby v politice nechyběly ženy a další podreprezentované skupiny. Zároveň mi příměr s jazykem přišel docela výstižný, protože občas se mi opravdu zdá, že svět péče je od toho mužského oddělený tak, že ani sebemenší popis ho nemůže druhé straně přiblížit.

Jako poslední bych zmínila Ženu, která našla svůj svět v ústřici, protože vypráví o přijetí nejbližšími po změně pohlaví. Přála bych si, aby se každý dočkal takového milého gesta, protože se mi zdá, že bez něj člověku musí v hlavě neustále hlodat pochybnosti a výčitky vůči okolí.

Na závěr dávám tři hvězdičky. Pět opravdu dobrých a podobný počet špatných povídek, zbytek někde v průměru. Mnoho skvělých nápadů, které by si zasloužily pečlivější zpracování. Četla jsem v angličtině, slovník jsem nepotřebovala, ale jinak se styl soudit neodvažuji.

Podobné knihy: Jak být ženou (Catlin Moranová), Meta (Pavel Bareš), Stručné dějiny Hnutí (Petra Hůlová)

Hodnocení: 

23/10/2022

Miloš Urban - Továrna na maso

Milý čtenářský deníčku,

na Světě knihy jsem se autora ptala, jaký je jeho vztah k femmes fatales z jeho knih. S úsměvem (spíš výsměchem? Ale neberu si ho osobně, moje otázka byla taková hloupoučká) mi odpověděl, ať si přečtu Továrnu na maso (kterou mi chvíli před tím podepsal), že ta ho přesně vystihuje.

zdroj: goodreads.com

Citát: Ramenatý pan Gruber zapumpoval pravou přední hnátou, jako by nabíral vodu u veřejné pumpy, aby zvíře rychle vykrvil, krev odtékala kanálky a já jsem vysvětloval, že může být i zpracována, ale tato že půjde do Vltavy, neboť jí prostě máme moc.

Nejlepší scéna: Seznámení s Darjou Kopeckou, bavil mě její feministický pohled na svět, i když sama se myslím jako feministka neidentifikovala. To ale před sto lety není překvapivé.

Nejhorší scéna: Leonův výlet do Liberce, kde se setkává s místním podnikatelem-mafiánem. Celé jsem to vlastně nepochopila, tahle linka šla zcela mimo mě.

Zajímavost o autorovi: Na iLiteratuře mu v posledních měsících vyšly dva sloupky: Proč nejsem feministou a Babička nám pustila plyn. Oba jsou velmi osobní a s oběma mám trochu problém.

Zásadní myšlenka: Lidé v dnešní době zařazení mezi LGBT+ žili už před sto lety a byli divní.

Něco pro mě nového: Pražská tržnice jako páchnoucí jatka a také Palác Koruna a jeho lázně.

Můj názor: Nejdřív jsem se moc nemohla začíst, hlavní hrdina neříkal nic zajímavého, jen pořád mluvil o jatkách, jejichž prostředí sice působilo unikátně, ale já jsem se těšila na příběh. Pak na scénu vstoupila slečna Kopecká a mně byla hned sympatická, říkala jsem si, že to je u Urbana změna, většina jeho femmes fatales jsou nemocné nebo šílené ubožačky (nebo tak aspoň většinu děje působí). Darja ale byla chytrá, milá a zároveň odvážná a čelila společenským předsudkům.

Asi do poloviny knihy jsem četla celkem s nadšením a bavilo mě, jak Leon propadá jejímu kouzlu. Ale pak se do toho začal motat ten příběh s Liberečáky. Vlastně jsem moc nechápala o co jde. Posílají jim moc zvířat, kšeftuje se tam s mlékem a výsekovým masem, kapacita kafilerie přestává stačit. Ale nebylo mi jasné, za co může špatně uzavřená smlouva, jak jí konkurence nekale využívá a s čím jen šmelí zaměstnanci. A nakonec se zdá, že významnou roli hrál i heroin používaný na zklidnění zvířat před porážkou. Bohužel, při mém nepozorném čtení se mi nitky rozutíkaly tolika směry, že jsem je nebyla schopná smotat do jasně vysvětlujícího konce.

Ke konci totiž mojí pozornost vytěžovaly hlavně různé výjevy z tehdejšího queer podzemí. Autor na sebe skládá různé výjevy, které se shodují na tom, že v nich jejich protagonisté působí podivínsky a často i nechutně. Tím, že je to zarámované do doby první republiky, kdy věřím, že se většinová společnost dívala na tuto skupinu skrz prsty, tak mi to úplně nevadilo, a bavilo mě to jako nevinný bizár, který je pro Urbana naprosto typický.

Tady moje hodnocení knihy končí. Femme fatale dostala neobvyklou podobu, příběh mi moc nedával smysl, popis jatek a vůbec tehdejší doby byl velmi sugestivní. Dávám tři hvězdičky, protože mě autor ničím nepřekvapil, nedostal.

Nicméně musím doplnit malý dovětek. Bavila jsem se s dalšími lidmi a ti se zmínili, že by podobné líčení mohlo urazit dnešní LGBT+ komunitu. A proč si je privilegovaný, bílý, heterosexuální cis-muž a boomer (chybí mi ještě nějaké negativní označení, kterým tyto lidi tak nesmyslně škatulkujeme?) musí brát do huby, že si vůbec neuvědomuje, že tím někomu může ublížit. Stejně se teď mluví i o tvůrcích minisérie České televize Pozadí událostí. Na jednu stranu je tu argument, že umění nemůže být přímo aplikováno na realitu, že je to fikce, která nemá ambici věrně popisovat skutečný svět. Já se ale nakonec musím přiklonit k Evě Klíčové a tomu, co řekla v podcastu TL;DR. Tedy že umění vzniká z podnětů současné doby a autor v něm nějakým způsobem současnost pojímá a reflektuje. A že je výsledkem fantazie jeho autorů. A i z výše uvedených sloupků Miloše Urbana začínám mít pocit, že do jeho fantazie už nechci vstupovat. Cancel culture? (o tenhle pojem teď neustále zakopávám a zatím bohužel přesně nechápu, co znamená)

Podobné knihy: Praga Piccola (Miloš Urban), Liška v dámu (Jiří Kratochvil), Dějiny světla (Jan Němec)

Hodnocení: 

21/10/2022

Jiří Hájíček - Plachetnice na vinětách

Milý čtenářský deníčku,

Hájíčkovy knihy mám ráda už jen proto, že mi zprostředkují pohled na život mimo Prahu. Tentokrát ale tenhle aspekt k úspěchu nestačil.

zdroj: goodreads.com

Citát: Obývací pokoj, nábytek a obrazy na stěnách, v rámečku fotografie dcery, dnes už dospělé, pár snímků z letních dovolených, pokojové květiny, standardní horizont rodinného štěstí.

Nejlepší scéna: Když šla Marie s Filipem poprvé plavat. Přišlo mi, že autor vystihl jejich touhu narušit vzájemnou osamělost, ale zároveň dokonale zachytil jejich rozdílné světy.

Nejhorší scéna: Úvodní kapitola. Nejdřív jsem si vůbec nevšimla, že ty následující jí dějově předchází a hrozně mě štvalo, že mi autor hned na začátku prozradil, že Mariin románek neskončí happyendem.

Zásadní myšlenka: Život je složitý a proměnlivý, člověk musí vlastní identitu hledat nejen v pubertě.

Můj názor: Kniha mě bavila, četla se sama. Oslovilo mě základní východisko hrdinky, která pro mnoha letech manželství musí najednou hledat znovu samu sebe. Myslím, že vztah s mladíčkem z knihkupectví je přesně ten typ neperspektivního chování, ke kterému mají lidé v krizi sklony.

Nejlepší určitě byla rovina péče o staré rodiče. Byla jsem vlastně překvapená, že v tak citlivé chvíli se Marie nebojí vrátit domů a naopak se snaží dohnat to, co v minulých letech odsunula na druhou kolej. Postavy rodičů i sestry mi přišly dobře postavené, možná se o nich čtenář nedozvěděl všechno, ale rozhodně působily věrohodně ve vylíčených situacích.

Ale i tak dávám jen tři hvězdičky. První, spíš hnidopišná, výtka směřuje k autorovu popisu Subaru. I když později Milanovi vloží do úst popis pro značku celkem výstižný, tedy že nešla cestou dotykových displejů a že tím zůstává člověku bližší, většinu času Mariino auto opisuje jako velké SUV, které jednoznačně demonstruje luxus a jakousi podnikatelskou drzost. Takový popis by se jistě skvěle hodil na Volvo, Audi, BMW nebo třeba i na Porsche, ale Subaru takové modely v nabídce nemá. Forester patří spíš mezi menší SUV a Outback působí spíš jako kombík na vyšším podvozku. Jsou to spolehlivá, výkonná auta, ale rozhodně nepůsobí nějak okázale, nabubřele, jak je Hájíček popisuje. (Ano, pracuji v automobilovém průmyslu a jsem Subarista)

Druhá, ale mnohem podstatnější, výhrada směřuje právě k milostné zápletce. Vadilo mi, jak vztah s Filipem vyšumněl do ztracena, přijde mi, že by se to mohlo stát po šesti měsících, možná roce, ale ne po dvou měsících, zvlášť když se geografická vzdálenost mezi partnery zkrátila. A že se nakonec Marie chovala tak, jak se na paní středního věku sluší. Manžela zpátky nevzala, kamarádky manžela odmítla a nakonec skončí s volným sportovcem, který ji k ničemu nazavazuje. Já chápu, že u Hájíčka nemůžu hledat nějaké výrazné kontroverze, ale bez nich to na mě působí hrozně obyčejně, normativně.

Plachetnice na vinětách je příjemný román, který se bude líbit asi téměř každému, ale zároveň nezanechá hlubší dojem, nevystoupí z řady.

Podobné knihy: Dešťová hůl (Jiří Hájíček), Johana (Horáková, Dostálová, Scheinostová), Altruisté (Andrew Ridker), Věci, na které nastal čas (Petra Soukupová)

Hodnocení:

17/10/2022

Philip Pullman - Tajné společenství

Milý čtenářský deníčku,

konečně jsem se dostala k poslednímu pokračování Zlatého kompasu, tedy druhé Knize Prachu. Na rozdíl od té první, tady je Lyra dospělá a taky řeší mnohem osobnější problémy.

zdroj: goodreads.com


Citát: V tom je ta nejstarší lidská potíž, Lyro, a tkví v tom taky rozdíl mezi dobrem a zlem. Zlo nemusí brát na nic ohledy, dobro ano. Proti zlu nestojí nic, co by mu mohlo zabránit dělat, co se mu zlíbí, kdežto dobro má jednu ruku svázanou za zády. Kdyby mělo jednat tak, aby vyhrálo, muselo by se stát zlem.

Nejlepší scéna: Útok na Slatiny, kde Lyra poprvé zapochybuje o svém přísně racionálním vidění světa.

Nejhorší scéna: Pantíkova návštěva u spisovatele Brandeho. Od začátku jsem nechápala, co si myslí, že tam najde. A taky se tam nic nedozvěděl, nic nezískal, jen viděl zlomeného muže, kterému slepá ne-víra zničila život.

Zajímavost o knize: Třetí díl zatím není ani dopsaný v angličtině, autor na začátku října na Twitteru napsal, že právě píše stranu 275. Vzhledem k délce předchozích dílů začínám mít obavy, že ten poslední díl vůbec kdy dopíše.

Zásadní myšlenka: Víru v Boha nám nutí církev a spolu s ní žádá naší naprostou oddanost věci. Víra v nadpřirozené bytosti žádné závazky neimplikuje, spíš naopak.

Něco pro mě nového: Neshody mezi člověkem a jeho daemonem. Snažila jsem se najít paralelu s psychickými nemocemi, ale nakonec jsem došla k tomu, že tímhle směrem autor nemířil.

Můj názor: Někdo miluje Harryho Pottera, já mám Světla Severu. A na každé pokračování z tohoto světa se neuvěřitelně těším. Ale samozřejmě čím jsem starší, tím mě jeho příběhy naplňují méně a méně. V tomhle díle jsem navíc měla neustálý pocit, že autor jen zbytečně nafukuje děj, cesty hlavních hrdinů trvají strašně dlouho a když konečně dospějí k cíli, vlastně k žádnému zásadnímu dějovému zvratu nebo aspoň posunu nedojde.

Navíc většina hrdinů si volí cíle velice zvláštní. Jediným logickým se mi zdál ten Malcolmův, ale připadalo mi, že k němu cestuje hroznou oklikou a pomalu. Já vím, že neexistují letadla, ale vlakové tratě ano. A cíle Pantíka a Lyry jsou úplně nesmyslné už od počátku. Navíc Lyra cestuje bez daemona a přijde mi, že jí to prochází někdy až moc snadno a jindy narazí na nepřekonatelné překážky, jak se to zrovna autorovi hodilo do dramatické linky.

Každopádně moje hodnocení zůstává nekriticky vysoké. Musím přiznat, že jsem se od knihy nemohla odtrhnout, četla jsem všude a pořád. Navíc mě bavila základní premisa, že se Lyra pohádala s Pantíkem. Zajímalo mě, proč a jaké to má další důsledky. Taky mě oslovovaly příběhy dalších lidí, kteří neměli daemona. Chtěla jsem se dozvědět, co k jejich situaci vedlo.

Končím u tří hvězdiček. Lidem, kteří mají Pullamnův svět rádi, se další příběh líbit bude, ale pro ostatní je to spíš ztráta času, na poličkách v knihkupectvích a knihovnách čeká spousta mnohem lepších knih.

Podobné knihy: Bezhvězdné moře (Erin Morgensternová), Nedej se (Rainbow Rowellová)

Hodnocení: 

16/10/2022

Jakub Szántó - Z Izrastiny s láskou

Milý čtenářský deníčku,

první kniha o Blízkém východě od Jakuba Szántó se mi líbila, do teď si pamatuju reportáž z Jemenu a o somálských pirátech. Takže asi nepřekvapí, že jsem si pořídila i jeho druhou. Tentokrát mi utkvěla o něco méně, ale pořád to bylo zajímavé čtení.

zdroj: goodreads.com

Citát: V jeruzalémských kopcích zahalených podmračenou oblohou si cestou z domu starého nesmiřitelného válečníka kladu dvě z klíčových otázek židovské identity 21. století. Kde se po všem tom utrpení bere židovská vášeň pro obranu ostatních menšin, ať už etnických, náboženských nebo sexuálních? Vášeň do té míry silná, že aktivismus na tomto poli od židovských komunit očekává jak širší společnost, tak samy židovské kruhy.

A otázka druhá: Proč by právě zkušenost šoa měla automaticky zavdávat židovskou povinnost být individuálně i komunitně laskavější, vstřícnější, tolerantnější? Hledání odpovědí není ani snadné, ani příjemné.

Nejlepší scéna: Bavila mě hned ta úvodní, jako ze špatného vtipu, kdy místo dědečkova prachu reportérova rodina rozptýlila na Olivetské hoře kafe.

Zásadní myšlenka: Rozdíly mezi Židy a Palestinci jsou významné, ale většina jednotlivců chce hlavně žít v míru a prosperitě.

Něco pro mě nového: "Umělé" palestinské město Rawábí, které bohatý podnikatel postavil pro vyšší střední třídu, ale kde skoro nikdo zatím nebydlí. A proti němu naopak chudé město Kafr Aqab, kde není žádná policie, ale tisíce Palestinců se tam stěhují, protože byty jsou tam mnohem levnější než v Jeruzalémě a zároveň místní adresa umožňuje ponechat si izraelské doklady, a tedy cestovat do Izraele.

Mezi dalšími mě zaujal popis křesťanských Palestinců, kteří pečují o původní odkaz Ježíše a místa, kde žil. V muslimské většině také nemají lehký život.

Můj názor: Ráda čtu o Izraeli a místní komplikované situaci. Szántó mi opět zprostředkoval velmi osobní pohled na společnost rozdělenou do mnoha skupin, které spojuje přesvědčení, že mají nárok na život v zemi svých předků.

Autorovi musím trochu vytknout mizerné rozdělení do kapitol a vůbec nějakých logických celků. Chvíli popisuje setkání s nějakou osobností, pak přeskakuje do historie a za chvíli dává k dobru nějakou novinářskou historku o překonávání check-pointu. Občas jsem se kvůli tomu ve vyprávění ztrácela a špatně se mi hledaly předchozí informace.

Obecně mě kniha uspokojila, dozvěděla jsem se spoustu nového, vyvážený mix historie, příběhů i humorných historek mě dokázal strhnout jako nějaký napínavý román. Bohužel i díky tomu mi toho v hlavě utkvělo méně, než bych si přála. Jsem ráda, že mám knihu elektronicky, takže se k ní můžu kdykoliv vracet a fulltextově v ní vyhledávat.

Podobné knihy: Za oponou války (Jakub Szántó), Rozpojené státy (Martin Řezníček)

Hodnocení: 

08/10/2022

Horáková, Dostálová, Scheinostová - Johana

Milý čtenářský deníčku,

pamatuju si, že o Johaně jsem v době jejího vydání viděla i reportáž v Událostech. Navíc spousta lidí kolem mě ji chválila, dvě ze tří autorek patří mezi mé oblíbené, takže se zdálo, že její přečtení bude sázka na jistotu. A ono zas nic.

zdroj: goodreads.com

Nejlepší scéna: Nejvíc mě bavilo, když se Johana stala společnicí pražského mafiána a následné kruté procitnutí. Jako všechno v knize i tahle část působila poněkud prvoplánově, ale aspoň měla spád.

Nejhorší scéna: Úvodní smrt prarodičů. Mám pocit, že něco podobného jsem četla už asi tisíckrát.

Zajímavost o knize: Každou část napsala jedna autorka, se změnou spisovatelky přichází i drobná změna stylu, díky které čtenář snadno pozná, že hrdinka dospívá.

Zásadní myšlenka: Najít pořádnýho chlapa je těžký. Ale nemít ho ještě horší, takže se vyplatí hledat.

Můj názor: Kniha na malém prostoru popisuje třicet let života hlavní hrdinky. To logicky vede k určité schematičnosti, přeskakování a také stereotypům. Možná o to autorkám šlo, popsat hrdinku, se kterou se čtenářky snadno ztotožní, protože v určitém věku prožívaly totéž. 

Jenže mě takový typizovaný příběh zoufale nudil, měla jsem pocit, že každou příhodu už jsem někde četla a zpravidla lépe, detailněji zpracovanou. Občas ve mě vyvolal vzpomínky nějaký dobový detail, třeba Expresky, fitka se zázračně rychlým cvičebním programem, ale jinak mě kniha nechávala zcela chladnou.

Rozhodně jí nemůžu upřít čtivost a taky uznávám, že se povedlo dobře vystihnout změny v myšlením změnami stylu. Kromě několika milých vzpomínek mi ale kniha vůbec nic nedala. A i od ryze odpočinkového románu čekám trochu víc.

Podobné knihy: Soběstačný (Zuzana Dostálová), Nejlepší pro všechny (Petra Soukupová)

Hodnocení: 

Elif Shafak - 10 minut a 38 vteřin

Milý čtenářský deníčku,

autorce letos vyšla kniha The Island of Missing Trees, která vzbudila spoustu pozitivních reakcí. Než dorazí do Čech (pokud vůbec někdy), sáhla jsem po jejím starším románu 10 minut 38 vteřin. Bohužel mě trochu zklamal.

zdroj: databazeknih.cz

Nejlepší scéna: Bavily mě kapitoly, které popisovaly Leylino dětství, jak se jí žilo v domě otce, jaký měla vztah s matkou a tetou, také s malým bráškou, a samozřejmě mě zaujala i poněkud temnější zkušenost se strýcem.

Nejhorší scéna: Vůbec mě nebavil závěr knihy, ve kterém přátelé jedou na hřbitov Bezprizorných vykopat její tělo. Děj se strašně táhnul a popis emocí, které prožívají truchlící blízcí, mi nepřinášel nic nového.

Zajímavost o knize: Dostala se do užších nominací na Bookerovu cenu v roce 2019 (tehdy ji vyhrála Atwoodová napůl s Evaristovou).

Zajímavost o autorovi: Jde o velmi úspěšnou autorku ve Spojeném království a Turecku, narodila se ve Francii, ale později vyrůstala v Ankaře, žila v několika dalších zemích, aktivně se hlásí k feminismu.

Zásadní myšlenka: I lidem z okraje společnosti se dějí zajímavé věci, navazují hluboká přátelství a zaslouží si důstojné zacházení za života i po smrti.

Něco pro mě nového: Spousta tureckých reálií. Bohužel musím konstatovat, že mi nepřišly tak neobvyklé, jak bych čekala.

Můj názor: Podle názvu a úvodních kapitol jsem si myslela, že půjde aspoň částečně o vypravěčský experiment blízký současným postmoderním románům. Nakonec se mi ale zdálo, že čtu celkem normální román, jehož původní rámec autorka v půlce opustila, jako by nevěděla, jak v jeho hranicích příběh dovyprávět až do konce.

První část mi celkově přišla zábavnější, barvitější. Popis hrdinčina dětství a postupného propadu mezi chudinu byl při nejmenším faktograficky zajímavý. Ale druhá část, ve které přátelé jedou pro tělo na hřbitov Bezprizorných a pak ho na útěku před policií převáží přes celé město, pro mě paradoxně úplně ztratila drajv. Posledních padesát stran už jsem ani nečetla, spíš proskenovala, abych se dozvěděla, jak se vše nakonec uzavře.

Rozhodně netvrdím, že jde o špatnou knihu, myslím, že spoustě lidí se může opravdu líbit, ale její nominaci na Bookera úplně nerozumím. Samozřejmě, tematicky byla blízká výhercům, ale nepřišla mi ničím objevná. Asi je to proto, že jsem četla Kvítek karmínový a bílý a ten mi přišel spisovatelsky mnohem lepší. Zejména když porovnám stavbu jednotlivých postav. Shafak sice vytvořila spoustu charakterů, každý popsala v samostatné kapitole, ale já se k nim vůbec nedokázala vztáhnout, oblíbit si je nebo je nenávidět. Prostě mi byly jedno.

Napadlo mě, jestli za neúspěch nemůže český překlad, ale dost pochybuju. Věra Klásková je aspoň podle seznamu přeložených knih velmi zkušená profesionálka. Takže musí jít jen o můj osobní dojem. Mrzí mě, že knížce s tak skvělým námětem dávám tak nízké hodnocení.

Podobné knihy: Kvítek karmínový a bílý (Michel Faber), Dívka, žena, jiné (Bernardine Evaristová), Purpurový ibišek (Chimanda Ngozi Adichieová)

Hodnocení: 

30/09/2022

Julian Barnes - Jediný příběh

Milý čtenářský deníčku,

Jediný příběh je zatím asi to nejlepší, co jsem od Barnese četla. Samozřejmě je to kvůli tomu, že poprvé jsem se od něj dočkala skutečného příběhu, který mám pořád radši než postmoderní experimenty.

zdroj: goodreads.com

Citát: Smutný sex nastává, když je střízlivá, oba po sobě toužíte, a vy víte, že ji navzdory všemu vždycky budete milovat, stejně jako ona bude navzdory všemu milovat vás, ale už si naprosto jasně uvědomujete  a možná si to uvědomuje i ona –, že vzájemná láska nutně nevede ke štěstí. Vaše milování už tudíž není snaha o útěchu, ale spíš beznadějný pokus popřít, že jste spolu nešťastní. 

Nejlepší scéna: Jejich seznámení v tenisovém klubu, ve kterém popisuje neuvěřitelně konzervativní, pokrytecké prostředí, v němž se potkali dva svobodomyslní lidé.

Nejhorší scéna: Paulův odchod od Susan. Bylo mi strašně líto, že i když ví, že už jejich vztah dlouho nefunguje, stále z něj nechce odejít a přesto, že nakonec odejde, nikdy na ní nepřestane myslet, bude si vyčítat, že neudělal dost, budou mu to vyčítat i její dcery a on se stále bude zajímat o její zdravotní stav a celkovou životní situaci.

Zásadní myšlenka: Každý z nás má v sobě právě jeden příběh, který stojí za to vyprávět. A tím je příběh o lásce, ať už byla na celý život, na jedno odpoledne nebo se odehrála pouze v naší mysli.

Můj názor: Věděla jsem, že budu číst příběh o lásce starší ženy a mladšího muže. Čekala jsem něco trochu pikantního, překonávání společenských předsudků a čistou lásku mezi dvěma hlavními aktéry. Nemohla jsem se víc mýlit! Sledovat postupný rozpad vztahu v průběhu desítek let bylo úplně o něčem jiném a věk nakonec nehrál významnější roli.

Myslím, že Barnes v této knize otevřeně přiznává to, z čeho je podezírána spousta autorů, tedy že stále dokola píšou ten samý příběh. A mě zatím ten Barnesův neomrzel. Tady mi ho navíc servíruje v jeho nezředěné podobě. Hlavním motivem je opět nešťastná láska a také paměť, která si svévolně upravuje minulost a tím nám pomáhá přežít současnost.

Při čtení jsem vnímala určitou vypravěčovu odevzdanost osudu, některé věci se prostě staly a nemá cenu moc přemýšlet nad tím, proč a co mohlo být jinak (ne že by tyto úvahy nevedl, ale neupíná se k nim, nelituje, že na ně nedošĺo). Zároveň jsem ale neměla pocit, že na svůj život rezignoval, že by se cítil bezmocný. Přijde mi, že skutečný život je přesně takový, ale spousta lidí má pocit, že jedna nebo druhá strana výrazně převažuje.

Až v polovině knihy jsem si všimla, jak si autor hraje se změnou osoby, ve které je román vyprávěn. Začíná ich-formou, která odpovídá mladické sebestřednosti, pokračuje du-formou (v množném čísle), kde jako by hledal podporu u čtenářů, touží po tom, aby jeho jednání bylo schváleno, uznáno jako nejlepší možné. V závěru používá er-formu, jako by mu právě ona mohla poskytnout potřebný odstup a možnost svůj život nestranně zhodnotit. Nakonec opět končí ich-formou, nejspíš konečně uznal, že osobní příběh nemůže být posuzován zvenčí a že to hlavně ani nepotřebuje.

Podobné knihy: Soumrak dne (Kazuo Ishiguro), Myslete na děti (Ian McEwan), Možnosti milostného románu (Jan Němec)

Hodnocení: 

29/09/2022

Peter Heller - Psí hvězdy

Milý čtenářský deníčku,

tenhle román mi v mnohém připomínal Stanici 11, která se mi kdysi moc líbila. Psí hvězdy jsou navíc o užším spojení s přírodou a létání.

zdroj: goodreads.com

Nejlepší scéna: Když při přeletu nad uzavřeným údolím zahlédne ženu a rozhodne se kvůli ní přistát, i když nic nenasvědčuje tomu, že by o něj stála nebo ho potřebovala.

Nejhorší scéna: Když konečně doletí na letiště  Grand Junction. To, co je tam čeká, rozhodně není příjemné.

Zajímavost o autorovi: Píše o cestování divočinou a nemá vlastní stránku na anglické wikipedii.

Zásadní myšlenka: Jak přežít, když nezbývá žádná naděje na zlepšení? Co může člověka pohánět kupředu?

Něco pro mě nového: Spousta detailů o létání, pstruzích a vymírání druhů.

Můj názor: Hlavního hrdinu jsem si ztotožnila se svým bývalým šéfem, kterého mám ráda, takže jsem mu od začátku fandila a zároveň ho obdivovala, že má každé ráno chuť vstát a přežít další den, který nevypadá, že bude lepší než ten předchozí. Spíš naopak.

Autor se zvlášť ze začátku hodně soustředí na popis přírody a nebo spíš člověka v ní, když jde na ryby nebo spí pod hvězdami. I když vylíčené situace působí velmi autenticky, mě vlastně trochu nudily, chtěla jsem vědět, co se bude dít dál. To je ale čistě subjektivní, věřím, že většina lidí právě tyhle pasáže na knize oceňuje nejvíc.

Celkově se děj trochu táhne, hodně se soustředí na prožívání postav, na jejich naděje a touhy. Nemůžu říct, že by mě děj čímkoliv překvapil, ale to neznamená, že jsem si ho neužila. Auto nevytvořil nějak komplexní teorii zániku naší civilizace, ale velmi detailně popsal, jak se dotkne jednoho konkrétního jednotlivce. Ráda doporučím dalším.

Podobné knihy: Stanice 11 (Emily St. John Mandelová), S pokorou a nadějí (Becky Chambersová)

Hodnocení: 

28/09/2022

Julian Barnes - Flaubertův papoušek

Milý čtenářský deníčku,

už jsem se ti zmínila o tom, že Barnes je úplně boží? Flaubertovým papouškem autor v roce 1984 prorazil mezi uznávané literáty, když se dostal do užších nominací na Bookerovu cenu. A nadchnul i mě.

zdroj: goodreads.com

Citát: Děkuji. Santé. Ten sýr jste, doufám, sehnali. Smím vám dát jednu radu? Snězte ho. Nebalte ho do igelitového sáčku a neschovávejte v lednici pro návštěvu; než vám vůbec dojde, co se děje, třikrát nabude na objemu a cítit bude jako chemička. A když pak sáček otevřete a přičichnete si, bude to, jako byste strkali nos do pokaženého manželství.

Nejlepší scéna: Vypravěč vyčítá literárním kritikům, že se příliš zajímají o nepodstatné detaily, že je přece jedno, jakou měly oči Emmy Bovaryové barvu. Jako další příklady uvádí, že v Pánovi much jsou špatně použité brýle a v jeho vlastní prvotině zmíněno první vydání Paní Bovaryové, i když ve skutečnosti takové neexistuje.

Zajímavost o knize: Jde o typickou ukázku moderního nelineárního románu s nespolehlivým vypravěčem a řadou dalších postmoderních prvků.

Zásadní myšlenka: Je horší nežít s někým, koho milujeme, nebo žít s někým, kdo nemiluje nás? A co znamená být dostatečně šťastný?

Něco pro mě nového: Všechno o Flaubertovi, dokonce jsem si přečetla pár úryvků z Paní Bovaryové.

Můj názor: Opět jsem byla na začátku trochu skeptická k tomu, jestli mám číst román o Flaubertovi, když jsem žádnou jeho knihu nečetla a obecně francouzští spisovatelé 19. století jsou mi dost ukradení. Naštěstí se potvrdilo, že Barnesovy knihy mě baví, ať už jsou o čemkoliv. Ústřední téma se vždycky točí kolem lásky, nevěry a ztráty a dokonale zachycuje pocity, které v lidech vyvolávají.

Kromě lásky a vztahů mezi další motivy patří historie a to, do jaké míry je poznatelná. Často si něco nalháváme o vlastní minulosti, tak jak můžeme doufat, že nezávisle popíšeme světové dějiny? Dalším tématem je literatura, ale spíš než na tvorbu se soustředí na její interpretaci a zvláštní život scén, které se stanou legendami, i když v románu skoro nejsou (sex paní Bovaryové v dostavníku).

Kromě naprosto úžasného románu musím vyzdvihnout doslov od Miloše Urbana. Pojal ho jako slovník (stejným způsobem je použitý i v samotném románu) a velmi trefně v něm vysvětluje, proč je Flaubertův papoušek skvělý. Utkvělo mi heslo, ve kterém říká, že by mohlo jít o biografii, novelu nebo kdo-ví-co. Ale je to román.

Mimochodem, autor v jednu chvíli prosí spisovatele, aby už nepsali knihy o jatkách. Zajímalo by mě, jestli si na tenhle odstavec Miloš Urban vzpomněl, když psal Továrnu na maso. Zároveň však očekávám, že autor spíš odkazuje k Jatkám č. 5 od Kurta Vonneguta a že tedy vyzývá autory, aby už se tolik nesoustředili na válečné romány?

Nedávám pět hvězdiček, protože mám radši souvislý příběh, díky němu si knihu pamatuju i dlouho po dočtení. U Flaubertova papouška jsem už teď měla problém si vzpomenout, o čem vlastně byl a co z něj bylo nejzajímavější. Ale to je spíš problém můj než knihy samotné.

Podobné knihy: Roviny života (Julian Barnes), Expedie: Můj milostný příběh (Bea Uusma)

Hodnocení: 

16/09/2022

Kazuo Ishiguro - Klára a Slunce

Milý čtenářský deníčku,

když jsem se dozvěděla, že vyšla Klára a Slunce, neodolala jsem a hned jsem běžela do knihkupectví si ji koupit. To se mi u žádné knihy ještě nestalo (většinou trpělivě čekám a elektronickou verzi), ale rozhodně toho nelituji.

zdroj: goodreads.com

Citát: Pak mě však napadlo, že pokud se nemýlím a Slunce zrovna prochází stodolou pana McBaina na své pouti k pravému místu svého odpočinku, nemůžu si dovolit chovat se přespříliš zdvořile. Budu se muset odvážně chopit příležitosti, nebo všechny mé snahy - včetně Rickovy pomoci - přijdou vniveč. A tak jsem usebrala své myšlenky a spustila. Ve skutečnosti jsem však nepronášela slova nahlas, protože jsem věděla, že Slunce nemá slov jako takových zapotřebí. Přála jsem si nicméně, aby, vše vyznělo co nejjasněji, a tak jsem slova nebo něco jim, podobného utvářela rychle a mlčky v duchu. 

Nejlepší scéna: Výlet k vodopádu, na který Josie nakonec nemůže, protože jí není dobře. Matka tam vyzve Kláru, aby hrála, že je Josie. A teprve o sto stran později se ukáže, jak je tato nenápadná událost důležitá v celkovém směřování příběhu.

Nejhorší scéna: Párty s kamarády, kam Klára prostě nezapadá a začíná se ukazovat, že ani Josie ji nebude potřebovat věčně. Bylo mi Kláry líto.

Zajímavost o knize: Autor ji původně psal jako knihu pro děti, ale nefungovalo to, takže nakonec z toho vyšla další kniha pro dospělé. Nicméně mám pocit, že v ní stopy po původním záměru zůstaly.

Zajímavost o autorovi: Získal Nobelovu cenu v roce 2017, Klára a Slunce jsou první vydanou knihou od té doby.

Zásadní myšlenka: Umělá inteligence může být v mnoha ohledech lidštější, ale člověkem se stát nemůže.

Něco pro mě nového: Robot, který věří v nějakou vyšší moc, v Klářině případě v Slunce.

Můj názor: Od první věty mě kniha chytla, i když trvalo dlouho, než se Klára dostala z obchodu do rodiny, kde měla pracovat. Bavily mě její postřehy a zvláštní vyjadřování, třeba když místo "luxusní" oblek používala přívlastek "vysoce postavený". Později mi ale přišlo zvláštní, že je schopná vyjádřit velmi pestrou škálu pocitů a používá složitá slova (třeba usebrat myšlenky, viz citát), když jí chybí správné výrazy pro některé základní skutečnosti.

Přestože čtenář nemá tušení, kam příběh směřuje (což je pro Ishigura naprosto typické), rozhodně se nenudí. Nejdřív čeká, jestli se Klára konečně prodá a pak s napětím sleduje, jak se vyvíjí Josiinin zdravotní stav. Bavily mě jak tyto zástupné příběhy, tak i ten hlavní, který postupně textem probublává na povrch. K závěru jsem se musela párkrát vrátit, aby mi pořádně došlo, co všechno se v něm stalo.

Myslím, že Ishigurovy nadšence, mezi které se počítám, poslední kniha určitě nezklamala. Zároveň si troufám tvrdit, že jde o docela pěkný vstupní román do autorova díla. Není dlouhý, je srozumitelný a obsahuje všechny základní znaky jeho rukopisu. Doporučuji všem a naprosto bezvýhradně!

Podobné knihy: Neopouštěj me (Kazuo Ishiguro), Stroje jako já (Ian McEwan), Dvě místa na slunci (Becky Chambersová)

Hodnocení: 

05/09/2022

Hana D. Lehečková - Poupátka

Milý čtenářský deníčku,

na Poupátka jsem se těšila hodně dlouho. Svatá hlava od stejné autorky se mi moc líbila a tohle mělo zpracovávat téma, které mě dlouhodobě zajímá. Očekávání tedy byla vysoká a překvapivě mě autorka nezklamala.

zdroj: goodreads.com

Citát: 1)

JÁ: Proč na mě saháš? 

BREPTA: Řekl jsem ti, pojd! 

JÁ: Ne! 

BREPTA: Proč mě neposloucháš? 

JÁ:  Protože nejsi můj vedoucí! 

2)

Hladí mě po vlasech, pak mi odhrne pramínek vlasů ucha a tiše mi pošeptá: Nevadilo ti něco z toho, co jsem včera večer dělal? Nebylo to moc?  

Zavrtim hlavou.

Nejlepší scéna: Na divadelní přehlídce se hlavní hrdinka dostane na workshop, kde se mluví o představeních, ale úplně jiným, vstřícným způsobem. Když tam Františka plácne nějakou odsuzující kravinu vtlačenou do hlavy Mirkem, působí to akorát trapně. Doufám, že tak by to dopadlo v drtivé většině divadelních kroužků.

Nejhorší scéna: Ta z druhé ukázky, kdy se Mirek ptá, jestli hlavní hrdince nevadilo, že jí večer před tím líbal, osahával, strčil ruku do kalhotek a u toho se udělal. A ona jen zavrtí hlavou. To není souhlas! K něčemu takovému ho od jedenáctileté holky nikdo nemůže vyžadovat, navíc ze své mocenské pozice. To si jako fakt myslel, že když se jich takhle ohleduplně zeptá, že to bude v pohodě? Bleee!

Zajímavost o knize: Nedaří se mi najít, že by kniha získala nějakou literární cenu. To naprosto nechápu, vždyť je skvělá! Možná je to proto, že se se obtížně zařazuje. Není ani pro děti, ale pro dospělé zase může působit trochu jednodušše.

Zajímavost o autorovi: Autorka sepsala román na základě svých osobních zkušeností.

Zásadní myšlenka: Všichni to věděli, ty holky to dělaly "dobrovolně" a nikomu to nevadilo.

Můj názor: Text mi přišel neuvěřitelně autentický, plný scén, které se opravdu takhle mohly stát, prožívání puberťáků dokonale zachycené ve své jednoduchosti i složitosti zároveň. Úplně mě mrazí při pomyšlení, že se někde něco takového dělo a navíc tak strašně dlouho. Bojím se, že na rozdíl od knížky podobné situace nemívají šťastný konec. Autorka totiž vůbec nerozebírá, jaký vliv měly popisované zkušenosti na další život studentek.

Myslím, že kniha dokonale ukazuje sílu manipulace a jak snadno jí zvláště "téměř děti " podlehnou. Ještě příšernější mi připadá, že okolí nevnímalo dění v dramaťáku jako něco špatného nebo aspoň hodného pozornosti. Chci věřit, že i díky Poupátkům se tohle bude dít méně a méně. A proto by si je měli přečíst všichni. Román je relativně krátký a rozhodně čtivý, takže se dá doporučit širokému publiku.

Podobné knihy: Vrány (Petra Dvořáková), Houbařka (Viktorie Hanišová) Zimní evangelium (Brendan Kiely)

Hodnocení: 

01/09/2022

Liou Cch'-sin - Temný les

Milý čtenářský deníčku,

druhý díl série Vzpomínka na Zemi mě překvapivě bavil víc než ten první. Jsem zvědavá na závěr.

zdroj: goodreads.com

Citát: „Tak co? Opravdu věříš, že voda je toxická?“ zeptala se jej Keiko se slzami v očích. Před pokusem jej opakovaně prosila, aby pátou tezi nahradil nějakou neškodnou, on však odmítl.
Hines přikývl: „Ano, věřím.“ Rozhlédl se po ostatních. V očích měl zmatek a bezradnost. „No vážně. Opravdu si to myslím.“

Nejlepší scéna: Jak se zvrtlo prozkoumávání Kapky od Trisolaranů.

Nejhorší scéna: Příběh Tylera a Diaze mě moc nebavil, ale chápu, že byl k celkovému obrazu potřeba.

Zásadní myšlenka: Nemá cenu centrálně určovat, na čem mají vědci a průmysl pracovat, pokrok vzniká organicky v ekonomicky svobodné společnosti.

Můj názor: Rozdělila jsem si čtení na dvě části, proložila jsem ho jinými knihami, protože najednou mi román přišel jako nepřekonatelná bichle. 

Ta první se odehrává krátce po tom, co se o Trisolaranské invazi dozví celé lidstvo. Zoufale hledá cesty, jak se jí bránit a není v tom moc úspěšné, propadne se do obrovské ekonomické recese. Bylo zajímavé sledovat různé plány na záchranu, jak se státům dařilo více či méně spolupracovat. Zároveň tu bylo několik postav s osobními příběhy, ale ty nebyli moc silné, všechny jejich činy určovalo nekompromisní vnitřní přesvědčení a jako čtenář jsem se pobavila maximálně tím, že jsem tipovala, jak moc se kdo přetvařuje. Spoiler: všichni a hodně.

Druhá část byla mnohem zábavnější. Dvě stě let po zveřejnění invaze se lidstvo má celkem dobře, zdá se, že nikdo netrpí hlady a Sluneční soustava je důkladně opevněna. Samozřejmě se tenhle příjemný obrázek začne postupně rozpadat, odhalují se skryté záměry hlavních hrdinů a příběhy se uzavírají. Jsem upřímně zvědavá, jak bude vypadat poslední dějství lidské civilizace z této ságy.

Mrzí mě akorát, že postavy autor většinou odflákl. Pořád se ztrácím v jejich čínských jménem, jsem marná, a autor mi nepomohl tím, že by je od sebe nějak výrazně odlišil. Většina nemá výrazné vlastnosti a všichni vojáci mi splývají dohromady. Navíc se mi zdá, že jde jen prázdné nádoby na životní postoje/filozofie, které musí reprezentovat. Důvěra v lidstvo, nutnost jeho přežití za každou cenu nebo touha po lásce. Ano, jsou to hluboké pohnutky, ale skutečného člověka ovlivňuje okolí, má nějakou minulost, vnitřní rozpory a nepřehledné emoce. Ty tady naprosto chybí. Ale ve sci-fi si to autor asi může dovolit.

Podobné knihy: Problém tří těles (Liou Cch'-sin), Výdech (Ted Chiang)

Hodnocení:

Hana Lundiaková - Co je ti do toho

Milý čtenářský deníčku,

tuhle knížku doporučovali v poslední rekapitulační Liberatuře a mě okamžitě svým tématem zaujala. Přečetla jsem ji jedním dechem a zanechala ve mě silný dojem.

zdroj: goodreads.com


Citát: „Všechno nejlepší! Jednu party máš za sebou, takže repete zase zejtra... sssem fakt vytočenej! Dneska mi trháš žíly! ... jenže musím dodělat zakázku pro jednoho klioše," jeho mimika sděluje nad slova. Není vytočenej, nýbrž nasranej. Jak brigadýr.  

Klioše, trháš žíly – kam na ty debilní výrazy chodí?!  

Nejlepší scéna: Úvod před školou, matka odvádí svého syna a těší se, jak potká jiného žáka z osmé třídy, který ji z nějakého naprosto neznámého důvodu přitahuje.

Zajímavost o autorovi: Autorka je hudebnice a její písničky jsou hodně syrové, plné emocí, stejně jako její kniha.

Zásadní myšlenka: Někdy to k sobě táhne lidi, které by nemělo. Ale nedá se tomu poručit.

Můj názor: Když jsem knihu poprvé otevřela, její styl na mě zaútočil plnou silou. Nebyl mi nijak blízký, přišel mi příliš neurvalý a také až moc popisný. Zároveň se mu ale nedalo odolat a po pár stranách jsem si ho zamilovala, měla jsem pocit, že konečně někdo vyjadřuje pocity takovou silou, jakou uvnitř mě občas mají.

První půlka knihy se trochu vlekla, říkala jsem si, jestli se hlavní hrdinka vůbec sblíží s žákem, který se jí líbí, ale kterému je teprve třináct. Možná kolem sebe budou jen chodit a včas to ukončí, tak by to přece mělo být.

Ale poslední třetina mě vyvedla z omylu a já se skoro nestíhala nadechovat mezi jednotlivými stránkami. Vztah tak hrubě proti společenským konvencím a morálce, přesto jsem neměla potřebu ho odsoudit, vlastně jsem pro oba milence měla pochopení. Částečně nejasný závěr mi dokonale sednul ke zbytku knihy.

Rozhodně nejde o knihu pro každého, ale mám kolem sebe pár lidí, kterým ji s radostí doporučím, pro mě jeden z nejintenzivnějších čtenářských zážitků posledních let.

Podobné knihy: Skoncovat s Eddym B. (Édouard Louis), Letní světlo, a pak přijde noc (Jón Kalman Stefánsson), Mlíkař (Anna Burns)

Hodnocení: 

01/08/2022

Patricia Lockwood - Nikdo o tom nemluví

Milý čtenářský deníčku,

tahle kniha má dvě části. První je strašná, nepamatuju si z ní vůbec nic a nezajímala mě. U druhé jsem probrečela aspoň dvacet stránek v kuse a tenhle silný citový zážitek mi stačí, abych jí jako celku dala plný počet hvězdiček.

zdroj: goodreads.com

Citát: Boova matka přezdívala synově výživové sondě "jeho cheeseburgery". Podobné svéráznosti byly důležité - když nebudete říkat výživové sondě svého miminka "jeho cheeseburgery", je to, jako by ta sonda vyhrála.

Zajímavost o autorovi: Je hodně populární na twitteru, vyšly jí už knížky poezie, autobiografie a nyní první román. Je jediným autorem, který se dostal na seznam deseti nejlepších knih The New York Times s díly z kategorií fiction i non-fiction, navíc jen čtyři roky od sebe, což je také rekord.

Zásadní myšlenka: I dítě odsouzené k smrti může přinést mnoho radosti a také zásadní změnu životního postoje.

Něco pro mě nového: Jak prožívají narození nemocného dítěte nejen rodiče, ale hlavně širší rodina kolem.

Můj názor: Jak už jsem psala v úvodu, první část se nedá číst. Nepamatuju si z ní vůbec nic, sice tam byla nějaká trefná přirovnání, ale střídala se tak rychle, že mi vůbec neměla šanci utkvět, navíc byla většinou o naprosto zbytečných věcech. Dobře, americký prezident je docela důležitá persona, ale vtipné komentáře na jeho hlavu ve mně nic moc nevyvolávají. Stejně tak kritika společnosti, která žije pouze svým obrazem na sociálních sítích.

Četla jsem dál jenom proto, že jsem věděla, že druhá část bude o její sestře a dítěti, která trpí vzácným Proteovým syndromem, který způsobuje nadměrný a nerovnoměrný růst tkání. A tahle část mě naprosto ohromila. Autorka využívá stejný styl, krátké, trefné odstavce, ale tady místo satiry na společenské loutky, vystihuje pocity svoje a zbytku rodiny, jejich radost, naději, strach a nakonec i smutek, který přichází s tím, jak se zdravotní stav miminka zhoršuje. Brečela jsem v kuse opravdu snad dvacet stránek, absolutně nešlo udržet si odstup.

Autorka evidentně umí dokonale vystihnout lidské emoce, popsat nějakou situaci pomocí pár vět a tím vyjádřit jeden konkrétní, intenzivní detail. Postupně je skládá na sebe a tím vytváří komplexní obraz vybrané skutečnosti. V první části si vybrala strašně nudnou předlohu, ale tou druhou mě dostala do kolen a nic jiného než pět hvězdiček nepřipadá v úvahu.

Podobné knihy: So much life left over (Louis de Bernieres - díky úvodní scéně, hl. hrdinům se narodí postižené dítě a jejich vztah to v podstatě zničí), Zůstaň se mnou (Ayobami Adebayová)

Hodnocení: 

29/07/2022

Jan Němec - Hra pro čtyři ruce

Milý čtenářský deníčku,

když jsem vybírala povídku na náš malý literární klub, opět jsem zabrousila na stránky pražské knihovny a probrala se jejich e-knihami. Cvrnkla mě do nosu Hra pro čtyři ruce od Jana Němce. Četla jsem oba jeho romány a tak jsem byla zvědavá na jeho povídky, za které byl nominován na cenu Jiřího Ortena.

zdroj: mlp.cz

Citát: 1) Můj čich se už tak vyvinul, že jsem snad cítil i plastovou vůni slunečnice, která na parapetu ze všech sil krášlila jinak holou místnost.

2) Pořád slyším, jak jsou chlapi nevěrní, ale dokonce i já mám kolem sebe spoustu ženských, které přes noc nechaly muže.“ „Přes noc? A řekly ti proč?“ „To je dobrá otázka.“ usmál se Olda. „Jsou to prostě kurvy,“ navrhl.

Nejlepší scéna: Nejvíc se mi líbila závěrečná povídka, která dala název i celé sbírce. Autor krásně vylíčil život dvou lidí, kteří se znají od dětství, ale během dospívání se jejich cesty rozdělí. Využijí vánoční čas a najdou se po letech znovu? A je to vůbec důležité?

Nejhorší scéna: Závěr povídky Redhead busty Ariel. Byla jsem v takovém šoku, že jsem znechuceně odhodila telefon, na kterém jsem knihu četla, a chvíli na něj koukala s pocitem, že kvůli tomu jakou nechutnost mi zobrazil, už ho nikdy nevezmu do ruky.

Zajímavost o knize: Objevuje se v jeho další knize Možnosti milostného románu, odehrává se totiž těsně po jejím vydání. Tvoří první most mezi Ninou a autorem, který na svém autorském čtení konečně dostane Ninino telefonní číslo.

Zásadní myšlenka: Je tak snadné minout tu pravou.

Můj názor: Nejdřív jsem byla z povídek trochu rozpačitá, vadilo mi, že většina končí tak trochu před koncem, často se čtenář vůbec nedozví, jak dopadne situace, ke které celá povídka spěje. Ale pak jsem si uvědomila, že díky tomu mám mnohem větší prostor soustředit se na předchozí peripetie a můžu si najít v povídce víc detailů než jen silnou závěrečnou pointu.

Kromě poslední povídky mě zaujal Ruský člověk. I když měl autor věkově k hlavnímu protagonistovi daleko, napsal ho zvláštně a přitom autenticky. Úplně jsem před sebou toho režiséra viděla, jak má svůj svět Dostojevského, divadla a k tomu neustále hledá další a další Nastasje Filippovny. A líbil se mi závěr, kdy se studentka svěřuje svému vrstevníkovi, který ale vůbec nemá šanci pochopit, co se mezi ní a režisérem stalo.

Udělala na mě dojem i D1, patří mezi ty zoufale neukončené, ale právě díky tomu se člověk zamyslí víc nad tím, co si kluci mezi sebou řekli, přemýšlela jsem o tom, jestli opravdu největší kulturní posun od revoluce je Ikea, porno a možnost na fotbale řvát, že mi nevadí, že jsem teplej. A jak i mladí kluci vidí v nevěrných holkách mrchy, ale o mužích takové soudy nedělají.

Bavila mě Xoanon, autor si hraje s novinářským stylem, který dává místni podivnůstce příchuť senzace. Články mladého žurnalisty kloužou po povrchu, ale on tuší, že dál se nachází něco hlubšího. Má zůstat zoufale popisný a nestranný, nebo by měl čtenářům nabídnout něco víc, i když oni o to možná ani nestojí?

Samozřejmě nechybělo ani několik slabších povídek. Úplně mimo mě šel Semtex, nemohla jsem se začíst a nakonec jsem ho moc nepochopila. Do Paříže mě taky moc nechytlo a úvodní povídka mi až příliš připomínala Možnosti milostného románu, to zoufalství hlavního hrdiny, kterému se nedaří získat přízeň jeho vyvolené.

Celkově mě sbírka bavila, souznila jsem s postavami, užívala si vylíčené příběhy a přemýšlela nad tím, jak by některé mohly pokračovat.

Podobné knihy: Tak zatím, Natálie (Michel Faber), Nokturna (Kazuo Ishiguro)

Hodnocení: 

24/07/2022

Chimamanda Ngozi Adichieová - Purpurový ibišek

Milý čtenářský deníčku,

touhle knížkou u mě začalo pětihvězdičkové období. Jedna kniha za druhou se mi opravdu trefily do noty a já si čtenářsky hodně užívala.

zdroj: goodreads.com

Citát: Chtěla jsem říct, jak mě mrzí, že jí táta rozbil figurky, ale vylezlo ze mě: „Mrzí mě, že se ti rozbily ty figurky, mami." 

Chvatně přikývla, ale hned zavrtěla hlavou na znamení, že na figurkách nezáleží. Ale záleželo. Před lety, než jsem to pochopila, jsem si často lámala hlavu, proč je máma vždycky chodí leštit poté, co z ložnice rodičů slyším nějaké rány jako by něčím bušili o dveře.

Nejlepší scéna: Když kněz Amadi a Kambili poprvé spolu vyrazí někam jen spolu dva. Autorka hrozně hezky popsala, jak se cítí Kambili, která se do kněze postupně zamiluje, a zároveň i jeho chování, které je sice vřelé, ale od začátku dává jasně najevo, že on se jejím partnerem stát nemůže.

Nejhorší scéna: Cesty v autě s otcem Eugenem, kdy se celá rodina modlí, protože otec se bojí, že jinak by se mohli vybourat. Ve stísněném prostředí auta vynikla jeho totální moc nad celou rodinou založená na fanatickém přesvědčení, že jen nekompromisní víra nás může zachránit.

Zajímavost o knize: Přestože jde o debut, dostala se do širších nominací na Bookerovu cenu a do těch užších na Orange Prize (anglické ocenění pro ženské autorka libovolné národnosti).

Zajímavost o autorovi: Vyrostla v Nigérii ve městech, ve kterých se odehrává Purpurový ibišek. Její rodina byla katolická, ale naštěstí ne tak fanaticky jako ta z její prvotiny. Vystupuje jako feministka a v tomto ohledu je kritická i k náboženství, které chápe jako jednu z příčin nerovného postavení žen.

Zásadní myšlenka: Jak může někdo bojovat za politickou svobodu, ale chovat se jako ten nejhorší totalitní vládce?

Něco pro mě nového: Nigérie je pro mě stále celkem neznámá země. V předchozích knížkách jsem nikdy nenarazila na tak výraznou roli křesťanství v životě tamních lidí.

Můj názor: Purpurový ibišek mě uhranul od první stránky. Netušila jsem, o čem vlastně bude, nečekala jsem domácí násilí, navíc spojené s katolictvím. Doufala jsem, že Kambili a Jaja najdou cestu ven a hrozně jsem doufala, že i jejich matce se povede dostat z dosahu manžela-tyrana.

Obdivuju autorčin talent stvořit tolik postav, které mají svoje dobré i špatné vlastnosti, vnitřní konflikty a neslouží jen jako věšáky na archetypy. Dobrým příkladem je třeba dědeček. Mohl by to být jen symbol starého náboženství, který se kvůli vlastní tvrdohlavosti (kterou jeho děti podědily) rozhádal se synem. Ale on je znázorněn jako hluboce věřící člověk, který si je vědom, že během života udělal určité chyby. Nechápej mě špatně, deníčku, není to ani starý, dokonale moudrý, muž. Stále má svou ješitnost, pravdy, ze kterých neustoupí, a dceři, která se o něj stará, projevuje mnohem méně vděčnosti, než kolik by si zasloužila. Prostě úžasná, mnohovrstevnatá postava, i když vlastně úplně vedlejší.

Děj má spád, není potřeba nic dlouze popisovat, charakter postav se ukáže z jejich chování. Nechybí popis místního prostředí, ze kterého dýchá exotická Afrika, ale zároveň zůstává domovem.

Ať hledám, jak hledám, vady nenacházím. Za mě jedna z nejlepších knížek tohoto roku a budu si ji pamatovat ještě dlouho.

Podobné knihy: Zůstaň se mnou (Ayobami Adebayo), Návrat domů (Yaa Gyasi)

Hodnocení: 

Haruki Murakami - Podivuhodná knihovna

Milý čtenářský deníčku,

opravdu si myslíš, že si po měsíci něco z té knihy pamatuju?

zdroj: goodreads.com


Zásadní myšlenka: Tajné oddělení v knihovně může být pěkně nebezpečné. Naštěstí nás doma čeká maminka.

Můj názor: Upřímně, nepamatuju si už skoro nic. Nějaký kluk si chtěl něco půjčit v knihovně, dostal se do nějakého tajného oddělení ve sklepě, kde ho šílený dědek knihovník uvěznil. Pak se nějak dostal ven. Pamatuju si děsivou, temnou atmosféru, podivná stvoření a zázračný úprk ven. Ale nic konkrétního, žádnou myšlenku. Po přečtení jsem dala dvě hvězdičky, tak u nich asi zůstanu, i když prázdno se poněkud obtížně hodnotí.

Hodnocení: 

21/07/2022

Nazanine Hozarová - Ária

Milý čtenářský deníčku,

Áriu jsem měla na seznamu asi od doby, kdy jsem četla Dům u měšity, protože jsem se chtěla dozvědět víc o íránské revoluci. V tomhle ohledu mě kniha úplně neuspokojila, ale přečtení nelituji.

zdroj: goodreads.com

Citát: „Za ideje se schovávají šílenci, oponovala první žena. ,Jenomže duševně zdraví lidé žádné ideje nemají. Teď za to za platí všichni. Člověk aby se modlil, že ho zastřelí dřív, než pozná opravdové peklo. Jim o Mosaddeka nešlo, jim tedy ne.“

Nejlepší scéna: Měla jsem radost, když prostřední dcera začala přijímat Áriiny snahy o to naučit ji a její sourozence číst.

Nejhorší scéna: Veškeré události, které se děly ve vězení. Brutální mučení by člověk čekal, ale mě spíš dojímal ten nekonečný čas, který tam musela jedna z postav strávit. A také snahy jejích rodičů, dostat ji ven.

Zajímavost o autorovi: Autorka se narodila během íránské revoluce, její rodiče krátce po ní emigrovali do Kanady.

Zásadní myšlenka: Nikdo netušil, jak striktní pravidla bude uplatňovat nové vedení země. A většina populace o ně nestála. Vlastně všichni chtěli jen žít lépe, ale zatím nenašli zlatou střední cestu, která by k obecné prosperitě vedla. A při tom k ní mají/měli spoustu předpokladů.

Něco pro mě nového: Opět jsem si uvědomila, jak je tamní společnost etnicky pestrá. Žijí tam Židé, muslimové, zoroastrijci... A to mluvíme spíš o náboženstvích, samotný etnický původ má ještě spoustu podskupin.

Můj názor: Chtěla jsem se dozvědět víc o Íránu, ale kniha se soustředila hlavně na příběh dívky samotné, který mi nepřišel kdovíjak zajímavý. Vůbec by mi nevadilo, kdyby kniha byla svým rozsahem poloviční, zejména od chvíle, kdy se Ária dostane do domu bohaté ženy, se její příběh hrozně courá, nic se neděje a společnost se nikam neposouvá.

Pokud ale člověka příběh baví a odpustí mu jeho značný rozsah, dostane spoustu detailŮ o společnosti především z doby před revolucí. Snadno si pak udělá obrázek o tom, co k ní vedlo, jaká byla očekávání a proč nakonec zůstala spíš nenaplněna.

Podobné knihy: Dům u měšity (Kader Abdolah), Pevnost devíti věží (Akbar Omar Qais)

Hodnocení: