30/12/2018

Čtenářská význa 2019

Mílý čtenářský deníčku,

opět si tu chci sestavit seznam témat a k nim přečtených knih z letošní Čtenářské výzvy:

1) Kniha, jejíž název je v rozkazovacím způsobu
2) Kniha, která má lichý počet stran
3) Kniha, ve které hraje důležitou roli hudební nástroj
4) Cestopis
5) Kniha od ženské autorky s mužskou hlavní postavou
6) Kniha, která má v názvu kalendářní měsíc
7) Kniha, která vás zaujala svou obálkou
8) Kniha od asijského autora
9) Kniha, která má na Databázi knih v době čtení méně než 10 komentářů
10) Kniha od současné české autorky
11) Kniha, jejíž děj se odehrává v Ostravě
12) Kniha, která má v názvu slovo kniha
13) Kniha autora jehož jméno i příjmení začíná na stejné písmeno
14) Kniha o vašem oblíbeném místě, zemi
15) Kniha od autora, který napsal více než 20 knih
16) kniha s oxymórem v názvu
17) kniha, jejíž děj se odehrává ve vězení
18) kniha, která získala Man-Bookerovu cenu
19) zcela nová kniha vydaná v roce 2019
20) kniha s černobílou obálkou

A tady tedy přečtené knihy nebo v závorkách moje nápady, čím kategorii naplnit

1) Dej mi své jméno
2) Příběhy vašeho života
3) Neříkej, že nemáme nic
4) Anglické listy
5) Hotýlek
6) (Stalo se prvního září zní docela dobře)
7) Amatka
8) Žít
9)  Na konci světa
10) Losos v kaluži
11) (Zeptej se táty od Balabána by se tam možná mohlo vejít)
12) Čtyři knihy
13) Kniha Prachu: La Belle Sauvage
14) Prohlédni si tu zemi
15) Putování mořského koně
16) S elegancí ježka (protože ježek prostě není elegantní)
17) Měsíční svit (rozhodně kousek se v něm odehrává)
18) Úzká cesta na daleký sever
19) Tiché roky
20) Noční cirkus (dobře, má tam trochu červené, ale ta barevnost hraje roli i v příběhu, takže myslím, že to sem patří)

Shrnutí roku 2018

Milý čtenářský deníčku,

mám pocit, jako by to bylo včera, co jsem ti psala o předchozím roce a plánovala ten další. Ale už je to 364 dní. Letos trochu předbíhám, protože nečekám, že zítra se něco zásadního změní. Takže opět chci vypíchnout tu nejlepší a nejhorší knihu a mrknout se, co můžu čekat v dalším roce.

Čtenářské výzvy

Na Goodreads jsem neměla moc ambiciózní cíl, ale nakonec jsem přečela jen o trochu méně knih než loni, takže končím na 55 knihách (z předpokládaných 35), ale zase bych mohla přihodit asi 8 audioknih, takže to je myslím docela slušná bilance.

Výzvu z Databáze knih se mi nepovedlo splnit ve dvou kategoriích, konkrétně Kniha vydaná před roke 1950, letos jsem prostě žádnou klasiku nečetla, a kniha s ročním obdobím v názvu. Záludné léto sice máme doma, ale přes zástup různě půjčených knih jsem se k němu nedostala.

Bez Výzvy bych asi nikdy nepřečetla Okamžiky štěstí, což by mi nevadilo, ale tak aspoň vím, jak píše jeden z nejprodávanějších českých autorů. Jinak mě dotlačila k Vyhnání Gerty Schnirch, které se mi líbilo moc a inspirovala mě k Zeppelinu na Měsíci a Zvláštní chuti citronového koláče, ani jedno bych nečetla, ale líbily se mi obě. Takže celkově se rozhodně vyplatila a i letos se zúčastním.

Nejlepší kniha

Tady je to strašně těžké! V audioknihách rozhodně zvítězil Malevil, i když dramatizovaný, tak úplně dokonalý, Vyhnání Gerty Schnirch mu taky šlape na paty.

Z normálních knih opravdu nemám jasného vítěze. Jsem ráda, že jsem přečetla Moc bezmocných a jiné eseje, protože takové knihy je správné číst a konečně znám pořádně Havlovy hlavní myšlenky. Podle hodnocení bych asi vybrala Pojď sem, ať ti můžu dát pusu, ale byla to první knížka a už se mi trochu ztrácí v mlze. Kromě ní bych asi vypíchla Sůl moře, protože líčení námořní katastrofy za druhé světové války mám stále živě před očima, a Návrat domů, který mi otevřel zcela nové téma otroctví. No a na závěr asi zmíním 13 a 1/2 života kapitána Modrého Medvěda, který sice získal jen čtyři hvězdičky, ale z kategorie dětských knih mě ohromil a asi jako k jediné letošní knize se k němu někdy v budoucnosti vrátím.

Nejhorší kniha

Jako první mě rozhodně napadnou Okamžiky štěstí. Takovou nesmyslnou splácaninu jsem dlouho nečetla a i přes její čtivost ji házím na smetiště české literatury. Byla tu i další zklamání, například Láska mezi řádky a druhý díl Láska mezi písmenky, nebo naprosté nepochopení Štindlovy K hranici, ale Hartl byl jednoznačně nejhorší.

Předsevzetí na rok 2019

Opět se chci rozhodnout, kolik knížek si myslím, že přečtu v následujícím roce. Odhaduji to na 52. Není to moc ambiciózní cíl, spíš takový udržovací, protože času nebude nazbyt, ale já si chci být jistá, že knížky pořád budou tvořit velkou část mého života.

A pak je tu Čtenářská výzva databáze knih, témata jsou opět zajímavá, i když některá trochu očekávaná (úplně nová kniha, děj odehrávající se v Ostravě, kalendářní měsíc v názvu), jiná krapet nesmyslná (lichý počet stran, zajímavá obálka). Nejoriginálnější je rozhodně oxymorón v názvu. No hned jdu skládat svůj seznam.

Hlavním předsevzetím ale samozřejmě je, abych do tebe, Deníčku, zvládla stále zapisovat své myšlenky a pocity z přečtených knížek.

Walter Moers - 13 a 1/2 života kapitána Modrého Medvěda

Milý čtenářský deníčku,

po dlouhé době kniha, která mě bavila od první stránky! Trochu se stydím, že jde o dětskou knížku, ale co no. 13 a 1/2 život kapitána Modrého Medvěda je prostě geniální kompozicí neuvěřitelných nápadů a historek, které baví děti a dospělí si mezi řádky taky něco najdou.

zdroj: goodreads.com
Hlavní hrdina je modrý medvěd (je to název jeho druhu a teprve později i vlastní jméno), který kde se vzal, tu se vzal, uprostřed širého oceánu ve skořápce vlašského ořechu. Málem jeho život hned skončil, ale v poslední chvíli ho zachránili trpasličí piráti. Když už je všechny přerostl a loď se pod jeho vahou začala téměř potápět, vysadili ho na ostrově lodních duchů. Modrý Medvěd tak nějak ví, že je mu určeno prožít 27 životů a čtenáře seznamuje s jejich první polovinou. Na konci každého života neumírá, jen skončí jedno jeho dobrodružství a v dalším životě začne zase jiné.

Obdivuji autora, kolik různorodých bytostí, přírodních jevů a typů krajiny dokázal vymyslet a použít na tak malém prostoru (kniha má přes 600 stran, ale těch nápadů je snad ještě jednou tolik!). Zároveň je poskládal do napínavého, zábavného příběhu a zamotal do něj i spoustu alegorií běžného života (gladiátoři se utkávají nikoliv v zápase pěstním, nýbrž vypravěčském, skupinka človíčků se po poušti honí za fata morgánou, protože tak zněl příkaz z lahvové pošty...).

Autor je skvělý, ale překladatel Pravoslav Prokeš si snad zaslouží ještě více pozornosti. Všem vymyšleným bytostem a místům musel najít trefné české názvy a žádný z nich nezněl kostrbatě! Překvapilo mě, že knihy nepřekládá častěji, ale možná je to tím, že z němčiny jich k nám tolik nechodí.

Kromě toho kniha obsahuje spoustu krásných černobílých ilustrací, skoro na každé dvoustraně jedna. Vyobrazení samotného Modrého Medvěda se mi tolik nelíbilo, ale všechna ostatní byla dokonalá. Opravdu se těším, až se jednou ke knize vrátím a budu jí číst svému synovi. Navíc vyšlo i několik dalších knížek ze stejného světa a od stejného autora a ty si rozhodně nenechám ujít.

Abych trochu zchladila nadšení, nedávám pět hvězdiček (ale je to o modrý chlup!), protože v poslední části vyprávění trochu dojde dech a sto padesát stran o pobytu v hlavním městě mě už tolik nebavilo. 13. život na Molochu byl opět skvělý, ale třeba 10. život v tornádu mě taky trochu nudil. Obecně se mi víc líbili kratší kapitoly, kde se stále něco dělo a autor posouval děj dopředu rychleji.

Ale Deníčku, zapomeň na tyhle drobnosti, ta kniha je prostě skvělá! Navíc podle ní (nebo možná ona podle něj?) byl natočen seriál, a tak se mi hodí do letošní Čtenářské výzvy (s trochu přivřenýma očima).

Závěrečné hodnocení: 

Evžen Boček - Aristokratka a vlna zločinosti na zámku Kostka

Milý čtenářský deníčku,

série Aristokratka patří k tomu nejúspěšnějšímu, co v Česku vychází. Náklad se prý pohybuje okolo statisíců výtisků! Všechno je to na jedno brdo a s dalšími díly kvalita klesá (nebo je možná stejná, ale v prvních dvou dílech jsme mohli ještě mluvit o originalitě), takže jsem toho od čtvrtého pokračování moc nečekala.

zdroj: goodreads.com
Ale byla jsem vlastně docela mile překvapena! Děj se točí kolem jediného dne, kdy na Kostku dorazí dvě lupičské bandy. Jedna má zájem o nedávno objeveného pravého Rembrandta a druhá o lebky prokletých Marií pohřbených v zámecké hrobce. Na sto padesáti stranách autor vylíčil přípravu a průběh totálně zbabraných loupeží.

Mrzí mě, že se moc nikam neposunul normální děj a že slibná postava tetičky Nory zatím nedostala mnoho příležitostí se ukázat. Na druhou stranu Boček dokázal v rámci oblíbené série napsat v podstatě nezávislý, vtipný a vesměs originální příběh, který mě bavilo číst.

Deníčku, je to strašná ptákovina a humor je už dost otřepaný. Ale díky tomu, že už je to pár let, co jsem četla předchozí díl, jsem se opět dobře bavila a knížku jsem přelouskala během dvou dní. Za mě zvládl Boček udržet odpovídající úroveň a za to mu patří tři hvězdičky.

Závěrečné hodnocení: 

28/12/2018

Lois Lowry - Hledání modré

Milý čtenářský deníčku,

povedlo se mi si v knihovně půjčit si druhý díl Dárce. Toho jsem četla minulé léto a byla jsem z něj nadšená. Od pokračování jsem toho moc nečekala, autorka ho napsala po mnoha letech a původně ho vlastně vůbec neplánovala. Ale nakonec to nebylo tak špatné.

zdroj: goodreads.com

Příběh vůbec nenavazuje na Dárce. Pravděpodobně se odehrává ve stejné oblasti i čase, ale osady o sobě rozhodně neví.

Hlavní hrdince Kiře zemře matka a ona se dostane do sídla rady starších, kde má plnit důležitý úkol, opravit a nově ozdobit Zpěvákovo roucho. Zpěvák každý rok připomíná historii lidstva a svou písní utvrzuje obyvatele v tom, že lepší je žít v chudobě, než v blahobytu, který záhy vystřídá válka.

Autorka stvořila úplně novou společnost. Zatímco v Dárci žijí lidé podobně jako my dnes, nebo spíš na počátku minulého století, v Hledání modré se lidstvo vrátilo někam do 5. století. Žijí v chatrčích, vyrobit umí jen jednoduché nástroje a věci denní potřeby. Každý se snaží urvat si nejlepší kousek pro sebe a nikdo se nestará ani o své děti, natož třeba o sousedy.

I když si myslím, že v Dárci byla společnost promyšlenější, tak i čtení a hlavně přemýšlení o téhle mě bavilo. Sama o sobě by kniha mohla získat čtyři hvězdičky (Dárce jich má ode mě pět), ale spisovatelka mě naštvala tím, že příběh tentokrát není vůbec ukončený, vlastně se nic moc nevyřeší. Kira odhalí skrytá tajemství a dojde jí, co se kolem ní děje, ale jestli s tím něco udělá se čtenář asi dozví až v některém dalším díle.

Netuším, jestli Argo pokračování vůbec chystá, protože Hledání modré vyšlo česky v roce 2016, další díly jsou v angličtině už od roku 2004 a 2012, takže ta česká pauza se mi zdá trochu podezřelá. Jsem ale připravena sérii dočíst v angličtině, myslím, že stojí za to. Doufám, že zbytečně ztracenou hvězdičku snad v dalším nebo posledním díle zase dožene.

Závěrečné hodnocení: 

Pajtim Statovci - Moje kočka Jugoslávie

Milý čtenářský deníčku,

Mojí kočku Jugoslávii napsal Kosovec žijící od dětství ve Finsku, kam jeho rodiče utekli před občanskou válkou. Je do značné míry autobiografická a plná podivných alegorií. Myslím, že jsem jí ani zdaleka nepochopila, ale i tak se mi docela líbila.

zdroj: goodreads.com

Pravděpodobně se mi na seznam k přečtení dostala jako příklad "finského podivna". Mně se tenhle styl vlastně moc nelíbí, ale přijde mi fascinující. Naštěstí tahle kniha není typickým představitelem svého žánru a tak se mi četla úplně snadno.

I když o jednoduché čtení rozhodně nejde. Na obálce jeden recenzent píše, že románové alegorie jde loupat jako cibuli a vždy odhalí novou rovinu příběhu. Kočky a hadi jsou zde symboly strachu, ale i ztracené vlasti a kdo ví čeho ještě.

Je tu naštěstí i "normální" příběh. Sleduje dvě generace, matku a syna v odstupu asi dvaceti let. Matka se právě vdává a syn hledá svoje místo v životě, jak už to tak po absolvování univerzity bývá, když se nechystáte založit rodinu.

Víc mě bavilo vyprávění o matčině životě v Kosovu. Bylo přímočařejší a plné reálií z mně neznámé země. Také emigrace a přizpůsobení se životu v jiné zemi a odcizení dětí, které se cítí více Finy než Kosovci, popsal autor výstižně, i když docela stručně.

Naopak příběh syna byl pro mě moc zmatený, had jako domácí mazlíček symbolizující ??? a holka z baru, která je trochu kočka, trochu žena. A závěrečný souboj s kočkou a hadem jsem taky nestihla. Ale rozhodně tuhle linku neodsuzuju. Není asi zase tak složité a kdo je jen trochu ochoten zapojit hlavu, ocení všechnu zakuklenou symboliku a poetiku mnohem víc než mé předvánoční líné já.

Závěrečné hodnocení: 

Neal Shusterman - Bez šance

Milý čtenářský deníčku,

tak se opět pokusím dohnat resty před koncem roku, musím ti povědět ještě o nejméně pěti knihách! Budu se snažit být stručná. První je Bez šance, young adult dystopie ve stylu Divergence a jí podobných.

zdroj: goodreads.com

Ze začátku mě příběh moc nezaujal. Tři teenageři se potkají na útěku před rozpojením. V jejich světě totiž nejsou povolené potraty, ale nechtěné děti může jejich zákonný zástupce ve věku mezi 13 a 18 lety poslat na rozebrání na orgány. Protože to přece není usmrcení, každý kousek dítěte bude žít dál!

Z počátku jde o útěk a skrývání, jaké bych snad dokázala napsat taky. Asi v polovině knihy se skupinka dostane do jakéhosi záchranného tábora pro rozpojence, kde se skrývají stovky dětí a čekají, až jim bude 18 a už je nikdo nebude moci nechat rozpojit. Od té chvíle mě to bavilo o dost víc, už jsem si zvykla na hlavní postavy a zápletka s možnou vzpourou mi přišla zábavnější, i když asi taky originalitou nepřetékala.

Upřímně, základní myšlenka o společnosti, která nedovolí potrat, ale nechá dítě rozdat na orgány mi přišla úchylná. Vysvětlení, že jde o válečný kompromis mi nepřišlo dostačující. Jinak se ale kniha četla jedním dechem a když jsem moc nepřemýšlela o logice toho zákona (představovala jsem si ho víc jako náboženství, které je konec konců důvodem obětování jednoho z hrdinů), tak mi to celé přišlo vlastně docela zajímavé a zábavné.

V sérii vyšly asi tři další díly, ale do češtiny už je nepřeložili a podle stránek nakladatele se k tomu ani nechystají, místo toho vydávají jinou sérii od stejného autora. Popravdě mě jejich četba stejně neláká, vypadá to, že v nich půjde o zorganizování celospolečenské vzpoury a to mě už moc nezajímá.

Závěrečné hodnocení: 

07/12/2018

Anna Cima - Probudím se na Šibuji

Milý čtenářský deníčku,

znáš to, o nějaké knížce si z několika zdrojů přečteš, že je skvělá. Tak spěcháš si ji obstarat, zhltneš ji za pár večerů a... následuje zklamání. A přitom vlastně nebyla špatná! To je i případ Probudím se na Šibuji.

zdroj: goodreads.com
Myslím, že kniha je hodně autobiografická, nebo přinejmenším hodně inspirovaná autorčiným okolím. Protože jak ona, tak hlavní hrdinka studují japanologii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity a obě touží/toužily dostat se na stipendium do Japonska. V knize je kromě vysokoškolského panoptika a rušného Tokia navíc i určitý nadpřirozený prvek, který ji stylem přibližuje třeba k Murakamimu.

Duše hrdinky se v šestnácti rozdvojila a jedna její část zůstala na Šibuji, rušné čtvrti Tokia. Začátek téhle linie mě vůbec nebavil, celé mi to přišlo jaksi neobratné, příliš účelové, jakoby to tam bylo jen proto, aby druhá část měla kam dospět.

Tím se dostávám k druhé, pro mě mnohem zábavnější, dějové lince, která naštěstí zabírala většinu knihy. Studentka někde vyhrabe překlad jedné povídky od neznámého japonského autora z počátku minulého století a i když píše diplomku na jiné téma, rozhodne se najít další autorův text a přeložit ho. V náročné práci jí začne pomáhat jeden doktorand a už teď je jasné, kam bude jejich společná práce spět, že?

Musím složit poklonu autorčině práci s jazykem. Sice mi styl obecné češtiny nevyhovoval, ale pravda je, že tak se prostě v Praze mluví. Ale to bych možná ještě zvládla taky. Naprosto odzbrojující mi přišel rozdíl mezi kostrbatým překladem hlavní hrdinky a proti tomu téměř dokonalé pasáže přeložené zmíněným doktorandem. Také šestnáctiletá část duše uvízlá na Šibuji dokonale odpovídala řečí i myšlením svému věku.

Obecně se většina čtenářů knihy shodne, že konec se moc nepovedl, byl uspěchaný a možná až moc sluníčkový. Pro mě tím autorka zabila i celou část příběhu duše zapomenuté v Tokiu. Tenhle magický prvek samotný byl docela hezky vymyšlen, měl svou logiku, ale já nevím proč, u mě prostě nezabodoval. A proto musím strhnout jednu hvězdičku.

Další rušivé drobnosti bych mohla jmenovat, například podivné chování doktoranda na přednášce, ze kterého se nakonec vyklube dokonalý kluk ze snů všech japanoložek, ale to už jsou drobnosti. Olbřímí mínus ale uděluji za korekturu textu. Já chyby většinou nevidím, moje texty jsou toho jistě důkazem, ale tady jsem je ani já nemohla přehlédnout. Samý překlep, chyby v interpunkci a kniha přečtena ze tří třetin (měla být asi za tří čtvrtin) už to jen korunuje. Nechápu, jak mohla Paseka vydat tak mizerně zpracovanou knihu, i když už podle plánu mediální propagace tušila, že se z ní stane hit letošního roku.

Každopádně doufám, že autorka bude pokračovat ve psaní, budu její další knihy nedočkavě vyhlížet. Studentská lovestory s japonským prvkem je ideální oddechové čtení a přitom nemám vůbec pocit, že mi při něm vyteče mozek z lebky.

Závěrečné hodnocení: