Neil Gaiman & MIchael Reaves - Mezisvět

Milý čtenářský deníčku,

jak víš, bezbřehá představivost Neila Gaimana mě baví. Takže kniha Mezisvět, napsaná v tandemu s Michaelem Reavesem, byla sázkou na jistotu.

zdroj: goodreads.com

Hrdina Joey Harker trpí orientačním nesmyslem. Ztratí se i v centru svého rodného města. Ale to proto, že má talent na jiný druh putování. Konkrétně na to mezi paralelními světy. Poprvé se mu to stane omylem, později ale svoji schopnost ovládne a stane se zdatným bojovníkem za rovnováhu ve všech vesmírech.

Děj je vystavěn na tradičním půdorysu obyčejného hrdiny s velkým srdcem, který zachrání svět. Joey jednou zmíní, že miluje příběhy à la Hvězdné války, kde na konci vybuchne nějaká ta Hvězda smrti. On sám prožije příběh podle na vlas stejné šablony.

Knížka nezapadne mezi další podobné, průměrné tituly díky ohromnému množství nápadů, které se na čtenáře hrnou z každé druhé strany. Paralelní světy známe, ale málo kdy se je snaží ovládnou dvě různé frakce. Málokdy jsou doplněny roztodivným Mezisvětem, kde se všechny rozměry kroutí a nedávají smysl. Do toho se setkáme se "zvířátky", která umí cestovat mezi světy, magií a bateriemi z uvařených poutníků... Jeden by řekl, že na jednu krátkou brožuru pro náctileté je toho až moc.

Původně byl námět zpracován pro účely televizního seriálu. Když ho autoři donesli za producenty z BBC, neuspěli. Několik let ležel nepovšimnut v šuplíku, pak ho ale nějakou náhodou někdo znovu objevil a když se ho opět nepovedlo prosadit do televize, rozhodli se ho aspoň vydat knižně. Mně se líbil, pobavil mě a lituji, že další díly asi nikdy světlo světa nespatří. Jiným by mohl připadat nedokončený, schématický a příběhově neoriginální. Rozhodni se sám, deníčku.

Závěrečné hodnocení:

Kolektiv autorů - Když ti to udělá radost...

Milý čtenářký deníčku,

podíváme se spolu na zuby jednomu darovanému koni. Sbírku povídek Když ti to udělá radost... jsem totiž dostala zdarma k nákupu mobilního telefonu. Moc jsem od ní nečekala a to bylo dobře.

zdroj: goodreads.com

Povídky kromě knižní vazby nespojuje vůbec nic. Témata i žánry jsou různé, autoři známí více i méně, mezi Čechy se vplížil jeden cizinec. Výhoda je, že díky tomu povídky nesplývají, každá je jiná a téměř každý si najde aspoň jednu, která se mu bude líbit. Zároveň to znamená, že každému aspoň jedna vůbec nesedne. Hodnocení tedy bude průměrem přes všechny povídky. Takže průměrné.

Nejvíc se mi líbila nejdelší povídka, kterou napsal Pavel Renčín. Do teď jsem o něm neslyšela, nyní jsou jeho knížky na mém seznamu "chci přečíst". Zároveň se asi nejvíc vymyká danému tématu "když ti to udělá radost". Fantasmagorická detektivka plná krvelačných zrůd a se psím hrdinou vyznívá jako prolog k sérii. Pokračování se mi zatím bohužel vygooglit nepodařilo.

Vieweghův styl mě moc nebaví, nicméně jeho povídka patřila mezi ty lepší. Nezklamala ani Soukupová, i když konec byl víc než předvídatelný. Fulgumův příspěvek se snad ani nedá považovat za povídku, Haklovu jsem nepochopila, Šabachovo téma mě nezaujalo, Lasicův Vánoční příběh mě nudil a Sobotové Bába Jóga patří mezi klasické ukázky z víkendové přílohy novin.

Závěrečné hodnocení: 

Jennifer Nivenová - Všechny malé zázraky

Milý čtenářský deníčku,

knížka Všechny malé zázraky by se dala shrnout tří slov: Autobiografie o sebevraždě.

zdroj: goodreads.com

Tenhle román se opravdu těžko popisuje, když nechceš prozradit celou zápletku. Hlavní hrdinové Theodor a Violet se potkají na zvonici, kde oba přemýšlejí o tom, jaké by to bylo skočit a nebýt. Nakonec stejně jako v Hornbyho Dlouhé cestě dolů sejdou oba dolů a stanou se z nich přátelé.

Violet chtěla ukončit svůj život, protože přežila autonehodu, při které zemřela její sestra. Theodorovi zase všichni spolužáci přezdívají "magor". Ale člověka nejde charakterizovat jednou větou nebo slovem. Každý soucitný pohled zraňuje jejich křehké duše a oba si přejí jim uniknout.

Všechny malé zázraky působí neuvěřitelně autenticky. Autorka se inspirovala tím, co sama na střední škole prožila. Smrt blízkých, šikana, duševní porucha, domácí násilí... je toho tolik. Často jsem při čtení měla pocit, že můj vlastní život je tak jednoduchý, že si to ani nezasloužím.

Knížka je čtivá a zároveň překvapivá. V mnoha ohledech se podobá dalšímu románu pro mladé čtenáře: Eleanor a Park. Právě kvůli němu ode mě ve finále dostala "jen" čtyři hvězdičky. Zatímco Eleanor a Park se mi dostali pod kůži a po dočtení jsem musela stále dokola poslouchat jejich písničky a vymýšlet pokračování, vztah Violet a Theodora nebyl popsán tak dobře. Jejich společné scény jsou sice romantické, ale autorka nenašla ta správná slova a metafory, jakými je popsat.

Závěrečné hodnocení: 

Čtenářské výzvy

Milý čtenářský deníčku,

jedním z důvodů, proč jsem začala používat Goodreads bylo, že jsem se chtěla zúčastnit jejich čtenářské výzvy. V roce 2016 jsem si dala předsevzetí, že přečtu 70 knih, nakonec jsem jich zvládla 74.

Ani letos se bez tohohle počítání neobejdu. Na Goodreads jsem si stanovila opět cíl 70 knih. Což znamená, že v tomhle ohledu mám pocit, že už jsem na maximu a nemá cenu to uměle tlačit nahoru jen za cenu, že přečtu více ještě kratších knížek.

Ale aby i tento rok byl něčím nový, rozhodla jsem se přijmout i výzvu od Databáze knih. Místo prostého počtu knih nabízí dvacet témat, každé je potřeba splnit jednou knihou a jedna kniha nesmí být použita pro více témat. Databázy knih nepoužívám, protože čtu občas i knížky v angličtině, které bych tam nemohla zaznamenat, takže plnění během roku budu zaznamenávat do svého čtenářského deníčku.

Seznam témat:

1. kniha, která je starší než čtenář
2. kniha, která je autorovou prvotinou
3. kniha, která má na Databázi knih méně než 500 hodnocení
4. kniha odehrávající se v budoucnosti
5. kniha od severského autora
6. kniha, jejíž děj se odehrává v Praze
7. kniha od držitele Pulitzerovy ceny
8. oblíbená kniha rodičů, prarodičů
9. kniha odehrávající se na ostrově
10. kniha psaná formou deníku
11. kniha od autora ze sousedícího státu
12. kniha od autora z žebříčku 100 nejoblíbenějších autorů na Databázi knih
13. kniha poprvé vydaná v roce 2017 (zcela nová kniha)
14. kniha od českého autora
15. kniha se zvířetem v názvu
16. darovaná kniha
17. kniha, která má jednoslovný název
18. kniha s jménem v názvu
19. kniha pohádek
20. kniha, jejíž první věta je otázkou

Některá témata jsou jednoduchá a mám je splněná už nyní. O jiných pochybuji, že se mi je splnit povede. Uvidíme! Níže uvádím u každého čísla knihu, kterou jsem přečetla a která se k tomu tématu hodí. Doufám, že splním aspoň 15 kategorií!

1. Příběh služebnice (chápu jako stáří prvního vydání v originále, nikoliv stáří výtisku)
2. Podivuhodné a krásné soužení Avy Lavender
3. Projekt potomek (a téměř všechny další knihy...)
4. Kruh
5. Literární spolek Laury Sněžné
6. Labyrint
7. Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye
8. Na západní frontě klid
9. Měsíc nad Soho (Londýn - Velká Británie je taky ostrov)
10. Rok kohouta
11. Jsem máma
12. Tufova dobrodružství
13. Závěrka aneb ztížená možnost happy-endu
14. Selský baroko
15. Hejno bez ptáků
16. Když ti to udělá radost...
17. Mezisvět
18. Anežka
19. Bajky barda Beedleho
20. Všechny malé zázraky

George R. R. Martin - Tufova dobrodružství

Milý čtenářský deníčku,

nečetla jsem a ani se nechystám číst Hru o trůny, stejně tak jako se nechystám číst telefonní seznam. Ale Tufova dobrodružství mají jen jeden díl, takže jsem to riskla.

zdroj: goodreads.com

Ač to není pro Martina typické, tahle kniha se řadí k žánru sci-fi. Povídky vycházely na přeskáčku v časopisech, do knihy je seřadili chronologicky. V té první získá Tuf legendární válečnou klonoloď a rozhodne se stát ekologickým inženýrem. Další povídky vždy popisují jeden jeho zásah do nějakého planetárního ekosystému. Pouze na planetu S'uthlam se vrací třikrát.

Tuf mi nebyl moc sympatický, ale asi to bude tím, že se řadím do kategorie psích, nikoliv kočičích lidí. Hlavní hrdina jedná rozvážně a s ledovým klidem. Jediné, co ho může vyvést z míry je ohrožení jeho koček. Dále se vyznačuje neobyčejnou genialitou a schopností se během pár měsíců naučit zapomenutému umění klonování. I kdyby to byl génius, tak se mi to nezdá příliš pravděpodobné.

Jednotlivé povídky jsou různě zábavné a překvapivé. První, ve které získává loď, mě vyloženě nebavila, protože byla zdlouhavá a bylo jasné, že musí skončit získáním lodi. Už v první S'thulamské povídce je jasné, jak musí být situace nakonec vyřešena, ale dojde k tomu až v úplně poslední povídce. Naproti tomu povídka Strážci mě bavila nejvíc. Napsal ji mezi prvními, tak možná proto.

Závěrečné hodnocení: 

Jiří Hájíček - Selský baroko

Milý čtenářský deníčku,

konečně jsem se dostala k Selskýmu baroku od Jiřího Hájíčka. Jeho Rybí krev mě i přes na první pohled naprosto neatraktivní téma nadchla, takže na jeho předchozí knížku jsem si brousila zuby už dlouho.

zdroj: databazeknih.cz

Stejně jako Rybí krev se i Selský baroko točí kolem vlastnictví a hlavně vyvlastňování půdy, tentokrát způsobené komunisty na začátku padesátých let. Já vyrostla v paneláku, takže žádný vztah k půdě nemám, ale možná právě proto mi připadají Hájíčkovi knihy tak zajímavé a svým způsobem exotické.

Deníčku, určitě si pamatuješ, že Rybí krev byla pěkná bichle. Tahle knížka je proti ní docela tenká brožura o přibližně dvouset stranách. Upřímě, jen díky tomu jsem ji nakonec dočetla. Jména rodin z jedné vesnice se na sebe vrší, já se v nich trochu ztrácím a tajemství kolem lustrační zakázky mi přijde příliš strojené.

Nakonec jsem nelitovala. Konec mě překvapil a hodně jsem o něm později přemýšlela (stále přemýšlím). Je udání odpustitelné? A záleželo na něm? A i když by udaný skončil stejně jen o pár měsíců později, můžeme udavači odpustit? V tomhle jsem s hlavním hrdinou za jedno, ale těžko soudit, vždyť mě nic podobného nikdy nepotkalo.

Závěrečné hodnocení: 

Graeme Simsion - Projekt Potomek

Milý čtenářský deníčku,

přísahám, že tohle je opravdu poslední knížka o těhotenství! Románová komedie Projekt potomek navazuje na Projekt manželka a jak se dalo očekávat, není zdaleka tak vtipná jako první díl.

zdroj: databazeknih.cz

Don Tillman zapadá do oblíbené kategorie "asociální věděc". V předchozí knize si chtěl najít ženu podle dotazníku, ale nakonec skončil s nejkrásnější a nejlepší ženou na světě, která vypadla hned na prvních dvou nejdůležitějších otázkách (kouří a je vegetariánka).

Čerství manželé se přestěhovali z Austrálie do New Yorku, protože tam Don získal práci na univerzitě. A do toho Rosie najednou otěhotní. Náš hrdina se pustí do intenzivního studia těhotenství, doporučené stravy, cvičení a možných rizik pro vývoj plodu, ale zároveň se neobtěžuje jít s Rosie na ultrazvuk.

Jak víš, deníčku, svým založením mám blíž k Donovi než k Rosie. Zatímco v Projektu manželka jsem se s pochopením smála Donovým nesnázím, v Potomkovi mě iritovala Rosiinina iracionalita. Její mozek změklý hormony zjišťuje, že mu vadí věcná systematičnost Donova chování. Tak proč si ho brala? Dělá doktorát z psychologie a při tom neumí odhadnout, jak se bude její manžel chovat? A místo aby mu to normálně vysvětlila, tak se tváří uraženě? Doufám, že můj mozek se jednou nepromění v podobný kus gumy.

Naštěstí v knize bylo dost stále originálních a vtipných situací. Mezi nejlepší určitě patří porod, kam jede Don s přáteli, aby nasbíral nějaké praktické zkušenosti. Nebo scéna v baru s nejmenovanou celebritou končící Donovým vyhazovem. A samozřejmě i celý Policejní incident.

Závěrečné hodnocení: 

Viktorie Hanišová - Anežka

Milý čtenářský deníčku,

stejně jako předchozí knížka, i Anežka od Viktorie Hanišové se točí kolem těhotenství.

Zdroj: goodreads.com

Tentokrát jde o příběh ambiciózní ženy, která až pozdě zjistí, že by se ráda stala matkou. Když to nejde obvyklou cestou, rozhodne se pro adopci. Co bych na jejím místě udělala já?

Chce se mi říct, že bych udělala všechno jinak. Neadoptovala bych dítě na hraně zákona, nevýmýšlela bych si, že je moje romská holčička původem z Kuby a už vůbec bych ji nenechala sedět u večeře, dokud to nesní, až se nakonec počůrá.

Přišlo mi, že v knize jsou popsány snad všechny události, které matka zkazila. Náznakem se hovoří o tom, že byla i spousta jiných, šťastných, okamžiků, ale kniha se soustředí jen na ty špatné. Kvůli tomu jsem rozhodně nesoucítila s matkou, místo toho se mi neustále chtělo křičet: "Nedělej to!", "To nevidíš, že ji ve škole šikanují?!".

Moc by mě zajímalo, kde autorka čerpala inspiraci, jestli je kniha částečně autobiografická nebo ne. Všechno bylo popsáno tak věrohodně! Ale Google nenabídne nic než pár vět, které jsem si přečetla už na obálce knihy.

Bohužel, všechny postavy, a to včetně těch hlavních, mi přišli hrozně šablonovité. Jasně, ambiciózní ženská z HR, ta půjde přes mrtvoly a bude chtít malou baletku. Jasně, mamina se čtyřmi dětmi bude koukat na Sama doma, malá cikánka nakonec uteče z domova... Chyběla mi originalita, neočekávaný vývoj, cokoliv, čím by mě kniha překvapila.

Závěrečné hodnocení: 

Margaret Atwoodová - Příběh služebnice

Milý čtenářský deníčku,

druhou knížkou, kterou jsem letos přečetla, se stal Příběh služebnice od Margaret Atwoodové.

Zdroj: databazeknih.cz

Jak už víš, antiutopie patří k mým oblíbeným žánrům, takže jsem se na tuhle knížku moc těšila. Nezklamala!

Hlavní hrdinka patří do "kasty" služebnic, tedy žen, které jsou přiděleny do bohatých rodin, aby jim rodili děti. Většina populace je v důsledku chemických a nukleárních katastrof neplodná, takže jde sice o důležitou, ale i tak v podstatě otrockou pozici.

Nejvíc jsem hrdinku litovala proto, že zažila společnost, v jaké žijeme teď. Ženy byly v podstatě rovnoprávné, mohly pracovat a vůbec řídit svůj život. I přes intenzivní program vymývání mozku si na svou minulost hrdinka pamatuje. Sice vypadá, že je se svou současnou rolí docela smířená, ale stejně mi jí bylo líto.

Další děsivou epizodou byl den, kdy hlavní hrdinka přišla o všechna svá práva, na která je každá žena v západním světě zvyklá. Ráno si šla koupit cigarety, ale kreditka nefungovala. Pak přišla do práce a šéf jí i všem kolegyním řekl, že jsou propuštěny a mají se okamžitě sbalit a jít domů. Deníčku, představ si, že by se ti něco takového stalo? Musím se ti přiznat, já bych se zachovala jako ona. Zůstala bych doma a vyděšeně sledovala televizi. Na demonstraci bych se bála, aby se nepomstili mé rodině.

Jedinou slabší stránkou Příběhu služebnice byl právě příběh. Nebyl moc překvapivý a v zásadě se podobal mnohým dalším antiutopiím, které jsem četla. Dobře se četl, udržoval napětí, nicméně většinou sloužil jen jako berlička k popsání této smyšlené společnosti.

Závěrečné hodnocení: 

Leslye Walton - Podivuhodné a krásné soužení Avy Lavender

Milý čtenářský deníčku,

na Nový rok jsem začala číst Podivuhodné a krásné soužení Avy Lavender.

Všichni ji přirovnávají k Marquézovým Sto rokům samoty. Přiznám se, deníčku, Sto roků samoty jsem nedočetla. Rozbředlá nuda telefonního seznamu s opakujícími se jmény mě přeprala a po stopadesáti stranách jsem ji odložila. Láska za časů cholery je moje oblíbená, ale Sto roků samoty mě naprosto minulo.

Asi se ptáš, deníčku, proč jsem se tedy pouštěla do Avy Lavender. Já nevím. Měla vysoké hodnocení, byla relativně tenká, slibovala dobrý příběh, tak jsem to riskla. I když tři čtvrtě knížky stojí za nic, díky posledním scénám nelituji, že jsem se do ní pustila.

Podle názvu by jeden čekal, že bude popisovat životní příběh Avy Lavender. Chyba lávky. Po vzoru Marquéze, autorka začala u pradědečka hlavní hrdinky a přes tři generace a skoro tři čtvrtiny knížky se postupně dostává k tomu podstatnému. Snažila se o poetické vykreslení nešťastnéhých příběhů, kterých je ale tolik, že i přes svou originalitu působí schematicky a povrchně.

Na konci naštěstí čeká odměna. Příběh Avy je působivý, dojemný, plný utrpení, ale hlavně naděje. Až tady vynikne kouzlo magického realismu, poslední scéna se mi vryla do paměti jako už dlouho nic. Ale poslední stránky nemohou smazat pocit z první části. Zvlášť když mám stále pocit, že předchozí stránky nesloužily jako tajemná předehra, ale jen jako nudný odpad.

Závěrečné hodnocení: