Milena Štráfeldová - Svetr ze zbytků

Milý čtenářský deníčku,

od Štráfeldové už jsem četla Guláš pro Masaryka a líbí se mi, jak dovede věrně převést historická fakta do poutavého příběhu. V tomto ohledu sbírka povídek Svetr ze zbytků rozhodně splnila očekávání.

zdroj: goodreads.com

Citát: Potrvá ještě hodně let, než tomu tehdejšímu máminu zoufalství sama porozumí. Ta její otázka: „A jaký smysl to asi má pro jeho maminku?“ se jí bude stále urputněji vracet, až bude mít sama děti. Bude ji strašit představa, že by se i její syn mohl někdy polít benzinem a zapálit… Ta strašlivá bolest! — To se přece nesmí stát!

Nejlepší povídka: Nejvíc mě zaujala povídka Na dvorku o slavné fotografce Soně Bullaty, které se po válce vrací z koncentračního tábora. Myslím, že je to osud, který by vydal na celý román.

Nejhorší povídka: Žádná mi nepřišla vyloženě špatné, ale určitě jich bude několik, které mě moc nezaujali, takže už si z nich nic nepamatuju. Třeba Marie (o cestě novinářky na Ukrajinu), Docela fajn den (o lékárnici, co píše knihu a trpí rakovinou) nebo Domácí štěstí (o holce, která i přes rodinné ústrky nakonec začala pracovat jako knihovnice a o své rodiče se starala do konce života).

Zásadní myšlenka: Život umí být krutý, ale nic netrvá věčně.

Něco pro mě nového: Kromě už zmíněné Soni Bullaty například příběh P. Bonfilia Wagnera, který obnovil klášter v Nových Hradech (i když podle životopisu sepsaného zde byl jeho osud trochu jiný).

Můj názor: Rozhodně mě víc bavily povídky, které vyprávěly příběh nějaké skutečné historické postavy. I většina ostatních mě bavila ve chvíli, kdy jsem je četla, a zdáli se mi dobře vypointované. Zároveň ale platí, že na tak krátkém prostoru nejsem schopná si s postavami vytvořit vztah, díky kterému by mi jejich osud utkvěl v hlavě déle než pár dní. A tak zapomenu i na tramvajáka, kterému pod kola vletěl malý kluk, chlapa, kterému se kvůli milence život rozpadl na kousky nebo knihovnici, která se vzepře estébákům a raději přijde o slušný byt, než aby znovu ztratila milovanou osobu.

Prostě skvělá, odpočinková literatura, ze které se člověk něco trochu dozví, ale zároveň nenaráží na nějaká kontroverzní témata, o kterých bych musela nějak hluboce přemýšlet. Prostě příjemné čtení, nic moc víc. Čtvrtou hvězdu dostává právě jen za svůj tak trochu vzdělávací rozměr.

Podobné knihy: Dlouhá trať (Viktorie Hanišová), Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku (Jiří Hájíček), Němci (Jakuba Katalpa)

Hodnocení: 

Éduard Louis - Jak se stát jiným

Milý čtenářský deníčku,

konečně jsem dočetla i poslední knížku od Éduarda Louise. A musím říct, že mi úplně přestal být sympatický.

zdroj: goodreads.com

Citát: V Paříži jsem chodil skoro pokaždé do stejného baru jménem Duplex, v úzké uličce trochu stranou od Ostatních, protože mi Didier, s nímž jsem se během těchto víkendů vídal odpoledne v kavárnách na Montparnassu, řekl, že je to bar pro intelektuály. Prostor byl špatně osvětlený, uvnitř se vznášel pach potu a piva, který místu dodával filmovou hloubku a atmosféru.

Nejlepší scéna: Když získá práci v divadle a někdo cizí ho poprvé osloví jménem, které by si tolik přál nosit, ale v občance má zatím stále zapsáno poněkud humpolácké Eddy. Přišlo mi, že to krásně ukazuje, jak i drobné banality mohou změnit vnímání sebe sama.

Nejhorší scéna: Když svojí kamarádce Eleně řekne, že odchází do Paříže a kvůli tomu se vzájemně odcizí. Vypadalo to, jako by si jejich přátelství vůbec nevážil.

Zásadní myšlenka: Pokud chci něčeho dosáhnout, musím bezohledně postupovat vzhůru a vydřít si to. Jiný cíl neexistuje.

Něco pro mě nového: Jak je Paříž odlišná od zbytku Francie.

Můj názor: Byla jsem strašně zvědavá, jak bude Eddyho život pokračovat. Jeho prvotina končila nadějně a myslím, že úplně všichni jejímu hrdinovi přáli, aby se vstupem na gymnázium skončila šikana a ústrky, kterým čelil v předchozích letech. Po dočtení Jak se stát jiným mám pocity skoro opačné.

Všechno se zlomí ve chvíli, kdy potká Didiera a vytyčí si jako jediný možný cíl studium na Sorbonně. V tu chvíli začne až nelidsky dřít, jeho vztahy působí vypočítavě a také se stává poněkud promiskuitním. Já nechci někoho odsoudit za to, že se moc snaží, že se nebojí pochválit, že to dobře zvládl, ale stejně mám pocit, že Louis to přehnal.

V popisované době by měl člověk prožít první lásku a naučit se vycházet s lidmi v kolektivu. Ale nic z toho Louise nezajímá a z románu to vypadá, že se mu to neděje ani jaksi mimochodem. Chtěl by sice mluvit za chudé masy, které trpí ve spodních patrech společnosti, ale myslím, že svým chováním se jim spíš odcizil.

Co se týká knihy, mohu jen ocenit jeho upřímnost a obratnost, s jakou balancuje mezi poutavým dějem a politickou agitací. Vše podtrhuje výborný překlad a celkově příjemné vydání, které se snaží zůstat v souladu s předchozími, mnohem tenčími, knihami autora.

Jsem opravdu zvědavá, jak se osobnost Éduarda Louise bude vyvíjet dál, jestli se z něj stane od reality odtržený intelektuál bez empatie nebo jestli se vrátí k civilnějšímu životu, přála bych mu, aby si našel partnera, se kterým by byl šťastný.

Podobné knihy: Skoncovat s Eddym B. (Éduard Louis)

Hodnocení: 

Bianca Bellová - Transfer

Milý čtenářský deníčku,

knížky od Bellové většinou nehodnotím moc vysoko, ale rozhodně ve mně zanechávají nějakou stopu. Transferu se ani to bohužel nepovedlo.

zdroj: goodreads.com

Citát: Vokůrka pevně stiskl rty. Po chvíli řekl tiše: „To víš, že myslel. Říkal jsem si, že to zapomeneš, že jsi přece byla dítě a děti si nic nepamatujou. Že je to, jako by se nic nestalo.“

Nejlepší povídka: Hned ta první, kdy se hrdinka vrací do nenáviděné vesnice, kde vyrůstala. Její vztah s matkou mi přišel hodně dobře vylíčený.

Nejhorší povídka: Michael. Pokus o vyšetřování vztahů mezi učitelem a studentkami se mění ve frašku a vůbec hlavní hrdina se svou filozofií, že jediným cílem lidí je se množit, je odporný a za celou dobu není jeho názor nijak konfrontován.

Zajímavost o autorovi: Často se vymezuje proti feminismu, tak si říkám, že právě zmiňovanou povídkou Michael chtěla svůj postoj legitimizovat.

Zásadní myšlenka: Co trápí toho člověka čekajícího vedle mě na nástup do letadla?

Můj názor: Po pár měsících už musím pátrat hodně hluboko, abych si vybavila z krátké sbírky povídek aspoň něco. Nezůstal mi v hlavě jediný silný obraz, žádný hrdina se mi nedostal pod kůži.

Povídky jsou napsané čtivě, často využívají hovorový jazyk, vyvolávají pocit, že jde skutečně o takový vnitřní monolog, který člověk vede sám se sebou při dlouhém čekání v odletové hale. Jsem si jistá, že si své čtenáře najde, většině se bude i líbit, ale v hlavě nezůstane a v dlouhodobém měřítku to prostě byla ztráta času. Relativně zábavná, ale nijak přínosná. Myslím, že autorka to umí mnohem lépe. Myslím, že jde přesně o druh knihy, kterou by debutantovi nevydali, ale zavedená spisovatelka prodá tisíce výtisků.

Podobné knihy: Johana (kolektiv autorek), Křehká struna (Filip Staněk)

Hodnocení: 

Delphine de Vigan - Ani později, ani jinde

Milý čtenářský deníčku,

po delší době jsem opět sáhla po románu od Delphine de Vigan a jako obvykle mě autorka nezklamala.

zdroj: goodreads.com

Citát: Tentokrát prohrál on.
Miluje ženu, která nemiluje jeho. Možná neexistuje žádné krutější zjištění než tahle bezmoc? Možná není horší trápení, horší nemoc?
Ne, ví, že tak to není. Je to směšné. Je to nesmysl.
Nešťastná láska není nic víc ani nic míň než kalkul, který se zabodl v podbřišku. Ať už je velký jako zrnko písku, hrášek, kulička nebo golfový míček, krystalizace chemických látek vyvolává velkou bolest, snad i nesnesitelnou. Ale nakonec vždycky pomine.

Nejlepší scéna: Nadšeně jsem sledovala, když se do pracovního sporu vložila kolegyně z HR a začalo to vypadat, že se všechno v dobré obrátí, že stačilo jen vydržet. O to větší pak bylo následné zklamání.

Nejhorší scéna: Nejvíc jsem litovala hlavní hrdinku, když musí pobývat ve svojí kanceláři vedle pánských toalet. Větší ponížení snad ani není.

Zajímavost o knize: Ve francouzštině (i anglickém překladu) zní její název přibližně jako "Podzemní čas" a odkazuje k metru – podzemce. Ale chápu, že do češtiny se tohle přeložit nedalo.

Zajímavost o autorovi: Než se stala spisovatelkou, pracovala na podobné pozici jako hrdinka Ani později, ani jinde (manažerka ve výzkumné agentuře).

Zásadní myšlenka: Člověk ani neví jak a najednou je v takovém srabu, ze kterého se vlastními silami nemá šanci vyhrabat.

Něco pro mě nového: Atmosféra ve francouzské firmě, ze které vás sice nemůžou vyhodit, ale šikana nikomu nevadí.

Můj názor: Ač kniha sleduje osud dvou hrdinů, Mathilde a Thibaulta, ten druhý dostává mnohem méně prostoru a mě osobně ani moc nebavil. Oceňovala jsem jeho obětavou práci pro ty nejubožejší Pařížany, přála jsem mu, aby se na něj díky tomu usmálo štěstí, ale nijak výrazněji jsem se do něj nedokázala vcítit.

Naopak Mathilde jsem opravdu fandila a zároveň nechápala, jak se mohla nechat takhle zotročit. Je přece odbornice s dlouhou praxí, snadno by našla jinou práci, kde by si jí vážili a platem by si jistě také nepohoršila. Ale ona se místo toho chová ustrašeně a neodvažuje se cokoliv podniknout. V závěru nakonec sebere odvahu a poddá výpověď, ale ve světle předchozích událostí mi to přišlo spíš jako prohra než konečné osvobození.

Vigan píše úsporně, čtivě a neztrácí čas nějakými dlouhými popisy. Mikrosituace jednoho dne působí v jejím pojetí jako epické románové zvraty, čtenář se prostě nikdy nenudí. Každému ráda doporučím.

Podobné knihy: Něžná píseň (Leila Slimani), Pouta (Delphine de Vigan), Sobota (Ian McEwan)

Hodnocení: