10/08/2018

Philippe Brenot - Sexkomiks

Milý čtenářský deníčku,

Sexkomiks někteří lidé zařadili mezi to nejlepší, co u nás loni vyšlo. Měla jsem od knížky velká očekávání, která zapříčinila o to větší zklamání.

zdroj: goodreads.com

Autoři si dali za cíl vylíčit dějiny lidské sexuality od pravěku do současnosti. Samozřejmě se jim to nemohlo podařit na nějakých tři sta stranách komiksu, ale i tak mě jejich povrchnost a honba za senzacemi překvapila. Opravdu mě nezajímá, jestli byla královna Viktorie náruživou milenkou a její manžel byl první muž s piercingem v penisu, chtěla bych spíš vědět, proč katolická církev nesnáší homosexualitu a sex dovoluje pouze za účelem plození dětí. I to se v komiksu člověk dozví, ale zdá se mi, že těmto tématům se věnuje mnohem méně prostoru, než by si zasloužila.

Mrzí mě, že se autoři soustředili pouze na euroamerickou společnost, jako by třeba Japonci sex ani neznali. Nicméně chápu, že chtěli dodržet limit tří set stran. Naopak se mi líbilo, že věnovali dost času různým starověkým kulturám, které nepodléhaly křesťanským předsudkům. Sice popis antického Řecka mi přišel trošku zmatený, ale v zásadě mi přišlo, že kapitoly o nejstarší historii se povedly nejvíc.

Zvlášť v části o raném novověku mi chyběly souvislosti. Jednotlivé kapitoly na sebe navazují chronologicky, ale právě kvůli tomu jsou jednotlivá témata (manželství, homosexualita, postavení žen) propleteny tak, že jsem se v nich úplně ztrácela. Některé důležité milníky jsou znázorněny jen jedním obrázkem, ale na aférky Leonarda da Vinci vyšla celá dvoustrana.

Jsem ráda, že taková kniha vyšla a může tak rozvířit debatu na podobné téma. Obrázky jsou klasicky komiksové, žádné velké umění, ale ani neurazí, takže vlastně úspěch. Nicméně mám pocit, že se tohoto tématu dalo "vytřískat" mnohem víc. Rozhodně mě to motivovalo dohledat si nějakou odbornější literaturu na podobné téma. Slibně vypadá Kruh prstenu, kterému sice vyšel jen první díl ze tří, ale druhé dva jsou dostupné zdarma na internetu. Jde o rozsáhlou encyklopedii na téma sexuality v dějinách, kterou sestavil profesor Masarykovy univerzity. Věřím, že tam všechny souvislosti zapadnou do sebe.

Závěrečné hodnocení: 

Michael Chabon - Zázrační hoši

Milý čtenářský deníčku,

loni jsem četla Chabonova Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye, protože se mi hodila do Čtenářské výzvy jako kniha oceněná Pulitzerovou cenou. Letos jsem se konečně dostala k jeho dalšímu románu, který je spolu s Dobrodružstvími pokládán za to nejlepší, co zatím napsal.

zdroj: goodreads.com

Zázrační hoši je román o amerických spisovatelích v krizi. Hlavní hrdina pracuje jako profesor tvůrčího psaní na univerzitě a čtenář ho sleduje během pár dní, kdy se opět setkává s dávným kamarádem, který mu dělá redaktora nedopsatelného románu a flámuje se svým zasmušilým, ale jinak velmi nadějným studentem.

Román je do jisté míry autobiografický, protože i Chabon dostal obrosvkou zálohu na román, který nikdy nedopsal. Po několika letech práci na něm vzdal a během několika měsíců napsal Zázračné hochy.

Líbí se mi, jak autor vykresluje jednotlivé situace, jejich popis je originální, barvitý a do detailů popisuje náladu různých scén. Děj má spád, postavy jsou zábavné a zároveň uvěřitelné. To je důvod, proč se k jeho knihám budu i nadále vracet.

Nicméně Zázrační hoši mě trochu zklamali svým tématem. Američtí spisovatelé trpící krizí středního věku, kterým se rozpadá manželství a vozí v kufru auta mrtvého psa, mi jsou poněkud vzdálení. Nemám s nimi soucit, jejich osud mě moc nezajímá, prostě neřeší problémy, které by se mě týkaly.Z toho důvodu dávám knize jen tři hvězdičky, ale ten, koho téma zaujme, jí určitě dá všech pět, jak si zaslouží.

Závěrečné hodnocení: 

01/08/2018

Neil Gaiman - Kniha hřbitova

Milý čtenářský deníčku,

stále vězím v Gaimanovském období. Četla jsem teď Předběžné varování, Stříbrný sen, poslouhala jsem Severskou mytologii a koupila jsem si Americké bohy na čtečku. Kniha hřbitova rozhodně patří mezi to nejzábavnější, co jsem od něj zatím četla.

zdroj: goodreads.com

Všechno tu stojí a padá na příběhu a dokonalých detailech, které ho dokreslují. S hlavním hrdinou se setkáváme ještě jako s batoletem, kterému zabiják Jack povraždil celou rodin. On ale jako zázrakem unikne, schová se na hřbitově, kde ho vychovají duchové a jiné záhrobní bytosti.

Ze začátku je každá kapitola v podstatě samostatná povídka, hlavní hrdina Nik rychle stárne a objevuje tajemství starého hřbitova. V druhé polovině už je příběh celistvější a dojde ke střetu hlavního záporáka s naším hrdinou.

Všechno je tak uvěřitelné, logické, okouzlující a zároveň přímočaré i originální. I když byla v knihovně zařazena mezi dospelácké tituly, myslím, že Kniha hřbitova je určena spíš náctiletým, stejně jako Mezisvět.

Nekonečná Gaimanova představivost mě stále ohromuje. Nebudu už na knížku věšet další oslavné přívlastky, prostě si jí přečtěte. Všichni!

Závěrečné hodnocení: 

Daniela Fischerová - Želvou proti zdi

Milý čtenářský deníčku,

tuhle sbírku povídek mi někdo doporučil jako skvělý příklad krátkých příběhů plných různých skrytých významů a originálních zápletek. Myslím, že mě čtení obohatilo, ale asi to nebyl úplně můj šálek kávy.

zdroj: goodreads.com

Tyhle povídky patří mezi ty, o kterých se dobře mluví, a nejlepší je rozebírat je s dalšími čtenáři. Najít všechny významy, které autorka do příběhu schovala, není snadné a povídky jsou navíc tak krátké, že se po chvilce úplně vykouří z hlavy.

Nejvíce mi utkvěl Harfenistův malíček o starém hudebníkovi, kterému umírá žena a on i přesto, že za ní každý den oddaně jezdí, nezůstane s ní v poslední hodince, protože má koncert. Autorka čtenářům předkládá otázky, jak se pozná opravdová láska, jaká je hodnota oběti a co s tím, když přijdou výčitky.

Povídka, která mě hodně zmátla, se jmenovala Mrtvé světlo. Je o dívce, jejíž otec nevěří na Měsíc. Ona tuhle jeho umanutou představu nesnáší, ale později mu ji začne závidět, že si je něčím tak jistý, i když je to nesmysl, protože ona si v životě není jistá téměř ničím. Zároveň se tam řeší jeho smrt a prohlédnutí z jeho bludu, ale to už jsem právě nepochopila. A přitom má povídka méně než čtyři stránky...

Některé povídky jsou jednodušší, třeba Jedenáct, jedenáct o klukovi, který vyměnil svoje džíny za tři stovky a kopec studu nebo Saturn na Slunci o estébákovi, který hledá odpuštění kvůli synovi. Obecně jsou ale povídky docela náročné a vyplatí se číst tak jednu za večer a pak o ní další noc a den jen přemýšlet. To mě ale moc nebavilo, některé povídky mě úplně minuly, takže nakonec dávám jen čtyři hvězdičky, i když uznávám, že jde pravděpodobně o nejlepší českou sbírku povídek z poslední doby.

Závěrečné hodnocení: 

Neil Gaiman - Stříbrný sen

Milý čtenářský deníčku,

druhé a další díly sérií bývají horší než ten první. O Stříbrném snu to platí dvojnásob. Myslím, že hlavním důvodem je, že Neil Gaiman, ač uvedený jako hlavní autor, spolupracoval pouze na příběhu a celou knihu vlastně napsal Michael Reaves se svou dcerou.

zdroj: goodreads.com

První díl Mezisvět jsem úplně žrala. Prostě skvělé scifíčko pro náctileté, dobrý nápad plný originálních detailů, příběh měl spád, byl plný neočekávaných a přitom logických zvratů. Na druhý (a třetí) díl jsem se dost těšila.

O to větší bylo moje zklamaní. Čtivost zcela průměrná, originalita tak za tři, jakási sesterská organizace cestující místo prostorem časem a bojující proti úplným časoprostorovým arciďáblům mi přišla až příliš obyčejná. Největší problém je ale příběh. Vůbec nedává smysl! Nechci prozradit nic konkrétního, ale prostě to celé postrádá nějaké logické opodstatnění. Postavy jednají divně, jejich akce na sebe moc nenavazují, všechno je zbytečně překombinované a při tom k ničemu.

Tohle má být oddechová literatura. Jenže já u ní opravdu kroutila všemi mozkovými závity, abych si dala dohromady ty různé časové a jiné roviny... bez úspěchu. Normálně bych se po takovém zážitku na třetí díl vykašlala, ale je poslední a knížky jsou tenké, takže se na něj ještě chystám. Říkám si, že třeba v úvodním shrnutí předcházejících dílů pochopím, co se v tom druhém vlastně stalo.

Závěrečné hodnocení:

Václav Havel - Moc bezmocných a jiné eseje

Milý čtenářský deníčku,

před nedávnem jsem někde narazila na odkaz na Havlovu Moc bezmocných a řekla jsem si, že jako pravý městský liberál bych ji rozhodně měla znát. Z knihony jsem si půjčila knížku, ve které jsou další čtyři eseje a podle editorů dobře reprezentují Havlův světonázor.

zdroj: goodreads.com

Soubor začíná Havlovou neméně známou esejí Dopis Gustavu Husákovi, z doby těsně po sovětské okupaci. Chronilogicky následuje Moc bezmocných a pak tři kratší eseje Děkovná řeč za cenu Erasma Rotterdamského, Příběh totality Slovo o slovu.

Byla jsem překvapená, jak dobře se eseje četly. V Havlovi se nezapře dramatik, který i z teoretických esejů umí udělat čtivý a hlavně snadno pochopitelný text. Jasně, čtenář musí trochu přemýšlet, ale Havel ho vede velmi zručně a nenásilně, k pochopení rozhodně nejsou potřeba žádné velké znalosti filozofie či politologie.

Také se mi líbí, že autor se snaží všechno důkladně promyslet, nebojí se upozornit na své chyby a přiznává, že na všechno recept nemá, že některé věci by v jiných poměrech byly asi horší, ale obecně dává důraz na svobodu, bez které se podle něj žít nedá a totalitní útlak ničí nejen pár disidentů, ale myšlení a morálku celé společnosti.

Jak jsem naznačila v úvodu, s Havlovy názory obecně znám, ale překvapilo mě, jak zákeřně nesvoboda ovlivňuje celou společnost. Člověk sice zná Orwella, ale přeci jen jsem ho vždy brala jako popis extrému, který naštěstí nikdy úplně nevyšel. Havel popisuje skutečnou situaci, jak ji vidí kolem sebe, a o to jsou jeho poznatky hrůznější. Pokoutní pomlouvání politiků, útěky na chatu, "mysli si, co chceš, ale neříkej to nahlas", to všechno jsou příznaky nemocné společnosti, které se bohužel nevytratí se změnou režimu, ale přežívají doteď. Proto si myslím, že bychom se k jeho esejům měli vracet, přemýšlet o nich a zamyslet se, jestli mentálně pořád nejsme obehnáni železnou oponou.

Závěrečné hodnocení: