29/06/2017

Martina Doležalová - Zítřek byl včera

Milý čtenářský deníčku,

konečně kniha, kterou jsem nelouskala několik týdnů! Kromě toho je Zítřek byl včera výjimečný i tím, že ho napsala moje kamarádka Martina Doležalová. Četla jsem obě její předchozí knížky a na zatím poslední román jsem se těšila už několik měsíců. Nezklamal.

zdroj: goodreads.com

Výhoda, když znáš autora knihy osobně, deníčku, je, že se ho můžeš zeptat na spoustu detailů z knihy a zjistit, proč nějakou situaci popsal zrovna tak, jak ji popsal. Naopak nevýhodou bývá, že při hodnocení nemůžeš být tak nestranný jako u knih, kde jméno autora říká jen to, kde knížku hledat v knihovně. Takže mě, prosím, ber tentokrát s rezervou.

Základním tématem příběhu je možnost minulého života. Hlavní hrdinka Tereza vyráží s přítelem na vysněnou cestu po jižní Francii, kde se náhodou setká s mužem, jemuž před mnoha lety zemřela dcera, která jako by Tereze z oka vypadla.

Příběh mi přišel hodně nevyhraněný, trocha detektivky, trocha lásky a mystiky Dálného východu. Snadno se četl, na některých místech překvapil a stejně jako u Dvořákové i tady jsem ocenila, že Martina nechala postavám naději na lepší zítřky a neutopila je v hnusu brutální minulosti.

Nejvíc mě bavilo objevovat charaktery jednotlivých postav. Samozřejmě jsem hledala jejich odrazy ve skutečném světě, tomu jsem se nemohla ubránit. V tomhle ohledu mě nejvíc překvapil Richard a Artur. Předpokládala jsem, že Richard bude prudérní ajťák bez špetky empatie a Artur vedle něj bude zářit jako charismatický umělec se snědou pletí kouzlem středozemního bohéma. Místo toho jsem našla strašně sympatického, chytrého kluka (vlastně hrozně podobného tomu nejlepšímu, co na světě znám) a nevyrovnaného frajera.

Knížka nepatří mezi ty, ze kterých si člověk sedne na zadek nebo které mu změní život. Vypráví okouzlující příběh a to je přesně to, co jsem teď potřebovala.

Závěrečné hodnocení: 

Nate Silver - Signál a šum

Milý čtenářský deníčku,

ještě jednu knížku jsem (skoro) přečetla během posledního měsíce. Jmenuje se Signál a šum a v roce 2012 se stala knihou roku v kategorii naučné literatury na Amazonu. Napsal ji chlápek, který se proslavil velmi přesnými předpověďmi voleb v Americe a celá je o předpovědích a o tom, jak poznat ty dobré.

zdroj: goodreads.com

Statistiky a různé průzkumy mě opravdu baví. Jako každý žiju v určité sociální bublině a právě průzkumy mi umožňují vykouknout za její hranice. V posledním roce ale dvě důležité předpovědi selhaly. Jedna předpovídala, že Británie zůstane v Evropské unii a druhá odsoudila Trumpa k politickému debaklu. Nate Silver sice taky předpověděl prezidenské volby špatně, ale tak nějak jsem doufala, že v knize najdu odpovědi, proč mu to tentokrát nevyšlo.

Upřímně, deníčku, Signál a šum mě dost zklamal. V podstatě už v úvodu autor předestře svojí základní filozofii o předpovídání, tedy, že je potřeba zohlednit pravděpodobnost, nevěřit rychlým soudům a největším úskalím je rozeznat v datech pravdivé trendy od náhodného odpadu. Následujících pět set stran naplnil různorodými příklady předpovědí, na kterých dokazuje pravdivost své teorie.

Musím přiznat, že asi po 400 stranách už mě neustálé opakování toho samého nudilo tolik, že když mi doběhla výpůjční lhůta v knihovně, tak už jsem knihu ani nepřepůjčovala.

Některé kapitoly byly rozhodně zajímavé. Hodně mě bavily ty o počasí a zemětřesení. Na těchto dvou přírodních jevech autor ukazuje, proč se předpovídání jednoho docela daří (počasí, protože máme konstantní přístup k naměřeným datům a dobře rozumíme dějům v atmosféře) a druhého stále selhává (zemětřesení, protože nastává jen zřídka a měření jakýchkoliv hodnot desítky kilometrů pod zemí je v podstatě nemožné).

Další zábavné kapitoly se zabývaly pokerem a baseballem. V obou jde o odhad jednotlivců, nikoliv o chování lidské masy. Navíc obě témata jsou mi natolik vzdálená, že cokoliv, co si o nich přečtu, je pro mě nové. Naopak kapitoly o předpovídání ekonomiky a politických průzkumech nepřinesly nic moc objevného. Možná si z nich něco odnesl tupý Američan, ale pro vzdělaného Čecha převratné objevy neučinily.
Závěrečné hodnocení:

21/06/2017

Michel Faber - Kniha zvláštních nových věcí

Milý čtenářský deníčku,

poslední měsíc jsem tě dost zanedbávala. Má to jednoduchý důvod, nic jsem nečetla. Nějak jsem vůbec neměla náladu a popravdě, zatím se to moc nelepší. Nicméně po několika týdnech jsem se konečně prokousala novým Faberovým románem Kniha zvláštních nových věcí, tak aspoň o něm ti můžu povědět.

zdroj: goodreads.com
Od Fabera jsem četla všechno, kromě předposledního románu Kvítek karmínový a bílý. Ten naopak četli snad všichni ostatní. Mě ale jeho zápletka moc neláká, navíc přečíst snad tisíc stran se mi zdá jako nadlidský výkon.

Naopak na Knihu zvláštních nových věcí jsem se těšila, protože tématicky se autor opět vrací ke sci-fi, stejně jako ve svém prvním románu Pod kůží. Tentokrát se děj odehrává na jakési vzdálené planetě, kde se mocný korporát USIC snaží vytvořit novou, fungující kolonii. Na planetě žijí inteligentní bytosti, které se aspoň z části náhodou povedlo obrátit na křesťanskou víru. Předchozí kněz zmizel, takže potřebují někoho nového na jeho místo. Peter Leigh se toho úkolu nebojí a my sledujeme jeho osud po celou dobu pobytu na planetě.

Až na nějaké drobné detaily, příběh by se klidně mohl odehrávat před pár set lety někde na ostrově v Tichomoří. Jediným skutečně podstatným rozdílem je skladba kolonistů. Zatímco v historii osidlovali neznámé země spíš různí uprchlíci a vyvrhelové, tady si USIC dává na výběru kandidátů velmi záležet. Nejen jejich odborné znalosti, ale také osobnostní rysy jsou přísně posuzovány. Jen díky tomu nedochází na základně k žádným vzpourám. Ale také tu neprobíhají žádné románky, všichni jsou spíš uzavření a většina doma nechala minulost, ke které se nechce vracet.

Příběh měl aspoň pro mě dvě hlavní roviny. První se točila kolem předávání evangelia domorodcům a celkově popis člověka, který skutečně věří v Boha, dokonce s ním přímo hovoří. Zaujalo mě, jaký problém měl kněz s přiblížením biblických reálií jako byly ovce a pastýři či ryby a rybáři. Navíc v jazyce domorodců se jen obtížně vyjadřovala minulost a podmiňovací způsob, takže některé pasáže se stávaly nepřeložitelnými. Celkově popis působil věrně, ale vlastně mě zase tolik nebavil, vždycky jsem se těšila, že se Peter vrátí na základnu a bude řešit svůj vztah na dálku se ženou.

Ten právě považuji za druhou, a také mnohem zajímavější rovinu. Petera a Beu dělí vzdálenost mnoha světelných let a jejich původně láskyplný vztah se pomalu rozpadá. Navíc situace na Zemi se začíná záhadně zhoršovat a krize se postupně z méně rozvinutých zemí přelévá i do Evropy. Celou dobu jsem soucítila s Beou a Peterovi bych nejradši dala pěstí. A přitom jeho reakce byly tak pochopitelné. Později jsem se dočetla, že během psaní zemřela Faberovi žena, tak myslím, že se v mnoha ohledech cítil stejně jako Peter, akorát on měl místo věřících oveček plnou hlavu svojí knihy.

Možná bych nakonec dala knize i pět hvězdiček, protože kromě několika drobných výhrad se mi opravdu líbila. Ale ten konec... No, nesmím prozradit už nic dalšího, tak jen říkám, že takhle jsem si ho rozhodně nepředstavovala.

Závěrečné hodnocení: