pondělí 14. prosince 2020

Michel Faber - Tak zatím, Nátálie

 Milý čtenářský deníčku,

nemůže být větší rozdíl mezi dvěma knihami povídek jaký je u Křehké struny a Tak zatím, Nátálie. První působí nedotaženě, povrchně, kdežto druhá vyniká svou propracovaností. Samozřejmě nemá smysl je porovnávat, Ligu mistrů taky nehrají družstva z okresního přeboru.

zdroj: goodreads.com

Co tak můžu napsat víc, než že jsou ty povídky prostě skvělé? V povídkách je pro mě nejdůležitější pointa. Musí být úderná, poslední odstavec musí být jako výrazná tečka za předchozími stránkami. Námět musí být originální, do detailu promyšlený, ale zároveň vylíčený na malém prostoru a jednoduchými obrazy. To samé platí o postavách. Vidím je třeba jen v krátké scéně, poznám jen jednu jejich stránku, ale chci mít pocit, že žijí dál i mimo záběr. A to všechno u Fabera nacházím.

Proč tedy nedávám pět hvězdiček? Asi proto, že se mě žádná povídka tak nějak nedotkla, nevztáhla jsem si je ke svému životu, neobjevily pro mě něco úplně nového. Ale jinak jsou dokonalé a mám velkou radost, že je překladatel Viktor Janiš z autora vytáhnul a ve spolupráci s pražskou knihovnou publikoval, navíc zcela zdarma.

Závěrečné hodnocení:

Filip Staněk - Křehká struna

 Milý čtenářský deníčku,

na Křehkou strunu jsem narazila na instagramu Lucie Zelinkové. Mělo jít o čtivé, mileniálské povídky, což kniha rozhodně splnila. Celkově mě ale spíš zklamala.

zdroj: goodreads.com

Povídky na mě působily jako výsledek práce na kroužku tvůrčího psaní od nepříliš talentovaného frekventanta. Styl byl sice čtivý, ale nijak výjimečný nebo dokonce něčím charakteristický. Postavy mi připadaly hrozně schematické, což sice do jisté míry k povídkám patří, ale tady to na mě působilo spíš jako neobratnost vypravěče než jako autorská zkratka.

Abych byla konkrétní. Nejhorší mi přišla jednoznačně povídka Facebook. Na prvního dubna přestane fungovat největší sociální síť na světě. Skvělý námět, dal by se rozvinout tisíci způsoby, ale Staněk ho podle mě úplně zabil. Kdyby to tak bylo, hned by se o tom všude psalo, děti ve škole by z toho byly úplně mimo, Zuckerberg by to určitě neudělal tak pitomě a vůbec nemluvím o tom, že jde o firmu na burze, kterou nejde jen tak zavřít. A závěr se zmínkou o instagramu je prostě zoufalý.

Většina dalších povídek mi přišla podobně nedomyšlená, ale některé se povedly. Nejvíc se mi jednoznačně líbily Vousy. Kluk si nechá narůst krásný plnovous, který si ale musí po krátké době z pracovních důvodů zase oholit. To, jak se k němu upíná, je hrozně směšné, ale zároveň podivně uvěřitelné.

Myslím, že autor má potenciál, většina zápletek mě zaujala a oči se nemohly odtrhnout od textu. Doufám, že příští kniha bude promyšlenější a dotažená do většího detailu. Teď si ale víc než tři hvězdičky nezaslouží.

Závěrečné hodnocení: 

neděle 13. prosince 2020

Veronika Doskočilová - Přítel z domova

 Milý čtenářský deníčku,

na Přítele z domova jsem poprvé narazila v radničním časopise, protože autorka tu žije a ke knize ji inspirovalo její dobrovolnictví v místním domově pro seniory. Vůbec mě nrzaujal, ale pak mi ho doporučila kamarádka a tak jsem si ho půjčila. Myslím, že jde o milé překvapení, které snad nezapadne.

zdroj: databazeknih.cz

Základní zápletka podle mě moc nefunguje. Nezdá se mi, že by se protivný dědek změnil jen proto, aby vypátral podrobnosti ze života právě zemřelého známého z domova pro seniory. Postupně odhalovaný příběh milého staříka sice taky obsahuje pár podivností, ale obecně se mi líbil a chtěla jsem vědět, jak dopadne. Nejvíc mě ale dostalo celkové vyznění knihy, to že člověk nesmí život promarnit a to, že v každé chvíli můžeme najít něco pěkného. A hlavně, tohle poučení vůbec nepůsobí násilně, celou knihou se vine velmi přirozeně a při tom je zcela nepřehlédnutelné.

Román se mi četl opravdu dobře. Sice jsem vnímala, že příběh je trochu kostrbatý, ale třeba postavy mi přišly docela uvěřitelné a jazyk velmi přirozený. Zdá se mi, že chybělo trochu víc testovacích čtenářů nebo přišnější redakce, která by určitě tyhle drobosti odstranila. Nic to však nemění na tom, že knihu obecně můžu doporučit a rozhodně neurazí ani jako dárek.

Závěrečné hodnocení: 

Michel Faber - Kvítek karmínový a bílý

 Milý čtenářský deníčku,

tak jsem konečně přečetla i tenhle tlustospis od Fabera. Ještě Jablko a Sto devětadevadesát schodů a budu ho mít přečteného úplně celého. A rozhodně ani tímhle viktoriánským opusem mě autor nezklamal, přestože podle tématu bych si knihu nikdy nevybrala.

zdroj: goodreads.com

Viktoriánská Anglie je tak ohrané prostředí, že mě do něj vůbec nebaví vstupovat. Nanou od Zoly jsem nedokázala prokousat (stejná doba a téma, jiný stát a samozřejmě z tehdejší současnosti), takže od Kvítku jsem toho moc nečekala, jen jméno autora mi dávalo jakous takous záruku kvality. Po prvních stranách jsem byla trochu zmatená a nebyla jsem sijistá, co přesně mám v příběhu hledat. Tak jsem si na iLiteratuře přečetla recenzi a hlavně diskuzi pod ní. Překladatel Viktor Janiš tam popisuje, jak příběh vznikal, že nejdřív šlo o trochu symbolický epos plný karikatur, který ale na základě názoru manželky autor postupně přepsal na příběh plný zajímavých postav. Přestala jsem hledat skryté významy, soustředila jsem se na postavy a knížku si užila.

Myslím, že většině čtenářů Kvítek připomíná romány z období realismu, ale na rozdíl od nich je opravdu čtivý a hlavní hrdinka sympatická. Navíc se zdá, že se jí povede zlomit okovy doby a vypracovat se na něco lepšího.

Pamatuji si, že když kniha vyšla, tak ji četli snad všichni, což mi přijde u takové bichle opravdu vzácnost. Já osobně jí hodnotím jako nadprůměrnou, ale ten hype okolo ní stejně nechápu. Každopádně jsem ráda, že se můj oblíbený autor dostal do širokého povědomí a doufám, že se lidé dostali i k jeho dalším knihám, které jsou snad ještě lepší.

Závěrečné hodnocení: 

Kan Furuyama - Kniha větru

 Milý čtenářský deníčku,

sleduju na Instagramu Bookscalling, kde aktuálně běží čtenářská výzva. Normálně bych se asi neúčastnila, ale tady je motivací závěrečná bohatá cena v podobě spousty knih z různých nakladatelství podle vlastního výběru. No a jedním z témat byl komiks. Knihovny zavřené, takže jsem musela sáhnout do domácí knihovničky. Z žalostného počtu možností jsem vybrala mangu Kniha větru a docela se mi líbila.

zdroj: goodreads.com

Kniha zpracovává příběh císařské vzpoury na začátku období šogunátu, kdy původní panovník doufal v opětovné získání moci. Kniha je nabitá souboji samurajů, historickými obrázky a japonskými slovy označujícími místní specifické reálie.

Byla to moje první manga, takže jsem si všímala takových detailů jakými je rozměr bublin nebo popisků přizpůsobený svislému způsobu psaní nebo legračně přeložených citoslovců vepsaných do původního obrázku. Taky mě fascinovalo ztvárnění soubojů. Ze začátku mi dělalo problémy je pochopit, ale později jsem si zvykla a přesně jsem si v hlavě rozpohybovala obrázky tak, jak si je asi autor představoval.

Přiznávám se, že zpětně mi samotný příběh přijde hrozně jednoduchý. Zvlášť závěrečné poučení, že návrat císaře v období Meidži vydláždil cestu k nacismu, ke kterému by za šogunátu nedošlo, mi přišel trochu moc zjednodušený. Na druhou stranu to byl pohled, o kterém jsem později ještě několikrát přemýšlela.

Dávám tři hvězdičky, ale nemyslím, že dává smysl tohle hodnocení porovnávat s tím o jiných čtenářů, kteří mají pravděpodobně s mangou mnohem více zkušeností.

Závěrečné hodnocení: 

čtvrtek 19. listopadu 2020

Ian McEwan - Skořápka

Milý čtenářský deníčku,

McEwan se dostal mezi moje oblíbené autory. Vím, že jeho starší díla se mi moc nelíbí, takže raději čtu ta novější, i když nejsou kritikou tolik vychvalována jako třeba Betonová zahrada (tu jsem četla hrozně dávno a jediné, co si pamatuju, je, že mě znechutila a nelíbila se mi). Skořápka nebyla nic moc, ale bavila mě.

zdroj: goodreads.com

Příběh je parafrází na Hamleta, kde syn zavražděného otce celý děj sleduje z matčiny dělohy. V doslovu mi Ladislav Nagy vysvětlil, že autor využívá "vševědoucího vypravěče", který je neobvykle ztvárněn jako nenarozené dítě. Na jednu stranu nevidí, takže nemůže vědět, jak vypadají barvy, ale přesto popisuje staré křeslo nebo oblečení některé z postav. Autor chvílemi tuhle nedokonalost připouští, dokonce zdůrazňuje, aby na ni o pár stránek dál úplně zapomněl. Jako čtenář jsem si toho všimla, jakožto matfyzáka mě to iritovalo, ale vysvětlení v doslovu, že tím autor čtenáře záměrně mate, mě okouzlilo.

Kniha obsahuje na beletrii neobvyklé množství vysvětlivek, ale většinou ani s nimi jsem nezvládla ocenit odkazy na jiná díla a autory v anglofonním světě pravděpodobně každému dobře známé. Upřímně, horko těžko jsem chytala i ty triviální na Hamleta. Naštěstí nemám pocit, že by mi to zážitek z románu nějak zkazilo nebo významně ochudilo, užila jsem si ho i bez nich.

Samotný příběh je docela zábavný, spíš hříčka než dokonale promyšlené vyprávění. Postavy mužů mi přišly uvěřitelné, ale matku jsem absolutně nechápala. Její postoj k těhotenství byl naprosto nejasný, jako by ani dítě nečekala. Jsem si jistá, že i to byl autorův záměr, ale ten už mi smysl nedával.

Dávám tři hvězdičky. Nešlo o nic světoborého, rozhodně bych Skořápku někomu jen tak nedoporučila, ale McEwanovy fanoušky myslím neurazí. Navíc jde o další ukázku postmoderního vyprávění, které zůstává snadno srozumitelné.

Závěrečné hodnocení: 

středa 11. listopadu 2020

Petra Hůlová - Macocha

Milý čtenářský deníčku,

když jsem Macochu rozečetla, tak jsem ani po dvaceti stranách netušila, co vlastně čtu a málem jsem knihu odložila. Pak jsem si přečetla recenzi na iLiteratuře, text začal trochu dávat smysl a nakonec jsem docela ráda, že jsem ji dočetla.

zdroj: goodreads.com

Kniha obsahuje proud myšlenek a událostí očima neustále opilé spisovatelky románů pro ženy. Většina textu je značně nepřehledná, jednoduché věty jsou rozsekané spoustou nepřehledných přirovnání a literárních floskulí. Autorka asi chtěla ilustrovat, jak funguje spisovatelčin mozek, který romány už ani nevymýšlí, spíš vyrábí podle dobře známé šablony.

Nevím, jestli jsem si na styl postupně zvykla nebo jestli se na pozdějiších stranách přeci jen trochu zjednodušil, každopádně z druhé poloviny knihy mám mnohem lepší pocit. Lidé kolem spisovatelky získávají jasnější obrysy, člověk se dozvídá trochu o její minulosti a konečně si skládá obrázek trosky, která se sotva drží nad alkoholovou hladinou. V žádném okamžiku jsem s ní ale nezačala soucítit.

Mám tu na poličce ještě Stručné dějiny hnutí a upřímně doufám, že jejich jazyk bude trochu přístupnější, protože Macocha asi nebyl správný vstup do autorčiny tvorby. Rozhodně ale dokazuje, že je schopná vytvořit originální, hluboké charaktery a zcela se vyhnout zaběhnutým klišé i v tématech již mnohokrát zpracovaných.

Závěrečné hodnocení: 

pátek 6. listopadu 2020

Paul Beatty - Zaprodanec

Milý čtenářský deníčku,

tak tohle se hodně nepovedlo. Chtěla jsem Zaprodancem doplnit četbu Podzemní železnice, navíc získal Bookerovu cenu, takže jasná kvalita. Jenže se to prostě nedalo číst.

zdroj: goodreads.com

Přečetla jsem prvních padesát stránek, to bylo docela zábavné, jak otec zkoušel různé rasové pokusy na synovi. Dalších sto stran jsem se začala ztrácet. Nakonec jsem se přesunula k doslovu, který mi aspoň trochu pospojoval jednotlivé scény ve smysluplný celek. Nakonec jsem se ještě vrátila a dočetla posledních třicet stran, abych teda zjistila, jak přesně to všechno dopadlo.

Hlavním problémem pro mě byl humor. Věděla jsem, že čtu černošskou satiru, takže jsem očekávala leccos. Vtipu jsem se bohužel nedočkala. Teda samozřejmě, že tam byl, ale mě nepřišel vůbec legrační. Měla jsem to tušit, američtí stand-up komici mě taky moc nebaví, zvlášť ti, kteří si dělají legraci z vlastní menšiny, a tohle je tomu vlastně asi dost podobné.

Myslím, že tady mi opravdu chybí americký kontext nebo jakákoliv osobní zkušenost z prostředí, které autor popisuje. Bez ní to nestojí za víc než dvě hvězdičky.

Závěrečné hodnocení: 

neděle 1. listopadu 2020

Bianca Bellová - Mona

Milý čtenářský deníčku,

jsem asi jediný člověk na světě, který jako první četl Monu a ne Jezero. Když se o něm mluvilo, vůbec mě nezaujalo, ale Monu teď zmiňovali v nominacích na Magnesii Literu a tak, když jsem ji zahlídla v knihovně, rozhodla jsem se ji risknout. A myslím, že příště si Jezero vyhledám cíleně.

zdroj: goodreads.com

Ze začátku jsem byla totálně zmatená. Pořád jsem přemýšlela, kde se příběh odehrává. Teprve po dočtení jsem si poslechla rozhovor s autorkou v Liberatuře a hrozně se mi zalíbil její výraz, že si kvůli nejasnosti prostředí musí čtenář tenhle románový rozměr odmakat sám. Zpětně mě tenhle postoj hrozně baví a je hlavním důvodem, proč se těším na Jezero.

Jinak se ale přiznám, že moc nevím, co si z románu odnést. Z rozhovoru mi přišlo, že autorka sama žádný zvláštní cíl neměla, prostě jí v hlavě ležel námět, ten sepsala, propletení těch osudů, jejich kontrast ji fascinoval, ale co si v něm každý čtenář najde je na něm. Jsou knihy, které jsou z toho důvodu geniální, každý v nich najde něco, ale Mona aspoň pro mě mezi ně nepatří, já v ní tak nějak nenalezla nic.

Takže mě osobně se kniha netkla, ale zpětně se mi líbila její struktura a příběh mě nenechal chladnou, rozhodně ve mně vyvolal nějaké emoce, akorát nepřetrvaly dlouho. Proto dávám jen tři hvězdičky, ale vůbec nebudu nikomu vymlouvat hodnocení mnohem vyšší.

Závěrečné hodnocení: 

P.S.: A je to tady, dohnala jsem skluz v příspěvcích, hurá! Doufám, že takový (snad 20 knih?!) už nikdy mít nebudu.

Simon Mawer - Pražské jaro

Milý čtenářský deníčku,

není to tak dlouho, co jsem četla Skleněný pokoj a sice se mi až tak nelíbil, ale autor má prostě dobré náměty, takže jsem věděla, že si chci přčíst ještě aspoň Pražské jaro, na které teď tedy konečně došlo.

zdroj: goodreads.com

Líbil se mi nápad, zachytit klíčové události československé moderní historie z pohledu cizince, zvlášť tak privilegovaného, jakým je diplomat z ambasády. Jeho příběh mi přišel mnohem zajímavější než ten o dvou stopařích z Británie, kteří náhodou skončí za železnou oponou.

Stejně jako u Skleněného pokoje i tady hrála důležitou roli hudba, ale spíš ovlivňovala děj, než že by navozovala nějakou atmosféru. Pro mě jedině dobře, jak víš, deníčku, hudbu v románech vůbec vnímat neumím. A také tu nechyběl sex, i když mi ho opět přišlo méně než v románu o brněnské vile, za což jsem byla docela ráda, protože tam mi přišel takový strojený, zařazený kvůli pikantnosti, ne kvůli ději.

Z toho by měly vyplývat asi víc než tři hvězdičky, ale není tomu tak. Román byl čtivý, napínavý, ale... já nevím, takový průměrný. Asi mu chyběly postavy, do kterých bych se dokázala vcítit, kterým bych fandila. A vzhledem k tomu, že autorovi ostatní knížky mají hodnocení ještě o chlup nižší, asi už po nich nesáhnu.

Závěrečné hodnocení: 

sobota 31. října 2020

Amos Oz - Scény z venkovského života

Milý čtenářský deníčku,

mám ráda izraelské autory a v poslední době jsem rozečetla Amose Oze, o kterém slýchám nejčastěji v souvislosti s Nobelovou cenou a vtipem, že se nachází na seznamech potencionálních laureátů, i když už je pár let mrtvý. Scény z venkovského života se ale bohužel vůbec nedaly číst.

zdroj: goodreads.com

Sice je to teprve pár týdnů, kdy jsem knihu dočetla, ale horko těžko si vybavím víc něž úmorný pocit z nečitelných povídek bez pointy. V předchozích knihám mě bavily izraelské reálie a to, jak historické události ovlivňují povahu lidí velmi specifického národa. Tady mi ale tenhle rozměr trochu chyběl, měla jsem pocit, že by se takové příběhy mohly odehrávat ve vesnici kdekoliv na světě, a to paradoxně pro mě jejich atraktivitu spíš snížilo.

Osudy snad všech hrdinů mi byly docela cizí. Většinou šlo o starší lidi, kteří se cítí nějak svázáni svou minulostí nebo dědictvím a jejich životy jsou pevně ohraničeny možnostmi, které vesnice poskytuje. Já takový život nežiju a nedokázala jsem se do něj vcítit. Zároveň jsem neměla pocit, že jde o něco, z čeho si můžu vzít nějaké ponaučení nebo nějak rozšířit své obzory.

Nedávám jen jednu hvězdičku, protože jsem i tak přesvědčená o tom, že v těch povídkách je nějaká kvalita, která mě bohužel úplně minula, ale popřít bych jí nechtěla.

Závěrečné hodnocení: 

Delphine de Vigan - Vděk

 Milý čtenářský deníčku,

Vigan je mojí novou oblíbenkyní. Myslím, že je i v Česku celkem populární, proto mě překvapilo, když jsem na její poslední knihu narazila v knihovně. Jednohubka na dvě odpoledne mi moc chutnala.

zdroj: goodreads.com

V první řadě musím vychválit překlad od Alexandry Pflimpflové. Hlavní hrdinka přichází o řeč, komolí slova a přeložit je musel být pěkný oříšek. Výsledek však působí dokonale přirozeně, smekám!

Román samotný je hodně o stárnutí a vděčnosti za to, co nám v životě bylo dáno. Prostředí domova pro seniory, kteří na konci života přicházejí o vzpomínky a celkově svou identitu, je zneklidňující a autorce se jeho vylíčení povedlo na výbornou. I u nás v rodině už jsme měli někoho v domově pro seniory a tak jsem si z jednoduchého autorčina popisu dokázala představit docela plastické prostředí a typické situace.

Předchozí Pouta mi přišla asi o chlup lepší, hlavně kvůli námětu. Vděk  je zase jazykově zajímavější nebo spíš zábavnější. Každopádně zůstávám u čtyř hvězdiček a nemůžu se dočkat posledního dílu slibované volné trilogie, který ale zatím nevyšel ani ve francouzštině.

Závěrečné hodnocení: 

Kazuo Ishiguro - Nokturna

 Milý čtenářský deníčku,

Nokturna jsou jedna z posledních knížek, které jsem ještě od svého milovaného Ishigura nečetla. Přiznám se, že mě moc nenadchla, hlavně proto, že nejsem hudební typ, takže si jen obtížně představuju atmosféru, kterou se autor v povídkách snaží vykreslit.

zdroj: goodreads.com

Nejvíc mě bavily povídky z Benátek, první o nesmyslném rozchodu a druhá o stárnoucí hudebnici, která chce talentovaného mladíka naučit hrát jinak. Naopak povídka z Londýna o dvou kamarádech, kdy se jednomu rozpadá vztah a ten druhý ho má svojí protivností zachránit, se mi moc nelíbila, vlastně jsem jí asi nepochopila a vyzněla tak nějak do ztracena.

Na rozdíl od ostatních knížek, tady si autor zvolil hrdiny ze Západu a navíc ze současnosti. Zdá se mi, že se mu moc nepovedli. U takových postav asi čekávám civilní vystupování, propracovaný charakter nebo prostě něco, čím si k nim najdu cestu. Ale Ishiguro jako vždy popisuje trochu schematicky, v náznacích, rozhodně se nepitvá ve vnitřním životě, snaží se pouze zvenku nahlížet na jejich osud, na jejich rozhodování a mě to u povídek ze současnosti tak nějak nestačí.

Za sebe tuhle knihu asi doporučovat nebudu, ale samozřejmě to neznamená, že by byla špatná. Jen prostě jiné od něj jsou mnohem lepší, takže když je srovnávám, musím tady sáhnout po pouhých třech hvězdičkách, ale obecně by si asi zasloužily spíš čtyři, zvlášť pokud je čtenář zároveň hudebníkem.

Závěrečné hodnocení: 

pátek 30. října 2020

Čo Namdžu - Kim Čijong - ročník 82

Milý čtenářský deníčku,

o téhle knize se hodně mluvilo, mě taky zaujala a navíc jsem na ni náhodou narazila v knihovně. Její obsah je hrozně potřebný, ale jako román u mě moc neobstála.

zdroj: goodreads.com

V anotaci se píše "Každý z nás zná nějakou Kim Čijong…". Hlavní hrdinka je univerzálním zástupcem korejské ženy, která i přes formální rovnoprávnost, nemá stejné šance jako muž a pokud se náhodou probije k úspěšné kariéře, po narození dítěte o ní stejně přijde.

Bohužel právě ta universálnost z mého pohledu románu trochu škodí. Jde o jednu z mnoha, ničím výjimečnou ženu, které se nic výjimečného nestane. Samozřejmě právě kvůli tomu má kniha obrovský úspěch, přesně tak chtěla autorka zapůsobit, ale mě jako čtenáře ze zahraničí to trošku nudí, protože pro mě není to hlavní sdělení tak palčivé.

Po přečtení jsem měla pocit jako bych si o místní situaci přečetla spíš zajímavý článek v novinách než román. Normálně bych asi dala jen tři hvězdičky, ale jsem feministka a tohle téma je pro mě tak důležité, že už jen díky němu si kniha zaslouží vyzdvihnout nad průměr.

Závěrečné hodnocení:

Štěpán Kučera - Projekt Gilgameš

Milý čtenářský deníčku,

hned po Lišce v dámu jsem sáhla po další próze nominované na Magnesii Literu a důvodem byla opět dostupnost e-knihy na stránkách knihovny. Projekt Gilgameš mě tématem zaujal víc, ale moc výrazný dojem ve mně nakonec nezanechal.

zdroj: goodreads.com

Zápletka je jak ze Stopařova průvodce. Lidstvo sestrojilo superpočítač s umělou inteligencí, který měl odpovědět na otázku života, vesmíru a vůbec. Zatímco 42 je odpověď stručná a zároveň geniální, Kučerova SI místo jednoduchého receptu vypráví příběh, který sice dospěje k pointě, ale ve mně jako čtenáři hluboký dojem nezanechal. Rozuzlení sice jasně určilo autorův záměr, ale z nějakého důvodu postrádalo sílu, kterou by se mi vrylo do paměti a donutilo mě o něm přemýšlet aspoň pár dalších dní.

Nic moc dalšího nejsem schopná po měsíci od přečtení o knížce říct. První dojem zanechal čtyři hvězdičky a já to nebudu měnit. Knížku jsem přečetla rychle, bavila mě a na rozdíl od Lišky v dámu mám pocit, že promlouvala k současnosti. Škoda, že tak nevýrazně.

Závěrečné hodnocení: 

Jiří Kratochvil - Liška v dámu

Milý čtenářský deníčku,

těšila jsem se na dlouho odkládané předávání Cen Magnesia Litera a opravdu mě překvapilo, že vítězná knížka z kategorie prózy je zdarma ke stažení na stránkách Městské knihovny v Praze. A protože mi zároveň došla zásoba zakoupených e-knih, pustila jsem se do ní překvapivě brzo a nelitovala jsem.

zdroj: goodreads.com

Nemá cenu popisovat, o čem kniha je ani co tím chtěl básník říct, protože takových textů se po udělení Cen objevilo mnoho. Takže to zkrátím a jen shrnu svoje dojmy. Čtivý příběh s vtipným námětem, pár postmoderních vyprávěcích postupů, na které nejsem moc zvyklá, ale nepůsobily strojeně nebo nesrozumitelně. Na rozdíl od posledních ročníků nemám pocit, že by šlo o knihu, která se nějak vyslovuje k problémům dneška (nebo aspoň těm loňským).

Samozřejmě mě mrzí, že neznám všechna díla, na která autor odkazuje. Tím nemyslím jen předchozí romány o liškách, ale i třeba Nabokův román Pnin a pravděpodobně i další, jejichž odkazy jsem v textu ani nepoznala.

Můj názor celkem přesně vystihl podcast Do slov. Kromě výše zmíněného se mi líbil i jejich postřeh o ženách, které kromě hlavní hrdinky zcela chybí a ona sama vlastně vůbec není propracovanou postavou, ale spíš loutkou plnící určitý účel. Jak nemoderní...

Přiznám se, že Kratochvil mě dosud zcela míjel. Po Lišce v dámu bych si klidně přečetla něco dalšího, ale asi to nebude moc vysoko na mém seznamu priorit, takže k tomu pravděpodobně nikdy nedojde. Na Kosmasu těď běží sleva 20% na všechno, takže moje čtečka se nažrala aspoň na rok dopředu a po jeho dalších knihách zdarma od knihovny teď chvíli sahat nebudu.

Závěrečné hodnocení: 

čtvrtek 29. října 2020

Carlos Ruiz Zafón - Labyrint duchů

 Milý čtenářský deníčku,

Stín větru se mi kdysi hodně líbil. Po mnoha letech autor napsal volná pokračování, která mají výrazně sestupnou tendenci a poslední Labyrint duchů je jen obyčejný thriller se spoustou krve rozlité na skoro devíti stech stránkách. Ale dočíst jsem ho prostě musela!

zdroj: goodreads.com

Chronologicky poslední díl rozplétá záhady kolem vězení na Montjuic, které autor začal rozvíjet od druhého dílu volné tetralogie. Autor se rozhodl pro šablonovitý příběh kriminálního thrilleru se záhadnou hlavní hrdinkou, sympatickým, neposlušným policistou, tajnou polopolicejní organizací a spoustou mrtvol.

Románu nemůžu upřít čtivost. Tím však moje pochvaly končí. Příběh je zoufale překombinovaný, některé linky podivné a původní kouzlo záhadných románů vyjde do ztracena.

Spousta lidí má tento typ literatury ráda, ale mám pocit, že nepatří mezi milovníky Stínu větru, takže nedává smysl, aby četli jeho třetí volné pokračování. A naopak my, obdivovatelé slavného románu, příliš neoceníme lacinou akční detektivku.

Dávám tři hvězdičky, ale spíš z protekce, kvalitou by kniha měla spadnout do dvojkového bahna.

Závěrečné hodnocení: 

Tereza Semotamová - Ve skříni

 Milý čtenářský deníčku,

jestli Rozhovory s přáteli a Tohle jsem měla napsat v přítomném čase ztvárňují nanicovaté mileniály, Ve skříni popisuje ještě o řád nemožnější holku, takového moderního Oblomova. Takže Tě asi nepřekvapí, že se mi román moc nelíbil.

zdroj: kosmas.cz

Hlavní hrdinka se vrací za zahraničí po tom, co se jí nějak rozpadl vztah s přítelem. Nemůže se z toho vyhrabat a z dříve normální úspěšné mladé ženy se stává troska, která chce přežít tak, aby ji nikdo neobtěžoval, nesoudil a hlavně jí neradil, co má dělat. Čtenář se postupně dozvídá další podrobnosti, díky kterým by jí tenhle stav snad mohl i odpustit.

Ale já ne, je mi líto. Chápu, že takoví lidé existují, nicméně číst o nich nechci. Navíc se mi text vůbec nečetl dobře, kolikrát jsem si po několika odstavcích uvědomila, že vůbec nevím, co čtu, jenže mi to ani nebylo líto! Knížka mě zaujala, když o ní mluvili v Liberatuře, říkala jsem si, že bude podobná Teorii podivnosti, která se mi líbila moc, ale bohužel jsem se spletla.

Už nevím, proč jsem dala dvě hvězdičky a ne jen jednu. Možná jsem si říkala, že jde o celkem originální nápad, bavily mě scény z vietnamské večerky i výlet za holuby, ale jinak naprostá ztráta času.

Závěrečné hodnocení: 



Colson Whitehead - Podzemní železnice

 Milý čtenářský deníčku,

není to tak dávno, co se na Podzemní železnici v knihovně stála dlouhá fronta, takže jsem byla překvapená, že jsem ji už teď našla ve volném výběru. Vzhledem k aktuálním protestům v USA a hnutí Black lifes matter si pozornost stále zaslouží.

zdroj: goodreads.com

Neobvyklý příběh afroamerické otrokyně mě na první dobrou moc nezaujal a když jsem ho srovnala s Návratem domů, který zpracovává podobné téma, rozhodně se mu nevyrovnal. Pak jsem si ale pustila Liberaturu a taky V chapadlech murmuru, díky kterým jsem lépe pochopila, čím se kniha tak vymyká.

Jsem ráda, že mě tvůrci podcastů upozornili, že jednotlivé příběhy odpovídají situacím v různých dobách a taky že Podzemní železnice byla skutečná organizace v Americe, která se snažila dostat otroky na Sever. Díky tomuhle kontextu mě příběh zasáhl víc než původně.

Nejlepší se mi zdál začátek. Sice mi vadily brutální scény z týrání otroků, ale zase mě zaujal boj o malé zeleninové políčko a celkově konflikty mezi otroky, kteří rozhodně netáhli za jeden provaz a vzájemně se nechránili před pánovou krutostí. Každý se snažil hlavně přežít.

Myslím, že většina lidí v Česku ví, že otroctví v Americe existovalo, ale o podrobnosti se nikdy nezajímali. Proto bych spíš doporučila zmiňovaný Návrat domů, jehož pohled rozebírá celou historii a navíc chronoligicky. Podzemní železnice podle mě vyžaduje aspoň nějaké znalosti, aby mohla naplno zapůsobit. Jinak půjde jen o další čtivý příběh o otrocích, tentokrát v duchu magického realismu.

Závěrečné hodnocení: 

středa 28. října 2020

Helle Helle - Tohle jsem měla napsat v přítomném čase

Milý čtenářský deníčku,

tohle byl naprostý úkrok stranou. Chci číst víc současné neanglické zahraniční literatury, ale Helle Helle se mezi mé oblíbenkyně nezařadí.

zdroj: goodreads.com

V mnoha ohledech mi to připomínalo Rozhovory s přáteli od tolik populární Sally Rooneyové. Ti se mi vůbec nelíbili, postavy řešily pseudoproblémy, pro které už nemám moc pochopení. Hlavní hrdinka románu Tohle jsem měla napsat v přítomném čase se jim dost podobá. Neví, co se sebou, ale vlasně to vypadá, že ani nemá touhu se někam posunout, něco dokázat nebo si život aspoň trochu užít. Jen přežívá a doufá, že ji při tom nebude nikdo obtěžovat.

Jednotlivé kapitoly jsou sice krátké, kniha má nějaký děj, ale její styl rozhodně není přímočarý. Kdybych se dokázala na hrdinku naladit, asi bych se víc snažila číst mezi řádky a pravděpodobně bych tam našla něco, kvůli čemu stojí za to ji číst. Takhle bylo štěstí, že knížka nebyla moc dlouhá, takže jsem ji ani nestihla odložit v polovině.

Závěrečné hodnocení: 

N. K. Jemisinová - Páté roční období

Milý čtenářský deníčku,

když o knížce přemýšlím s odstupem, většinou už si nevybavím příliš podrobností a nadšení, které u mě vyvolala těsně po přečtení, se rychle vytrácí. U Pátého ročního období je to úplně naopak a už to svědčí o jeho nesporné kvalitě.

zdroj: goodreads.com

Autorkou je žena, navíc afroameričanka, a mně přišlo, že je to na románu hrozně vidět. Jedním z ústředních témat je určitá forma xenofobie na základě vlastnosti, se kterou se člověk narodil a hlavní hrdinkou je žena nebo dívka, která prožívá velmi dívčí/ženské situace (rošťačka, mladá a úspěšná, matka). A právě to mi po přečtení strašně vadilo. Žádné typické souboje, politické intriky, žádné pravé přáteství. Vlastně omyl, to všechno tam ve skutečnosti je, ale prostě úplně jinak (žensky) vylíčené než obvykle (mužsky). Nedokážu to popsat lépe.

Román se splétá ze tří různých příběhů, které se velmi neobvykle propojí. Ze začátku mě strašně štvalo, že jsem si je nedokázala časově ukotvit, od začátku bylo jasné, že se neodehrávají zároveň, ale díky unikátnímu propojení to nakonec začne dávat smysl.

Když jsem knihu dočetla, měla jsem pocit, že z ní kape společenská angažovanost a že se až příliš snaží poukazovat na diskriminaci a rasismus. Říkala jsem si, že vyhrála Cenu Hugo jen kvůli tomu, že se to politicky hodilo, ale jinak to zas tak skvělá sci-fi není. Jenže i po dvou měsících o ní musím stále přemýšlet, už jsem si koupila druhý díl a hrozně mě štve, že ten třetí není ještě jako e-kniha dostupný. Takže na té knize něco bude... Ale původní hodnocení ze tří hvězdiček už měnit nebudu.

Záverečné hodnocení: 



Zbigniew Czendlik - Postel, hospoda, kostel

Milý čtenářský deníčku,

do mé čtecí fronty se dostala kniha rozhovorů s polským katolickým farářem, který je známý jako moderátor pořadu Uchem jehly v České televizi. Netuším, proč tam byla, ale jejího přečtení rozhodně nelituji.

zdroj: goodreads.com

Zbigniew Czendlik je sice z Polska, ale rozhodně nepatří mezi konzervativní faráře, které tu nikdo nemá rád, naopak. Kromě toho, že se snaží plnit všechny své povinnosti pastora, zajímá se i o zbytek místní komunity a zpřístupňuje víru pro širší veřejnost bez toho, aby ji nějak urážel.

Rozhovor s ním byl pro mě v mnoha ohledech objevný, vůbec jsem si neuměla představit, jak se někdo ke kněžství dostane a jak se v něm cítí, co to vlastně znamená. Jeho pohled na víru je velmi civilní a já se s ním v zásadě ztotožňuji. Žádnou převratnou myšlenku jsem si ale z knihy neodnesla.

Knížka je rozdělená do jasných kapitol a rozhovor se čte naprosto přirozeně, jako by ho člověk poslouchal od vedlejšího stolu. Nic jiného než čtyři hvězdičky dostat nemůže.

Závěrečné hodnocení: 

Mike Gayle - Ten, koho přece znám

 Milý čtenářský deníčku,

je to asi zvláštní, ale já opravdu nerada dostávám knihy. Papírové zabírají místo a elektronické se jako dárek nehodí. Ale občas mi někdo nějakou dá. Tak se ke mně dostal i Ten, koho přece znám. Překvapivě se mi docela trefil do nálady a nakonec jsem z dárku měla skutečně radost.

zdroj: goodreads.com

Příběh je takový miloučký, ale při tom ne úplně pitomý. Dva bývalí spolužáci z elitní střední školy se po letech setkávají v nečekaných rolích pečovatele a postiženého. Jejich vzájemný vztah oběma prospívá a společně se odrazí ode dna (každý od svého) a všechno dobře dopadne.

Za mě jde o skvělou odpočinkovou knihu, dobrý dárek pro široké spektrum čtenářů, ale zároveň si z ní asi nikdo nesedne na zadek. Postavy mi přišly popsané dobře, četlo se to samo, ale třeba jazyk i popisované prostředí se mi zdály zcela průměrné. Četla jsem v šestinedělí a tím je rozhodně zkreslené moje hodnocení, které se dostalo na čtyři hvězdičky, i když teď bych asi dala už jen tři.

Závěrečné hodnocení: 

pátek 16. října 2020

Delphine de Vigan - Pouta

Milý čtenářský deníčku,

Vigan se mi hned první knížkou dostala pod kůži, takže jsem neváhala a hned jsem začala číst Pouta, která jsem měla už nějakou dobu koupená jako e-knihu. Krátká, ale pěkná.

zdroj: goodreads.com

Už v úvodu autorka říká, že pouta z názvu symbolizují naší minulost a nějak nás omezují, určují naše vnímání reality. Hlavní hrdinka je učitelka, kterou v dětství otec týral. Proto když vidí jednoho žáka, který se chová divně, hned si myslí, že se mu děje to samé. Ale čtenáři postupně zjišťují, že jeho problémy pramení jinde, i když ho nakonec ovlivňují dost podobně.

Na malé ploše autorka rozehraje jasný emotivní příběh, vypráví ho bez zbytečných příkras, ale rozhodně nejde o obyčejné povídání o lidském neštěstí. Vystihla ho dokonale, ale bohužel se mi nedaří přijít na to, díky čemu. Ale v tradičním doslovu, který nechybí v žádném svazku od Odeonu, to vystihli přesně.

Zaroveň ale právě kvůli rozsahu dávám jen čtyři hvězdičky, jde prostě o takovou novelu, která se pro mě osobně asi nikdy nemůže dostat na vrchol pyramidy čtenářských zážitků.

Závěrečné hodnocení: 

Don Thompson - Supermodelka a krabice Brillo

 Milý čtenářský deníčku,

číst tuhle knihu krátce po Sedmi dnech ve světě umění nebyl dobrý nápad. Je zaměřená pouze na peníze a různé zákulisní příběhy a tohle téma už mi přišlo trochu vyčerpané. Sice vyšla později, takže autor popisuje i změnu trhu po ekonomické krizi z roku 2008, ale jinak jsem v ní nic zajímavého nenašla. Kdybych měla v porodnici jinou knihu, tuhle bych vůbec nedočetla.

zdroj: goodreads.com

Autor napsal Jak prodat vycpaného žraloka za 12 milionů dolarů a Supermodelka a krabice Brillo její téma jen rozšiřují a podle mě nijak úspěšně. Respektive mi přijde, že obě nemá cenu číst, klidně bych sáhla jen po Supermodelce, právě kvůli poznámkách o době po roce 2008.

Autor v nich mapuje vznik a důležitost trhů mimo západní svět, tedy zejména čínský a arabský. Kromě toho popisuje, která díla se v krizi stále prodávala dobře (hodně drahá, která vznikla tak nejpozději v 50. letech a svou kvalitu už jasně prokázala) a po kterých už ani pes neštěkne. Zajímavé byly také různé seznamy porovnávající nejdůležitější umělce, sběratele a galerie v odstupu pěti? let. Překvapivě tam bylo celkem dost rozdílů, zejména na nižších příčkách.

Myslím, že víc knih o uměleckém trhu už číst nemusím a opět se vrátím k těm, které mluví hlavně o umění samotném bez nekonečného omílání jeho ceny.

Závěrečné hodnocení: