pondělí 18. února 2019

Markéta Lukášková - Losos v kaluži

Milý čtenářský deníčku,

tuhle knihu mi doporučila sestra a tak když byla na Alzovi v akci, tak jsem si jí jako e-book pořídila. Splnila očekávání, i když mi svým stylem moc nevyhovovala.

zdroj: goodreads.com

Příběh je vyprávěn z dvou pohledů, babičky a vnučky. Každá kapitola je vyhrazená jedné z hrdinek a vzájemně se odlišují nejen nadpisem, ale hlavně jazykem, který odpovídá jejich věkové skupině. Bára mluví typickou hovorovou pražštinou plnou internetových novotvarů. Milada se vyjadřuje spisovně, ale nijak výjimečně, prostě jako taková normální babička. Rozsahem dominují Bářiny texty a vzhledem k tomu, že její vyjadřování mě trochu irituje, tak za to má kniha minusový bod.

Babička zemře, dostane se do nebe a dál zasahuje do děje, Což se ale dozvíme asi až ve dvou třetinách knihy (ne o smrti, ale o nebi), nicméně i v tom nejstručnějším popisu knížky se tahle informace vyskytuje, tak ani já ti jí, deníčku, nebudu tajit. Tyhle obálkové spoilery nesnáším a navíc celá logika nebe mi přišla poněkud nedomyšlená, i když jiní ji považují za originální.

Lidé tam žijí jako v původním životě, zůstávají ve věku, kdy zemřeli, ale hlavně potkávají jen lidi, kteří žili za jejich života. Takže Milada potká svou matku, ta by mohla potkat zase tu svojí, ale tu už by Milada vidět nemohla. A co kdyby spolu seděly v kavárně? To by si Milada myslela, že si její matka povídá s prázdnou židlí? A jak by se tam všichni vešli? Co když někdo žil v bytě se svojí rodinou jako dítě i jako rodič a tak dál po několik generací, to se ti lidé v tom bytě kumulují? A zároveň se tam částečně nevidí? A co třeba znovu provdané vdovy, ty budou v nebi žít s kým? Koncept toho, že všichni žijí na stejném místě, ti v nebi si nedělají starosti s penězi a stále jim svítí sluníčko, zatímco ti v pekle chodí do práce a stále jim prší, mi přijde zajímavý, ale bohužel si zoufale protiřečí.

Autorce nemůžu upřít dokonalou znalost současné generace dvacátníků, výborně vystihla jejich pohled na svět. Sama k nim samozřejmě patří a jak přiznává, v Báře je něco z ní, i když vyhnané do extrému. Celý román je ohromně čtivý, jenže bohužel mám pocit, že já už jsem trochu jinde, dost za to asi může dítě, hypotéka a tak vůbec, což je sice smutné, ale nezvratné. Mnohem víc mě dojme příběh Gerty Schnirch utíkající o život se svým miminkem, než pseudoproblémy nějaké puberťačky s prošlým datem narození.

Závěrečné hodnocení:

Petr Šabach - Putování mořského koně

Milý čtenářský deníčku,

patříme mezi hrstku českých rodin, ve kterých šel otec na rodičovskou. Kamarádka nám půjčila pro tyto případy povinnou četbu, Šabachovo Putování mořského koně. Napsal ho v devadesátých letech a bohužel je to na něm docela znát.

zdroj: goodreads.com

Mladý muž se prohodí se svojí ženou a zůstane na rodičovské se svým, řekla bych tak rok a a půl starým, synem. Chodí na hřiště, hrají si a docela to zvládají. Jenže pak se do toho začnou motat hezké maminky na hřišti, noční hlídání na povzbuzení rodinného rozpočtu a manželčina čím dál větší oddanost práci.

V mnohém mi to přípominalo Deník moderního fotra, akorát nemoderní. Podobný způsob vidění světa, ale s menší lehkostí a navíc se zážitky, které už dneska působí jako z pravěku. S dětmi se nechodí jen na hřiště a zpátky, jezdí se na výlety, navštěvují se různé herničky, chodí se do kaváren... A tak zážitky z devadesátých let působí poněkud zastarale, ale zároveň postrádají nostalgickou atmosféru, kterou se vyznačují dnes napsané knihy o této době.

Dávám tři hvězdičky, protože to bylo krátké a přečetla jsem to za dva večery. Navíc se mi novelka hodila do Čtenářské výzvy do kategorie knihy od autora, který napsal více než 20 knih. Protože grafomany moc nečtu, dost pochybuju, že bych za celý rok natrefila na něco lepšího.

Závěrečné hodnocení:

pátek 15. února 2019

Denis Thériault - Podivuhodný život osamělého pošťáka

Milý čtenářský deníčku,

opět taková dvoudenní rychlovka. Nejdřív jsem si chtěla Pošťáka pořídit jako audioknihu, ale pak jsem na něj narazila v knihovně, tak to nebylo potřeba. Podivný příběh, ale jeho poetika mě hodně bavila.

zdroj: goodreads.com

Podivínský doručovatel otvírá všechny rukou psané dopisy, které mu projdou pod rukama. Zamiluje se do jedné pisatelky, která si se svým protějškem vyměňuje haiku. A možnost číst její dopisy si chce udržet za každou cenu!

Nejsem příznivcem japonských krátkých básniček, nikdy jsem je moc nechápala, co na nich všichni vidí. Ale po přečtení této krátké novely jim musí propadnout každý. Nejúžasnější částí pro mě byl popis, jak se pošťák snaží napsat svoje první haiku. Jeho neohrabané první pokusy, dvě slova, která na začátku vypadají slibně, ale pět dalších je úplně zmrší. A nakonec diamant vybroušený tisícem pokusů konečně zalepený v obálce putuje k jeho femme fatale.

Pět hvězdiček si z mého pohledu zaslouží jen výjimečné knížky, které mě donutí k zamyšlení, chytnou za srdce nebo se věnují mému oblíbenému tématu. Ani do jedné Pošťák nepatří, ale uniklo mu to jen o chlup.

Autor po naléhání čtenářů napsal další knížečku, která sleduje osud jiné postavy a částečně se s tím pošťákovým překrývá. Nečekám, že bude tak skvělá jako první díl, ale rozhodně si ji nenechám ujít.

Závěrečné hodnocení: 

Karin Tidbecková - Amatka

Milý čtenářský deníčku,

Amatku jsem zahlédla mezi vánočními tipy ve facebookové skupině Literární s(n)obi, utkvěla mi hlavně díky obálce. V knihovně jsem jí pak náhodou zahlédla na poličce s novinkami a hned jsem si ji odnesla domů. Sci-fi z podivného světa mi hodně připomínalo Faberovu Knihu zvláštních nových věcí a stejně jako ona i Amatka mě zcela pohltila.

zdroj: goodreads.com

Ocitáme se na nehostinné planetě, na které v pěti koloniích živoří potomci dávných kolonistů ze Země. Místní komunistický režim je stejně obludný jako ten z 1984, s tím rozdílem, že tady se lidé moc nebouří, protože na planetě není kam utéct. Navíc všechny věci jsou vyráběny z místní suroviny, která je ovšem jaksi nestabilní. Každý předmět musí být stále dokola "označován", jinak se změní v původní sliz.

V tomto bizarním prostředí se setkáváme s mladou ženou, která se, jak je v tomto typu románů zvykem, začne bouřit proti zaběhnutému pořádku. Nachází určité nesrovnalosti v historii kolonie a začíná přemýšlet, kam až sahá neustálá manipulace režimu.

První, co mě zaujalo, bylo naprosté smíření lidí s podmínkami, ve kterých žijí. Jídlo je hnusné, zima doma i venku, otrocká, zdraví škodlivá práce, děti povinně vychovávané v ústavech, ale nic z toho nikoho neznepokojuje, ani je nenapadne si stěžovat. Až touha po pravdě motivuje hrdinku k boji proti režimu.

Krátká, čtivá, originální a plná podnětů k zamyšlení. Dokonalá kniha, doporučuju všema deseti! Navíc ji s čistým svědomím zahrnuji do čtenářské výzvy v kategorii obálky, která mě zaujala.

Závěrečné hodnocení:

čtvrtek 14. února 2019

Erin Morgensternová - Noční cirkus

Milý čtenářský deníčku,

konečně jsem v knihovně narazila na Noční cirkus. Kniha mi byla doporučena už před mnoha lety jako dokonalá ukázka magického realismu, který se mi bude líbit. A taky, že jo.

zdroj: goodreads.com

Příběh se těžko popisuje, protože má pomalý rozjezd a téměř jakákoliv informace naznačí až příliš. Dva lidé, kteří umí kouzlit, cirkus, do kterého se chodí jen po setmění a v jeho stanech se dějí věci jinde nevídané. Souboj, láska, intriky, tajuplná atmosféra, to všechno v knize čtenář najde.

Na jednu stranu jsem se na knihu strašně těšila, na druhou jsem se bála zklamání. naštěstí tentokrát to vyšlo dobře. Děj je sice ze začátku trochu pomalejší, jazykově mi román nepřišel příliš bohatý, ale celková atmosféra a způsob, jak byly příběhy poskládány a jak se nakonec propletly, se mi líbily moc.

Kniha nemá žádný hlubší přesah, je spíš magická než realistická, ale to mi nevadilo. Může jít o alegorii k celému světu, kde každý z nás byl už v dětství k něčemu vybrán a i když na první pohled svůj život řídí, pravidla která ho svazují jsou nejasná a neúprosná.

Z hlavy se mi knížka vykouřila docela rychle, rozhodně to není žádný ikonický příběh, ale ve svém žánru rozhodně bude patřit mezi mé oblíbené, které občas někomu doporučím, v mnohém připomíná třeba Zafónův Stín větru. Možná ho lehkým podvodem zařadím do černobílé kategorie letošní čtenářské výzvy, protože o barvy tu jde i v příběhu a ta červená je sice nezbytná, ale velmi nenápadná.

Závěrečné hodnocení: