09/04/2019

John Green, David Levithan - Will Grayson, Will Grayson

Milý čtenářský deníčku,

po těžkopádném Neříkej, že nemáme nic a drobničkách v podobě harrypotterovských pohádek a Čapkových dopisů, jsem se těšila na jednoduchý, čtivý román pro mladé od Johna Greena a Davida Levithana. Nezklamal!

zdroj: goodreads.com

Jednoduchá zápletka svede dohromady dva podobně staré kluky, kteří náhodou mají stejné jméno. Ten první se bojí zamilovat a vůbec se snaží ničím nevybočit, jen tak snadno proplouvat životem, ten druhý žije s depresí a je gay. Kromě toho tu máme Drobka Coopera, který sice není úplně největší gay ani úplně nejvíc gay, ale je zcela jistě největší kluk, který je opravdu hodně gay.

Knihu jsem si přidala na seznam po přečtení Dej mi své jméno a nutně musím tyhle dvě porovnat. V obou je homosexualita popisována jako něco naprosto normálního, rodiče s ní nemají problém a nikdo není obětí nechutné šikany (jen takového normálního popichování, jako třeba někdo se zrzavými vlasy a spoustou pih).

Dál už se ale výrazně liší. Zatímco Dej mi své jméno je jinak průměrná červená knihovna na léto, Will Grayson, Will Grayson je mnohem civilnější, opravdovější a zábavnější. Kluci nežijí odtrženi od reality, mají své problémy a jejich život se odehrává na pozadí běžné americké střední školy. Postupně se přestávají soustředit jen na sebe a své problémy, ale snaží se pomoct svým přátelům a tím nacházejí cestu k sobě.

Zní to jako klišé, a taky jím je. Ale pár detailů a skvělý vypravěčský styl obou autorů zaručují sice odpočinkový, ale přesto docela smysluplný čtenářský zážitek.

Závěrečné hodnocení: 

Karel Čapek - Anglické listy

Milý čtenářský deníčku,

už delší dobu si chci přečíst nějaké Čapkovi cestopisy, které jsou stejně jako všechny ostatní knihy od Čapka dostupné zdarma na webu Městské knihovny v Praze. V letošní Čtenářské výzvě je i kategorie cestopis, a to posunulo Anglické listy vpřed ve frontě asi tří set knih, které mám na seznamu k přečtení.

zdroj: goodreads.com

Čapek navštívil Anglii před sto lety, v úplně jiné době, kdy drtivá většina jeho čtenářů nikdy neopustila Československo. Přesto i po sto letech a v době, kdy si člověk může zaletět do Londýna na víkend, mají jeho dopisy hodnotu, která se sice od té původní liší, ale možná je ještě zajímavější.

Sama jsem v Anglii byla mnohem víckrát než Čapek a přišla jsem do styku s mnohem více Angličany než on. Pracuji pro britskou firmu ve většinově britském týmu. Přesto, nebo možná právě proto, mi Čapkovy postřehy přijdou výstižné a trefně popisují to, co já sice denně zažívám, ale nikdy bych to nebyla schopná tak přesně popsat. O tom, jak jsou Angličané z počátku uzavření ve své vzájemné slušnosti, ale když je člověk pozná, zjistí že jsou velmi pohostinní, přemýšliví a dokážou mluvit i o něčem jiném než o počasí. Sice přišli o své kolonie, stali se součástí EU a přizpůsobili se životu v globalizovaném světě, ale nic z toho jejich povahu změnit nedokázalo

Kromě dopisů mé vydání zahrnovalo i samostatné texty pro rozhlas, jeden pro český, druhý pro britský. Zvlášť ten pro BBC mi přišel ohromně aktuální, Čapek poukazuje na to, že Velká Británie má svojí specifickou mentalitu, kterou úspěšně exportovala do svých kolonií. Všude se hraje kriket, nosí obleky a pije čaj. Jenže to dokazuje i to, jak je Anglie neschopná přijmout cizí hodnoty, přizpůsobit se vnějším podmínkám a raději se stáhne, než aby se změnila. V době brexitu víc než výstižná slova.

Zároveň mi přišlo neuvěřitelné, že všechny ty pamětihodnosti a různá zákoutí, která Čapek popisuje, může turista v téměř nezměněné podobně navštívit i dnes. Stále se můžeme pozastavovat na skotskou nezávislostí a nevyslovitelnou welštinou, svérázností anglického venkova a svobodou řečnického koutku v Hyde parku.

Tím, že je Anglie na dosah, už nikdo nemá potřebu psát o ní krátké, stručné fejetony. Zvlášť proto, že ty nejlepší už byly napsány a vůbec nepotřebují aktualizaci. Dnešního čtenáře nepřekvapí stísněnost londýnského metra ani vzpomínka na rušné liverpoolské doky, nicméně stále toho zůstává dost, kvůli čemu stojí za to sáhnout po sto let starém rukopisu.

Závěrečné hodnocení: 

J. K. Rowlingová - Bajka Barda Beedleho

Milý čtenářský deníčku,

tahle knížečka mi ležela na nočním stolu dva roky. Původně jsme ji začali číst s manželem před spaním, ale nikdy jsme se nedostali dál než k druhé pohádce. Proto jsem se rozhodla přestat čekat a v rychlosti ji přelouskat sama.

zdroj: goodreads.com

Knížka vyšla krátce po posledním dílu série o Harry Potterovi a patří mezi několik dalších sešitů, které vyšly jako doplněk oblíbených románů. Na jednu stranu jde o využití společenské mánie ve prospěch nadace na pomoc dětem, na druhou stranu plní funkci udržovací, která zaručuje, že čtenáři  nezapomenou na svou oblíbenou literární postavu a budou dál a dál kupovat všechno, co se jí týká.

Z obou uvedených důvodů vyplývá, že sbírka pohádek asi nebude stát za moc. A je to tak. Pohádky samotné jsou divné, nanicovaté a postrádají jakoukoliv atmosféru. Připomínaly mi slohová cvičení žáků základní školy, ve kterých dostali za úkol rozšířit nějakou Ezopovu bajku. Žádná umělecká hodnota, nic, co by měl číst kdokoliv kromě učitele češtiny.

Rowlingová v názvu přiznává, že jde o bajky, tedy jednoduché příběhy s ponaučením, které nám ve svých komentářích, skoro stejně dlouhých jako samotné příběhy, předkládá Albus Brumbál. Zdůrazňuje v nich náklonnost k mudlům, úctu ke smrti a odvahu před prohnaností. Uznávám, že některá poučení by mi unikla, ale jejich vysvětlení je tak polopatické, že mě skoro uráží.

Chápu, že ve svém věku už nejsem cílová skupina a kdybych to četla v patnácti, možná by mi text nepřišel tak strašně zoufalý, ale zase vím, že je možné napsat dětskou knihu, která se bude líbit i rodičům. Ocenit můžu pouze odvahu Rowlingové takovou hloupost vydat a veskrze chválihodný, výchovný obsah, který obhajuje v dnešní době často napadané morální hodnoty.

Závěrečné hodnocení: 

Madeleine Thienová - Neříkej, že nemáme nic

Milý čtenářský deníčku,

už třetí kniha z Čtenářského klubu Martinusu. Sice mi text moc neodsýpal, ale obsahově naprosto skvělá kniha, která mě zavedla do komunistické Číny a k všeobecně známým faktům přidala lidský rozměr.

zdroj: goodreads.com
Čína je sice jedním z nejdůležitějších geopolitických hráčů, každý na ní má jasný názor většinou někde na škále od jsou špatní po jsou špatní, ale potřebujeme je, tak to nebudeme říkat nahlas. Bylo pro mě proto překvapením, jak málo toho vím, o její nedávné historii. Věděla jsem, že komunismus zde zvítězil v podobné době jako u nás, tušila jsem, že Mao Ce-tung byl uctíván stejně jako Stalin a páchal dost podobné nechutnosti. Samozřejmě znám příběh Tibetu a Tchaj-wanu, znám pojmy Kulturní revoluce a Masakr na náměstí Nebeského klidu, ale zvlášť pod těmi dvěma posledními jsem si neuměla vůbec nic představit. Kromě toho jsem slyšela o čínské poslušnosti, kterou všichni vysvětlují podvolení vládnoucím tyranům. A předpokládala jsem, že stejně jako v jiných zemích Blízkého východu, i zde mají mladí úctu k rodičům a starším a vzdělání je pro ně rodinnou prioritou. Po přečtení vím, že poslední dva předpoklady byly zcela nesprávné.

Teď už tedy k samotnému příběhu. Autorka čtenáře nejdřív seznámí s dvěma mladými dívkami, jedna se narodila v Kanadě čínským rodičům, druhá prchá před perzekucemi po pekingských demonstracích. Hlavní část knihy tvoří příběhy jejich rodičů a prarodičů, kteří prožili cestu Číny ke komunismu.

Začátek se autorce moc nepovedl. I když se tu nevyskytuje nějak moc postav, je těžké si je zapamatovat propojit jejich rodinné vazby. Po přibližně sto stranách už jsem sice věděla, kdo je kdo, ale stále jsem se moc nemohla začíst, měla jsem málo času a text příliš neutíkal. Zlomilo se to až kolem 250. stránky a zbylých 200 stran už jsem zhltla během tří večerů.

Osud rodiny je úzce spjat s hudbou a poněkud problematickým, sedláckých původem. Stejně jako v Československu, i tady někteří prožijí velkou část padesátých let v pracovních táborech, pak je chvíli klid a v době kdy u nás probíhá normalizace po Pražském jaru, v Číně propuká kulturní revoluce. Během ní jsou zbývající členové rodiny odstřiženi od konzervatoře a talentovaný skladatel musí montovat rádia v zapadákově na jihu země. Po mnoha letech přijde další uvolnění, rodina se stěhuje do Pekingu, kde ji smete armádou krutě potlačený protest ve stejném roce, kdy u nás uspěje Sametová revoluce.

Autorka nenásilně provede čtenáře nejdůležitějšími událostmi druhé poloviny dvacátého století v Číně a dá jim lidský rozměr, který je jako obvykle mnohem působivější než čísla vyčtená na Wikipedii. Nejvíc mi utkvěly tři scény. V první si vězeň v pracovním táboře vyčítá svou neposlušnost režimu a opravdu věří, že ho pobyt v nelidských podmínkách změní v dobrého komunistu-budovatele. V druhé studenti nejdříve veřejně urážejí a potom i mučí nejváženějšího profesora konzervatoře. A nakonec scéna kdy mladí vojáci zabíjí mladé protestující studenty, kteří svými dlouhodobými demonstracemi rozvracejí režim. Možná někteří chodili do stejné třídy nebo si v dětství hráli na stejném dvorku...

Znovu a znovu v hlavě porovnávám to, co vím o české historii a co jsem se dozvěděla o té čínské. Snažím se sama sebe přesvědčit, že se tady i tam děly podobné věci a Číňani nejsou o nic horší než my. Ale nějak se mi to nedaří. V Česku mám pocit, že ta nejhorší zvěrstva vždy přicházela tak nějak shora, od totalitních vládců, zatímco v Číně se většina jednotlivců ztotožnila s myšlenkami Strany a začali je prosazovat v každodenním životě, i když tím ubližovali svým nejbližším. Čech vždy jedná z pomsty nebo ve prospěch své rodiny, Číňan jakoby upřednostňoval blaho společnosti před vším ostatním. Ale zapomíná, že společnost se skládá z jednotlivců...

Tenhle zápis byl dlouhý, Deníčku, ale aspoň vidíš, jak hluboce mě kniha zasáhla. A to jsem vůbec nedocenila její hudební stránku, neustálé popisy sonát od Prokofjeva či Bachových Goldbergovských variací mi nic neříkaly. Až úplně na konci jsem si při čtení pár posledních stran pustila zmiňované skladby a jejich kouzlo výrazně změnilo moje vnímání knihy a lituji, že jsem to neudělala už na začátku.

Kniha ve mně vzbudila obrovský zájem přečíst si víc a podívat se na čínskou mentalitu i z jiného pohledu. Mám chuť přečíst si letošního vítěze Magnesie Litery, protože Hodiny z olova jsou český pohled na život v Číně. Také si chci vybrat něco z edice Xin nakladatelství Verzone, protože mě zajímá i pohled samotných Číňanů. Trochu mě odrazuje, že žádná z těchto knih se nebude číst lehce, ale myslím, že budou stát za to.

Dávám čtyři hvězdičky, kvůli těžkopádnému začátku a vůbec obtížnému textu, ale tuším, že co se týká tohoto tématu, je Neříkej, že nemáme nic asi to nejstravitelnější, co se dá najít.

Závěrečné hodnocení: