pátek 16. srpna 2019

Anna Vovsová - Ladič

Milý čtenářský deníčku,

už dlouho mě žádná kniha nenudila tolik jako Ladič. Na první pohled by to mělo fungovat. Současní lidé řeší traumata, která jim způsobil komunistický režim, hlavně co se týká udavačství. Postupné odhalování děje, obyčejné, věrohodné postavy. Ale nefungovalo to. Vůbec.

zdroj: goodreads.com

Hlavní postavou je stařičký ladič klavírů Ludvík, který byl v padesátých letech zavřený za pokus o emigraci. Po revoluci se na v novinách zveřejněném seznamu estébáků objevil jeho nejlepší kamarád, který mu s útěkem pomáhal. Ten má dceru, která byla jako dítě zamilovaná do kluka Ivana, který s matkou později emigroval úspěšně. Ivan se nyní vrací do Prahy, pronajme si byt, ve kterém kdysi bydleli, a zrenovuje ho přesně podle svých vzpomínek. Kromě toho tu máme ještě různé manželky, šmelináře a nos do všeho strkajícího souseda Hřiba alias Bedlu Nejedlého. Na dvě stě stran až příliš štědrá nabídka.

V ději jsem se naštěstí moc neztrácela, akorát občas mi přišel divně místně ukotvený. Pořád jsem nechápala, jak se malá holka Hana mohla seznámit s Ivanem, když od sebe žili relativně daleko. Chvíli to vypadalo, že žijí v jednom činžáku, ale později se mi zdálo, že Ivan s matkou žijí spíš v nějaké vzdálenější vile. vůbec popis prostředí byl takový vágní, chtěla bych vědět, kde byla třeba kavárna, kam Ludvík často chodil a ve které se mu líbila servírka Máša.

Hlavně mě ale hrozně nebavil samotný děj. Všechny postavy byly hrozně zaseknuté v minulosti, i když se občas tvářily, že nejsou. Navíc jejich životy jakoby řídila spíš umělá pravidla jako šetření či rozhazování, čekání na lásku nebo vaření. Ale žádné touhy. Hana sice snila o Ivanovi, ale vlastně nedělala nic, aby s ním po revoluci znovu navázala kontakt. Ivan toužil vrátit se do Čech, vrátit se do minulosti, ale vlastně vůbec nevím, proč. Ludvíkovi se sice líbí Máša, ale zároveň nezapomíná na svou mrtvou ženu Bělu a jeho život vlastně také nemá žádný cíl. Jeho problémy s alkoholem mi nepřišly tak vážné, aby z něj udělaly osobu, jejíž jediná touha je přežít další den.

Když to shrnu, tak jsem prostě nechápala motivace jednotlivých postav a tím pádem jsem ani já moc neměla motivaci otáčet další stránky. V nějakém hodnocení jsem si přečetla, že druhá část knihy je lepší, což je asi pravda, a proto jsem jí dočetla, stále jsem čekala, že se odehraje něco, kvůli čemu bude stát za to. A na to nedošlo. Možná i dvě hvězdičky jsou moc, ale opět, úplný odpad to taky nebyl, no.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 12. srpna 2019

Karin Tidbecková - Sobí hora

Milý čtenářský deníčku,

už rozhodně nemůžu říct, že povídkové sbírky moc nečtu. Sobí horu napsala autorka Amatky, kterou jsem nedávno četla a moc se mi líbila. Povídky jsou také neuvěřitelně originální a minimálně několik z nich mi v hlavě ulpí na delší dobu.

zdroj: goodreads.com

Všechny příběhy se odehrávají ve víceméně normální současnosti, pouze s nějakou drobnou změnou. V několika povídkách se nějakým způsobem řeší vztah mezi lidmi a stroji, pár jich odkazuje na švédskou mytologii. Osamělost, identita, smysl nebo spíš řád světa, to všechno jsou témata, která autorka svým originálním způsobem rozebírá. Nemůžu říct, že by se mě něco nějak osobně dotklo nebo vystihlo nějaký můj pocit, ale většina povídek mi i tak přišla naprosto fascinujících.

Pokud si chceš, deníčku, sbírku teprve přečíst, doufám, že už jsem tě dost nalákala a další řádky raději nečti, zkazily by ti zážitek z objevování autorčiných nápadů.

Hned první vyprávění o lásce mezi mužem a vzducholodí mi přišlo velkolepé. Zásadní rozdíl mezi prototypem a sériově vyrobeným kusem, nemožnost si promluvit, když na sebe nejste naladěni a pak to poznání, že v tom nejste sami, všechno dokonalé uvěřitelné, bizarní a zároveň vypovídající i něco o skutečném světě.

Jakou druhou musím zmínit Rebeku. Musela jsem si vzpomenout na podobnou povídku Teda Chianga Peklo je nepřítomnost Boha. V obou není potřeba v Boha věřit, jeho existence je fakt stejný jako gravitace. Chiang nápad důkladněji rozpracoval, na druhou stranu Tidbecková z něj na pár stranách vytěžila o trochu víc. Nemožnost sebevraždy dává lidem, kteří chtějí zemřít, jedinou možnost: páchat tolik zla, aby je Bůh smrtí co nejdříve potrestal.

Kdo je Arvid Pekon? mě nadchla. Herec, co zázračně předstírá po telefonu hlasy volaných, většinou zaneprázdněných úředníků, je najednou vyzván, aby mluvil sám za sebe. Tenhle požadavek ho nakonec úplně zničí. Můžu v tom hledat paralelu s pravdivostí profilů na sociálních sítích, nebo jen fascinovaně hledět na nápad, jak řešit přetíženost úředníků a touhu promluvit si s mrtvými.

Spousta dalších povídek mě pobavila i překvapila, ale neočekávám, že se mi v mysli udrží tak dlouho. Dávám sbírce čtyři hvězdičky, protože tři by byly zoufale málo, ale nedávám pět, protože několik povídek mi přišlo vzájemně trošku podobných a zvláště ty s tématem rodičovství mě moc nezaujaly. Vždy jsem ocenila originální nápad, ale málo kdy jsem si z nich vzala něco víc.

Závěrečné hodnocení: 

pátek 9. srpna 2019

Josef Pánek - Láska v době globálních klimatických změn

Milý čtenářský deníčku,

po delší době jsem narazila na knížku, která mě vůbec nebavila. Sice dostala Magnesii Literu, intelektuálové z ní hýkají blahem, ale mě absolutně neoslovila. Nelíbil se mi ani styl, ani obsah.

zdroj: goodreads.com

Hlavním hrdinou je akademik ve středních letech, který žil v různých zemích, ale nikde se necítí doma a i přes všechnu svou vzdělanost bojuje s rasovými předsudky. Příběh krátké prózy rámuje návštěva konference v Indii, ze které se ve vzpomínkách vrací k předchozím událostem v životě, zejména k dobrodružství na Islandu, kde téměř bez peněz a s minimálním vybavením stopoval kolem celého ostrova.

Kniha je z většiny napsaná v du-formě, což mi nepřišlo tak úžasné, protože stejně je napsané i Robbinsovo V žabím pyžamu, které mám mnohem radši. Text má navíc blízko k automatickému psaní, složitá souvětí, častá opakování a obecná čeština mají navodit autentičnost, ale mně čtení spíš ztěžovaly. Navíc všechny číslovky jsou napsány skutečně číslem, což má možná ukazovat na přetechnizovanost doby, ale mě to prostě rušilo.

Pro hrdinu jsem neměla absolutně žádné pochopení. Věřím, že lidé s podobnou zkušeností budou tleskat výstižnému popisu prožívaných pocitů, ale mně je tohle naprosto cizí. Chápu vykořeněnost lidí, kteří se rozhodli emigrovat kvůli válce nebo politické situaci. Pokud ale někdo dobrovolně zvolí život v zahraničí a po rozpadu dlouholetého vztahu zjistí, že si nikde nepřipadá doma, myslím, že by měl mít dost síly se s tím vyrovnat a pro jeho naříkání nemám pochopení.

V mnoha ohledech mi kniha připomínala Pálenku od Matěje Hořavy. Jeho vyprávění mě ale bavilo mnohem víc díky jeho básnickému stylu. Navíc trochu přiblížil oblast rumunského Banátu, tedy místo, o kterém jsem slyšela, ale nikdy jsem tam nebyla. Podobně mohl uspět i Pánek díky epizodě z Islandu, ale jeho popis se smrskl na pár drobností, které ve mně žádný významný čtenářský zážitek nezanechaly.

Dávám dvě hvězdičky, protože téma odcizení v moderním světě je nadějné rozhodně nejde o hloupoučkou limonádu jako od Hartla ani o ohraný thrilerový motiv. Navíc kniha byla krátká a i přes nepřehledný styl se četla celkem rychle, takže bych měla pocit, že nulou nebo jednou hvězdičkou bych autora urazila.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 5. srpna 2019

Simon Mawer - Skleněný pokoj

Milý čtenářský deníčku,

už hodně dlouho si chci přečíst něco od Mawera, protože ho všichni vychvalují až do nebes. Na Skleněný pokoj jsem narazila v antikvariátu ve Spálené, když jsem si tam šla koupit Dej mi své jméno. Teď je navíc vybrán jako četba v Československém klubu na Goodreads a nedávno šel do kin film, prostě tisíc důvodů si ho konečně přečíst! Nenadchnul, ale ani vyloženě nezklamal.

zdroj: goodreads.com

Knihu bych v hodnocení rozdělila do tří částí. Prvním je popis atmosféry domu a jak otevřenost a jednoduchost skleněného pokoje ovlivňuje jeho obyvatele a návštěvníky. V tomto ohledu mi kniha přišla naprosto dokonalá. Před několika lety jsem navštívila vilu Tugendhat a vlastně se mi moc nelíbila, přišla mi hrozně sterilní, neútulná. Někdo mi řekl, že si musím přečíst Skleněný pokoj, abych ji pochopila, a to se stalo. Kdybych teď navštívila vilu znova, dívala bych se na ni úplně jinak.

Druhým aspektem, který bych ráda zhodnotila, je historická (ne)přesnost. Autor věrně popisuje dům, ale jeho obyvatelům oproti skutečnosti změnil jména, původ, zaměstnání, počet dětí, cílovou zemi emigrace a vůbec spoustu dalších skutečností o nich. Zároveň ale spoustu věcí zachoval. Vilu postavily rodiče nevěsty jako věno, čas obývání vily přibližně sedí, návrat do vily v roce 1968-9 trochu taky, angažovanost majitelů v Lize na ochranu lidských práv také. Na mě osobně to působilo jako nepřehledný guláš a mnohem víc bych si knihu užila, kdyby se autor držel základních faktů a hrál si jen s drobnostmi v osudech jednotlivých obyvatel domu, které už se nedají nikde dohledat. Na druhou stranu tím, že toho změnil tolik, by se na něj žijící příbuzní (a vlastně i někteří téměř protagonisté) neměli zlobit, když jejich otce nechal mít poměr s chůvou a matku milostný vztah se svou nejlepší kamarádkou. Ale pokud vím, zlobili se dost.

A to je právě třetí dílek, který doplňuje románovou skládačku. Zcela smyšlené osudy lidí a především jejich milostné vztahy. V první řadě mě překvapilo, že je jich tolik, vlastně mám pocit, že všem dospělým hrdinům určují život jejich milostné touhy a nic jiného z jejich života nestojí za zmínku. Až na několik výraznějších scén z útěku před nacisty mi utkvěly pouze ty, které měly nějaký erotický nádech. Rozhodně nebyly vulgární ani šokující, spíš mi přišlo, že to místy dělá z postav osoby přemýšlející pouze svými reprodukčními orgány místo hlavou.

Čímž se dostávám k poslední drobné výtce, že se autor nedržel v počátku navržených postav, ale rozpracoval i několik osob pracujících ve vile po druhé světové válce. Tyhle postavy na mě působily nevěrohodně, možná až příliš schematicky, nějak jsem k nim nepřilnula. Chápu, že román byl koncipován jako příběh vily, nikoliv rodiny, která ji postavila, ale stejně mi přijde, že by autor udělal líp, kdyby popsal pozdější události v jakémsi druhém, odděleném díle, protože pak by nové postavy dostaly prostor, který si zasloužily.

Přes řadu nedostatků dávám knize čtyři hvězdičky, protože to hlavní splnila, vylíčila neskutečnou atmosféru budovy, která má v architektuře revoluční význam a dodnes se staví ve stylu, který tehdy Mies van der Rohe navrhl. Děj má spád, postavy jsou uvěřitelné a docela sympatické. Nevím, jestli bych se ztotožnila s návrhem na Bookerovu cenu, ale rozhodně si od autora přečtu další knihy.

Závěrečné hodnocení: 

pátek 2. srpna 2019

Viktorie Hanišová - Houbařka

Milý čtenářský deníčku,

druhá kniha od Viktorie Hanišové ve mně vyvolává spoustu protichůdných reakcí. Na jednu stranu se dobře četla, má silný příběh a zajímavé hlavní postavy, na druhou stranu jsem tam nacházela spoustu drobných nedostatků, které mi vadily.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdinka Sisi je depresivní ztroskotanec, kterého zavrhla rodina. Živí se sběrem hub pro místní restauraci, žije v rozpadající se rodinné chatě a i když touží po lepším životě, není v jejích silách ho dosáhnout. Postupně se odhaluje, že její neutěšenou situaci způsobilo znásilnění otcem a tichá tolerance jeho chování zbytkem rodiny.

Téma podobně jako v Anežce náročné, vylíčená situace nepochopitelná, ale věřím, že autorka čerpala ze skutečných zážitků svých blízkých i internetových poraden. To, jak se hlavní hrdinka se situací vyrovnává a jak jí s tím pomáhá nebo naopak nepomáhá okolí, mi přišlo skvělé. Také postupné odhalování minulosti a některé nečekané zvraty, například dopis od matky, se mi zdály úžasné. Ale v některých okrajových záležitostech mi kniha skřípala.

Tak předně houbařská trasa hlavní hrdinky měla být převážně kruhová a 25 kilometrů dlouhá. Na mapě je to ale spíš dlouhá nudle, navíc na začátku by měl být mostek a taky ostrov Santos, a to mi do trati vůbec nezapadá. Asi jsem něco nepochopila a to mi vadí. Když už autor používá nějaký místní popis krajiny a vesnic, měl by v něm být přesný.

Taky mi vadilo nepravidelné střídání kapitol s minulostí a přítomností. Občas se střídaly pravidelně, ale často bylo třeba pět kapitol ze současnosti a jen jedna z minulosti. Vadí mi, když tohle není jasně oddělené, chybí mi struktura, které bych se mohla chytit.

No a nejvíc mi vadil konec. Buď měla zůstat, kde je, nebo umřít nebo se měla změnit. Ale k tomu měla mít nějaký logický vývoj a čtenář by měl věřit, že to tentokrát zvládne. Ale já tomu nevěřím, takže mi přijde, že kniha končí tak nějak uprostřed ničeho.

Chtěla bych dát čtyři hvězdičky a myslím si, že to je tak hodnocení, na kterém by se mohla shodnout většina čtenářů. Jenže výše uvedené důvody jsou pro mě tak zásadní, že jí jednu hvězdu ještě strhnu. Ale je to těsně!

Závěrečné hodnocení: