Milý čtenářský deníčku,
tuhle knížku jsem si koupila v akci s tím, že mě těch pár desetikorun donutí ji přečíst. Trvalo to dlouho, ale rozhodně nelituji. Doufám, že si můj mozek udrží poznatky z ní ještě dlouho.
 |
| zdroj: goodreads.com |
Citát: (Tady jich stojí za zaznamenání spousta, nevzdám se jich)
První světová válka zničila starou Evropu. Druhá světová válka vytvořila podmínky pro vznik nové Evropy.
Už v roce 1942 ustoupili Britové v tichosti českému požadavku na poválečný odsun sudetoněmeckého obyvatelstva a Rusové s Američany to akceptovali o rok později.
Svobodné ženy byly vítány jako dělnice nebo pomocnice v domácnosti, ale kanadský pracovní úřad odmítl v roce 1948 dívky a ženy žádající o vystěhování do Kanady a zaměstnání v domácnosti, pokud se objevilo sebemenší podezření, že mají vyšší než základní vzdělání.
Bývalý prezident Herbert Hoover to v roce 1946 řekl Trumanovi bez obalu: „Můžete mít pomstu, nebo mír, ale nemůžete mít obojí najednou.“
Reparace zaplacené Rusku v roce 1948 dosahovaly 15 procent státních příjmů Rumunska a 17 procent v případě Maďarska. Od zemí, které proti němu nebojovaly, vyžadoval Stalin naprosto stejně velký příspěvek, v takovém případě ovšem jako součást „bratrské“ pomoci, nikoli jako trest.
Pod vedením Konrada Adenauera proplulo Západní Německo bez úhony mezi Skyllou neonacismu a Charybdou sovětofilského neutralismu a navzdory pochybnostem domácích i zahraničních kritiků bezpečně zakotvilo v Západní alianci.
Ekonomiky sovětského typu tak nyní vlastně pracovaly s ubranou hodnotou: své zboží vyráběly i prodávaly se ztrátou, a suroviny, které těžily pro domácí průmysl nebo na vývoz, měly vyšší cenu než hotové výrobky, ve které se proměnily.
Jestliže veškeré obyvatelstvo v té které zemi – nemluvě už o velké části světa – sledovalo každý jejich krok, neměly komunistické režimy šanci. To, že se ocitly pod takovým dozorem, už samo o sobě znamenalo oslabení jejich moci a podstatně jim to zužovalo manévrovací prostor. (Tohle jsem si poznamenala proto, že s tím nesouhlasím a důkazem je Masakr na Náměstí Nebeského klidu. A sám autor přesně tohle o pár stran později říká, což mi jen dokázalo, že ví, o čem mluví.)
Nejlepší scéna: Nejvíc jsem si asi odnesla z popisů událostí československého Vítězného února, který autor zasadil do mezinárodního kontextu. To nám myslím dneska opravdu chybí. Pláčeme nad tím, jak děti neznají nedávné české dějiny, protože my sami jejich příběh známe a víme, jak je důležitý, ale ve skutečnosti víme většinou velké nic o tom, co se dělo za hranicemi a to je při tom pro pochopení neméně důležité.
Nejhorší scéna: Asi nejslabší kapitoly pro mě byly ty o západní Evropě v 70. a 80. letech. Zdálo se mi, že autor předpokládá až příliš znalostí od čtenáře a věnuje se spíš společenským změnám než politickým příčinám a důsledkům.
Zásadní myšlenka: Některé dnes vyzdvihované okamžiky (např. vznik EHS a předchozích) tehdy měly pouze marginální význam a naopak některé tehdy oslavované úplně zapadly do smetiště dějin.
Něco pro mě nového: Asi tak tisíc věcí, v každé kapitole toho bylo tolik. Ale opravdu oči otevírající byl popis východoevropského hospodářství a taky popis postupného rozpadu komunistických režimů. My tady oslavujeme hrdinné studenty, ale bez Gorbačova a jeho perestrojky bychom se nedostali nikam. A už vůbec máme mizerné znalosti o tom, jak přerod probíhal v okolních zemích, při tom právě tohle určuje jejich dnešní realitu. Mrzí mě, že autor nevěnoval víc pozornosti Ukrajině a Bělorusku.
Můj názor: Já vím, že běžný člověk opravdu nebude číst takovouhle cihlu. Ale měl by. Všichni a povinně. Já neříkám, že jde o nějakou dokonale neutrální interpretaci nedávné historie, ale rozhodně se mi Poválečná Evropa zdála jako slušný pokus o to, dát nedávné dějiny do kontextu, propojit je a upozornit na často přehlížené události, osobnosti nebo společenské tendence. Hvězdičku kniha ztrácí jen za svojí nepřístupnost kvůli rozsahu a také opomíjení autorovi jasných faktů, které by ale pro mě byly asi taky nové.
Podobné knihy: Intelektuál ve dvacátém století (Tony Judt)
Hodnocení: 
