pátek 23. dubna 2021

Liou Cch´-Sin - Kulový blesk

Milý čtenářský deníčku,

moje sestra mi hrozně vychválila trilogii Vzpomínka na Zemi, ke které se doufám taky brzo dostanu. Zatím jsem si přečetla dějově předcházející román Kulový blesk a musím říct, že mě na trilogii docela obstojně nalákal.

zdroj: goodreads.com

Citát: Z hlediska fyziky není forma pohybu hmoty známá jako život o nic významnější než jiné formy pohybu hmoty. Ze života nevypozorujete žádná nová fyzikální pravidla, proto pro mě nepředstavuje smrt člověka nebo roztátí kostky ledu zpodstaty žádný rozdíl.

Nejlepší scéna: Když přišli na to, co je podstatou kulového blesku.

Nejhorší scéna: Teroristický útok na jadernou elektrárnu, typické schéma s nutností obětovat děti-zajatce, protože jinak stejně umřou a k nim navíc spousta dalších.

Zajímavost o knize: Autor ji napsal před svou slavnou trilogií, takže jí předchází nejen dějově, ale i autorsky.

Zajímavost o autorovi: Nemá problém (aspoň navenek) s komunistickým režimem, v nějakém interview snad vyjádřil souhlas s tím, jak čínský režim zachází s Ujgury. Myslím, že v Kulovém blesku je tento postoj znát, ale neřekla bych, že se kvůli tomu nedá číst.

Zásadní myšlenka: Pokud obě válčící strany vlastní zbraně schopné zničit svět, nemá cenu válčit.

Něco pro mě nového: Všemožná fakta o kulovém blesku, ale také pár drobností o tornádech.

Můj názor: Opravdu obdivuji autorovu schopnost do detailu vylíčit peripetie (vojenského) vědeckého výzkumu a udělat z něj dobrodružnou cestu plnou nebezpečí. Kniha je vlastně o fyzice, o postavy ani tolik nejde, jediná pořádně propracovaná mi přišla Lin Jün, ale přiznám se, že ani jí jsem moc nerozumněla.

Vadily mi drobné nesrovnalosti v ději, například po výbuchu, který zničil většinu elektronických čipů, zůstala pojízdná auta. Nejhorší ale určitě byla postava "zázračného vědce", který přišel v pozdější fázi výzkumu a všechno rychle vyřešil. Zdálo se mi, že hlavní hrdina, původní hlavní vědec, už je vlastně zbytečný, ale stejně si ho tam nechávali. Navíc celý vojenský výzkum jako by nepodléhal žádnému utajení. Nesmysl!

Dávám čtyři hvězdičky, protože mě opravdu bavil celý ten teoretický konstrukt, nemohla jsem se odtrhnout a četla jsem v každé volné minutě. Zpětně mi příběh nepřišel tak úžasný, má spoustu chyb, ale tehdy mě naprosto pohltil.

Podobné knihy: Artemis (Andy Weir - Marťana jsem nečetla, ale asi bude ještě blíž), Ostrov doktora Moreaua (H. G. Wells)

Hodnocení:

Ursula K. Le Guinová - Proč číst fantasy

Milý čtenářský deníčku,

před časem jsem poslouchala podcast Do slov o autorce Le Guinové a protože mě opravdu zaujala, brzy jsem si půjčila její knížku esejů Proč číst fantasy. Nikdy jsem nic podobného nečetla, takže tam pro mě bylo spoustu nového, i když bohužel často vztaženého k dílům mně absolutně neznámým.

zdroj: goodreads.com

Citát 1: ...proč by spisovatelé podstupovali všechnu tu námahu s vytvářením postav, vztahủ, zápletek, krajin a všech podobných věcí? Proč by prostě jenom nepředali poselství? Je snad příběh krabička, do které se schová myšlenka? Jsou to hezké šaty, do nichž se oblékne nahá idea, aby vypadala pěkně, nebo je to cukrová poleva, kterou je nějaká hořká myšlenka politá, aby se dala líp spolknout? Otevři pusinku, miláčku, je to pro tvoje dobro. Je snad beletrie jenom hezká slovní vata, v níž se skrývá racionální myšlenka - poselství - která je podstatou beletrie a důvodem její existence?

Citát 2: Něco z toho jsem chápala a o dost víc mi unikalo; ale právě takhle se učíme mluvit i číst, nebo ne?- prostě tím, že to děláme: ne slovo od slova správně, ale s chybami a s nepochopeními, po kouskách, po hltech, po drobtech, které se časem začnou spojovat dohromady a dávat smysl. Literatura je významným nástrojem k pochopení světa a života, který zde máme k žití, a my se ten nástroj učíme používat tím, že ho používáme.

Nejlepší kapitola: Proč se Američané bojí draků? díky jasné hlavní myšlence, proč se někomu zdá, že fantasy je jen pro děti, proč ve skutečnosti není a jak se pozná to správné.

Nejhorší kapitola: Bok po boku, tlapku v ruce - zvířata v dětské literatuře a to proto, že byla hodně dlouhá a na téma, které mě vlastně až tolik nezajímá, navíc jsem opravdu drtivou většinu děl neznala (tleskám překladateli, který se snažil v poznámkách díla přiblížit). Při zpětném pohledu si říkám, že vlastně byla poučná, a jak si teď o to víc užiju čtení s dětmi, ale život je krátký a asi zrovna tohle jsem nutně vědět nepotřebovala.

Zajímavost o autorovi: Psala young adult už v době, kdy tento žánr snad nebyl ani definován a pozdější díla by se dala označit jako společensky angažovaná. Navíc od začátku má většina postav tmavou pleť.

Zásadní myšlenka: Fantasy literatura slouží jako ideální most mezi dětskou a dospěláckou literaturou a pokud je napsaná dobře, v každém věku si v ní čtenář najde něco nového.

Něco pro mě nového: Zbytečné násilí ve fantasy, zejména časté boje mezi nezpochybnitelným Dobrem proti nezkoumanému Zlu. Kvalitní fantasy by měla připouštět chyby na obou stranách a násilí by mělo být pouze jejich důsledkem.

Můj názor: Spousta nových myšlenek o žánru, který jsem hlavně dřív hltala a vlastně až tady jsem zjistila proč. Zároveň bych je ale ocenila v poněkud destilovanější podobě, autorka se často opakuje a když popisuje něco na díle, které neznám, jde mi to jedním uchem tam a druhým ven.

Podobné knihy: ???

Hodnocení: 

úterý 13. dubna 2021

Karin Lednická - Šikmý kostel

Milý čtenářský deníčku,

mám pocit, že Šikmý kostel byl nejvychvalovanější knihou loňského roku. Když jsem četla Dějiny světla, jedna z nejsilnějších scén, co ve mně do teď zůstala, bylo úvodní důlní neštěstí, takže jsem si další knihu celou o hornících rozhodně nemohla nechat ujít. Prostředí bylo zpracováno skvěle, ale postavy mi tak báječné nepřisly, takže ten všeobecný hype nakonec moc nechápu.

zdroj: goodreads.com

Citát: Jakmile v sobě člověk během větrných časů nalezne pevnou víru v jakoukoli pravdu a ve vnějším světě následně vypozoruje jasného nositele viny, hned se mu pevněji stojí na zemi, i když všude kolem ještě pořád zuří vichřice.

Nejlepší scéna: Úvodní solná pouť těhotné Barbory do Wieliczky, při které si sáhne na dno svých sil. Díky ní jsem od první stránky nemohla knihu odložit, i když později děj výrazně zpomalil.

Nejhorší scéna: Události kolem česko-polské války. Čekala jsem, že budou vylíčeny mnohem podrobněji, živěji, ale nějak jsem se do té doby nemohla vcítit. Oceňuji všechna předložená fakta včetně důvodů a názorů různých lidí, ale dohromady to ve mně nevytvořilo plastický obraz tehdejší doby.

Zajímavost o autorovi: Autorka v roce 1997 založila nakladatelství Domino, které prodala v roce 2019 společnosti Albatros Media. Už tehdy se s nimi dohodla, že může založit nové nakladatelství, ve kterém bude vydávat své knihy. Díky svým kontaktům a talentu pak vytvořila ze své knihy bestseller bez podpory velkého, známého nakladatelství.

Zásadní myšlenka: Autorka chtěla široké veřejnosti přiblížit kraj opředený špinavými, dělnickými stereotypy a přeměnit ji v barevné prostředí plné zásadních historických událostí. Myslím, že to se jí beze zbytku povedlo.

Něco pro mě nového: Vůbec jsem netušila, že původní Karwina se nacházela mimo tu současnou a opravdu mě bavilo koukat na mapu a zjišťovat, co je kde dnes a co kde bylo před sto lety.

Můj názor: Fakt obdivuju práci autorky, za románem je vidět obrovská rešeršní práce, kterou se navíc povedlo spojit do poutavého příběhu. Na druhou stranu jsem zjistila, že přibližně od poloviny knihy už mě příběh moc nebaví, postavy se mi zdály ploché a vlastně mi jejich osud začal být jedno. Zaslechla jsem, že druhý díl je v tomhle ohledu stejný, ale protože mě opravdu zajímá historie tamního kraje, stejně si ho přečtu, protože přístupnější formou se k ní určitě nedostanu. Nicméně v hodnocení u mě převládla nespokojenost, takže dávám jen tři hvězdičky. Normálně bych asi dala čtyři, ale těmi třemi se chci vyhradit proti všeobecnému nekritickému přijetí.

Podobné knihy: Slepá mapa a další od Aleny Mornštajnové, Prach, který se snáší za snů (Louis de Bernières), K otevřenému nebi (Antonio G. Iturbe)

Hodnocení: 

pondělí 12. dubna 2021

Ben Aaronovitch - Stín nad Trevírem

Milý čtenářský deníčku,

poslední kniha ze světa Řek Londýna, tentokrát krátká novela o německém protějšku Rozmaru. 

zdroj: goodreads.com

Citát: Dopilovali jsme plány, jak všem zkazit neděli, a ředitelka se vrátila ke svému fotbalu.

Nejlepší scéna: Nález první mrtvoly a slibně vypadající ušlechtilá vinařská plíseň, která ji zabila a později pomalu začala pokrývat okolí.

Nejhorší scéna: Když Tobias poprvé vysloví hypotézu, kdo nebo co by mohlo být skutečným pachatelem, která se pak potvrdí.

Něco pro mě nového: Pár drobností o vinařství a turismu s ním spojeným.

Můj názor: Stejně jako u Nejodlehlejší stanice jsem ocenila přímočarou zápletka, ale závěr se mi zdál při nejmenším neoriginální a navíc jsem postrádala typickou anglickou atmosféru, kterou autor odstranil záměrně a místo ní implantoval prostředí německých detektivek. Z pohledu literárního kritika bych řekla, že se mu to povedlo a jeho spisovatelský styl se vskutku zásadně změnil, jako čtenář mu ale musím vzkázat, že o tuto změnu jsem vlastně nestála, resp. nepřišlo mi, že by nový styl byl aspoň z poloviny tak zábavný jako ten starý.

Hodnocení: