25/07/2019

Michael Bird - Van Goghova hvězdná noc

Milý čtenářský deníčku,

při čtení této knížky pro děti mě provázela řada rozporuplných pocitů. Stále nevím, jak ji ohodnotit, jestli ji dál doporučit nebo jestli se k ní vrátit za deset let, až jí budu moct číst i se synem. Pomoz mi, prosím, si to ujasnit!

zdroj: goodreads.com

Historik umění Michael Bird sepsal obsáhlou, obrázkovou knihu pro děti, která se snaží popsat vývoj umění v celé lidské historii. Tady získává autor první plusový bod, protože se nesoustředí jen na západní umění posledních pěti set let, ale začíná už v pravěku a dává mnoho příkladů uměleckých děl vytvořených mimo západní kulturu. Sochy Aztéků chránící jejich chrámy, ilustrovaný Korán z Iráku, hlava afrického krále a mnoho dalších mě zcela neznámých uměleckých děl.

Naopak mínus dostává autor za příběhy. Měly by být pro starší děti (podle autora tak od 12 let), které si podle autora už z knihy mohly vzít všechno, co do ní schoval. Ale to podle mě není možné. Zvlášť u příběhů o známých malířích jsem měla pocit, že kdybych jejich životopisy neznala, příběh by pro mě byl jen sérií narážek, ke kterým by mi chyběly souvislosti. Navíc na třech stranách se autorovi téměř nikdy nepovedlo vystavět opravdový příběh se zápletkou a hlavně pointou. Jde spíš o vyprávění o životě, trochu i o tom, co vedlo ke vzniku vybraného díla, ale neměla jsem pocit, že by něco takového děti chtěly číst.

Pro dospělého jsou příběhy sice většinou srozumitelné, ale chybí mi tu vždy aspoň drobný medailonek s fakty o autorovi nebo o vybraném díle. Na konci knihy je časová osa, která nějaká fakta doplní či shrne, ale já bych je asi víc ocenila přímo u každého příběhu. Chápu, že autor nechtěl napsat encyklopedii a že doplňující informace si člověk snadno vyhledá jinde, ale to nic nemění na tom, že mi tam chyběla.

Nechci končit negativně. Líbilo se mi, že autor vybíral i od známých umělců spíš méně známá díla, například u Da Vinciho nevybral Monu Lisu, ale Dámu s hranostajem, u Matisse vitrážové okno místo barevných tančících postav, u Moneta Nádraží Saint Lazar místo Imprese nebo leknínů a u Vermeera Milostný dopis místo Dívky s perlou. Ocenila jsem opravdu skvěle popsané důvody, proč který umělec jak tvořil, čím se lišil od svých předchůdců, kdo ho inspiroval a jak jeho díla přijímali ostatní.

Myslím, že kniha se nejvíc hodí do školní knihovny, kde po ní může učitel sáhnout, aby si pomohl při výkladu o nějakém umělci či stylu. Číst dětem příběhy jen tak za sebou se mi zdá trochu nudné a ztratí se v tom spousta kontextu. Na druhou stranu příběhy na sebe hezky vzájemně odkazují, v tom smyslu že často jeden umělec navazuje na některého z dříve zmíněných, takže o tuhle rovinu pak čtenář přijde.

Ještě bych chtěla vypíchnout příběhy, které se mi zdály úplně nejlepší (jména děl/umělců): Achnaton s rodinou, Terakotová armáda, Jan van Eyck, Artemisia Gentileschi, Kacušika Hokusai, William Henry Fox Talbot, Camille Claudelová, Marc Chagall, Pablo Picasso, Jackson Pollock. U většiny to nebyl příběh, spíš opravdu dokonalé vysvětlení, proč zrovna tohle dílo je v historii umění tak důležité a jiné než všechno ostatní.

Musím to nějak uzavřít. Po odborné stránce se mi kniha zdá naprosto dokonalá. Výtvarná stránka, tedy ilustrace Kate Evansové mě tolik neoslovily, ale děj doplňují dobře. Textům chybí lehkost, kterou by jim dal opravdový spisovatel-povídkář, což je škoda, ale asi kvůli tomu knihu úplně nezavrhnu. Ve své knihovně ji mít nemusím, ale do té veřejné si jí za pár let možná zajdu půjčit znova.

Závěrečné hodnocení: 

24/07/2019

Becky Chambersová - Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu

Milý čtenářský deníčku,

tahle kniha mě zaujala ve slevách podle svého žánru: "space opera". Mám ráda Star Wars i Star Trek, které se občas do téhle kategorie zařazují také, proto jsem si řekla, že to bude ideální oddechovka na léto. Nezklamalo, dokonce nabídlo i něco víc.

zdroj: goodreads.com

Celý děj se odehrává na vesmírné lodi, jejíž posádka se živí tunelování mezihvězdných cest. Většině galaxie vládne Galaktické společenství, obdoba startrekovské Federace. Lidé jsou spíše okrajovou rasou, která se v minulosti málem sama vyvraždila, ale teď žije v relativním pohodlí meziplanetárního státu. Posádka lodi je z většiny lidská, ale žijí tu i tři příslušníci jiných ras. Hlavní myšlenka knihy je právě mezidruhové soužití, předsudky a boj s nimi, tolerance a hledání paralel mezi různými druhy.

Mě osobně se tento typ sci-fi líbí. Autorka vytvořila uvěřitelný svět, neřekla bych, že je kdovíjak originální, ale o to mi nešlo. U žádné z představených technologií jsem se nechytala za hlavu a říkala si, že je to úplný nesmysl a to mi stačí. Důležité byly charakteristiky různých ras a jejich vzájemné soužití. Opět netvrdím, že autorka vytvořila nějakou rasu, která tu ještě nikdy nebyla, ale mě se líbily.

Děj se skládá z celkem oddělených epizod, které se odehrají cestou na vzdálenou planetu, která se nově připojila ke GS a je potřeba k ní vybudovat tunel. Posádka zastavuje na různých místech, aby doplnila zásoby, setkává se s dalšími loděmi a samozřejmě řeší různé situace i přímo na lodi. Dohromady vzniká obraz s několika dobře vymyšlenými postavami, které je radost sledovat.

Nejlepší jsou popisy mezidruhových rozdílů. Už jen rituály při přivítání má každý jiné. Lidé si potřesou rukou, Ádriskové se důvěrně obejmou, jiní zase sklopí tykadla. Naučit se jazyk cizí rasy je obtížně, protože hlasivky různých druhů se výrazně liší a někteří je nemají vůbec, domlouvají se změnami barev ve tváři. A každý člen posádky bojuje s předsudky, které rozdílnost způsobuje. V porovnání s tím se pozemský rasismus jeví jako naprosto směšný.

Neméně zajímavým aspektem knihy je zamyšlení se nad vývojem různých kultur. Sice se vyvíjely nezávisle, ale v zásadě všechny inteligentní druhy vypadají podobně, jsou podobně velké, mají něco jako ruce a něco jako nohy (v různém počtu), všichni mají nějaký způsob komunikace, který je převoditelný do jiné řeči. A jejich dějiny jsou podobné. V jednu chvíli byly jejich technologie tak vyspělé, že se buď mohli vzájemně vyvraždit nebo se spojit, vytvořit jeden globální stát a vydat se mezi hvězdy. Uvěřitelné a navíc velmi aktuální.

Dávám čtyři hvězdičky, protože kniha je čtivá a navíc obsahuje několik zajímavých myšlenek. K pěti jí chybí větší originalita a také postavy by mohly být o něco propracovanější a ne jen výčet typických kategorií jako ujetá technička, nezkušená účetní, spravedlivý a zodpovědný kapitán. Rozhodně si koupím další dva díly, ten třetí by měl v češtině vyjít na podzim. Autorka teď vydává v angličtině další knihu, ale její svět bude zase trochu jiný. Těším se i na tu.

Závěrečné hodnocení: 

22/07/2019

Sofi Oksanen - Baby Jane

Milý čtenářský deníčku,

kdysi jsem četla autorčiny Stalinovy krávy, které se mi moc líbily, ale moc už si z nich nepamatuju, jen to, jak hlavní hrdinka řeší, které jídlo může a které ne. Na Baby Jane jsem se proto docela těšila, i když jsem si jí nevybrala přímo kvůli autorce, ale pro její téma. V poslední době jsem četla pár knížek o gayích a zjistila jsem, že o lesbách je jich mnohem méně a tak jsem chtěla aspoň něco z toho mála prozkoumat.

zdroj: goodreads.com

V krátké novele vystupují dvě mladé, ale dospělé ženy, které spolu nějakou dobu chodí. Obě trpí depresemi, ale každá úplně jinak. Vypravěčce její nemoc občas nedovolí vstát z postele, nemůže kvůli tomu chodit do práce a má sklony k alkoholu a drogám, ale jinak je v zásadě normálně. Piki trpí úzkostmi z lidí. Není schopná přes den opustit svůj byt a ani v noci se sama nikdy nevydá jinam než do oblíbeného baru.

Kniha je líčením vztahu dvou psychicky nemocných lidí, kteří žijí na spodních příčkách společenského žebříčku. Jejich orientace dává autorce do rukou zajímavé reálie, ale řekla bych, že to hlavní jsou jejich deprese a neschopnost se z nich dostat.

Hledala jsem spíš knížku o "normálních" lesbách, které žijí ve většinové společnosti, takže ve výsledku mě téma zas tak moc neoslovilo. Na druhou stranu mám ráda knihy s psychicky nemocnými hrdiny, takže nakonec se mi kniha do vkusu celkem trefila.

Knížka je tak krátká, že ke spádu děje nemůžu mít žádné výhrady, navíc na jeho konci čeká čtenáře dobrá pointa. Charaktery mi přišly uvěřitelné, ale zároveň nesympatické. Podivný vztah Piki a její bývalky Bossy mi přišel zvláštní až nepochopitelný, ale vlastně stále docela uvěřitelný. Paradox, který nejsem schopna vysvětlit.

Nakonec jsem dala tři hvězdičky. Možná by si Baby Jane zasloužila čtyři, ale ty jí nakonec nedám čistě z osobních důvodů. Nedokázala jsem hrdinkám porozumět, ztotožnit se s nimi. Pro mě je to problém, ale někomu jinému by to vůbec vadit nemuselo, jeho hodnocení by mohlo být mnohem vyšší a já bych ho vůbec neměla důvod zpochybňovat.

Závěrečné hodnocení:

15/07/2019

Yuval Noah Harari - Sapiens

Milý čtenářský deníčku,

mojí sestře se tahle kniha hrozně líbila a spoustu lidí, včetně nás, ji od ní dostalo k Vánocům. Teď jsem se k ní konečně dostala a musím říct, že rozhodně nezklamala.


zdroj: kosmas.cz

Autor je profesorem historie na universitě v Jeruzalémě. Nesoustředí se na konkrétní dějinou epochu jako většina jeho kolegů, ale snaží se odpovídat na obecné otázky jako "proč je člověk nejúspěšnější živočišný druh?", "jaký je vztah mezi biologií a historií?", "má lidský vývoj určitý směr?" nebo "jsou lidé čím dál šťastnější?". Na všechny tyto otázky odpovídá v knize Sapiens a to velmi čtivým, široce přístupným způsobem.

Asi nejvíc se mi líbila úvodní část o tzv. kognitivní a následně o zemědělské revoluci. Člověk často slyší různé názory na život, zdraví a stravu v pravěku, které mají spíš charakter znalostí z animovaných pohádek pro děti, takže je osvěžující o této době číst text napsaný odborníkem. Jeho závěry mi dávaly smysl a věřím jim.

Střední část o imaginárním řádu mě moc nebavila, jeho myšlenkový konstrukt nebyl tak přesný jako v předchozích kapitolách a často jsem měla pocit, že používá jen fakta, která mu sedí do jeho obrázku a vynechává jiná, která ho narušují. Asi nejméně propracovaná mi přišla část o tom, proč žijeme v partiarchátu. Nemám nic proti jeho závěru, že sice není jasné proč, ale muži měli v historii nějakou skupinu dovedností, které byly klíčové pro získání a upevnění vedoucího postavení ve společnosti, takže ženy v ní v celé historii neměly významější roli. Chybí mi ale příklady aspoň částečně matriarchálních kmenů (a jsou/byly takové) případně popis postavení těch několika málo významných žen jako byla Kleopatra. Ale chápu, že se autor nemusí věnovat všemu a tohle téma mu prostě není tak blízké jako jiná v knize.

Pozdější kapitoly byly opět zajímavé. Líbila se mi úvaha, že všichni jsme výsledky působení impérií na našem území a jen díky nim máme kulturu jakou máme, Harari jim přikládá mnohem větší důležitost než národu, který je ale dnes mnohem populárnější. Také myšlenka, že liberalismus a kapitalismus jsou vlasně nové formy náboženství, mi přijde pravdivá a leccos vysvětlující. Naopak závěrečná hrozba lidmi, kteří neumírají na nemoci a nebezpečně si hrají z genetikou mi přišla až příliš zastrašující a jeho navazující knihu Homo deus, která nastíněný problém dál rozebírá, určitě číst nebudu. Myslím, že se v ní víc ukazuje jeho vegansko-buddhistický pohled na svět než nějaká odbornost.

Hlavní myšlenkou knihy pro mě zůstává vývoj štěstí v historii lidstva. Krátkodobý užitek ze zemědělství způsobil, že jsme sebe a zvířata na tisíciletí uvrhli do otrocké dřiny na polích a zvýšili nebezpečí infekčních chorob. Průmyslová revoluce a kapitalismus tyto podmínky pro mnoho lidí ještě zhoršily a teprve v posledních desetiletích si můžeme říct, že opět žijeme relativně pohodový život. Přijde mi to pravdivé a znepokující, budu o tom dál přemýšlet.

Závěrečné hodnocení: 

10/07/2019

Ayobami Adebayová - Zůstaň se mnou

Milý čtenářský deníčku,

nejsem si jistá, jak se ke mně dostalo doporučení na tuhle knihu, ale když byla v akci na Alzovi, hned jsem si ji koupila. Peněz rozhodně nelituji. konečná pointa sice moc nedávala smysl, ale jinak jde o skvělý román z neobvyklého prostředí Nigérie.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdinka Yejide ani čtyři roky od sňatku neotěhotněla a její manželství se kvůli tomu začíná rozpadat. Kniha úžasně líčí její pocity z nenaplněného mateřství i prožívání pozdějšího neštěstí. Navíc se odehrává v Nigérii osmdesátých let, kde život stále ovlivňují zvyklosti dávných předků a mnohoženství je naprosto běžnou záležitostí.

K příběhu mám několik výtek. Yejide i její manžel Akin jsou velmi pokrokoví, mají vysokou školu a dostatek peněz. Proč nevyužili možnosti umělého oplodnění? Po dohledání historických podrobností uznávám, že tento obor se tou dobou teprve pomalu rozvíjel na Západě, takže v Nigérii asi vůbec nebyl dostupný. Pozdější dějové twisty tím už ale omluvit nejdou. Prostě si neumím představit, že by dospělá, vzdělaná žena nevěděla, jak vlastně sex probíhá. Autorka měla zůstat u obyčejné neplodnosti a ne do toho tahat impotenci.

Pokud si ale odmyslím tento dějový nesmysl, zbytek knihy se mi líbil. Postupné odhalování skutečností dobře udržuje napětí. Autorka líčí společnost v Nigérii plnou nezvyklých pravidel a předsudků, že mi chvílemi přišlo, že popisuje vymyšlenou sci-fi společnost a nikoliv nedávnou realitu jednoho z nejlidnatějších států světa.

Nejvíc ale oceňuji věrný popis pocitů matky ve chvíli, kdy po dítěti touží a bohužel i když o něj později přijde. Dohromady s reakcí okolí a zvláštní zápletkou autorka vytvořila výborný román přístupný širokému publiku.

Závěrečné hodnocení: 

Petra Dvořáková - Dědina

Milý čtenářský deníčku,

konečně jsem se dostala k poslední knize mé oblíbené autorky Petry Dvořákové. Líčení vysočinské vesnice pro mě má o to větší význam, že jsem se přivdala do rodiny, která z tohoto kraje částečně pochází. Právě proto budu k Dědině trochu kritická.

zdroj: goodreads.com

Kniha se skládá z několika povídek, jedna je tedy kvůli rozsahu spíš novela, které se všechny odehrávají ve stejné vesnici, takže se v nich prolínají i jednotlivé charaktery. Celkový obraz "dědiny" je velmi neutěšený. Lidé sice nejsou vyloženě chudí, ale život tu není lehký, ideály různých generací způsobují ostré rodinné střety a každý si vidí do talíře, žádná ostuda se tu neutají.

Text není dobově určen, ale působil na mě jako by se odehrával spíš před dvaceti lety než dnes. Chybí zmínky o Internetu, ale zase mobilní telefony už jsou rozšířené tak, že ani staří už nemají pevnou linku, takže kdo ví, o jaké době chtěla autorka mluvit.

To přesné časové určení je pro mě důležité proto, že se tam mluví o navrácených polích, jejich obdělávání a závisti sousedů. Tchyně říká, že to možná vyvolávalo vášně v devadesátých letech, ale dnes už je s tím každý srovnaný.

Asi nejvíc se mi líbily kratší povídky o řezníkovi a o rodině, která musí pečovat o své staříky. V první se řeší sezónní práce a k ní různé melouchy plus nevěra, což jsou všechno problémy, které se neomezují jen na zapadlé vesnice, ale v podobném rozestavení hrají asi všechny rodiny s nízkými příjmy napříč republikou. Mě se to sice netýká, ale přibližuje mi to skupinu obyvatel, se kterými se běžně nepotkávám. Naopak problém péče o staříky a následně o dědictví po nich je něco, co musí řešit snad každý a Dvořáková naprosto přesně vystihla typické role, do kterých se v této situaci pasujeme.

V souvislosti s knihou čtenáři často zmiňují jazyk. Autorka se rozhodla použít místní nářečí tak, jak si ho z dětství pamatuje. Líbilo se mi, jak odlišila mluvu starší generace, která se hlavně kvůli koncovkám blížila víc moravskému nářečí, a mladší generace, která sice používá některá nezvyklá slova nebo jejich tvary, ale obecně se gramatikou blíží mnohem víc Pražákům než Brňanům. V žádné variantě mě ale zvolený jazyk nerušil, naopak jsem si ho užívala a ptala jsem se tchyně, která slova ona zná a která už by rozhodně nepoužila. Mimochodem z toho vyplynulo, že Dvořákové "dědina" se musela vyskytovat blíž k Moravě, protože třeba slovo "voprndovat" tchyně vůbec neznala, ale třeba citýrovat občas sama někdy použije. Zaujal mě taky výraz "chcanda" pro holku, o kterém jsem se dozvěděla, že rozhodně není běžným označením, ale má spíš pejorativní zabarvení.

Mrzelo mě, že spisovatelka vylíčila vesnický život hrozně negativně, protože takový prostě není. Když už se konala nějaká místní tancovačka, byl z toho většinou nějaký průšvih, když se soutěžilo o nejkrásnější vesnici, byla z toho akorát buzerace od radnice. Žádná radost s úspěchu, z dětí, dobré úrody nebo já nevím čeho. To je hlavní důvod, proč dávám jen čtyři hvězdičky, jinak je ale kniha skvělá a můžu doporučit všem, kterým nebude vadit nářečí.

Závěrečné hodnocení: 

09/07/2019

Gavin Extence - Potíže s empatií

Milý čtenářský deníčku,

Potíže s empatií mě zaujaly na loňské Noci literatury. Velká písmena a tlusté stránky způsobily, že kniha průměrného rozsahu nabobtnala do bichle, kterou jsem si schválně nechávala na prázdniny. Nakonec sice trochu zklamala, ale jako letní oddechovka stačila.

zdroj: goodreads.com

Mladý úspěšný analytik z londýnské City bere pár milionů liber ročně a chová se přesně tak, jak by sis, deníčku, představoval. Čáru přes pohodový život mu udělá objev zhoubného nádoru na mozku. Léčba se může pokusit nádor zpomalit a pytel prášků zabrání nejotravnějším symptomům v terorizování nemocného. Stejně ale není naděje na víc než rok, spíš ale jen půl roku, života.

Není to tak dlouho, co jsem četla knížku Cityboy, kterou napsal bývalý zaměstnanec City, velmi podobný Gabrielovi, našemu hrdinovi. Jeho svět je plný peněz, drog a sexu, ale on nakonec vyhoří, změní se a napíše knihu. K podobnému příběhu Gavin Extence potřeboval nádor a nepravděpodobný vliv na myšlení hlavní postavy, která najednou začne pociťovat nekontrolovatelné návaly citů.

Navíc jeho City je mnohem uhlazenější. Většina kolegů jsou kariérističtí šovinisté, drogy rozhodně nejsou tabu a mít svojí oblíbenou placenou společnici není ostuda, ale oproti Cityboyovi všechno zůstává v mezích, které nikoho nebudou šokovat.

Příběh autor asi okopíroval z nějaké červené knihovny. Což znamená, že je čtivý, zábavný, ale v zásadě ničím nepřekvapí. Atraktivní prostředí, do kterého ho zasadil, může být zajímavé pro někoho, kdo o něm nic neví, ale nemyslím si, že je popsáno úplně otevřeně. Autor sám ho pozoroval spíš ze strany hnutí Occupy London a možná si říkal, že pokud by ho popsal tak jako v Cityboyovi, jeho čtenáři by mu nevěřili a obvinili by ho s přílišné jednostrannosti.

Dávám tři hvězdičky. Kniha neurazí, ale ani neobohatí. Její hrdinové mě příliš neoslovili, zdáli se mi dost ploší, ale na druhou stranu aspoň neměli žádný nesmyslný vnitřní rozpor.

Závěrečné hodnocení: 

Louis De Bernières - Prach, který se snáší ze snů

Milý čtenářský deníčku,

už dávno jsem četla Ptáky bez křídel a Mandolínu kapitána Corelliho, a tehdy jsem se do Bernièrese zamilovala. Četla jsem od něj snad všechno, co v češtině vyšlo. Neunikl mi ani poslední přeložený román Prach, který se snáší ze snů, ale musím konstatovat, že jde o jedno z jeho slabších děl.

zdroj: goodreads.com

Myslím, že hlavním problémem je zvolené téma. Osudy vyšší střední třídy v Anglii kolem první světové války zpracovalo už tolik autorů a vzniklo o nich tolik filmů a seriálů, že nemůžou ničím moc překvapit. Na druhou stranu je fakt, že já jsem jich zas tolik neviděla a třeba linka o dcerách, které pomáhají ve vojenských nemocnicích pro mě byla zcela nová.

Děj se točí především okolo nejstarší dcery Rosie, která už od deseti let miluje sousedovic syna Ashe. Láska je opětována, rodiny jsou jí nakloněny, ale přijde válka a Ash hned na jejím začátku zemře. Zbytek knihy se Rosie snaží vyrovnat s jeho ztrátou (moc jí to nejde) a pro zpestření je tu spousta dalších postav, které dokreslují skoro kompletní obrázek tehdejší doby, přinejmenším z pohledu bohatých.

Dojde ke spoustě událostí, smrt střídá svatbu, navazují se nekonvenční vztahy, ale všechno plyne tak nějak bez většího napětí nebo krize. Celé to na mě působilo tak miloučce, ideální letní čtení, které sice není úplně hloupé, ale žádné hlubší poselství nenabízí. Navíc stejně jako pohádka, i tady vše nakonec dobře dopadne a hrdinové budou žít šťastně až do smrti.

Četla jsem jako e-knihu a nakladatel má obrovský černý puntík za to, že přímo nelinkoval odkazy na překlad francouzských pasáží. Já si totiž ani nevšimla, že na konci je slovníček a tak jsem prostě předpokládala, že se s jejich překladem nikdo neobtěžoval (tak to asi bylo i v originále?).

Dávám čtyři hvězdičky, protože mě kniha bavila, příběh byl sice plný událostí, ale dohromady to nepůsobilo jako přeplácaná telenovela. Rozhodně si přečtu i pokračování, i když bohužel není přeložené do češtiny a nakladatel se k tomu ani nechystá (ptala jsem se).

Závěrečné hodnocení: 

Richard Flanagan - Úzká cesta na daleký sever

Milý čtenářský deníčku,

tuhle knihu jsem měla na seznamu už docela dlouho, ale moc se mi do ní nechtělo. Má skoro pět set stran, navíc v edici Světové knihovny Odeon, která má ten text menším hustým písmem. Prvním překvapením bylo právě větší řádkování v novější verzi edice, takže tolik stran už nevypadalo tak děsivě. Hlavně ale obsah byl skvělý, právem si zaslouží Bookerovu cenu, a i díky dostatku času na dovolené jsem ho přelouskala velmi rychle.

Zdroj: goodreads.com

Anotace hlásá příběh z Železnice smrti, kterou stavěli (nejen) zajatci japonské armády mezi Siamem (Thajskem) a Barmou. Slibně zní už to, že nepůjde jen o příběh z války, ale i vyrovnání se s touto zkušeností. Nakonec jsem tam ale našla něco úplně jiného. Hlavního hrdinu Dorriga víc poznamená románek s tetou, který prožil těsně před odjezdem na frontu, než práce v nelidských podmínkách thajské džungle.

Děj není vyprávěn lineárně a přechody mezi různými událostmi v minulosti jsou často trochu nezřetelné. Přesto zůstává přehledný a dobře se čte. Každá situace má nějaký příběh, který často slouží k vylíčení pocitu, ale nikdy nesklouzne k nudnému nimrání v duši hlavní postavy.

Jak už jsem řekla, nejzásadnější pro mě byl románek mezi Dorrigem a jeho tetou Amy. Oba jsou dospělí, oba mají stálé partnery. A přes to se naprosto bezhlavě zamilují. Později vyjdou najevo nějaké racionální skutečnosti, proč by k tomu mělo dojít, aspoň z Amyiny strany, ale to už pro mě nebylo podstatné. Stejně jako Na Chesilské pláži i tady mám pocit, že autor-muž hledá omluvu pro ženskou postavu, jakoby muži nevěřili, že i žena je schopna naprosto iracionální lásky a selhání v ní.

Stále mám pocit, že se mi nedaří zachytit, proč se mi tenhle román tak líbil. Uvěřitelné postavy, skvělý příběh, výborná pointa, zajímavé prostředí. Prostě má všechno. Zní to jako klišé, ale není, tenhle román je prostě výjimečný.

Závěrečné hodnocení: 

08/07/2019

Jü Chua - Žít!

Milý čtenářský deníčku,

vrátila jsem se z dovolené se spoustou přečtených knih, o kterých ti musím povědět. Jako obvykle to znamená, že na ty nejstarší už mám jen poněkud mlhavé vzpomínky. Žít! byla románová prvotina od autora Dvou liangů rýžového vína a prozatím ukončila mé čínské období.

zdroj: goodreads.com

Děj je v zásadě podobný jako u předchozí knihy, kterou jsem četla. Sleduje život hlavního hrdiny od počátku jeho manželství až téměř do jeho smrti. Průměrný rolník prohraje všechen svůj majetek a začne živořit na malém pronajímaném políčku, které mu původně patřilo. Pak se omylem dostane do Kuomintangské armády, se štěstím přežije, vrací se k rodině, která se chvílemi rozrůstá, ale nakonec on všechny přežije odhodlaný nést svůj těžký osud až do konce.

I tady se sice vyskytují všechny zásadní historické události, jako je tavení železa, hladomor a kulturní revoluce, které ovlivňují život rodiny, ale zásadní dopad na ní má spíš nedostupnost zdravotní péče a celková chudoba obyvatel.

Líbil se mi doslov, ve kterém překladatelka zdůrazňuje potřebu číst i autory, kteří jsou v Číně povolení a dokonce populární, protože jen tím můžeme získat všestranný pohled na tamější společnost. Naopak netuším, proč nakladatel zvolil obálku s fotkou z kohoutích zápasů, ty se v knize vůbec nevyskytují a ani na žádnou očividnou paralelu jsem nepřišla.

Knihovna je zavřená a tak mě chvíli další čínské romány nečekají. Už si nechci vybírat další příběhy chudáků z venkova od revoluce po 80. léta, doufám, že na mém seznamu najdu i něco současnějšího. Můžu sice Žít! celkem s klidem doporučit jako srozumitelný román z pro nás vlastně exotického prostředí, ale jinak mě moc nezaujal.

Závěrečné hodnocení: