Julian Barnes - Historie světa v 10 1/2 kapitolách

Milý čtenářský deníčku,

po několika slabších titulech jsem si opět spravila chuť Barnesem. Myslím, že Historie světa v 10 1/2 kapitolách patří k jeho vrcholným dílům, kde dokonale kombinuje svůj esejistický styl s příběhem.

zdroj: goodreads.com

Citát: Důvěřivým pannám se říkalo, že láska je zemí zaslíbenou, archou, na níž dva mohou uniknout Potopě. Může to být archa, ale taková, na níž bují kanibalství; archa, jejímž kapitánem je nějaký potrhlý stařec s šedivým plnovousem, který vás zmlátí po hlavě klackem z goferového dřeva a každou chvíli by vás mohl hodit přes palubu.

Nejlepší kapitola: Strašně těžko se mi vybírá, ale mezi ty nejlepší určitě řadím tu o Voru Medúzy, o únosu výletní lodi teroristy nebo o hledání Noemovi archy dvěma dámami z 19. století (navazující příběh ze současnosti už mě tolik nebavil).

Nejhorší kapitola: Asi kapitola o trosečnici. Dívka, která tuší zkázu světa, snaží se uniknout, ale možná si to celé jen představuje v hlavě. Úplně si nejsem jistá, co jsem si z toho měla vzít, kromě tradičního upozornění na nespolehlivost paměti a vnímání světa.

Zajímavost o knize: Jde o první Barnesovu knihu přeloženou do češtiny (v roce 1994, pět let po jejím vydání v Británii)

Zásadní myšlenka: Historie neplyne podle vzorce, ale zcela nahodile. Skutečné události se stávají legendami a smyšlené příběhy se propisují do dějin.

Něco pro mě nového: Pozadí vzniku obrazu Vor Medúzy.

Můj názor: Myslím, že Historie světa je Barnesovo mistrovské dílo. Trochu lituji, že nemělo žádný souvislý děj, jen vzájemně propletené povídky. Kromě dějových detailů ale spojuje všechny touha poznat historii, nahlédnout ji z různých stran a snad najít něco, co dokazuje, že nežijeme zbytečně.

Neříkám, že se mi líbily všechny příběhy, například půltá kapitola o lásce mě vyloženě zklamala, myslím, že téma umí Barnes pojmout mnohem lépe. Vlastně mi z ní vůbec nic neutkvělo. Taky poslední povídka o nebi, ve kterém je úplně každý, se mě nijak výrazně nedotkla a nejsem si jistá, co jí chtěl autor sdělit. Myslím, že Barnesovi obecně jdou spíš reálné příběhy než tyhle úkroky do fantastiky.

Ale jinak autor na malém prostoru načrtnul úžasné charaktery, které sice na první pohled působí šablonovitě (panička, která jede hledat Noemovu Archu, arogantní herec, oportunistický profesor...), ale jak se příběh rozvíjí, tak i oni dostávají lidštější tvář.

Kromě toho oceňuji, že autor našel v historii spoustu skutečných příběhů, které propojil tak, aby vynikly jinak snadno přehlédnutelné detaily. Netušila jsem, že před válkou mezi Evropou a Atlantikem plula loď s židovskými uprchlíky a všechny státy je odmítaly přijmout. Soudní případ červotoči versus vesničani nebo únos lodi teroristy zase svědčí o jeho umu fabulace na základě pár historických faktů.

Jak už jsem řekla, kniha se mi líbila moc. Určitě není pro každého, ale ten, kdo má rád Barnesův styl, ve kterém se proplétá esej s příběhy, bude nadšený.

Podobné knihy: Roviny života, Flaubertův papoušek (Julian Barnes), Ostrov (Bianca Bellová)

Hodnocení: 

Zuzana Kultánová - Zpíváš jako bys plakala

Milý čtenářský deníčku,

proč jsem tuhle knihu četla? O čem vlastně byla? Už si skoro nevzpomínám, jen vím, že mě zoufale nebavila.

zdroj: goodreads.com

Můj názor: Když si teď přečtu anotaci, vybaví se mi divná hrdinka, která neví, co se sebou, nikam se nevyvíjí a pálí ji dobré bydlo. Její vztah se starším profesorem mi připadal úplně divný a její posedlost ho pak po několika letech najít vyloženě nelogická.

Myslím, že jsem si knihu vybrala kvůli zmínce v anotaci, že odkrývá i odvrácenou stranu mateřství. Ale vlastně si nepamatuju, že by zmínila cokoliv, co by se mě nějak dotklo. Vybavuju si hlavně to, že žije v anonymní novostavbě a s ostatními bohatými matkami si nerozumí.

Nevím, co bych na knize pochválila, možná i ta jedna hvězdička je trochu moc.

Podobné knihy: Srdce Evropy (Pavla Horáková), Ve skříni (Tereza Semotamová)

Hodnocení: 

Zuzana Brabcová - Rok perel

Milý čtenářský deníčku,

Rok perel jsem měla na seznamu dlouho, zdá se, že se jedná o jednu z kultovních knih soudobé české literatury. Nedávno byla k poslechu na Českém rozhlasu, tak jsem toho hned s radostí využila.

zdroj: vltava.rozhlas.cz

Nejlepší scéna: Utkvěly mi scény, kdy matka hledá dceru, a později naopak dcera matku, v žižkovských barech. Přišlo mi zvláštní, že těch barů není víc a že se vždycky najdou. Zároveň se mi líbilo, jak se o sebe snaží vzájemně postarat, i když jejich vztah má k dokonalosti daleko.

Nejhorší scéna: Vadilo mi, když vypravěčka komentovala děj tak, že jí její vyvolená vlastně týrala, nevážila si jí a vůbec k ní byla hnusná. Z popisovaných scén mi to tak totiž vůbec nepřišlo. Škatulka oběti mi tu prostě vůbec nesedí.

Zajímavost o knize: První česká kniha, která popisuje lesbickou lásku.

Zajímavost o autorovi: Kniha je do určité míry autobiografická, Brabcová sama procházela coming outem v relativně pozdním věku.

Zásadní myšlenka: Potlačovaná sexualita může najednou probublat na povrch a silou sopky zničit dosavadní "spořádaný" život.

Můj názor: Opravdu mě bavila interpretace Jany Štvrtecké, myslím, že kdybych knihu jen četla zdaleka by ve mně nezanechala tak silný dojem.

Nečekala jsem tak syrovou zpověď, vypravěčka byla hodně naštvaná, traumatizovaná. Když se vracela ke šťastný momentům svého lesbického vztahu, vždycky v sobě měla jakousi zoufalost a vlastně i nenávist nejen k partnerce, ale hlavně sama k sobě. Do teď si pamatuju ty drásavé pocity, když se snažila zalíbit, ale pořád si nepřipadala dost dobrá.

Celkově ale dávám jen tři hvězdičky, protože mi příběh zdál hodně jednostranný, místy zdlouhavý a opravdu mi chyběla nějaká katarze, kdy by se hrdinka se svým traumatem nějak vyrovnala. K částečně úspěšnému pokusu dochází v závěru knihy, hrdinka vlastně knihu píše jako formu terapie, ale celkové vyznění už to nezměnilo, prostě mi chyběl odstup. Říkám si, že to pro autorku bylo natolik osobní, že ho v sobě třeba nedokázala najít.

Podobné knihy: Co ti je do toho (Hana Lundiaková), Skoncovat s Eddym B. (Éduard Louis)

Hodnocení: 

Martin Amis - Věnováno Ráchel

Milý čtenářský deníčku,

Martin Amis patří mezi stejnou generaci britských autorů jako moji oblíbenci Barnes, Ishiguro a McEwan. Konečně jsem se dostala k tomu si od něj něco přečíst, ale jeho prvotinou jsem šlápla dost vedle.

zdroj: goodreads.com

Můj názor: Deníčku, tentokrát jen opravdu krátce. Knihu jsem začala číst, nebyla dlouhá, ale nedostala jsem se přes prvních padesát stránek. Hlavní hrdina byl totálně nezajímavý, sebestředný a jeho cíl proplout životem s co nejmenší námahou mi vůbec nebyl blízký. Sice jsem si v anotaci přečetla, že láska k Ráchel ho úplně změní, ale aspoň jejich seznámení žádný zvrat nepřineslo, a ani při zběžném listování pozdějšími kapitolami jsem nenarazila na nic, co by mě zaujalo nebo dokonce přesvědčilo román dočíst.

Jsem přesvědčená, že Amisův styl se s věkem měnil, takže zatím ho úplně nezatracuji a někdy určitě vyzkouším něco z jeho pozdější tvorby. Koneckonců raného McEwana taky moc nemusím. Tak snad příště!

Podobné knihy: Než potkala mě (Julian Barnes), Dějiny násilí (Éduard Louis)

Hodnocení: 

Michael Třeštík - Zdi tvé

Milý čtenářský deníčku,

tuhle e-knížku jsem dostala zadarmo a vlastně jsem od ní neměla velká očekávání (i když Michala Třeštíka mám jako spisovatele ráda). A možná i proto mě úplně nadchla!

zdroj: goodreads.com

Citát: 1) „Snad nechceš, aby… Snad nechceš, aby nám sem chodili takovýhle… Nezlob se, taky je mi ho líto, ale mně se z něho dělá zle. Já za to nemůžu, ale prostě se ho štítím! Nebo Roman, jak k tomu přijde, aby se musel dívat…“
„Na mrzáky… Jen to řekni!“ popojela prudce dopředu, až se předními stupačkami zastavila o nohu stolu. „O čem mys­líš, že já už přes rok přemejšlím. Že jsem člověk, kterýho se ostatní štítěj! Bezmocnej a odpornej mrzák!“ trhla obručemi, otočila vozík a odjela do ložnice.

2) A v přízemí v restauraci na vysokých štíhlých nohách pobíhá Yvetka a mezi prsy se jí klinká půldolar s Kennedyho profilem. A černá lesklá látka služebních šatů obepíná boky a stehna. Jak dlouho může člověk vydržet sám…

3) „To bych doved, tlačit její vozejk celej život před sebou! Ale já si nemůžu vlízt do druhýho vozejku a celej život už jenom probrečet. Já mám prostě obě nohy zdravý!“

4) „Ty seš už plno let na svejch nohách… Seš slavnej. Šimon je pojem… Já dělala na svý jméno leda školní práce, a co mám Haničku, nedělala jsem nic. Třetí rok tady jinejm točím džbánečky, žejdlíčky a pohárky, až mi jdou oči šejdrem. I to PONRTOVÁ do nich reju já, protože jí to rovnou pálím pod glazury. A už třetí rok koukám do kruhu a představuju si, jak až Hanička bude ve školce a já si budu moct troufnout udělat něco pořádnýho, jak do toho potom napíšu Sotolářová. A mně se prostě nechce to první pořádný Sotolářová psát na věc, která není moje. Jsem slepice, viď!?"

Nejlepší scéna: Těžko se vybírá, ale jedna z nejzajímavějších pro mě asi byla linka s Albrechtem, protože jsem se asi ještě nikdy nesetkala s takovým popisem alkoholika a jeho neúspěšným bojem se závislostí po ukončeném léčení.

Nejhorší scéna: Nejspíš úvod. Ne že by byl špatný, ale dost dlouho mi trvalo než jsem z autorova propletence vyčetla, kdo jsou hlavní postavy a jaké spolu mají vztahy.

Zajímavost o knize: Vyšla ještě před sametovou revolucí a už tehdy získala řadu cen.

Zajímavost o autorovi: Manžel dokumentaristky Heleny Třeštíkové, architekt a také spisovatel, jeho pozdější knížky jsou především o výtvarném umění a architektuře.

Zásadní myšlenka: Kde se v člověku bere síla žít a pracovat, když se mu život rozpadá pod rukama?

Něco pro mě nového: Vnímání lidí s postižením před skoro 40 lety bylo hodně bezohledné a kruté.

Můj názor: Na začátku jsem moc nevěděla, co od knihy čekat. Zdálo se, že Dana a Hynek si žijí úplně oddělené životy, každý bojuje se svými démony a do toho Soňa, která se snaží všechno zachránit, ale moc se jí to nedaří. Naštěstí byl text čtivý, za chvíli jsem se úplně vžila do všech hlavních postav a netrpělivě jsem otáčela stránky, abych se dozvěděla, kam je osud zavede.

Myslím, že je vidět, že autor má blízko k umění a vzhledem ke svému povolání taky ví, jak to chodilo na stavbách za komunismu. Díky tomu nádherně vystihnul zoufalou nefunkčnost tehdejšího systému a proti ní Hynkovo odhodlání odvést dobrou práci za každou cenu, které si nakonec získá i všechny okolo.

Prostě nemám co vytknout. Po tom, co jsem se začetla, už jsem se nemohla odtrhnout, a i závěr mě docela příjemně překvapil. Výborná, i když docela stará a dlouhá, kniha!

Podobné knihy: Honzlová (Zdena Salivarová), Milostný dopis klínovým písmem (Tomáš Zmeškal), Expedice: Můj milostný příběh (Bea Uusma - kvůli té stejné zarputilosti)

Hodnocení: 

Julian Barnes - Vědomí konce

Milý čtenářský deníčku,

Vědomí konce jsem si koupila v charity shopu v angličtině, ale po Elizabeth Finch jsem věděla, že si ho stejně musím sehnat i v češtině. A rozhodně se to vyplatilo.

zdroj: goodreads.com

Citát: Když je člověk navíc mladý, domnívá se, že dokáže předvídat, jakou bolest a bezútěšnost mu pokročilý věk přinese. Představuje si, jak je osamělý, rozvedený, či ovdovělý, jak mu odrostou děti, jak začnou umírat přátelé. Představuje si, jak ztrácí společenské postavení, veškerou touhu i veškerou přitažlivost. Může dokonce zajít ještě dál a uvažovat o blížící se smrti, jíž bude čelit sám, bez ohledu na to, jakou společnost kolem sebe nashromáždil. Jenže to je pohled čistě kupředu. Nikdy se mu ale nepodaří pohlédnout kupředu a pak si představit sám sebe, jak z toho bodu v budoucnosti hledí zase zpátky.

Nejlepší scéna: Setkání přátel, během něhož hlavní hrdina seznámí svou přítelkyni s kamarádem, kvůli kterému se s ním nakonec rozejde.

Nejhorší scéna: Dopisování si s notářkou a neustálé doufání, že se dostane k deníku, který ukrývá tajemství přítelovi sebevraždy. Opravdu jsem doufala, že jej nakonec získá. A ono nic.

Zajímavost o knize: Získala Bookerovu cenu v roce 2011 a patří mezi Barnesovi nejčtenější (aspoň podle Goodreads).

Zásadní myšlenka: Co když nakonec zjistíme, že všechno bylo jinak a možná máme na rukou krev?

Můj názor: Barnes ve svojí nejlepší formě opět kombinuje silný příběh a komentáře k životu, které občas přechází stylem až do eseje. Příběh i jeho postavy jsou vystavěny velmi plasticky a kniha má jasné poselství, aniž by sklouzla k nějakým klišé.

Moje největší výtka směřuje vlastně k délce románu, přečetla jsem ho tak rychle, že jsem si ho ani pořádně neužila. Také jsem se příliš soustředila na to, jak se hrdina dostane k deníku a co v něm asi odhalí, takže jsem nedávala tolik pozor na různé autorovy podstrčené komentáře. To je ale moje chyba, nikoliv Barnesova.

Musím říct, že mě úplně dostal konec. Nečekala jsem, že bude tak temný, smutný, že vypravěči připraví takovou životní lekci, navíc v době, kdy už s tím, co se v minulosti stalo, nemůže vůbec nic dělat, jen o tom přemýšlet a přehodnotit svoje minulé názory.

Podobné knihy: Pohlédnout do slunce (Julian Barnes), Soumrak dne (Kazuo Ishiguro), Altruisté (Andrew Ridker)

Hodnocení: 

Klára Wang Tylová - Ostrov duchů

Milý čtenářský deníčku,

pamatuju si, že Ostrov duchů hodně chválila moje sestra, tak jsem od něj měla docela vysoká očekávání. Těm bohužel úplně nedostál.

zdroj: goodreads.com

Nejlepší kapitola: Hodně se mi líbila ta o realitním makléři, který musí řešit pronájem bytu, ve kterém někdo umřel. Kromě samotné povídky oceňuju i její pořadí ve sbírce, protože ideálně propojila předchozí příběhy.

Nejhorší kapitola: Moc mě nebavil hned první příběh o divném, žárlivém klukovi, který přes své ego nevidí ani holku, o které tvrdí, že ji miluje. Prostě krajně nesympatický týpek.

Zajímavost o autorovi: Studovala a také jako dopisovatelka pracovala několik let na Tchaj-wanu.

Zásadní myšlenka: Kde na ně věří, tam duchové existují.

Něco pro mě nového: Celkově téma duchů v tchajwanské společnosti.

Můj názor: Rozhodně nemůžu knize upřít čtivost, atraktivní téma a celkově příjemné zpracování. Zároveň jsem ale postrádala jakýkoliv hlubší rozměr, něco, co by mluvilo přímo ke mně nebo mi ukázalo něco nového, unikátního. Prostě skvělá, krátká oddechovka, nic víc.

Podobné knihy: Černé jazyky (Dita Táborská), Vegetariánka (Han Kang), Losos v kaluži (Markéta Lukášková), Probudím se na Šibuji (Anna Cima)

Hodnocení: 

Edward St. Aubyn - Marně hledám slov

Milý čtenářský deníčku,

St. Aubynovu pentalogii o zlaté mládeži všichni vychvalují, ale mě osobně tématem moc neláká. Zato satirická jednohubka o Bookerově ceně si mě získala hned po přečtení anotace.

zdroj: goodreads.com

Citát: „Kvůli pomstě, samozřejmě. V osvícenější době by porotce vyvlekli na náměstí a nechali zbičovat,“ rozhorlil se Sonny a jeho tělo se na chvilku uvolnilo pod konejšivým vlivem nostalgie. „Rozzuřený dav," pokračoval a teatrálně rozhodil ruce v představě toho výjevu, „by jim utrhal údy, aby je tak potrestal za urážku těch, jimž oni sami nesahají ani po kotníky. Ale v téhle degenerované době si asi budeme muset vystačit s nájemným vrahem. Neznáš někoho takového? Pokoušel jsem se dostat sem jednoho takového chlapíka z Dillí, ale nedali mu vízum. Byrokrati.“

Nejlepší scéna: Nejvíc mě bavila linka poněkud bezvýznamného politika, který k rozhodování o ceně přistupuje jako k velké politické hře a z krátkého projevu v přímém přenosu plánuje vytěžit body, kterému mu pomůžou v příštímu volebnímu vítězství.

Nejhorší scéna: Závěrečný ceremoniál. Čekala jsem buď větší frašku nebo nějaké překvapení, ale v zásadě všechno probíhalo podle mých předpokladů.

Zajímavost o knize: Kniha poukazuje na mnoho skutečných událostí, ke kterým došlo v předešlých ročnících Bookerovy ceny. Já sama bych je nepoznala, proto oceňuji jejich identifikaci v původním českém doslovu.

Zajímavost o autorovi: Jeho kniha Mateřské mléko byla nominována na Bookera v roce 2012, z této zkušenosti čerpá v Marně hledám slov.

Zásadní myšlenka: Kvalita díla nebo politika? A jak se vlastně pozná kvalitní román?

Můj názor: Z první kapitoly (o politikovi, který předsedá porotě) jsem byla nadšená. Pak následovalo zmatení a snaha zapamatovat si a správně propojit všechny protagonisty. Překvapivě se mi to docela povedlo. Pak už jsem si jen užívala nemožné situace, ke kterým postupně docházelo.

Autorova kritika literárního provozu mi přišla hodně trefná a vlastně docela zajímavá, protože odhaluje skryté stránky snad nejprestižnější literární ceny. Někdy je za hranou (příliš mnoho sexuálních partnerů), občas trochu nudí (kdo bude hlasovat pro koho), ale obecně mě většinou opravdu bavila a můžu doporučit každému, kdo rád sleduje různé literární ceny.

Podobné knihy: Šváb (Ian McEwan), Mount Kodaň (Kaspar Colling Nielsen)

Hodnocení: 

Muriel Sparková - Nejlepší léta slečny Jean Brodieové

Milý čtenářský deníčku,

Muriel Sparková patří mezi nejvýznamnější britské autorky druhé poloviny 20. století, přesto jsem o ní zatím skoro neslyšela. Rozhodla jsem se proto, že si přečtu její asi nejvýznamnější román Nejlepší léta slečny Jean Brodieové. Mezi moje osobní favority ji bohužel nevynesl.

zdroj: goodreads.com

Citát: Jelikož začínala hodina zeměpisu, visela přes tabuli rozvinutá velká mapa. Slečna Brodieová se s ukazovátkem v ruce otočila a chtěla jim předvést, kde leží Aljaška, pak se ale znovu obrátila ke třídě a řekla: „Nejdřív umění a náboženství, pak filozofie, nakonec věda. To je pořadí velkých životních témat, to je pořadí jejich důležitosti."

Nejlepší scéna: Bavily mě scény, kdy slečna Brodieová mluvila o Itálii a svém obdivu k Mussolinimu. Přišlo mi to jako zajímavý kontrast k její nechuti podřídit se autoritě ředitelky a učit podle stanoveného plánu.

Nejhorší scéna: Opečovávání pana Lowthera. Její vztah k němu byl zvláštní, dlouhý, a nakonec vlastně nikam nevedl. 

Zajímavost o knize: Kritici ji zařadili hned do několika seznamů nejvýznamnějších knih a byl podle ní natočen film, za hlavní roli v něm získala Maggie Smith Oscara.

Zajímavost o autorovi: Dívčí škola a jedna z jejích učitelek posloužily jako předlohy pro knihu a autorka sama sdílí určité charakteristiky se Sandrou.

Zásadní myšlenka: Jak se stát crème de la crème?

Můj názor: Na knize je vidět, že vznikla v roce 1961 a popisuje dobu ještě starší. Nedokázala jsem ve slečně Brodiové ani jejích svěřenkyních najít cokoliv, co by mohlo nějak mluvit k současnosti. Jejich lásky, vzájemné závazky, předstírání a pátrání po tom, co tedy předstírané není... Samozřejmě, lidé se tak chovají stále, ale díky technologiím a celkové změně společnosti už jsou projevy tohoto chování úplně jiné.

Všude knihu vyzdvihují kvůli dokonalému vykreslení charakterů a jejich lidských chyb. Možná, že tehdy to bylo něco nového, jedinečného, ale v dnešní době už je to snad standard. Můžu si říkat, že tady je to udělané jen náznaky, spíš na základě chování, autorka se nesnaží dostat hrdinům do hlavy, ale já osobně v tom prostě nevidím, aspoň v dnešní době, nic ojedinělého.

Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, docela bych se někdy podívala i na film, ale nemyslím, že budu od Muriel Spark číst něco dalšího. Obávám se, že pro mě její umění uvízlo v minulém století.

Podobné knihy: Prach, který se snáší ze snů (Louis De Bernières), Pokání (Ian McEwan)

Hodnocení: 

J. R. R. Tolkien - Hobit

Milý čtenářský deníčku,

po táboře přichází zásadní období pátrání po tématu na další rok. Já už mám jasno, chci, abychom hráli na Hobita. Takže jsem si ho musela nejdřív přečíst.

zdroj: goodreads.com

Citát: Zloději! Hoří! Vražda! Něco takového se mu od jeho příchodu do Hory ještě nestalo! Jeho zuřivost se vymyká popisu – tak zuřívají jenom boháči, kteří mají víc, než mohou využít, když najednou přijdou o něco, co měli dlouho v majetku, ale nikdy jim to k ničemu nebylo. ani to nepotřebovali.

Nejlepší scéna: Asi nejvíc mě bavilo zajetí pavouky, přišlo mi, že tahle epizoda měla spád, a navíc se v ní Bilbo ukázal jako skutečný hrdina. Taky prostředí bylo velmi sugestivně vylíčené.

Nejhorší scéna: Zabití draka. Myslím, že tím měla kniha skutečně vyvrcholit, ale ono se to stalo tak skoro mimochodem, bez nějakého většího úsilí, spíš s velkým štěstím.

Zajímavost o knize: Tolkien ji vlastně nikdy nechtěl vydat, byla složená z příběhů, které vyprávěl svým dětem na dobrou noc. Pán Prstenů vznikl až později a všechno ostatní bylo vydáno až posmrtně.

Zásadní myšlenka: I zpohodlnělému hobitovi může v žilách kolovat dobrodružná krev, a tak nezbývá než reagovat na její volání.

Můj názor: Pána prstenů jsem četla někdy ve čtvrté třídě a nic si z něj nepamatuju, takže větším symbolem jeho světa jsou pro mě Jacksonovy filmy. Byla jsem zvědavá, jak vlastně působí originální text a jestli si opravdu zaslouží tolik obdivu. A můj závěr je, že spíš ne. Omlouvám se.

Příběh mi přišel až příliš rozvláčný, hrozně dlouho trvalo, než se někam posunul a Pytlíkovo neustálé remcání mě postupně nudilo víc a víc. Asi nejvíc mě pak naštvala scéna s drakem, myslím, že si Šmak zasloužil epičtější vylíčení své smrti a osobně mám pocit. že film mu složil mnohem větší hold než originální dílo. Ale možná je jen moje fantazie příliš omezená a nedokázala jsem si tolik užít popisný text. Bitva pěti armád sice trochu napravila mizerný dojem ze zabití draka, ale vytáhnout knihu pro mě na víc než 3 hvězdičky nedokázala.

Na závěr ale samozřejmě uznávám, že jde o úžasný příběh, těším se, až ho budu číst s dětma, a doufám, že poslouží i jako skvělá předloha pro celotáborovku. Možná mě tolik nebavil příběh, ale svět, který Tolkien vytvořil, mi stále připadá okouzlující.

Podobné knihy: Pán prstenů (J. R. R. Tolkien), Jeho temná hmota (Philip Pullman)

Hodnocení: 

Sára Zeithammerová - Stehy

Milý čtenářský deníčku,

Stehy patří mezi poslední e-knihy, které jsem si v poslední době koupila, protože se mi nechtělo čekat až všemi vychvalovaný román bude k mání v knihovně. Vyplatilo se.

zdroj: goodreads.com

Citát: A pomaličku se dostáváme do toho věku, kdy jsme pořád mladé, ale už ne tolik, abysme zaujaly kohokoliv, na koho si ukážeme. Ještě pár let a začne být znepokojena naše matka, naše sestra, naše babička, naše teta, naše gynekoložka a stanou se z nás ty třicátnice, které jezdí na seznamovací zájezdy a přijímají nabídky na rande naslepo od matčiných kolegyň z práce, protože věříme, že Libor, který se nedávno rozvedl, a který je hrozný sympaťák a je mu jenom čtyřicet dva a z toho horskýho kola je pořád v dobrý formě, bude dobrý kompromis. Ale tam ještě nejsem a nikdy nebudu.“

Nejlepší scéna: Bavilo mě, když do obchodu přišel i manžel a obě ženy se rozhodly, že mu neprozradí, že tu je jeho milenka.

Nejhorší scéna: Jedné z hlavních hrdinek v dětství umřeli rodiče. Po několika měsících od přečtení už ani nevím které. Přišlo mi, že vyprávět jejich podrobnou historii je vlastně trochu nadbytečné.

Zajímavost o autorovi: Kromě knih píše hlavně scénáře. Je podepsaná pod seriálem Pět let, který jsem před nějakým rokem úplně zhltla.

Zásadní myšlenka: Víš, že vím? Ale zachováme tvář...

Můj názor: V první řadě mě samozřejmě zaujalo prostředí románu, který se odehrává v módním butiku, který vybudovala jedna z hlavních hrdinek. Hned vzápětí mě zaujal příběh, ve kterém se setkává milenka s manželkou a čtenář jen pomalu odhaluje, jak se do těchto rolí dostaly a hlavně, jak v nich budou pokračovat.

Jak už jsem zmínila, oželela bych vyprávění o dětství, postavy mi přišly i tak celkem zaměnitelné, kromě věku je od sebe neodlišovalo téměř nic, nepodařilo se mi v nich zahlédnout nějaký zásadní odlišný povahový rys. Ale tak možná proto si je Hynek obě vybral.

Jinak mě ale kniha v žádném ohledu nezklamala. Četla se moc dobře, možná byl její jazyk až příliš jednoduchý, trochu úsečný, ale celkově určitě nerušil. Příběh mě bavil a myslím, že i konec se vlastně povedl. Takže budu bedlivě sledovat, co dalšího autorka napíše, ať už to bude kniha, seriál nebo film.

Podobné knihy: Věci, na které nastal čas (Petra Soukupová), Co ti je do toho (Hana Lundiaková), Než potkala mě (Julian Barnes)

Hodnocení: 

Jan H. Vitvar - Umění, kterému nikdo nerozumí

Milý čtenářský deníčku,

mám zase zpoždění asi deset knížek, takže příštích pár příspěvků bude opravdu jen telegraficky.

zdroj: goodreads.com

Citát: Guerillové dívky v roce 1989 spočítaly, že v newyorském Metropolitním muzeu je v sekci moderního umění zastoupeno pouhých 5 procent děl, která vytvořily ženy. Zbytek byl pořízen od jejich mužských kolegů. Co ale bylo ještě víc alarmující: celých 85 procent aktů vystavených v muzeu jsou akty žen. Narušit do té doby dominantní umělecký kánon se členky sdružení pokusily plakátem s nápisem: „Musí být ženy nahé, aby se dostaly do Metropolitního muzea?“ Úspěšně. Plakát se stal jednou z uměleckých ikon 20. století a dnes už si dává jakákoli umělecká instituce (pochopitelně míněno v civilizovaném, liberárně-demokratickém světě) dobrý pozor, aby v jejích sbírkách a prezentacích nedocházelo k podobně fatálnímu nepoměru.

Nejlepší kapitola: Vyřazeni z kánonu aneb To není české. Vůbec mě do této chvíle nenapadlo, že bychom vyřazovali německé (a romské a další) umělce z českého umění, i když žili v Čechách. V literatuře to myslím neděláme (tolik?), přitom tam je jazyk umělce (a jeho díla) mnohem důležitější.

Nejhorší kapitola: Asi ta úvodní o tom, že někdo uklidil nějaké umění. Mám pocit, že většinu historek už jsem znala a nevidím v nich tedy nic nového, poučného.

Zásadní myšlenka: Umění má mnoho podob a pokud neznáme kontext, můžou se některé jevit jako veskrze podivné.

Něco pro mě nového: Kromě o výše zmíněných umělcích ne-Češích jsem se hodně dozvěděla o českém aktivistickém umění a jeho kontextu.

Můj názor: Hrozně mě mrzí, jak se kniha tváří navenek. "Historky z podsvětí" zní strašně lacině a nákupní taška na obálce je už tak známá, že mě osobně nezaujme. Měla jsem kvůli těmhle vnějším atributům od knihy mnohem nižší očekávání a asi bych si jí ani nekoupila, kdybych autora neznala a navíc neslyšela podcast Megafon, kam přišel jako host.

Nejzajímavější pro mě bylo, když se autor věnoval českému nebo celkově umění Východního bloku, protože už jsem četla spoustu zahraničních knih o moderním umění, ale to české mi pořád zůstávalo do značné míry skryto. Zároveň právě v českém kontextu upozorňuje na spoustu detailů, díky kterým se najednou všechno začne skládat v kompaktní obrázek. Celkově doporučuju!

Podobné knihy: Na co se to vlastně díváme? (Will Gompertz), Sedm dní ve světě umění (Sarah Thorntonová)

Hodnocení: 

Klára Vlasáková - Těla

Milý čtenářský deníčku,

na Těla od Kláry Vlasákové jsem se opravdu těšila, zvlášť po tom, co je vychválili v podcastu TL;DR. Konec slabší, ale jinak moje očekávání nezklamala.

zdroj: goodreads.com

Citát: 1) Ale nejpodivnější na tom je, že já se ve skutečnosti necítím zase tak jiný než v době, kdy mi bylo třeba třicet nebo čtyřicet. Někdy se zahlídnu v odrazu výlohy a napadne mě – kdo je ten starý nevrlý dědek? A vážně mi pár vteřin trvá, než si uvědomím, že to jsem já!"

2) I jí připadá celá situace dojemná, ale brečet nemůže. Od doby, co ovdověla, připadá si ve větší společnosti nejistě a nevhodně - najednou je totiž jenom sama a sebe, není s ní nikdo, kdo by mohl aspoň na chvíli překrýt její konverzační výpadky a pochybení. Marie se tak musí neustále hlídat, posuzovat zvnějšku a přemýšlet, jestli je dostatečně důstojná, klidná a přesvědčivá. Teprve ted tak doceňuje onu jemnou, ale důležitou funkci manželství, kterou do doby, než její muž zemřel, brala jako zcela samozřejmou.

Nejlepší scéna: Svatba, kde zoufalá nevěsta čeká, až jí maminka vyčistí flek na šatech, a pak je na ní i přes úspěšnou záchranu zbytek dne protivná jako obvykle.

Nejhorší scéna: Všechny ty scény s oběšenými myšmi v parku. Vůbec jsem nepochopila, co jimi chtěla autorka říct.

Zásadní myšlenka: Matky stárnou, dcery jsou protivné, těla se rozpadají a co stáří potřebuje mladí nevidí.

Něco pro mě nového: Pohled staršího člověka na život. Ale je skutečně autentický, když ho napsala třicátnice?

Můj názor: Od první stránky jsem byla nadšená, už jenom proto, že se v ústřední dvojici hodně vidím a zrcadlo, které mi autorka nastavila rozhodně nebylo lichotivé. Hrozně bych si přála slyšet názor čtenářek v Mariině věku, aby mi potvrdily, že její uvažování a chování jim připadá věrohodné.

Jsem ráda, že tentokrát zvolila Vlasáková přímočařejší příběh, takže na rozdíl od Prasklin mám pocit, že jsem většinu pochopila (až na ty myši). Konec mi teda uniknul, ale zbytek knihy mi připadal skvělý, zvedal témata, která jsou jinak hodně na okraji. Můžu doporučit hodně širokému publiku.

Podobné knihy: Zahrada (Petra Dvořáková), Soběstačný (Zuzana Dostálová)

Hodnocení: 

Teodora Dimova - Matky

Milý čtenářský deníčku,

tahle knížka patří mezi ty, které jsem si chtěla přečíst, protože pochází z neobvyklé jazykové oblasti, konkrétně bulharské.

zdroj: goodreads.com

Zajímavost o knize: Podnětem pro jeho napsání byla skutečná událost – v roce 2004 v druhém největším bulharském městě Plovdivu ubily mladou dívku její dvě spolužačky.

Zásadní myšlenka: Zlo a chudoba jdou ruku v ruce.

Něco pro mě nového: Bulharská mizérie sužující celou společnost.

Můj názor: Upřímně, už je to tak dlouho, co jsem knížku četla, že si toho moc nepamatuju. Nejdřív jsem se nemohla začíst, příběhy dětských hrdinů mě moc nezajímaly, ale už asi u třetího se to zlepšilo a jeden z posledních o dvojčatech, která žijí rozdělena kvůli pomstychtivosti rodičů, mě vyloženě dojal. Závěr, ve kterém dojde k hromadné vraždě, mě totálně znechutil, moc jsem nepochopila, co děti k činu vedlo. Netuším, jak se odehrál zločin, jímž se autorka inspirovala, možná působil taky naprosto nelogicky, každopádně nemám pocit, že by se autorce popsáním předchozí historie dětí podařilo v čtenáři vzbudit empatii nebo dokonce pochopení k jejich činům.

Podobné knihy:

Hodnocení: 

Chimamanda Ngozi Adichieová - Feminismus je pro každého

Milý čtenářský deníčku,

následuje další feministická jednohubka od Adichieové.

zdroj: goodread.com

Citát: „Proč se musíte vymezovat jako žena? Proč nevystupujete jen jako lidská bytost?" Takovými otázkami se dají bagatelizovat specifické zkušenosti. Ovšemže jsem lidská bytost, ale jisté věci se v životě dějí proto, že jsem žena. Mimochodem, tentýž člověk se zároveň často bavil o tom, co zažívá jakožto muž černé pleti.

Můj názor: Jako obvykle autorka velmi úderně shrnuje, proč feminismus je pro každého. Zároveň musím přiznat, že tentokrát je víc znát, že vystupuje zároveň z pozice někoho, kdo pochází z Afriky a tím pádem upozorňuje i na témata, která se na Západě už zdají vyřešená. Což vlastně považuju spíš za výhodu, protože do té doby jsem nic takového nečetla. Obecně můžu doporučit jako příjemnou jednohubku.

Podobné knihy: Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních (Chimamanda Ngozi Adichieová), Feministkou snadno a rychle (Duo Docentky)

Hodnocení: 

Akwaeke Emezi - Zřídlo

Milý čtenářský deníčku,

měla jsem štěstí hned na dvě úžasné knihy. Po Zahradě přišlo na řadu Zřídlo, které mě svými neotřelými vypravěči nadchlo snad ještě víc.

zdroj: goodreads.com

Citát: Když se ona, naše tělo, drala do světa, kluzká a hlasitější než osada bouří, brána byla dokořán. Už jsme v ní, v našem těle, měli mít své pevné místečko, měli jsme spát v jejích blanách, sesynchronizovaní s její myslí. Bylo by to tak nejbezpečnější. Jenže brána místo toho, aby za sebou uzavírala vzpomínky, zela dokořán, a proto jsme od začátku zmatení. Byli jsme zároveň staří a čerstvě zrození. Byli jsme jí, a zároveň nebyli. Nebyli jsme při smyslech, ale byli jsme naživu největší problém vlastně spočívaly tom, že jsme zůstali samostatnými jednotkami a nestali se bezvýhradně a pouze jí.

Nejlepší scéna: Když se objevil sv. Vincent. Měla jsem pocit, že je to poprvé, kdy se v Adě zrodil někdo pozitivní, jehož přítomnost není destruktivní.

Nejhorší scéna: Když Asughara vypráví, jak spí s každým, ale že Ada u toho vlastně není a že jí tím chrání a zároveň sebe sytí a nemůže si pomoct. Přišlo mi to hrozně silné, ale zároveň hrůzné.

Zajímavost o knize: Jde o debut, který získal spoustu cen, a navíc je hodně autobiografický.

Zajímavost o autorovi: Emezi se identifikuje jako nebinární, jejich tělo obývá spousta bytostí, přesně, jak popisuje v knize.

Zásadní myšlenka: Západní medicína je mocná, ale občas se vyplatí, vrátit se ke kořenům a hledat vysvětlení v dávné mytologii.

Něco pro mě nového: Náboženství Igbů a vůbec jejich kultura. Sice jsem o nich už něco věděla z Purpurového ibišku, ale tady jsem se toho dozvěděla ještě mnohem víc.

Můj názor: Nejdřív jsem byla trochu zmatená a knížka mi přišla prostě zvláštní. Přístupnější se stala se zrozením Asughury, i když k tomu vedla jedna z nejpříšernější scén z celé knihy. Vzhledem k tomu, že jsem byla stále trochu zmatená, rozhodla jsem se si o ní trochu něco přečíst. Teprve tehdy jsem zjistila, že jde o autobiografii a autoři v ní věrně popisují to, co sami prožívají. V tu chvíli jsem román začala vnímat z úplně nové perspektivy a totálně mě pohltil. Nevěřím na žádnou esoteriku, ale prožívání autorů je natolik zvláštní, že se mu nedá než zcela uvěřit.

Autorka píše svižně, nesnažila se o nějakou složitou strukturu, postupovala chronologicky a kouzlo knihy tkví v jejím obsahu nikoliv formě. Aby byl efekt ještě větší, myslím, že by mohla obsahovat původní odstavec podepsaný autory, ze kterého by bylo jasné, že jde o autobiografii.

Nemyslím si, že se bude líbit každému, román je opravdu hodně neobvyklý, ale nepochybuji o tom, že si jeho unikátní pojetí získá spoustu čtenářů tak, jako si získal mě.

Podobné knihy: Purpurový ibišek (Chimamanda Ngozi Adichieová), Zůstaň se mnou (Ayobami Adebayová), Malý život (Hanya Yanagihara)

Hodnocení:

Petra Dvořáková - Zahrada

Milý čtenářský deníčku,

na Zahradu jsem se těšila už dlouho, ale jako obvykle mi trvalo dlouho, než jsem se k ní dostala. A jako obvykle mě Petra Dvořáková nadchla.

zdroj: databazeknih.cz

Citát: Hanka s Broňkem se na sebe podívají. „Tak promiň, že nemlčíme k tomu, že jde někdo úplně proti Bohu... a proti přírodě... A ty k tomu tý holce ještě žehnáš...“

„Jasně, proti Bohu, že to tak víte,“ začíná se mi svírat hrdlo. Jak můžou být takoví? Majitelé pravdy! Dokud jsem byl pan kaplan a nevěděli, co si ve skutečnosti myslím, neměli problém. Tvářili se, že táhneme za jeden provaz. Ale jen pokud se člověk pohyboval v těch správných mantinelech. Jejich uctivost se jako mávnutím proutku promění v pohrdání a nadřazenost.

Nejlepší scéna: Seznámení hlavního hrdiny se sousedem doktorem. Přišlo mi, že má pochopení, které by si člověk přál u každého doktora.

Nejhorší scéna: Když mu plot posprejují sprostými a urážlivými nápisy.

Zajímavost o autorovi: "Moh­la bych říct, že mám pro své­ho hrdi­nu napros­to pocho­pe­ní, ale o to víc vyvstá­vá otáz­ka, jest­li bych oprav­du doká­za­la být takhle chá­pa­vá a tole­rant­ní i v realitě." (Kavárna nakl. Host Brno)

Zásadní myšlenka: Jak žít, když je "chyba" integrální součástí osobnosti?

Můj názor: Budu stručná, protože toho nechci z obsahu knihy moc prozradit. Knihu jsem hltala v podstatě od první stránky a opravdu obdivuju autorku, že zvládla tak věrohodně popsat něco tak strašně těžkého. Metafora zanedbané zahrady působí dokonale a přitom není nijak násilná ani doslovná. Trochu jsem se bála konce, nechtěla jsem, aby působil moc teatrálně nebo naopak příliš růžově, ale myslím, že i tady to autorka zvládla. Prostě nemám co vytknout!

Podobné knihy: Vrány (Petra Dvořáková), Houbařka (Viktorie Hanišová), Soběstačný (Zuzana Dostálová)

Hodnocení: 

D. B. C. Pierre - Vernon Bůh Little

Milý čtenářský deníčku,

o Vernonu Bohu Littleovi vyšla jedna epizoda The Booker Prize Podcast. Aniž bych si jí před tím poslechla, objednala jsem si jí na Knihobotovi za hned ji začala číst, protože jsem si jí nechtěla nechat vyspoilovat. Kdybych tak věděla, že epizoda končí tím, že tuhle knihu v dnešní době už nemá cenu číst...

zdroj: databazeknih.cz

Citát: Jsou ještě horký, pastore, máti strhne utěrku z tácu s nevábně vyhlížejícím pečivem a nabídne ho, jak kdyby nabízela k ošahání svoje o dvacet let mladší prsa. Gibbonsovy nový timberlandky zavržou přes lino.

Nejlepší scéna: Když se Vernon se svojí kamarádkou Ellou vydá získat peníze tím, že bude vydírat staršího chlápka, který je známý tím, že má rád mladý holky. Ella ho svede, Vernon je vyfotí, ale bohužel při útěku se to všechno ještě trochu zamotá.

Nejhorší scéna: Ráno v luxusním mexickém hotelu, kdy Vernon zjistí, že ho Taylor zradila.

Zajímavost o knize: Před dvaceti lety vyhrála Bookerovu cenu.

Zajímavost o autorovi: Zvláštní chlapík píšící po pseudonymem, s bohatými zkušenostmi s drogami a alkoholem.

Zásadní myšlenka: Stačí vzít život do svých rukou.

Něco pro mě nového: Rychlé nahlédnutí do fungování americko-mexické hranice.

Můj názor: Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem se začetla celkem rychle, ale už po padesáti stranách mi připadalo, že se děj hrozně táhne a neposouvá. Občas přišla nějaká zajímavá epizoda jako třeba pohovor u psychologa, ze kterého se vyklubal sexuální násilník, ale obecně jsem se spíš neustále prokousávala horou přisprostlých pozorování o světě, v němž chybí pochopení.

Ve chvíli, kdy se hlavní hrdina vydal do Mexika, se děj opět trochu rozhoupal a jeho vrcholem bylo určitě soudní řízení a pobyt ve vězení. Nicméně tou dobou už jsem spíš byla ráda, že jsem na konci, než abych se soustředila na závěr, ve kterém se Vernon stal Bohem.

Shoduji se s moderátory zmíněného podcastu, že v dnešní době už kniha není moc aktuální a v podobném duchu vyšlo několik lepších. Neříkám, že byla úplně špatná, spíš jen moc dlouhá.

Podobné knihy: Musíme si promluvit o Kevinovi (Lionel Shriverová), Svatá hlava (Hana D. Lehečková)

Hodnocení: 

Kevin Eastman - Želvy Ninja: Menu číslo 1

Milý čtenářský deníčku,

na turisťáckém táboře jsme hráli na Želvy Ninja. Kromě dětské knížky, kterou jsem po večerech četla synovi, jsem zvládla i první díl původního komiksu. Docela mě bavil, i když jsem čekala, že to bude působit víc jako parodie na jiné superhrdinské komiksy.

zdroj: goodreads.com

Citát: MÉ JMÉNO JE TŘÍSKA, A ANO, JSEM KRYSA. JSEM TAKÉ MISTREM TĚCHTO ČTYŘ ŽELV, KTERÉ VÁS ZACHRÁNILY... …LEONARDA... …DONATELLA... …A RAFAELA.... PAK JE TU JEŠTĚ MICHELANGELO. KTERÝ BYL TOU DOBOU DOMA.

Nejlepší scéna: Historie vztahu Třísky a Trhače. Pozdější verze se mi teď zdají dost zjednodušené.

Nejhorší scéna: Závěrečný boj s Trhačem. Myslím, že bylo až příliš jasný, že to nebylo poslední vzájemné setkání.

Zajímavost o knize: Komiks začal jako parodie na tehdejší známé, superhrdinské série.

Zajímavost o autorech: Založili vlastní nakladatelství, ve kterém knihu vydali, a díky reklamě v komiksovém časopise první náklad brzy vyprodali a zaujali zavedené nakladatelské domy.

Zásadní myšlenka: Byl to klasický příběh, ninja potká holku, která se líbí jinému ninjovi, v souboji jeden zemře a jeho žák se chystá pomstít jeho smrt. A pak přijde na scénu zmutovaná krysa s nutkáním zachraňovat opuštěné domácí mazlíčky.

Něco pro mě nového: Na začátku Želváci neměli barevné pásky.

Můj názor: Vzhledem k tomu, že tenhle druh komiksů běžně nečtu, tak nemám moc s čím porovnat. Každopádně mi to přišlo jako zdařilá, správně překombinovaná parodie a jsem upřímně překvapená, že z této původní, trochu nerdovské, formy vyrostli až do barevného, trochu dětského světa oblíbených hrdinů. K dokonalosti tomu chyběl nějaký originálnější konec, ale asi i jeho prvoplánovost měla působit jako parodie.

Hodnocení: 

William Gibson - Neuromancer

Milý čtenářský deníčku,

na Neuromancera jsem narazila v nějakém článku o umělé inteligenci, kde ho zmiňovali v souvislosti s tím, jak by mezi sebou mohly dva počítačové mozky interagovat/bojovat. Téma mě hodně zaujalo, bohužel, zpracování spíš zklamalo.

zdroj: goodreads.com

Citát: „Brácho, teda tohle je pěkně hustej kousek softwaru. Nejvostřejší od tý doby, co vymysleli krájenej chleba. Tahle zatracená věcička je neviditelná. Zrovna teďko sem si pučil dvacet vteřin na tý malý růžový krabici čtyři skoky nalevo od ledu T-A.; mrknout se, jak vypadáme. Nevypadáme. Nejsme tam.

Nejlepší scéna: Když Molly i přes svá zranění úspěšně dokončí misi. Asi jako jediný pozitivum na celý knížce byla silná, ženská hrdinka (z roku 1984!).

Nejhorší scéna: Závěr, ve kterém mělo dojít k souboji, ale myslím, že spíš vyšuměl do ztracena.

Zajímavost o knize: Vyhrála všechny tři nejvýznamnější sci-fi ceny a stala se dílem, které definovalo žánr kyberpunku.

Zásadní myšlenka: Má smysl omezovat umělou inteligenci nějakými předpisy? Dřív nebo později si cestu k jejich obejití najde sama.

Něco pro mě nového: Kyberpunk nepatří k mým oblíbeným žánrům, takže všechno z něj pro mě bylo hodně nové. A moc mě to neoslovilo.

Můj názor: Všude vychvalují, jak má knížka nabitý děj a že se nedá odložit. Mně teda přišlo, že trvá věčnost, než se tam něco stane, děj je navíc šíleně nepřehledný a já často nevěděla, co se odehrává ve skutečnosti a co ve virtuálu. Nechápala jsem, čím se vyznačují dvě hlavní umělé inteligence a jestli se spolu chystají bojovat nebo spolupracovat. Všechno mi připadalo hrozně zamotané a nejasné.

Na druhou stranu je úžasné, že takovou knihu někdo napsal už před čtyřiceti lety. Spousta jeho vizí se vyplnila a v dnešní době nástupu umělé inteligence určitě dostává další rozměr. Zároveň bych ale řekla, že zrovna v tomhle ohledu zatím neříká nic, co by v dnešním kontextu poukazovalo na nějaké skryté hrozby (to, že ChatGPT umí napsat mail a programovat skoro líp než já neznamená, že má vůli, vědomí a nějaký cíl, který určuje jeho chování).

Ráda si na svém intelektuální seznamu odškrtnu další kultovní položku, ale zároveň vím, že do podobných knih už se pouštět nebudu, protože mě prostě nebaví.

Podobné knihy: Dvě místa na slunci (Becky Chambersová), Klára a slunce (Kazuo Ishiguro) Stroje jako já (Ian McEwan), Projekt Gilgameš (Štěpán Kučera), Ready Player One (Ernest Cline)

Hodnocení: 

Annie Ernaux - Roky

Milý čtenářský deníčku,

kdyby Ernaux nezískala Nobelovku, asi bych po Rocích nikdy nesáhla. Vynaloženého času zpětně nelituju, ale nijak zásadně mě její generační výpověď nezasáhla.

zdroj: goodreads.com

Citát: 1) Za prosluněných odpolední si ženy na lavičce v parku povídaly o plenách, dětské výživě a přitom sledovaly dění v pískovišti. Časy povídání a svěřování v době dospívání, kdy spolu trávily nekonečně času, se zdály být dávno pryč. Dřívější život, nanejvýš před třemi roky, jim připadal neuvěřitelný, k tomu se přidávala lítost, že si ho víc neužily. Teď vstoupily do světa starostí o stravu, oblečení a dětské nemoci. Ač si myslely, že nikdy nebudou jako svoje matky, najednou se stavěly na jejich místo, jen byly o něco málo lehkomyslnější a nenucenější vlivem četby Druhého pohlaví a reklamy Moulinex osvobozuje ženu a na rozdíl od nich nepřiznávaly žádnou hodnotu tomu, co se cítily povinné vykonávat, aniž věděly proč.

2) I mimo Paříž se začínalo mluvit o feministickém hnutí MLF, v novinových stáncích se objevil jejich tiskový orgán Pochodeň hoří, četla se Eunuška od Germaine Greerové, Samčí politika od Kate Millettové, Udušená tvorba od Suzanne Horerové a Jeanne Socquetové. To vše s pocitem nadšení a bezmoci, jak tomu bývá, když se v knize dočteme pravdu o sobě samých. Ženy se probudily z manželské otupělosti, seděly na podlaze pod plakátem Žena bez mužů je jako ryba bez jízdního kola a znovu vážily své životy, cítily, že jsou schopné opustit manžela a děti, odpoutat se ode všeho a psát o věcech bez obalu.

Nejlepší scéna: Bavilo mě, když jako starší pozoruje svoje náctileté děti a uvědomuje si, jak jsou jejich životy stejné, ale zároveň i úplně jiné než ten její tehdy. Vynikla tím její schopnost opravdu dobře popsat aktuální dobu a co na ní fascinuje právě její věkovou skupinu.

Nejhorší scéna: Konec kapitoly, kde je jasné, že je těhotná a půjde na potrat. Na následujících stránkách se o tom už ale vůbec nezmíní. Vím, že nelegální potrat se stal pro autorku velmi traumatickou zkušeností, ale v Rocích ho v podstatě mlčky přešla.

Zajímavost o knize: Zaujalo mě, že získala ocenění určená jak pro beletrii, tak i non-fiction literaturu.

Zajímavost o autorovi: Získala Nobelovu cenu za literaturu v roce 2022 za to, jak její osobní vzpomínky zachycují historii celé generace.

Zásadní myšlenka: Osobní paměť je mixem vlastních zážitků, společenské situace a reklam.

Něco pro mě nového: Zaujalo mě, že Tour de France je opravdu něco, co aspoň dřív sledoval celý národ.

Můj názor: Věkem i prostředím je mi autorka hodně vzdálená, takže mě její kniha neoslovila na nějaké osobní úrovni. Ocenila jsem zajímavý obraz tehdejší doby, porovnala jsem ho s tím, jak jsem buď v tom věku nebo alespoň v té době, vnímala svět já, ale samozřejmě jsem necítila žádnou sounáležitost.

Její styl mi připadá hodně výjimečný, připomíná mi obrazy moderního umění "které by mohlo namalovat moje dítě", ale při tom jsou to díla za miliony. Měla jsem neodbytný pocit, že takovou koláž vlastních vzpomínek by mohl napsat každý, ale zároveň cítím, že to tak není, a že je za tím něco víc, co z jejích knih dělá univerzální výpověď jedné generace.

Brzy mají autorce vyjít další překlady a myslím, že minimálně po tom o potratu určitě sáhnu, myslím, že tuhle vypjatou situaci bude Ernaux umět zachytit tak, jak se to nikomu dosud nepovedlo.

Podobné knihy: Noc nic nezadrží (Delphine de Vigan), Jak stvořit dívku (Caitlin Moranová)

Hodnocení: 

Anthony Burgess - Mechanický pomeranč

Milý čtenářský deníčku,

po delší době jsem si poslechla nějakou audioknihu na Českém rozhlase. Mechanický pomeranč jsem se ještě na gymplu pokoušela číst, ale nedostala jsem se přes prvních pár stránek, nerozuměla jsem jí. Ve zvukové podobě je myslím mnohem stravitelnější.

zdroj: vltava.rozhlas.cz

Citát: „Další oběť," řekl jakoby s povzdechem. "Oběť moderní doby. Půjdu a přinesu vám tu whisky, a pak vám musím trochu ošetřit rány." A odešel. Bitkově sem se po tom útulným pokojíku rozhlídl. Byly tam skoro jenom samý knihy, oheň a několik židlí, a bylo tak nějak lukovat, že tady chybí ženská hendka. Na stole stál psací stroj a spousta jakoby poházenejch papírů a já si vzpomněl, že to byl jakejsi spisovatelskej hjumaník. Mechanickej pomeranč, tak to bylo. Bylo legrační, že mi to zůstalo vězet v mozku. Nesměl sem to ale dát najevo, protože sem potřeboval pomoc a laskavou péči. Ty příšerný gražny bráčny v tom hrozným bílým placu mi tohle provedli, donutili mě k potřebě pomoci a laskavosti a přinutili mě rovněž pomoc a laskavost nabízet jinejm, pokud ji někdo ode mě vzal.

Nejlepší scéna: Když Alex v době po "léčbě" vyskočí z okna kvůli nesnesitelnosti dříve jeho oblíbené hudby. V tu chvíli se ukáže, že zprvu přátelští aktivisté se ho snaží jen využít.

Nejhorší scéna: Nepříšernější bylo rozhodně sledovat, jak sice příšerného kriminálníka, ale pořád člověka, odnaučují násilí.

Zajímavost o knize: Používá jazyk Týnů, v originále nadsat. Jeho překlad se nedá nazvat jinak než noční můrou a bohužel v češtině nevyšel dobře, aspoň třeba podle tohoto článku z iLiteratury.

Zajímavost o autorovi: Burgess v biografii o D. H. Lawrencovi tvrdí, že Mechanický pomeranč napsal během pouhých tří týdnů a pro peníze. Avšak podle zápisníků z jeho pozůstalosti se zdá, že na knize pracoval přinejmenším 18 měsíců.

Zásadní myšlenka: Manipulace s lidskou myslí, i když dělaná s těmi nejlepšími úmysly, může mít nečekané důsledky.

Něco pro mě nového: Hledala jsem si víc o původním slangu a objevila jsem Cockney rhyming slang. V překladu se bohužel ztratil.

Můj názor: V první řadě bych chtěla vychválit Davida Novotného za jeho interpretaci, myslím, že jinak bych se přes Mechanický pomeranč nikdy neprokousala, rozhlasová verze mě ale úplně strhla. Když jsem si teď přečetla, že překlad obsahuje mnoho nepřesností a zdaleka neodpovídá původnímu záměru autora, tak si říkám, že chyba tehdy před lety nebyla jen ve mně.

Osobně mi připadá, že kniha léty trochu zastarala. V době vydání se možná Angličané skutečně báli pouličních gangů, ale dneska si myslím, že má tento problém výrazně jiné projevy a popisy příšerného násilí, které hrdinův gang páchá, už mi připadají pouze nechutné.

Samotné poselství o tom, že manipulovat lidskou mysl se nemá určitě stále platí, ale nepůsobí nijak nově. A že pohnutky některých vědců jsou vyloženě zvrácené mi nepřipadá v dnešní době vůbec uvěřitelné.

Jsem opravdu ráda, že jsem se mohla prostřednictvím Novotného interpretace seznámit s tímto klasickým románem, nicméně bych řekla, že jinou váhu, než jako článek v literární historii už nemá.

Podobné knihy: Růže pro Algernon (Keyes), Město světla (Andés Barba)

Hodnocení: 

John Banville - Moře

Milý čtenářský deníčku,

rozhodla jsem se načíst si autory, jejichž knihy se často objevovaly v nominacích na Bookerovu cenu nebo ji i přímo vyhráli. Jedním z nich je i Banville a jeho Moře, za které získal zmíněnou cenu v roce 2005.

zdroj: databazeknih.cz

Citát: Z rádia paní Promenádové se linula nějaká píseň a Chloe si nepřítomně pobrukovala její malátnou melodii. Písně byly tehdy náramně důležité, samé lkaní z touhy a rozchodu, šišlavá podstata toho, co jsme považovali za lásku.

Nejlepší scéna: Závěrečné líčení manželčiny smrti.

Nejhorší scéna: Celá střední část, ve které popisuje, co se dělo o prázdninách. Nebavilo mě to a vlastně nemám pocit, že to jakkoliv přispívalo k hlavní dějové linii.

Zajímavost o knize: Třináctá autorova kniha, získal za ní Bookerovu cenu v roce 2005 (mezi další nominované patřili třeba Ishiguro nebo Barnes).

Zajímavost o autorovi: Je často zmiňován jako kandidát na Nobelovu cenu za literaturu. Jednou mu prý někdo volal, že cenu získá, ale pak ji dostal někdo jiný.

Zásadní myšlenka: Smrt nás vždycky poznamená.

Můj názor: Hrozně dlouho mi trvalo, než jsem se do knihy nějak začetla. Vůbec jsem nechápala, proč bych se měla starat o osud nějakého staršího chlápka, který se vrací na místo, kde jako dítě trávil prázdniny. Jasně, dalo se předpokládat, že děj spěje k nějaké tragédii, ale to neznamenalo, že mě to zajímá.

Víc jsem se do knihy začetla až později, když se vypravěčovo mladé já konečně skamarádilo Graceovými a hlavně když se víc začal vracet k životu a nemoci své ženy.

Závěrečné propletení dvou smrtí a určitý záchvat šílenství, které vyvolalo v mysli hlavního hrdiny, sice dalo celému románu jakési vyústění, ale já osobně si vůbec nejsem jistá, o čem vlastně autor psal. Očekávám, že k lidem s jiným životním příběhem román mluví jasněji, mně zůstal jeho smysl zatím skrytý.

Podobné knihy: Začátek na řadu způsobů (Jon McGregor), Zeptej se táty (Jan Balabán)

Hodnocení: 

Édouard Louis - Kdo zabil mého otce & Boje a proměny jedné ženy

Milý čtenářský deníčku,

Louisovi vyšel v Čechách jeho poslední román a na jaře zaplnil knižní média svou návštěvou Prahy. I kvůli tomu jsem se rozhodla přečíst si jeho dvě předchozí knihy, ve kterých se svým způsobem vyrovnává se vztahy s otcem a matkou.

 

zdroj: goodreads.com

Citát: Maskulinita – nechovat se jako holka, nebýt teplouš –, to znamenalo vypadnout ze školy co nejdřív a předvést ostatním svou sílu, ukázat svou nepoddajnost, a konstrukce maskulinní identity, jak z toho vyvozuju, tedy představovala rezignaci na jiný život, jinou budoucnost, jiný společenský osud, který by umožnilo studium. Maskulinita tě odsoudila k chudobě, finanční nouzi. Nenávist k homosexualitě = chudoba. (Kdo zabil mého otce)

Říkali mi, že literatura se nikdy nemá opakovat, a já chci psát znovu a pořád jen tentýž příběh, vracet se k němu, dokud skrze něj nepůjdou zahlédnout útržky pravdy, hloubit v něm jednu díru za druhou, dokud to, co se skrývá za ním, nezačne prosakovat. (Souboje a proměny jedné ženy)

Zásadní myšlenka: Ať dělají chudí lidé cokoliv, společnost a třída je stejně semele.

Něco pro mě nového: Pár detailů z francouzské politiky o tom, jak se na přelomu tisíciletí začalo pomalu ukrajovat ze systému sociální podpory.

Můj názor: Autor píše neustále tu samou knihu a postupně čím dál víc tíhne k tomu používat svoje romány jako manifest proti kapitalismu a třídním rozdílům. Myslím, že ještě před deseti, patnácti lety by k takovým hlasům v Česku byli lidé hluší, ale dnes se tu najde celkem významné množství městských liberálů, kteří se otevřeně hlásí k levici a pro které může být Louisova tvorba inspirativní.

Pro mě osobně jsou tyto dvě krátké knížečky až příliš angažované, prvoplánové a nesouhlasím s autorem v tom, že společnost a chudoba může za to, že jsou někteří lidé zlí, nemocní a nachází se v celkově bezvýchodné situaci.

Jsem hrozně zvědavá, o čem bude psát za dvacet let. Osobně očekávám, že ho postupně přejde "mladický radikalismus" a s věkem dospěje ke smířlivějšímu pojetí světa.

Knihy samotné jsou kraťounké, rychle přečtené a příběhy rodičů jsou vylíčeny tak sugestivně, že si je vybavím i několik měsíců od přečtení. Rozhodně se dají doporučit komukoliv, kdo se nebojí levicových názorů.

Trochu víc se mi líbila ta o matce, protože mi přišlo, že tam víc připouštěl, že může existovat východisko, zároveň je vidět, že s ní měl mnohem bližší vztah (i když to v jednu chvíli popírá slovy, že už jako dítě ji nechtěl zatěžovat svými problémy). Knize o otci bych dala jen tři hvězdičky.

Podobné knihy: Skoncovat s Eddym B.(Édouard Louis), Svobodné ženy, svobodní muži (Camille Paglia), Sedmá funkce jazyka (Laurent Binet)

Hodnocení: 

Julian Barnes - Elizabeth Finch

Milý čtenářský deníčku,

knížku Elizabeth Finch jsem si koupila na služebce v Anglii krátce potom, co vyšla. Překvapilo mě, jak rychle ji nakonec přeložili do češtiny a říkala jsem si, že si ji už opravdu musím přečíst, abych aspoň trochu předběhla ostatní tuzemské čtenáře.

zdroj: goodreads.com

Citát: 1) I've often puzzled over the relationship between men and women. (Men and men to a lesser degree, women and women hardly at all: the latter pairing seems obvious and sensible, not just as a matter of taste, but of necessity, given how the world has been fucked up by men.)

2) And what category did my love for EF fall into? Well, I'd say that it was Romantic-Stoic, which was appropriate. And say did I love her more than either of my wives? Put it this way: part of love is being surprised by the person you love, even if you know them deeply and well. It's a sign that love is alive. Inertia kills love - and not just sexual love; all kinds of love.

Nejlepší scéna: Bavil mě příběh císaře Juliana a autorovy úvahy o tom, co by se stalo, kdyby nakonec jeho ústup od křesťanství uspěl napříč celou tehdejší Římskou říší. Nebyla by žádná renesance, žádné osvícenství, protože křesťanství by nezastavilo rozvoj antické vědy a umění.

Nejhorší scéna: Úvodní popisy hodin s EF. Moc jsem jim nerozuměla a nechápala jsem, co že to vlastně chce EF studentům předat.

Zajímavost o knize: Hlavní postava je částečně založena na Barnesově známé Anitě Brooknerové, spisovatelce, laureátce Bookerovy ceny a kunsthistoričce.

Zásadní myšlenka: Interpretovat život starověkého císaře je možná jednodušší než snažit se popsat tajemný život člověka, kterého jste znali dvacet let.

Něco pro mě nového: Postava Juliana Apostata, vůbec jsem si nepamatovala, že někdo takový v antickém Římě vládnul.

Můj názor: Musím říct, že angličtina v tomto případě byla zásadní překážkou. Barnesova slovní zásoba je hodně bohatá a téma náročné. I proto se mi asi nejvíc líbila střední část o císařovi, které jsem rozuměla docela dobře, kdežto u rámujícího příběhu mi asi unikaly nuance, které by celé dílo udržely pohromadě.

Celkově jsem si ale knihu užila, Barnesův styl, ve kterém propojuje esej a běžné vyprávění, mě baví, a i tentokrát jsem si vypsala spoustu citátů a trefných pozorování o lidském životě a vztazích.

Myslím, že někdy v budoucnu se ke knize vrátím v češtině, abych si jí znovu užila a pochopila, co mi při prvním čtení uniklo.

Podobné knihy: Roviny života (Julian Barnes), Loutkář (Jostein Gaarder)

Hodnocení: