Julian Barnes - Vědomí konce

Milý čtenářský deníčku,

Vědomí konce jsem si koupila v charity shopu v angličtině, ale po Elizabeth Finch jsem věděla, že si ho stejně musím sehnat i v češtině. A rozhodně se to vyplatilo.

zdroj: goodreads.com

Citát: Když je člověk navíc mladý, domnívá se, že dokáže předvídat, jakou bolest a bezútěšnost mu pokročilý věk přinese. Představuje si, jak je osamělý, rozvedený, či ovdovělý, jak mu odrostou děti, jak začnou umírat přátelé. Představuje si, jak ztrácí společenské postavení, veškerou touhu i veškerou přitažlivost. Může dokonce zajít ještě dál a uvažovat o blížící se smrti, jíž bude čelit sám, bez ohledu na to, jakou společnost kolem sebe nashromáždil. Jenže to je pohled čistě kupředu. Nikdy se mu ale nepodaří pohlédnout kupředu a pak si představit sám sebe, jak z toho bodu v budoucnosti hledí zase zpátky.

Nejlepší scéna: Setkání přátel, během něhož hlavní hrdina seznámí svou přítelkyni s kamarádem, kvůli kterému se s ním nakonec rozejde.

Nejhorší scéna: Dopisování si s notářkou a neustálé doufání, že se dostane k deníku, který ukrývá tajemství přítelovi sebevraždy. Opravdu jsem doufala, že jej nakonec získá. A ono nic.

Zajímavost o knize: Získala Bookerovu cenu v roce 2011 a patří mezi Barnesovi nejčtenější (aspoň podle Goodreads).

Zásadní myšlenka: Co když nakonec zjistíme, že všechno bylo jinak a možná máme na rukou krev?

Můj názor: Barnes ve svojí nejlepší formě opět kombinuje silný příběh a komentáře k životu, které občas přechází stylem až do eseje. Příběh i jeho postavy jsou vystavěny velmi plasticky a kniha má jasné poselství, aniž by sklouzla k nějakým klišé.

Moje největší výtka směřuje vlastně k délce románu, přečetla jsem ho tak rychle, že jsem si ho ani pořádně neužila. Také jsem se příliš soustředila na to, jak se hrdina dostane k deníku a co v něm asi odhalí, takže jsem nedávala tolik pozor na různé autorovy podstrčené komentáře. To je ale moje chyba, nikoliv Barnesova.

Musím říct, že mě úplně dostal konec. Nečekala jsem, že bude tak temný, smutný, že vypravěči připraví takovou životní lekci, navíc v době, kdy už s tím, co se v minulosti stalo, nemůže vůbec nic dělat, jen o tom přemýšlet a přehodnotit svoje minulé názory.

Podobné knihy: Pohlédnout do slunce (Julian Barnes), Soumrak dne (Kazuo Ishiguro), Altruisté (Andrew Ridker)

Hodnocení: 

Klára Wang Tylová - Ostrov duchů

Milý čtenářský deníčku,

pamatuju si, že Ostrov duchů hodně chválila moje sestra, tak jsem od něj měla docela vysoká očekávání. Těm bohužel úplně nedostál.

zdroj: goodreads.com

Nejlepší kapitola: Hodně se mi líbila ta o realitním makléři, který musí řešit pronájem bytu, ve kterém někdo umřel. Kromě samotné povídky oceňuju i její pořadí ve sbírce, protože ideálně propojila předchozí příběhy.

Nejhorší kapitola: Moc mě nebavil hned první příběh o divném, žárlivém klukovi, který přes své ego nevidí ani holku, o které tvrdí, že ji miluje. Prostě krajně nesympatický týpek.

Zajímavost o autorovi: Studovala a také jako dopisovatelka pracovala několik let na Tchaj-wanu.

Zásadní myšlenka: Kde na ně věří, tam duchové existují.

Něco pro mě nového: Celkově téma duchů v tchajwanské společnosti.

Můj názor: Rozhodně nemůžu knize upřít čtivost, atraktivní téma a celkově příjemné zpracování. Zároveň jsem ale postrádala jakýkoliv hlubší rozměr, něco, co by mluvilo přímo ke mně nebo mi ukázalo něco nového, unikátního. Prostě skvělá, krátká oddechovka, nic víc.

Podobné knihy: Černé jazyky (Dita Táborská), Vegetariánka (Han Kang), Losos v kaluži (Markéta Lukášková), Probudím se na Šibuji (Anna Cima)

Hodnocení: 

Edward St. Aubyn - Marně hledám slov

Milý čtenářský deníčku,

St. Aubynovu pentalogii o zlaté mládeži všichni vychvalují, ale mě osobně tématem moc neláká. Zato satirická jednohubka o Bookerově ceně si mě získala hned po přečtení anotace.

zdroj: goodreads.com

Citát: „Kvůli pomstě, samozřejmě. V osvícenější době by porotce vyvlekli na náměstí a nechali zbičovat,“ rozhorlil se Sonny a jeho tělo se na chvilku uvolnilo pod konejšivým vlivem nostalgie. „Rozzuřený dav," pokračoval a teatrálně rozhodil ruce v představě toho výjevu, „by jim utrhal údy, aby je tak potrestal za urážku těch, jimž oni sami nesahají ani po kotníky. Ale v téhle degenerované době si asi budeme muset vystačit s nájemným vrahem. Neznáš někoho takového? Pokoušel jsem se dostat sem jednoho takového chlapíka z Dillí, ale nedali mu vízum. Byrokrati.“

Nejlepší scéna: Nejvíc mě bavila linka poněkud bezvýznamného politika, který k rozhodování o ceně přistupuje jako k velké politické hře a z krátkého projevu v přímém přenosu plánuje vytěžit body, kterému mu pomůžou v příštímu volebnímu vítězství.

Nejhorší scéna: Závěrečný ceremoniál. Čekala jsem buď větší frašku nebo nějaké překvapení, ale v zásadě všechno probíhalo podle mých předpokladů.

Zajímavost o knize: Kniha poukazuje na mnoho skutečných událostí, ke kterým došlo v předešlých ročnících Bookerovy ceny. Já sama bych je nepoznala, proto oceňuji jejich identifikaci v původním českém doslovu.

Zajímavost o autorovi: Jeho kniha Mateřské mléko byla nominována na Bookera v roce 2012, z této zkušenosti čerpá v Marně hledám slov.

Zásadní myšlenka: Kvalita díla nebo politika? A jak se vlastně pozná kvalitní román?

Můj názor: Z první kapitoly (o politikovi, který předsedá porotě) jsem byla nadšená. Pak následovalo zmatení a snaha zapamatovat si a správně propojit všechny protagonisty. Překvapivě se mi to docela povedlo. Pak už jsem si jen užívala nemožné situace, ke kterým postupně docházelo.

Autorova kritika literárního provozu mi přišla hodně trefná a vlastně docela zajímavá, protože odhaluje skryté stránky snad nejprestižnější literární ceny. Někdy je za hranou (příliš mnoho sexuálních partnerů), občas trochu nudí (kdo bude hlasovat pro koho), ale obecně mě většinou opravdu bavila a můžu doporučit každému, kdo rád sleduje různé literární ceny.

Podobné knihy: Šváb (Ian McEwan), Mount Kodaň (Kaspar Colling Nielsen)

Hodnocení: 

Muriel Sparková - Nejlepší léta slečny Jean Brodieové

Milý čtenářský deníčku,

Muriel Sparková patří mezi nejvýznamnější britské autorky druhé poloviny 20. století, přesto jsem o ní zatím skoro neslyšela. Rozhodla jsem se proto, že si přečtu její asi nejvýznamnější román Nejlepší léta slečny Jean Brodieové. Mezi moje osobní favority ji bohužel nevynesl.

zdroj: goodreads.com

Citát: Jelikož začínala hodina zeměpisu, visela přes tabuli rozvinutá velká mapa. Slečna Brodieová se s ukazovátkem v ruce otočila a chtěla jim předvést, kde leží Aljaška, pak se ale znovu obrátila ke třídě a řekla: „Nejdřív umění a náboženství, pak filozofie, nakonec věda. To je pořadí velkých životních témat, to je pořadí jejich důležitosti."

Nejlepší scéna: Bavily mě scény, kdy slečna Brodieová mluvila o Itálii a svém obdivu k Mussolinimu. Přišlo mi to jako zajímavý kontrast k její nechuti podřídit se autoritě ředitelky a učit podle stanoveného plánu.

Nejhorší scéna: Opečovávání pana Lowthera. Její vztah k němu byl zvláštní, dlouhý, a nakonec vlastně nikam nevedl. 

Zajímavost o knize: Kritici ji zařadili hned do několika seznamů nejvýznamnějších knih a byl podle ní natočen film, za hlavní roli v něm získala Maggie Smith Oscara.

Zajímavost o autorovi: Dívčí škola a jedna z jejích učitelek posloužily jako předlohy pro knihu a autorka sama sdílí určité charakteristiky se Sandrou.

Zásadní myšlenka: Jak se stát crème de la crème?

Můj názor: Na knize je vidět, že vznikla v roce 1961 a popisuje dobu ještě starší. Nedokázala jsem ve slečně Brodiové ani jejích svěřenkyních najít cokoliv, co by mohlo nějak mluvit k současnosti. Jejich lásky, vzájemné závazky, předstírání a pátrání po tom, co tedy předstírané není... Samozřejmě, lidé se tak chovají stále, ale díky technologiím a celkové změně společnosti už jsou projevy tohoto chování úplně jiné.

Všude knihu vyzdvihují kvůli dokonalému vykreslení charakterů a jejich lidských chyb. Možná, že tehdy to bylo něco nového, jedinečného, ale v dnešní době už je to snad standard. Můžu si říkat, že tady je to udělané jen náznaky, spíš na základě chování, autorka se nesnaží dostat hrdinům do hlavy, ale já osobně v tom prostě nevidím, aspoň v dnešní době, nic ojedinělého.

Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, docela bych se někdy podívala i na film, ale nemyslím, že budu od Muriel Spark číst něco dalšího. Obávám se, že pro mě její umění uvízlo v minulém století.

Podobné knihy: Prach, který se snáší ze snů (Louis De Bernières), Pokání (Ian McEwan)

Hodnocení: 

J. R. R. Tolkien - Hobit

Milý čtenářský deníčku,

po táboře přichází zásadní období pátrání po tématu na další rok. Já už mám jasno, chci, abychom hráli na Hobita. Takže jsem si ho musela nejdřív přečíst.

zdroj: goodreads.com

Citát: Zloději! Hoří! Vražda! Něco takového se mu od jeho příchodu do Hory ještě nestalo! Jeho zuřivost se vymyká popisu – tak zuřívají jenom boháči, kteří mají víc, než mohou využít, když najednou přijdou o něco, co měli dlouho v majetku, ale nikdy jim to k ničemu nebylo. ani to nepotřebovali.

Nejlepší scéna: Asi nejvíc mě bavilo zajetí pavouky, přišlo mi, že tahle epizoda měla spád, a navíc se v ní Bilbo ukázal jako skutečný hrdina. Taky prostředí bylo velmi sugestivně vylíčené.

Nejhorší scéna: Zabití draka. Myslím, že tím měla kniha skutečně vyvrcholit, ale ono se to stalo tak skoro mimochodem, bez nějakého většího úsilí, spíš s velkým štěstím.

Zajímavost o knize: Tolkien ji vlastně nikdy nechtěl vydat, byla složená z příběhů, které vyprávěl svým dětem na dobrou noc. Pán Prstenů vznikl až později a všechno ostatní bylo vydáno až posmrtně.

Zásadní myšlenka: I zpohodlnělému hobitovi může v žilách kolovat dobrodružná krev, a tak nezbývá než reagovat na její volání.

Můj názor: Pána prstenů jsem četla někdy ve čtvrté třídě a nic si z něj nepamatuju, takže větším symbolem jeho světa jsou pro mě Jacksonovy filmy. Byla jsem zvědavá, jak vlastně působí originální text a jestli si opravdu zaslouží tolik obdivu. A můj závěr je, že spíš ne. Omlouvám se.

Příběh mi přišel až příliš rozvláčný, hrozně dlouho trvalo, než se někam posunul a Pytlíkovo neustálé remcání mě postupně nudilo víc a víc. Asi nejvíc mě pak naštvala scéna s drakem, myslím, že si Šmak zasloužil epičtější vylíčení své smrti a osobně mám pocit. že film mu složil mnohem větší hold než originální dílo. Ale možná je jen moje fantazie příliš omezená a nedokázala jsem si tolik užít popisný text. Bitva pěti armád sice trochu napravila mizerný dojem ze zabití draka, ale vytáhnout knihu pro mě na víc než 3 hvězdičky nedokázala.

Na závěr ale samozřejmě uznávám, že jde o úžasný příběh, těším se, až ho budu číst s dětma, a doufám, že poslouží i jako skvělá předloha pro celotáborovku. Možná mě tolik nebavil příběh, ale svět, který Tolkien vytvořil, mi stále připadá okouzlující.

Podobné knihy: Pán prstenů (J. R. R. Tolkien), Jeho temná hmota (Philip Pullman)

Hodnocení: 

Sára Zeithammerová - Stehy

Milý čtenářský deníčku,

Stehy patří mezi poslední e-knihy, které jsem si v poslední době koupila, protože se mi nechtělo čekat až všemi vychvalovaný román bude k mání v knihovně. Vyplatilo se.

zdroj: goodreads.com

Citát: A pomaličku se dostáváme do toho věku, kdy jsme pořád mladé, ale už ne tolik, abysme zaujaly kohokoliv, na koho si ukážeme. Ještě pár let a začne být znepokojena naše matka, naše sestra, naše babička, naše teta, naše gynekoložka a stanou se z nás ty třicátnice, které jezdí na seznamovací zájezdy a přijímají nabídky na rande naslepo od matčiných kolegyň z práce, protože věříme, že Libor, který se nedávno rozvedl, a který je hrozný sympaťák a je mu jenom čtyřicet dva a z toho horskýho kola je pořád v dobrý formě, bude dobrý kompromis. Ale tam ještě nejsem a nikdy nebudu.“

Nejlepší scéna: Bavilo mě, když do obchodu přišel i manžel a obě ženy se rozhodly, že mu neprozradí, že tu je jeho milenka.

Nejhorší scéna: Jedné z hlavních hrdinek v dětství umřeli rodiče. Po několika měsících od přečtení už ani nevím které. Přišlo mi, že vyprávět jejich podrobnou historii je vlastně trochu nadbytečné.

Zajímavost o autorovi: Kromě knih píše hlavně scénáře. Je podepsaná pod seriálem Pět let, který jsem před nějakým rokem úplně zhltla.

Zásadní myšlenka: Víš, že vím? Ale zachováme tvář...

Můj názor: V první řadě mě samozřejmě zaujalo prostředí románu, který se odehrává v módním butiku, který vybudovala jedna z hlavních hrdinek. Hned vzápětí mě zaujal příběh, ve kterém se setkává milenka s manželkou a čtenář jen pomalu odhaluje, jak se do těchto rolí dostaly a hlavně, jak v nich budou pokračovat.

Jak už jsem zmínila, oželela bych vyprávění o dětství, postavy mi přišly i tak celkem zaměnitelné, kromě věku je od sebe neodlišovalo téměř nic, nepodařilo se mi v nich zahlédnout nějaký zásadní odlišný povahový rys. Ale tak možná proto si je Hynek obě vybral.

Jinak mě ale kniha v žádném ohledu nezklamala. Četla se moc dobře, možná byl její jazyk až příliš jednoduchý, trochu úsečný, ale celkově určitě nerušil. Příběh mě bavil a myslím, že i konec se vlastně povedl. Takže budu bedlivě sledovat, co dalšího autorka napíše, ať už to bude kniha, seriál nebo film.

Podobné knihy: Věci, na které nastal čas (Petra Soukupová), Co ti je do toho (Hana Lundiaková), Než potkala mě (Julian Barnes)

Hodnocení: 

Jan H. Vitvar - Umění, kterému nikdo nerozumí

Milý čtenářský deníčku,

mám zase zpoždění asi deset knížek, takže příštích pár příspěvků bude opravdu jen telegraficky.

zdroj: goodreads.com

Citát: Guerillové dívky v roce 1989 spočítaly, že v newyorském Metropolitním muzeu je v sekci moderního umění zastoupeno pouhých 5 procent děl, která vytvořily ženy. Zbytek byl pořízen od jejich mužských kolegů. Co ale bylo ještě víc alarmující: celých 85 procent aktů vystavených v muzeu jsou akty žen. Narušit do té doby dominantní umělecký kánon se členky sdružení pokusily plakátem s nápisem: „Musí být ženy nahé, aby se dostaly do Metropolitního muzea?“ Úspěšně. Plakát se stal jednou z uměleckých ikon 20. století a dnes už si dává jakákoli umělecká instituce (pochopitelně míněno v civilizovaném, liberárně-demokratickém světě) dobrý pozor, aby v jejích sbírkách a prezentacích nedocházelo k podobně fatálnímu nepoměru.

Nejlepší kapitola: Vyřazeni z kánonu aneb To není české. Vůbec mě do této chvíle nenapadlo, že bychom vyřazovali německé (a romské a další) umělce z českého umění, i když žili v Čechách. V literatuře to myslím neděláme (tolik?), přitom tam je jazyk umělce (a jeho díla) mnohem důležitější.

Nejhorší kapitola: Asi ta úvodní o tom, že někdo uklidil nějaké umění. Mám pocit, že většinu historek už jsem znala a nevidím v nich tedy nic nového, poučného.

Zásadní myšlenka: Umění má mnoho podob a pokud neznáme kontext, můžou se některé jevit jako veskrze podivné.

Něco pro mě nového: Kromě o výše zmíněných umělcích ne-Češích jsem se hodně dozvěděla o českém aktivistickém umění a jeho kontextu.

Můj názor: Hrozně mě mrzí, jak se kniha tváří navenek. "Historky z podsvětí" zní strašně lacině a nákupní taška na obálce je už tak známá, že mě osobně nezaujme. Měla jsem kvůli těmhle vnějším atributům od knihy mnohem nižší očekávání a asi bych si jí ani nekoupila, kdybych autora neznala a navíc neslyšela podcast Megafon, kam přišel jako host.

Nejzajímavější pro mě bylo, když se autor věnoval českému nebo celkově umění Východního bloku, protože už jsem četla spoustu zahraničních knih o moderním umění, ale to české mi pořád zůstávalo do značné míry skryto. Zároveň právě v českém kontextu upozorňuje na spoustu detailů, díky kterým se najednou všechno začne skládat v kompaktní obrázek. Celkově doporučuju!

Podobné knihy: Na co se to vlastně díváme? (Will Gompertz), Sedm dní ve světě umění (Sarah Thorntonová)

Hodnocení: 

Klára Vlasáková - Těla

Milý čtenářský deníčku,

na Těla od Kláry Vlasákové jsem se opravdu těšila, zvlášť po tom, co je vychválili v podcastu TL;DR. Konec slabší, ale jinak moje očekávání nezklamala.

zdroj: goodreads.com

Citát: 1) Ale nejpodivnější na tom je, že já se ve skutečnosti necítím zase tak jiný než v době, kdy mi bylo třeba třicet nebo čtyřicet. Někdy se zahlídnu v odrazu výlohy a napadne mě – kdo je ten starý nevrlý dědek? A vážně mi pár vteřin trvá, než si uvědomím, že to jsem já!"

2) I jí připadá celá situace dojemná, ale brečet nemůže. Od doby, co ovdověla, připadá si ve větší společnosti nejistě a nevhodně - najednou je totiž jenom sama a sebe, není s ní nikdo, kdo by mohl aspoň na chvíli překrýt její konverzační výpadky a pochybení. Marie se tak musí neustále hlídat, posuzovat zvnějšku a přemýšlet, jestli je dostatečně důstojná, klidná a přesvědčivá. Teprve ted tak doceňuje onu jemnou, ale důležitou funkci manželství, kterou do doby, než její muž zemřel, brala jako zcela samozřejmou.

Nejlepší scéna: Svatba, kde zoufalá nevěsta čeká, až jí maminka vyčistí flek na šatech, a pak je na ní i přes úspěšnou záchranu zbytek dne protivná jako obvykle.

Nejhorší scéna: Všechny ty scény s oběšenými myšmi v parku. Vůbec jsem nepochopila, co jimi chtěla autorka říct.

Zásadní myšlenka: Matky stárnou, dcery jsou protivné, těla se rozpadají a co stáří potřebuje mladí nevidí.

Něco pro mě nového: Pohled staršího člověka na život. Ale je skutečně autentický, když ho napsala třicátnice?

Můj názor: Od první stránky jsem byla nadšená, už jenom proto, že se v ústřední dvojici hodně vidím a zrcadlo, které mi autorka nastavila rozhodně nebylo lichotivé. Hrozně bych si přála slyšet názor čtenářek v Mariině věku, aby mi potvrdily, že její uvažování a chování jim připadá věrohodné.

Jsem ráda, že tentokrát zvolila Vlasáková přímočařejší příběh, takže na rozdíl od Prasklin mám pocit, že jsem většinu pochopila (až na ty myši). Konec mi teda uniknul, ale zbytek knihy mi připadal skvělý, zvedal témata, která jsou jinak hodně na okraji. Můžu doporučit hodně širokému publiku.

Podobné knihy: Zahrada (Petra Dvořáková), Soběstačný (Zuzana Dostálová)

Hodnocení: 

Teodora Dimova - Matky

Milý čtenářský deníčku,

tahle knížka patří mezi ty, které jsem si chtěla přečíst, protože pochází z neobvyklé jazykové oblasti, konkrétně bulharské.

zdroj: goodreads.com

Zajímavost o knize: Podnětem pro jeho napsání byla skutečná událost – v roce 2004 v druhém největším bulharském městě Plovdivu ubily mladou dívku její dvě spolužačky.

Zásadní myšlenka: Zlo a chudoba jdou ruku v ruce.

Něco pro mě nového: Bulharská mizérie sužující celou společnost.

Můj názor: Upřímně, už je to tak dlouho, co jsem knížku četla, že si toho moc nepamatuju. Nejdřív jsem se nemohla začíst, příběhy dětských hrdinů mě moc nezajímaly, ale už asi u třetího se to zlepšilo a jeden z posledních o dvojčatech, která žijí rozdělena kvůli pomstychtivosti rodičů, mě vyloženě dojal. Závěr, ve kterém dojde k hromadné vraždě, mě totálně znechutil, moc jsem nepochopila, co děti k činu vedlo. Netuším, jak se odehrál zločin, jímž se autorka inspirovala, možná působil taky naprosto nelogicky, každopádně nemám pocit, že by se autorce popsáním předchozí historie dětí podařilo v čtenáři vzbudit empatii nebo dokonce pochopení k jejich činům.

Podobné knihy:

Hodnocení: 

Chimamanda Ngozi Adichieová - Feminismus je pro každého

Milý čtenářský deníčku,

následuje další feministická jednohubka od Adichieové.

zdroj: goodread.com

Citát: „Proč se musíte vymezovat jako žena? Proč nevystupujete jen jako lidská bytost?" Takovými otázkami se dají bagatelizovat specifické zkušenosti. Ovšemže jsem lidská bytost, ale jisté věci se v životě dějí proto, že jsem žena. Mimochodem, tentýž člověk se zároveň často bavil o tom, co zažívá jakožto muž černé pleti.

Můj názor: Jako obvykle autorka velmi úderně shrnuje, proč feminismus je pro každého. Zároveň musím přiznat, že tentokrát je víc znát, že vystupuje zároveň z pozice někoho, kdo pochází z Afriky a tím pádem upozorňuje i na témata, která se na Západě už zdají vyřešená. Což vlastně považuju spíš za výhodu, protože do té doby jsem nic takového nečetla. Obecně můžu doporučit jako příjemnou jednohubku.

Podobné knihy: Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních (Chimamanda Ngozi Adichieová), Feministkou snadno a rychle (Duo Docentky)

Hodnocení: 

Akwaeke Emezi - Zřídlo

Milý čtenářský deníčku,

měla jsem štěstí hned na dvě úžasné knihy. Po Zahradě přišlo na řadu Zřídlo, které mě svými neotřelými vypravěči nadchlo snad ještě víc.

zdroj: goodreads.com

Citát: Když se ona, naše tělo, drala do světa, kluzká a hlasitější než osada bouří, brána byla dokořán. Už jsme v ní, v našem těle, měli mít své pevné místečko, měli jsme spát v jejích blanách, sesynchronizovaní s její myslí. Bylo by to tak nejbezpečnější. Jenže brána místo toho, aby za sebou uzavírala vzpomínky, zela dokořán, a proto jsme od začátku zmatení. Byli jsme zároveň staří a čerstvě zrození. Byli jsme jí, a zároveň nebyli. Nebyli jsme při smyslech, ale byli jsme naživu největší problém vlastně spočívaly tom, že jsme zůstali samostatnými jednotkami a nestali se bezvýhradně a pouze jí.

Nejlepší scéna: Když se objevil sv. Vincent. Měla jsem pocit, že je to poprvé, kdy se v Adě zrodil někdo pozitivní, jehož přítomnost není destruktivní.

Nejhorší scéna: Když Asughara vypráví, jak spí s každým, ale že Ada u toho vlastně není a že jí tím chrání a zároveň sebe sytí a nemůže si pomoct. Přišlo mi to hrozně silné, ale zároveň hrůzné.

Zajímavost o knize: Jde o debut, který získal spoustu cen, a navíc je hodně autobiografický.

Zajímavost o autorovi: Emezi se identifikuje jako nebinární, jejich tělo obývá spousta bytostí, přesně, jak popisuje v knize.

Zásadní myšlenka: Západní medicína je mocná, ale občas se vyplatí, vrátit se ke kořenům a hledat vysvětlení v dávné mytologii.

Něco pro mě nového: Náboženství Igbů a vůbec jejich kultura. Sice jsem o nich už něco věděla z Purpurového ibišku, ale tady jsem se toho dozvěděla ještě mnohem víc.

Můj názor: Nejdřív jsem byla trochu zmatená a knížka mi přišla prostě zvláštní. Přístupnější se stala se zrozením Asughury, i když k tomu vedla jedna z nejpříšernější scén z celé knihy. Vzhledem k tomu, že jsem byla stále trochu zmatená, rozhodla jsem se si o ní trochu něco přečíst. Teprve tehdy jsem zjistila, že jde o autobiografii a autoři v ní věrně popisují to, co sami prožívají. V tu chvíli jsem román začala vnímat z úplně nové perspektivy a totálně mě pohltil. Nevěřím na žádnou esoteriku, ale prožívání autorů je natolik zvláštní, že se mu nedá než zcela uvěřit.

Autorka píše svižně, nesnažila se o nějakou složitou strukturu, postupovala chronologicky a kouzlo knihy tkví v jejím obsahu nikoliv formě. Aby byl efekt ještě větší, myslím, že by mohla obsahovat původní odstavec podepsaný autory, ze kterého by bylo jasné, že jde o autobiografii.

Nemyslím si, že se bude líbit každému, román je opravdu hodně neobvyklý, ale nepochybuji o tom, že si jeho unikátní pojetí získá spoustu čtenářů tak, jako si získal mě.

Podobné knihy: Purpurový ibišek (Chimamanda Ngozi Adichieová), Zůstaň se mnou (Ayobami Adebayová), Malý život (Hanya Yanagihara)

Hodnocení:

Petra Dvořáková - Zahrada

Milý čtenářský deníčku,

na Zahradu jsem se těšila už dlouho, ale jako obvykle mi trvalo dlouho, než jsem se k ní dostala. A jako obvykle mě Petra Dvořáková nadchla.

zdroj: databazeknih.cz

Citát: Hanka s Broňkem se na sebe podívají. „Tak promiň, že nemlčíme k tomu, že jde někdo úplně proti Bohu... a proti přírodě... A ty k tomu tý holce ještě žehnáš...“

„Jasně, proti Bohu, že to tak víte,“ začíná se mi svírat hrdlo. Jak můžou být takoví? Majitelé pravdy! Dokud jsem byl pan kaplan a nevěděli, co si ve skutečnosti myslím, neměli problém. Tvářili se, že táhneme za jeden provaz. Ale jen pokud se člověk pohyboval v těch správných mantinelech. Jejich uctivost se jako mávnutím proutku promění v pohrdání a nadřazenost.

Nejlepší scéna: Seznámení hlavního hrdiny se sousedem doktorem. Přišlo mi, že má pochopení, které by si člověk přál u každého doktora.

Nejhorší scéna: Když mu plot posprejují sprostými a urážlivými nápisy.

Zajímavost o autorovi: "Moh­la bych říct, že mám pro své­ho hrdi­nu napros­to pocho­pe­ní, ale o to víc vyvstá­vá otáz­ka, jest­li bych oprav­du doká­za­la být takhle chá­pa­vá a tole­rant­ní i v realitě." (Kavárna nakl. Host Brno)

Zásadní myšlenka: Jak žít, když je "chyba" integrální součástí osobnosti?

Můj názor: Budu stručná, protože toho nechci z obsahu knihy moc prozradit. Knihu jsem hltala v podstatě od první stránky a opravdu obdivuju autorku, že zvládla tak věrohodně popsat něco tak strašně těžkého. Metafora zanedbané zahrady působí dokonale a přitom není nijak násilná ani doslovná. Trochu jsem se bála konce, nechtěla jsem, aby působil moc teatrálně nebo naopak příliš růžově, ale myslím, že i tady to autorka zvládla. Prostě nemám co vytknout!

Podobné knihy: Vrány (Petra Dvořáková), Houbařka (Viktorie Hanišová), Soběstačný (Zuzana Dostálová)

Hodnocení: 

D. B. C. Pierre - Vernon Bůh Little

Milý čtenářský deníčku,

o Vernonu Bohu Littleovi vyšla jedna epizoda The Booker Prize Podcast. Aniž bych si jí před tím poslechla, objednala jsem si jí na Knihobotovi za hned ji začala číst, protože jsem si jí nechtěla nechat vyspoilovat. Kdybych tak věděla, že epizoda končí tím, že tuhle knihu v dnešní době už nemá cenu číst...

zdroj: databazeknih.cz

Citát: Jsou ještě horký, pastore, máti strhne utěrku z tácu s nevábně vyhlížejícím pečivem a nabídne ho, jak kdyby nabízela k ošahání svoje o dvacet let mladší prsa. Gibbonsovy nový timberlandky zavržou přes lino.

Nejlepší scéna: Když se Vernon se svojí kamarádkou Ellou vydá získat peníze tím, že bude vydírat staršího chlápka, který je známý tím, že má rád mladý holky. Ella ho svede, Vernon je vyfotí, ale bohužel při útěku se to všechno ještě trochu zamotá.

Nejhorší scéna: Ráno v luxusním mexickém hotelu, kdy Vernon zjistí, že ho Taylor zradila.

Zajímavost o knize: Před dvaceti lety vyhrála Bookerovu cenu.

Zajímavost o autorovi: Zvláštní chlapík píšící po pseudonymem, s bohatými zkušenostmi s drogami a alkoholem.

Zásadní myšlenka: Stačí vzít život do svých rukou.

Něco pro mě nového: Rychlé nahlédnutí do fungování americko-mexické hranice.

Můj názor: Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem se začetla celkem rychle, ale už po padesáti stranách mi připadalo, že se děj hrozně táhne a neposouvá. Občas přišla nějaká zajímavá epizoda jako třeba pohovor u psychologa, ze kterého se vyklubal sexuální násilník, ale obecně jsem se spíš neustále prokousávala horou přisprostlých pozorování o světě, v němž chybí pochopení.

Ve chvíli, kdy se hlavní hrdina vydal do Mexika, se děj opět trochu rozhoupal a jeho vrcholem bylo určitě soudní řízení a pobyt ve vězení. Nicméně tou dobou už jsem spíš byla ráda, že jsem na konci, než abych se soustředila na závěr, ve kterém se Vernon stal Bohem.

Shoduji se s moderátory zmíněného podcastu, že v dnešní době už kniha není moc aktuální a v podobném duchu vyšlo několik lepších. Neříkám, že byla úplně špatná, spíš jen moc dlouhá.

Podobné knihy: Musíme si promluvit o Kevinovi (Lionel Shriverová), Svatá hlava (Hana D. Lehečková)

Hodnocení: 

Kevin Eastman - Želvy Ninja: Menu číslo 1

Milý čtenářský deníčku,

na turisťáckém táboře jsme hráli na Želvy Ninja. Kromě dětské knížky, kterou jsem po večerech četla synovi, jsem zvládla i první díl původního komiksu. Docela mě bavil, i když jsem čekala, že to bude působit víc jako parodie na jiné superhrdinské komiksy.

zdroj: goodreads.com

Citát: MÉ JMÉNO JE TŘÍSKA, A ANO, JSEM KRYSA. JSEM TAKÉ MISTREM TĚCHTO ČTYŘ ŽELV, KTERÉ VÁS ZACHRÁNILY... …LEONARDA... …DONATELLA... …A RAFAELA.... PAK JE TU JEŠTĚ MICHELANGELO. KTERÝ BYL TOU DOBOU DOMA.

Nejlepší scéna: Historie vztahu Třísky a Trhače. Pozdější verze se mi teď zdají dost zjednodušené.

Nejhorší scéna: Závěrečný boj s Trhačem. Myslím, že bylo až příliš jasný, že to nebylo poslední vzájemné setkání.

Zajímavost o knize: Komiks začal jako parodie na tehdejší známé, superhrdinské série.

Zajímavost o autorech: Založili vlastní nakladatelství, ve kterém knihu vydali, a díky reklamě v komiksovém časopise první náklad brzy vyprodali a zaujali zavedené nakladatelské domy.

Zásadní myšlenka: Byl to klasický příběh, ninja potká holku, která se líbí jinému ninjovi, v souboji jeden zemře a jeho žák se chystá pomstít jeho smrt. A pak přijde na scénu zmutovaná krysa s nutkáním zachraňovat opuštěné domácí mazlíčky.

Něco pro mě nového: Na začátku Želváci neměli barevné pásky.

Můj názor: Vzhledem k tomu, že tenhle druh komiksů běžně nečtu, tak nemám moc s čím porovnat. Každopádně mi to přišlo jako zdařilá, správně překombinovaná parodie a jsem upřímně překvapená, že z této původní, trochu nerdovské, formy vyrostli až do barevného, trochu dětského světa oblíbených hrdinů. K dokonalosti tomu chyběl nějaký originálnější konec, ale asi i jeho prvoplánovost měla působit jako parodie.

Hodnocení: 

William Gibson - Neuromancer

Milý čtenářský deníčku,

na Neuromancera jsem narazila v nějakém článku o umělé inteligenci, kde ho zmiňovali v souvislosti s tím, jak by mezi sebou mohly dva počítačové mozky interagovat/bojovat. Téma mě hodně zaujalo, bohužel, zpracování spíš zklamalo.

zdroj: goodreads.com

Citát: „Brácho, teda tohle je pěkně hustej kousek softwaru. Nejvostřejší od tý doby, co vymysleli krájenej chleba. Tahle zatracená věcička je neviditelná. Zrovna teďko sem si pučil dvacet vteřin na tý malý růžový krabici čtyři skoky nalevo od ledu T-A.; mrknout se, jak vypadáme. Nevypadáme. Nejsme tam.

Nejlepší scéna: Když Molly i přes svá zranění úspěšně dokončí misi. Asi jako jediný pozitivum na celý knížce byla silná, ženská hrdinka (z roku 1984!).

Nejhorší scéna: Závěr, ve kterém mělo dojít k souboji, ale myslím, že spíš vyšuměl do ztracena.

Zajímavost o knize: Vyhrála všechny tři nejvýznamnější sci-fi ceny a stala se dílem, které definovalo žánr kyberpunku.

Zásadní myšlenka: Má smysl omezovat umělou inteligenci nějakými předpisy? Dřív nebo později si cestu k jejich obejití najde sama.

Něco pro mě nového: Kyberpunk nepatří k mým oblíbeným žánrům, takže všechno z něj pro mě bylo hodně nové. A moc mě to neoslovilo.

Můj názor: Všude vychvalují, jak má knížka nabitý děj a že se nedá odložit. Mně teda přišlo, že trvá věčnost, než se tam něco stane, děj je navíc šíleně nepřehledný a já často nevěděla, co se odehrává ve skutečnosti a co ve virtuálu. Nechápala jsem, čím se vyznačují dvě hlavní umělé inteligence a jestli se spolu chystají bojovat nebo spolupracovat. Všechno mi připadalo hrozně zamotané a nejasné.

Na druhou stranu je úžasné, že takovou knihu někdo napsal už před čtyřiceti lety. Spousta jeho vizí se vyplnila a v dnešní době nástupu umělé inteligence určitě dostává další rozměr. Zároveň bych ale řekla, že zrovna v tomhle ohledu zatím neříká nic, co by v dnešním kontextu poukazovalo na nějaké skryté hrozby (to, že ChatGPT umí napsat mail a programovat skoro líp než já neznamená, že má vůli, vědomí a nějaký cíl, který určuje jeho chování).

Ráda si na svém intelektuální seznamu odškrtnu další kultovní položku, ale zároveň vím, že do podobných knih už se pouštět nebudu, protože mě prostě nebaví.

Podobné knihy: Dvě místa na slunci (Becky Chambersová), Klára a slunce (Kazuo Ishiguro) Stroje jako já (Ian McEwan), Projekt Gilgameš (Štěpán Kučera), Ready Player One (Ernest Cline)

Hodnocení: 

Annie Ernaux - Roky

Milý čtenářský deníčku,

kdyby Ernaux nezískala Nobelovku, asi bych po Rocích nikdy nesáhla. Vynaloženého času zpětně nelituju, ale nijak zásadně mě její generační výpověď nezasáhla.

zdroj: goodreads.com

Citát: 1) Za prosluněných odpolední si ženy na lavičce v parku povídaly o plenách, dětské výživě a přitom sledovaly dění v pískovišti. Časy povídání a svěřování v době dospívání, kdy spolu trávily nekonečně času, se zdály být dávno pryč. Dřívější život, nanejvýš před třemi roky, jim připadal neuvěřitelný, k tomu se přidávala lítost, že si ho víc neužily. Teď vstoupily do světa starostí o stravu, oblečení a dětské nemoci. Ač si myslely, že nikdy nebudou jako svoje matky, najednou se stavěly na jejich místo, jen byly o něco málo lehkomyslnější a nenucenější vlivem četby Druhého pohlaví a reklamy Moulinex osvobozuje ženu a na rozdíl od nich nepřiznávaly žádnou hodnotu tomu, co se cítily povinné vykonávat, aniž věděly proč.

2) I mimo Paříž se začínalo mluvit o feministickém hnutí MLF, v novinových stáncích se objevil jejich tiskový orgán Pochodeň hoří, četla se Eunuška od Germaine Greerové, Samčí politika od Kate Millettové, Udušená tvorba od Suzanne Horerové a Jeanne Socquetové. To vše s pocitem nadšení a bezmoci, jak tomu bývá, když se v knize dočteme pravdu o sobě samých. Ženy se probudily z manželské otupělosti, seděly na podlaze pod plakátem Žena bez mužů je jako ryba bez jízdního kola a znovu vážily své životy, cítily, že jsou schopné opustit manžela a děti, odpoutat se ode všeho a psát o věcech bez obalu.

Nejlepší scéna: Bavilo mě, když jako starší pozoruje svoje náctileté děti a uvědomuje si, jak jsou jejich životy stejné, ale zároveň i úplně jiné než ten její tehdy. Vynikla tím její schopnost opravdu dobře popsat aktuální dobu a co na ní fascinuje právě její věkovou skupinu.

Nejhorší scéna: Konec kapitoly, kde je jasné, že je těhotná a půjde na potrat. Na následujících stránkách se o tom už ale vůbec nezmíní. Vím, že nelegální potrat se stal pro autorku velmi traumatickou zkušeností, ale v Rocích ho v podstatě mlčky přešla.

Zajímavost o knize: Zaujalo mě, že získala ocenění určená jak pro beletrii, tak i non-fiction literaturu.

Zajímavost o autorovi: Získala Nobelovu cenu za literaturu v roce 2022 za to, jak její osobní vzpomínky zachycují historii celé generace.

Zásadní myšlenka: Osobní paměť je mixem vlastních zážitků, společenské situace a reklam.

Něco pro mě nového: Zaujalo mě, že Tour de France je opravdu něco, co aspoň dřív sledoval celý národ.

Můj názor: Věkem i prostředím je mi autorka hodně vzdálená, takže mě její kniha neoslovila na nějaké osobní úrovni. Ocenila jsem zajímavý obraz tehdejší doby, porovnala jsem ho s tím, jak jsem buď v tom věku nebo alespoň v té době, vnímala svět já, ale samozřejmě jsem necítila žádnou sounáležitost.

Její styl mi připadá hodně výjimečný, připomíná mi obrazy moderního umění "které by mohlo namalovat moje dítě", ale při tom jsou to díla za miliony. Měla jsem neodbytný pocit, že takovou koláž vlastních vzpomínek by mohl napsat každý, ale zároveň cítím, že to tak není, a že je za tím něco víc, co z jejích knih dělá univerzální výpověď jedné generace.

Brzy mají autorce vyjít další překlady a myslím, že minimálně po tom o potratu určitě sáhnu, myslím, že tuhle vypjatou situaci bude Ernaux umět zachytit tak, jak se to nikomu dosud nepovedlo.

Podobné knihy: Noc nic nezadrží (Delphine de Vigan), Jak stvořit dívku (Caitlin Moranová)

Hodnocení: 

Anthony Burgess - Mechanický pomeranč

Milý čtenářský deníčku,

po delší době jsem si poslechla nějakou audioknihu na Českém rozhlase. Mechanický pomeranč jsem se ještě na gymplu pokoušela číst, ale nedostala jsem se přes prvních pár stránek, nerozuměla jsem jí. Ve zvukové podobě je myslím mnohem stravitelnější.

zdroj: vltava.rozhlas.cz

Citát: „Další oběť," řekl jakoby s povzdechem. "Oběť moderní doby. Půjdu a přinesu vám tu whisky, a pak vám musím trochu ošetřit rány." A odešel. Bitkově sem se po tom útulným pokojíku rozhlídl. Byly tam skoro jenom samý knihy, oheň a několik židlí, a bylo tak nějak lukovat, že tady chybí ženská hendka. Na stole stál psací stroj a spousta jakoby poházenejch papírů a já si vzpomněl, že to byl jakejsi spisovatelskej hjumaník. Mechanickej pomeranč, tak to bylo. Bylo legrační, že mi to zůstalo vězet v mozku. Nesměl sem to ale dát najevo, protože sem potřeboval pomoc a laskavou péči. Ty příšerný gražny bráčny v tom hrozným bílým placu mi tohle provedli, donutili mě k potřebě pomoci a laskavosti a přinutili mě rovněž pomoc a laskavost nabízet jinejm, pokud ji někdo ode mě vzal.

Nejlepší scéna: Když Alex v době po "léčbě" vyskočí z okna kvůli nesnesitelnosti dříve jeho oblíbené hudby. V tu chvíli se ukáže, že zprvu přátelští aktivisté se ho snaží jen využít.

Nejhorší scéna: Nepříšernější bylo rozhodně sledovat, jak sice příšerného kriminálníka, ale pořád člověka, odnaučují násilí.

Zajímavost o knize: Používá jazyk Týnů, v originále nadsat. Jeho překlad se nedá nazvat jinak než noční můrou a bohužel v češtině nevyšel dobře, aspoň třeba podle tohoto článku z iLiteratury.

Zajímavost o autorovi: Burgess v biografii o D. H. Lawrencovi tvrdí, že Mechanický pomeranč napsal během pouhých tří týdnů a pro peníze. Avšak podle zápisníků z jeho pozůstalosti se zdá, že na knize pracoval přinejmenším 18 měsíců.

Zásadní myšlenka: Manipulace s lidskou myslí, i když dělaná s těmi nejlepšími úmysly, může mít nečekané důsledky.

Něco pro mě nového: Hledala jsem si víc o původním slangu a objevila jsem Cockney rhyming slang. V překladu se bohužel ztratil.

Můj názor: V první řadě bych chtěla vychválit Davida Novotného za jeho interpretaci, myslím, že jinak bych se přes Mechanický pomeranč nikdy neprokousala, rozhlasová verze mě ale úplně strhla. Když jsem si teď přečetla, že překlad obsahuje mnoho nepřesností a zdaleka neodpovídá původnímu záměru autora, tak si říkám, že chyba tehdy před lety nebyla jen ve mně.

Osobně mi připadá, že kniha léty trochu zastarala. V době vydání se možná Angličané skutečně báli pouličních gangů, ale dneska si myslím, že má tento problém výrazně jiné projevy a popisy příšerného násilí, které hrdinův gang páchá, už mi připadají pouze nechutné.

Samotné poselství o tom, že manipulovat lidskou mysl se nemá určitě stále platí, ale nepůsobí nijak nově. A že pohnutky některých vědců jsou vyloženě zvrácené mi nepřipadá v dnešní době vůbec uvěřitelné.

Jsem opravdu ráda, že jsem se mohla prostřednictvím Novotného interpretace seznámit s tímto klasickým románem, nicméně bych řekla, že jinou váhu, než jako článek v literární historii už nemá.

Podobné knihy: Růže pro Algernon (Keyes), Město světla (Andés Barba)

Hodnocení: 

John Banville - Moře

Milý čtenářský deníčku,

rozhodla jsem se načíst si autory, jejichž knihy se často objevovaly v nominacích na Bookerovu cenu nebo ji i přímo vyhráli. Jedním z nich je i Banville a jeho Moře, za které získal zmíněnou cenu v roce 2005.

zdroj: databazeknih.cz

Citát: Z rádia paní Promenádové se linula nějaká píseň a Chloe si nepřítomně pobrukovala její malátnou melodii. Písně byly tehdy náramně důležité, samé lkaní z touhy a rozchodu, šišlavá podstata toho, co jsme považovali za lásku.

Nejlepší scéna: Závěrečné líčení manželčiny smrti.

Nejhorší scéna: Celá střední část, ve které popisuje, co se dělo o prázdninách. Nebavilo mě to a vlastně nemám pocit, že to jakkoliv přispívalo k hlavní dějové linii.

Zajímavost o knize: Třináctá autorova kniha, získal za ní Bookerovu cenu v roce 2005 (mezi další nominované patřili třeba Ishiguro nebo Barnes).

Zajímavost o autorovi: Je často zmiňován jako kandidát na Nobelovu cenu za literaturu. Jednou mu prý někdo volal, že cenu získá, ale pak ji dostal někdo jiný.

Zásadní myšlenka: Smrt nás vždycky poznamená.

Můj názor: Hrozně dlouho mi trvalo, než jsem se do knihy nějak začetla. Vůbec jsem nechápala, proč bych se měla starat o osud nějakého staršího chlápka, který se vrací na místo, kde jako dítě trávil prázdniny. Jasně, dalo se předpokládat, že děj spěje k nějaké tragédii, ale to neznamenalo, že mě to zajímá.

Víc jsem se do knihy začetla až později, když se vypravěčovo mladé já konečně skamarádilo Graceovými a hlavně když se víc začal vracet k životu a nemoci své ženy.

Závěrečné propletení dvou smrtí a určitý záchvat šílenství, které vyvolalo v mysli hlavního hrdiny, sice dalo celému románu jakési vyústění, ale já osobně si vůbec nejsem jistá, o čem vlastně autor psal. Očekávám, že k lidem s jiným životním příběhem román mluví jasněji, mně zůstal jeho smysl zatím skrytý.

Podobné knihy: Začátek na řadu způsobů (Jon McGregor), Zeptej se táty (Jan Balabán)

Hodnocení: 

Édouard Louis - Kdo zabil mého otce & Boje a proměny jedné ženy

Milý čtenářský deníčku,

Louisovi vyšel v Čechách jeho poslední román a na jaře zaplnil knižní média svou návštěvou Prahy. I kvůli tomu jsem se rozhodla přečíst si jeho dvě předchozí knihy, ve kterých se svým způsobem vyrovnává se vztahy s otcem a matkou.

 

zdroj: goodreads.com

Citát: Maskulinita – nechovat se jako holka, nebýt teplouš –, to znamenalo vypadnout ze školy co nejdřív a předvést ostatním svou sílu, ukázat svou nepoddajnost, a konstrukce maskulinní identity, jak z toho vyvozuju, tedy představovala rezignaci na jiný život, jinou budoucnost, jiný společenský osud, který by umožnilo studium. Maskulinita tě odsoudila k chudobě, finanční nouzi. Nenávist k homosexualitě = chudoba. (Kdo zabil mého otce)

Říkali mi, že literatura se nikdy nemá opakovat, a já chci psát znovu a pořád jen tentýž příběh, vracet se k němu, dokud skrze něj nepůjdou zahlédnout útržky pravdy, hloubit v něm jednu díru za druhou, dokud to, co se skrývá za ním, nezačne prosakovat. (Souboje a proměny jedné ženy)

Zásadní myšlenka: Ať dělají chudí lidé cokoliv, společnost a třída je stejně semele.

Něco pro mě nového: Pár detailů z francouzské politiky o tom, jak se na přelomu tisíciletí začalo pomalu ukrajovat ze systému sociální podpory.

Můj názor: Autor píše neustále tu samou knihu a postupně čím dál víc tíhne k tomu používat svoje romány jako manifest proti kapitalismu a třídním rozdílům. Myslím, že ještě před deseti, patnácti lety by k takovým hlasům v Česku byli lidé hluší, ale dnes se tu najde celkem významné množství městských liberálů, kteří se otevřeně hlásí k levici a pro které může být Louisova tvorba inspirativní.

Pro mě osobně jsou tyto dvě krátké knížečky až příliš angažované, prvoplánové a nesouhlasím s autorem v tom, že společnost a chudoba může za to, že jsou někteří lidé zlí, nemocní a nachází se v celkově bezvýchodné situaci.

Jsem hrozně zvědavá, o čem bude psát za dvacet let. Osobně očekávám, že ho postupně přejde "mladický radikalismus" a s věkem dospěje ke smířlivějšímu pojetí světa.

Knihy samotné jsou kraťounké, rychle přečtené a příběhy rodičů jsou vylíčeny tak sugestivně, že si je vybavím i několik měsíců od přečtení. Rozhodně se dají doporučit komukoliv, kdo se nebojí levicových názorů.

Trochu víc se mi líbila ta o matce, protože mi přišlo, že tam víc připouštěl, že může existovat východisko, zároveň je vidět, že s ní měl mnohem bližší vztah (i když to v jednu chvíli popírá slovy, že už jako dítě ji nechtěl zatěžovat svými problémy). Knize o otci bych dala jen tři hvězdičky.

Podobné knihy: Skoncovat s Eddym B.(Édouard Louis), Svobodné ženy, svobodní muži (Camille Paglia), Sedmá funkce jazyka (Laurent Binet)

Hodnocení: 

Julian Barnes - Elizabeth Finch

Milý čtenářský deníčku,

knížku Elizabeth Finch jsem si koupila na služebce v Anglii krátce potom, co vyšla. Překvapilo mě, jak rychle ji nakonec přeložili do češtiny a říkala jsem si, že si ji už opravdu musím přečíst, abych aspoň trochu předběhla ostatní tuzemské čtenáře.

zdroj: goodreads.com

Citát: 1) I've often puzzled over the relationship between men and women. (Men and men to a lesser degree, women and women hardly at all: the latter pairing seems obvious and sensible, not just as a matter of taste, but of necessity, given how the world has been fucked up by men.)

2) And what category did my love for EF fall into? Well, I'd say that it was Romantic-Stoic, which was appropriate. And say did I love her more than either of my wives? Put it this way: part of love is being surprised by the person you love, even if you know them deeply and well. It's a sign that love is alive. Inertia kills love - and not just sexual love; all kinds of love.

Nejlepší scéna: Bavil mě příběh císaře Juliana a autorovy úvahy o tom, co by se stalo, kdyby nakonec jeho ústup od křesťanství uspěl napříč celou tehdejší Římskou říší. Nebyla by žádná renesance, žádné osvícenství, protože křesťanství by nezastavilo rozvoj antické vědy a umění.

Nejhorší scéna: Úvodní popisy hodin s EF. Moc jsem jim nerozuměla a nechápala jsem, co že to vlastně chce EF studentům předat.

Zajímavost o knize: Hlavní postava je částečně založena na Barnesově známé Anitě Brooknerové, spisovatelce, laureátce Bookerovy ceny a kunsthistoričce.

Zásadní myšlenka: Interpretovat život starověkého císaře je možná jednodušší než snažit se popsat tajemný život člověka, kterého jste znali dvacet let.

Něco pro mě nového: Postava Juliana Apostata, vůbec jsem si nepamatovala, že někdo takový v antickém Římě vládnul.

Můj názor: Musím říct, že angličtina v tomto případě byla zásadní překážkou. Barnesova slovní zásoba je hodně bohatá a téma náročné. I proto se mi asi nejvíc líbila střední část o císařovi, které jsem rozuměla docela dobře, kdežto u rámujícího příběhu mi asi unikaly nuance, které by celé dílo udržely pohromadě.

Celkově jsem si ale knihu užila, Barnesův styl, ve kterém propojuje esej a běžné vyprávění, mě baví, a i tentokrát jsem si vypsala spoustu citátů a trefných pozorování o lidském životě a vztazích.

Myslím, že někdy v budoucnu se ke knize vrátím v češtině, abych si jí znovu užila a pochopila, co mi při prvním čtení uniklo.

Podobné knihy: Roviny života (Julian Barnes), Loutkář (Jostein Gaarder)

Hodnocení: 

Daniel Kahneman - Myšlení, rychlé a pomalé

Milý čtenářský deníčku,

Myšlení, rychlé a pomalé patří mezi nejdoporučovanější naučné knihy vůbec. K jejímu přečtení mě nakonec motivovalo několik podcastů, kde hosté zmiňovali, že po jejím přečtení se jim daří lépe směřovat týmy ke správným rozhodnutím. Tenhle odstín jsem v ní nenašla, ale spoustu jiných ano.

zdroj: goodreads.com

Citát: Mnozí lidé efektům primingu nevěří, protože tyto účinky neodpovídají jejich subjektivnímu prožitku. Pro mnoho jiných jsou tyto závěry pobuřující, protože představují ohrožení subjektivního pocitu kontroly a autonomie. Pokud by obsah šetřiče obrazovky na opodál stojícím počítači mohl ovlivnit naši ochotu pomoci neznámému člověku, a my si toho vůbec nebyli vědomi, jak svobodní bychom pak byli?

Nejlepší část: Asi nejvíc mě překvapila tzv. iluze zpětného pohledu, kdy si člověk autenticky myslí, že měl v minulosti jiný názor, resp. přiřazoval nějakým tehdy budoucím jevům jiné pravděpodobnosti. Když pak vidí, co se skutečně stalo, má tendenci tvrdit, že to přece říkal.

Nejhorší scéna: Nebavily mě moc kapitoly o riskantních hrách. Samozřejmě, že ty poznatky jsou úžasné a autor za ně právem získal Nobelovu cenu, ale jejich podrobné vysvětlení mi připadalo zdlouhavé a vlastně jsem neměla ambici vše do detailu pochopit. I proto mi přišlo, že příklady se neustále opakují (popíšu hru takhle a člověk si přirozeně nevybere tu nejvýhodnější možnost). Zároveň jsem měla pocit, že občas autor opomíjí určité aspekty reálného života, díky kterým by nevýhodné volby dávaly smysl (po 100 her by na tom člověk byl pravděpodobně lépe, ale zrachoval by možná už po dvou, třech neúspěšných).

Zajímavost o knize: Další vědecké studie zpochybnily silný efekt primingu. Výzkumníkům se nedaří zopakovat experimenty, které Kahneman v knize cituje. Nikdo netvrdí, že efekt primingu neexistuje, ale pravděpodobně bude výrazně slabší, než tvrdí uvedené studie.

Zajímavost o autorovi: Získal Nobelovu cenu za ekonomii za svou prospektovou teorii, která ukazuje, že lidé nevolí nejvýhodnější možnosti v riskantních hrách, například kvůli averzi ke ztrátě.

Zásadní myšlenka: Lidské uvažování lze popsat dvěma systémy, kdy jeden je rychlý, intuitivní a dopouští se chyb, a druhý je sice v úsudku pečlivější, ale většinou se mu nic dělat nechce a raději nechá makat zkratkovitějšího bráchu. Ale my si myslíme, že všechno dělá ten logický, "neomylný".

Něco pro mě nového: Že se "unconscious bias" týká i něčeho jiného než genderových, rasových a podobných předsudků.

Můj názor: Kniha v úvodu představí celkem jednoduchý koncept dvou systému a v dalších kapitolách na sebe vrší příklady nevědomých zkreslení, které Systém 1 způsobuje. Je vidět, že autor je psycholog, protože se snažil vysvětlení podat tak, aby si ho čtenář zapamatoval. Uvádí příběhy ze života, nechává čtenáře vyzkoušet si různé situace, na konci shrnuje, o čem kapitola byla a její základní body formuluje jako ukázky z rozhovorů. To všechno mi opravdu pomohlo, aby ve mně aspoň něco zůstalo.

Kniha je dlouhá, obsáhlá a vyplatí se ji číst pomalu a opakovaně se k ní vracet. Překlad mi přišel skvělý a věřím, že musel dát spoustu práce, těžko říct, jestli většina termínu v češtině před tím vůbec existovala.

Čtyři hvězdy dávám především za zdlouhavou kapitolu o prospektové teorii a také proto, že mi chyběly nějaké domácí úkoly na delší časový úsek, třeba týden nebo měsíc. Myslím, že musí existovat nějaká "zadání" ve smyslu "všímejte si příští týden těchto situací a zapisujte si, co jste si mysleli/vybrali". Hodně by mi to pomohlo s převodem teoretických poznatků do praktického života.

Podobné knihy: Sapiens (Yuval Noah Harari – protože také boří spoustu mýtů, i když ne o myšlení, ale o historii), Poválečná Evropa (Tony Judt – obsáhlá kniha popisující souvislosti, které by člověk jinak snadno přehlédl)

Hodnocení: 

Jon McGregor - Začátek na řadu způsobů

Milý čtenářský deníčku,

četla jsem nedávno od stejného autora Rezervoár č. 13 a nebyla jsem zrovna nadšená. Ale protože jsem měla pocit, že jde o uznávaného autora, dala jsem mu ještě jednu šanci. Bohužel ji nevyužil.

zdroj: databázeknih.cz

Citát: David se chtěl s někým o tenhle příběh podělit s fotkou v ruce, chvilku ji podržet, pak mu ji podat, cítit hrubou strukturu šednoucí lepenky, obrátit ji a přečíst datum a čísla poznamenaná tužkou na zadní straně, přejet bříškem prstu po rýhách v matném povrchu snímku.

Nejlepší scéna: Odchod Eleanor z jejího rodného domu. Spolu s ní jsem prožívala naději na lepší zítřky, daleko od despotické matky. Zároveň jsem litovala otce, který postupně ztrácí kontakt s několika dětmi jen proto, že jeho žena nemá pochopení pro život, jaký si zvolily.

Nejhorší scéna: Nekonečný popis práce v muzeu a manželčiných depresí, kdy se ani jedno po mnoho desítek stran nikam neposouvá. Já chápu, že přesně takhle to ve skutečném životě vypadá, ale číst o tom mi připadalo zoufale nudné.

Zajímavost o knize: Objevila se v širších nominacích na Bookerovu cenu a užších na Dublinskou literární cenu. Žádnou ale nezískala.

Zásadní myšlenka: Jak pokračovat v životě, když neznám jeho začátek?

Můj názor: Dalším důvodem, proč jsem si knihu vybrala, je, že mě zajímá život v Anglii po druhé světové válce. V knize se sice vyskytnou drobné odkazy na dobu, například propuštění hlavního hrdiny z práce, ale obecně autor necítil potřebu nějak podrobněji dějinné pozadí událostí popisovat.

Zbývá tedy pouze příběh. Na začátku ho úplně zkazila anotace, která prozrazuje všechny detaily, které se čtenář dozvídá postupně a některé až úplně v závěru knihy. Navíc upřímně, děj není zrovna nabitý nečekanými zvraty. Od začátku do konce všechno plyne podle těch nejpřímočařejších očekávání.

Věřím, že někdo se mohl najít v hlavním hrdinovi. Mám okolo sebe hned několik lidí, kteří se rádi hrabou v minulosti, sestavují rodokmeny a rádi shromažďují drobné připomínky na minulé události. Já k tomuto typu lidí ale vůbec nepatřím, nepěstuji vztah k věcem, pouze k datům (fotky, blogy, jiné online záznamy), takže mi Davidova obcese vlastní minulostí přišla dost protivná.

Jediné, co se mě trochu dotklo, byla postava Eleanor. Soucítila jsem s ní kvůli jejímu nesnadnému dětství a pozdější neřešitelné depresi. Ale zároveň se mi nelíbilo, jak ji autor postupně vyhladil do ztracena (a zázračným lékem se stalo narození dcery). Samozřejmě, možná se to tak skutečně děje, ale osobně si z takového příběhu nemůžu nic vzít a v dnešní době mi připadá neakceptovatelné někoho nechat jen tak trpět a čekat, že všechno spraví čas.

Zároveň nechci sklouznout jen ke dvěma hvězdičkám, protože kniha se četla v zásadě dobře, charaktery byly vybudovány robustně a rozhodně nešustily papírem. Myslím, že i když já osobně na ní nic nevidím, spousta lidí si její čtení užije.

Podobné knihy: Jediný příběh (Julian Barnes), So much life left over (Louis de Bernières)

Hodnocení: 

Andrés Barba - Město světla

Milý čtenářský deníčku,

v době vydání Města světla se o něm hodně mluvilo, všichni ho chválili. Jsem ráda, že jsem se k němu po dlouhé době taky dostala a zase ochutnala trochu ze španělské literatury.

zdroj: goodreads.com

Citát: Jaká záhada působí, že naši zkušenost utvářejí některé obrazy, a jiné ne? Bylo by útěšlivé myslet si, že paměť je stejně vybíravá jako náš vkus, že si vzpomínky uchovává podobně náhodně, jako se náš jazyk rozhodne, že mu chutná maso, a ne mořské plody, avšak kdesi v hloubi s jistotou víme, že i toto, nebo spíš hlavně toto odpovídá tajnému klíči, který je potřeba rozluštit, a rozhodně není nijak náhodný. Úsměv toho kluka mě rozrušil, neboť stvrzoval, že mezi námi došlo k jakémusi propojení, že u mne cosi začalo a u něho pak skončilo.

Nejlepší scéna: Když průzkumníci dorazí do hlavního prostoru, který děti obývaly. Dokonale jsem si představila dětmi vytvořené prostředí, které vypadá úplně jinak než svět dospělých a fungují v něm úplně jiná pravidla, jako by se lišilo i samotnými přírodními zákony.

Nejhorší scéna: Chycení dítěte v džungli, vzájemná zranění se mi zdála horší než předchozí útoky, i když třeba skončily smrtí.

Zajímavost o knize: Lepší překlad názvu by byl Republika světla, ale jiná kniha se slovem "republika" v názvu vyšla zrovna krátce před tím v Pasece, proto se rozhodlo nakladatelství název změnit (zdroj: Liberatura s překladatelkou Anežkou Charvátovou).

Zajímavost o autorovi: Kromě vlastního psaní se věnuje také překladu. Na to, kolik toho napsal, mi připadá hrozně mladý (*1975)!

Zásadní myšlenka: Dětský svět je fundamentálně odlišný od toho dospělého a zdá se, že vzájemně nejsou kompatibilní.

Můj názor: Knížku jsem přečetla hrozně rychle a byla jsem strašně napjatá, jak konkrétně skupina dětí skončí (od začátku se ví, že všechny děti zemřely). Naštěstí mě nijak neiritoval vypravěčův styl, který se pohybuje někde na pomezí dokumentu, úředničiny a zároveň typickým způsobem nespolehlivého vypravěče kličkuje mezi skutečností a zasunutými vzpomínkami.

Už v polovině čtení jsem si pustila Liberaturu a Do slov, které se oba v jedné ze svých epizod knize věnují. Nějak jsem si nebyla jistá, co tím příběhem chtěl vlastně autor říct. Nakonec jsem si z toho vzala hlavně popis dětství a hledání, kde ono končí a začíná dospělost svázaná všemi společenskými konvencemi.

Zároveň si ale nejsem jistá, jestli jsem zrovna tohle téma potřebovala nějak víc prozkoumávat, rozhodně mi tyto divoké děti neposkytly nějaké překvapivé zrcadlo k mojí současnosti. Nakonec jsem si tedy hlavně užila pozvolný popis drásavé události, drobné detaily a ohromující závěr. Kdyby byla kniha delší, myslím, že by mě nebavila. Ale díky její stručnosti jsem si ji užila, a i když mě téma úplně neoslovilo, nepovažuju ji za ztrátu času.

Ocenila jsem, že v porovnáním s Obdobím hurikánů není tak brutální a také že je daleko přímočařejší. Zároveň v sobě mají oba tituly zvláštní magii, která k hispánské literatuře patří. V obou případech oceňuji skvělý překlad Anežky Charvátové.

Podobné knihy: Období hurikánů (Fernanda Melchorová), Pán much (Wiliam Golding)

Hodnocení: 

Ester Derby, Diana Larsen - Agile Retrospectives

Milý čtenářský deníčku,

Agile Retrospectives jsem četla jen jako učebnici do práce, takže o nich jen rychle.

zdroj: goodreads.com

Citát: When something changes, people hunger for information about how the change will affect them. When people lack information, they fill in the gaps with their worst fears. Rumors start even on small teams.

Nejlepší kapitola: Koncept 5krokové retrospektivy jsem znala, aktivity si člověk vygooglí, takže nejdůležitější pro mě byly kapitoly "Leading retrospectives" a "Make it so", které vysvětlovaly, jak zmíněné techniky použít v praxi, poukazovaly na další dovednosti, které facilitátor musí znát a používat, aby jeho retrospektivy měly úspěch.

Zajímavost o knize: Vyšla už skoro před 20 lety (2006), ale pořád je aktuální.

Zajímavost o autorkách: Obě stále aktivně vystupují v Agile komunitě.

Zásadní myšlenka: Všechny informace v týmu jsou, lidé jen potřebují pomoct se k nim dostat. Správným postupem se dá docílit k zapojení všech a tím i zlepšení práce v týmu.

Něco pro mě nového: Pár praktických ukázek, jak řešit konflikty ve skupině, třeba tím, že vyzvu člověka, aby svoji výtku formuloval jinak (já věty, pozorování-pocity-potřeby...). Taky jak může napomenutí vypadat jinak než dávné ztrapňování ve škole.

Můj názor: Kniha se četla rychle, byla rozdělená do přehledných kapitol, a i díky tomu se mi v ní bude snadno hledat v budoucnosti, až budu zase nějakou retrospektivu do práce připravovat.

Líbilo se mi, že u jednotlivých aktivit je napsáno nejen, co se má dělat, ale také jak, co si připravit předem, jaké otázky klást, pro jakou skupinu je určená a vůbec na co se vlastně hodí.

Obecně můžu doporučit každému začínajícímu scrum masterovi :-)

P.S.: Nedávno jsem byla na jednom workshopu a zaujalo, že facilitátorka použila v podstatě stejných 5 kroků jako je popsaných v knize. Takže tenhle formát je evidentně dobrý i pro jiné, kreativní schůzky.

Podobné knihy: The Five Disfunctions of a Team (Patrick Lencioni)

Hodnocení: 

Šárka Homfray - Proč jsme tak naštvané?

Milý čtenářský deníčku,

hned po Feministkou snadno a rychle jsem si přečetla asi nejvýraznější českou feministickou knihu poslední doby, tedy Proč jsme tak naštvané? od Šárky Homfray. Očekávání jsem asi měla vyšší, ale zklamání nebylo nijak velké.

zdroj: goodreads.com

Citát: Rodiče malých dětí jsou velmi vyčerpaná demografická skupina, jejich matky navíc skupina velmi izolovaná a vyloučená. Pokud budou uvažovat čistě racionálně, nejpozději po prvních zkušenostech dospějí k názoru, že tu 1,1 dítěte chybějící do minimální úhrnné plodnosti nutné k udržení stavu populace bude muset odrodit někdo jiný. Je tu silná společenská poptávka po produkci dalších a dalších malých tvorečků, které ale ta samá společnost vlastně nemá ráda. Proč?

Odpověd na tuto otázku nemám.

Nejlepší kapitola: Nejvíc mě bavily kapitoly o práci a o ženách ve veřejném prostoru. Úplně nový pro mě byl pojem "tokenizace", kdy se ojedinělý zástupce určité supiny stane jejím univerzálním reprezentantem. Samozřejmě jsem si tohoto jevu všimla už dřív, ale nevěděla jsem, že pro něj existuje jméno a vůbec, že ho někdo už nějakým způsobem prozkoumal.

Zajímavost o autorovi: Homfray pracuje jako odborová právnička, natáčí společně s Lucií Václavkovou skvělý podcast Pay Gap a často vystupuje v médiích.

Zásadní myšlenka: Jsme obklopeni nekonečným množstvím drobných nerovností, diskriminací a předsudků, které jednotlivě skoro nejsou vidět, ale dohromady tvoří síť, která ženy svazuje na mnoha úrovních jejich života.

Něco pro mě nového: Kromě výše zmíněného konceptu tokenizace třeba poukázání na bariérovost města a jeho segregaci na dětské a dospělácké zóny, která rodiče (zejména matky) vylučuje ze společného života a prostoru na dlouhé roky.

Můj názor: Krátké kapitoly rychle odsýpaly, i když občas jsem měla pocit, že se trochu opakují a že jedna delší by se mi četla lépe, protože by rovnou propojila všechna zmíněná témata najednou.

Vypsala jsem si opět velké množství citací, například o tom, jak silné ženy musí pracovat na odstraňování bariér, které samy zvládly překonat (protiklad k včelím královnám, které tvrdí, že když mohly ony, tak můžou přece všechny), o tom, jak se člověk stane tokenem a co to znamená, jak politici na papíře podporují porodnost, ale vůbec nevidí tu spoustu překážek, kterým lidé s dětmi musí čelit, nebo třeba proč ženské časopisy radí, jak vyhovět muži, zatímco ty chlapácké mluví o ženách jen jako o nástroji k uspokojení a maximálně poradí, jak sbalit tu nejhezčí. Svatba je pro jedno pohlaví vysněný cíl, pro druhé životní game over.

V porovnání s knihou od Dua docentky mi přišla podrobnější, popisující víc různých problémů (zejména kolem mateřství a kariéry), ne druhou stranu kratší kapitoly a jednotvárný styl způsobuje, že si z ní nebudu tolik věcí pamatovat a budou se mi pravděpodobně hůř hledat zpětně v textu.

Díky knize mi do argumentačního arzenálu přibyla další munice, se kterou se mi sice asi nepodaří rozbít patriarchální představy, ale já si budu připadat zase o chlup silnější. Všem doporučuju přečíst a já sama ji půjčuji, kudy chodím.

Podobné knihy: Feministkou snadno a rychle (Duo docentky), Jak být ženou (Caitlin Moranová), Svobodné ženy, svobodní muži (Camille Paglia)

Hodnocení: