23/11/2017

Nicola Yoon - Všechno, úplně všechno

Milý čtenářský deníčku,

první knížka z žánru romantických příběhů pro mladé, která mě hrozně zklamala! Knihovna Všechno úplně všechno právem zařadila do dětské sekce, protože dospělým čtenářům opravdu nemá, co dát.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdinka a zároveň vypravěčka Madeline trpí šílenou nemocí, která by se dala popsat jako nepřítomnost imunitního systému. Kvůli tomu nesmí vycházet z domu, kde je všechen vzduch pečlivě filtrován a každý návštěvník (kterých ale není mnoho) musí projít hodinovou důkladnou očistou. Jednoho dne z okna zahlédne, jak se do vedlejšího domu stěhuje rodina s krásným, bledým klukem přibližně jejího věku, který nosí pouze černé oblečení, má dokonalé tělo a vyniká různými akrobatickými kousky. Klišé až za hrob.

Tahle kniha se nedá hodnotit bez prozrazení zápletky, promiň. Ale je tak pitomá, že to snad nevadí.  Nejdřív si začnou psát maily, pak jí navštíví doma a nakonec spolu utečou na Havaj. Tam zažijí nejromantičtější den v životě, vyspí se spolu a Madeline nakonec skončí v nemocnici a v zápětí i zpátky doma. Jaké překvapení!

Poslední část popisuje tradiční odluku našeho zamilovaného párečku a šokující odhalení, že matka dceřinu nemoc pouze předstírala, protože se nikdy nevyrovnala se smrtí svého syna a manžela. Čtenáři píší, že tenhle dějový zvrat je překvapil, mě moc ne. Toho, že kniha končí přeslazeným setkáním v newyorském antikvariátu, se čtenáři cukrovkáři už většinou nedožijí.

Podle recenzí se zdá, že film, natočený podle téhle knihy, je úplně stejný, takže si ho odpustím.

Jediné, co knihu zachraňuje před hodnocení "odpad", je její styl a délka. Protože je krátká, člověk jí přečte tak rychle, že si ani nestihne všimnout, jak blbá byla. Vedle toho také vyniká originálním střídáním forem. Občas je Madeline jen obyčejná vypravěčka, jindy místo vysvětlování předkládá záznam internetového rozhovoru, jindy kreslí nebo vkládá více či méně formální dokumenty. Tahle stránka mě bavila, myslím, že se to do dívčí literatury docela hodí. Ale doporučit ji ke čtení jen na základě těchto paběrků rozhodně nemůžu.

Závěrečné hodnocení: 

22/11/2017

Geraint Anderson - Cityboy

Milý čtenářský deníčku,

tentokrát to bude z úplně jiného soudku. Kniha Cityboy: Peníze, sex a drogy londýnské City popisuje tu nejhorší špínu investičního byznysu v jednom z největších světových finančních center, tedy v londýnské City.

zdroj: goodreads.com

Autor pracoval v City na pozici investičního analytika skoro deset let a na základě svých zkušeností vytvořil postavu Steva, který sice moc nerozumí matematickým modelům a interpretovat data v nekonečných Excelovských tabulkách mu moc nejde, ale za to ví, jak klienty večer pobavit v baru a kde sehnat nejlepší kokain v Londýně.

Není úplně jasné, do jaké míry je knížka autobiografická a to hlavně v částech o drogách a dlouhých tazích s klienty. Samotný autor tvrdí, že právě v tomto ohledu si skutečnost trochu přibarvil a asi se dá předpokládat, že byl svědkem různých nechutností, ale sám se snad nikdy na takové dno, jako jeho alter ego Steve nedostal.

K finančnímu byznysu mám naštěstí docela daleko, i když nabídky pracovat jako programátorka pro nějakou banku jsem měla, nikdy jsem si je nezvolila. Hlavně proto, že v celý systém nemám moc důvěru a způsob, jakým v něm vznikají peníze mi přijde naprosto vykloubený. Takže praktiky v knize mě nešokovaly, i když množství drog a děvek mě překvapilo.

Knížka popisuje zlatá léta investičního byznysu. Začátek nového tisíciletí sice přinesl teroristické útoky na Dvojčata a praskla internetová bublina, ale do podzimu 2008 všechno šlapalo celkem dobře. Těsně před hypotečním kolapsem autor ze zaměstnání odešel a taky dopsal svojí knihu. Dodatečně k ní přidal poslední kapitolu, ve které mluví sám za sebe, nikoliv jako románová postava, a kde se snaží předpovědět, kam právě propuklá krize povede. V tehdejším kontextu neuvěřitelně zajímavé a po deseti letech se ukazuje, že měl docela pravdu. Docela by mě zajímalo, co si myslí o dnešní situaci hlavně ve vztahu k brexitu, který může City hodně poškodit.

Děj má spád a dobře se čte. Bohužel to nebylo úplně moje téma a asi bych místo románu ocenila spíš souborné vydání autorových sloupků, které psal pro jeden internetový portál. Na druhou stranu sloupky by asi po deseti letech vyzněly trochu zastarale, kdežto forma románu zajišťuje určitou nadčasovost. Jsem si jistá, že ti, kteří se zajímají o tohle prostředí, ocení knihu mnohem výš, u mě zůstává v pásmu slušného průměru.

Závěrečné hodnocení: 

09/11/2017

Ava Dellaira - Dopisy na konec světa

Milý čtenářský deníčku,

chystám se ti popsat další knížku o náctileté hrdince v depresi. V Dopisech na konec světa se Laurel svěřuje se svými pocity ze smrti sestry jiným dávno mrtvým osobnostem. To, co původně vznikalo jako domácí úkol na angličtinu, postupně přerůstá v deník, který jí pomáhá znovu najít samu sebe.

zdroj: goodreads.com

Začínám mít pocit, že už bych podobné knížky neměla číst, vždyť je to pořád na jedno brdo! Holka má depku, dá se dohromady s nějakým klukem ze školy, který je taky trochu divný, pak se rozejdou, ale nakonec se k sobě vrátí a všichni jsou šťastní. Překvapuje mě, že jsem se těch příběhů zatím nepřejedla, ale obávám se, že ještě pár podobných zápisků budeš muset, deníčku, vydržet.

Nejzajímavější v Dopisech byl rozhodně vztah Laurel a jejích rodičů. Už dřív se rozešli a po sestřině smrti matka navíc utekla na nějakou farmu v Kalifornii. Laurel teď každý týden pendluje mezi domem táty, kde se sestrou vyrostly, a příbytkem silně věřící tety. Čekala jsem, že jí to bude vadit, ale asi i díky tomu, že stále chodí do stejné školy, se s tím vyrovnává velmi dobře.

Hlavní linie příběhu mi přišla uvěřitelná, zábavná, ale stejně jako v Moje srdce a jiné černé díry nijak nevybočovala z obvyklé úrovně tohoto žánru. To, čím se chtěla autorka od ostatních odlišit, byla určitě forma dopisů, ve které je celý román napsaný. Musím přiznat, že tak v polovině případů jsem měla pocit, že ta forma se k příběhu moc nehodí a autorka do ní musela složitě šroubovat části, které by mnohem lépe fungovaly třeba jako deníkové zápisky. Mám na mysli hlavně dlouhé pasáže, ve kterých Laurel popisuje, co se jí v předchozích dnech přihodilo. Naopak kratší dopisy, ve kterých se svěřuje se svými pocity a jak jsou stejné jako měl za života adresát, působí mnohem lépe a plní původně zamýšlený účel.

Závěrečné hodnocení: 

08/11/2017

Naomi Aldort - Vychováváme děti a rosteme s nimi

Milý čtenářský deníčku,

a je tu další knížka z kategorie rodičovství. Tentokrát je přímo o výchově. Těžiště metody spočívá v bezpodmínečné lásce a zároveň od oproštění se od stereotypů, které nás nutí řvát, ovládat nebo zbytečně zakazovat.

zdroj: goodreads.com

Jak mám hodnotit knížku o výchově, když nemám s výchovou žádné zkušenosti? No těžko... Takže jsem se zaměřila na to, jak moc navrhovaná metoda souzní s mojí představou o světě a pak na knižní atributy, jakými je čtivost, upořádanost a srozumitelnost.

Nejdřív tedy k metodě samotné. Měla jsem z ní pocit, že bude fungovat jen na "hodné" děti. Sice nabízí i řešení situací, kdy se dítě vzteká nebo nechce udělat něco, co po něm rodič chce, ale navrhovaný přístup většinou vyzní ve smyslu "Rodiči, chceš po dítěti nesmysly, dej mu svobodu a ono se po čase ukázní". Jenže většina rodičů se musí a chce dřív nebo později vrátit do práce a dítě se musí naučit chodit do školky a tam respektovat určitá pravidla. A s tím kniha rozhodně nepomůže. Podle autorky takové situace řešení nemají, dítě pokud není zralé, tak ho nucením do pravidel, které nechápe, jen poškozujeme. S tím musím souhlasit, ale stejně by mi pomohlo, kdyby nabízela aspoň nějaké kompromisní řešení.

Výhrady mám také k uspořádání knihy. Když jsem ji četla, měla jsem pocit, že kapitoly a podsekce někdo poskládal, jak mu přišly pod ruku, a uvedené příklady často tak úplně nesouvisely s tím, o čem se v předchozím odstavci mluvilo. Neustálé opakování hlavně v první části knihy mě nudilo a nepřinášelo nic nového. Na druhou stanu, díky neustálému opakování musí i naprostý natvrdlík pochopit filozofii metody a něco si z knihy odnést.

Nakonec dávám knize čtyři hvězdičky. Přesto, že je mizerně uspořádaná, je celkem čtivá a srozumitelná. S většinou principů v ní prezentovaných souhlasím, i když myslím, že v komplikovaných případech prostě nemůže fungovat. Hlavní ale je, že popisuje sice módní, ale zatím nijak výrazně rozšířený styl výchovy, o kterém si myslím, že by měl každý rodič vědět.

Závěrečné hodnocení: