26/09/2017

James Joyce - Dubliňané

Milý čtenářský deníčku,

už věky jsem nesáhla po nějaké klasice. Dubliňané byli na mém seznamu už dva roky, od výletu do Dublinu. Moc mě nenadchli, ale jejich čtení určitě nebylo zbytečné.

zdroj: goodreads.com
Na střední jsem klasiku četla pořád. Chtěla jsem získat čtenářské zkušenosti, abych mohla hodnotit současnou literaturu, u které ještě zub času její kvalitu nestihl prověřit. Dneska už po ní sáhnu celkem výjimečně a musím přiznat, že Dubliňané u mě žádné nové klasické období neodstartovali.

Moc často nečtu ani povídky. Raději se zakousnu do středně dlouhého románu, ve sbírkách povídek mám problém se začíst a po chvíli se mi všechny povídky zmotají dohromady, takže si z knihy po pár dnech nic nepamatuju. Ani v tomto ohledu Dubliňané očekávání nepřekonali.

Každá povídka se zaměřuje na jednoho či několik zástupců střední třídy a stručným popisem jeho života nebo jen několika dní z něj se snaží poukázat na jeho ubohost a neschopnost vymanit se z každodenní mizérie. V doslovu jsem se dočetla, že povídky téměř bez děje a jakékoliv naděje na zlepšení kontrastovaly s opulentními anglickými romány od Dickense a i proto byly v podrobeném Irsku docela oblíbené (i když těžký osud postav poručnictví Velké Británie nezpůsobilo).

Věřím, že ve své době a pravděpodobně i dost dlouho potom, byly tyto příběhy aktuální a bohužel pravdivě vystihovaly společenskou situaci. Ale nemůžu si pomoct, mám pocit, že dnes už je na tom aspoň střední třída jinak. Dostupné vzdělání, svoboda cestovat a neomezené možnosti internetu dělají z osudů ubohým Irů jen mrtvou vzpomínku na minulost. Kromě poslední povídky Nebožtíci, která je označovaná jako vrchol celé sbírky, mě povídky moc nebavily a většinou jsem v nich nenašla žádné poselství pro dnešní dny. Podle mě, bohužel, tahle klasika časem spíš vyčpěla, než aby dozrála jako víno.
Závěrečné hodnocení:

22/09/2017

Selma Lønning Aarø - Už budu!

Milý čtenářský deníčku,

mám rozečtené Joycovy Dubliňany, ale nějak se to táhne, takže jsem v mezičase sáhla po něčem jiném. Z románu Už budu! se četlo během pražské Noci Literatury a už tehdy mě zaujal, navíc jsem potřebovala nějakou krátkou oddechovku. Hodnocení na Goodreads má mizerné, ale mně se fakt líbil.

zdroj: goodreads.com

Myslím, že zklamání většiny čtenářek plyne z toho, že čekaly něco trochu jiného. Anotace je zavádějící, protože hrdinka si sice vyhradí týden na to, aby dosáhla orgasmu, ale rozhodně ho celý nestráví za dveřmi svého pokoje a nikdo na ní za dveřmi neklepe, kdy už teda bude.

Ve skutečnosti jde o takovou intimní zpověď současné západní Evropanky, kde orgasmus slouží jako atraktivní vějička, ale také jako symbol všemožných předsudků a tabu nejen o ženách. Hlavní hrdinka hledá odpověď na otázku, proč se nemůže udělat. Pátrá ve své minulosti, experimentuje s vibrátorem, zeleninou i lesbickou kamarádkou, ale ono pořád nic.

Většina knihy se skládá z vyprávění jejích zážitků, které vytvořily silné asociace, a teď jí brání v tom se při sexu uvolnit. První dvě "historky" mě dost vyděsily. Nejdřív popisuje, jak přišla o panenství s nějakým náhodným dělníkem, když jí ještě nebylo ani patnáct (rozhodně byla "pod zákonem", konkrétní věk ale myslím nezmiňuje) a druhá je o tom, jak jako malá utopila svého psa v kanále, protože už se o něj nechtěla starat. Kdyby ta kniha nebyla tak tenká, tak ji v tu chvíli odkládám jako vrchol nechutnosti, odpornosti. Ale dobře se četla a já byla zrovna nemocná, takže jsem se přes tyhle dvě úchylné epizody přenesla a zbytek knihy už mě zdaleka tolik nepobouřil.

Mám se pochválit, jak jsem hezky otevřená a nevadí mi většina obsahu, nebo se mám děsit toho, že mi nejhorší přišel příběh o vraždě psa dítětem? V mnohém mi připomněla Jak být ženou, které se také snaží otevřít témata, o kterých se běžně nemluví. Mimochodem, skoro v ničem se tyhle dvě knihy nepřekrývají.

Nejlepší na knížce je, že se dotkne spousty kontroverzních témat a při tom zůstává nad věcí. Děj má spád a když pominu bouřlivé mládí hlavní hrdinky, tak mi vlastně byla docela sympatická. Navíc naprosto souhlasím s celkovým poselstvím knihy ve smyslu: "Vykašlete se na předsudky a šablony, do kterých vás jiní strkají, žijte, jak se vám líbí!".

Závěrečné hodnocení: 

11/09/2017

Dave Eggers - Kruh

Milý čtenářský deníčku,

minulý týden jsem vyrazila za malou louži (rozuměj za Lamanšský průliv) a protože se mi nechtělo tahat žádnou papírovou knihu, rozhodla jsem se konečně dočíst dlouho rozečtený Kruh, který mám jako e-book.

zdroj: goodreads.com

Zápletka je jednoduchá. Firma ve stylu Google postupně skupuje konkurenci a vyvíjí nástroje pro usnadnění života na síti. Už na začátku knihy mohou registrovaní uživatelé Circlu žít na sociálních sítích, nakupovat a platit přes jeden profil a samozřejmě vyhledávat všechny informace. Z užitečného nástroje se ale postupně stává Velký Bratr, který chce sledovat všechny a všechno.

Jako programátorku mě téma zaujalo a samozřejmě jsem byla trochu zklamaná, že hlavní hrdinka je pouze zaměstnankyně oddělení Péče o zákazníky. Programátoři se v celém ději skoro nevyskytují, přestože si myslím, že taková firma jich musí být plná.

A tady přichází další zádrhel. Všichni vývojáři, které znám, jsou velmi opatrní na svoje soukromí a pečlivě si hlídají svojí online identitu. V knize se všechny nástroje jako první představují a zkouší interně. Podle mě je naprostý nesmysl, aby je zaměstnanci takového druhu, jací musí v Circlu pracovat, tak bezvýhradně přijímali. A tady nemluvím jen o sledování. Všemožné zákaznické průzkumy, žebříčky oblíbenosti a nekonečný proud nanicovatých zpráv a statusů od lidí, které v životě neviděli... Tak prostě ITáci nefungují!

Takže podle mě je celý děj v podstatě postavený na hlavu. Knihy, které předpovídají budoucnost, musí mít nějaký reálný základ, jinak nejsou děsivé a tedy ani zajímavé. Neříkám, že spoustu věcí neměl autor vychytanou. Kromě kamer si umím představit, že většina nástrojů by se dala implementovat už dnes, stejně tak si myslím, že spousta uživatelů si nebezpečí ztráty soukromí neuvědomuje. Nastínil spoustu situací (např. intimní život rodičů), ve kterých si to i největší tupec uvědomí, a zároveň předestřel celkem věrohodnou výmluvu, proč by mu to nakonec nevadilo. Ale smůla, víc než na dvě hvězdy to prostě stačit nemůže.

Na okraj bych ještě zmínila film, který jsem si okamžitě po přečtení pustila. Myslím, že dostál úrovni knihy (která tedy pro mě nebyla valná), změnil sice několik docela výrazných dějových linek, spoustu detailů vypustil, ale celkově myslím, že se v rámci možností povedl. Akorát hlavní hrdinka ve filmu prochází mnohem výraznější změnou názorů, která podle mě nedává smysl, v knize je její fanouškovství vlastně docela pochopitelné.

Závěrečné hodnocení: 

01/09/2017

Pasi Ilmari Jääskeläinen - Literární spolek Laury Sněžné

Milý čtenářský deníčku,

konečně jsem se prokousala další knihou. Nebyla tak nečitelná jako autorovo jméno, ale moc k tomu nechybělo. Po Literárním Spolku Laury Sněžné jsem sáhla naprosto náhodou v knihovně, což už jsem neudělala věčnost, a zase to pár let neudělám.

zdroj: goodreads.com

Na první pohled měla kniha všechny myslitelné klady. Krásná obálka, v názvu slovo literatura, na přebalu zmíněn můj oblíbený žánr magického realismu. Navíc nebyla moc dlouhá, vydalo ji kvalitní nakladatelství (Paseka) a dokonce patřila do mnou dosud nesplněné kategorie severské literatury z letošní Čtenářské výzvy. Ale dopadlo to jako dort pejska a kočičky. Ze spousty chutných surovin vznikl román, po jehož přečtení mám při nejmenším rozpačitý pocit.

Z počátku se děj vyvíjel slibně. Hlavní hrdinka se spoustou mindráků v čele s nedávno odhalenou neplodností se pouští do pátrání, proč se v některých knihách přeskupují písmenka. Potom je nejednou přijata do legendárního Literárního spolku Laury Sněžné, jehož zakladatelka vzápětí záhadně zmizí. Do toho se zdá, že historie Spolku je plná kostlivců, které všichni úzkostlivě tají.

A v tu chvíli už toho na mě bylo moc. Příliš mnoho záhad, příliš mnoho komplikací, ke kterým se přidávají osobní problémy naštěstí jen některých členů spolku. Ty odhaluje podivná Hra, kterou členové hrají mezi sebou, ve které si nesmí lhát, ale naopak vypovědět celou pravdu bez ohledu na to, jak moc pro ně bude zpověď bolestivá.

Většina knihy byla čtivá, obsahovala spoustu originálních nápadů, například samotný knižní virus nebo chování psů v okolí domu jednoho spisovatele. Roztříštěnost děje zachraňovala vypravěčova volba vyprávět všechno pouze z pohledu hlavní hrdinky a její v zásadě jednoduchý cíl přijít všemu na kloub.

Hlavní postavy působily plasticky a dotaženě, jenže mně nebyly vůbec sympatické. Měla jsem pocit, že povolání spisovatele jim z nitra vytěsnilo všechnu lidskost a jediné o co jim jde, je najít co nejpikantnější látku pro jejich příští knihu. Sama jsem nikdy román nenapsala, možná, že kdybych takovou zkušenost měla, jejich osudy by se mě dotkly mnohem víc. Takhle zůstaly pouze v rovině podivnosti.

Malá odbočka k magickému realismu. Po přečtení několika hodnocení na Goodreads jsem dospěla k názoru, že knihy tohoto žánru se dělí do dvou skupin. Jednu symbolizuje Sto roků samoty, patří sem například i Murakami nebo Literární spolek. A mně se nelíbí! Druhou skupinu by mohla charakterizovat Láska za časů cholery, což je především nádherný milostný příběh a nadpřirozeno se v něm vyskytuje jen velmi okrajově. Hlavní roli zde hraje přímočarý příběh a magie dodává pouze tajemnou, a zároveň originální atmosféru. Z knih, co jsem nedávno četla, mě napadá třeba Její děsivá souměrnost nebo Zafónova série začínající románem Stín katedrály. Tenhle druh mě baví, tomu druhému se asi začnu vyhýbat.

Závěrečné hodnocení: