Julian Barnes - Historie světa v 10 1/2 kapitolách

Milý čtenářský deníčku,

po několika slabších titulech jsem si opět spravila chuť Barnesem. Myslím, že Historie světa v 10 1/2 kapitolách patří k jeho vrcholným dílům, kde dokonale kombinuje svůj esejistický styl s příběhem.

zdroj: goodreads.com

Citát: Důvěřivým pannám se říkalo, že láska je zemí zaslíbenou, archou, na níž dva mohou uniknout Potopě. Může to být archa, ale taková, na níž bují kanibalství; archa, jejímž kapitánem je nějaký potrhlý stařec s šedivým plnovousem, který vás zmlátí po hlavě klackem z goferového dřeva a každou chvíli by vás mohl hodit přes palubu.

Nejlepší kapitola: Strašně těžko se mi vybírá, ale mezi ty nejlepší určitě řadím tu o Voru Medúzy, o únosu výletní lodi teroristy nebo o hledání Noemovi archy dvěma dámami z 19. století (navazující příběh ze současnosti už mě tolik nebavil).

Nejhorší kapitola: Asi kapitola o trosečnici. Dívka, která tuší zkázu světa, snaží se uniknout, ale možná si to celé jen představuje v hlavě. Úplně si nejsem jistá, co jsem si z toho měla vzít, kromě tradičního upozornění na nespolehlivost paměti a vnímání světa.

Zajímavost o knize: Jde o první Barnesovu knihu přeloženou do češtiny (v roce 1994, pět let po jejím vydání v Británii)

Zásadní myšlenka: Historie neplyne podle vzorce, ale zcela nahodile. Skutečné události se stávají legendami a smyšlené příběhy se propisují do dějin.

Něco pro mě nového: Pozadí vzniku obrazu Vor Medúzy.

Můj názor: Myslím, že Historie světa je Barnesovo mistrovské dílo. Trochu lituji, že nemělo žádný souvislý děj, jen vzájemně propletené povídky. Kromě dějových detailů ale spojuje všechny touha poznat historii, nahlédnout ji z různých stran a snad najít něco, co dokazuje, že nežijeme zbytečně.

Neříkám, že se mi líbily všechny příběhy, například půltá kapitola o lásce mě vyloženě zklamala, myslím, že téma umí Barnes pojmout mnohem lépe. Vlastně mi z ní vůbec nic neutkvělo. Taky poslední povídka o nebi, ve kterém je úplně každý, se mě nijak výrazně nedotkla a nejsem si jistá, co jí chtěl autor sdělit. Myslím, že Barnesovi obecně jdou spíš reálné příběhy než tyhle úkroky do fantastiky.

Ale jinak autor na malém prostoru načrtnul úžasné charaktery, které sice na první pohled působí šablonovitě (panička, která jede hledat Noemovu Archu, arogantní herec, oportunistický profesor...), ale jak se příběh rozvíjí, tak i oni dostávají lidštější tvář.

Kromě toho oceňuji, že autor našel v historii spoustu skutečných příběhů, které propojil tak, aby vynikly jinak snadno přehlédnutelné detaily. Netušila jsem, že před válkou mezi Evropou a Atlantikem plula loď s židovskými uprchlíky a všechny státy je odmítaly přijmout. Soudní případ červotoči versus vesničani nebo únos lodi teroristy zase svědčí o jeho umu fabulace na základě pár historických faktů.

Jak už jsem řekla, kniha se mi líbila moc. Určitě není pro každého, ale ten, kdo má rád Barnesův styl, ve kterém se proplétá esej s příběhy, bude nadšený.

Podobné knihy: Roviny života, Flaubertův papoušek (Julian Barnes), Ostrov (Bianca Bellová)

Hodnocení: 

Zuzana Kultánová - Zpíváš jako bys plakala

Milý čtenářský deníčku,

proč jsem tuhle knihu četla? O čem vlastně byla? Už si skoro nevzpomínám, jen vím, že mě zoufale nebavila.

zdroj: goodreads.com

Můj názor: Když si teď přečtu anotaci, vybaví se mi divná hrdinka, která neví, co se sebou, nikam se nevyvíjí a pálí ji dobré bydlo. Její vztah se starším profesorem mi připadal úplně divný a její posedlost ho pak po několika letech najít vyloženě nelogická.

Myslím, že jsem si knihu vybrala kvůli zmínce v anotaci, že odkrývá i odvrácenou stranu mateřství. Ale vlastně si nepamatuju, že by zmínila cokoliv, co by se mě nějak dotklo. Vybavuju si hlavně to, že žije v anonymní novostavbě a s ostatními bohatými matkami si nerozumí.

Nevím, co bych na knize pochválila, možná i ta jedna hvězdička je trochu moc.

Podobné knihy: Srdce Evropy (Pavla Horáková), Ve skříni (Tereza Semotamová)

Hodnocení: 

Zuzana Brabcová - Rok perel

Milý čtenářský deníčku,

Rok perel jsem měla na seznamu dlouho, zdá se, že se jedná o jednu z kultovních knih soudobé české literatury. Nedávno byla k poslechu na Českém rozhlasu, tak jsem toho hned s radostí využila.

zdroj: vltava.rozhlas.cz

Nejlepší scéna: Utkvěly mi scény, kdy matka hledá dceru, a později naopak dcera matku, v žižkovských barech. Přišlo mi zvláštní, že těch barů není víc a že se vždycky najdou. Zároveň se mi líbilo, jak se o sebe snaží vzájemně postarat, i když jejich vztah má k dokonalosti daleko.

Nejhorší scéna: Vadilo mi, když vypravěčka komentovala děj tak, že jí její vyvolená vlastně týrala, nevážila si jí a vůbec k ní byla hnusná. Z popisovaných scén mi to tak totiž vůbec nepřišlo. Škatulka oběti mi tu prostě vůbec nesedí.

Zajímavost o knize: První česká kniha, která popisuje lesbickou lásku.

Zajímavost o autorovi: Kniha je do určité míry autobiografická, Brabcová sama procházela coming outem v relativně pozdním věku.

Zásadní myšlenka: Potlačovaná sexualita může najednou probublat na povrch a silou sopky zničit dosavadní "spořádaný" život.

Můj názor: Opravdu mě bavila interpretace Jany Štvrtecké, myslím, že kdybych knihu jen četla zdaleka by ve mně nezanechala tak silný dojem.

Nečekala jsem tak syrovou zpověď, vypravěčka byla hodně naštvaná, traumatizovaná. Když se vracela ke šťastný momentům svého lesbického vztahu, vždycky v sobě měla jakousi zoufalost a vlastně i nenávist nejen k partnerce, ale hlavně sama k sobě. Do teď si pamatuju ty drásavé pocity, když se snažila zalíbit, ale pořád si nepřipadala dost dobrá.

Celkově ale dávám jen tři hvězdičky, protože mi příběh zdál hodně jednostranný, místy zdlouhavý a opravdu mi chyběla nějaká katarze, kdy by se hrdinka se svým traumatem nějak vyrovnala. K částečně úspěšnému pokusu dochází v závěru knihy, hrdinka vlastně knihu píše jako formu terapie, ale celkové vyznění už to nezměnilo, prostě mi chyběl odstup. Říkám si, že to pro autorku bylo natolik osobní, že ho v sobě třeba nedokázala najít.

Podobné knihy: Co ti je do toho (Hana Lundiaková), Skoncovat s Eddym B. (Éduard Louis)

Hodnocení: 

Martin Amis - Věnováno Ráchel

Milý čtenářský deníčku,

Martin Amis patří mezi stejnou generaci britských autorů jako moji oblíbenci Barnes, Ishiguro a McEwan. Konečně jsem se dostala k tomu si od něj něco přečíst, ale jeho prvotinou jsem šlápla dost vedle.

zdroj: goodreads.com

Můj názor: Deníčku, tentokrát jen opravdu krátce. Knihu jsem začala číst, nebyla dlouhá, ale nedostala jsem se přes prvních padesát stránek. Hlavní hrdina byl totálně nezajímavý, sebestředný a jeho cíl proplout životem s co nejmenší námahou mi vůbec nebyl blízký. Sice jsem si v anotaci přečetla, že láska k Ráchel ho úplně změní, ale aspoň jejich seznámení žádný zvrat nepřineslo, a ani při zběžném listování pozdějšími kapitolami jsem nenarazila na nic, co by mě zaujalo nebo dokonce přesvědčilo román dočíst.

Jsem přesvědčená, že Amisův styl se s věkem měnil, takže zatím ho úplně nezatracuji a někdy určitě vyzkouším něco z jeho pozdější tvorby. Koneckonců raného McEwana taky moc nemusím. Tak snad příště!

Podobné knihy: Než potkala mě (Julian Barnes), Dějiny násilí (Éduard Louis)

Hodnocení: 

Michael Třeštík - Zdi tvé

Milý čtenářský deníčku,

tuhle e-knížku jsem dostala zadarmo a vlastně jsem od ní neměla velká očekávání (i když Michala Třeštíka mám jako spisovatele ráda). A možná i proto mě úplně nadchla!

zdroj: goodreads.com

Citát: 1) „Snad nechceš, aby… Snad nechceš, aby nám sem chodili takovýhle… Nezlob se, taky je mi ho líto, ale mně se z něho dělá zle. Já za to nemůžu, ale prostě se ho štítím! Nebo Roman, jak k tomu přijde, aby se musel dívat…“
„Na mrzáky… Jen to řekni!“ popojela prudce dopředu, až se předními stupačkami zastavila o nohu stolu. „O čem mys­líš, že já už přes rok přemejšlím. Že jsem člověk, kterýho se ostatní štítěj! Bezmocnej a odpornej mrzák!“ trhla obručemi, otočila vozík a odjela do ložnice.

2) A v přízemí v restauraci na vysokých štíhlých nohách pobíhá Yvetka a mezi prsy se jí klinká půldolar s Kennedyho profilem. A černá lesklá látka služebních šatů obepíná boky a stehna. Jak dlouho může člověk vydržet sám…

3) „To bych doved, tlačit její vozejk celej život před sebou! Ale já si nemůžu vlízt do druhýho vozejku a celej život už jenom probrečet. Já mám prostě obě nohy zdravý!“

4) „Ty seš už plno let na svejch nohách… Seš slavnej. Šimon je pojem… Já dělala na svý jméno leda školní práce, a co mám Haničku, nedělala jsem nic. Třetí rok tady jinejm točím džbánečky, žejdlíčky a pohárky, až mi jdou oči šejdrem. I to PONRTOVÁ do nich reju já, protože jí to rovnou pálím pod glazury. A už třetí rok koukám do kruhu a představuju si, jak až Hanička bude ve školce a já si budu moct troufnout udělat něco pořádnýho, jak do toho potom napíšu Sotolářová. A mně se prostě nechce to první pořádný Sotolářová psát na věc, která není moje. Jsem slepice, viď!?"

Nejlepší scéna: Těžko se vybírá, ale jedna z nejzajímavějších pro mě asi byla linka s Albrechtem, protože jsem se asi ještě nikdy nesetkala s takovým popisem alkoholika a jeho neúspěšným bojem se závislostí po ukončeném léčení.

Nejhorší scéna: Nejspíš úvod. Ne že by byl špatný, ale dost dlouho mi trvalo než jsem z autorova propletence vyčetla, kdo jsou hlavní postavy a jaké spolu mají vztahy.

Zajímavost o knize: Vyšla ještě před sametovou revolucí a už tehdy získala řadu cen.

Zajímavost o autorovi: Manžel dokumentaristky Heleny Třeštíkové, architekt a také spisovatel, jeho pozdější knížky jsou především o výtvarném umění a architektuře.

Zásadní myšlenka: Kde se v člověku bere síla žít a pracovat, když se mu život rozpadá pod rukama?

Něco pro mě nového: Vnímání lidí s postižením před skoro 40 lety bylo hodně bezohledné a kruté.

Můj názor: Na začátku jsem moc nevěděla, co od knihy čekat. Zdálo se, že Dana a Hynek si žijí úplně oddělené životy, každý bojuje se svými démony a do toho Soňa, která se snaží všechno zachránit, ale moc se jí to nedaří. Naštěstí byl text čtivý, za chvíli jsem se úplně vžila do všech hlavních postav a netrpělivě jsem otáčela stránky, abych se dozvěděla, kam je osud zavede.

Myslím, že je vidět, že autor má blízko k umění a vzhledem ke svému povolání taky ví, jak to chodilo na stavbách za komunismu. Díky tomu nádherně vystihnul zoufalou nefunkčnost tehdejšího systému a proti ní Hynkovo odhodlání odvést dobrou práci za každou cenu, které si nakonec získá i všechny okolo.

Prostě nemám co vytknout. Po tom, co jsem se začetla, už jsem se nemohla odtrhnout, a i závěr mě docela příjemně překvapil. Výborná, i když docela stará a dlouhá, kniha!

Podobné knihy: Honzlová (Zdena Salivarová), Milostný dopis klínovým písmem (Tomáš Zmeškal), Expedice: Můj milostný příběh (Bea Uusma - kvůli té stejné zarputilosti)

Hodnocení: