31/12/2017

Shrnutí roku 2017

Milý čtenářský deníčku,

a je to tady. Za méně než dvanáct hodin začneme psát na konci letopočtu osmičku. Dřív jsem psala i měsíční shrnutí, ale zjistila jsem, že moc přidané hodnoty v nich není, tak jsem od nich upustila. To roční ale vynechat nemůžu.

Nejlepší kniha

Myslím, že bych měla vybrat jednu knihu, která pro mě bude letošní rok symbolizovat a ke které se možná budu  vracet. Není to lehký úkol, protože dobrých knížek jsem přečetla spoustu, ale sama od sebe mi žádná na mysli nevytane. Když koukám na ty, které jsem hodnotila pěti hvězdičkami, tak asi nezbývá než vybrat Jak mluvit s dětmi, aby nás poslouchaly. Není to ani tak proto, že by byla skutečně tím nejlepším, vybrat kteroukoliv je vlastně hrozně nefér, ale spíš proto, že nelépe symbolizuje to, čím pro mě většina tohoto roku byla, tedy čekáním na nového člena rodiny. Ze tří knih, co jsem o výchově četla, tahle byla rozhodně nejlepší a do nového roku si přeju, abych se jí zvládla řídit a metody z ní mi usnadnily život v nové roli.

Nejhorší kniha

Tady by měl být výběr jednodušší, protože za celý rok jsem dala jen jedné knize jednu hvězdičku. Tou byla Dívka ve vlaku. Za svým hodnocením si rozhodně stojím a vzhledem k tomu, že letos podobných knih vyšlo několik, myslím, že i dobře symbolizuje, jak mě tenhle oblíbený žánr míjí.

Na druhou stranu jsem Dívku ve vlaku nečetla, ale poslouchala jako audioknihu. Proto mi připadá fér vybrat ještě druhou, a tam to naštěstí také není těžké. Všechno, úplně všechno patří do další oblíbené škatulky, s tím rozdílem, že tahle kategorie se mi většinou líbí. V tomhle případě šlo o takový brak, jaký už jsem dlouho neviděla a v příštím roce budu rozhodně při výběru opatrnější.

Čtenářské výzvy

Začnu tou úspěšnější. Povedlo se mi splnit všechny kategorie Čtenářské výzvy 2017 z Databáze knih. Pravda, knihu pohádek Bajky barda Beedleho mám zatím rozčtenou, ale rozhodla jsem se ji zařadit i tak (čteme ji před spaním a než se prokoušeme nakonec, asi to bude ještě chvíli trvat). Několik kategorií bylo vyloženě inspirativních, například Pulitzerova cena nebo oblíbená kniha rodičů. Většinu kategorií jsem zaplnila bez velkého úsilí, takže z nich zase tak dobrý pocit nemám, ale kvůli těm několik málo obtížnějším to rozhodně stálo za to.

Naopak na Goodreads jsem si vytyčila příliš ambiciózní cíl. Loni jsem sice 70 knih zvládla, ale letos to nějak nevyšlo. Nakonec to vypadá, že skončím na čísle na 61 (už mi zbývá jen 50 stran...), ale přijde mi, že letošní knihy byly většinou delší a náročnější. Podle počtu stran v porovnání s loňským rokem (75 knih o 20 276 stranách, 61 knih o 18120 stranách) to tak skutečně vypadá (průměr 270 stran na knihu versus 297 stran letos), ale i kdybych četla knihy kratší, nedostala bych se na vyšší číslo než 67 knih (při stejné délce jako loni).

Předsevzetí 2018

Sice budu celý rok na "dovolené", ale se čtením to nevidím moc růžově. Rozhodně budu sledovat Čtenářskou výzvu 2018, už jsem na ni koukala a několik kategorií vypadá opět inspirativně (kniha o jídle, kniha vydaná v roce mého narození, kniha odehrávající se v Brně...), ale upřímně nečekám, že zvládnu všechny kategorie.

Stanovit si cíl na Goodreads bude ještě těžší. Jak mám vědět, kolik budu mít na čtení času? Zvlášť, když letos jsem vlastně svůj cíl nesplnila? Intuitivně cítím, že číslo kolem poloviny toho letošního by mohlo odpovídat. Když si dám třicet, tak to je myslím docela reálné. Ale má to být výzva! Takže zkusíme 35 a uvidíme...

Mimochodem, k Vánocům mi Ježíšek nadělil tříměsíční členství do Audiolibrixu, a myslím, že tím, že budu hodně sama doma, budu audioknížky poslouchat docela dost, takže pokud budu ve čtení zaostávat, posloucháním to snad doženu.

Největším úspěchem uplynulého roku bylo, že jsem o každé knížce zvládla napsat aspoň krátkou poznámku sem. Doufám, že se mi bude dařit udržet tuto tradici i v tom dalším.

David Nicholls - Jeden den

Milý čtenářský deníčku,

David Nicholls nepíše žádnou vzletnou literaturu, ale na konci roku by měl člověk odpočívat, ne? Četla jsem od něj už tři romány, všechny se mi docela líbily, a teď jsem v knihovně konečně narazila na ten, který jeho popularitu při nejmenším v Česku odstartoval.

zdroj: goodreads.com
Už obálka vystihuje, jak je knížka koncipována. Autor během dvaceti let sleduje osudy dvou lidí, kteří se do sebe měli zamilovat, ale z nějakého důvodu to úplně nevyšlo. Místo obyčejného popisu zvolil jeden den roku a v každé kapitole popíše, jak ho oba hlavní hrdinové prožili. Občas se od formy trochu odchýlí (pár dní popisuje jen z pohledu jednoho z nich), což na mě působilo tak, že buď už nevěděl, co psát, nebo něco napsal, ale nakonec to vyškrtl.

Hlavní hrdinové jsou sympatičtí, zvraty v jejich životech nečekané, ale zase ne tak moc, aby působily nepřirozeně. Spisovatelské řemeslo ovládá autor bravurně, takže v podstatě není co vytknout. Hodně lidí zklamal konec, ale mně se naopak moc líbil a neumím si představit lepší závěr.

Nicméně jde o oddechovku. Nic hlubokého, nic, co by stálo za víc než pár odpolední na pláži. V podobných románech většinou hledám aspoň popis nějakého originálního prostředí, sondu do lidské duše, ale nic takového tady není. Proto nemůže získat víc než tři hvězdy.

Závěrečné hodnocení:

Gabriel García Marquez - O lásce a jiných běsech

Milý čtenářský deníčku,

k Marquezovi mám ambivalentní vztah. Lásku za časů cholery řadím k nejlepším milostným příběhům, které jsem kdy četla. Naproti tomu ze Sto roků samoty jsem přelouskala sotva půlku. O lásce a jiných běsech jsem už kvůli názvu doufala, že spadne spíš do té první kategorie.

zdroj: goodreads.com
Moje přání se vyplnilo tak na půl. Přebal teňoučké knížečky sliboval hlavně příběh nenaplněné lásky dvou milenců, ale než se k němu autor prokousal, zbývalo mu na něj už tak sotva čtyřicet stran. Před tím se jako obvykle soustředil na popis složité rodinné historie a osudy vedlejších postav, aby měl čtenář jasnou představu, proč příběh nemohl skončit jinak než tragicky.

Z knihy mi nejvíc utkvělo zoufalství a naprostá nemožnost změnit svůj osud. Přes to, že některé postavy měly tu moc a mohly jediným činem zvrátit nevyhnutelné, nikdo se k žádné akci neodhodlal a mladá, krásná dívka musela zcela zbytečně zemřít. V jistém smyslu mi to zapadá do obrazu Latinské Ameriky, která je plná malých, bezmocných států, kterými světoví vládci pohybují jako pěšáky na šachovnici. A když už se některá z nich zmůže na nějaký odpor, většinou si tím spíš pohorší.

Závěrečné hodnocení: 

Kristína Farkašová - Jsem máma

Milý čtenářský deníčku,

na tuhle knížku jsem narazila náhodou v knihovně mezi dnes vrácenými tituly. Protože můj termín se blíží, řekla jsem si, že tahle knížka mi dodá potřebný optimismus do následující náročné životní fáze. Očekávání splnila bez výhrad.

zdroj: neoluxor.cz

Kniha patří do dnes velmi oblíbené kategorie vydaných blogů. Nejčastěji slavné herečky si začnou psát blog, ten má úspěch a nakladatelé se jen hrnou jim ho vydat, protože spojuje známé jméno, humor a krátké texty, což je ideální kombinace pro dnešní roztěkané čtenáře.

Já Kristínu Farkašovou neznám, ale to vůbec nevadí. Její popis života matky dvojčat mě bavil a jsem ráda, že mně se v břiše mele jen jeden nezbeda. Kromě svižných textů, nadhledu a vůbec přístupu autorky, musím ocenit i skvělý překlad do češtiny, slova jako "koblihy", "novomatky" se i z blízké slovenštiny daly zvorat docela snadno.

Samozřejmě, jako každý vydaný blog i tady tím, že člověk čte všechny příspěvky najednou, tak mu po chvíli připadá, že se autorka opakuje, ale naštěstí knížka není tak dlouhá, aby se styl vyloženě omrzel. Takže za mě čtyři z pěti a lépe to v téhle kategorii nejde!

Závěrečné hodnocení: 

Scott Hawkins - Knihovna na Černohůrce

Milý čtenářský deníčku,

po pár historických exkurzech následuje naopak úplně nová a navíc docela úspěšná kniha z žánru fantasy. Knihovna na Černohůrce má na Goodreads hodnocení přes 4 hvězdičky, což už není málo. Já z ní tak unesená nebyla.

zdroj: goodreads.com
Jedná se o typický příklad městské fantasy se spoustou brutálních scén, tajemna a intrik. Má skoro 500 stran a prvních 250 jsem tak trochu přetrpěla. Teprve tehdy začal příběh dostávat jasné obrysy a spousta iritujících náznaků (byl to jeho poslední západ slunce, zapadlo to do jejího plánu...) získala konkrétní význam.

Hlavním zklamáním bylo, že v celé knize o knihovnu v podstatě nejde. Příběh se soustředí pouze na nadvládu nad světem a souboj supermocných bytostí. Ano, hlavní hrdinka vyhrává právě kvůli tomu, že hodně studovala, ale kdyby to dělala na tabletu, mělo by to atmosféru asi tak stejnou.

Tenhle žánr si mě prostě nezískal. Oceňuji, že autor nepíše sérii, to není ve fantasy obvyklé. Přiznávám, že existuje spousta lidí, kteří tento žánr milují a myslím, že Knihovna na Černohůrce se jim bude líbit. Moje subjektivní hodnocení ji i přes nespornou čtivost a originalitu na víc než tři hvězdičky nevytáhne.

Závěrečné hodnocení: 

Erich Maria Remarque - Na západní frontě klid

Milý čtenářský deníčku,

konec roku se blíží a tak jsem chtěla dotáhnout Čtenářskou výzvu 2017. Jedním z témat byla oblíbená kniha rodičů či prarodičů. V mém případě jsem nemohla vybrat nic jiného než Na západní frontě klid, tedy jednu z nejoblíbenější knih mojí mámy.

zdroj: knizniklub.cz
Co říct o románu, který všichni znají a probírá se i na hodinách literatury? Snad jen, že mně vůbec nepřišel jako román, ale spíš bych ho zařadila do kategorie líčení. Příběh hlavního hrdiny není vůbec podstatný, všechno slouží jen k tomu, jak popsat všechny hrůzy zákopové války. Nejsilnější jsou samozřejmě momenty z boje, kdy jde hlavnímu hrdinovi o život, ale i z lazaretu, kde se sice nestřílí, ale muži umírají na následky svých zranění dlouho po tom, co ztratili naději na uzdravení.

Nemůžu říct, že by ve mně kniha vzbudila nějaké nové pocity, otevřela mi oči nebo mi pomohla si uvědomit, jak je válka odporná. Všechno to už jsem věděla a navíc si myslím, že v dnešní době už se bojuje úplně jinak a hlavní problém není v péči o vojáky, ale v tom, jak trpí civilisté, přes jejichž domovy se fronta převalí. Z toho důvodu si myslím, že by kniha stále měla být na seznamu středoškolské povinné četby, ale číst ji později už moc smysl nemá. Zub času jí ukousl jednu z hvězdičku z původního hodnocení plným počtem.

Závěrečné hodnocení: 

Germaine Greer - Eunuška

Milý čtenářský deníčku,

Eunuška je v mém seznamu přečtených knih trochu podvod, protože jsem ji dočetla jen asi do půlky. I tak si myslím, že jsem si udělala slušný obrázek o tom, jaká je, a proto ji můžu hodnotit.

zdroj: goodreads.com
Četla jsem ji proto, abych porovnala Jak být ženou, tedy takový současný feministický manifest, s tím, za co se bojovalo před skoro padesáti lety.

Pojetí knihy mě hrozně zklamalo. Na začátku se autorka snaží podpořit svoji teorii o rovnosti pohlaví biologickými argumenty a studiemi. Já osobně si nemyslím, že zrovna to je něco, na čem by měla být rovnost postavena, protože rozdíl na biologické úrovni je naprosto jasný a nezanedbatelný. Důležité je, aby tento rozdíl nebyl využíván v situacích, kdy nehraje roli.

Další kapitola byla o práci. Zrovna koukám na seriál Šílenci z Manhattanu a jen díky nim se mi daří chápat kontext, o kterém Greer píše. Ženy tehdy skutečně pracovaly převážně jako sekretářky a musely se podbízet šéfům, jinak neuspěly. Vážená žena byla ta v domácnosti, ozdůbka na večírky. Jsem ráda, že dnes už je to jinak, aspoň ve většině odvětví. Navíc mě zaujala myšlenka, že ženy hledají v práci jiný druh naplnění než muži, to bych řekla, že platí dodnes.

Kapitoly, co jsem četla přetékaly slovy, ale smysl se občas ztrácel, o čtivosti nemůže být řeči a přeskočení stránky nezpůsobilo žádné výraznější nepochopení. V dnešní době už asi nemá cenu Eunušku číst z jiných než historických důvodů, tehdejší myšlenky jsou naštěstí buď zastaralé, nebo formulované mnohem výstižněji jinde.

Závěrečné hodnocení:

30/12/2017

R. J. Palacio - (Ne)obyčejný kluk

Milý čtenářský deníčku,

i (Ne)obyčejného kluka Městská knihovna v Praze zařadila do kategorie knih pro děti od 10 let. Na rozdíl od Všechno, úplně všechno si ale myslím, že ji mohou bez problémů číst i dospělí.

zdroj: goodreads.com
Auggie trpí kombinací několika genetických vad, které mu znetvořily obličej, a i přes obrovskou snahu doktorů nepřestává být pro ostatní lidi strašákem. Čtenář se s ním setkává ve chvíli, kdy má v deseti letech poprvé nastoupit do školy mezi normální děti. Do té doby se totiž učil doma, aby nemusel snášet pohledy spolužáků.

Vyprávění začíná přímo Auggie, ale pak předá slovo své sestře, ta zase spolužákovi a postupně se ve vyprávění vystřídá snad patnáct různých dětí. Osobně bych asi dala přednost menšímu počtu, ale to byl detail v jinak moc povedené knize.

Autorka s ohromným pochopením líčí, jak je pro Auggieho trapné, když se něj ostatní koukají a jak vidí pohledy, které mají zůstat skryty. Zároveň ale chápe, že se tomu nedá zabránit, a nezbývá, než se s tím nějak vyrovnat. Taky jsem ocenila, že zařadila pohled Augustovy sestry, která je normální, ale samozřejmě existence postiženého bratra ji ovlivňuje hlavně tím, že ona musí být neustále ta bezproblémová dcera a rodiče moc nezatěžovat.

Závěrečné hodnocení: 

Adele Faber, Elaine Mazlish - Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly

Milý čtenářský deníčku,

slibuji, že tohle je poslední kniha o výchově! To nejlepší jsem si nechávala na konec. Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly: jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly můžu doporučit opravdu všem.

zdroj: kosmas.cz

Metoda Adele Faber a Elaine Mazlish vychází z podobného konceptu jak ta popsaná v knize Vychováváme děti a rosteme s nimi. Místo idealistického popisu bezpodmínečné lásky a naslouchání se ale soustředí na praktické a jednoduché triky, kterými rodič může zvládnout různé krizové situace.

Kapitoly jsou přehledně uspořádané, stručné a končí spoustou praktických příkladů ze života autorek a jejich klientů. Snad na každou situaci se snaží najít několik způsobů, jak je řešit, zároveň ale zdůrazňují, že ne vždy bude rodič úspěšný a i když se bude snažit, v některých situacích prostě selže. Právě tohle poselství mi přišlo důležité a myslím, že by nemělo chybět v žádné knize o výchově.

Závěrečné hodnocení: 

Tom Robbins - Zátiší s Datlem

Milý čtenářský deníčku,

jsem ve skluzu. Za poslední měsíc jsem měla sice dost času na čtení, ale se psaním už to bylo horší. Takže několik následujících příspěvků bude opravdu stručných. Začneme Robbinsovým Zátiším s Datlem.

zdroj: kosmas.cz
Jde o jednu z posledních knih, kterou jsem od Robbinse ještě neměla přečtenou (a zároveň kterou napsal). Jako obvykle šlo o podivný příběh protkaný mystikou, rebelstvím a svobodou. Ústředním motivem byl milostný vztah mezi Datlem a princeznou Leigh Cheri. On je snad nesmrtelný terorista, ona je spolu s rodiči uvězněna v exilu v Seattlu a hledá smysl života. Ten najde ve vztahu s Datlem a jeho neobyčejné filozofii.

Upřímně, tenhle román mě trochu zklamal. Možná už jsem četla jeho knížek moc, možná byla opravdu slabší, ale kromě tajemství v obrázku na krabičce Camelek a princeznina samouvěznění mi toho moc neutkvělo. Nicméně moje oblíbené metafory nechyběly a z protekce nemůže dostat méně než tři hvězdičky.
Závěrečné hodnocení: 

23/11/2017

Nicola Yoon - Všechno, úplně všechno

Milý čtenářský deníčku,

první knížka z žánru romantických příběhů pro mladé, která mě hrozně zklamala! Knihovna Všechno úplně všechno právem zařadila do dětské sekce, protože dospělým čtenářům opravdu nemá, co dát.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdinka a zároveň vypravěčka Madeline trpí šílenou nemocí, která by se dala popsat jako nepřítomnost imunitního systému. Kvůli tomu nesmí vycházet z domu, kde je všechen vzduch pečlivě filtrován a každý návštěvník (kterých ale není mnoho) musí projít hodinovou důkladnou očistou. Jednoho dne z okna zahlédne, jak se do vedlejšího domu stěhuje rodina s krásným, bledým klukem přibližně jejího věku, který nosí pouze černé oblečení, má dokonalé tělo a vyniká různými akrobatickými kousky. Klišé až za hrob.

Tahle kniha se nedá hodnotit bez prozrazení zápletky, promiň. Ale je tak pitomá, že to snad nevadí.  Nejdřív si začnou psát maily, pak jí navštíví doma a nakonec spolu utečou na Havaj. Tam zažijí nejromantičtější den v životě, vyspí se spolu a Madeline nakonec skončí v nemocnici a v zápětí i zpátky doma. Jaké překvapení!

Poslední část popisuje tradiční odluku našeho zamilovaného párečku a šokující odhalení, že matka dceřinu nemoc pouze předstírala, protože se nikdy nevyrovnala se smrtí svého syna a manžela. Čtenáři píší, že tenhle dějový zvrat je překvapil, mě moc ne. Toho, že kniha končí přeslazeným setkáním v newyorském antikvariátu, se čtenáři cukrovkáři už většinou nedožijí.

Podle recenzí se zdá, že film, natočený podle téhle knihy, je úplně stejný, takže si ho odpustím.

Jediné, co knihu zachraňuje před hodnocení "odpad", je její styl a délka. Protože je krátká, člověk jí přečte tak rychle, že si ani nestihne všimnout, jak blbá byla. Vedle toho také vyniká originálním střídáním forem. Občas je Madeline jen obyčejná vypravěčka, jindy místo vysvětlování předkládá záznam internetového rozhovoru, jindy kreslí nebo vkládá více či méně formální dokumenty. Tahle stránka mě bavila, myslím, že se to do dívčí literatury docela hodí. Ale doporučit ji ke čtení jen na základě těchto paběrků rozhodně nemůžu.

Závěrečné hodnocení: 

22/11/2017

Geraint Anderson - Cityboy

Milý čtenářský deníčku,

tentokrát to bude z úplně jiného soudku. Kniha Cityboy: Peníze, sex a drogy londýnské City popisuje tu nejhorší špínu investičního byznysu v jednom z největších světových finančních center, tedy v londýnské City.

zdroj: goodreads.com

Autor pracoval v City na pozici investičního analytika skoro deset let a na základě svých zkušeností vytvořil postavu Steva, který sice moc nerozumí matematickým modelům a interpretovat data v nekonečných Excelovských tabulkách mu moc nejde, ale za to ví, jak klienty večer pobavit v baru a kde sehnat nejlepší kokain v Londýně.

Není úplně jasné, do jaké míry je knížka autobiografická a to hlavně v částech o drogách a dlouhých tazích s klienty. Samotný autor tvrdí, že právě v tomto ohledu si skutečnost trochu přibarvil a asi se dá předpokládat, že byl svědkem různých nechutností, ale sám se snad nikdy na takové dno, jako jeho alter ego Steve nedostal.

K finančnímu byznysu mám naštěstí docela daleko, i když nabídky pracovat jako programátorka pro nějakou banku jsem měla, nikdy jsem si je nezvolila. Hlavně proto, že v celý systém nemám moc důvěru a způsob, jakým v něm vznikají peníze mi přijde naprosto vykloubený. Takže praktiky v knize mě nešokovaly, i když množství drog a děvek mě překvapilo.

Knížka popisuje zlatá léta investičního byznysu. Začátek nového tisíciletí sice přinesl teroristické útoky na Dvojčata a praskla internetová bublina, ale do podzimu 2008 všechno šlapalo celkem dobře. Těsně před hypotečním kolapsem autor ze zaměstnání odešel a taky dopsal svojí knihu. Dodatečně k ní přidal poslední kapitolu, ve které mluví sám za sebe, nikoliv jako románová postava, a kde se snaží předpovědět, kam právě propuklá krize povede. V tehdejším kontextu neuvěřitelně zajímavé a po deseti letech se ukazuje, že měl docela pravdu. Docela by mě zajímalo, co si myslí o dnešní situaci hlavně ve vztahu k brexitu, který může City hodně poškodit.

Děj má spád a dobře se čte. Bohužel to nebylo úplně moje téma a asi bych místo románu ocenila spíš souborné vydání autorových sloupků, které psal pro jeden internetový portál. Na druhou stranu sloupky by asi po deseti letech vyzněly trochu zastarale, kdežto forma románu zajišťuje určitou nadčasovost. Jsem si jistá, že ti, kteří se zajímají o tohle prostředí, ocení knihu mnohem výš, u mě zůstává v pásmu slušného průměru.

Závěrečné hodnocení: 

09/11/2017

Ava Dellaira - Dopisy na konec světa

Milý čtenářský deníčku,

chystám se ti popsat další knížku o náctileté hrdince v depresi. V Dopisech na konec světa se Laurel svěřuje se svými pocity ze smrti sestry jiným dávno mrtvým osobnostem. To, co původně vznikalo jako domácí úkol na angličtinu, postupně přerůstá v deník, který jí pomáhá znovu najít samu sebe.

zdroj: goodreads.com

Začínám mít pocit, že už bych podobné knížky neměla číst, vždyť je to pořád na jedno brdo! Holka má depku, dá se dohromady s nějakým klukem ze školy, který je taky trochu divný, pak se rozejdou, ale nakonec se k sobě vrátí a všichni jsou šťastní. Překvapuje mě, že jsem se těch příběhů zatím nepřejedla, ale obávám se, že ještě pár podobných zápisků budeš muset, deníčku, vydržet.

Nejzajímavější v Dopisech byl rozhodně vztah Laurel a jejích rodičů. Už dřív se rozešli a po sestřině smrti matka navíc utekla na nějakou farmu v Kalifornii. Laurel teď každý týden pendluje mezi domem táty, kde se sestrou vyrostly, a příbytkem silně věřící tety. Čekala jsem, že jí to bude vadit, ale asi i díky tomu, že stále chodí do stejné školy, se s tím vyrovnává velmi dobře.

Hlavní linie příběhu mi přišla uvěřitelná, zábavná, ale stejně jako v Moje srdce a jiné černé díry nijak nevybočovala z obvyklé úrovně tohoto žánru. To, čím se chtěla autorka od ostatních odlišit, byla určitě forma dopisů, ve které je celý román napsaný. Musím přiznat, že tak v polovině případů jsem měla pocit, že ta forma se k příběhu moc nehodí a autorka do ní musela složitě šroubovat části, které by mnohem lépe fungovaly třeba jako deníkové zápisky. Mám na mysli hlavně dlouhé pasáže, ve kterých Laurel popisuje, co se jí v předchozích dnech přihodilo. Naopak kratší dopisy, ve kterých se svěřuje se svými pocity a jak jsou stejné jako měl za života adresát, působí mnohem lépe a plní původně zamýšlený účel.

Závěrečné hodnocení: 

08/11/2017

Naomi Aldort - Vychováváme děti a rosteme s nimi

Milý čtenářský deníčku,

a je tu další knížka z kategorie rodičovství. Tentokrát je přímo o výchově. Těžiště metody spočívá v bezpodmínečné lásce a zároveň od oproštění se od stereotypů, které nás nutí řvát, ovládat nebo zbytečně zakazovat.

zdroj: goodreads.com

Jak mám hodnotit knížku o výchově, když nemám s výchovou žádné zkušenosti? No těžko... Takže jsem se zaměřila na to, jak moc navrhovaná metoda souzní s mojí představou o světě a pak na knižní atributy, jakými je čtivost, upořádanost a srozumitelnost.

Nejdřív tedy k metodě samotné. Měla jsem z ní pocit, že bude fungovat jen na "hodné" děti. Sice nabízí i řešení situací, kdy se dítě vzteká nebo nechce udělat něco, co po něm rodič chce, ale navrhovaný přístup většinou vyzní ve smyslu "Rodiči, chceš po dítěti nesmysly, dej mu svobodu a ono se po čase ukázní". Jenže většina rodičů se musí a chce dřív nebo později vrátit do práce a dítě se musí naučit chodit do školky a tam respektovat určitá pravidla. A s tím kniha rozhodně nepomůže. Podle autorky takové situace řešení nemají, dítě pokud není zralé, tak ho nucením do pravidel, které nechápe, jen poškozujeme. S tím musím souhlasit, ale stejně by mi pomohlo, kdyby nabízela aspoň nějaké kompromisní řešení.

Výhrady mám také k uspořádání knihy. Když jsem ji četla, měla jsem pocit, že kapitoly a podsekce někdo poskládal, jak mu přišly pod ruku, a uvedené příklady často tak úplně nesouvisely s tím, o čem se v předchozím odstavci mluvilo. Neustálé opakování hlavně v první části knihy mě nudilo a nepřinášelo nic nového. Na druhou stanu, díky neustálému opakování musí i naprostý natvrdlík pochopit filozofii metody a něco si z knihy odnést.

Nakonec dávám knize čtyři hvězdičky. Přesto, že je mizerně uspořádaná, je celkem čtivá a srozumitelná. S většinou principů v ní prezentovaných souhlasím, i když myslím, že v komplikovaných případech prostě nemůže fungovat. Hlavní ale je, že popisuje sice módní, ale zatím nijak výrazně rozšířený styl výchovy, o kterém si myslím, že by měl každý rodič vědět.

Závěrečné hodnocení: 

31/10/2017

Jasmine Warga - Moje srdce a jiné černé díry

Milý čtenářský deníčku,

moje čtecí tempo teď není příliš závratné a zápisy o něm se zpožďují ještě víc. A přitom nečtu nic složitého. Další na řadě je Moje srdce a jiné černé díry, které patří do stejné škatulky jako Eleanor a Park nebo spíš Všechny malé zázraky.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdinka Aysel je taková průměrná americká středoškolačka z menšího města. O víkendu chodí na brigádu, která ji moc nebaví, její rodiče se rozvedli a její matka, u které žije, jí vůbec nerozumí. Co jí ale odlišuje od ostatních je její otec, který sedí za vraždu jednoho kluka od nich ze školy. Aysel si tu nešťastnou událost klade za vinu a proto se rozhodne spáchat sebevraždu. Najde si přes internet parťáka z vedlejší vesnice a spolu začnou svůj konec připravovat.

Následuje klasický příběh, kdy se ti dva do sebe postupně zamilují, pak se odcizí a na konci zbývá hodit si korunou na to, kdo přežije. Schéma se tedy velmi podobá Všem malým zázrakům. Oproti nim je postupné zamilování vylíčeno podle mě mnohem obratněji a při žádné scéně jsem neměla neodbytný pocit trapnosti.

V porovnání s ostatními knihami z téhle škatulky, mi přišly postavy jaksi nejpovrchnější. Překvapivě mě moc neokouzlovaly fyzikální příměry jako analogie k tomu, jak se hlavní hrdinka cítí. Otázky, jako kam se poděje potenciální energie po tom, co zemřeme, mi přišly na šestnáctiletou holku zvláštní. Ani příliš hluboké, ani povrchní, ale prostě tak nějak nepasovaly ke zbytku její osobnosti.

Kromě toho mě zaujalo, jak jsou školní projekty v Americe důležité. Snad v každé knize správně zadaný projekt z oblíbeného předmětu (nebo spíš od oblíbeného učitele) nakonec vede k tomu, že si hrdina uvědomí, že deprese není konečný stav.

V podstatě se jedná o další průměrnou knihu tohoto žánru. Ale mě tohle téma nepřestává bavit, myslím si, že je důležité o něm číst a knihy, které se mi zatím dostaly do ruky, udržují průměr hodně vysoko. Takže ani tentokrát nespadne hodnocení pod čtyři hvězdičky.

Závěrečné hodnocení: 

G. Willow Wilson - Alif, neviditelný

Milý čtenářský deníčku,

po několika knihách ze skutečného světa jsem opět zamířila k žánru fantasy. Teda aspoň jeho piktogram nalepila na hřbet Alifa, neviditelného Městská knihovna v Praze. Ale podle mě tam moc nepatřil.

zdroj: goodreads.com
Děj se odehrává kdesi na Blízkém výhodě, ve státě, kde tvrdou rukou vládne emír, všichni musí dodržovat pravidla ortodoxního islámu a každý se může kdykoliv stát obětí státní bezpečnosti. Alif je mladík, který se živí jako gray hat, tedy v podstatě hacker, který svým zákazníkům poskytuje ochranu na internetu a moc se nestará, k čemu ji potřebují.

Příběh nabírá rychlý spád. Alifovi se do rukou dostane tajemná kniha, kvůli které ho začne honit policie. Jeho ochráncem se stane tajemná postava, která o sobě prohlašuje, že je džin. Postupně se před Alifem odhaluje skrytý svět a jen díky němu má šanci přežít.

Autorka zajímavým způsobem propojila islám a fantastický svět džinů, který k jeho kultuře neodmyslitelně patří. Tato jedinečná kombinace vytvořila knihu, která poskytuje autentický pohled na prostředí v islámské diktatuře a zároveň baví svým nabitým příběhem. Myslím, že právě proto byla několikrát oceněna jako kniha roku.

Dlouho mi trvalo, než jsem se do románu začetla, ale asi od půlky jsem ho nemohla odložit. Hlavní myšlenka, že by v knize mohl být zakódován kámen mudrců, není moc originální, ale to, že by tenhle kód šel převést na všemocný počítačový program, už docela ano. Na druhou stranu, tenhle nápad mi jako programátorce přišel až příliš přitažený za vlasy. I když uvážím různé umělé inteligence a neuronové sítě, pořád jsem přesvědčená, že počítač je jen kus železa a k vědomí má asi tak stejně blízko jako panenka Barbie.

Nejvíc mě zaujala postava konvertitky, tedy původem Američanky, která přestoupila na islám a přestěhovala se do Města. Autorka má za sebou podobný osud, takže všechno, co se točí kolem této postavy může podložit vlastními zkušenostmi a právě proto působí tyto části knihy nejvěrohodněji. Zbytek mi přišel taková omáčka, která by se jen stěží přhoupla ke třem hvězdičkám. Sama postava konvertitky čtvrtou hvězdu nezajistí, ale o těch třech není pochyb.

Závěrečné hodnocení: 

10/10/2017

Donal Ryan - Srdce na obrtlíku

Milý čtenářský deníčku,

náhodou se to sešlo, že jsem vedle Joycových Dubliňanů četla i knihu, která je s nimi často srovnávána. Srdce na obrtlíku se skládá ze vzájemně propojených povídek z jedné irské vesnice, která se stejně jako zbytek země po konjunktuře z počátku milénia propadá do recese.

zdroj: goodreads.com

Donal Ryan je označován za Jamese Joyce jednadvacátého století. Jeho první dvě knihy (vydané v opačném pořadí) se skládají z povídek, kde má každá jiného vypravěče a postupně líčí děj vždy z trochu jiného úhlu. Na méně než dvě stě stran autor vtěsnal na dvacet povídek a musím říct, že jsem jako obvykle měla problém s množstvím jmen, které bylo třeba si zapamatovat.

Kromě toho mi po přečtení prvních dvou povídek moc nebylo jasné, o čem kniha vlastně je, co od ní mám čekat, na co se soustředit. Naštěstí to zachránila anotace na přebalu, která sice odhaluje, kam se děj bude ubírat, ale bez ní bych byla úplně ztracená a asi bych knihu po pár stranách odložila.

Když už jsem se konečně naladila na autorův styl. začala se mi kniha docela líbit. Některé osudy byly docela uvěřitelné, jiné působily spíš jako karikatury. Co mi chybělo bylo odlišení nejen jménem na začátku kapitoly, ale i jazykem, protože mám pocit, že padesátiletá paní by měla mluvit jinak než dvacetiletý stavební dělník.

Bohužel píšu tohle shrnutí už trochu s odstupem a za těch 14 dní se mi kniha už docela vykouřila z hlavy. Pamatuji si na několik dějových zvratů i výslednou, ne zcela překvapivou, pointu, ale že by ve mně zanechala nějaký silný dojem, to se říct nedá. Ve srovnání s Dubliňany bylo Srdce na obrtlíku rozhodně čtivější a aktuálnější, ale rozhodně nic, co bych přátelům doporučila na čtení nebo z čeho bych si něco zásadního odnesla.

Závěrečné hodnocení:

26/09/2017

James Joyce - Dubliňané

Milý čtenářský deníčku,

už věky jsem nesáhla po nějaké klasice. Dubliňané byli na mém seznamu už dva roky, od výletu do Dublinu. Moc mě nenadchli, ale jejich čtení určitě nebylo zbytečné.

zdroj: goodreads.com
Na střední jsem klasiku četla pořád. Chtěla jsem získat čtenářské zkušenosti, abych mohla hodnotit současnou literaturu, u které ještě zub času její kvalitu nestihl prověřit. Dneska už po ní sáhnu celkem výjimečně a musím přiznat, že Dubliňané u mě žádné nové klasické období neodstartovali.

Moc často nečtu ani povídky. Raději se zakousnu do středně dlouhého románu, ve sbírkách povídek mám problém se začíst a po chvíli se mi všechny povídky zmotají dohromady, takže si z knihy po pár dnech nic nepamatuju. Ani v tomto ohledu Dubliňané očekávání nepřekonali.

Každá povídka se zaměřuje na jednoho či několik zástupců střední třídy a stručným popisem jeho života nebo jen několika dní z něj se snaží poukázat na jeho ubohost a neschopnost vymanit se z každodenní mizérie. V doslovu jsem se dočetla, že povídky téměř bez děje a jakékoliv naděje na zlepšení kontrastovaly s opulentními anglickými romány od Dickense a i proto byly v podrobeném Irsku docela oblíbené (i když těžký osud postav poručnictví Velké Británie nezpůsobilo).

Věřím, že ve své době a pravděpodobně i dost dlouho potom, byly tyto příběhy aktuální a bohužel pravdivě vystihovaly společenskou situaci. Ale nemůžu si pomoct, mám pocit, že dnes už je na tom aspoň střední třída jinak. Dostupné vzdělání, svoboda cestovat a neomezené možnosti internetu dělají z osudů ubohým Irů jen mrtvou vzpomínku na minulost. Kromě poslední povídky Nebožtíci, která je označovaná jako vrchol celé sbírky, mě povídky moc nebavily a většinou jsem v nich nenašla žádné poselství pro dnešní dny. Podle mě, bohužel, tahle klasika časem spíš vyčpěla, než aby dozrála jako víno.
Závěrečné hodnocení:

22/09/2017

Selma Lønning Aarø - Už budu!

Milý čtenářský deníčku,

mám rozečtené Joycovy Dubliňany, ale nějak se to táhne, takže jsem v mezičase sáhla po něčem jiném. Z románu Už budu! se četlo během pražské Noci Literatury a už tehdy mě zaujal, navíc jsem potřebovala nějakou krátkou oddechovku. Hodnocení na Goodreads má mizerné, ale mně se fakt líbil.

zdroj: goodreads.com

Myslím, že zklamání většiny čtenářek plyne z toho, že čekaly něco trochu jiného. Anotace je zavádějící, protože hrdinka si sice vyhradí týden na to, aby dosáhla orgasmu, ale rozhodně ho celý nestráví za dveřmi svého pokoje a nikdo na ní za dveřmi neklepe, kdy už teda bude.

Ve skutečnosti jde o takovou intimní zpověď současné západní Evropanky, kde orgasmus slouží jako atraktivní vějička, ale také jako symbol všemožných předsudků a tabu nejen o ženách. Hlavní hrdinka hledá odpověď na otázku, proč se nemůže udělat. Pátrá ve své minulosti, experimentuje s vibrátorem, zeleninou i lesbickou kamarádkou, ale ono pořád nic.

Většina knihy se skládá z vyprávění jejích zážitků, které vytvořily silné asociace, a teď jí brání v tom se při sexu uvolnit. První dvě "historky" mě dost vyděsily. Nejdřív popisuje, jak přišla o panenství s nějakým náhodným dělníkem, když jí ještě nebylo ani patnáct (rozhodně byla "pod zákonem", konkrétní věk ale myslím nezmiňuje) a druhá je o tom, jak jako malá utopila svého psa v kanále, protože už se o něj nechtěla starat. Kdyby ta kniha nebyla tak tenká, tak ji v tu chvíli odkládám jako vrchol nechutnosti, odpornosti. Ale dobře se četla a já byla zrovna nemocná, takže jsem se přes tyhle dvě úchylné epizody přenesla a zbytek knihy už mě zdaleka tolik nepobouřil.

Mám se pochválit, jak jsem hezky otevřená a nevadí mi většina obsahu, nebo se mám děsit toho, že mi nejhorší přišel příběh o vraždě psa dítětem? V mnohém mi připomněla Jak být ženou, které se také snaží otevřít témata, o kterých se běžně nemluví. Mimochodem, skoro v ničem se tyhle dvě knihy nepřekrývají.

Nejlepší na knížce je, že se dotkne spousty kontroverzních témat a při tom zůstává nad věcí. Děj má spád a když pominu bouřlivé mládí hlavní hrdinky, tak mi vlastně byla docela sympatická. Navíc naprosto souhlasím s celkovým poselstvím knihy ve smyslu: "Vykašlete se na předsudky a šablony, do kterých vás jiní strkají, žijte, jak se vám líbí!".

Závěrečné hodnocení: 

11/09/2017

Dave Eggers - Kruh

Milý čtenářský deníčku,

minulý týden jsem vyrazila za malou louži (rozuměj za Lamanšský průliv) a protože se mi nechtělo tahat žádnou papírovou knihu, rozhodla jsem se konečně dočíst dlouho rozečtený Kruh, který mám jako e-book.

zdroj: goodreads.com

Zápletka je jednoduchá. Firma ve stylu Google postupně skupuje konkurenci a vyvíjí nástroje pro usnadnění života na síti. Už na začátku knihy mohou registrovaní uživatelé Circlu žít na sociálních sítích, nakupovat a platit přes jeden profil a samozřejmě vyhledávat všechny informace. Z užitečného nástroje se ale postupně stává Velký Bratr, který chce sledovat všechny a všechno.

Jako programátorku mě téma zaujalo a samozřejmě jsem byla trochu zklamaná, že hlavní hrdinka je pouze zaměstnankyně oddělení Péče o zákazníky. Programátoři se v celém ději skoro nevyskytují, přestože si myslím, že taková firma jich musí být plná.

A tady přichází další zádrhel. Všichni vývojáři, které znám, jsou velmi opatrní na svoje soukromí a pečlivě si hlídají svojí online identitu. V knize se všechny nástroje jako první představují a zkouší interně. Podle mě je naprostý nesmysl, aby je zaměstnanci takového druhu, jací musí v Circlu pracovat, tak bezvýhradně přijímali. A tady nemluvím jen o sledování. Všemožné zákaznické průzkumy, žebříčky oblíbenosti a nekonečný proud nanicovatých zpráv a statusů od lidí, které v životě neviděli... Tak prostě ITáci nefungují!

Takže podle mě je celý děj v podstatě postavený na hlavu. Knihy, které předpovídají budoucnost, musí mít nějaký reálný základ, jinak nejsou děsivé a tedy ani zajímavé. Neříkám, že spoustu věcí neměl autor vychytanou. Kromě kamer si umím představit, že většina nástrojů by se dala implementovat už dnes, stejně tak si myslím, že spousta uživatelů si nebezpečí ztráty soukromí neuvědomuje. Nastínil spoustu situací (např. intimní život rodičů), ve kterých si to i největší tupec uvědomí, a zároveň předestřel celkem věrohodnou výmluvu, proč by mu to nakonec nevadilo. Ale smůla, víc než na dvě hvězdy to prostě stačit nemůže.

Na okraj bych ještě zmínila film, který jsem si okamžitě po přečtení pustila. Myslím, že dostál úrovni knihy (která tedy pro mě nebyla valná), změnil sice několik docela výrazných dějových linek, spoustu detailů vypustil, ale celkově myslím, že se v rámci možností povedl. Akorát hlavní hrdinka ve filmu prochází mnohem výraznější změnou názorů, která podle mě nedává smysl, v knize je její fanouškovství vlastně docela pochopitelné.

Závěrečné hodnocení: 

01/09/2017

Pasi Ilmari Jääskeläinen - Literární spolek Laury Sněžné

Milý čtenářský deníčku,

konečně jsem se prokousala další knihou. Nebyla tak nečitelná jako autorovo jméno, ale moc k tomu nechybělo. Po Literárním Spolku Laury Sněžné jsem sáhla naprosto náhodou v knihovně, což už jsem neudělala věčnost, a zase to pár let neudělám.

zdroj: goodreads.com

Na první pohled měla kniha všechny myslitelné klady. Krásná obálka, v názvu slovo literatura, na přebalu zmíněn můj oblíbený žánr magického realismu. Navíc nebyla moc dlouhá, vydalo ji kvalitní nakladatelství (Paseka) a dokonce patřila do mnou dosud nesplněné kategorie severské literatury z letošní Čtenářské výzvy. Ale dopadlo to jako dort pejska a kočičky. Ze spousty chutných surovin vznikl román, po jehož přečtení mám při nejmenším rozpačitý pocit.

Z počátku se děj vyvíjel slibně. Hlavní hrdinka se spoustou mindráků v čele s nedávno odhalenou neplodností se pouští do pátrání, proč se v některých knihách přeskupují písmenka. Potom je nejednou přijata do legendárního Literárního spolku Laury Sněžné, jehož zakladatelka vzápětí záhadně zmizí. Do toho se zdá, že historie Spolku je plná kostlivců, které všichni úzkostlivě tají.

A v tu chvíli už toho na mě bylo moc. Příliš mnoho záhad, příliš mnoho komplikací, ke kterým se přidávají osobní problémy naštěstí jen některých členů spolku. Ty odhaluje podivná Hra, kterou členové hrají mezi sebou, ve které si nesmí lhát, ale naopak vypovědět celou pravdu bez ohledu na to, jak moc pro ně bude zpověď bolestivá.

Většina knihy byla čtivá, obsahovala spoustu originálních nápadů, například samotný knižní virus nebo chování psů v okolí domu jednoho spisovatele. Roztříštěnost děje zachraňovala vypravěčova volba vyprávět všechno pouze z pohledu hlavní hrdinky a její v zásadě jednoduchý cíl přijít všemu na kloub.

Hlavní postavy působily plasticky a dotaženě, jenže mně nebyly vůbec sympatické. Měla jsem pocit, že povolání spisovatele jim z nitra vytěsnilo všechnu lidskost a jediné o co jim jde, je najít co nejpikantnější látku pro jejich příští knihu. Sama jsem nikdy román nenapsala, možná, že kdybych takovou zkušenost měla, jejich osudy by se mě dotkly mnohem víc. Takhle zůstaly pouze v rovině podivnosti.

Malá odbočka k magickému realismu. Po přečtení několika hodnocení na Goodreads jsem dospěla k názoru, že knihy tohoto žánru se dělí do dvou skupin. Jednu symbolizuje Sto roků samoty, patří sem například i Murakami nebo Literární spolek. A mně se nelíbí! Druhou skupinu by mohla charakterizovat Láska za časů cholery, což je především nádherný milostný příběh a nadpřirozeno se v něm vyskytuje jen velmi okrajově. Hlavní roli zde hraje přímočarý příběh a magie dodává pouze tajemnou, a zároveň originální atmosféru. Z knih, co jsem nedávno četla, mě napadá třeba Její děsivá souměrnost nebo Zafónova série začínající románem Stín katedrály. Tenhle druh mě baví, tomu druhému se asi začnu vyhýbat.

Závěrečné hodnocení: 

22/08/2017

Zdeněk Matějček - Prvních šest let ve vývoji a výchově dítěte

Milý čtenářský deníčku,

asi už se ti doneslo, že nás bude v lednu o jednoho víc. Stejně jako když jsme si pořizovali psa, i teď jsme se rozhodli zapátrat po odborné literatuře, která nám pomůže s výchovou nového člena rodiny. První z této kategorie je kniha s nemožným názvem Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte, avšak s velmi pěkným obsahem.

zdroj: goodreads.com
Kniha pokrývá docela dlouhé období a vyhradila si na to jen dvě stě stran. Nedá se tedy čekat nějaký vyčerpávající výklad, porovnání mnoha směrů nebo detailní rozebírání konkrétních situací. Jde spíš o skvělý startovní přehled, který poskytne základní informace o tom, co rodiče v nejbližších letech čeká.

Většina textu se zaměřuje na to, čeho je dítě v určitém věku schopno. První rok je to především o fyzických dovednostech, od druhého roku převládají spíš ty mentální. Autor vše popisuje na základě své zkušenosti, vybírá spíše dokonale ověřená fakta a nepouští se do nějakých nejnovějších a dosud nepříliš ověřených metod. I kvůli tomu mi to přijde jako výborný začátek v našem soukromém studiu, protože v podstatě o ničem, co v knize zmiňuje, nepochybuji (pouze párkrát zmínil terapii pevným objetím a její autorku, obojí je myslím stále dost kontroverzní).

Obecně zajímavější mi přišly spíš pozdější kapitoly, myslím, že i sám autor k nim jako psycholog má mnohem blíž než k těm prvním a vlastně je škoda, že zabírají jen menšinu knihy. Nejpřekvapivější pro mě byla kapitolka o "fázi odporu", hlavně proč k ní dochází a velmi základní rady, jak se s ní vyrovnat.

Celá kapitola o předškolním věku mi přišla hrozně užitečná, protože si myslím, že v tomhle věku už mají rodiče pocit, že mají odslouženo, přichází mladší sourozenci a tak se víc spoléhá na výchovu ve školce než doma. A přitom právě v tu dobu probíhá tak důležitá etapa ve vývoji, kdy se rozhoduje, jestli dítě bude společenské nebo spíš uvízne v pozici šikanovaného outsidera.

Nakonec dávám čtyři hvězdičky, protože nejde o žádné přelomové veledílo, které bych si vystavila doma v knihovničce. Možná si ho ale pořídím jako rychlou referenční příručku. Trochu mi vadil příliš sluníčkářský styl a stručnost některých kapitol, obecně ale rozhodně doporučuji!

Závěrečné hodnocení: 

21/08/2017

Mitch Albom - Neztrácejte víru

Milý čtenářský deníčku,

opět jsem si vybrala knihu od Mitche Alboma, tentokrát jeho Neztrácejte víru: skutečný příběh. V určitých ohledech připomíná jeho Úterky Morriem, protože i zde se autor setkává se starým člověkem, který se pomalu připravuje na smrt. Tentokrát jde o rabína ze synagogy, kam autor chodil jako malý, a který ho požádal o napsání projevu na jeho pohřeb.

zdroj: megaknihy.cz
Autor popisuje svá setkání s rabínem a postupné poznávání jeho lidské stránky, která je nerozlučně spjata s jeho povoláním. Osm let spolu hovoří o životních příhodách, o Bohu, o víře a společenství kolem synagogy. Vedle toho se autor setkává s Henrym, křesťanským knězem z Detroitu, kterému kostel padá na hlavu, ale on to nevzdává. V minulosti pobýval ve vězení a bral drogy, takže těžké cesty jsou jeho specialitou.

Překvapilo mě, jak jsou oba příběhy oddělené a mám pocit, že se je autorovi nepodařilo spojit do nějakého funkčního celku. Chápu, že vedle sebe chtěl postavit dva rozdílné příběhy a tak trochu na nich ukázat, co mají obě víry společné, ale mám pocit, že se mu to moc nepovedlo a oba příběhy vedle sebe existují tak nějak nezávisle.

Kromě toho mě většina textu moc nebavila. Neříkám, že byl špatný, rozhodně se ztotožňuji s většinou toho, co se v knize píše, ale nějak mě nic nepřekvapilo, neobohatilo, myslím, že za měsíc už nebudu vědět, o čem kniha byla. Možná je to tím, že to nebyla první kniha na podobné téma, kterou jsem četla, takže už není, co nového k němu říct. Ale spíš si myslím, že se prostě autorovi moc nepovedla.

I tak dávám tři hvězdičky, protože špatná kniha to nebyla, četla se rychle a jak říkám, s většinou vyřčeného se ztotožňuji. Navíc bylo docela zajímavé nahlédnout do dvou odlišných náboženských společenství, která se v Čechách moc nevyskytují, tím myslím hlavně americké, většinou černošské, křesťanské farnosti, jejichž mše jsou plné zpěvu a úderných kázání.

Závěrečné hodnocení: 

Ben Aaronovitch - Prokleté domovy

Milý čtenářský deníčku,

po náročném Roce kohouta jsem si opět odpočinula u dalšího dílu ze série o Peteru Grantovi. Nic nového pod sluncem, takže jen krátce.

zdroj: goodreads.com
Tento díl jsem výjimečně četla velmi krátce po tom předchozím. Výhodou bylo, že jsem si pamatovala všechny postavy a co se stalo v předchozí knížce (a nestalo se toho mnoho). Zjevnou nevýhodou se samozřejmě stalo, že styl mi přišel už trochu nudný a opakující dříve vyřčené. S odstupem ale říkám, že to není o nic horší než v ostatních dílech.

Oproti Šepotu podzemí v Prokletých domovech se celý děj točí kolem hlavního nepřítele, tedy Muže bez tváře. Příběh je nabitý zvraty, novými teoriemi, mocnými kouzly a objeví se i nová postava Noční kouzelnice, od které si hodně slibuji. A vyvrcholení dílu je vskutku dech beroucí!

Zbývají už pouze dva díly, které nejsou přeloženy do češtiny. Jeden z nich vyjde snad už na konci září, poslední na sebe jistě nenechá dlouho čekat, Argu se tahle série asi docela vyplácí. V originále vyšel poslední díl loni v listopadu, děj se v něm neuzavřel a dají se očekávat další. Ale kdy, to jsem nikde nenašla. Kromě toho vychází různé povídky, které se odehrávají mezi díly, a také komiksy. Jsem zvědavá, jak dlouho z toho budou dělat nekonečnou sérii, trochu se bojím, že to dopadne jako Sherlock Holmes.

Závěrečné hodnocení: 

01/08/2017

Tereza Boučková - Rok kohouta

Milý čtenářský deníčku,

Rok kohouta rozhodně nepatří mezi letní oddechovky. Ale je relativně krátký a na seznamu ho mám už dlouho, zvlášť po tom, co jsem četla Anežku, jsem ji chtěla srovnat s další knihou na stejné téma. Takže když jsem na něj konečně narazila v knihovně, nemohla jsem ho tam nechat.

zdroj: goodreads.com
Tereza Boučková je známá česká spisovatelka a ve svých nejlepších knihách popisuje vlastní život. Indiánský běh se zaměřuje na život před Sametovou revolucí, kdy to jako signatářka Charty 77 a dcera Pavla Kohouta vůbec neměla lehké. Rok kohouta se odehrává v roce 2005 a popisuje její prohru na poli adopce. Její dva adoptovaní synové právě dosahují plnoletosti a nyní nastává čas záchrany aspoň zbytku rodiny před tresty za jejich chování.

Kniha je velmi subjektivní a až na drobné úpravy popisuje skutečný život rozpadající se rodiny. Na více než tři sta stranách ze sebe autorka vyždímala všechny smutky, které v sobě měla. Nečte se to vůbec snadno a já opět spadla do toho kolotoče "už to musí dočíst, aby hlavní hrdinka přestala trpět".

V knize se střídají popisy denních situací, které autorka prožívá, od neustálého kontaktu s policií, přes koncerty skupiny, se kterou zpívá, po tvůrčí krizi a touhu natočit film podle vlastního scénáře. Dá se říct, že kniha je psána deníkovou formou se spoustou velmi soukromých poznámek a stesků. Nejde sice o autentické zápisky, ale to jim na opravdovosti nic neubírá, spíš naopak.

Hlavně mě zajímala ta linka o adoptovaných synech. Na rozdíl od Anežky nesledujeme výchovu adoptovaných kluků už od dětství, ale až poslední krizový rok. Po tolika letech už rodiče ztratili naději na jakoukoliv nápravu a i přes neustálou vstřícnost nakonec dospějí k tomu, že nejlepší pro všechny bude, když od sebe kluky zcela odříznou, tedy jim odhlásí trvalé bydliště (u mladšího to ale bohužel nakonec nejde), vydědí je a zajistí se, aby jejich dluhy a trestné činy nepoškodily rodinu aspoň po té materiální stránce.

Zajímavé je, že autorka je v kontaktu i se spoustou dalších rodičů, kteří u svých adoptovaných dětí řeší přesně to samé. Podle ní je první rok života v kojeneckém ústavu poznamenal natolik, že v dospívání se nejsou schopni začlenit do normální společnosti, i přesto, že jejich rodina v ní žije a poskytuje jim veškerou podporu. Mnoho lidí jí vyčítá, že tímto svým postojem odrazuie jiné páry od adopce, ale já to chápu tak, že prostě jen sdílí osobní zkušenost a nechce nikomu ublížit ani mu radit, co má dělat.

Závěrečné hodnocení: 

26/07/2017

Lois Lowry - Dárce

Milý čtenářský deníčku,

další kniha z mého letního výběru má sice trochu vážnější téma, ale zase je určena pro děti od deseti let, takže jsem si říkala, že to nebude nic složitého. Dárce se ukázal jako skvělá volba!

zdroj: goodreads.com

Už dříve jsem od stejné autorky četla knihu Spočítej hvězdy. Její styl se mi moc líbil a tak jsem sáhla po jejím dalším, a možná i slavnějším, díle. Dárce se odehrává v budoucnosti, kde společnost žije ideálním, poklidným životem a všichni jsou šťastní. Jak už to u těchto knih bývá, hlavní hrdina trochu vybočuje z šedivého davu a kvůli tomu se jeho život nevyvíjí tak, jak by si možná přál.

Všechno se pro něj změní, když je mu jako dvanáctiletému přiděleno budoucí povolání. Má se stát "příjemcem paměti", tedy jediným člověkem, kterému je umožněno dozvědět se něco o ne zcela růžové historii lidstva. Jeho znalosti pak mají sloužit celému společenství, aby se vyvarovalo chyb, kterých se lidstvo v minulosti dopustilo.

Jak už jsem poznamenala, knih na podobné téma existuje nespočet a myslím, že už jsem jich i slušnou řádku přečetla. I tak mi ale Dárce přišel v mnoha směrech originální a hlavně se mi hrozně líbil jednoduchý a přitom elegantní styl, kterým byl napsán. Autorka tu rozebírá spoustu vážných témat a morálních dilemat a přitom zůstává srozumitelnou a nezabíhá do technických detailů.

Pokud Dárce porovnám třeba s Příběhem služebnice, tak i když oba zpracovávají velmi podobné téma, tak tady je příběh skutečně na prvním místě a okolní svět slouží jen jako vhodná kulisa pro obtížné životní situace. Ve Služebnici naopak Atwoodová popisuje hlavně společnost a příběh slouží spíš jako berlička než jako skutečná náplň knihy. Rozhodně dávám přednost stylu Dárce.

Na okraj mám ještě dvě poznámky. První se týká pokračování původně samostatného románu. Autorka to první napsala po asi deseti letech, vyšlo i v češtině pod názvem Hledání modré. Později napsala ještě další dvě knihy a tím už doufám s tímto podivným světem skončila. Pokud jsem to správně pochopila, tak knihy na sebe nenavazují, jen se odehrávají ve stejném světě.

Možná i v souvislosti s tím (spíš příčinné než důsledkové) byl natočen film Dárce, premiéru měl v roce 2014, tedy v době popularity Divergence, Hunger games a podobných "young adult" ptákovin. Film jsem neviděla, ale podle toho, co jsem o něm četla, to vypadá, že krásnou dětskou knížku přeměnili na patlaninu pro náctileté, změnili spoustu detailů, které ale dohromady tvoří úplně jinou atmosféru než je ta z knižní předlohy. Takže shlédnutí tohoto filmu mě vůbec neláká a asi si ho nechám ujít.

Závěrečné hodnocení: