Julian Barnes - Vědomí konce

Milý čtenářský deníčku,

Vědomí konce jsem si koupila v charity shopu v angličtině, ale po Elizabeth Finch jsem věděla, že si ho stejně musím sehnat i v češtině. A rozhodně se to vyplatilo.

zdroj: goodreads.com

Citát: Když je člověk navíc mladý, domnívá se, že dokáže předvídat, jakou bolest a bezútěšnost mu pokročilý věk přinese. Představuje si, jak je osamělý, rozvedený, či ovdovělý, jak mu odrostou děti, jak začnou umírat přátelé. Představuje si, jak ztrácí společenské postavení, veškerou touhu i veškerou přitažlivost. Může dokonce zajít ještě dál a uvažovat o blížící se smrti, jíž bude čelit sám, bez ohledu na to, jakou společnost kolem sebe nashromáždil. Jenže to je pohled čistě kupředu. Nikdy se mu ale nepodaří pohlédnout kupředu a pak si představit sám sebe, jak z toho bodu v budoucnosti hledí zase zpátky.

Nejlepší scéna: Setkání přátel, během něhož hlavní hrdina seznámí svou přítelkyni s kamarádem, kvůli kterému se s ním nakonec rozejde.

Nejhorší scéna: Dopisování si s notářkou a neustálé doufání, že se dostane k deníku, který ukrývá tajemství přítelovi sebevraždy. Opravdu jsem doufala, že jej nakonec získá. A ono nic.

Zajímavost o knize: Získala Bookerovu cenu v roce 2011 a patří mezi Barnesovi nejčtenější (aspoň podle Goodreads).

Zásadní myšlenka: Co když nakonec zjistíme, že všechno bylo jinak a možná máme na rukou krev?

Můj názor: Barnes ve svojí nejlepší formě opět kombinuje silný příběh a komentáře k životu, které občas přechází stylem až do eseje. Příběh i jeho postavy jsou vystavěny velmi plasticky a kniha má jasné poselství, aniž by sklouzla k nějakým klišé.

Moje největší výtka směřuje vlastně k délce románu, přečetla jsem ho tak rychle, že jsem si ho ani pořádně neužila. Také jsem se příliš soustředila na to, jak se hrdina dostane k deníku a co v něm asi odhalí, takže jsem nedávala tolik pozor na různé autorovy podstrčené komentáře. To je ale moje chyba, nikoliv Barnesova.

Musím říct, že mě úplně dostal konec. Nečekala jsem, že bude tak temný, smutný, že vypravěči připraví takovou životní lekci, navíc v době, kdy už s tím, co se v minulosti stalo, nemůže vůbec nic dělat, jen o tom přemýšlet a přehodnotit svoje minulé názory.

Podobné knihy: Pohlédnout do slunce (Julian Barnes), Soumrak dne (Kazuo Ishiguro), Altruisté (Andrew Ridker)

Hodnocení: 

Klára Wang Tylová - Ostrov duchů

Milý čtenářský deníčku,

pamatuju si, že Ostrov duchů hodně chválila moje sestra, tak jsem od něj měla docela vysoká očekávání. Těm bohužel úplně nedostál.

zdroj: goodreads.com

Nejlepší kapitola: Hodně se mi líbila ta o realitním makléři, který musí řešit pronájem bytu, ve kterém někdo umřel. Kromě samotné povídky oceňuju i její pořadí ve sbírce, protože ideálně propojila předchozí příběhy.

Nejhorší kapitola: Moc mě nebavil hned první příběh o divném, žárlivém klukovi, který přes své ego nevidí ani holku, o které tvrdí, že ji miluje. Prostě krajně nesympatický týpek.

Zajímavost o autorovi: Studovala a také jako dopisovatelka pracovala několik let na Tchaj-wanu.

Zásadní myšlenka: Kde na ně věří, tam duchové existují.

Něco pro mě nového: Celkově téma duchů v tchajwanské společnosti.

Můj názor: Rozhodně nemůžu knize upřít čtivost, atraktivní téma a celkově příjemné zpracování. Zároveň jsem ale postrádala jakýkoliv hlubší rozměr, něco, co by mluvilo přímo ke mně nebo mi ukázalo něco nového, unikátního. Prostě skvělá, krátká oddechovka, nic víc.

Podobné knihy: Černé jazyky (Dita Táborská), Vegetariánka (Han Kang), Losos v kaluži (Markéta Lukášková), Probudím se na Šibuji (Anna Cima)

Hodnocení: 

Edward St. Aubyn - Marně hledám slov

Milý čtenářský deníčku,

St. Aubynovu pentalogii o zlaté mládeži všichni vychvalují, ale mě osobně tématem moc neláká. Zato satirická jednohubka o Bookerově ceně si mě získala hned po přečtení anotace.

zdroj: goodreads.com

Citát: „Kvůli pomstě, samozřejmě. V osvícenější době by porotce vyvlekli na náměstí a nechali zbičovat,“ rozhorlil se Sonny a jeho tělo se na chvilku uvolnilo pod konejšivým vlivem nostalgie. „Rozzuřený dav," pokračoval a teatrálně rozhodil ruce v představě toho výjevu, „by jim utrhal údy, aby je tak potrestal za urážku těch, jimž oni sami nesahají ani po kotníky. Ale v téhle degenerované době si asi budeme muset vystačit s nájemným vrahem. Neznáš někoho takového? Pokoušel jsem se dostat sem jednoho takového chlapíka z Dillí, ale nedali mu vízum. Byrokrati.“

Nejlepší scéna: Nejvíc mě bavila linka poněkud bezvýznamného politika, který k rozhodování o ceně přistupuje jako k velké politické hře a z krátkého projevu v přímém přenosu plánuje vytěžit body, kterému mu pomůžou v příštímu volebnímu vítězství.

Nejhorší scéna: Závěrečný ceremoniál. Čekala jsem buď větší frašku nebo nějaké překvapení, ale v zásadě všechno probíhalo podle mých předpokladů.

Zajímavost o knize: Kniha poukazuje na mnoho skutečných událostí, ke kterým došlo v předešlých ročnících Bookerovy ceny. Já sama bych je nepoznala, proto oceňuji jejich identifikaci v původním českém doslovu.

Zajímavost o autorovi: Jeho kniha Mateřské mléko byla nominována na Bookera v roce 2012, z této zkušenosti čerpá v Marně hledám slov.

Zásadní myšlenka: Kvalita díla nebo politika? A jak se vlastně pozná kvalitní román?

Můj názor: Z první kapitoly (o politikovi, který předsedá porotě) jsem byla nadšená. Pak následovalo zmatení a snaha zapamatovat si a správně propojit všechny protagonisty. Překvapivě se mi to docela povedlo. Pak už jsem si jen užívala nemožné situace, ke kterým postupně docházelo.

Autorova kritika literárního provozu mi přišla hodně trefná a vlastně docela zajímavá, protože odhaluje skryté stránky snad nejprestižnější literární ceny. Někdy je za hranou (příliš mnoho sexuálních partnerů), občas trochu nudí (kdo bude hlasovat pro koho), ale obecně mě většinou opravdu bavila a můžu doporučit každému, kdo rád sleduje různé literární ceny.

Podobné knihy: Šváb (Ian McEwan), Mount Kodaň (Kaspar Colling Nielsen)

Hodnocení: 

Muriel Sparková - Nejlepší léta slečny Jean Brodieové

Milý čtenářský deníčku,

Muriel Sparková patří mezi nejvýznamnější britské autorky druhé poloviny 20. století, přesto jsem o ní zatím skoro neslyšela. Rozhodla jsem se proto, že si přečtu její asi nejvýznamnější román Nejlepší léta slečny Jean Brodieové. Mezi moje osobní favority ji bohužel nevynesl.

zdroj: goodreads.com

Citát: Jelikož začínala hodina zeměpisu, visela přes tabuli rozvinutá velká mapa. Slečna Brodieová se s ukazovátkem v ruce otočila a chtěla jim předvést, kde leží Aljaška, pak se ale znovu obrátila ke třídě a řekla: „Nejdřív umění a náboženství, pak filozofie, nakonec věda. To je pořadí velkých životních témat, to je pořadí jejich důležitosti."

Nejlepší scéna: Bavily mě scény, kdy slečna Brodieová mluvila o Itálii a svém obdivu k Mussolinimu. Přišlo mi to jako zajímavý kontrast k její nechuti podřídit se autoritě ředitelky a učit podle stanoveného plánu.

Nejhorší scéna: Opečovávání pana Lowthera. Její vztah k němu byl zvláštní, dlouhý, a nakonec vlastně nikam nevedl. 

Zajímavost o knize: Kritici ji zařadili hned do několika seznamů nejvýznamnějších knih a byl podle ní natočen film, za hlavní roli v něm získala Maggie Smith Oscara.

Zajímavost o autorovi: Dívčí škola a jedna z jejích učitelek posloužily jako předlohy pro knihu a autorka sama sdílí určité charakteristiky se Sandrou.

Zásadní myšlenka: Jak se stát crème de la crème?

Můj názor: Na knize je vidět, že vznikla v roce 1961 a popisuje dobu ještě starší. Nedokázala jsem ve slečně Brodiové ani jejích svěřenkyních najít cokoliv, co by mohlo nějak mluvit k současnosti. Jejich lásky, vzájemné závazky, předstírání a pátrání po tom, co tedy předstírané není... Samozřejmě, lidé se tak chovají stále, ale díky technologiím a celkové změně společnosti už jsou projevy tohoto chování úplně jiné.

Všude knihu vyzdvihují kvůli dokonalému vykreslení charakterů a jejich lidských chyb. Možná, že tehdy to bylo něco nového, jedinečného, ale v dnešní době už je to snad standard. Můžu si říkat, že tady je to udělané jen náznaky, spíš na základě chování, autorka se nesnaží dostat hrdinům do hlavy, ale já osobně v tom prostě nevidím, aspoň v dnešní době, nic ojedinělého.

Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, docela bych se někdy podívala i na film, ale nemyslím, že budu od Muriel Spark číst něco dalšího. Obávám se, že pro mě její umění uvízlo v minulém století.

Podobné knihy: Prach, který se snáší ze snů (Louis De Bernières), Pokání (Ian McEwan)

Hodnocení: 

J. R. R. Tolkien - Hobit

Milý čtenářský deníčku,

po táboře přichází zásadní období pátrání po tématu na další rok. Já už mám jasno, chci, abychom hráli na Hobita. Takže jsem si ho musela nejdřív přečíst.

zdroj: goodreads.com

Citát: Zloději! Hoří! Vražda! Něco takového se mu od jeho příchodu do Hory ještě nestalo! Jeho zuřivost se vymyká popisu – tak zuřívají jenom boháči, kteří mají víc, než mohou využít, když najednou přijdou o něco, co měli dlouho v majetku, ale nikdy jim to k ničemu nebylo. ani to nepotřebovali.

Nejlepší scéna: Asi nejvíc mě bavilo zajetí pavouky, přišlo mi, že tahle epizoda měla spád, a navíc se v ní Bilbo ukázal jako skutečný hrdina. Taky prostředí bylo velmi sugestivně vylíčené.

Nejhorší scéna: Zabití draka. Myslím, že tím měla kniha skutečně vyvrcholit, ale ono se to stalo tak skoro mimochodem, bez nějakého většího úsilí, spíš s velkým štěstím.

Zajímavost o knize: Tolkien ji vlastně nikdy nechtěl vydat, byla složená z příběhů, které vyprávěl svým dětem na dobrou noc. Pán Prstenů vznikl až později a všechno ostatní bylo vydáno až posmrtně.

Zásadní myšlenka: I zpohodlnělému hobitovi může v žilách kolovat dobrodružná krev, a tak nezbývá než reagovat na její volání.

Můj názor: Pána prstenů jsem četla někdy ve čtvrté třídě a nic si z něj nepamatuju, takže větším symbolem jeho světa jsou pro mě Jacksonovy filmy. Byla jsem zvědavá, jak vlastně působí originální text a jestli si opravdu zaslouží tolik obdivu. A můj závěr je, že spíš ne. Omlouvám se.

Příběh mi přišel až příliš rozvláčný, hrozně dlouho trvalo, než se někam posunul a Pytlíkovo neustálé remcání mě postupně nudilo víc a víc. Asi nejvíc mě pak naštvala scéna s drakem, myslím, že si Šmak zasloužil epičtější vylíčení své smrti a osobně mám pocit. že film mu složil mnohem větší hold než originální dílo. Ale možná je jen moje fantazie příliš omezená a nedokázala jsem si tolik užít popisný text. Bitva pěti armád sice trochu napravila mizerný dojem ze zabití draka, ale vytáhnout knihu pro mě na víc než 3 hvězdičky nedokázala.

Na závěr ale samozřejmě uznávám, že jde o úžasný příběh, těším se, až ho budu číst s dětma, a doufám, že poslouží i jako skvělá předloha pro celotáborovku. Možná mě tolik nebavil příběh, ale svět, který Tolkien vytvořil, mi stále připadá okouzlující.

Podobné knihy: Pán prstenů (J. R. R. Tolkien), Jeho temná hmota (Philip Pullman)

Hodnocení: 

Sára Zeithammerová - Stehy

Milý čtenářský deníčku,

Stehy patří mezi poslední e-knihy, které jsem si v poslední době koupila, protože se mi nechtělo čekat až všemi vychvalovaný román bude k mání v knihovně. Vyplatilo se.

zdroj: goodreads.com

Citát: A pomaličku se dostáváme do toho věku, kdy jsme pořád mladé, ale už ne tolik, abysme zaujaly kohokoliv, na koho si ukážeme. Ještě pár let a začne být znepokojena naše matka, naše sestra, naše babička, naše teta, naše gynekoložka a stanou se z nás ty třicátnice, které jezdí na seznamovací zájezdy a přijímají nabídky na rande naslepo od matčiných kolegyň z práce, protože věříme, že Libor, který se nedávno rozvedl, a který je hrozný sympaťák a je mu jenom čtyřicet dva a z toho horskýho kola je pořád v dobrý formě, bude dobrý kompromis. Ale tam ještě nejsem a nikdy nebudu.“

Nejlepší scéna: Bavilo mě, když do obchodu přišel i manžel a obě ženy se rozhodly, že mu neprozradí, že tu je jeho milenka.

Nejhorší scéna: Jedné z hlavních hrdinek v dětství umřeli rodiče. Po několika měsících od přečtení už ani nevím které. Přišlo mi, že vyprávět jejich podrobnou historii je vlastně trochu nadbytečné.

Zajímavost o autorovi: Kromě knih píše hlavně scénáře. Je podepsaná pod seriálem Pět let, který jsem před nějakým rokem úplně zhltla.

Zásadní myšlenka: Víš, že vím? Ale zachováme tvář...

Můj názor: V první řadě mě samozřejmě zaujalo prostředí románu, který se odehrává v módním butiku, který vybudovala jedna z hlavních hrdinek. Hned vzápětí mě zaujal příběh, ve kterém se setkává milenka s manželkou a čtenář jen pomalu odhaluje, jak se do těchto rolí dostaly a hlavně, jak v nich budou pokračovat.

Jak už jsem zmínila, oželela bych vyprávění o dětství, postavy mi přišly i tak celkem zaměnitelné, kromě věku je od sebe neodlišovalo téměř nic, nepodařilo se mi v nich zahlédnout nějaký zásadní odlišný povahový rys. Ale tak možná proto si je Hynek obě vybral.

Jinak mě ale kniha v žádném ohledu nezklamala. Četla se moc dobře, možná byl její jazyk až příliš jednoduchý, trochu úsečný, ale celkově určitě nerušil. Příběh mě bavil a myslím, že i konec se vlastně povedl. Takže budu bedlivě sledovat, co dalšího autorka napíše, ať už to bude kniha, seriál nebo film.

Podobné knihy: Věci, na které nastal čas (Petra Soukupová), Co ti je do toho (Hana Lundiaková), Než potkala mě (Julian Barnes)

Hodnocení: 

Jan H. Vitvar - Umění, kterému nikdo nerozumí

Milý čtenářský deníčku,

mám zase zpoždění asi deset knížek, takže příštích pár příspěvků bude opravdu jen telegraficky.

zdroj: goodreads.com

Citát: Guerillové dívky v roce 1989 spočítaly, že v newyorském Metropolitním muzeu je v sekci moderního umění zastoupeno pouhých 5 procent děl, která vytvořily ženy. Zbytek byl pořízen od jejich mužských kolegů. Co ale bylo ještě víc alarmující: celých 85 procent aktů vystavených v muzeu jsou akty žen. Narušit do té doby dominantní umělecký kánon se členky sdružení pokusily plakátem s nápisem: „Musí být ženy nahé, aby se dostaly do Metropolitního muzea?“ Úspěšně. Plakát se stal jednou z uměleckých ikon 20. století a dnes už si dává jakákoli umělecká instituce (pochopitelně míněno v civilizovaném, liberárně-demokratickém světě) dobrý pozor, aby v jejích sbírkách a prezentacích nedocházelo k podobně fatálnímu nepoměru.

Nejlepší kapitola: Vyřazeni z kánonu aneb To není české. Vůbec mě do této chvíle nenapadlo, že bychom vyřazovali německé (a romské a další) umělce z českého umění, i když žili v Čechách. V literatuře to myslím neděláme (tolik?), přitom tam je jazyk umělce (a jeho díla) mnohem důležitější.

Nejhorší kapitola: Asi ta úvodní o tom, že někdo uklidil nějaké umění. Mám pocit, že většinu historek už jsem znala a nevidím v nich tedy nic nového, poučného.

Zásadní myšlenka: Umění má mnoho podob a pokud neznáme kontext, můžou se některé jevit jako veskrze podivné.

Něco pro mě nového: Kromě o výše zmíněných umělcích ne-Češích jsem se hodně dozvěděla o českém aktivistickém umění a jeho kontextu.

Můj názor: Hrozně mě mrzí, jak se kniha tváří navenek. "Historky z podsvětí" zní strašně lacině a nákupní taška na obálce je už tak známá, že mě osobně nezaujme. Měla jsem kvůli těmhle vnějším atributům od knihy mnohem nižší očekávání a asi bych si jí ani nekoupila, kdybych autora neznala a navíc neslyšela podcast Megafon, kam přišel jako host.

Nejzajímavější pro mě bylo, když se autor věnoval českému nebo celkově umění Východního bloku, protože už jsem četla spoustu zahraničních knih o moderním umění, ale to české mi pořád zůstávalo do značné míry skryto. Zároveň právě v českém kontextu upozorňuje na spoustu detailů, díky kterým se najednou všechno začne skládat v kompaktní obrázek. Celkově doporučuju!

Podobné knihy: Na co se to vlastně díváme? (Will Gompertz), Sedm dní ve světě umění (Sarah Thorntonová)

Hodnocení: 

Klára Vlasáková - Těla

Milý čtenářský deníčku,

na Těla od Kláry Vlasákové jsem se opravdu těšila, zvlášť po tom, co je vychválili v podcastu TL;DR. Konec slabší, ale jinak moje očekávání nezklamala.

zdroj: goodreads.com

Citát: 1) Ale nejpodivnější na tom je, že já se ve skutečnosti necítím zase tak jiný než v době, kdy mi bylo třeba třicet nebo čtyřicet. Někdy se zahlídnu v odrazu výlohy a napadne mě – kdo je ten starý nevrlý dědek? A vážně mi pár vteřin trvá, než si uvědomím, že to jsem já!"

2) I jí připadá celá situace dojemná, ale brečet nemůže. Od doby, co ovdověla, připadá si ve větší společnosti nejistě a nevhodně - najednou je totiž jenom sama a sebe, není s ní nikdo, kdo by mohl aspoň na chvíli překrýt její konverzační výpadky a pochybení. Marie se tak musí neustále hlídat, posuzovat zvnějšku a přemýšlet, jestli je dostatečně důstojná, klidná a přesvědčivá. Teprve ted tak doceňuje onu jemnou, ale důležitou funkci manželství, kterou do doby, než její muž zemřel, brala jako zcela samozřejmou.

Nejlepší scéna: Svatba, kde zoufalá nevěsta čeká, až jí maminka vyčistí flek na šatech, a pak je na ní i přes úspěšnou záchranu zbytek dne protivná jako obvykle.

Nejhorší scéna: Všechny ty scény s oběšenými myšmi v parku. Vůbec jsem nepochopila, co jimi chtěla autorka říct.

Zásadní myšlenka: Matky stárnou, dcery jsou protivné, těla se rozpadají a co stáří potřebuje mladí nevidí.

Něco pro mě nového: Pohled staršího člověka na život. Ale je skutečně autentický, když ho napsala třicátnice?

Můj názor: Od první stránky jsem byla nadšená, už jenom proto, že se v ústřední dvojici hodně vidím a zrcadlo, které mi autorka nastavila rozhodně nebylo lichotivé. Hrozně bych si přála slyšet názor čtenářek v Mariině věku, aby mi potvrdily, že její uvažování a chování jim připadá věrohodné.

Jsem ráda, že tentokrát zvolila Vlasáková přímočařejší příběh, takže na rozdíl od Prasklin mám pocit, že jsem většinu pochopila (až na ty myši). Konec mi teda uniknul, ale zbytek knihy mi připadal skvělý, zvedal témata, která jsou jinak hodně na okraji. Můžu doporučit hodně širokému publiku.

Podobné knihy: Zahrada (Petra Dvořáková), Soběstačný (Zuzana Dostálová)

Hodnocení: 

Teodora Dimova - Matky

Milý čtenářský deníčku,

tahle knížka patří mezi ty, které jsem si chtěla přečíst, protože pochází z neobvyklé jazykové oblasti, konkrétně bulharské.

zdroj: goodreads.com

Zajímavost o knize: Podnětem pro jeho napsání byla skutečná událost – v roce 2004 v druhém největším bulharském městě Plovdivu ubily mladou dívku její dvě spolužačky.

Zásadní myšlenka: Zlo a chudoba jdou ruku v ruce.

Něco pro mě nového: Bulharská mizérie sužující celou společnost.

Můj názor: Upřímně, už je to tak dlouho, co jsem knížku četla, že si toho moc nepamatuju. Nejdřív jsem se nemohla začíst, příběhy dětských hrdinů mě moc nezajímaly, ale už asi u třetího se to zlepšilo a jeden z posledních o dvojčatech, která žijí rozdělena kvůli pomstychtivosti rodičů, mě vyloženě dojal. Závěr, ve kterém dojde k hromadné vraždě, mě totálně znechutil, moc jsem nepochopila, co děti k činu vedlo. Netuším, jak se odehrál zločin, jímž se autorka inspirovala, možná působil taky naprosto nelogicky, každopádně nemám pocit, že by se autorce popsáním předchozí historie dětí podařilo v čtenáři vzbudit empatii nebo dokonce pochopení k jejich činům.

Podobné knihy:

Hodnocení: 

Chimamanda Ngozi Adichieová - Feminismus je pro každého

Milý čtenářský deníčku,

následuje další feministická jednohubka od Adichieové.

zdroj: goodread.com

Citát: „Proč se musíte vymezovat jako žena? Proč nevystupujete jen jako lidská bytost?" Takovými otázkami se dají bagatelizovat specifické zkušenosti. Ovšemže jsem lidská bytost, ale jisté věci se v životě dějí proto, že jsem žena. Mimochodem, tentýž člověk se zároveň často bavil o tom, co zažívá jakožto muž černé pleti.

Můj názor: Jako obvykle autorka velmi úderně shrnuje, proč feminismus je pro každého. Zároveň musím přiznat, že tentokrát je víc znát, že vystupuje zároveň z pozice někoho, kdo pochází z Afriky a tím pádem upozorňuje i na témata, která se na Západě už zdají vyřešená. Což vlastně považuju spíš za výhodu, protože do té doby jsem nic takového nečetla. Obecně můžu doporučit jako příjemnou jednohubku.

Podobné knihy: Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních (Chimamanda Ngozi Adichieová), Feministkou snadno a rychle (Duo Docentky)

Hodnocení: