neděle 30. prosince 2018

Čtenářská význa 2019

Mílý čtenářský deníčku,

opět si tu chci sestavit seznam témat a k nim přečtených knih z letošní Čtenářské výzvy:

1) Kniha, jejíž název je v rozkazovacím způsobu
2) Kniha, která má lichý počet stran
3) Kniha, ve které hraje důležitou roli hudební nástroj
4) Cestopis
5) Kniha od ženské autorky s mužskou hlavní postavou
6) Kniha, která má v názvu kalendářní měsíc
7) Kniha, která vás zaujala svou obálkou
8) Kniha od asijského autora
9) Kniha, která má na Databázi knih v době čtení méně než 10 komentářů
10) Kniha od současné české autorky
11) Kniha, jejíž děj se odehrává v Ostravě
12) Kniha, která má v názvu slovo kniha
13) Kniha autora jehož jméno i příjmení začíná na stejné písmeno
14) Kniha o vašem oblíbeném místě, zemi
15) Kniha od autora, který napsal více než 20 knih
16) kniha s oxymórem v názvu
17) kniha, jejíž děj se odehrává ve vězení
18) kniha, která získala Man-Bookerovu cenu
19) zcela nová kniha vydaná v roce 2019
20) kniha s černobílou obálkou

A tady tedy přečtené knihy nebo v závorkách moje nápady, čím kategorii naplnit

1) (Nedej se od Rowellové chci přečíst už dlouho)
2) (to přijde samo, jen na to dávat pozor...)
3) (Nocturna od Ishiguri)
4) Anglické listy
5) Hotýlek
6) (Stalo se prvního září zní docela dobře)
7) Amatka
8) (nějakého asiata občas přečtu, mám tu třeba Lovce draků)
9)  Na konci světa
10) Losos v kaluži
11) (Zeptej se táty od Balabána by se tam možná mohlo vejít)
12) (Město snících knih, další svazek ze Zamonie jako Modrý medvěd)
13) (Možná Hodinový strojek od P. Pullmana nebo něco náhodného)
14) (Tak to může být cokoliv o Praze, k Vánocům jsem dostala Kurátor: Průvodce uměním v Praze, tak to bude ideální)
15) Putování mořského koně
16) S elegancí ježka (protože ježek prostě není elegantní)
17) Měsíční svit (rozhodně kousek se v něm odehrává)
18) (Asi Amsterdam od McEvana)
19) (uvidíme, uvidíme...)
20) Noční cirkus (dobře, má tam trochu červené, ale ta barevnost hraje roli i v příběhu, takže myslím, že to sem patří)

Shrnutí roku 2018

Milý čtenářský deníčku,

mám pocit, jako by to bylo včera, co jsem ti psala o předchozím roce a plánovala ten další. Ale už je to 364 dní. Letos trochu předbíhám, protože nečekám, že zítra se něco zásadního změní. Takže opět chci vypíchnout tu nejlepší a nejhorší knihu a mrknout se, co můžu čekat v dalším roce.

Čtenářské výzvy

Na Goodreads jsem neměla moc ambiciózní cíl, ale nakonec jsem přečela jen o trochu méně knih než loni, takže končím na 55 knihách (z předpokládaných 35), ale zase bych mohla přihodit asi 8 audioknih, takže to je myslím docela slušná bilance.

Výzvu z Databáze knih se mi nepovedlo splnit ve dvou kategoriích, konkrétně Kniha vydaná před roke 1950, letos jsem prostě žádnou klasiku nečetla, a kniha s ročním obdobím v názvu. Záludné léto sice máme doma, ale přes zástup různě půjčených knih jsem se k němu nedostala.

Bez Výzvy bych asi nikdy nepřečetla Okamžiky štěstí, což by mi nevadilo, ale tak aspoň vím, jak píše jeden z nejprodávanějších českých autorů. Jinak mě dotlačila k Vyhnání Gerty Schnirch, které se mi líbilo moc a inspirovala mě k Zeppelinu na Měsíci a Zvláštní chuti citronového koláče, ani jedno bych nečetla, ale líbily se mi obě. Takže celkově se rozhodně vyplatila a i letos se zúčastním.

Nejlepší kniha

Tady je to strašně těžké! V audioknihách rozhodně zvítězil Malevil, i když dramatizovaný, tak úplně dokonalý, Vyhnání Gerty Schnirch mu taky šlape na paty.

Z normálních knih opravdu nemám jasného vítěze. Jsem ráda, že jsem přečetla Moc bezmocných a jiné eseje, protože takové knihy je správné číst a konečně znám pořádně Havlovy hlavní myšlenky. Podle hodnocení bych asi vybrala Pojď sem, ať ti můžu dát pusu, ale byla to první knížka a už se mi trochu ztrácí v mlze. Kromě ní bych asi vypíchla Sůl moře, protože líčení námořní katastrofy za druhé světové války mám stále živě před očima, a Návrat domů, který mi otevřel zcela nové téma otroctví. No a na závěr asi zmíním 13 a 1/2 života kapitána Modrého Medvěda, který sice získal jen čtyři hvězdičky, ale z kategorie dětských knih mě ohromil a asi jako k jediné letošní knize se k němu někdy v budoucnosti vrátím.

Nejhorší kniha

Jako první mě rozhodně napadnou Okamžiky štěstí. Takovou nesmyslnou splácaninu jsem dlouho nečetla a i přes její čtivost ji házím na smetiště české literatury. Byla tu i další zklamání, například Láska mezi řádky a druhý díl Láska mezi písmenky, nebo naprosté nepochopení Štindlovy K hranici, ale Hartl byl jednoznačně nejhorší.

Předsevzetí na rok 2019

Opět se chci rozhodnout, kolik knížek si myslím, že přečtu v následujícím roce. Odhaduji to na 52. Není to moc ambiciózní cíl, spíš takový udržovací, protože času nebude nazbyt, ale já si chci být jistá, že knížky pořád budou tvořit velkou část mého života.

A pak je tu Čtenářská výzva databáze knih, témata jsou opět zajímavá, i když některá trochu očekávaná (úplně nová kniha, děj odehrávající se v Ostravě, kalendářní měsíc v názvu), jiná krapet nesmyslná (lichý počet stran, zajímavá obálka). Nejoriginálnější je rozhodně oxymorón v názvu. No hned jdu skládat svůj seznam.

Hlavním předsevzetím ale samozřejmě je, abych do tebe, Deníčku, zvládla stále zapisovat své myšlenky a pocity z přečtených knížek.

Walter Moers - 13 a 1/2 života kapitána Modrého Medvěda

Milý čtenářský deníčku,

po dlouhé době kniha, která mě bavila od první stránky! Trochu se stydím, že jde o dětskou knížku, ale co no. 13 a 1/2 život kapitána Modrého Medvěda je prostě geniální kompozicí neuvěřitelných nápadů a historek, které baví děti a dospělí si mezi řádky taky něco najdou.

zdroj: goodreads.com
Hlavní hrdina je modrý medvěd (je to název jeho druhu a teprve později i vlastní jméno), který kde se vzal, tu se vzal, uprostřed širého oceánu ve skořápce vlašského ořechu. Málem jeho život hned skončil, ale v poslední chvíli ho zachránili trpasličí piráti. Když už je všechny přerostl a loď se pod jeho vahou začala téměř potápět, vysadili ho na ostrově lodních duchů. Modrý Medvěd tak nějak ví, že je mu určeno prožít 27 životů a čtenáře seznamuje s jejich první polovinou. Na konci každého života neumírá, jen skončí jedno jeho dobrodružství a v dalším životě začne zase jiné.

Obdivuji autora, kolik různorodých bytostí, přírodních jevů a typů krajiny dokázal vymyslet a použít na tak malém prostoru (kniha má přes 600 stran, ale těch nápadů je snad ještě jednou tolik!). Zároveň je poskládal do napínavého, zábavného příběhu a zamotal do něj i spoustu alegorií běžného života (gladiátoři se utkávají nikoliv v zápase pěstním, nýbrž vypravěčském, skupinka človíčků se po poušti honí za fata morgánou, protože tak zněl příkaz z lahvové pošty...).

Autor je skvělý, ale překladatel Pravoslav Prokeš si snad zaslouží ještě více pozornosti. Všem vymyšleným bytostem a místům musel najít trefné české názvy a žádný z nich nezněl kostrbatě! Překvapilo mě, že knihy nepřekládá častěji, ale možná je to tím, že z němčiny jich k nám tolik nechodí.

Kromě toho kniha obsahuje spoustu krásných černobílých ilustrací, skoro na každé dvoustraně jedna. Vyobrazení samotného Modrého Medvěda se mi tolik nelíbilo, ale všechna ostatní byla dokonalá. Opravdu se těším, až se jednou ke knize vrátím a budu jí číst svému synovi. Navíc vyšlo i několik dalších knížek ze stejného světa a od stejného autora a ty si rozhodně nenechám ujít.

Abych trochu zchladila nadšení, nedávám pět hvězdiček (ale je to o modrý chlup!), protože v poslední části vyprávění trochu dojde dech a sto padesát stran o pobytu v hlavním městě mě už tolik nebavilo. 13. život na Molochu byl opět skvělý, ale třeba 10. život v tornádu mě taky trochu nudil. Obecně se mi víc líbili kratší kapitoly, kde se stále něco dělo a autor posouval děj dopředu rychleji.

Ale Deníčku, zapomeň na tyhle drobnosti, ta kniha je prostě skvělá! Navíc podle ní (nebo možná ona podle něj?) byl natočen seriál, a tak se mi hodí do letošní Čtenářské výzvy (s trochu přivřenýma očima).

Závěrečné hodnocení: 

Evžen Boček - Aristokratka a vlna zločinosti na zámku Kostka

Milý čtenářský deníčku,

série Aristokratka patří k tomu nejúspěšnějšímu, co v Česku vychází. Náklad se prý pohybuje okolo statisíců výtisků! Všechno je to na jedno brdo a s dalšími díly kvalita klesá (nebo je možná stejná, ale v prvních dvou dílech jsme mohli ještě mluvit o originalitě), takže jsem toho od čtvrtého pokračování moc nečekala.

zdroj: goodreads.com
Ale byla jsem vlastně docela mile překvapena! Děj se točí kolem jediného dne, kdy na Kostku dorazí dvě lupičské bandy. Jedna má zájem o nedávno objeveného pravého Rembrandta a druhá o lebky prokletých Marií pohřbených v zámecké hrobce. Na sto padesáti stranách autor vylíčil přípravu a průběh totálně zbabraných loupeží.

Mrzí mě, že se moc nikam neposunul normální děj a že slibná postava tetičky Nory zatím nedostala mnoho příležitostí se ukázat. Na druhou stranu Boček dokázal v rámci oblíbené série napsat v podstatě nezávislý, vtipný a vesměs originální příběh, který mě bavilo číst.

Deníčku, je to strašná ptákovina a humor je už dost otřepaný. Ale díky tomu, že už je to pár let, co jsem četla předchozí díl, jsem se opět dobře bavila a knížku jsem přelouskala během dvou dní. Za mě zvládl Boček udržet odpovídající úroveň a za to mu patří tři hvězdičky.

Závěrečné hodnocení: 

pátek 28. prosince 2018

Lois Lowry - Hledání modré

Milý čtenářský deníčku,

povedlo se mi si v knihovně půjčit si druhý díl Dárce. Toho jsem četla minulé léto a byla jsem z něj nadšená. Od pokračování jsem toho moc nečekala, autorka ho napsala po mnoha letech a původně ho vlastně vůbec neplánovala. Ale nakonec to nebylo tak špatné.

zdroj: goodreads.com

Příběh vůbec nenavazuje na Dárce. Pravděpodobně se odehrává ve stejné oblasti i čase, ale osady o sobě rozhodně neví.

Hlavní hrdince Kiře zemře matka a ona se dostane do sídla rady starších, kde má plnit důležitý úkol, opravit a nově ozdobit Zpěvákovo roucho. Zpěvák každý rok připomíná historii lidstva a svou písní utvrzuje obyvatele v tom, že lepší je žít v chudobě, než v blahobytu, který záhy vystřídá válka.

Autorka stvořila úplně novou společnost. Zatímco v Dárci žijí lidé podobně jako my dnes, nebo spíš na počátku minulého století, v Hledání modré se lidstvo vrátilo někam do 5. století. Žijí v chatrčích, vyrobit umí jen jednoduché nástroje a věci denní potřeby. Každý se snaží urvat si nejlepší kousek pro sebe a nikdo se nestará ani o své děti, natož třeba o sousedy.

I když si myslím, že v Dárci byla společnost promyšlenější, tak i čtení a hlavně přemýšlení o téhle mě bavilo. Sama o sobě by kniha mohla získat čtyři hvězdičky (Dárce jich má ode mě pět), ale spisovatelka mě naštvala tím, že příběh tentokrát není vůbec ukončený, vlastně se nic moc nevyřeší. Kira odhalí skrytá tajemství a dojde jí, co se kolem ní děje, ale jestli s tím něco udělá se čtenář asi dozví až v některém dalším díle.

Netuším, jestli Argo pokračování vůbec chystá, protože Hledání modré vyšlo česky v roce 2016, další díly jsou v angličtině už od roku 2004 a 2012, takže ta česká pauza se mi zdá trochu podezřelá. Jsem ale připravena sérii dočíst v angličtině, myslím, že stojí za to. Doufám, že zbytečně ztracenou hvězdičku snad v dalším nebo posledním díle zase dožene.

Závěrečné hodnocení: 

Pajtim Statovci - Moje kočka Jugoslávie

Milý čtenářský deníčku,

Mojí kočku Jugoslávii napsal Kosovec žijící od dětství ve Finsku, kam jeho rodiče utekli před občanskou válkou. Je do značné míry autobiografická a plná podivných alegorií. Myslím, že jsem jí ani zdaleka nepochopila, ale i tak se mi docela líbila.

zdroj: goodreads.com

Pravděpodobně se mi na seznam k přečtení dostala jako příklad "finského podivna". Mně se tenhle styl vlastně moc nelíbí, ale přijde mi fascinující. Naštěstí tahle kniha není typickým představitelem svého žánru a tak se mi četla úplně snadno.

I když o jednoduché čtení rozhodně nejde. Na obálce jeden recenzent píše, že románové alegorie jde loupat jako cibuli a vždy odhalí novou rovinu příběhu. Kočky a hadi jsou zde symboly strachu, ale i ztracené vlasti a kdo ví čeho ještě.

Je tu naštěstí i "normální" příběh. Sleduje dvě generace, matku a syna v odstupu asi dvaceti let. Matka se právě vdává a syn hledá svoje místo v životě, jak už to tak po absolvování univerzity bývá, když se nechystáte založit rodinu.

Víc mě bavilo vyprávění o matčině životě v Kosovu. Bylo přímočařejší a plné reálií z mně neznámé země. Také emigrace a přizpůsobení se životu v jiné zemi a odcizení dětí, které se cítí více Finy než Kosovci, popsal autor výstižně, i když docela stručně.

Naopak příběh syna byl pro mě moc zmatený, had jako domácí mazlíček symbolizující ??? a holka z baru, která je trochu kočka, trochu žena. A závěrečný souboj s kočkou a hadem jsem taky nestihla. Ale rozhodně tuhle linku neodsuzuju. Není asi zase tak složité a kdo je jen trochu ochoten zapojit hlavu, ocení všechnu zakuklenou symboliku a poetiku mnohem víc než mé předvánoční líné já.

Závěrečné hodnocení: 

Neal Shusterman - Bez šance

Milý čtenářský deníčku,

tak se opět pokusím dohnat resty před koncem roku, musím ti povědět ještě o nejméně pěti knihách! Budu se snažit být stručná. První je Bez šance, young adult dystopie ve stylu Divergence a jí podobných.

zdroj: goodreads.com

Ze začátku mě příběh moc nezaujal. Tři teenageři se potkají na útěku před rozpojením. V jejich světě totiž nejsou povolené potraty, ale nechtěné děti může jejich zákonný zástupce ve věku mezi 13 a 18 lety poslat na rozebrání na orgány. Protože to přece není usmrcení, každý kousek dítěte bude žít dál!

Z počátku jde o útěk a skrývání, jaké bych snad dokázala napsat taky. Asi v polovině knihy se skupinka dostane do jakéhosi záchranného tábora pro rozpojence, kde se skrývají stovky dětí a čekají, až jim bude 18 a už je nikdo nebude moci nechat rozpojit. Od té chvíle mě to bavilo o dost víc, už jsem si zvykla na hlavní postavy a zápletka s možnou vzpourou mi přišla zábavnější, i když asi taky originalitou nepřetékala.

Upřímně, základní myšlenka o společnosti, která nedovolí potrat, ale nechá dítě rozdat na orgány mi přišla úchylná. Vysvětlení, že jde o válečný kompromis mi nepřišlo dostačující. Jinak se ale kniha četla jedním dechem a když jsem moc nepřemýšlela o logice toho zákona (představovala jsem si ho víc jako náboženství, které je konec konců důvodem obětování jednoho z hrdinů), tak mi to celé přišlo vlastně docela zajímavé a zábavné.

V sérii vyšly asi tři další díly, ale do češtiny už je nepřeložili a podle stránek nakladatele se k tomu ani nechystají, místo toho vydávají jinou sérii od stejného autora. Popravdě mě jejich četba stejně neláká, vypadá to, že v nich půjde o zorganizování celospolečenské vzpoury a to mě už moc nezajímá.

Závěrečné hodnocení: 

pátek 7. prosince 2018

Anna Cima - Probudím se na Šibuji

Milý čtenářský deníčku,

znáš to, o nějaké knížce si z několika zdrojů přečteš, že je skvělá. Tak spěcháš si ji obstarat, zhltneš ji za pár večerů a... následuje zklamání. A přitom vlastně nebyla špatná! To je i případ Probudím se na Šibuji.

zdroj: goodreads.com
Myslím, že kniha je hodně autobiografická, nebo přinejmenším hodně inspirovaná autorčiným okolím. Protože jak ona, tak hlavní hrdinka studují japanologii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity a obě touží/toužily dostat se na stipendium do Japonska. V knize je kromě vysokoškolského panoptika a rušného Tokia navíc i určitý nadpřirozený prvek, který ji stylem přibližuje třeba k Murakamimu.

Duše hrdinky se v šestnácti rozdvojila a jedna její část zůstala na Šibuji, rušné čtvrti Tokia. Začátek téhle linie mě vůbec nebavil, celé mi to přišlo jaksi neobratné, příliš účelové, jakoby to tam bylo jen proto, aby druhá část měla kam dospět.

Tím se dostávám k druhé, pro mě mnohem zábavnější, dějové lince, která naštěstí zabírala většinu knihy. Studentka někde vyhrabe překlad jedné povídky od neznámého japonského autora z počátku minulého století a i když píše diplomku na jiné téma, rozhodne se najít další autorův text a přeložit ho. V náročné práci jí začne pomáhat jeden doktorand a už teď je jasné, kam bude jejich společná práce spět, že?

Musím složit poklonu autorčině práci s jazykem. Sice mi styl obecné češtiny nevyhovoval, ale pravda je, že tak se prostě v Praze mluví. Ale to bych možná ještě zvládla taky. Naprosto odzbrojující mi přišel rozdíl mezi kostrbatým překladem hlavní hrdinky a proti tomu téměř dokonalé pasáže přeložené zmíněným doktorandem. Také šestnáctiletá část duše uvízlá na Šibuji dokonale odpovídala řečí i myšlením svému věku.

Obecně se většina čtenářů knihy shodne, že konec se moc nepovedl, byl uspěchaný a možná až moc sluníčkový. Pro mě tím autorka zabila i celou část příběhu duše zapomenuté v Tokiu. Tenhle magický prvek samotný byl docela hezky vymyšlen, měl svou logiku, ale já nevím proč, u mě prostě nezabodoval. A proto musím strhnout jednu hvězdičku.

Další rušivé drobnosti bych mohla jmenovat, například podivné chování doktoranda na přednášce, ze kterého se nakonec vyklube dokonalý kluk ze snů všech japanoložek, ale to už jsou drobnosti. Olbřímí mínus ale uděluji za korekturu textu. Já chyby většinou nevidím, moje texty jsou toho jistě důkazem, ale tady jsem je ani já nemohla přehlédnout. Samý překlep, chyby v interpunkci a kniha přečtena ze tří třetin (měla být asi za tří čtvrtin) už to jen korunuje. Nechápu, jak mohla Paseka vydat tak mizerně zpracovanou knihu, i když už podle plánu mediální propagace tušila, že se z ní stane hit letošního roku.

Každopádně doufám, že autorka bude pokračovat ve psaní, budu její další knihy nedočkavě vyhlížet. Studentská lovestory s japonským prvkem je ideální oddechové čtení a přitom nemám vůbec pocit, že mi při něm vyteče mozek z lebky.

Závěrečné hodnocení: 

čtvrtek 22. listopadu 2018

Jodi Picoultová - Láska mezi písmenky

Milý čtenářský deníčku,

docela rychle jsem se dostala k druhému dílu dívčího románu Láska mezi řádky. Už ten první mi přišel nic moc, ale byla jsem zvědavá, jak bude románek pokračovat, když se princ z pohádky konečně dostane do skutečného světa. No ani druhý díl se moc nepovedl, ještěže je poslední.

zdroj: goodreads.com

Delilah se splnil sen. Její princ se osvobodil z knížky, vyměnil si místo s autorčiným synem a společně se přestěhovali do stejného města, kde bydlí Delilah. Kniha začíná prvním školním dnem, Oliver se snaží zapadnout mezi spolužáky a oba jsou šťastní. Pak se to začne sypat.

Kniha jim začne vyhrožovat, protože ji přepsali a nový příběh se jí moc nelíbí. Proběhne několik záměn postav a skutečných lidí. Do toho přijde rakovina, která by se ale lehce dala vyléčit zavlečením nemocného do knihy, protože v ní nikdo nemocný být nemůže.

Deníčku, je to slátanina. Už v minulé knize mi vadilo, jak byl celý ten svět nedomyšlený, dalším dílem se to jen zhoršilo. Navíc už mě nebaví, jak jsou všichni američtí hrdinové obětí šikany a na každé škole je parta roztleskávaček, které náš usmrkánek natrhne zadek.

Uznávám, dobře se to čte. Ale to je tak všechno. Celé je to jinak hrozně naivní a nedomyšlené. Nechci dávat jen jednu hvězdičku, protože od tohohle žánru člověk nečeká nic velkolepého, ale víc než dvě si to nezaslouží ani s ohledem na svou kategorii.

Závěrečné hodnocení: 

Neil Gaiman - Nikdykde

Milý čtenářský deníčku,

další Gaiman. Tentokrát jde o docela starý titul Nikdykde. Před více než dvaceti lety asi o urban fantasy ještě nikdo neslyšel a Gaiman dost možná položil základy tohoto žánru. Dnes už mi ale jeho nápady nijak originální nepřijdou.

zdroj: goodreads.com

Příběh se odehrává v Londýnském podzemí. Jedna introvertní kancelářská krysa během rande sebere na ulici krvácející holku a jiná skutečná krysa pak vyřizuje vzkaz jejímu ochránci. Dívka zmizí a náš hrdina se vrací do práce. Jenže ouha, nikdo ho nevidí! Jeho existence se propadla do Podlondýna, záhadného paralelního světa rozkládajícího se ve starých tunelech metra, kanalizaci a tak trochu mimo čas a prostor. Prostě Nikdykde.

Následuje typický příběh plný nadpřirozených bytostí, mluvících zvířat, hrdiných strážců a podlých vrahů. Náš hrdina doufá, že se mu podaří vrátit se zpátky k normálnímu životu, zraněná holka se snaží zachránit svět.

Spousta nápadů byla zajímavých, například putovní trh, který se každý den koná jinde, nikdo neví, kdo místo vybírá, ale informace o něm se vždy bezpečně dostane ke každému, kdo o ni stojí. Nebo jakýsi hrabě, jehož trůn se nachází ve voze metra, které projíždí zaniklými stanicemi a občas i těmi normálními, ale nikdo ho nevidí.

V pestré koláži postav a podzemních zákoutí se vyskytují i typičtější zástupci daného žánru. Krysi a jejich tlumočníci, padlí andělé a záhadné labyrinty. Nápadů je tolik, některé lepší jiné průměrné, ale nakonec je jich tolik, že samotný příběh se pod jejich nánosem ztrácí a nepřiměřeně se vleče.

Nebylo to špatné, před dvaceti lety to jistě patřilo k nejlepšímu, protože všechny nápady byly nové. Dneska už bych ale tento román asi nikomu moc nedoporučila, Kniha hřbitova, Mezisvět i Oceán na konci uličky jsou od něj mnohem lepší.

Závěrečné hodnocení: 

středa 21. listopadu 2018

Ian McEwan - Sobota

Milý čtenářský deníčku.

Sobotu mi doporučila kamarádka. Kdysi jsem četla Betonovou zahradu, která byla skvělá, ale hrozně temná. Těšila jsem se, že Sobota bude mít stejný spád, ale bude taková civilnější. Druhý předpoklad vyšel, ale zase to bylo až k uzoufání nudné.

zdroj: goodreads.com

Kniha sleduje jeden den v životě neurochirurga Henryho. Nad ránem ještě za tmy zahlédne z okna hořící letadlo, ale o teroristy snad nepůjde. Cestou na squash má drobný incident s jedním gangsterem, ale vyvázne z něj celkem snadno díky svým znalostem, které mu na první pohled prozradí, jakou nervově degenerativní chorobou malý mafián trpí. Den dále ubíhá, přijdou události naprosto nečekané, ale zároveň spousta naprosto všedních a dlouho naplánovaných.

Autor mě ohromil drobnokresbou každého okamžiku dne a tím, jak přirozeně vykreslil celou rodinu a minulost člověka, se kterým čtenář stráví vlastně jen jeden den. V mnoha ohledech jde o až nepřirozeně šťastnou, spokojenou rodinu, ale nic tak výjimečného, aby to muselo patřit do říše snů. Pro mě to byl v podstatě život, jaký bych chtěla prožít i já, spokojený, vyrovnaný, s rozumným úspěchem, ale zároveň ničím, co by mi okolí vyloženě závidělo.

A teď ta špatná zpráva. Bylo to strašně zdlouhavé! Detailní popis squashového zápasu, který mi nic neříkal, a myslím, že ani k ničemu nebyl. Donekonečna rozebírané uzávěry ulic kvůli demonstracím, popis operací, které věřím, že se chirurgovi honí hlavou a obdivuji autora, že je dokázal nastudovat, ale číst o nich opravdu nepotřebuji. Ne, já to chápu, právě díky tomu kniha nebyla jen obyčejným románem, ale nejlepší ukázkou moderní anglické literatury. Jenže mě to prostě nebaví, pardon.

Závěrečné hodnocení: 

Charlie Lovett - První dojmy

Milý čtenářský deníčku,

ani První dojmy od Charlieho Lovetta nezklamaly. Neříkám, je to trochu na jedno brdo, určitě se bude opakovat stejně jako Dan Brown, ale u druhé knížky mi to ještě nevadilo.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdinkou je dívka z dříve bohaté anglické rodiny, která vlastní sídlo na venkově s krásnou knihovnou. Její otec rodovou sbírku nesnáší, protože ji nemůže zpeněžit a díky tomu pak opravit střechu panství. Sofiin strýček, otcův bratr, naopak knihy miluje a svou neteř nakazí stejnou vášní.

Stejně jako v Dobrodružství milovníka knih ani tady nechybí historická linka. V ní Jane Austenová naváže přátelský vztah s jedním starým knězem a spolu debatují o psaní. Příšerný spoiler na obálce vyzrazuje, že do dnešní doby se možná zachovala výtisk knihy, ze které Austenová ukradla příběh Pýchy a předsudku. A ten se bude Sofie na základě dvou podivných objednávek snažit najít.

Autor opět umíchal příjemný koktejl záhad, lásky, starých knih a na závěr napínavého odhalení. K tomu tentokrát navíc přidal i stylizaci historických pasáží do jazyka Jane Austenové (i v češtině hezky patrné) a v doslovu opět objasňuje, co se ve skutečnosti stalo, co se mohlo stát a co je naprostý výmysl.

Čte se to dobře, člověk si u toho odpočine, nakoukne do zajímavého prostředí knižních sběratelů a užije si další příběh o Jane Austenové. Přeslazený konec to trochu shazuje, ale jinak opět povedená kniha. Na stránkách Paseky jsem nenašla, že by se chystali vydat i jeho třetí román (vyšel už v roce 2017), ale možná příští rok ještě překvapí.

Závěrečné hodnocení: 

středa 3. října 2018

Ludwig Benjamin - Ginny Napořád

Milý čtenářský deníčku,

tak já ty svoje resty snad dneska doženu! Poslední knihou za poslední měsíc byla Ginny Napořád. Vypráví o čtrnáctileté autistce, která byla odebrána své matce a už žije ve třetí pěstouncké rodině. Zůstane?

zdroj: goodreads.com

Ginny má skvělou, chápavou rodinu, ve které žije už dva roky. Ale najednou to začne skřípat. Její máma Napořád čeká miminko a Ginny k němu má nějaký divný vztah. Do toho se objeví možnost kontaktovat její biologickou matku a z nějakého důvodu Ginny nechce nic jiného, než se konečně dostat zpátky k ní.

Autor je sám pěstounem autistické dívky, takže věřím, že jeho vyprávění je velmi autentické. Příběh má spád a myšlenkové pochody hlavní hrdinky mě nepřestávaly překvapovat. Tenhle druh knížek mám opravdu ráda, takže nic jiného než pět hvězd nepřichází v úvahu.

Musím si ale postěžovat na překlad a celkovou kvalitu českého vydání. Naštěstí nevidím pravopisné chyby, ale několik překlepů se nedalo přehlédnout. Také překlad mi občas přišel kostrbatý. Proto se mých pět hvězd vztahuje k původní knize, její české vydání by si nezasloužilo ani jednu.

Závěrečné hodnocení: 

Christophe Chabouté - Moby Dick

Milý čtenářský deníčku,

před časem jsem poslouchala audioknížku Bílá velryba. Šlo však o zkrácenou (i když osmihodinovou) verzi, a tak jsem hledala další doplnění, ale do předlohy se mi upřímně moc nechtělo. Narazila jsem na komiks Moby Dick od francouzského autora Chabouté.

zdroj: kosmas.cz

Upřímně, jako doplnění tématu byl k ničemu. Je ještě osekanější než audiokniha, vynechává spoustu důležitých, ba základních, myšlenek knihy. Ale nabízí něco úplně jiného. Atmosféru lovu velryb, dokonale vykreslené Achabovo šílenství a zajímavé je i ztvárnění vypravěče, který si zřetelně zachovává odstup a úplně nechápe, co se kolem něj děje a jak fatální důsledky to může mít.

Komiks se soustředí na ilustrace, textu je v něm pomálu a "přečtený" ho tak člověk může mít za hodinu. Není ale kam spěchat, ilustrace dýchají ponurou atmosférou a vtáhnout čtenáře tak, že si ani neuvědomí, že na jednu stránku zírá už několik minut.

Není co dodat, geniální atmosféra, ale na úkor obsahu, který jsem hledala především, dávám knize čtyři hvězdičky. Příznivci komiksů nemají důvod dát něco jiného než pět hvězdiček, jiné může obsahem zklamat. Já zůstávám někde mezi.

Závěrečné hodnocení: 

Charlie Lovett - Dobrodružství milovníka knih

Milý čtenářský deníčku,

opět jsem hledala knihu do Čtenářské výzvy, tentokrát na téma knihovníků či knihoven. Padlo mi do oka Dobrodružství milovníka knih, thriller z prostředí knižního sběratelství o sešitku, který snad napsal sám Shakespeare?

zdroj: goodreads.com

Příběh má dvě roviny a společného hrdinu. V té první se mladý student literatury Peter zamiluje do své životní partnerky a také do starých knih. Bohužel, jeho žena brzy umírá a v druhé části (tohle není spoiler, obě části se prolínají), se Peter musí vyrovnat s její ztrátou a navíc objasnit záhadu knížečky, do kterého si vpisky psal samotný Shakespeare. Čtenář od začátku ví, že takový sešit vznikl, ale dějiny jeho osud nečekaně zamotaly.

V té detektivní rovině příběh připomíná Šifru mistra Leonarda. Díky vyprávění o lásce zase dostává trochu nádech románu pro ženy. Mě osobně tenhle koktejl opravdu bavil a věřím, že v tom nejsem sama.

Neříkám, že je to nějaká vysoká literatura, ale autor sám je obchodníkem s vzácnými tisky a tak nabízí vhled do tohoto prostředí, které mi do teď bylo neznámé. Navíc to napsal dobře, napínavě. Jsem si jistá, že někdo řekne, že věděl, jak to dopadne, už od půlky knihy. Já ne. Takže další plus. Ve svém žánru prostě příjemná kniha, kterou budu hojně doporučovat jako milou oddechovku. Teď čtu jeho další knížku, tak jsem zvědavá, kam se autor posunul.

Závěrečné hodnocení: 

Romské autorky - Slunce zapadá už ráno

Milý čtenářský deníčku,

na letošní Noci Literatury mě zaujala v podstatě jen jedna kniha. Sehnat už se skoro nedá, ale v knihovně naštěstí jeden výtisk k dispozici byl. Jde o Slunce zapadá už ráno, soubor čtyř kratších textů od romských autorek.

zdroj: databazeknih.cz

Irena Eliášová popisuje život v romské osadě na začátku padesátých let na Slovensku. Ústřední postavou je Romka, matka pěti dětí. Její muž ji sice měl dřív velmi rád, ale teď pije, peníze domů nenosí a všechny mlátí. Cikánka musí jít pracovat na statek, kde ji znásilní sedlák. I přes neutěšenou situaci nakonec vychová hodné děti, které se vyučí a díky tomu mají dobrou práci. Příběh nenáročný, v závěru optimistický a věřím, že z většiny pravdivý. Rozhodně se porozhlédnu po jejích dalších dvou knihách, které vyšly.

Jana Hejkrlíková popisuje své dětství ve šedesátých letech kdesi v Česku. Ve škole ji šikanují nejen děti, ale i učitelka, otec nejde pro ránu daleko, ale z celého textu i tak čiší dětské nadšení a naděje na lepší zítřky.

Přiznám se, že nejkratší text, který napsala Iveta Kokyová, mi moc neutkvěl, ale opět byl o Romech a jejich životech v Čechách, kde se cítí odtrženi od své slovenské "vlasti".

Poslední novela z pera Evy Danišové se obsahem trochu vymyká. Nevěnuje se ani tolik Romům, jako spíš dětem v dětských domovech. Hlavní hrdinka (stejně jako autorka?) pracuje jako sociální pracovnice v dětském domově a snaží se pomoc jedné dívce, která touží setkat se se svou matkou. Ta je ale ve vězení, práva na dceru ztratila a sama o kontakt zájem nejeví. Jak to ale vysvětlit zranitelné teenagerce na prahu puberty?

Nejlepší mi přišel první a poslední text, protože se věnovaly tématům, která mi nejsou moc známá. Ale všechny texty mají něco do sebe, jsou čtivé a celkově soubor působí jako ucelený průřez romskou tematikou. Docela mě mrzí, že se třem autorkám nepovedlo vydat vlastní román nebo jakoukoliv další knihu. Nic nenapsaly nebo se bojí poslat své texty do jiných nakladatelství? Nebo jim další texty nakladatelé odmítli? Těžko říct, ale doufám, že se to brzy změní!

Závěrečné hodnocení: 

Patrik Hartl - Okamžiky štěstí

Milý čtenářský deníčku,

Ordinace v Růžové zahradě je proti Okamžikům štěstí intelektuální záležitostí. Při čtení jsem se bála, jestli mi mozek nezměkne natolik, že nakonec vyteče ušima. Opravdu smutné, že patří mezi to nejprodávanější z posledního roku.

zdroj: goodreads.com

Jediná zajímavost na téhle knížce je způsob, jakým je napsaná. Tedy dva příběhy popisující stejnou dobu, ale soustřeďující se na jiné postavy. Není to originální, ale řekněme neobvyklé. Navíc mi přišlo divné, že obě části jsou vyprávěny stejným stylem. To jen dokazuje, že Hartl má jednu polohu, kterou sice mistrně ovládá, ale ničeho jiného se od něj nikdy nedočkáme. Každý může začít, kterým příběhem chce, já zvolila Veroniku.

Veronika se přihlásila na Matfyz, ale tím podobnost se mnou končí. Hned na začátku otěhotněla, školu opustila, začala podnikat, zmítá se mezi různými chlapi, depresemi a hlavně, na začátku jí umřeli rodiče.

Druhý příběh se soustředí na Jáchyma, o chlup mladšího bratra Veroniky. Takže i jemu umřeli rodiče, střední naštěstí dodělal (nebo vlastně ne? Já už nějak nevim...), odjel do New Yorku, stal se kaskadérem, motá se kolem něj spousta žen, pomáhá sestře.

Musím přiznat, že kniha je sice úplně tupá, ale v podstatě neodložitelná. Tři dny mě nazajímalo nic jiného, jestli Veroničino podnikání bude mít úspěch, jestli Jáchym potká tu pravou a jestli je Kot jeho otcem.

Četla jsem jí, protože mě zajímalo, co činí Hartlovy knihy tak oblíbenými a taky proto, že se mi hodí do Čtenářské výzvy, najít hrdinku jménem Veronika není zas tak jednoduché. Tenhle účel kniha dokonale splnila, ale jiný přesah opravdu nemá. Žádné zajímavé prostředí, žádné originální myšlenky a zápletka sice kombinuje horu zvratů, ale každá jednotlivá situace už tu byla a tak ničím nepřikvapila. Závěr? Hartlovy knihy už do ruky nevezmu.

Závěrečné hodnocení: 

Ruth Ozeki - Hledání přítomného okamžiku

Milý čtenářský deníčku,

kniha Hledání přítomného okamžiku mě mile překvapila. Je to už dlouho, co jsem ji zařadila na svůj seznam K přečtení, a bála jsem se, že půjde o komplikovanou, japonskou bichli, se kterou se budu potýkat celý měsíc. Opak byl pravdou, kdybych ji neztratila, přečetla bych ji za pár dní.

zdroj: goodreads.com

Příběh má dvě roviny. V první čteme deníkové zápisky mladé Japonky, která vyrostla v USA, ale po splasknutí internetové bubliny její otec přišel o práci a celá rodina musela zpátky do své vlasti. Hlavní postava té druhé je americká spisovatelka japonského původu, která ne a ne dopsat svůj román a do toho najde na pláži zmiňovaný deník a snaží se vypátrat, co se s jeho autorkou mohlo stát.

Ústředním motivem japonského příběhu je šikana a sebepřijetí, se kterými se potýkají příslušníci rodu už po několik generací. Napadlo by mě, že když otec přijde v Japonsku o práci, vyvolá to v něm obrovský pocit selhání. Už méně bych očekávala, jaký druh šikany zažíval mladý student filozofie, který se musel stát pilotem kamikaze. Ale šikana odehrávající se v dnešní době na japonské škole mě dostala do kolen. Jak se může něco tak odporného dít v tak vyspělé zemi? Přímou odpověď, deníčku, nehledej, ale rozhodně určitý způsob pochopení nabízí.

Autobiografická část mě bavila o poznání méně a je taky důvodem, proč nedávám knize pět hvězdiček. Autorčino stopování, pletky s fyzikou a budhismem mě hlavně ze začátku moc nebavily, ale pozdější propojení příběhů se mi zalíbilo. Podobně jako K hranici sice využívá trochu magických prvků, ale tady jsou naprosto nenásilné a snadno pochopitelné.

Výhodou románu je, že má potenciál zaujmout široké publikum, což je jistě i důvod, proč byl nominován na Man Booker Prize 2013 a mnoho dalších cen. Není moc náročný, popisuje pro nás trochu exotické prostředí, je čtivý a přitom není povrchní, naopak nabízí spoustu podnětů k zamyšlení. Sice je místy trochu drsný, ale celkové vyznění je pozitivní, takže za mě opět ideální kniha na dovolenou.

Závěrečné hodnocení: 

Irena Brežná - Nejlepší ze všech světů

Milý čtenářský deníčku,

nedávno jsem se s někým bavila o tom, jakou doporučit prázdninovou oddechovku, když nemá být úplně blbá, nesmí být depresivní a neměla by spadat do žádných obvyklých oddechových žánrů, jako je detektivka nebo historický román, o červené knihovně ani nemluvě. Nejlepší ze všech světů by tímhle filtrem hravě prošlo.

zdroj: goodreads.com

Autorka sice pochází ze Slovenska, ale žije ve Švýcarsku a píše německy. Nejlepší ze všech světů je autobiografický román o dětství v komunistickém Slovensku vyprávěný z pohledu jedenáctileté holčičky, ze které škola udělala vzorovou malou komunistku, i když její buržoazní otec a matka vlastizrádkyně z toho asi nejsou úplně nadšení.

V celé knize se v podstatě nic neděje. Je spíš shlukem mnoha historek a popisu prostředí z pohledu průměrné školačky. Mluví o tom, jak její otec staví mosty, i když byl právník, ale jako buržoazní živel musel na převýchovu. Její matka je zavřená, asi plánovala emigraci, za což se hlavní hrdinka sice stydí, ale maminka jí i tak chybí.

Tenký svazek jsem přečetla během několika večerů a po několika těžších kouscích jsem si u něj příjemně odpočinula. Neřekl mi o tehdejší době nic nového, ale myslím, že docela pěkně vystihl její atmosféru. Kdo tu dobu zažil, asi nebude mít potřebu takovou knihu číst a příliš mladí čtenáři zase neocení její nostalgickou atmosféru. Podle mě cílí především na zahraniční čtenáře, kterým přibližuje život za železnou oponou a u nás k ní postupně dorůstá moje generace, tedy ti, kteří si totalitu už nepamatují nebo se narodili těsně po Sametu. A kromě toho se hodí do letošní Čtenářské výzvy, dokonce hned do dvou kategorií: čtyřslovný název a kniha od Slováka/Slovenky. Obě mám ještě prázdné, tak uvidíme, ve které nakonec skončí.

Závěrečné hodnocení: 

Ondřej Štindl - K hranici

Milý čtenářský deníčku,

zase nestíhám, takže román K hranici už mám po víc než měsíci trochu v mlze. Ta mlha je hustá, šedivá a studená, přesně jako můj pocit z knihy.

zdroj: goodreads.com

Autor postupně vypráví příběhy tří mužů, jeden z doby Pražského povstání, druhý se odehrává za normalizace a poslední v současnosti. Všichni hrdinové jsou nanicovatí chlápci, kterými okolní události šoupají (smýkají by bylo až příliš silné) od neštěstí ke katastrofě.

Slibované závěrečné originální spojení příběhů jsem nepochopila. S hrdiny jsem nesoucítila. Ženské měly vystupovat jako silné a odhodlané postavy, ale byly trochu papírové. Prostě nic moc.

Text moc neubýval a po přečtení dvou příběhů jsem už ani nedoufala, že ten třetí bude lepší. Knihu jsem asi sto stran před koncem odložila a kdybych později neztratila jinou rozečtenou knížku, asi bych se k ní nikdy nevrátila.

Na druhou stranu kniha není vyloženě odpad. Historické pozadí je docela zajímavé, některé scény jsou napínavé a většině těch chlapů jsem tak nějak rozumněla, i když jsem jim nikdy nefandila. Za tahle drobná plus si zaslouží dvě hvězdičky, ale doporučit ji nemohu opravdu nikomu.

Závěrečné hodnocení: 

středa 5. září 2018

Lubomír Martínek - Olej do ohně

Milý čtenářský deníčku,

Olej do ohně jsem měla na seznamu proto, že měl být o migraci a navíc byl oceněn Magnesií Literou. No o migraci přímo nebyl, spíš o pocitu vykořenění, a kvalita na mě byla asi až příliš vysoká.

zdroj: goodreads.com

Kniha se skládá z několika povídek a jedné novely. Všechny se odehrávají v nějakém, asi francouzském, středomořském přístavu. Každá se zabývá jedním nebo dvěma lidmi, většinou přistěhovalci, kteří žijí ve zmíněném přístavu. A všichni jsou divní.

V první povídce se chlápek rozhodne potrestat ženskou, která akorát všechny uráží, tím, že se stane jejím životním partnerem a připraví ji o všechny známé. Jiná je o muži, který unese nějakého zazobance, aby se mu pomstil, a týrá ho nekonečnou samotou a monotóností.

Většina hrdinů mi nebyla sympatická, často mě vyloženě štvali. Nejhorší byl všudypřítomný názor, že lidé jsou především zlí, proradní, nezaslouží si odpuštění a kdo měl chvíli štěstí, brzy o něj přijde. Autor má asi pocit, že tak to ve světě chodí, ale já to vidím úplně jinak.

Nejhorší pro mě byla závěrečná novela. Kapitán a dva staří přátelé se vydají na prázdninovou plavbu na Madeiru. Nekonečné bezvětří zhoršují stejně nekonečné debaty fanatického křesťana a skeptického ateisty. Sledovat rozhovory, ke konci spíš hádky, dvou umanutých blbečků mi nepřišlo vůbec obohacující, protože názory obou byly hrozně jednostranné. Na druhou stranu jsem si připadala lepší než oni, protože nad oběma bych zvládla debatu vyhrát levou zadní.

Příběhy se mi většinou moc nelíbily, autorovo vidění světa mi přišlo hrozně jednostranné. Ale zároveň mu nemůžu upřít věrohodnost, s jakou jednotlivé postavy vykreslil, některé mám pořád v paměti, i když už jsem knížku dočetla před měsícem. A za to si tři hvězdičky zaslouží.

Závěrečné hodnocení: 

pátek 10. srpna 2018

Philippe Brenot - Sexkomiks

Milý čtenářský deníčku,

Sexkomiks někteří lidé zařadili mezi to nejlepší, co u nás loni vyšlo. Měla jsem od knížky velká očekávání, která zapříčinila o to větší zklamání.

zdroj: goodreads.com

Autoři si dali za cíl vylíčit dějiny lidské sexuality od pravěku do současnosti. Samozřejmě se jim to nemohlo podařit na nějakých tři sta stranách komiksu, ale i tak mě jejich povrchnost a honba za senzacemi překvapila. Opravdu mě nezajímá, jestli byla královna Viktorie náruživou milenkou a její manžel byl první muž s piercingem v penisu, chtěla bych spíš vědět, proč katolická církev nesnáší homosexualitu a sex dovoluje pouze za účelem plození dětí. I to se v komiksu člověk dozví, ale zdá se mi, že těmto tématům se věnuje mnohem méně prostoru, než by si zasloužila.

Mrzí mě, že se autoři soustředili pouze na euroamerickou společnost, jako by třeba Japonci sex ani neznali. Nicméně chápu, že chtěli dodržet limit tří set stran. Naopak se mi líbilo, že věnovali dost času různým starověkým kulturám, které nepodléhaly křesťanským předsudkům. Sice popis antického Řecka mi přišel trošku zmatený, ale v zásadě mi přišlo, že kapitoly o nejstarší historii se povedly nejvíc.

Zvlášť v části o raném novověku mi chyběly souvislosti. Jednotlivé kapitoly na sebe navazují chronologicky, ale právě kvůli tomu jsou jednotlivá témata (manželství, homosexualita, postavení žen) propleteny tak, že jsem se v nich úplně ztrácela. Některé důležité milníky jsou znázorněny jen jedním obrázkem, ale na aférky Leonarda da Vinci vyšla celá dvoustrana.

Jsem ráda, že taková kniha vyšla a může tak rozvířit debatu na podobné téma. Obrázky jsou klasicky komiksové, žádné velké umění, ale ani neurazí, takže vlastně úspěch. Nicméně mám pocit, že se tohoto tématu dalo "vytřískat" mnohem víc. Rozhodně mě to motivovalo dohledat si nějakou odbornější literaturu na podobné téma. Slibně vypadá Kruh prstenu, kterému sice vyšel jen první díl ze tří, ale druhé dva jsou dostupné zdarma na internetu. Jde o rozsáhlou encyklopedii na téma sexuality v dějinách, kterou sestavil profesor Masarykovy univerzity. Věřím, že tam všechny souvislosti zapadnou do sebe.

Závěrečné hodnocení: 

čtvrtek 9. srpna 2018

Michael Chabon - Zázrační hoši

Milý čtenářský deníčku,

loni jsem četla Chabonova Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye, protože se mi hodila do Čtenářské výzvy jako kniha oceněná Pulitzerovou cenou. Letos jsem se konečně dostala k jeho dalšímu románu, který je spolu s Dobrodružstvími pokládán za to nejlepší, co zatím napsal.

zdroj: goodreads.com

Zázrační hoši je román o amerických spisovatelích v krizi. Hlavní hrdina pracuje jako profesor tvůrčího psaní na univerzitě a čtenář ho sleduje během pár dní, kdy se opět setkává s dávným kamarádem, který mu dělá redaktora nedopsatelného románu a flámuje se svým zasmušilým, ale jinak velmi nadějným studentem.

Román je do jisté míry autobiografický, protože i Chabon dostal obrosvkou zálohu na román, který nikdy nedopsal. Po několika letech práci na něm vzdal a během několika měsíců napsal Zázračné hochy.

Líbí se mi, jak autor vykresluje jednotlivé situace, jejich popis je originální, barvitý a do detailů popisuje náladu různých scén. Děj má spád, postavy jsou zábavné a zároveň uvěřitelné. To je důvod, proč se k jeho knihám budu i nadále vracet.

Nicméně Zázrační hoši mě trochu zklamali svým tématem. Američtí spisovatelé trpící krizí středního věku, kterým se rozpadá manželství a vozí v kufru auta mrtvého psa, mi jsou poněkud vzdálení. Nemám s nimi soucit, jejich osud mě moc nezajímá, prostě neřeší problémy, které by se mě týkaly.Z toho důvodu dávám knize jen tři hvězdičky, ale ten, koho téma zaujme, jí určitě dá všech pět, jak si zaslouží.

Závěrečné hodnocení: 

středa 1. srpna 2018

Neil Gaiman - Kniha hřbitova

Milý čtenářský deníčku,

stále vězím v Gaimanovském období. Četla jsem teď Předběžné varování, Stříbrný sen, poslouhala jsem Severskou mytologii a koupila jsem si Americké bohy na čtečku. Kniha hřbitova rozhodně patří mezi to nejzábavnější, co jsem od něj zatím četla.

zdroj: goodreads.com

Všechno tu stojí a padá na příběhu a dokonalých detailech, které ho dokreslují. S hlavním hrdinou se setkáváme ještě jako s batoletem, kterému zabiják Jack povraždil celou rodin. On ale jako zázrakem unikne, schová se na hřbitově, kde ho vychovají duchové a jiné záhrobní bytosti.

Ze začátku je každá kapitola v podstatě samostatná povídka, hlavní hrdina Nik rychle stárne a objevuje tajemství starého hřbitova. V druhé polovině už je příběh celistvější a dojde ke střetu hlavního záporáka s naším hrdinou.

Všechno je tak uvěřitelné, logické, okouzlující a zároveň přímočaré i originální. I když byla v knihovně zařazena mezi dospelácké tituly, myslím, že Kniha hřbitova je určena spíš náctiletým, stejně jako Mezisvět.

Nekonečná Gaimanova představivost mě stále ohromuje. Nebudu už na knížku věšet další oslavné přívlastky, prostě si jí přečtěte. Všichni!

Závěrečné hodnocení: 

Daniela Fischerová - Želvou proti zdi

Milý čtenářský deníčku,

tuhle sbírku povídek mi někdo doporučil jako skvělý příklad krátkých příběhů plných různých skrytých významů a originálních zápletek. Myslím, že mě čtení obohatilo, ale asi to nebyl úplně můj šálek kávy.

zdroj: goodreads.com

Tyhle povídky patří mezi ty, o kterých se dobře mluví, a nejlepší je rozebírat je s dalšími čtenáři. Najít všechny významy, které autorka do příběhu schovala, není snadné a povídky jsou navíc tak krátké, že se po chvilce úplně vykouří z hlavy.

Nejvíce mi utkvěl Harfenistův malíček o starém hudebníkovi, kterému umírá žena a on i přesto, že za ní každý den oddaně jezdí, nezůstane s ní v poslední hodince, protože má koncert. Autorka čtenářům předkládá otázky, jak se pozná opravdová láska, jaká je hodnota oběti a co s tím, když přijdou výčitky.

Povídka, která mě hodně zmátla, se jmenovala Mrtvé světlo. Je o dívce, jejíž otec nevěří na Měsíc. Ona tuhle jeho umanutou představu nesnáší, ale později mu ji začne závidět, že si je něčím tak jistý, i když je to nesmysl, protože ona si v životě není jistá téměř ničím. Zároveň se tam řeší jeho smrt a prohlédnutí z jeho bludu, ale to už jsem právě nepochopila. A přitom má povídka méně než čtyři stránky...

Některé povídky jsou jednodušší, třeba Jedenáct, jedenáct o klukovi, který vyměnil svoje džíny za tři stovky a kopec studu nebo Saturn na Slunci o estébákovi, který hledá odpuštění kvůli synovi. Obecně jsou ale povídky docela náročné a vyplatí se číst tak jednu za večer a pak o ní další noc a den jen přemýšlet. To mě ale moc nebavilo, některé povídky mě úplně minuly, takže nakonec dávám jen čtyři hvězdičky, i když uznávám, že jde pravděpodobně o nejlepší českou sbírku povídek z poslední doby.

Závěrečné hodnocení: 

Neil Gaiman - Stříbrný sen

Milý čtenářský deníčku,

druhé a další díly sérií bývají horší než ten první. O Stříbrném snu to platí dvojnásob. Myslím, že hlavním důvodem je, že Neil Gaiman, ač uvedený jako hlavní autor, spolupracoval pouze na příběhu a celou knihu vlastně napsal Michael Reaves se svou dcerou.

zdroj: goodreads.com

První díl Mezisvět jsem úplně žrala. Prostě skvělé scifíčko pro náctileté, dobrý nápad plný originálních detailů, příběh měl spád, byl plný neočekávaných a přitom logických zvratů. Na druhý (a třetí) díl jsem se dost těšila.

O to větší bylo moje zklamaní. Čtivost zcela průměrná, originalita tak za tři, jakási sesterská organizace cestující místo prostorem časem a bojující proti úplným časoprostorovým arciďáblům mi přišla až příliš obyčejná. Největší problém je ale příběh. Vůbec nedává smysl! Nechci prozradit nic konkrétního, ale prostě to celé postrádá nějaké logické opodstatnění. Postavy jednají divně, jejich akce na sebe moc nenavazují, všechno je zbytečně překombinované a při tom k ničemu.

Tohle má být oddechová literatura. Jenže já u ní opravdu kroutila všemi mozkovými závity, abych si dala dohromady ty různé časové a jiné roviny... bez úspěchu. Normálně bych se po takovém zážitku na třetí díl vykašlala, ale je poslední a knížky jsou tenké, takže se na něj ještě chystám. Říkám si, že třeba v úvodním shrnutí předcházejících dílů pochopím, co se v tom druhém vlastně stalo.

Závěrečné hodnocení:

Václav Havel - Moc bezmocných a jiné eseje

Milý čtenářský deníčku,

před nedávnem jsem někde narazila na odkaz na Havlovu Moc bezmocných a řekla jsem si, že jako pravý městský liberál bych ji rozhodně měla znát. Z knihony jsem si půjčila knížku, ve které jsou další čtyři eseje a podle editorů dobře reprezentují Havlův světonázor.

zdroj: goodreads.com

Soubor začíná Havlovou neméně známou esejí Dopis Gustavu Husákovi, z doby těsně po sovětské okupaci. Chronilogicky následuje Moc bezmocných a pak tři kratší eseje Děkovná řeč za cenu Erasma Rotterdamského, Příběh totality Slovo o slovu.

Byla jsem překvapená, jak dobře se eseje četly. V Havlovi se nezapře dramatik, který i z teoretických esejů umí udělat čtivý a hlavně snadno pochopitelný text. Jasně, čtenář musí trochu přemýšlet, ale Havel ho vede velmi zručně a nenásilně, k pochopení rozhodně nejsou potřeba žádné velké znalosti filozofie či politologie.

Také se mi líbí, že autor se snaží všechno důkladně promyslet, nebojí se upozornit na své chyby a přiznává, že na všechno recept nemá, že některé věci by v jiných poměrech byly asi horší, ale obecně dává důraz na svobodu, bez které se podle něj žít nedá a totalitní útlak ničí nejen pár disidentů, ale myšlení a morálku celé společnosti.

Jak jsem naznačila v úvodu, s Havlovy názory obecně znám, ale překvapilo mě, jak zákeřně nesvoboda ovlivňuje celou společnost. Člověk sice zná Orwella, ale přeci jen jsem ho vždy brala jako popis extrému, který naštěstí nikdy úplně nevyšel. Havel popisuje skutečnou situaci, jak ji vidí kolem sebe, a o to jsou jeho poznatky hrůznější. Pokoutní pomlouvání politiků, útěky na chatu, "mysli si, co chceš, ale neříkej to nahlas", to všechno jsou příznaky nemocné společnosti, které se bohužel nevytratí se změnou režimu, ale přežívají doteď. Proto si myslím, že bychom se k jeho esejům měli vracet, přemýšlet o nich a zamyslet se, jestli mentálně pořád nejsme obehnáni železnou oponou.

Závěrečné hodnocení: