středa 5. září 2018

Lubomír Martínek - Olej do ohně

Milý čtenářský deníčku,

Olej do ohně jsem měla na seznamu proto, že měl být o migraci a navíc byl oceněn Magnesií Literou. No o migraci přímo nebyl, spíš o pocitu vykořenění, a kvalita na mě byla asi až příliš vysoká.

zdroj: goodreads.com

Kniha se skládá z několika povídek a jedné novely. Všechny se odehrávají v nějakém, asi francouzském, středomořském přístavu. Každá se zabývá jedním nebo dvěma lidmi, většinou přistěhovalci, kteří žijí ve zmíněném přístavu. A všichni jsou divní.

V první povídce se chlápek rozhodne potrestat ženskou, která akorát všechny uráží, tím, že se stane jejím životním partnerem a připraví ji o všechny známé. Jiná je o muži, který unese nějakého zazobance, aby se mu pomstil, a týrá ho nekonečnou samotou a monotóností.

Většina hrdinů mi nebyla sympatická, často mě vyloženě štvali. Nejhorší byl všudypřítomný názor, že lidé jsou především zlí, proradní, nezaslouží si odpuštění a kdo měl chvíli štěstí, brzy o něj přijde. Autor má asi pocit, že tak to ve světě chodí, ale já to vidím úplně jinak.

Nejhorší pro mě byla závěrečná novela. Kapitán a dva staří přátelé se vydají na prázdninovou plavbu na Madeiru. Nekonečné bezvětří zhoršují stejně nekonečné debaty fanatického křesťana a skeptického ateisty. Sledovat rozhovory, ke konci spíš hádky, dvou umanutých blbečků mi nepřišlo vůbec obohacující, protože názory obou byly hrozně jednostranné. Na druhou stranu jsem si připadala lepší než oni, protože nad oběma bych zvládla debatu vyhrát levou zadní.

Příběhy se mi většinou moc nelíbily, autorovo vidění světa mi přišlo hrozně jednostranné. Ale zároveň mu nemůžu upřít věrohodnost, s jakou jednotlivé postavy vykreslil, některé mám pořád v paměti, i když už jsem knížku dočetla před měsícem. A za to si tři hvězdičky zaslouží.

Závěrečné hodnocení: 

pátek 10. srpna 2018

Philippe Brenot - Sexkomiks

Milý čtenářský deníčku,

Sexkomiks někteří lidé zařadili mezi to nejlepší, co u nás loni vyšlo. Měla jsem od knížky velká očekávání, která zapříčinila o to větší zklamání.

zdroj: goodreads.com

Autoři si dali za cíl vylíčit dějiny lidské sexuality od pravěku do současnosti. Samozřejmě se jim to nemohlo podařit na nějakých tři sta stranách komiksu, ale i tak mě jejich povrchnost a honba za senzacemi překvapila. Opravdu mě nezajímá, jestli byla královna Viktorie náruživou milenkou a její manžel byl první muž s piercingem v penisu, chtěla bych spíš vědět, proč katolická církev nesnáší homosexualitu a sex dovoluje pouze za účelem plození dětí. I to se v komiksu člověk dozví, ale zdá se mi, že těmto tématům se věnuje mnohem méně prostoru, než by si zasloužila.

Mrzí mě, že se autoři soustředili pouze na euroamerickou společnost, jako by třeba Japonci sex ani neznali. Nicméně chápu, že chtěli dodržet limit tří set stran. Naopak se mi líbilo, že věnovali dost času různým starověkým kulturám, které nepodléhaly křesťanským předsudkům. Sice popis antického Řecka mi přišel trošku zmatený, ale v zásadě mi přišlo, že kapitoly o nejstarší historii se povedly nejvíc.

Zvlášť v části o raném novověku mi chyběly souvislosti. Jednotlivé kapitoly na sebe navazují chronologicky, ale právě kvůli tomu jsou jednotlivá témata (manželství, homosexualita, postavení žen) propleteny tak, že jsem se v nich úplně ztrácela. Některé důležité milníky jsou znázorněny jen jedním obrázkem, ale na aférky Leonarda da Vinci vyšla celá dvoustrana.

Jsem ráda, že taková kniha vyšla a může tak rozvířit debatu na podobné téma. Obrázky jsou klasicky komiksové, žádné velké umění, ale ani neurazí, takže vlastně úspěch. Nicméně mám pocit, že se tohoto tématu dalo "vytřískat" mnohem víc. Rozhodně mě to motivovalo dohledat si nějakou odbornější literaturu na podobné téma. Slibně vypadá Kruh prstenu, kterému sice vyšel jen první díl ze tří, ale druhé dva jsou dostupné zdarma na internetu. Jde o rozsáhlou encyklopedii na téma sexuality v dějinách, kterou sestavil profesor Masarykovy univerzity. Věřím, že tam všechny souvislosti zapadnou do sebe.

Závěrečné hodnocení: 

čtvrtek 9. srpna 2018

Michael Chabon - Zázrační hoši

Milý čtenářský deníčku,

loni jsem četla Chabonova Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye, protože se mi hodila do Čtenářské výzvy jako kniha oceněná Pulitzerovou cenou. Letos jsem se konečně dostala k jeho dalšímu románu, který je spolu s Dobrodružstvími pokládán za to nejlepší, co zatím napsal.

zdroj: goodreads.com

Zázrační hoši je román o amerických spisovatelích v krizi. Hlavní hrdina pracuje jako profesor tvůrčího psaní na univerzitě a čtenář ho sleduje během pár dní, kdy se opět setkává s dávným kamarádem, který mu dělá redaktora nedopsatelného románu a flámuje se svým zasmušilým, ale jinak velmi nadějným studentem.

Román je do jisté míry autobiografický, protože i Chabon dostal obrosvkou zálohu na román, který nikdy nedopsal. Po několika letech práci na něm vzdal a během několika měsíců napsal Zázračné hochy.

Líbí se mi, jak autor vykresluje jednotlivé situace, jejich popis je originální, barvitý a do detailů popisuje náladu různých scén. Děj má spád, postavy jsou zábavné a zároveň uvěřitelné. To je důvod, proč se k jeho knihám budu i nadále vracet.

Nicméně Zázrační hoši mě trochu zklamali svým tématem. Američtí spisovatelé trpící krizí středního věku, kterým se rozpadá manželství a vozí v kufru auta mrtvého psa, mi jsou poněkud vzdálení. Nemám s nimi soucit, jejich osud mě moc nezajímá, prostě neřeší problémy, které by se mě týkaly.Z toho důvodu dávám knize jen tři hvězdičky, ale ten, koho téma zaujme, jí určitě dá všech pět, jak si zaslouží.

Závěrečné hodnocení: 

středa 1. srpna 2018

Neil Gaiman - Kniha hřbitova

Milý čtenářský deníčku,

stále vězím v Gaimanovském období. Četla jsem teď Předběžné varování, Stříbrný sen, poslouhala jsem Severskou mytologii a koupila jsem si Americké bohy na čtečku. Kniha hřbitova rozhodně patří mezi to nejzábavnější, co jsem od něj zatím četla.

zdroj: goodreads.com

Všechno tu stojí a padá na příběhu a dokonalých detailech, které ho dokreslují. S hlavním hrdinou se setkáváme ještě jako s batoletem, kterému zabiják Jack povraždil celou rodin. On ale jako zázrakem unikne, schová se na hřbitově, kde ho vychovají duchové a jiné záhrobní bytosti.

Ze začátku je každá kapitola v podstatě samostatná povídka, hlavní hrdina Nik rychle stárne a objevuje tajemství starého hřbitova. V druhé polovině už je příběh celistvější a dojde ke střetu hlavního záporáka s naším hrdinou.

Všechno je tak uvěřitelné, logické, okouzlující a zároveň přímočaré i originální. I když byla v knihovně zařazena mezi dospelácké tituly, myslím, že Kniha hřbitova je určena spíš náctiletým, stejně jako Mezisvět.

Nekonečná Gaimanova představivost mě stále ohromuje. Nebudu už na knížku věšet další oslavné přívlastky, prostě si jí přečtěte. Všichni!

Závěrečné hodnocení: 

Daniela Fischerová - Želvou proti zdi

Milý čtenářský deníčku,

tuhle sbírku povídek mi někdo doporučil jako skvělý příklad krátkých příběhů plných různých skrytých významů a originálních zápletek. Myslím, že mě čtení obohatilo, ale asi to nebyl úplně můj šálek kávy.

zdroj: goodreads.com

Tyhle povídky patří mezi ty, o kterých se dobře mluví, a nejlepší je rozebírat je s dalšími čtenáři. Najít všechny významy, které autorka do příběhu schovala, není snadné a povídky jsou navíc tak krátké, že se po chvilce úplně vykouří z hlavy.

Nejvíce mi utkvěl Harfenistův malíček o starém hudebníkovi, kterému umírá žena a on i přesto, že za ní každý den oddaně jezdí, nezůstane s ní v poslední hodince, protože má koncert. Autorka čtenářům předkládá otázky, jak se pozná opravdová láska, jaká je hodnota oběti a co s tím, když přijdou výčitky.

Povídka, která mě hodně zmátla, se jmenovala Mrtvé světlo. Je o dívce, jejíž otec nevěří na Měsíc. Ona tuhle jeho umanutou představu nesnáší, ale později mu ji začne závidět, že si je něčím tak jistý, i když je to nesmysl, protože ona si v životě není jistá téměř ničím. Zároveň se tam řeší jeho smrt a prohlédnutí z jeho bludu, ale to už jsem právě nepochopila. A přitom má povídka méně než čtyři stránky...

Některé povídky jsou jednodušší, třeba Jedenáct, jedenáct o klukovi, který vyměnil svoje džíny za tři stovky a kopec studu nebo Saturn na Slunci o estébákovi, který hledá odpuštění kvůli synovi. Obecně jsou ale povídky docela náročné a vyplatí se číst tak jednu za večer a pak o ní další noc a den jen přemýšlet. To mě ale moc nebavilo, některé povídky mě úplně minuly, takže nakonec dávám jen čtyři hvězdičky, i když uznávám, že jde pravděpodobně o nejlepší českou sbírku povídek z poslední doby.

Závěrečné hodnocení: 

Neil Gaiman - Stříbrný sen

Milý čtenářský deníčku,

druhé a další díly sérií bývají horší než ten první. O Stříbrném snu to platí dvojnásob. Myslím, že hlavním důvodem je, že Neil Gaiman, ač uvedený jako hlavní autor, spolupracoval pouze na příběhu a celou knihu vlastně napsal Michael Reaves se svou dcerou.

zdroj: goodreads.com

První díl Mezisvět jsem úplně žrala. Prostě skvělé scifíčko pro náctileté, dobrý nápad plný originálních detailů, příběh měl spád, byl plný neočekávaných a přitom logických zvratů. Na druhý (a třetí) díl jsem se dost těšila.

O to větší bylo moje zklamaní. Čtivost zcela průměrná, originalita tak za tři, jakási sesterská organizace cestující místo prostorem časem a bojující proti úplným časoprostorovým arciďáblům mi přišla až příliš obyčejná. Největší problém je ale příběh. Vůbec nedává smysl! Nechci prozradit nic konkrétního, ale prostě to celé postrádá nějaké logické opodstatnění. Postavy jednají divně, jejich akce na sebe moc nenavazují, všechno je zbytečně překombinované a při tom k ničemu.

Tohle má být oddechová literatura. Jenže já u ní opravdu kroutila všemi mozkovými závity, abych si dala dohromady ty různé časové a jiné roviny... bez úspěchu. Normálně bych se po takovém zážitku na třetí díl vykašlala, ale je poslední a knížky jsou tenké, takže se na něj ještě chystám. Říkám si, že třeba v úvodním shrnutí předcházejících dílů pochopím, co se v tom druhém vlastně stalo.

Závěrečné hodnocení:

Václav Havel - Moc bezmocných a jiné eseje

Milý čtenářský deníčku,

před nedávnem jsem někde narazila na odkaz na Havlovu Moc bezmocných a řekla jsem si, že jako pravý městský liberál bych ji rozhodně měla znát. Z knihony jsem si půjčila knížku, ve které jsou další čtyři eseje a podle editorů dobře reprezentují Havlův světonázor.

zdroj: goodreads.com

Soubor začíná Havlovou neméně známou esejí Dopis Gustavu Husákovi, z doby těsně po sovětské okupaci. Chronilogicky následuje Moc bezmocných a pak tři kratší eseje Děkovná řeč za cenu Erasma Rotterdamského, Příběh totality Slovo o slovu.

Byla jsem překvapená, jak dobře se eseje četly. V Havlovi se nezapře dramatik, který i z teoretických esejů umí udělat čtivý a hlavně snadno pochopitelný text. Jasně, čtenář musí trochu přemýšlet, ale Havel ho vede velmi zručně a nenásilně, k pochopení rozhodně nejsou potřeba žádné velké znalosti filozofie či politologie.

Také se mi líbí, že autor se snaží všechno důkladně promyslet, nebojí se upozornit na své chyby a přiznává, že na všechno recept nemá, že některé věci by v jiných poměrech byly asi horší, ale obecně dává důraz na svobodu, bez které se podle něj žít nedá a totalitní útlak ničí nejen pár disidentů, ale myšlení a morálku celé společnosti.

Jak jsem naznačila v úvodu, s Havlovy názory obecně znám, ale překvapilo mě, jak zákeřně nesvoboda ovlivňuje celou společnost. Člověk sice zná Orwella, ale přeci jen jsem ho vždy brala jako popis extrému, který naštěstí nikdy úplně nevyšel. Havel popisuje skutečnou situaci, jak ji vidí kolem sebe, a o to jsou jeho poznatky hrůznější. Pokoutní pomlouvání politiků, útěky na chatu, "mysli si, co chceš, ale neříkej to nahlas", to všechno jsou příznaky nemocné společnosti, které se bohužel nevytratí se změnou režimu, ale přežívají doteď. Proto si myslím, že bychom se k jeho esejům měli vracet, přemýšlet o nich a zamyslet se, jestli mentálně pořád nejsme obehnáni železnou oponou.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 23. července 2018

Yaa Gyasi - Návrat domů

Milý čtenářský deníčku,

Návrat domů patří mezi knížky o událostech, o kterých jsem toho do teď moc nevěděla. Autorka vypráví příběhy dvou paralelních větví jedné černošské rodiny v průběhu posledních více než tří staletí. Diskriminace černochů a válka Severu proti Jihu jsou mi celkem jasné, ale až díky autorce to vše zapadlo do širšího kontextu.

zdroj: goodreads.com

Příběhy začínají u nevlastních sester jedné černošsky kdesi v Africe (přesněji v autorčině rodné Ghaně). Potomci jedné z nich se dostanou mezi otroky prodané do Ameriky, druhá má štěstí a zůstane v Africe, ale ani tam k nim osud není moc milý. Nakonec nechybí (nevědomé) setkání potomků obou sester a jejich návrat do Ghany, který ale pro oba znamená něco úplně jiného.

Každá kapitola je vlastně skoro samostatná povídka vyprávějící nejdůležitější část života jednoho z členů aktuální generace. Nejzajímavější pro mě byl začátek, který popisuje, jak se vlastně otrokářství v Africe rozjelo, kde se otroci brali a že v tom původní obyvatelé vůbec nejsou tak nevinně, jak jsem si dřív myslela.

Později mě víc bavily osudy rodiny z Ameriky, vypráví o otrokářství, vězení pro černochy, bídě Harlemu a podobných věcech. Africký příběh je jednodušší, tragédie jednotlivých členů jsou poněkud osobnější a nedají se vztáhnout na většinu africké populace.

Závěrečné propojení mi přišlo trochu prvoplánové, autorka chtěla knihu dopsat, dát jí nějakou pointu, zdůraznit důležitost kořenů, ale přišlo mi to celé poněkud neoriginální. Nicméně tato drobná vada knize v mých očích neubírá ani hvězdičku. Mám ráda čtivé knížky, ve kterých se kombinuje dobrý příběh a zajímavé reálie. Kromě konce jsem neměla pocit, že autorka jedno či druhé preferuje, kniha na mě působila velmi vyváženě a přirozeně. Takových znám málo, takže šup tam s pěti hvězdičkami.

Závěrečné hodnocení: 

Tom Michell - Co mě naučil tučňák

Milý čtenářský deníčku,

Co mě naučil tučňák už jsem poslouchala před hrozně dlouhou dobou, takže se o něm zmíním jen krátce. Audioknížka se mi moc líbila, tak nechci, aby úplně zapadla.

zdroj: audiolibrix.com

Kniha patří do kategorie memoárů, takže ať už se zdá příběh se zachráněným tučňákem jakkoliv neuvěřitelný, je pravdivý. Když bylo autorovi dvacet, vydal se jako učitel do Argentiny a tam se mu  povedlo zachránit tučňáka před smrtí v ropě, která vytekla do oceánu kdo-ví-odkud.

V knize popisuje, jak tučňáka myje, pašuje přes hranice zpátky do Argentiny (objevil ho na svém výletě do Uruguaye) a jak se postupně stává miláčkem všech žáků i personálu školy.

Svým dílem se snaží vzbudit ve čtenářích lásku k přírodě a zprostředkovat jim hřejivý příběh naděje o záchraně jednoho živého tvorečka. Doufá, že stejně jako on, i ostatní se i díky tomu začnou chovat ekologičtěji a budou si více vážit přírody kolem. Zároveň ale tento názor v knize nijak nezdůrazňuje, prostě z ní naprosto přirozeně vyplývá.

Interpretace neměla chybu a celkově myslím, že tvůrci vystihli atmosféru knihy dokonale. Nedávám pět hvězdiček, protože v době poslechu jsem nevěděla, že jde o autentické vzpomínky a příběh se mi zdál trošku nudný. Jako knihu bych si ho určitě nepřečetla. Ale jinak Tučňák bude patřit mezi audioknížky, ke kterým se budu ráda vracet kvůli jeho milému příběhu, který mi občas v záplavě depresivních válečných osudů nebo brutálních detektivek chybí.

Závěrečné hodnocení: 

středa 4. července 2018

Robert Merle - Malevil

Milý čtenářský deníčku,

na knižním veletrhu jsem od Audiolibrixu dostala slevenku, kterou jsem použila na Malevil, desetihodinovou, vícehlasnou četbu románu Roberta Merleho. Jde sice o zkrácenou verzi původního textu, ale věřím, že vše podstatné bylo zachováno.

zdroj: audiolibrix.com

Hlavní roli namluvil můj oblíbený Martin Myšička. Vlastně většina knihy je jeho osobní vyprávění o prožitých událostech, za což jsem byla ráda, protože jsem se bála, že se v tolika hlasech budu ztrácet. To absolutně nehrozilo, navíc všichni herci mají výrazný projev, takže záměny nehrozí.

Samotný děj mě docela překvapil. Věděla jsem, že jde o postapokaliptický román, trochu jako den trifidů, ale místo oslepující záře a žravých kytek, tady došlo k ničivému výbuchu možná jaderných, ale nikoliv radioaktivních bomb a největším nebezpečím jsou si přeživší lidé navzájem.

Malevil je starobylé sídlo, v jehož sklepeních náhodou přežilo několik lidí. Dokonce i pár zvířat bylo schovaných, takže nezahynula při ničivé katastrofě, a tak se vytvoří nové soběstačné společenství, které se snaží přežít. Později se ukáže, že přežilo i několik lidí v nedaleké vesnici a do toho přijede loupeživá banda, která chce všechny okrást.

Oproti jiným podobným knihách, tady není žádný sci-fi prvek. Ke katastrofě došlo roku 1975, žádná daleká budoucnost se zbraněmi nebo zdivočelými kytkami. Postavy nejdřív řeší všechno kolem přežití, jak se postarat o zvířata a vypěstovat obilí na spálené zemi a k tomu přichází politika a vztahy ve skupině.

Na Malevilu jsou si sice všichni rovni a všichni hlasují při rozhodování o důležitých věcech, ale hlavní hrdina Emanuel, kterému Malevil patří, stále zůstává obecně uznávaným vůdcem komunity. V nedaleké vesnici si moc uzurpuje falešný potulný kněz a i když se tváří, že mu jde o dobro všech bez rozdílu, hlavně si chce naplnit svoje břicho a ostatní držet v šachu tak, aby nemohli jeho vládnoucí pozici ohrozit.

Tyhle úvahy o uspořádání společnosti po katastrofě byly z celé knihy nejzajímavější. V zásadě mi přišly všechny dost uvěřitelné, možná o tom potulném mnichovi jsem trochu pochybovala, ale spíš až když o tom přemýšlím zpětně než přímo při poslechu knihy.

Nejzvláštněji na mě asi působil středověký ráz života po katastrofě. Na Malevilu působil ještě docela přirozeně, ale ve vesnici se mi to moc nezdálo. Chápu, že bez elektřiny a benzinu spousta věcí nejde, ale nějak bych čekala víc pozůstatků moderní doby. Ale možná, že zbraně by opravdu byly to jediné, co by z moderních vynálezů zbylo. Tento středověký pocit navíc umocňuje předělová hudba.

Vůči audioknihám jsem poněkud nekritická, zdá se. Koneckonců zpříjemňují mi chvíle strávené nenáviděnými domácími pracemi a Malevilu se to dařilo skvěle. Možná byl o chlup horší než Dveře do léta, ale rozhodně to pořád stačí na pět hvězdiček.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 25. června 2018

Matěj Hořava - Pálenka

Milý čtenářský deníčku,

v československém klubu na Goodreads se čte další kniha, dokonce jsem pro ní i hlasovala, takže jsem měla radost, že vyhrála. Jde o Pálenku, krátký soubor ještě kratších autobiografických próz o životě v rumunském Banátu a hlavně o útěku před minulostí. Bohužel tentokrát jsem si asi nevybrala dobře.

zdroj: goodreads.com

Nejlepší je si nejdřív přečíst shrnutí na obálce knihy, protože bez něj to moc nedává smysl. V tom se dozvídáme, že čteme textíky sepsané učitelem, který do Banátu utekl před minulostí, ale že i tichá opuštěná příroda v něm stále dokola vyvolává vzpomínky, na které chtěl zapomenout.

Krátké kapitoly se podobají spíše básním. Buď líčí život v Banátu, který ustrnul v devatenáctém století, nebo popisují nějaké zapadlé vzpomínky na dětství a mládí hlavního hrdiny. Postupně do skládačky přibývají další a další dílky, ale i po dočtení poslední stránky jsem měla pocit, že jich polovinu někdo poztrácel.

Nečekala jsem tak básnický styl a musím přiznat, že mě moc nebavil. Hlavní hrdina si mé sympatie nezískal, jeho příběh jsem moc nepochopila a ani k žádné katarzi u něj nedošlo.

Snažila jsem se naladit na autorovu vlnu, občas se mi to povedlo a některé obrazy, například stráň plná vybělených kostí nebo hořící tělocvična, ve mně zůstaly. Také pocit, že od mládí člověk sní o životě na venkově, ale nakonec se ukáže, že je tam nešťastný, ale už nelze uniknout, mě zaujal. Proto dávám tři hvězdičky, ale dvěma Pálenka unikla jen o fous.

Závěrečné hodnocení: 

Ondřej Neff - Zepelín na Měsíci

Milý čtenářský deníčku,

povedlo se mi teď přečíst hned několik knih, které se mi hodily do Čtenářské výzvy. Mezi ně patří i Zepelín na Měsíci, protože vyšel v roce mého narození, tedy 1990.


Nedostalo se mi do ruky první vydání, ale reedice z roku 2010, která v sobě obsahuje původní povídky (až na jednu, prý značně nepovedenou) plus Neffovy povídky ze sborníku Vesmír je dost nekonečný (kromě jedné). Výhodou bylo, že každá povídka je doplněna komentářem autora, ke hlavně osvětluje dobu, ve které vznikla, a jestli či jak byla vydána před sametovou revolucí. Utkvěla mi věta z jednoho úvodníku: Před revolucí mi povídku nevydali, protože jsem nebyl ve straně, po revoluci mi jí nevydali, protože jsem nebyl disident.

Kdysi jsem už nějakou sbírku povídek od Neffa četla. Nevím kterou, možná to byla Dvorana zvrhlosti, protože si určitě pamatuju povídku Bludiště, a asi se tím i vysvětluje, proč mi některé povídky ze Zepelínu byly povědomé, protože byly zařazeny do obou těchto výběrů. Každopádně víc než matné tušení mi v hlavě nezůstalo, takže jsem neměla pocit, že se autor opakuje.

Většina povídek mě bavila a některé jsem si dokonce i zapamatovala! Už úvodní povídka o robotu Arnalovi je povedená, ale nejvíc mě asi zaujal Vesmír je dost nekonečný, kdy popisuje průzkum vesmíru, jak je přikrášlený pro televizní diváky a co dělat, když fyzikální zákon opřený o matematický důkaz najednou přestane platit.

Ondřej Neff patří mezi českou sci-fi špičku a jeho povídky mě ještě nezklamaly. Vlastně nevím, proč jsem toho od něj nečetla víc, musím se po něm poohlédnout v knihovně častěji.

Závěrečné hodnocení: 

pátek 22. června 2018

Dominik Duka - Glosy Dominika Duky 2013-2014

Milý čtenářský deníčku,

v knihovně jsem narazila na Glosy Dominika Duky, které nahrál pro Český rozhlas. Kraťoučké texty pokrývají dva roky a mně se staly zajímavým exkurzem do nedávné minulosti.

zdroj: neoluxor.cz

Překvapilo mě, že většina glos má spíše politický či společenský obsah, toho duchovního je velmi poskrovnu. Každý text se vejde na jednu malou dvoustranu a vždy sděluje pouze jednoduchou myšlenku.

Nejvíce se mi líbily právě ty méně časté glosy s duchovním námětem. Často se vztahoval k tehdy probíhajícím svátkům, ať už šlo o Velikonoce, Vánoce nebo třeba cyrilo-metodějské výročí. Jeho sdělení byla vždy velice civilní a i nevěřící člověk si z nich mohl něco odnést.

Naopak nejvíc mě nudily texty, ve kterých obhajuje restituce (sama jsem jejich příznivcem v dnes platném formátu), protože jich bylo hned několik a všechny podle kopíráku. Přesto, že s jejich obsahem souhlasím, vyvolávali ve mně spíš negativní pocity. Myslím, že cenný čas v rádiu šlo využít mnohem konstruktivněji, na obhajobu restitucí byl prostor jinde.

Závěrečné hodnocení: 

Hana Andronikova - Nebe nemá dno

Milý čtenářský deníčku,

už dřív jsem četla povídky od Andronikové a ty se mi moc líbily. Nebe nemá dno bych tedy četla tak jako tak, ale letos se mi navíc hodilo do Čtenářské výzvy jako poslední kniha mrtvého autora. Je o jejím boji s rakovinou a já se pořád nemůžu rozhodnout, co si o ní mám myslet.

zdroj: goodreads.com

Většinu knihy zabírá cesta hlavní hrdinky do amazonského pralesa. Poté si ještě zaskočí do nevadské pouště a nakonec se ubírá do nemocnice na chemoterapii. Autorka vykonala přesně tu samou cestu a myslím, že co do autenticity je srovnatelná s Rokem kohouta od Boučkové.

Kniha samotná mě nebavila, aspoň těch dvě stě stran z Peru. Každý jednotlivý odstavec byl dobrý, ale celkem jich bylo moc. Nemám žádnou aspoň vzdáleně podobnou zkušenost, takže autorčino vyprávění mi bylo hrozně cizí, nedokázala jsem se do ní vcítit.

Stejně jako autorka, i hlavní hrdinka svůj zápas s nemocí vyhraje. Jenže! Ani ne rok po dokončení knihy se rakovina vrátí a ohromující rychlostí Andronikovou zničí. Rozhodně doporučuju pustit si 13. komnatu (dostupná na webu ČT), kde autorka líčí, jak sice během její cesty rakovina prorostla jejím tělem, ale kdyby neodjela, neměla by sílu s ní bojovat ani v její zpočátku docela přijatelné podobě.

A já si teď stále kladu otázku, jestli by skutečně boj prohrála tak jako tak, nebo jestli by přežila stejně jako její maminka. Mám její šamanskou cestu odsoudit jako holý nerozum a dál věřit klasické medicíně? Rozhodně! Ale půl roku před smrtí byla autorka i její přátelé tak moc přesvědčeni o tom, že udělala správně...

Kniha ode mě dostane jen dvě hvězdičky, pardon. Ale zároveň vím, že jsou lidé, kterým bych ji doporučila a kteří by jí dali hvězdiček pět. Málokterá kniha ve mně doznívá tak dlouho, takže už jen z toho důvodu by si zasloužila víc, ale když si vzpomenu, jaké to bylo utrpení číst stále dokola totéž a nemoci se prokousat nakonec... Ne, deníčku, víc než dvě hvězdičky jí prostě nemůžu dát.

Závěrečné hodnocení: 

Deborah Rodriguezová - Návrat do kavárničky v Kábulu

Milý čtenářský deníčku,

po utahaných Jákobových barvách jsem si spravila chuť na kábulské kavárničce. Už uplynula docela dlouhá doba od chvíle, kdy jsem četla první díl Kavárnička v Kábulu, který jsem si zamilovala, ale postavy přede mnou znovu obživly tak, jako bych ho dočetla teprve před týdnem.

zdroj: kosmas.cz

Druhý díl je skutečným návratem. Nečekej, deníčku, žádný napínavý děj, nové hrdiny nebo dějové zvraty. Autorka spíše dokončuje příběhy, které v minulé knize rozehrála. Hlavní hrdinka Sunny se vyrovnává s návratem do USA a snaží se najít smysl života tam, kde nehrozí atentát každý den. Z obálky jsem pochopila, že tím opět popisuje vlastní pocity po odchodu z Afghánistánu.

V Kábulu mezitím kavárnička dál prosperuje v rukou Ahmedovy rodiny. Tedy až do ničivého atentátu, který ji definitivně vymaže z mapy města. Naproti tomu uvnitř rodiny probíhají nenápadné, ale důležité změny. Jasmína čeká další dítě, její sestra odjela studovat do Ameriky a babi Haládžán se učí řídit. Myslím, že autorka se hlavně snažila ukázat, že i v islámem sešněrované zemi lze žít docela dobrý život a užívat si skoro stejně jako třeba v Evropě.

Samotná kniha mi přišla tak nějak o ničem. Sice se tam pořád něco děje, čte se jedním dechem, ale chybí jí jiskra, kterou měl první díl. Já z něj byla nadšená a proto i druhý díl jsem četla s chutí, ale nikdo jiný než nadšenec ji neocení.

Závěrečné hodnocení:

úterý 19. června 2018

Lindsay Hawdonová - Jákobovy barvy

Milý čtenářský deníčku,

opět ti servíruji knihu s tématikou druhé světové války. Po málo známých osudech lidí z Pobaltí následuje kniha popisující útlak Romů nejen za druhé světové války, ale i před ní. Bohužel mě moc neoslnila.

zdroj: goodreads.com

Hlavním hrdinou je malý Jákob, cikán, který utíká před nacisty. Různé kapitoly se odehrávají v různé době, ale celý příběh se spojí až na konci. Na přeskáčku sledujeme příběh Jákobovy matky, její seznámení s jeho otcem a ve třech rovinách i úprk před nacisty. Teprve na konci čtenář zjistí, co se stalo, ale jestli to dobře dopadne se nikdy nedozví.

Nemám ráda takhle složitě vyprávěné romány. Navíc si myslím, že v tomhle případě věčné přeskakování nic nepřineslo. Autorka si klidně mohla vystačit s chronologickou historií prokládanou současným Jákobovým utrpením. Navíc neustále opakuje ty samé scény, jak se opakují i v Jákobově mysli a sice vždy přidá nějaký nový kousek skládačky, ale dohromady je to šílená nuda.

Nejvíc mě vlastně bavil příběh seznámení rodičů. Je plný naděje, odvahy a úspěchu. Navíc je vyprávěn tak nějak obyčejně, lidsky, žádné lyrické zdržovačky. A i v něm se čtenář dozví něco málo o životě Romů, co jinak bývá v učebnicích opomenuto, například o švýcarské metodě rozvracení kočovných rodin tím, že jim sebrali děti.

Kniha není vyloženě odpad, ale ke čtení ji doporučit nemůžu. Mrzí mě, že tak důležité téma zatím zůstává pořádně nezpracované. Jsem si jistá, že Mornštajnová nebo Sepetysová by se s ním vyrovnaly mnohem lépe a zaujaly by mnohem víc čtenářů.

Závěrečné hodnocení: 

Neil Gaiman - Předběžné varování

Milý čtenářský deníčku,

po delší době jsem opět sáhla po knize svého oblíbence Neila Gaimana. Poprvé jsem zkusila jeho povídky a opět mě přesvědčil, že jeho představivost je neomezená, i když úplně jiná než třeba ta Aimee Benderové.

zdroj: goodreads.com

Autor začíná soubor dlouhou předmluvou, ve které mluví o knihách, psaní a nebezpečí čtení. Nejen kniha, ale vlastně jakýkoliv zážitek v nás může vyvolat hluboko zasunutou vzpomínku, která nás pak může v dalších dnech strašit tak dlouho, až se úplně zblázníme. Gaiman varuje, že při čtení každé jeho povídky může k takové situaci dojít a čtenář knihou listuje na vlastní nebezpečí.

Každá povídka je navíc doprovázena odstavcem či dvěma o tom, jak vznikla a čím je pro autora zvláštní. Sám autor v úvodu přiznává, že právě tak to má ve sbírkách povídek nejraději a já se k němu přidávám.

Samotné povídky se nesou v autorově typickém stylu mírného podivna a fantasie, zároveň ale obsahují vždy nějakou myšlenku, o které jsem občas přemýšlela několik dalších dní. Nejvíc mě dostala povídka o jeskyni, ve které se skrývá pravda, ale cesta tam je trnitá, málokdo se po ní vydá a někteří se už nevrátí. Jiná povídka byla o ženě, které moře vzalo všechno a ona k němu stále chodí a hledá cestu, jak se se ztrátou vyrovnat. Každý máme svoje moře...

V poslední době čtu sbírky povídek nějak často, přestože nepatří mezi můj oblíbený žánr. Většina knih mě tedy zklame, ale Gaimanovi se to samozřejmě nemohlo stát! Jako kniha mě nadchla a těším se, až v knihovně narazím na další.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 5. června 2018

Ruta Sepetysová - V šedých tónech

Milý čtenářský deníčku,

při čtení Lásky mezi řádky jsem posbírala síly na další válečný román Ruty Sepetysové V šedých tónech. Po Soli moře jsem čekala další srdcervoucí válečný horor, ale nakonec mi to nepřišlo tak strašné, přestože popisované utrpení bylo asi mnohem horší a hlavně delší než to, které zažili hrdinové Soli moře.

zdroj: goodreads.com

Příběh se točí kolem jedné litevské rodiny, která byla po ovládnutí Litvy Stalinem deportována na Sibiř. Autorčin otec před podobným osudem utekl do Amerika a i proto jí osudy lidí z této doby a části světa fascinují.

Čtenář sleduje cestu rodiny vlakem, ze kterého každý den vyhazují další a další mrtvoly lidí, kteří transport nepřežili. Po mnoha týdnech se dostanou do jakéhosi kolchozu, spí v chatrči, pracují do úmoru a dostávají jídlo, které jim k přežití nemůže stačit. Později je deportují ještě dál, víc na sever, kde jejich příběh po chvíli autorka opustí a v poslední kapitole ještě poukáže na to, že i když se někteří ze Sibiře vrátili, nemohli o svých zkušenostech mluvit a žili dál pod ruskou nadvládou až do rozpadu Sovětského svazu na začátku devadesátých let.

Ruta Sepetysová opět vybrala z evropských dějin často opomíjenou kapitolu. Sice není tajemstvím, že Stalin spoustu obyvatel Pobaltí deportoval a zotročil, ale i když v jeho lágrech zemřelo více lidí než v těch Hitlerovských, oproti židovskému holocaustu se o nich skoro nemluví, při tom byly stejně příšerné.

Román není tak dlouhý jako Sůl moře, opět se velmi dobře čte, ale myslím, že je znát, že jde o autorčin první román. Postavy nejsou tak dobře vykreslené a mně se dařilo si od nich držet mnohem větší odstup než od těch v Soli moře. Proto knihu neocením nejvyšší známkou, ale za přečtení určitě stojí.

Závěrečné hodnocení: 

Jodi Picoultová - Láska mezi řádky

Milý čtenářský deníčku,

musela jsem si dát nějakou oddechovku. Zvolila jsem Lásku mezi řádky, tedy dívčí román o holce, která se zamiluje do románového prince, mluví s ním a snaží se ho osvobodit z věčného opakování jeho knižního příběhu. Četlo se to samo, ale jinak to bylo o ničem.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdinka Delilah si pořád dokola čte jednu dětskou pohádku. Jednou si všimne, že se na jejích ilustracích něco změnilo. Postupně začne komunikovat s princem, který se v knize cítí uvězněn a rád by se dostal pryč. Společně zkouší různé způsoby, jak ho dostat do skutečného světa, a do poslední chvíle čtenářka neví, jestli se jim to podaří. Ale je to pohádka...

Nápad samotný se mi zdá docela originální. Jeho zpracování už je horší. Slavná Jodi Picoultová psala román se svojí dcerou, která za ní s námětem přišla. Některé věty mi přišly poněkud nemotorné, jako ze slohové práce žáka základní školy. Ale nejvíc mi vadil celkový koncept propojení knižního a skutečného světa. Věci z něj se sem dostanou jako shluk písmen nebo placaté obrázky. A v knize se zároveň listuje, postavy se zachytávají písmenek, ale při tom fungují i jako ve skutečném trojrozměrném světě. No moc jsem to nepobrala.

Také věčné pokusy příběh změnit, někoho přimalovat nebo odmalovat... Všechny pokusy byly tak naivní a ani ten poslední mi nepřišel nijak geniální. Závěr je vůbec takový nedotažený, jako kdyby zazvonilo na konec hodiny a milá autorka-žákyně nestihla svůj sloh dokončit.

Existuje i druhý díl a je pro mě naprosto nepochopitelné, proč v Čechách vyšel před tím prvním. Asi ho zkusím, říkám si, že bude více o společném soužití a problémech než o hloupoučkém vysvobozování, takže by mohl být lepší, ale zase tolik tomu nevěřím. Nicméně na dvoudenní odpočinek to bude akorát.

Závěrečné hodnocení:

pondělí 14. května 2018

Angela Carterová - Noci v cirkuse

Milý čtenářský deníčku,

některé knihy jsou takoví zabijáci. Nechci je odložit, ale zároveň mi jejich čtení vůbec neodsýpá. Mezi ně se zařadily i Noci v cirkuse.

zdroj: goodreads.com
Mělo by se jednat o jedno z důležitých děl britské literatury druhé poloviny minulého století, které je navíc patří do mého oblíbeného žánru magického realismu. Jenže na mě to bylo prostě moc složité. Feministický přerod symbolizovaný zlomenými křídly a prozření jakéhosi novináře díky ztrátě paměti kdesi na Sibiři... No nejsem z toho moudrá, deníčku.

Kniha se dělí na tři části. První mě bavila nejvíc, druhá se nedala číst a vlastně nevím, co se v ní dělo, poslední se zase trochu zlepšila, ale byla jsem ráda, když jsem se prokousala na její konec. Na začátku hlavní hrdinka Peříčko vypráví novináři svůj životní příběh, jak vyrostla v bordelu, jak jí narostla křídla a jak zatím nepřišla o panenství. Novinář okouzlen jejím šarmem se vydá s ní a cirkusem na tour kolem světa. O tom je druhá část, v té třetí vykolejí jejich vlak na Transsibiřské magistrále a v pusté divočině konečně všichni najdou osudové štěstí (nebo umřou).

V polovině knihy jsem přeskočila na konec a přečetla si doslov. Jeho autor vypíchl mnoho důležitých momentů a trochu osvětlil jejich smysl. Moc mi toho neutkvělo, ale když jsem pak dočítala zbytek knihy, aspoň jsem neměla pocit, že jde o nesmyslnou slátaninu.

Nerada bych knize upřela její literární kvality, ale přiznávám se, já ji moc nepochopila, čtivá moc nebyla, příběh nestál za nic a vůbec docela lituju času, který jsem nad ní strávila. Nedám ale nula nebo jen jednu hvězdičku, protože první část vlastně docela šla a díky doslovu jsem rozklíčovala i některé další pasáže. Víc než dvě si ale v mém silně subjektivním hodnocení zasloužit nemůže.

Závěrečné hodnocení:

pátek 20. dubna 2018

Anne Tylerová - Špulka modré nitě

Milý čtenářský deníčku,

když je kniha nominována na Man Booker Prize a spoustu dalších, čtenář od ní očekává určitou kvalitu a jedinečnost. Špulka modré nitě mě v tomhle strašně zklamala!

zdroj: goodreads.com

Mělo jít o rodinnou ságu z USA odehrávající se v druhé polovině 20. století. Teď koukám na Šílence z Manhattanu, tak jsem si říkala, že mi to poskytne další pohled na podobnou dobu. Jenže, deníčku, to by autorka musela aspoň trochu popisovat, co se zrovna ve světě děje. Tylerová se rozhodla soustředit výlučně na jednotlivé osoby, které okolní svět v podstatě neovlivnil. Jistě, je tu pár detailů jako hipísácké svatební oblečení, strach o příbuzného po útoku na Dvojčata a zmíněna je i nějaká ta ekonomická krize, ale vše je tak okrajové, že to skoro ani nestojí za pozornost. Navíc tak tři čtvrtě knihy se odehrávají v současnosti.

Autorka se snažila vylíčit naprosto průměrnou rodinu, které se po celou dobu nic zvláštního nestane. Což se jí rozhodně povedlo. Ale já se ptám, kdo by o takové rodině chtěl číst? Sice tu je jistý rodinný konflikt kolem života jednoho ze synů, ale mě to vůbec nezajímalo. Ten syn byl prostě hovádko boží, pro všechny bylo pohodlnější nechat všechno tak nějak plynout a nic neřešit.

Nuda, nuda, šeď, šeď. Dokonalý popis tohoto románu. Trochu mě bavil příběh nejstarší generace, jak mladičká Linnie uhání mnohem staršího Juniora, který o ní vlastně nemá zájem, ale nakonec spolu prožijí celý život. Naopak seznámení Reda a Abby bylo tak nudné, že si z něj po týdnu od dočtení nedokážu vybavit jediný detail.

Nechci dávat jen jednu nebo dokonce žádnou hvězdičku, protože určitě existují lidé, kterým se kniha bude líbit a kteří si z ní i něco odnesou. Není napsaná špatně a charaktery jsou velmi uvěřitelné. Ale mně její přečtení vůbec nic nepřineslo.

Závěrečné hodnocení: 

Robert A. Heinlein - Dveře do léta

Milý čtenářský deníčku,

v březnu jsem poslouchala krásnou knížku Dveře do léta. Autor ji napsal v padesátých letech a odehrává se v letech 1970 a 2001.Typická fabulace na téma, co se stane za pár let, okořeněná tím, že tehdejší budoucnost už je vlastně minulostí. A do toho to cestování časem...

zdroj: audiolibrix.com

Hlavním hrdinou je talentovaný vynálezce, který se nebojí své nápady realizovat a doufá, že mu vydělají na živobytí. Ničím se neliší od mladého Jobse či Gatese a jeho úspěch by byl podobně oslnivý jako ten jejich, kdyby ho nepodvedli jeho dva spolupracovníci. Unikne z jejich spárů tím, že se uloží k ledovému spánku a nechá se znovu probudit o třicet let později.

Zbytek knihy pátrá, co se stalo v době, kdy spal, a jak získat co nejvíc svého majetku zpět nebo aspoň začít znovu vynalézat v době, kdy veškěré jeho znalosti jsou staré třicet let. Nebudu už nic dalšího prorazovat, protože celkový vývoj událostí je docela překvapivý a kniha by ztratila kus ze svého kouzla, kdyby ho člověk znal předem.

Mnohem důležitější jsou ale dobové detaily, které hlavní hrdina popisuje. Jeho hlavním cílem je kontrukce univerzálních pomocníků. Začne domácností, pak ho napadne, že by ulehčil práci rýsovačům výkresů a přemýšlí i nad automatickým zapisovatelem diktovaného textu. Zdá se neuvěřitelné, že spoustu těchto věcí už máme, i když překvapivě domácnost poněkud ustrnula v minulosti a kromě robotických vysavačů se žádná revoluční novinka od padesátých let snad neobjevila.

Co se týká interpretace knihy, ta se mi zdála dokonalá. Otakar Brousek ml. má velmi příjemný hlas, příběh je vyprávěn se správnou, tak trochu kočičí, rozvážností a výborně se mu povedl hlas proradné Belle.

Závěrečné hodnocení: 

středa 11. dubna 2018

John Green - Sněží, sněží

Milý čtenářský deníčku,

po hororové Soli moře jsem si musela oddechnout. Sáhla jsem po Sněží, sněží, tedy knížce se třemi romantickými vánočními příběhy. Nic výjimečného, ale svůj účel splnily dokonale.

zdroj: goodreads.com

Všichni tři autoři popisují události v jednom městě, o jedněch Vánocích, kdy přišla šílená sněhová bouře. První je o holce, která uvízne ve vlaku na cestě za prarodiči a nečekaná překážka ji nakonec navede k opravdové lásce. V druhé si při cestě zasněženým městem hlavní hrdina uvědomí, že pravá láska je blíž, než se zdálo, a v poslední se malé prasátko a stará paní stanou strážnými anděli jednoho skoro rozpadlého vztahu.

Deníčku, jestli se ti chce pod tíhou slaďoučkých klišé zvracet, prosím, zde je kyblík \_/. Nic jiného v povídkách nebylo, jen spousta amerických zvyků, praštěných puberťáků a mraky sněhu. Povídky byly napsané čtivě, nechyběl humor a šťastný konec. Občas to ale člověku stačí, takže nebudu to dál rozpatlávat, dávám tři hvězdy a posouvám se zase k něčemu hodnotnějšímu.

Závěrečné hodnocení: 

Ruta Sepetysová - Sůl moře

Milý čtenářský deníčku,

až budu mít zase ten hloupý nápad číst na mateřské něco z druhé světové války, prosím, zastav mě! Zvlášť, když je jedna z hrdinek těhotná, porodí a o maličké novorozeně bojuje v nelidských podmínkách. Strašnější horor si teď prostě neumím představit. A přesně o tom Sůl moře (mimo jiné) je.

zdroj: goodreads.com

Příběh sleduje osudy čtyř lidí, kteří se přimotali k operaci Hannibal, tedy k přesídlení civilistů na konci druhé světové války z Východního Pruska do Německa. Zdravotní sestra, která se viní ze smrti své sestřenice, archivář, který skrývá tajemství slavné Jantarové komnaty, těhotná Polka, která nemá kam jít a retardovaný vojáček trpící představou, že je pro Hitlerovo vítězství nepostradatelný.

Všichni se po nekonečném strádání nalodí na Wilhelma Gustloffa, který je potopen sovětskou ponorkou. Na jeho palubě se nachází přes deset tisíc lidí a jen desetina z nich se zachrání. Autorka strávila spoustu času sbíráním materiálů a povedlo se jí vykreslit neuvěřitelně podrobný obraz nejstrašnější námořní tragédie v historii.

Ze začátku mě iritovala délka kapitol. Každou vypráví jiná ze čtyř postav a skoro nikdy nejsou delší než dvě strany. Postupně jsem si ale zvykla a zaujalo, jak autorka zvládla na malém prostoru vykreslit takovou spoustu postav a přeměnila statistiky z Wikipedie na pestrou paletu osudů. V doslovu se navíc člověk dozví, že spousta detailů byla inspirována skutečnými příhodami lidí, kteří tragédii prožili.

V zásadě by mohlo jít o obyčejný, historický román z doby války. Tím, že popisuje méně známou, ale přitom důležitou událost, by možná zaujal více čtenářů než je obvyklé. Autorčin mistrovský styl a důkladné studium události z něj činí něco víc.

Závěrečné hodnocení: 

středa 28. března 2018

Aimee Benderová - Tvrdohlavá stvoření

Milý čtenářský deníčku,

i když jsem ze Zvláštní chuti citronového koláče byla poněkud zmatená, neodolala jsem a půjčila jsem si další knížku od stejné autorky. Tentokrát šlo o sbírku povídek.

zdroj: goodreads.com

Důvod k vydání knížky v češtině byl, že každou povídku přeložil jiný student překladatelství. Angličtina Benderové musí být kouzelná a překládat ji do češtiny chce odvahu. Jsem si jistá, že studenti odvedli výbornou práci, ale přeci jen přeložit "motherfucker" jako mátipich je poněkud neobvyklé a ztrácí to původní vulgární tón, který působil jedinečně v kontextu docela milé povídky, jejíž hrdina byl nazýván právě tímto slovem. Neexistuje asi lepší možnost, jak tohle přeložit, a můžu jen hádat, kolik dalších vtípků se bohužel ztratilo v překladu.

Originálnější povídky jsem určitě v životě nečetla. Autorka s lehkostí a naprostou samozřejmostí na pár stranách konstruuje světy, ve kterých mají děti místo hlavy žehličku, malí lidé jsou zavírání a mučeni velkými, u dálnice uprostřed ničeho stojí stánek s nejlepším ovocem a zhmotnělými slovy a na vzájemné vraždě je nejpodivnější množství soli a pepřenek u obětí v bytě.

Skrz fantaskní kulisy prosvítají každodenní trápení. Žehlava se cítí osamělý a nemůže spát. Najít ta správná slova nebo zralé ovoce, na které máte právě chuť - co je těžší? A proč nás místo lidské tragédie občas zajímá víc něco tak banálního jako správný tvar pepřenky? Nebo je právě tvar pepřenky to, co mohlo katastrofě zabránit?

V téměř každé povídce jsem si něco našla, všechny byly originální a zároveň o něco přímočařejší než román, co jsem četla před nedávnem. Myslím, že kdyby jedna povídka vyšla v časopise a přečetl si jí náhodný čtenář, asi by z ní moc neměl, ale takhle pospolu a navíc s mojí předchozí zkušeností s autorkou, působily dokonale.

Nemůžu jim dát pět hvězdiček, protože ty si schovávám pro romány. Také překlad asi trochu ubral z původní kvality a navíc ne všechny povídky se mi líbily, na některé si jako obvykle už vůbec nevzpomínám. Přes to, čtyři hvězdičky téhle sbírce upřít nemohu.

Závěrečné hodnocení: