středa 3. října 2018

Ludwig Benjamin - Ginny Napořád

Milý čtenářský deníčku,

tak já ty svoje resty snad dneska doženu! Poslední knihou za poslední měsíc byla Ginny Napořád. Vypráví o čtrnáctileté autistce, která byla odebrána své matce a už žije ve třetí pěstouncké rodině. Zůstane?

zdroj: goodreads.com

Ginny má skvělou, chápavou rodinu, ve které žije už dva roky. Ale najednou to začne skřípat. Její máma Napořád čeká miminko a Ginny k němu má nějaký divný vztah. Do toho se objeví možnost kontaktovat její biologickou matku a z nějakého důvodu Ginny nechce nic jiného, než se konečně dostat zpátky k ní.

Autor je sám pěstounem autistické dívky, takže věřím, že jeho vyprávění je velmi autentické. Příběh má spád a myšlenkové pochody hlavní hrdinky mě nepřestávaly překvapovat. Tenhle druh knížek mám opravdu ráda, takže nic jiného než pět hvězd nepřichází v úvahu.

Musím si ale postěžovat na překlad a celkovou kvalitu českého vydání. Naštěstí nevidím pravopisné chyby, ale několik překlepů se nedalo přehlédnout. Také překlad mi občas přišel kostrbatý. Proto se mých pět hvězd vztahuje k původní knize, její české vydání by si nezasloužilo ani jednu.

Závěrečné hodnocení: 

Christophe Chabouté - Moby Dick

Milý čtenářský deníčku,

před časem jsem poslouchala audioknížku Bílá velryba. Šlo však o zkrácenou (i když osmihodinovou) verzi, a tak jsem hledala další doplnění, ale do předlohy se mi upřímně moc nechtělo. Narazila jsem na komiks Moby Dick od francouzského autora Chabouté.

zdroj: kosmas.cz

Upřímně, jako doplnění tématu byl k ničemu. Je ještě osekanější než audiokniha, vynechává spoustu důležitých, ba základních, myšlenek knihy. Ale nabízí něco úplně jiného. Atmosféru lovu velryb, dokonale vykreslené Achabovo šílenství a zajímavé je i ztvárnění vypravěče, který si zřetelně zachovává odstup a úplně nechápe, co se kolem něj děje a jak fatální důsledky to může mít.

Komiks se soustředí na ilustrace, textu je v něm pomálu a "přečtený" ho tak člověk může mít za hodinu. Není ale kam spěchat, ilustrace dýchají ponurou atmosférou a vtáhnout čtenáře tak, že si ani neuvědomí, že na jednu stránku zírá už několik minut.

Není co dodat, geniální atmosféra, ale na úkor obsahu, který jsem hledala především, dávám knize čtyři hvězdičky. Příznivci komiksů nemají důvod dát něco jiného než pět hvězdiček, jiné může obsahem zklamat. Já zůstávám někde mezi.

Závěrečné hodnocení: 

Charlie Lovett - Dobrodružství milovníka knih

Milý čtenářský deníčku,

opět jsem hledala knihu do Čtenářské výzvy, tentokrát na téma knihovníků či knihoven. Padlo mi do oka Dobrodružství milovníka knih, thriller z prostředí knižního sběratelství o sešitku, který snad napsal sám Shakespeare?

zdroj: goodreads.com

Příběh má dvě roviny a společného hrdinu. V té první se mladý student literatury Peter zamiluje do své životní partnerky a také do starých knih. Bohužel, jeho žena brzy umírá a v druhé části (tohle není spoiler, obě části se prolínají), se Peter musí vyrovnat s její ztrátou a navíc objasnit záhadu knížečky, do kterého si vpisky psal samotný Shakespeare. Čtenář od začátku ví, že takový sešit vznikl, ale dějiny jeho osud nečekaně zamotaly.

V té detektivní rovině příběh připomíná Šifru mistra Leonarda. Díky vyprávění o lásce zase dostává trochu nádech románu pro ženy. Mě osobně tenhle koktejl opravdu bavil a věřím, že v tom nejsem sama.

Neříkám, že je to nějaká vysoká literatura, ale autor sám je obchodníkem s vzácnými tisky a tak nabízí vhled do tohoto prostředí, které mi do teď bylo neznámé. Navíc to napsal dobře, napínavě. Jsem si jistá, že někdo řekne, že věděl, jak to dopadne, už od půlky knihy. Já ne. Takže další plus. Ve svém žánru prostě příjemná kniha, kterou budu hojně doporučovat jako milou oddechovku. Teď čtu jeho další knížku, tak jsem zvědavá, kam se autor posunul.

Závěrečné hodnocení: 

Romské autorky - Slunce zapadá už ráno

Milý čtenářský deníčku,

na letošní Noci Literatury mě zaujala v podstatě jen jedna kniha. Sehnat už se skoro nedá, ale v knihovně naštěstí jeden výtisk k dispozici byl. Jde o Slunce zapadá už ráno, soubor čtyř kratších textů od romských autorek.

zdroj: databazeknih.cz

Irena Eliášová popisuje život v romské osadě na začátku padesátých let na Slovensku. Ústřední postavou je Romka, matka pěti dětí. Její muž ji sice měl dřív velmi rád, ale teď pije, peníze domů nenosí a všechny mlátí. Cikánka musí jít pracovat na statek, kde ji znásilní sedlák. I přes neutěšenou situaci nakonec vychová hodné děti, které se vyučí a díky tomu mají dobrou práci. Příběh nenáročný, v závěru optimistický a věřím, že z většiny pravdivý. Rozhodně se porozhlédnu po jejích dalších dvou knihách, které vyšly.

Jana Hejkrlíková popisuje své dětství ve šedesátých letech kdesi v Česku. Ve škole ji šikanují nejen děti, ale i učitelka, otec nejde pro ránu daleko, ale z celého textu i tak čiší dětské nadšení a naděje na lepší zítřky.

Přiznám se, že nejkratší text, který napsala Iveta Kokyová, mi moc neutkvěl, ale opět byl o Romech a jejich životech v Čechách, kde se cítí odtrženi od své slovenské "vlasti".

Poslední novela z pera Evy Danišové se obsahem trochu vymyká. Nevěnuje se ani tolik Romům, jako spíš dětem v dětských domovech. Hlavní hrdinka (stejně jako autorka?) pracuje jako sociální pracovnice v dětském domově a snaží se pomoc jedné dívce, která touží setkat se se svou matkou. Ta je ale ve vězení, práva na dceru ztratila a sama o kontakt zájem nejeví. Jak to ale vysvětlit zranitelné teenagerce na prahu puberty?

Nejlepší mi přišel první a poslední text, protože se věnovaly tématům, která mi nejsou moc známá. Ale všechny texty mají něco do sebe, jsou čtivé a celkově soubor působí jako ucelený průřez romskou tematikou. Docela mě mrzí, že se třem autorkám nepovedlo vydat vlastní román nebo jakoukoliv další knihu. Nic nenapsaly nebo se bojí poslat své texty do jiných nakladatelství? Nebo jim další texty nakladatelé odmítli? Těžko říct, ale doufám, že se to brzy změní!

Závěrečné hodnocení: 

Patrik Hartl - Okamžiky štěstí

Milý čtenářský deníčku,

Ordinace v Růžové zahradě je proti Okamžikům štěstí intelektuální záležitostí. Při čtení jsem se bála, jestli mi mozek nezměkne natolik, že nakonec vyteče ušima. Opravdu smutné, že patří mezi to nejprodávanější z posledního roku.

zdroj: goodreads.com

Jediná zajímavost na téhle knížce je způsob, jakým je napsaná. Tedy dva příběhy popisující stejnou dobu, ale soustřeďující se na jiné postavy. Není to originální, ale řekněme neobvyklé. Navíc mi přišlo divné, že obě části jsou vyprávěny stejným stylem. To jen dokazuje, že Hartl má jednu polohu, kterou sice mistrně ovládá, ale ničeho jiného se od něj nikdy nedočkáme. Každý může začít, kterým příběhem chce, já zvolila Veroniku.

Veronika se přihlásila na Matfyz, ale tím podobnost se mnou končí. Hned na začátku otěhotněla, školu opustila, začala podnikat, zmítá se mezi různými chlapi, depresemi a hlavně, na začátku jí umřeli rodiče.

Druhý příběh se soustředí na Jáchyma, o chlup mladšího bratra Veroniky. Takže i jemu umřeli rodiče, střední naštěstí dodělal (nebo vlastně ne? Já už nějak nevim...), odjel do New Yorku, stal se kaskadérem, motá se kolem něj spousta žen, pomáhá sestře.

Musím přiznat, že kniha je sice úplně tupá, ale v podstatě neodložitelná. Tři dny mě nazajímalo nic jiného, jestli Veroničino podnikání bude mít úspěch, jestli Jáchym potká tu pravou a jestli je Kot jeho otcem.

Četla jsem jí, protože mě zajímalo, co činí Hartlovy knihy tak oblíbenými a taky proto, že se mi hodí do Čtenářské výzvy, najít hrdinku jménem Veronika není zas tak jednoduché. Tenhle účel kniha dokonale splnila, ale jiný přesah opravdu nemá. Žádné zajímavé prostředí, žádné originální myšlenky a zápletka sice kombinuje horu zvratů, ale každá jednotlivá situace už tu byla a tak ničím nepřikvapila. Závěr? Hartlovy knihy už do ruky nevezmu.

Závěrečné hodnocení: 

Ruth Ozeki - Hledání přítomného okamžiku

Milý čtenářský deníčku,

kniha Hledání přítomného okamžiku mě mile překvapila. Je to už dlouho, co jsem ji zařadila na svůj seznam K přečtení, a bála jsem se, že půjde o komplikovanou, japonskou bichli, se kterou se budu potýkat celý měsíc. Opak byl pravdou, kdybych ji neztratila, přečetla bych ji za pár dní.

zdroj: goodreads.com

Příběh má dvě roviny. V první čteme deníkové zápisky mladé Japonky, která vyrostla v USA, ale po splasknutí internetové bubliny její otec přišel o práci a celá rodina musela zpátky do své vlasti. Hlavní postava té druhé je americká spisovatelka japonského původu, která ne a ne dopsat svůj román a do toho najde na pláži zmiňovaný deník a snaží se vypátrat, co se s jeho autorkou mohlo stát.

Ústředním motivem japonského příběhu je šikana a sebepřijetí, se kterými se potýkají příslušníci rodu už po několik generací. Napadlo by mě, že když otec přijde v Japonsku o práci, vyvolá to v něm obrovský pocit selhání. Už méně bych očekávala, jaký druh šikany zažíval mladý student filozofie, který se musel stát pilotem kamikaze. Ale šikana odehrávající se v dnešní době na japonské škole mě dostala do kolen. Jak se může něco tak odporného dít v tak vyspělé zemi? Přímou odpověď, deníčku, nehledej, ale rozhodně určitý způsob pochopení nabízí.

Autobiografická část mě bavila o poznání méně a je taky důvodem, proč nedávám knize pět hvězdiček. Autorčino stopování, pletky s fyzikou a budhismem mě hlavně ze začátku moc nebavily, ale pozdější propojení příběhů se mi zalíbilo. Podobně jako K hranici sice využívá trochu magických prvků, ale tady jsou naprosto nenásilné a snadno pochopitelné.

Výhodou románu je, že má potenciál zaujmout široké publikum, což je jistě i důvod, proč byl nominován na Man Booker Prize 2013 a mnoho dalších cen. Není moc náročný, popisuje pro nás trochu exotické prostředí, je čtivý a přitom není povrchní, naopak nabízí spoustu podnětů k zamyšlení. Sice je místy trochu drsný, ale celkové vyznění je pozitivní, takže za mě opět ideální kniha na dovolenou.

Závěrečné hodnocení: 

Irena Brežná - Nejlepší ze všech světů

Milý čtenářský deníčku,

nedávno jsem se s někým bavila o tom, jakou doporučit prázdninovou oddechovku, když nemá být úplně blbá, nesmí být depresivní a neměla by spadat do žádných obvyklých oddechových žánrů, jako je detektivka nebo historický román, o červené knihovně ani nemluvě. Nejlepší ze všech světů by tímhle filtrem hravě prošlo.

zdroj: goodreads.com

Autorka sice pochází ze Slovenska, ale žije ve Švýcarsku a píše německy. Nejlepší ze všech světů je autobiografický román o dětství v komunistickém Slovensku vyprávěný z pohledu jedenáctileté holčičky, ze které škola udělala vzorovou malou komunistku, i když její buržoazní otec a matka vlastizrádkyně z toho asi nejsou úplně nadšení.

V celé knize se v podstatě nic neděje. Je spíš shlukem mnoha historek a popisu prostředí z pohledu průměrné školačky. Mluví o tom, jak její otec staví mosty, i když byl právník, ale jako buržoazní živel musel na převýchovu. Její matka je zavřená, asi plánovala emigraci, za což se hlavní hrdinka sice stydí, ale maminka jí i tak chybí.

Tenký svazek jsem přečetla během několika večerů a po několika těžších kouscích jsem si u něj příjemně odpočinula. Neřekl mi o tehdejší době nic nového, ale myslím, že docela pěkně vystihl její atmosféru. Kdo tu dobu zažil, asi nebude mít potřebu takovou knihu číst a příliš mladí čtenáři zase neocení její nostalgickou atmosféru. Podle mě cílí především na zahraniční čtenáře, kterým přibližuje život za železnou oponou a u nás k ní postupně dorůstá moje generace, tedy ti, kteří si totalitu už nepamatují nebo se narodili těsně po Sametu. A kromě toho se hodí do letošní Čtenářské výzvy, dokonce hned do dvou kategorií: čtyřslovný název a kniha od Slováka/Slovenky. Obě mám ještě prázdné, tak uvidíme, ve které nakonec skončí.

Závěrečné hodnocení: 

Ondřej Štindl - K hranici

Milý čtenářský deníčku,

zase nestíhám, takže román K hranici už mám po víc než měsíci trochu v mlze. Ta mlha je hustá, šedivá a studená, přesně jako můj pocit z knihy.

zdroj: goodreads.com

Autor postupně vypráví příběhy tří mužů, jeden z doby Pražského povstání, druhý se odehrává za normalizace a poslední v současnosti. Všichni hrdinové jsou nanicovatí chlápci, kterými okolní události šoupají (smýkají by bylo až příliš silné) od neštěstí ke katastrofě.

Slibované závěrečné originální spojení příběhů jsem nepochopila. S hrdiny jsem nesoucítila. Ženské měly vystupovat jako silné a odhodlané postavy, ale byly trochu papírové. Prostě nic moc.

Text moc neubýval a po přečtení dvou příběhů jsem už ani nedoufala, že ten třetí bude lepší. Knihu jsem asi sto stran před koncem odložila a kdybych později neztratila jinou rozečtenou knížku, asi bych se k ní nikdy nevrátila.

Na druhou stranu kniha není vyloženě odpad. Historické pozadí je docela zajímavé, některé scény jsou napínavé a většině těch chlapů jsem tak nějak rozumněla, i když jsem jim nikdy nefandila. Za tahle drobná plus si zaslouží dvě hvězdičky, ale doporučit ji nemohu opravdu nikomu.

Závěrečné hodnocení: 

středa 5. září 2018

Lubomír Martínek - Olej do ohně

Milý čtenářský deníčku,

Olej do ohně jsem měla na seznamu proto, že měl být o migraci a navíc byl oceněn Magnesií Literou. No o migraci přímo nebyl, spíš o pocitu vykořenění, a kvalita na mě byla asi až příliš vysoká.

zdroj: goodreads.com

Kniha se skládá z několika povídek a jedné novely. Všechny se odehrávají v nějakém, asi francouzském, středomořském přístavu. Každá se zabývá jedním nebo dvěma lidmi, většinou přistěhovalci, kteří žijí ve zmíněném přístavu. A všichni jsou divní.

V první povídce se chlápek rozhodne potrestat ženskou, která akorát všechny uráží, tím, že se stane jejím životním partnerem a připraví ji o všechny známé. Jiná je o muži, který unese nějakého zazobance, aby se mu pomstil, a týrá ho nekonečnou samotou a monotóností.

Většina hrdinů mi nebyla sympatická, často mě vyloženě štvali. Nejhorší byl všudypřítomný názor, že lidé jsou především zlí, proradní, nezaslouží si odpuštění a kdo měl chvíli štěstí, brzy o něj přijde. Autor má asi pocit, že tak to ve světě chodí, ale já to vidím úplně jinak.

Nejhorší pro mě byla závěrečná novela. Kapitán a dva staří přátelé se vydají na prázdninovou plavbu na Madeiru. Nekonečné bezvětří zhoršují stejně nekonečné debaty fanatického křesťana a skeptického ateisty. Sledovat rozhovory, ke konci spíš hádky, dvou umanutých blbečků mi nepřišlo vůbec obohacující, protože názory obou byly hrozně jednostranné. Na druhou stranu jsem si připadala lepší než oni, protože nad oběma bych zvládla debatu vyhrát levou zadní.

Příběhy se mi většinou moc nelíbily, autorovo vidění světa mi přišlo hrozně jednostranné. Ale zároveň mu nemůžu upřít věrohodnost, s jakou jednotlivé postavy vykreslil, některé mám pořád v paměti, i když už jsem knížku dočetla před měsícem. A za to si tři hvězdičky zaslouží.

Závěrečné hodnocení: 

pátek 10. srpna 2018

Philippe Brenot - Sexkomiks

Milý čtenářský deníčku,

Sexkomiks někteří lidé zařadili mezi to nejlepší, co u nás loni vyšlo. Měla jsem od knížky velká očekávání, která zapříčinila o to větší zklamání.

zdroj: goodreads.com

Autoři si dali za cíl vylíčit dějiny lidské sexuality od pravěku do současnosti. Samozřejmě se jim to nemohlo podařit na nějakých tři sta stranách komiksu, ale i tak mě jejich povrchnost a honba za senzacemi překvapila. Opravdu mě nezajímá, jestli byla královna Viktorie náruživou milenkou a její manžel byl první muž s piercingem v penisu, chtěla bych spíš vědět, proč katolická církev nesnáší homosexualitu a sex dovoluje pouze za účelem plození dětí. I to se v komiksu člověk dozví, ale zdá se mi, že těmto tématům se věnuje mnohem méně prostoru, než by si zasloužila.

Mrzí mě, že se autoři soustředili pouze na euroamerickou společnost, jako by třeba Japonci sex ani neznali. Nicméně chápu, že chtěli dodržet limit tří set stran. Naopak se mi líbilo, že věnovali dost času různým starověkým kulturám, které nepodléhaly křesťanským předsudkům. Sice popis antického Řecka mi přišel trošku zmatený, ale v zásadě mi přišlo, že kapitoly o nejstarší historii se povedly nejvíc.

Zvlášť v části o raném novověku mi chyběly souvislosti. Jednotlivé kapitoly na sebe navazují chronologicky, ale právě kvůli tomu jsou jednotlivá témata (manželství, homosexualita, postavení žen) propleteny tak, že jsem se v nich úplně ztrácela. Některé důležité milníky jsou znázorněny jen jedním obrázkem, ale na aférky Leonarda da Vinci vyšla celá dvoustrana.

Jsem ráda, že taková kniha vyšla a může tak rozvířit debatu na podobné téma. Obrázky jsou klasicky komiksové, žádné velké umění, ale ani neurazí, takže vlastně úspěch. Nicméně mám pocit, že se tohoto tématu dalo "vytřískat" mnohem víc. Rozhodně mě to motivovalo dohledat si nějakou odbornější literaturu na podobné téma. Slibně vypadá Kruh prstenu, kterému sice vyšel jen první díl ze tří, ale druhé dva jsou dostupné zdarma na internetu. Jde o rozsáhlou encyklopedii na téma sexuality v dějinách, kterou sestavil profesor Masarykovy univerzity. Věřím, že tam všechny souvislosti zapadnou do sebe.

Závěrečné hodnocení: 

čtvrtek 9. srpna 2018

Michael Chabon - Zázrační hoši

Milý čtenářský deníčku,

loni jsem četla Chabonova Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye, protože se mi hodila do Čtenářské výzvy jako kniha oceněná Pulitzerovou cenou. Letos jsem se konečně dostala k jeho dalšímu románu, který je spolu s Dobrodružstvími pokládán za to nejlepší, co zatím napsal.

zdroj: goodreads.com

Zázrační hoši je román o amerických spisovatelích v krizi. Hlavní hrdina pracuje jako profesor tvůrčího psaní na univerzitě a čtenář ho sleduje během pár dní, kdy se opět setkává s dávným kamarádem, který mu dělá redaktora nedopsatelného románu a flámuje se svým zasmušilým, ale jinak velmi nadějným studentem.

Román je do jisté míry autobiografický, protože i Chabon dostal obrosvkou zálohu na román, který nikdy nedopsal. Po několika letech práci na něm vzdal a během několika měsíců napsal Zázračné hochy.

Líbí se mi, jak autor vykresluje jednotlivé situace, jejich popis je originální, barvitý a do detailů popisuje náladu různých scén. Děj má spád, postavy jsou zábavné a zároveň uvěřitelné. To je důvod, proč se k jeho knihám budu i nadále vracet.

Nicméně Zázrační hoši mě trochu zklamali svým tématem. Američtí spisovatelé trpící krizí středního věku, kterým se rozpadá manželství a vozí v kufru auta mrtvého psa, mi jsou poněkud vzdálení. Nemám s nimi soucit, jejich osud mě moc nezajímá, prostě neřeší problémy, které by se mě týkaly.Z toho důvodu dávám knize jen tři hvězdičky, ale ten, koho téma zaujme, jí určitě dá všech pět, jak si zaslouží.

Závěrečné hodnocení: 

středa 1. srpna 2018

Neil Gaiman - Kniha hřbitova

Milý čtenářský deníčku,

stále vězím v Gaimanovském období. Četla jsem teď Předběžné varování, Stříbrný sen, poslouhala jsem Severskou mytologii a koupila jsem si Americké bohy na čtečku. Kniha hřbitova rozhodně patří mezi to nejzábavnější, co jsem od něj zatím četla.

zdroj: goodreads.com

Všechno tu stojí a padá na příběhu a dokonalých detailech, které ho dokreslují. S hlavním hrdinou se setkáváme ještě jako s batoletem, kterému zabiják Jack povraždil celou rodin. On ale jako zázrakem unikne, schová se na hřbitově, kde ho vychovají duchové a jiné záhrobní bytosti.

Ze začátku je každá kapitola v podstatě samostatná povídka, hlavní hrdina Nik rychle stárne a objevuje tajemství starého hřbitova. V druhé polovině už je příběh celistvější a dojde ke střetu hlavního záporáka s naším hrdinou.

Všechno je tak uvěřitelné, logické, okouzlující a zároveň přímočaré i originální. I když byla v knihovně zařazena mezi dospelácké tituly, myslím, že Kniha hřbitova je určena spíš náctiletým, stejně jako Mezisvět.

Nekonečná Gaimanova představivost mě stále ohromuje. Nebudu už na knížku věšet další oslavné přívlastky, prostě si jí přečtěte. Všichni!

Závěrečné hodnocení: 

Daniela Fischerová - Želvou proti zdi

Milý čtenářský deníčku,

tuhle sbírku povídek mi někdo doporučil jako skvělý příklad krátkých příběhů plných různých skrytých významů a originálních zápletek. Myslím, že mě čtení obohatilo, ale asi to nebyl úplně můj šálek kávy.

zdroj: goodreads.com

Tyhle povídky patří mezi ty, o kterých se dobře mluví, a nejlepší je rozebírat je s dalšími čtenáři. Najít všechny významy, které autorka do příběhu schovala, není snadné a povídky jsou navíc tak krátké, že se po chvilce úplně vykouří z hlavy.

Nejvíce mi utkvěl Harfenistův malíček o starém hudebníkovi, kterému umírá žena a on i přesto, že za ní každý den oddaně jezdí, nezůstane s ní v poslední hodince, protože má koncert. Autorka čtenářům předkládá otázky, jak se pozná opravdová láska, jaká je hodnota oběti a co s tím, když přijdou výčitky.

Povídka, která mě hodně zmátla, se jmenovala Mrtvé světlo. Je o dívce, jejíž otec nevěří na Měsíc. Ona tuhle jeho umanutou představu nesnáší, ale později mu ji začne závidět, že si je něčím tak jistý, i když je to nesmysl, protože ona si v životě není jistá téměř ničím. Zároveň se tam řeší jeho smrt a prohlédnutí z jeho bludu, ale to už jsem právě nepochopila. A přitom má povídka méně než čtyři stránky...

Některé povídky jsou jednodušší, třeba Jedenáct, jedenáct o klukovi, který vyměnil svoje džíny za tři stovky a kopec studu nebo Saturn na Slunci o estébákovi, který hledá odpuštění kvůli synovi. Obecně jsou ale povídky docela náročné a vyplatí se číst tak jednu za večer a pak o ní další noc a den jen přemýšlet. To mě ale moc nebavilo, některé povídky mě úplně minuly, takže nakonec dávám jen čtyři hvězdičky, i když uznávám, že jde pravděpodobně o nejlepší českou sbírku povídek z poslední doby.

Závěrečné hodnocení: 

Neil Gaiman - Stříbrný sen

Milý čtenářský deníčku,

druhé a další díly sérií bývají horší než ten první. O Stříbrném snu to platí dvojnásob. Myslím, že hlavním důvodem je, že Neil Gaiman, ač uvedený jako hlavní autor, spolupracoval pouze na příběhu a celou knihu vlastně napsal Michael Reaves se svou dcerou.

zdroj: goodreads.com

První díl Mezisvět jsem úplně žrala. Prostě skvělé scifíčko pro náctileté, dobrý nápad plný originálních detailů, příběh měl spád, byl plný neočekávaných a přitom logických zvratů. Na druhý (a třetí) díl jsem se dost těšila.

O to větší bylo moje zklamaní. Čtivost zcela průměrná, originalita tak za tři, jakási sesterská organizace cestující místo prostorem časem a bojující proti úplným časoprostorovým arciďáblům mi přišla až příliš obyčejná. Největší problém je ale příběh. Vůbec nedává smysl! Nechci prozradit nic konkrétního, ale prostě to celé postrádá nějaké logické opodstatnění. Postavy jednají divně, jejich akce na sebe moc nenavazují, všechno je zbytečně překombinované a při tom k ničemu.

Tohle má být oddechová literatura. Jenže já u ní opravdu kroutila všemi mozkovými závity, abych si dala dohromady ty různé časové a jiné roviny... bez úspěchu. Normálně bych se po takovém zážitku na třetí díl vykašlala, ale je poslední a knížky jsou tenké, takže se na něj ještě chystám. Říkám si, že třeba v úvodním shrnutí předcházejících dílů pochopím, co se v tom druhém vlastně stalo.

Závěrečné hodnocení:

Václav Havel - Moc bezmocných a jiné eseje

Milý čtenářský deníčku,

před nedávnem jsem někde narazila na odkaz na Havlovu Moc bezmocných a řekla jsem si, že jako pravý městský liberál bych ji rozhodně měla znát. Z knihony jsem si půjčila knížku, ve které jsou další čtyři eseje a podle editorů dobře reprezentují Havlův světonázor.

zdroj: goodreads.com

Soubor začíná Havlovou neméně známou esejí Dopis Gustavu Husákovi, z doby těsně po sovětské okupaci. Chronilogicky následuje Moc bezmocných a pak tři kratší eseje Děkovná řeč za cenu Erasma Rotterdamského, Příběh totality Slovo o slovu.

Byla jsem překvapená, jak dobře se eseje četly. V Havlovi se nezapře dramatik, který i z teoretických esejů umí udělat čtivý a hlavně snadno pochopitelný text. Jasně, čtenář musí trochu přemýšlet, ale Havel ho vede velmi zručně a nenásilně, k pochopení rozhodně nejsou potřeba žádné velké znalosti filozofie či politologie.

Také se mi líbí, že autor se snaží všechno důkladně promyslet, nebojí se upozornit na své chyby a přiznává, že na všechno recept nemá, že některé věci by v jiných poměrech byly asi horší, ale obecně dává důraz na svobodu, bez které se podle něj žít nedá a totalitní útlak ničí nejen pár disidentů, ale myšlení a morálku celé společnosti.

Jak jsem naznačila v úvodu, s Havlovy názory obecně znám, ale překvapilo mě, jak zákeřně nesvoboda ovlivňuje celou společnost. Člověk sice zná Orwella, ale přeci jen jsem ho vždy brala jako popis extrému, který naštěstí nikdy úplně nevyšel. Havel popisuje skutečnou situaci, jak ji vidí kolem sebe, a o to jsou jeho poznatky hrůznější. Pokoutní pomlouvání politiků, útěky na chatu, "mysli si, co chceš, ale neříkej to nahlas", to všechno jsou příznaky nemocné společnosti, které se bohužel nevytratí se změnou režimu, ale přežívají doteď. Proto si myslím, že bychom se k jeho esejům měli vracet, přemýšlet o nich a zamyslet se, jestli mentálně pořád nejsme obehnáni železnou oponou.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 23. července 2018

Yaa Gyasi - Návrat domů

Milý čtenářský deníčku,

Návrat domů patří mezi knížky o událostech, o kterých jsem toho do teď moc nevěděla. Autorka vypráví příběhy dvou paralelních větví jedné černošské rodiny v průběhu posledních více než tří staletí. Diskriminace černochů a válka Severu proti Jihu jsou mi celkem jasné, ale až díky autorce to vše zapadlo do širšího kontextu.

zdroj: goodreads.com

Příběhy začínají u nevlastních sester jedné černošsky kdesi v Africe (přesněji v autorčině rodné Ghaně). Potomci jedné z nich se dostanou mezi otroky prodané do Ameriky, druhá má štěstí a zůstane v Africe, ale ani tam k nim osud není moc milý. Nakonec nechybí (nevědomé) setkání potomků obou sester a jejich návrat do Ghany, který ale pro oba znamená něco úplně jiného.

Každá kapitola je vlastně skoro samostatná povídka vyprávějící nejdůležitější část života jednoho z členů aktuální generace. Nejzajímavější pro mě byl začátek, který popisuje, jak se vlastně otrokářství v Africe rozjelo, kde se otroci brali a že v tom původní obyvatelé vůbec nejsou tak nevinně, jak jsem si dřív myslela.

Později mě víc bavily osudy rodiny z Ameriky, vypráví o otrokářství, vězení pro černochy, bídě Harlemu a podobných věcech. Africký příběh je jednodušší, tragédie jednotlivých členů jsou poněkud osobnější a nedají se vztáhnout na většinu africké populace.

Závěrečné propojení mi přišlo trochu prvoplánové, autorka chtěla knihu dopsat, dát jí nějakou pointu, zdůraznit důležitost kořenů, ale přišlo mi to celé poněkud neoriginální. Nicméně tato drobná vada knize v mých očích neubírá ani hvězdičku. Mám ráda čtivé knížky, ve kterých se kombinuje dobrý příběh a zajímavé reálie. Kromě konce jsem neměla pocit, že autorka jedno či druhé preferuje, kniha na mě působila velmi vyváženě a přirozeně. Takových znám málo, takže šup tam s pěti hvězdičkami.

Závěrečné hodnocení: 

Tom Michell - Co mě naučil tučňák

Milý čtenářský deníčku,

Co mě naučil tučňák už jsem poslouchala před hrozně dlouhou dobou, takže se o něm zmíním jen krátce. Audioknížka se mi moc líbila, tak nechci, aby úplně zapadla.

zdroj: audiolibrix.com

Kniha patří do kategorie memoárů, takže ať už se zdá příběh se zachráněným tučňákem jakkoliv neuvěřitelný, je pravdivý. Když bylo autorovi dvacet, vydal se jako učitel do Argentiny a tam se mu  povedlo zachránit tučňáka před smrtí v ropě, která vytekla do oceánu kdo-ví-odkud.

V knize popisuje, jak tučňáka myje, pašuje přes hranice zpátky do Argentiny (objevil ho na svém výletě do Uruguaye) a jak se postupně stává miláčkem všech žáků i personálu školy.

Svým dílem se snaží vzbudit ve čtenářích lásku k přírodě a zprostředkovat jim hřejivý příběh naděje o záchraně jednoho živého tvorečka. Doufá, že stejně jako on, i ostatní se i díky tomu začnou chovat ekologičtěji a budou si více vážit přírody kolem. Zároveň ale tento názor v knize nijak nezdůrazňuje, prostě z ní naprosto přirozeně vyplývá.

Interpretace neměla chybu a celkově myslím, že tvůrci vystihli atmosféru knihy dokonale. Nedávám pět hvězdiček, protože v době poslechu jsem nevěděla, že jde o autentické vzpomínky a příběh se mi zdál trošku nudný. Jako knihu bych si ho určitě nepřečetla. Ale jinak Tučňák bude patřit mezi audioknížky, ke kterým se budu ráda vracet kvůli jeho milému příběhu, který mi občas v záplavě depresivních válečných osudů nebo brutálních detektivek chybí.

Závěrečné hodnocení: 

středa 4. července 2018

Robert Merle - Malevil

Milý čtenářský deníčku,

na knižním veletrhu jsem od Audiolibrixu dostala slevenku, kterou jsem použila na Malevil, desetihodinovou, vícehlasnou četbu románu Roberta Merleho. Jde sice o zkrácenou verzi původního textu, ale věřím, že vše podstatné bylo zachováno.

zdroj: audiolibrix.com

Hlavní roli namluvil můj oblíbený Martin Myšička. Vlastně většina knihy je jeho osobní vyprávění o prožitých událostech, za což jsem byla ráda, protože jsem se bála, že se v tolika hlasech budu ztrácet. To absolutně nehrozilo, navíc všichni herci mají výrazný projev, takže záměny nehrozí.

Samotný děj mě docela překvapil. Věděla jsem, že jde o postapokaliptický román, trochu jako den trifidů, ale místo oslepující záře a žravých kytek, tady došlo k ničivému výbuchu možná jaderných, ale nikoliv radioaktivních bomb a největším nebezpečím jsou si přeživší lidé navzájem.

Malevil je starobylé sídlo, v jehož sklepeních náhodou přežilo několik lidí. Dokonce i pár zvířat bylo schovaných, takže nezahynula při ničivé katastrofě, a tak se vytvoří nové soběstačné společenství, které se snaží přežít. Později se ukáže, že přežilo i několik lidí v nedaleké vesnici a do toho přijede loupeživá banda, která chce všechny okrást.

Oproti jiným podobným knihách, tady není žádný sci-fi prvek. Ke katastrofě došlo roku 1975, žádná daleká budoucnost se zbraněmi nebo zdivočelými kytkami. Postavy nejdřív řeší všechno kolem přežití, jak se postarat o zvířata a vypěstovat obilí na spálené zemi a k tomu přichází politika a vztahy ve skupině.

Na Malevilu jsou si sice všichni rovni a všichni hlasují při rozhodování o důležitých věcech, ale hlavní hrdina Emanuel, kterému Malevil patří, stále zůstává obecně uznávaným vůdcem komunity. V nedaleké vesnici si moc uzurpuje falešný potulný kněz a i když se tváří, že mu jde o dobro všech bez rozdílu, hlavně si chce naplnit svoje břicho a ostatní držet v šachu tak, aby nemohli jeho vládnoucí pozici ohrozit.

Tyhle úvahy o uspořádání společnosti po katastrofě byly z celé knihy nejzajímavější. V zásadě mi přišly všechny dost uvěřitelné, možná o tom potulném mnichovi jsem trochu pochybovala, ale spíš až když o tom přemýšlím zpětně než přímo při poslechu knihy.

Nejzvláštněji na mě asi působil středověký ráz života po katastrofě. Na Malevilu působil ještě docela přirozeně, ale ve vesnici se mi to moc nezdálo. Chápu, že bez elektřiny a benzinu spousta věcí nejde, ale nějak bych čekala víc pozůstatků moderní doby. Ale možná, že zbraně by opravdu byly to jediné, co by z moderních vynálezů zbylo. Tento středověký pocit navíc umocňuje předělová hudba.

Vůči audioknihám jsem poněkud nekritická, zdá se. Koneckonců zpříjemňují mi chvíle strávené nenáviděnými domácími pracemi a Malevilu se to dařilo skvěle. Možná byl o chlup horší než Dveře do léta, ale rozhodně to pořád stačí na pět hvězdiček.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 25. června 2018

Matěj Hořava - Pálenka

Milý čtenářský deníčku,

v československém klubu na Goodreads se čte další kniha, dokonce jsem pro ní i hlasovala, takže jsem měla radost, že vyhrála. Jde o Pálenku, krátký soubor ještě kratších autobiografických próz o životě v rumunském Banátu a hlavně o útěku před minulostí. Bohužel tentokrát jsem si asi nevybrala dobře.

zdroj: goodreads.com

Nejlepší je si nejdřív přečíst shrnutí na obálce knihy, protože bez něj to moc nedává smysl. V tom se dozvídáme, že čteme textíky sepsané učitelem, který do Banátu utekl před minulostí, ale že i tichá opuštěná příroda v něm stále dokola vyvolává vzpomínky, na které chtěl zapomenout.

Krátké kapitoly se podobají spíše básním. Buď líčí život v Banátu, který ustrnul v devatenáctém století, nebo popisují nějaké zapadlé vzpomínky na dětství a mládí hlavního hrdiny. Postupně do skládačky přibývají další a další dílky, ale i po dočtení poslední stránky jsem měla pocit, že jich polovinu někdo poztrácel.

Nečekala jsem tak básnický styl a musím přiznat, že mě moc nebavil. Hlavní hrdina si mé sympatie nezískal, jeho příběh jsem moc nepochopila a ani k žádné katarzi u něj nedošlo.

Snažila jsem se naladit na autorovu vlnu, občas se mi to povedlo a některé obrazy, například stráň plná vybělených kostí nebo hořící tělocvična, ve mně zůstaly. Také pocit, že od mládí člověk sní o životě na venkově, ale nakonec se ukáže, že je tam nešťastný, ale už nelze uniknout, mě zaujal. Proto dávám tři hvězdičky, ale dvěma Pálenka unikla jen o fous.

Závěrečné hodnocení: 

Ondřej Neff - Zepelín na Měsíci

Milý čtenářský deníčku,

povedlo se mi teď přečíst hned několik knih, které se mi hodily do Čtenářské výzvy. Mezi ně patří i Zepelín na Měsíci, protože vyšel v roce mého narození, tedy 1990.


Nedostalo se mi do ruky první vydání, ale reedice z roku 2010, která v sobě obsahuje původní povídky (až na jednu, prý značně nepovedenou) plus Neffovy povídky ze sborníku Vesmír je dost nekonečný (kromě jedné). Výhodou bylo, že každá povídka je doplněna komentářem autora, ke hlavně osvětluje dobu, ve které vznikla, a jestli či jak byla vydána před sametovou revolucí. Utkvěla mi věta z jednoho úvodníku: Před revolucí mi povídku nevydali, protože jsem nebyl ve straně, po revoluci mi jí nevydali, protože jsem nebyl disident.

Kdysi jsem už nějakou sbírku povídek od Neffa četla. Nevím kterou, možná to byla Dvorana zvrhlosti, protože si určitě pamatuju povídku Bludiště, a asi se tím i vysvětluje, proč mi některé povídky ze Zepelínu byly povědomé, protože byly zařazeny do obou těchto výběrů. Každopádně víc než matné tušení mi v hlavě nezůstalo, takže jsem neměla pocit, že se autor opakuje.

Většina povídek mě bavila a některé jsem si dokonce i zapamatovala! Už úvodní povídka o robotu Arnalovi je povedená, ale nejvíc mě asi zaujal Vesmír je dost nekonečný, kdy popisuje průzkum vesmíru, jak je přikrášlený pro televizní diváky a co dělat, když fyzikální zákon opřený o matematický důkaz najednou přestane platit.

Ondřej Neff patří mezi českou sci-fi špičku a jeho povídky mě ještě nezklamaly. Vlastně nevím, proč jsem toho od něj nečetla víc, musím se po něm poohlédnout v knihovně častěji.

Závěrečné hodnocení: 

pátek 22. června 2018

Dominik Duka - Glosy Dominika Duky 2013-2014

Milý čtenářský deníčku,

v knihovně jsem narazila na Glosy Dominika Duky, které nahrál pro Český rozhlas. Kraťoučké texty pokrývají dva roky a mně se staly zajímavým exkurzem do nedávné minulosti.

zdroj: neoluxor.cz

Překvapilo mě, že většina glos má spíše politický či společenský obsah, toho duchovního je velmi poskrovnu. Každý text se vejde na jednu malou dvoustranu a vždy sděluje pouze jednoduchou myšlenku.

Nejvíce se mi líbily právě ty méně časté glosy s duchovním námětem. Často se vztahoval k tehdy probíhajícím svátkům, ať už šlo o Velikonoce, Vánoce nebo třeba cyrilo-metodějské výročí. Jeho sdělení byla vždy velice civilní a i nevěřící člověk si z nich mohl něco odnést.

Naopak nejvíc mě nudily texty, ve kterých obhajuje restituce (sama jsem jejich příznivcem v dnes platném formátu), protože jich bylo hned několik a všechny podle kopíráku. Přesto, že s jejich obsahem souhlasím, vyvolávali ve mně spíš negativní pocity. Myslím, že cenný čas v rádiu šlo využít mnohem konstruktivněji, na obhajobu restitucí byl prostor jinde.

Závěrečné hodnocení: 

Hana Andronikova - Nebe nemá dno

Milý čtenářský deníčku,

už dřív jsem četla povídky od Andronikové a ty se mi moc líbily. Nebe nemá dno bych tedy četla tak jako tak, ale letos se mi navíc hodilo do Čtenářské výzvy jako poslední kniha mrtvého autora. Je o jejím boji s rakovinou a já se pořád nemůžu rozhodnout, co si o ní mám myslet.

zdroj: goodreads.com

Většinu knihy zabírá cesta hlavní hrdinky do amazonského pralesa. Poté si ještě zaskočí do nevadské pouště a nakonec se ubírá do nemocnice na chemoterapii. Autorka vykonala přesně tu samou cestu a myslím, že co do autenticity je srovnatelná s Rokem kohouta od Boučkové.

Kniha samotná mě nebavila, aspoň těch dvě stě stran z Peru. Každý jednotlivý odstavec byl dobrý, ale celkem jich bylo moc. Nemám žádnou aspoň vzdáleně podobnou zkušenost, takže autorčino vyprávění mi bylo hrozně cizí, nedokázala jsem se do ní vcítit.

Stejně jako autorka, i hlavní hrdinka svůj zápas s nemocí vyhraje. Jenže! Ani ne rok po dokončení knihy se rakovina vrátí a ohromující rychlostí Andronikovou zničí. Rozhodně doporučuju pustit si 13. komnatu (dostupná na webu ČT), kde autorka líčí, jak sice během její cesty rakovina prorostla jejím tělem, ale kdyby neodjela, neměla by sílu s ní bojovat ani v její zpočátku docela přijatelné podobě.

A já si teď stále kladu otázku, jestli by skutečně boj prohrála tak jako tak, nebo jestli by přežila stejně jako její maminka. Mám její šamanskou cestu odsoudit jako holý nerozum a dál věřit klasické medicíně? Rozhodně! Ale půl roku před smrtí byla autorka i její přátelé tak moc přesvědčeni o tom, že udělala správně...

Kniha ode mě dostane jen dvě hvězdičky, pardon. Ale zároveň vím, že jsou lidé, kterým bych ji doporučila a kteří by jí dali hvězdiček pět. Málokterá kniha ve mně doznívá tak dlouho, takže už jen z toho důvodu by si zasloužila víc, ale když si vzpomenu, jaké to bylo utrpení číst stále dokola totéž a nemoci se prokousat nakonec... Ne, deníčku, víc než dvě hvězdičky jí prostě nemůžu dát.

Závěrečné hodnocení: 

Deborah Rodriguezová - Návrat do kavárničky v Kábulu

Milý čtenářský deníčku,

po utahaných Jákobových barvách jsem si spravila chuť na kábulské kavárničce. Už uplynula docela dlouhá doba od chvíle, kdy jsem četla první díl Kavárnička v Kábulu, který jsem si zamilovala, ale postavy přede mnou znovu obživly tak, jako bych ho dočetla teprve před týdnem.

zdroj: kosmas.cz

Druhý díl je skutečným návratem. Nečekej, deníčku, žádný napínavý děj, nové hrdiny nebo dějové zvraty. Autorka spíše dokončuje příběhy, které v minulé knize rozehrála. Hlavní hrdinka Sunny se vyrovnává s návratem do USA a snaží se najít smysl života tam, kde nehrozí atentát každý den. Z obálky jsem pochopila, že tím opět popisuje vlastní pocity po odchodu z Afghánistánu.

V Kábulu mezitím kavárnička dál prosperuje v rukou Ahmedovy rodiny. Tedy až do ničivého atentátu, který ji definitivně vymaže z mapy města. Naproti tomu uvnitř rodiny probíhají nenápadné, ale důležité změny. Jasmína čeká další dítě, její sestra odjela studovat do Ameriky a babi Haládžán se učí řídit. Myslím, že autorka se hlavně snažila ukázat, že i v islámem sešněrované zemi lze žít docela dobrý život a užívat si skoro stejně jako třeba v Evropě.

Samotná kniha mi přišla tak nějak o ničem. Sice se tam pořád něco děje, čte se jedním dechem, ale chybí jí jiskra, kterou měl první díl. Já z něj byla nadšená a proto i druhý díl jsem četla s chutí, ale nikdo jiný než nadšenec ji neocení.

Závěrečné hodnocení:

úterý 19. června 2018

Lindsay Hawdonová - Jákobovy barvy

Milý čtenářský deníčku,

opět ti servíruji knihu s tématikou druhé světové války. Po málo známých osudech lidí z Pobaltí následuje kniha popisující útlak Romů nejen za druhé světové války, ale i před ní. Bohužel mě moc neoslnila.

zdroj: goodreads.com

Hlavním hrdinou je malý Jákob, cikán, který utíká před nacisty. Různé kapitoly se odehrávají v různé době, ale celý příběh se spojí až na konci. Na přeskáčku sledujeme příběh Jákobovy matky, její seznámení s jeho otcem a ve třech rovinách i úprk před nacisty. Teprve na konci čtenář zjistí, co se stalo, ale jestli to dobře dopadne se nikdy nedozví.

Nemám ráda takhle složitě vyprávěné romány. Navíc si myslím, že v tomhle případě věčné přeskakování nic nepřineslo. Autorka si klidně mohla vystačit s chronologickou historií prokládanou současným Jákobovým utrpením. Navíc neustále opakuje ty samé scény, jak se opakují i v Jákobově mysli a sice vždy přidá nějaký nový kousek skládačky, ale dohromady je to šílená nuda.

Nejvíc mě vlastně bavil příběh seznámení rodičů. Je plný naděje, odvahy a úspěchu. Navíc je vyprávěn tak nějak obyčejně, lidsky, žádné lyrické zdržovačky. A i v něm se čtenář dozví něco málo o životě Romů, co jinak bývá v učebnicích opomenuto, například o švýcarské metodě rozvracení kočovných rodin tím, že jim sebrali děti.

Kniha není vyloženě odpad, ale ke čtení ji doporučit nemůžu. Mrzí mě, že tak důležité téma zatím zůstává pořádně nezpracované. Jsem si jistá, že Mornštajnová nebo Sepetysová by se s ním vyrovnaly mnohem lépe a zaujaly by mnohem víc čtenářů.

Závěrečné hodnocení: 

Neil Gaiman - Předběžné varování

Milý čtenářský deníčku,

po delší době jsem opět sáhla po knize svého oblíbence Neila Gaimana. Poprvé jsem zkusila jeho povídky a opět mě přesvědčil, že jeho představivost je neomezená, i když úplně jiná než třeba ta Aimee Benderové.

zdroj: goodreads.com

Autor začíná soubor dlouhou předmluvou, ve které mluví o knihách, psaní a nebezpečí čtení. Nejen kniha, ale vlastně jakýkoliv zážitek v nás může vyvolat hluboko zasunutou vzpomínku, která nás pak může v dalších dnech strašit tak dlouho, až se úplně zblázníme. Gaiman varuje, že při čtení každé jeho povídky může k takové situaci dojít a čtenář knihou listuje na vlastní nebezpečí.

Každá povídka je navíc doprovázena odstavcem či dvěma o tom, jak vznikla a čím je pro autora zvláštní. Sám autor v úvodu přiznává, že právě tak to má ve sbírkách povídek nejraději a já se k němu přidávám.

Samotné povídky se nesou v autorově typickém stylu mírného podivna a fantasie, zároveň ale obsahují vždy nějakou myšlenku, o které jsem občas přemýšlela několik dalších dní. Nejvíc mě dostala povídka o jeskyni, ve které se skrývá pravda, ale cesta tam je trnitá, málokdo se po ní vydá a někteří se už nevrátí. Jiná povídka byla o ženě, které moře vzalo všechno a ona k němu stále chodí a hledá cestu, jak se se ztrátou vyrovnat. Každý máme svoje moře...

V poslední době čtu sbírky povídek nějak často, přestože nepatří mezi můj oblíbený žánr. Většina knih mě tedy zklame, ale Gaimanovi se to samozřejmě nemohlo stát! Jako kniha mě nadchla a těším se, až v knihovně narazím na další.

Závěrečné hodnocení: