středa 4. července 2018

Robert Merle - Malevil

Milý čtenářský deníčku,

na knižním veletrhu jsem od Audiolibrixu dostala slevenku, kterou jsem použila na Malevil, desetihodinovou, vícehlasnou četbu románu Roberta Merleho. Jde sice o zkrácenou verzi původního textu, ale věřím, že vše podstatné bylo zachováno.

zdroj: audiolibrix.com

Hlavní roli namluvil můj oblíbený Martin Myšička. Vlastně většina knihy je jeho osobní vyprávění o prožitých událostech, za což jsem byla ráda, protože jsem se bála, že se v tolika hlasech budu ztrácet. To absolutně nehrozilo, navíc všichni herci mají výrazný projev, takže záměny nehrozí.

Samotný děj mě docela překvapil. Věděla jsem, že jde o postapokaliptický román, trochu jako den trifidů, ale místo oslepující záře a žravých kytek, tady došlo k ničivému výbuchu možná jaderných, ale nikoliv radioaktivních bomb a největším nebezpečím jsou si přeživší lidé navzájem.

Malevil je starobylé sídlo, v jehož sklepeních náhodou přežilo několik lidí. Dokonce i pár zvířat bylo schovaných, takže nezahynula při ničivé katastrofě, a tak se vytvoří nové soběstačné společenství, které se snaží přežít. Později se ukáže, že přežilo i několik lidí v nedaleké vesnici a do toho přijede loupeživá banda, která chce všechny okrást.

Oproti jiným podobným knihách, tady není žádný sci-fi prvek. Ke katastrofě došlo roku 1975, žádná daleká budoucnost se zbraněmi nebo zdivočelými kytkami. Postavy nejdřív řeší všechno kolem přežití, jak se postarat o zvířata a vypěstovat obilí na spálené zemi a k tomu přichází politika a vztahy ve skupině.

Na Malevilu jsou si sice všichni rovni a všichni hlasují při rozhodování o důležitých věcech, ale hlavní hrdina Emanuel, kterému Malevil patří, stále zůstává obecně uznávaným vůdcem komunity. V nedaleké vesnici si moc uzurpuje falešný potulný kněz a i když se tváří, že mu jde o dobro všech bez rozdílu, hlavně si chce naplnit svoje břicho a ostatní držet v šachu tak, aby nemohli jeho vládnoucí pozici ohrozit.

Tyhle úvahy o uspořádání společnosti po katastrofě byly z celé knihy nejzajímavější. V zásadě mi přišly všechny dost uvěřitelné, možná o tom potulném mnichovi jsem trochu pochybovala, ale spíš až když o tom přemýšlím zpětně než přímo při poslechu knihy.

Nejzvláštněji na mě asi působil středověký ráz života po katastrofě. Na Malevilu působil ještě docela přirozeně, ale ve vesnici se mi to moc nezdálo. Chápu, že bez elektřiny a benzinu spousta věcí nejde, ale nějak bych čekala víc pozůstatků moderní doby. Ale možná, že zbraně by opravdu byly to jediné, co by z moderních vynálezů zbylo. Tento středověký pocit navíc umocňuje předělová hudba.

Vůči audioknihám jsem poněkud nekritická, zdá se. Koneckonců zpříjemňují mi chvíle strávené nenáviděnými domácími pracemi a Malevilu se to dařilo skvěle. Možná byl o chlup horší než Dveře do léta, ale rozhodně to pořád stačí na pět hvězdiček.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 25. června 2018

Matěj Hořava - Pálenka

Milý čtenářský deníčku,

v československém klubu na Goodreads se čte další kniha, dokonce jsem pro ní i hlasovala, takže jsem měla radost, že vyhrála. Jde o Pálenku, krátký soubor ještě kratších autobiografických próz o životě v rumunském Banátu a hlavně o útěku před minulostí. Bohužel tentokrát jsem si asi nevybrala dobře.

zdroj: goodreads.com

Nejlepší je si nejdřív přečíst shrnutí na obálce knihy, protože bez něj to moc nedává smysl. V tom se dozvídáme, že čteme textíky sepsané učitelem, který do Banátu utekl před minulostí, ale že i tichá opuštěná příroda v něm stále dokola vyvolává vzpomínky, na které chtěl zapomenout.

Krátké kapitoly se podobají spíše básním. Buď líčí život v Banátu, který ustrnul v devatenáctém století, nebo popisují nějaké zapadlé vzpomínky na dětství a mládí hlavního hrdiny. Postupně do skládačky přibývají další a další dílky, ale i po dočtení poslední stránky jsem měla pocit, že jich polovinu někdo poztrácel.

Nečekala jsem tak básnický styl a musím přiznat, že mě moc nebavil. Hlavní hrdina si mé sympatie nezískal, jeho příběh jsem moc nepochopila a ani k žádné katarzi u něj nedošlo.

Snažila jsem se naladit na autorovu vlnu, občas se mi to povedlo a některé obrazy, například stráň plná vybělených kostí nebo hořící tělocvična, ve mně zůstaly. Také pocit, že od mládí člověk sní o životě na venkově, ale nakonec se ukáže, že je tam nešťastný, ale už nelze uniknout, mě zaujal. Proto dávám tři hvězdičky, ale dvěma Pálenka unikla jen o fous.

Závěrečné hodnocení: 

Ondřej Neff - Zepelín na Měsíci

Milý čtenářský deníčku,

povedlo se mi teď přečíst hned několik knih, které se mi hodily do Čtenářské výzvy. Mezi ně patří i Zepelín na Měsíci, protože vyšel v roce mého narození, tedy 1990.


Nedostalo se mi do ruky první vydání, ale reedice z roku 2010, která v sobě obsahuje původní povídky (až na jednu, prý značně nepovedenou) plus Neffovy povídky ze sborníku Vesmír je dost nekonečný (kromě jedné). Výhodou bylo, že každá povídka je doplněna komentářem autora, ke hlavně osvětluje dobu, ve které vznikla, a jestli či jak byla vydána před sametovou revolucí. Utkvěla mi věta z jednoho úvodníku: Před revolucí mi povídku nevydali, protože jsem nebyl ve straně, po revoluci mi jí nevydali, protože jsem nebyl disident.

Kdysi jsem už nějakou sbírku povídek od Neffa četla. Nevím kterou, možná to byla Dvorana zvrhlosti, protože si určitě pamatuju povídku Bludiště, a asi se tím i vysvětluje, proč mi některé povídky ze Zepelínu byly povědomé, protože byly zařazeny do obou těchto výběrů. Každopádně víc než matné tušení mi v hlavě nezůstalo, takže jsem neměla pocit, že se autor opakuje.

Většina povídek mě bavila a některé jsem si dokonce i zapamatovala! Už úvodní povídka o robotu Arnalovi je povedená, ale nejvíc mě asi zaujal Vesmír je dost nekonečný, kdy popisuje průzkum vesmíru, jak je přikrášlený pro televizní diváky a co dělat, když fyzikální zákon opřený o matematický důkaz najednou přestane platit.

Ondřej Neff patří mezi českou sci-fi špičku a jeho povídky mě ještě nezklamaly. Vlastně nevím, proč jsem toho od něj nečetla víc, musím se po něm poohlédnout v knihovně častěji.

Závěrečné hodnocení: 

pátek 22. června 2018

Dominik Duka - Glosy Dominika Duky 2013-2014

Milý čtenářský deníčku,

v knihovně jsem narazila na Glosy Dominika Duky, které nahrál pro Český rozhlas. Kraťoučké texty pokrývají dva roky a mně se staly zajímavým exkurzem do nedávné minulosti.

zdroj: neoluxor.cz

Překvapilo mě, že většina glos má spíše politický či společenský obsah, toho duchovního je velmi poskrovnu. Každý text se vejde na jednu malou dvoustranu a vždy sděluje pouze jednoduchou myšlenku.

Nejvíce se mi líbily právě ty méně časté glosy s duchovním námětem. Často se vztahoval k tehdy probíhajícím svátkům, ať už šlo o Velikonoce, Vánoce nebo třeba cyrilo-metodějské výročí. Jeho sdělení byla vždy velice civilní a i nevěřící člověk si z nich mohl něco odnést.

Naopak nejvíc mě nudily texty, ve kterých obhajuje restituce (sama jsem jejich příznivcem v dnes platném formátu), protože jich bylo hned několik a všechny podle kopíráku. Přesto, že s jejich obsahem souhlasím, vyvolávali ve mně spíš negativní pocity. Myslím, že cenný čas v rádiu šlo využít mnohem konstruktivněji, na obhajobu restitucí byl prostor jinde.

Závěrečné hodnocení: 

Hana Andronikova - Nebe nemá dno

Milý čtenářský deníčku,

už dřív jsem četla povídky od Andronikové a ty se mi moc líbily. Nebe nemá dno bych tedy četla tak jako tak, ale letos se mi navíc hodilo do Čtenářské výzvy jako poslední kniha mrtvého autora. Je o jejím boji s rakovinou a já se pořád nemůžu rozhodnout, co si o ní mám myslet.

zdroj: goodreads.com

Většinu knihy zabírá cesta hlavní hrdinky do amazonského pralesa. Poté si ještě zaskočí do nevadské pouště a nakonec se ubírá do nemocnice na chemoterapii. Autorka vykonala přesně tu samou cestu a myslím, že co do autenticity je srovnatelná s Rokem kohouta od Boučkové.

Kniha samotná mě nebavila, aspoň těch dvě stě stran z Peru. Každý jednotlivý odstavec byl dobrý, ale celkem jich bylo moc. Nemám žádnou aspoň vzdáleně podobnou zkušenost, takže autorčino vyprávění mi bylo hrozně cizí, nedokázala jsem se do ní vcítit.

Stejně jako autorka, i hlavní hrdinka svůj zápas s nemocí vyhraje. Jenže! Ani ne rok po dokončení knihy se rakovina vrátí a ohromující rychlostí Andronikovou zničí. Rozhodně doporučuju pustit si 13. komnatu (dostupná na webu ČT), kde autorka líčí, jak sice během její cesty rakovina prorostla jejím tělem, ale kdyby neodjela, neměla by sílu s ní bojovat ani v její zpočátku docela přijatelné podobě.

A já si teď stále kladu otázku, jestli by skutečně boj prohrála tak jako tak, nebo jestli by přežila stejně jako její maminka. Mám její šamanskou cestu odsoudit jako holý nerozum a dál věřit klasické medicíně? Rozhodně! Ale půl roku před smrtí byla autorka i její přátelé tak moc přesvědčeni o tom, že udělala správně...

Kniha ode mě dostane jen dvě hvězdičky, pardon. Ale zároveň vím, že jsou lidé, kterým bych ji doporučila a kteří by jí dali hvězdiček pět. Málokterá kniha ve mně doznívá tak dlouho, takže už jen z toho důvodu by si zasloužila víc, ale když si vzpomenu, jaké to bylo utrpení číst stále dokola totéž a nemoci se prokousat nakonec... Ne, deníčku, víc než dvě hvězdičky jí prostě nemůžu dát.

Závěrečné hodnocení: 

Deborah Rodriguezová - Návrat do kavárničky v Kábulu

Milý čtenářský deníčku,

po utahaných Jákobových barvách jsem si spravila chuť na kábulské kavárničce. Už uplynula docela dlouhá doba od chvíle, kdy jsem četla první díl Kavárnička v Kábulu, který jsem si zamilovala, ale postavy přede mnou znovu obživly tak, jako bych ho dočetla teprve před týdnem.

zdroj: kosmas.cz

Druhý díl je skutečným návratem. Nečekej, deníčku, žádný napínavý děj, nové hrdiny nebo dějové zvraty. Autorka spíše dokončuje příběhy, které v minulé knize rozehrála. Hlavní hrdinka Sunny se vyrovnává s návratem do USA a snaží se najít smysl života tam, kde nehrozí atentát každý den. Z obálky jsem pochopila, že tím opět popisuje vlastní pocity po odchodu z Afghánistánu.

V Kábulu mezitím kavárnička dál prosperuje v rukou Ahmedovy rodiny. Tedy až do ničivého atentátu, který ji definitivně vymaže z mapy města. Naproti tomu uvnitř rodiny probíhají nenápadné, ale důležité změny. Jasmína čeká další dítě, její sestra odjela studovat do Ameriky a babi Haládžán se učí řídit. Myslím, že autorka se hlavně snažila ukázat, že i v islámem sešněrované zemi lze žít docela dobrý život a užívat si skoro stejně jako třeba v Evropě.

Samotná kniha mi přišla tak nějak o ničem. Sice se tam pořád něco děje, čte se jedním dechem, ale chybí jí jiskra, kterou měl první díl. Já z něj byla nadšená a proto i druhý díl jsem četla s chutí, ale nikdo jiný než nadšenec ji neocení.

Závěrečné hodnocení:

úterý 19. června 2018

Lindsay Hawdonová - Jákobovy barvy

Milý čtenářský deníčku,

opět ti servíruji knihu s tématikou druhé světové války. Po málo známých osudech lidí z Pobaltí následuje kniha popisující útlak Romů nejen za druhé světové války, ale i před ní. Bohužel mě moc neoslnila.

zdroj: goodreads.com

Hlavním hrdinou je malý Jákob, cikán, který utíká před nacisty. Různé kapitoly se odehrávají v různé době, ale celý příběh se spojí až na konci. Na přeskáčku sledujeme příběh Jákobovy matky, její seznámení s jeho otcem a ve třech rovinách i úprk před nacisty. Teprve na konci čtenář zjistí, co se stalo, ale jestli to dobře dopadne se nikdy nedozví.

Nemám ráda takhle složitě vyprávěné romány. Navíc si myslím, že v tomhle případě věčné přeskakování nic nepřineslo. Autorka si klidně mohla vystačit s chronologickou historií prokládanou současným Jákobovým utrpením. Navíc neustále opakuje ty samé scény, jak se opakují i v Jákobově mysli a sice vždy přidá nějaký nový kousek skládačky, ale dohromady je to šílená nuda.

Nejvíc mě vlastně bavil příběh seznámení rodičů. Je plný naděje, odvahy a úspěchu. Navíc je vyprávěn tak nějak obyčejně, lidsky, žádné lyrické zdržovačky. A i v něm se čtenář dozví něco málo o životě Romů, co jinak bývá v učebnicích opomenuto, například o švýcarské metodě rozvracení kočovných rodin tím, že jim sebrali děti.

Kniha není vyloženě odpad, ale ke čtení ji doporučit nemůžu. Mrzí mě, že tak důležité téma zatím zůstává pořádně nezpracované. Jsem si jistá, že Mornštajnová nebo Sepetysová by se s ním vyrovnaly mnohem lépe a zaujaly by mnohem víc čtenářů.

Závěrečné hodnocení: 

Neil Gaiman - Předběžné varování

Milý čtenářský deníčku,

po delší době jsem opět sáhla po knize svého oblíbence Neila Gaimana. Poprvé jsem zkusila jeho povídky a opět mě přesvědčil, že jeho představivost je neomezená, i když úplně jiná než třeba ta Aimee Benderové.

zdroj: goodreads.com

Autor začíná soubor dlouhou předmluvou, ve které mluví o knihách, psaní a nebezpečí čtení. Nejen kniha, ale vlastně jakýkoliv zážitek v nás může vyvolat hluboko zasunutou vzpomínku, která nás pak může v dalších dnech strašit tak dlouho, až se úplně zblázníme. Gaiman varuje, že při čtení každé jeho povídky může k takové situaci dojít a čtenář knihou listuje na vlastní nebezpečí.

Každá povídka je navíc doprovázena odstavcem či dvěma o tom, jak vznikla a čím je pro autora zvláštní. Sám autor v úvodu přiznává, že právě tak to má ve sbírkách povídek nejraději a já se k němu přidávám.

Samotné povídky se nesou v autorově typickém stylu mírného podivna a fantasie, zároveň ale obsahují vždy nějakou myšlenku, o které jsem občas přemýšlela několik dalších dní. Nejvíc mě dostala povídka o jeskyni, ve které se skrývá pravda, ale cesta tam je trnitá, málokdo se po ní vydá a někteří se už nevrátí. Jiná povídka byla o ženě, které moře vzalo všechno a ona k němu stále chodí a hledá cestu, jak se se ztrátou vyrovnat. Každý máme svoje moře...

V poslední době čtu sbírky povídek nějak často, přestože nepatří mezi můj oblíbený žánr. Většina knih mě tedy zklame, ale Gaimanovi se to samozřejmě nemohlo stát! Jako kniha mě nadchla a těším se, až v knihovně narazím na další.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 5. června 2018

Ruta Sepetysová - V šedých tónech

Milý čtenářský deníčku,

při čtení Lásky mezi řádky jsem posbírala síly na další válečný román Ruty Sepetysové V šedých tónech. Po Soli moře jsem čekala další srdcervoucí válečný horor, ale nakonec mi to nepřišlo tak strašné, přestože popisované utrpení bylo asi mnohem horší a hlavně delší než to, které zažili hrdinové Soli moře.

zdroj: goodreads.com

Příběh se točí kolem jedné litevské rodiny, která byla po ovládnutí Litvy Stalinem deportována na Sibiř. Autorčin otec před podobným osudem utekl do Amerika a i proto jí osudy lidí z této doby a části světa fascinují.

Čtenář sleduje cestu rodiny vlakem, ze kterého každý den vyhazují další a další mrtvoly lidí, kteří transport nepřežili. Po mnoha týdnech se dostanou do jakéhosi kolchozu, spí v chatrči, pracují do úmoru a dostávají jídlo, které jim k přežití nemůže stačit. Později je deportují ještě dál, víc na sever, kde jejich příběh po chvíli autorka opustí a v poslední kapitole ještě poukáže na to, že i když se někteří ze Sibiře vrátili, nemohli o svých zkušenostech mluvit a žili dál pod ruskou nadvládou až do rozpadu Sovětského svazu na začátku devadesátých let.

Ruta Sepetysová opět vybrala z evropských dějin často opomíjenou kapitolu. Sice není tajemstvím, že Stalin spoustu obyvatel Pobaltí deportoval a zotročil, ale i když v jeho lágrech zemřelo více lidí než v těch Hitlerovských, oproti židovskému holocaustu se o nich skoro nemluví, při tom byly stejně příšerné.

Román není tak dlouhý jako Sůl moře, opět se velmi dobře čte, ale myslím, že je znát, že jde o autorčin první román. Postavy nejsou tak dobře vykreslené a mně se dařilo si od nich držet mnohem větší odstup než od těch v Soli moře. Proto knihu neocením nejvyšší známkou, ale za přečtení určitě stojí.

Závěrečné hodnocení: 

Jodi Picoultová - Láska mezi řádky

Milý čtenářský deníčku,

musela jsem si dát nějakou oddechovku. Zvolila jsem Lásku mezi řádky, tedy dívčí román o holce, která se zamiluje do románového prince, mluví s ním a snaží se ho osvobodit z věčného opakování jeho knižního příběhu. Četlo se to samo, ale jinak to bylo o ničem.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdinka Delilah si pořád dokola čte jednu dětskou pohádku. Jednou si všimne, že se na jejích ilustracích něco změnilo. Postupně začne komunikovat s princem, který se v knize cítí uvězněn a rád by se dostal pryč. Společně zkouší různé způsoby, jak ho dostat do skutečného světa, a do poslední chvíle čtenářka neví, jestli se jim to podaří. Ale je to pohádka...

Nápad samotný se mi zdá docela originální. Jeho zpracování už je horší. Slavná Jodi Picoultová psala román se svojí dcerou, která za ní s námětem přišla. Některé věty mi přišly poněkud nemotorné, jako ze slohové práce žáka základní školy. Ale nejvíc mi vadil celkový koncept propojení knižního a skutečného světa. Věci z něj se sem dostanou jako shluk písmen nebo placaté obrázky. A v knize se zároveň listuje, postavy se zachytávají písmenek, ale při tom fungují i jako ve skutečném trojrozměrném světě. No moc jsem to nepobrala.

Také věčné pokusy příběh změnit, někoho přimalovat nebo odmalovat... Všechny pokusy byly tak naivní a ani ten poslední mi nepřišel nijak geniální. Závěr je vůbec takový nedotažený, jako kdyby zazvonilo na konec hodiny a milá autorka-žákyně nestihla svůj sloh dokončit.

Existuje i druhý díl a je pro mě naprosto nepochopitelné, proč v Čechách vyšel před tím prvním. Asi ho zkusím, říkám si, že bude více o společném soužití a problémech než o hloupoučkém vysvobozování, takže by mohl být lepší, ale zase tolik tomu nevěřím. Nicméně na dvoudenní odpočinek to bude akorát.

Závěrečné hodnocení:

pondělí 14. května 2018

Angela Carterová - Noci v cirkuse

Milý čtenářský deníčku,

některé knihy jsou takoví zabijáci. Nechci je odložit, ale zároveň mi jejich čtení vůbec neodsýpá. Mezi ně se zařadily i Noci v cirkuse.

zdroj: goodreads.com
Mělo by se jednat o jedno z důležitých děl britské literatury druhé poloviny minulého století, které je navíc patří do mého oblíbeného žánru magického realismu. Jenže na mě to bylo prostě moc složité. Feministický přerod symbolizovaný zlomenými křídly a prozření jakéhosi novináře díky ztrátě paměti kdesi na Sibiři... No nejsem z toho moudrá, deníčku.

Kniha se dělí na tři části. První mě bavila nejvíc, druhá se nedala číst a vlastně nevím, co se v ní dělo, poslední se zase trochu zlepšila, ale byla jsem ráda, když jsem se prokousala na její konec. Na začátku hlavní hrdinka Peříčko vypráví novináři svůj životní příběh, jak vyrostla v bordelu, jak jí narostla křídla a jak zatím nepřišla o panenství. Novinář okouzlen jejím šarmem se vydá s ní a cirkusem na tour kolem světa. O tom je druhá část, v té třetí vykolejí jejich vlak na Transsibiřské magistrále a v pusté divočině konečně všichni najdou osudové štěstí (nebo umřou).

V polovině knihy jsem přeskočila na konec a přečetla si doslov. Jeho autor vypíchl mnoho důležitých momentů a trochu osvětlil jejich smysl. Moc mi toho neutkvělo, ale když jsem pak dočítala zbytek knihy, aspoň jsem neměla pocit, že jde o nesmyslnou slátaninu.

Nerada bych knize upřela její literární kvality, ale přiznávám se, já ji moc nepochopila, čtivá moc nebyla, příběh nestál za nic a vůbec docela lituju času, který jsem nad ní strávila. Nedám ale nula nebo jen jednu hvězdičku, protože první část vlastně docela šla a díky doslovu jsem rozklíčovala i některé další pasáže. Víc než dvě si ale v mém silně subjektivním hodnocení zasloužit nemůže.

Závěrečné hodnocení:

pátek 20. dubna 2018

Anne Tylerová - Špulka modré nitě

Milý čtenářský deníčku,

když je kniha nominována na Man Booker Prize a spoustu dalších, čtenář od ní očekává určitou kvalitu a jedinečnost. Špulka modré nitě mě v tomhle strašně zklamala!

zdroj: goodreads.com

Mělo jít o rodinnou ságu z USA odehrávající se v druhé polovině 20. století. Teď koukám na Šílence z Manhattanu, tak jsem si říkala, že mi to poskytne další pohled na podobnou dobu. Jenže, deníčku, to by autorka musela aspoň trochu popisovat, co se zrovna ve světě děje. Tylerová se rozhodla soustředit výlučně na jednotlivé osoby, které okolní svět v podstatě neovlivnil. Jistě, je tu pár detailů jako hipísácké svatební oblečení, strach o příbuzného po útoku na Dvojčata a zmíněna je i nějaká ta ekonomická krize, ale vše je tak okrajové, že to skoro ani nestojí za pozornost. Navíc tak tři čtvrtě knihy se odehrávají v současnosti.

Autorka se snažila vylíčit naprosto průměrnou rodinu, které se po celou dobu nic zvláštního nestane. Což se jí rozhodně povedlo. Ale já se ptám, kdo by o takové rodině chtěl číst? Sice tu je jistý rodinný konflikt kolem života jednoho ze synů, ale mě to vůbec nezajímalo. Ten syn byl prostě hovádko boží, pro všechny bylo pohodlnější nechat všechno tak nějak plynout a nic neřešit.

Nuda, nuda, šeď, šeď. Dokonalý popis tohoto románu. Trochu mě bavil příběh nejstarší generace, jak mladičká Linnie uhání mnohem staršího Juniora, který o ní vlastně nemá zájem, ale nakonec spolu prožijí celý život. Naopak seznámení Reda a Abby bylo tak nudné, že si z něj po týdnu od dočtení nedokážu vybavit jediný detail.

Nechci dávat jen jednu nebo dokonce žádnou hvězdičku, protože určitě existují lidé, kterým se kniha bude líbit a kteří si z ní i něco odnesou. Není napsaná špatně a charaktery jsou velmi uvěřitelné. Ale mně její přečtení vůbec nic nepřineslo.

Závěrečné hodnocení: 

Robert A. Heinlein - Dveře do léta

Milý čtenářský deníčku,

v březnu jsem poslouchala krásnou knížku Dveře do léta. Autor ji napsal v padesátých letech a odehrává se v letech 1970 a 2001.Typická fabulace na téma, co se stane za pár let, okořeněná tím, že tehdejší budoucnost už je vlastně minulostí. A do toho to cestování časem...

zdroj: audiolibrix.com

Hlavním hrdinou je talentovaný vynálezce, který se nebojí své nápady realizovat a doufá, že mu vydělají na živobytí. Ničím se neliší od mladého Jobse či Gatese a jeho úspěch by byl podobně oslnivý jako ten jejich, kdyby ho nepodvedli jeho dva spolupracovníci. Unikne z jejich spárů tím, že se uloží k ledovému spánku a nechá se znovu probudit o třicet let později.

Zbytek knihy pátrá, co se stalo v době, kdy spal, a jak získat co nejvíc svého majetku zpět nebo aspoň začít znovu vynalézat v době, kdy veškěré jeho znalosti jsou staré třicet let. Nebudu už nic dalšího prorazovat, protože celkový vývoj událostí je docela překvapivý a kniha by ztratila kus ze svého kouzla, kdyby ho člověk znal předem.

Mnohem důležitější jsou ale dobové detaily, které hlavní hrdina popisuje. Jeho hlavním cílem je kontrukce univerzálních pomocníků. Začne domácností, pak ho napadne, že by ulehčil práci rýsovačům výkresů a přemýšlí i nad automatickým zapisovatelem diktovaného textu. Zdá se neuvěřitelné, že spoustu těchto věcí už máme, i když překvapivě domácnost poněkud ustrnula v minulosti a kromě robotických vysavačů se žádná revoluční novinka od padesátých let snad neobjevila.

Co se týká interpretace knihy, ta se mi zdála dokonalá. Otakar Brousek ml. má velmi příjemný hlas, příběh je vyprávěn se správnou, tak trochu kočičí, rozvážností a výborně se mu povedl hlas proradné Belle.

Závěrečné hodnocení: 

středa 11. dubna 2018

John Green - Sněží, sněží

Milý čtenářský deníčku,

po hororové Soli moře jsem si musela oddechnout. Sáhla jsem po Sněží, sněží, tedy knížce se třemi romantickými vánočními příběhy. Nic výjimečného, ale svůj účel splnily dokonale.

zdroj: goodreads.com

Všichni tři autoři popisují události v jednom městě, o jedněch Vánocích, kdy přišla šílená sněhová bouře. První je o holce, která uvízne ve vlaku na cestě za prarodiči a nečekaná překážka ji nakonec navede k opravdové lásce. V druhé si při cestě zasněženým městem hlavní hrdina uvědomí, že pravá láska je blíž, než se zdálo, a v poslední se malé prasátko a stará paní stanou strážnými anděli jednoho skoro rozpadlého vztahu.

Deníčku, jestli se ti chce pod tíhou slaďoučkých klišé zvracet, prosím, zde je kyblík \_/. Nic jiného v povídkách nebylo, jen spousta amerických zvyků, praštěných puberťáků a mraky sněhu. Povídky byly napsané čtivě, nechyběl humor a šťastný konec. Občas to ale člověku stačí, takže nebudu to dál rozpatlávat, dávám tři hvězdy a posouvám se zase k něčemu hodnotnějšímu.

Závěrečné hodnocení: 

Ruta Sepetysová - Sůl moře

Milý čtenářský deníčku,

až budu mít zase ten hloupý nápad číst na mateřské něco z druhé světové války, prosím, zastav mě! Zvlášť, když je jedna z hrdinek těhotná, porodí a o maličké novorozeně bojuje v nelidských podmínkách. Strašnější horor si teď prostě neumím představit. A přesně o tom Sůl moře (mimo jiné) je.

zdroj: goodreads.com

Příběh sleduje osudy čtyř lidí, kteří se přimotali k operaci Hannibal, tedy k přesídlení civilistů na konci druhé světové války z Východního Pruska do Německa. Zdravotní sestra, která se viní ze smrti své sestřenice, archivář, který skrývá tajemství slavné Jantarové komnaty, těhotná Polka, která nemá kam jít a retardovaný vojáček trpící představou, že je pro Hitlerovo vítězství nepostradatelný.

Všichni se po nekonečném strádání nalodí na Wilhelma Gustloffa, který je potopen sovětskou ponorkou. Na jeho palubě se nachází přes deset tisíc lidí a jen desetina z nich se zachrání. Autorka strávila spoustu času sbíráním materiálů a povedlo se jí vykreslit neuvěřitelně podrobný obraz nejstrašnější námořní tragédie v historii.

Ze začátku mě iritovala délka kapitol. Každou vypráví jiná ze čtyř postav a skoro nikdy nejsou delší než dvě strany. Postupně jsem si ale zvykla a zaujalo, jak autorka zvládla na malém prostoru vykreslit takovou spoustu postav a přeměnila statistiky z Wikipedie na pestrou paletu osudů. V doslovu se navíc člověk dozví, že spousta detailů byla inspirována skutečnými příhodami lidí, kteří tragédii prožili.

V zásadě by mohlo jít o obyčejný, historický román z doby války. Tím, že popisuje méně známou, ale přitom důležitou událost, by možná zaujal více čtenářů než je obvyklé. Autorčin mistrovský styl a důkladné studium události z něj činí něco víc.

Závěrečné hodnocení: 

středa 28. března 2018

Aimee Benderová - Tvrdohlavá stvoření

Milý čtenářský deníčku,

i když jsem ze Zvláštní chuti citronového koláče byla poněkud zmatená, neodolala jsem a půjčila jsem si další knížku od stejné autorky. Tentokrát šlo o sbírku povídek.

zdroj: goodreads.com

Důvod k vydání knížky v češtině byl, že každou povídku přeložil jiný student překladatelství. Angličtina Benderové musí být kouzelná a překládat ji do češtiny chce odvahu. Jsem si jistá, že studenti odvedli výbornou práci, ale přeci jen přeložit "motherfucker" jako mátipich je poněkud neobvyklé a ztrácí to původní vulgární tón, který působil jedinečně v kontextu docela milé povídky, jejíž hrdina byl nazýván právě tímto slovem. Neexistuje asi lepší možnost, jak tohle přeložit, a můžu jen hádat, kolik dalších vtípků se bohužel ztratilo v překladu.

Originálnější povídky jsem určitě v životě nečetla. Autorka s lehkostí a naprostou samozřejmostí na pár stranách konstruuje světy, ve kterých mají děti místo hlavy žehličku, malí lidé jsou zavírání a mučeni velkými, u dálnice uprostřed ničeho stojí stánek s nejlepším ovocem a zhmotnělými slovy a na vzájemné vraždě je nejpodivnější množství soli a pepřenek u obětí v bytě.

Skrz fantaskní kulisy prosvítají každodenní trápení. Žehlava se cítí osamělý a nemůže spát. Najít ta správná slova nebo zralé ovoce, na které máte právě chuť - co je těžší? A proč nás místo lidské tragédie občas zajímá víc něco tak banálního jako správný tvar pepřenky? Nebo je právě tvar pepřenky to, co mohlo katastrofě zabránit?

V téměř každé povídce jsem si něco našla, všechny byly originální a zároveň o něco přímočařejší než román, co jsem četla před nedávnem. Myslím, že kdyby jedna povídka vyšla v časopise a přečetl si jí náhodný čtenář, asi by z ní moc neměl, ale takhle pospolu a navíc s mojí předchozí zkušeností s autorkou, působily dokonale.

Nemůžu jim dát pět hvězdiček, protože ty si schovávám pro romány. Také překlad asi trochu ubral z původní kvality a navíc ne všechny povídky se mi líbily, na některé si jako obvykle už vůbec nevzpomínám. Přes to, čtyři hvězdičky téhle sbírce upřít nemohu.

Závěrečné hodnocení: 

středa 21. března 2018

Petra Soukupová - Nejlepší pro všechny

Milý čtenářský deníčku,

kamarádka mi laskavě zapůjčila výtisk nejnovější Soukupové, po němž jsem už několik měsíců toužila. Není to sice asi nejlepší román, který kdy autorka napsala, ale rozhodně stojí za přečtení.

zdroj: goodreads.com

Hlavním hrdinou je desetiletý kluk Viktor, se kterým to máma herečka vůbec nemá lehké. Proto se rozhodne svěřit ho babičce. Doufá, že přesun z Prahy na vesnici a přísná babiččina výchova z něj udělají trochu hodnějšího chlapečka.

V knize se střídají pasáže, které vypráví Viktor, s těmi psanými sice ve třetí osobě, ale vždy s příchutí názorů matky nebo babičky. Věty bývají dlouhé a navršené na sebe tak, jako by člověk vyprávění poslouchal někde v hospodě nebo spíš v kavárně u kafíčka. Díky tomu se čtenář nemůže od stránek odtrhnout, i když děj vlastně plyne docela pomalu.

Za začátku mi knížka hodně připomínala předchozí román Pod sněhem, protože i tam jde hlavně o rodinné vztahy a různé výchovné přístupy. Na rozdíl o něj ale tady nejsou vztahy tak vyhrocené a pohnutky všech postav jsem celkem chápala. Dětské vyprávění zase vyvolávalo vzpomínky na nejstarší autorčinu knihu Zmizet.

Nejlepší pro všechny mi v porovnání s ostatními autorčinými romány přišlo asi nejnudnější, hlavně proto, že příběh i postavy jsou vlastně docela normální. Neděje se jim nic zas tak neobvyklého, nejsou nesmyslně umanuté. Díky čtivému stylu jsem román přečetla za pár dní, ale že bych si z něj sedla na zadek tak jako třeba z Marty v roce vetřelce, to tedy vůbec. Což pouze znamená, že ho neocením pěti, ale jen čtyřmi hvězdičkami. Pokud budou další romány stejné, asi se na ně nebudu už tolik těšit, ale přečtu si je asi vždycky.

Závěrečné hodnocení:

Jiří Hájíček - Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku

Milý čtenářský deníčku,

Hájíčkovy povídky nejsou tak skvělé jako jeho romány, ale protože Dešťová hůl je v knihovně stále nedostupná, vzala jsem za vděk i jeho sbírkou povídek.

zdroj: goodreads.com

Můj problém s povídkovými knihami je, že než se pořádně zaberu do děje a poznám postavy, povídka skončí, následuje další, podobná a nakonec se mi všechny slijí do jedné šedivé mlhy. Výhoda této sbírky je, že je rozdělená do několika částí a povídky v nich se odehrávají v jedné vesnici, navíc mají podobné téma.

Typickým znakem těchto povídek je, že se v nich nic moc nestane. Většinou popisují nějaké běžné trápení obyvatel českého venkova v osmdesátých a devadesátých letech minulého století. Stařík, který chce odčinit křivdu, ale ten podvedený už je mrtvý, mladík zamilovaný do hospodské, která o něj pohledem nezavadí, nebo generační střet v bývalém rodinném sadu.

Většina čtenářů takové povídky musí považovat za nudné. Mně se ale kupodivu líbily. Vesnické problémy mají úplně jinou atmosféru než ty měšťácké, neřeší politiku, válku, ale zabývají se tím, co je tady a teď a jak se to v posledních letech tolik změnilo. Vztah k půdě a vůbec vesnici, kde každý zná každého, definuje životní postoj tolik odlišný od toho, ve kterém žiju já.

Samozřejmě mám radši Hájíčkovi romány, ale jeho povídky na mě zapůsobily a myslím, že na rozdíl od většiny jiných sbírek, na tuhle si budu ještě aspoň nějaký čas pamatovat. Ale rozhodně není pro každého.

Závěrečné hodnocení: 

čtvrtek 8. března 2018

Pasi Ilmari Jääskeläinen - Magický průvodce městem pod pahorkem

Milý čtenářský deníčku,

konečně jsem se zapojila do čtení společné knihy v československém klubu na Goodreads. Právě teď se čte Magický průvodce městem pod pahorkem. Od stejného autora jsem četla jeho známější román Literární spolek Laury Sněžné, o kterém si určitě pamatuješ, že se mi moc nelíbil. Magický průvodce dopadl podobně.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdina Ollie pracuje jako šéf malého nakladatelství a právě prochází krizí středního věku. Po Facebooku kontaktuje svojí kamarádku z dětství, která právě vydala světový bestseller Filmový průvodce životem. Právě píše další knihu a rozhodne se, že ji vydá v Ollieho nakladatelství. A protože se jedná o průvodce jeho městem, přijede osobně zjistit, jak moc se od dětství změnilo.

Finské podivno. Tohle označení dal románu nakladatel a já potvrzuji, že ho skvěle vyskytuje. Nechci moc prozrazovat, tak nebudu příliš konkrétní. Stejně jako v Literární spolku i tady se hrdina vrací do dětství a postupně čtenáři odhaluje, co zvláštního se stalo v tajných chodbách pod městem, které na člověka působí jako zvláštní halucinogenní droga, ale po jejichž opuštění si nikdo na nic nevzpomíná.

Pod nánosem bizarních okolností se podle mě musí skrývat nějaký skutečný problém, ke kterému se autor vyjadřuje. Hodně mluví o krizi středního věku a o vyrovnání se s minulostí. Jako hlavní prostředky v překonání těchto obtíží slouží Facebook a Filmový průvodce životem, který patří do kategorie příruček o osobním rozvoji. Možnosti obojího vyhnal autor do extrémů a přijde mi, že tím problém čtenáři spíš zastřel, než že by ho neotřele zvýraznil.

Nejoriginálnější mi na knížce přišel konec. Tedy vlastně dva konce. Jeden je vytištěný v knize, druhý si čtenář může dohledat na stránkách nakladatelství. Jeden je dramaticky "filmový", druhý sentimentálně facebookový. Až tam jsem snad trochu pochopila, co tyto dva přístupy znamenají a jak se vlastně projevovaly celou dobu v knize.

Kniha pro mě končí někde na hraně mezi dvěma a třemi hvězdičkami, kvůli originálnímu konci jsem se slitovala a dala jí ty tři. Hlavní nedostatek vidím v tom, že vlastně nevím, komu bych ji doporučila. Možná těm, co rádi čtou severské detektivky? Pro běžného čtenáře sci-fi a fantasy je příliš uhozená a komplikovaná, pro někoho, kdo má rád knihy o lidech a jejich problémech, je v ní zase až příliš podivností. Jsem zvědavá, kdo z členů klubu na Goodreads se v ní našel.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 5. března 2018

Herman Melvill - Bílá velryba

Milá čtenářský deníčku,

za únorový kredit jsem si pořídila audioknihu Bílá velryba. Jde sice o zkrácenou verzi původního románu Hermana Melvilla, ale zkratka trvající necelých sedm hodin dává tušit, že všechno podstatné se do ní vešlo.

zdroj: audioteka.cz
Interpret Miroslav Středa líčí Izmaelův příběh hlubokým hlasem, pískot velryb a křik racků odděluje jednotlivé kapitoly. Z knihy byly vyškrtnuty asi hlavně dlouhé pasáže o biologii velryb, filozofické úvahy, popisy postav, ale myslím, že chybělo i několik z devíti setkání s ostatními velrybářskými loděmi. Navzdory tomu bych řekla, že zkrácená verze zachovala původní vyváženost díla a nic skutečně podstatného nechybělo. Navíc, kdo by dnes četl originální bichli, snad jen nebohý student střední školy, kterého k tomu donutila náročná učitelka literatury.

Zároveň ale musím uznat, že takto zkrácená ztrácí kniha původní sílu a po doposlouchání jsem moc netušila, proč je považována za tak revoluční v rámci americké literatury. Na wikipedii jsem se dočetla, že originál přetéká shakespearovským jazykem, patří mezi vrcholná díla romantismu a biblickými paralelami ze sebe dělá potravu pro literární intelektuály. Z toho, co jsem slyšela, si dokážu představit, jak asi originál vypadá, ale kdybych ho neznala, připadala by mi Bílá velryba spíš jako kniha pro mládež v poličce po boku verneovek a májovek.

Nejslabší mi přišel zdlouhavý úvod, ve kterém hlavní hrdina do nekonečna rozebírá ubytování, jak se musí o postel dělit s filipínským harpunářem, jak hledal loď a jak se domlouval se dvěma kapitány, kteří vlastně kapitány nebyli. Samotná velrybářská výprava zabírá vlastně asi jen třetinu nahrávky.

Nedávno vyšla Bílá velryba i jako komiks (s názvem Moby Dick). Předpokládám, že se bude více soustředit na dramatický příběh, takže se po něm asi podívám a doplním si svoje znalosti. Ale předlohu opravdu číst nebudu. Ta by ode mě získala nejvíc tři hvězdičky. Dokonalé zpracování audioknihy jí jednu hvězdičku přidá.

Závěrečné hodnocení:

středa 28. února 2018

Kazuo Ishiguro - Soumrak dne

Milý čtenářský deníčku,

k Vánocům a k svátku jsem dostala předplatné na Audiolibrix. Díky němu si každý měsíc můžu vybrat jednu audioknihu za jeden kredit. Začala jsem hned v lednu Soumrakem dne od laureáta Nobelovy ceny Kazua Ishigury.

zdroj: alza.cz
Kazua Ishiguru jsem znala už dávno před tím, než získal Nobelovu cenu. Nejdřív jsem od něj četla Neopouštěj mě, později Malíře pomíjivého světa. Na Soumrak dne jsem se chystala už dlouho, takže když jsem zjistila, že ho vydali jako audioknihu neváhala jsem, a první kredit utratila za něj.

Přednes Jana Vlasáka, hudební předěly a vůbec všechno, co se dá na audioknize vymyslet, bylo naprosto bezchybné. popíšu ti tedy zejména knihu jako takovou.

Stárnoucí majordomus pan Stevens vypráví o tom, jak před druhou světovou válkou sloužil u lorda, který byl ve zpětném pohledu hodnocen jako fašistický kolaborant. Nyní je jeho pánem mladý Američan, který koupil celé sídlo v nařízené aukci. Právě teď je na cestě za bývalou komornou slečnou Kentonovou, která se, jak se postupně ukazuje, mohla stát jeho ženou, kdyby si její pozornosti pan Stevens všiml, místo toho, aby pořád jen myslel na správně vyleštěný příbor.

Autor podle mě skvěle vystihl styl, jakým by upjatý, pokrytecký majordomus rekapituloval svůj život. Je až neuvěřitelné, jak necitlivý byl k potřebám ostatních. Působí jako robot, kterého se nedotkne ani smrt vlastního otce. Na jednu stranu ho člověk může obdivovat, protože by skutečně lepšího sluhu nenašel, ale na druhou stranu, možná je lepší zaměstnávat člověka s podobnými názory, než někoho zcela bez názoru a empatie.

Jak je mým zvykem, po doposlouchání knihy jsem si pustila film, ve kterém hlavní roli ztvárnil Anthony Hopkins a role slečny Kentonové se zhostila Emma Thompsonová. Překvapilo mě, že v něm nechybí žádný důležitý moment z knihy a celkově si zachoval veškerou atmosféru ze své předlohy a nedopustil se žádné zjednodušující zkratky. Obdivuhodné!

Moje hodnocení končí na pěti hvězdičkách. Samotné téma možná není tak zajímavé, ale jeho zpracování je dokonalé, takže nemám důvod sahat po nižší známce.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 26. února 2018

Alena Mornštajnová - Slepá mapa

Milý čtenářský deníčku,

na Kosmasu byla v akci e-kniha Slepá mapa, prvotina Aleny Mornštajnové, autorky Hany, kterou jsem nedávno dočetla a moc se mi líbila. Proto jsem neváhala, zakoupila a ihned přečetla. Teď ještě splašit Hotýlek, a budu ji mít kompletní.

zdroj: goodreads.com
V podstatě je Slepá mapa Haně dost podobná. Opět jde o příběh české rodiny z nedávné minulosti. Zatímco Hana se soustředí jen na druhou světovou válku a čas krátce po ní, Slepá mapa vypráví osudy tří generací rozkročené přes celé dvacáté století.

Příběh začíná v pohraničí, kam Anna utekla od rodiny se svým manželem, protože jejich sňatek matku zrovna nepotěšil. Většina knihy se věnuje osudu její dcery Alžběty. Snaží se uspět jako dámská krejčová, ale nezastavitelný tok dějin jí neustále hází klacky pod nohy. Komplikované poměry v českém pohraničí před válkou vrcholí jejím útěkem do vnitrozemí. Za války na módu nejsou prostředky, a tak pracuje jako uklízečka. Aby unikla totálnímu nasazení, vdá se za kamaráda z dětství. Po válce sice vybuduje úspěšný salon, ale komunisti ho pochopitelně zabaví. V tu chvíli se autorka přesouvá k poslední z rodu Anežce, která v režimem svázaném prostředí nemůže studovat umění a končí jako zdravotní sestra v místní léčebně. Věčně nešťastná, ustrašená žena proplouvá životem a postupně přestává doufat, že se pro ni kdy něco změní.

Uf, nerada ti, deníčku, popisuji celý děj, ale u téhle knihy to jinak nešlo. Mornštajnová sama se označuje za spisovatelku příběhů. Ty tvoří páteř jejího díla, které konfrontuje běžné hrdiny s událostmi jejich doby. Neustále poukazuje na to, že nebýt nepříznivých okolností, všechno mohlo dopadnout jinak a kdyby se papalášové neustále nepřeli o moc, obyčejní lidé by mohli žít docela šťastně.

Oproti Haně je vidět, jde o prvotinu. Příběh vyniká nad charaktery a některé postavy působí příliš schematicky. I tak je neuvěřitelné, kolik toho autorka na třista stránek vmáčkla. Nejde o nic hlubokého, každý příběh by se dal vzít a zpracovat v samostatném románu, ale právě nezastavitelnost dějin a to, že jediný den změní osud na další desítky let, dává románu jeho výjimečnost.

Závěrečné hodnocení:

Petra Dvořáková - Já jsem hlad

Milý čtenářský deníčku,

Petra Dvořáková je pro mě vedle Petry Soukupové zázrak současné české literatury. Četla jsem její Sítě a Proměněné sny, o obou jsem ti už psala. Teď jsem si koupila její poslední knihu pro dospělé, kterou jsem ještě nečetla. Jedná se o její zpověď o boji s mentální anorexií.

zdroj: goodreads.com
Už když jsem četla Sítě pustila jsem si 13. komnatu, ve které autorka mluví o všem, co ji v životě potkalo. A nebylo toho málo. Nejdříve jako patnáctiletá vstoupila do kláštera. Později odešla, brzy se vdala, ale manželství nebylo šťastné. Do toho její syn onemocněl leukémií. Osud s ní smýkal ode zdi ke zdi a ona měla pocit, že jediné, nad čím má moc, je jídlo. A odepřít si ho jí přinášelo uspokojení. Jediné, kterého byla schopná v danou dobu dosáhnout.

Jako každá nemoc duše, ani mentální anorexie nemůže být líčena jen sama o sobě. Knížka tedy postupuje pomalu od začátku autorčina života a v každé fázi upozorňuje na ty kousky, ze kterých se nakonec zákeřná nemoc poskládala dohromady. Kdyby je zpracovala formou románu, čtenář by si řekl, že tolik utrpení a podivných rozhodnutí nemůže normální člověk za jeden život stihnout. Upřímnost zpovědi jí dává sílu a jedinečnost mezi knihami na podobné téma.

Oceňuji autorčinu odvahu všechno napsat a publikovat. Přiznává, že práce na knize pro ni byl způsob, jak se vyrovnat s dosavadním životem. Navíc tím, že se u ní nemoc projevila až v dospělosti, působí originálně mezi typickými příběhy náctiletých holek, které se hladověním snaží přiblížit ikonám, které znají z módních časopisů, a dosáhnout uznání okolí.

Pokud by ale knihu vzal do ruky obyčejný čtenář, asi ho příliš nezaujme. Zpověď je autentická, ale to také znamená neučesaná. Autorka trochu přeskakuje a neustále předbíhá. Dokola opakuje, co pro ní hlad znamenal, jak komplikovaný měla vztah s matkou, jak se plácala v intimním životě s manželem. Zmíněná 13. komnata poskytne v podstatě stejné informace, ale v mnohem uhlazenější formě. Takže doporučuji jen skutečným fanouškům autorky nebo lidem s hlubokým zájmem o ženskou duši týranou hladem. Pro ostatní jsou na trhu určitě lepší knihy se stejným tématem.

Závěrečné hodnocení: 

John Green - Papírová města

Milý čtenářský deníčku,

John Green je populární autor romantické literatury pro mladé. Papírová města se tak náhodou povalovala v knihovně na poličce s dnes vrácenými knihami, tak jsem si řekla, proč je nezkusit.

zdroj: goodreads.com

Od začátku jsem měla pocit, že příběh odněkud znám. Nejdříve pomsta bývalým kamarádům a spolužákům a potom útěk, který mapují záhadné stopy roztroušené na různých místech v okolí. Vypraveč a hlavní hrdina v jednom začne pátrat po své zmizelé kamarádce, kterou asi miluje a rozhodně se o ní bojí. Zmizela už párkrát před tím, ale tentokrát si vybrala přímo jeho, aby ji našel.

Důvod, proč se mi příběh zdál povědomý, neznám. Jsem si téměř jistá, že jsem knížku dřív nečetla. Takže jsem musela vidět film. Ale kdybych na něj šla do kina, to bych si pamatovala. A na to, aby ho dávali v televizi je trochu moc nový, ne? Prostě záhada.

Asi i proto mě knížka moc nebavila. Pamatovala jsem si hlavně konec a přišlo mi, že hlavnímu hrdinovu trvá strašně dlouho, než se prokouše ke správnému řešení. Všichni hrdinové jsou střiženi podle typických šablon amerických teenagerů. Pár outsiderů, místní barbie, partička šikanující ostatní spolužáky a samozřejmě nechybí inspirativní učitelka angličtiny. Prostě nic nového, nic originálního.

Skončíme opět na třech hvězdičkách, i když ke dvěma je tentokrát opravdu jen krůček. Prosvištěla jsem knihou za pár odpolední, ke konci jsem se opravdu nemohla odtrhnout, zcela výjimečně jsem u ní neusnula ani v době poobědové pauzy na gauči, ale že bych si z ní odnesla něco jiného než příjemně strávené odpoledne, to se říct nedá. Snad až na to, že jsou v ní zmíněny Stébla trávy od Whitmana, které bych si tím pádem mohla v rámci čtenářské výzvy 2018 přečíst.

Závěrečné hodnocení: 

Aimee Benderová - Zvláštní smutek citronového koláče

Milý čtenářský deníčku,

přiznávám se, že Zvláštní chuť citronového koláče jsem úplně nepochopila. Románová rodina, jejíž členové mají neobyčejné schopnosti, které je ale spíš obtěžují, než že by jim přinášely něco dobrého, mi nebyla moc sympatická.

zdroj: goodreads.com
O svém životě vypráví nejmladší členka rodiny, devítiletá Rose. Vše začíná tím, že jednoho dne začne z jídla cítit pocity jeho tvůrce. Pozná, že maminka je šíleně smutná, prodavač v pekařství svou práci nesnáší a kuchařka ve školní jídelně ztratila naději na lepší budoucnost. Proto začne raději vyhledávat jídlo z továren, ke kterému se lidská ruka ani nepřiblížila. Jak stárne, zjišťuje, že i její bratr je poněkud zvláštní a tatínkův strach z nemocnic také není úplně bezdůvodný.

Pokud by člověk bral příběh doslova, nic moc by si z něj nevzal. I když jednou nebo dvakrát čtenáře děj překvapí, většinou plyne tak nějak samozřejmě, jako život každého z nás. Rose dospívá a hledá práci a přemýšlí, jak naplnit svou existenci. Podivné schopnosti jsou nedílnou součástí běžného dne, ale všichni je skrývají a snaží se žít tak, aby o nich nikdo nevěděl, aby je moc neobtěžovaly.

Musela jsem hledat nějaké poselství mezi řádky. Že by schopnosti představovaly paralelu k postižení nebo nějaké zákeřné nemoci? Možná. Pak je ale strašně smutné, že si o tom v rodině nepovídají a nesdílejí své utrpení. To je vůbec výrazný rys jejich soužití. Sice se scházejí denně na večeři, snaží se vyjádřit si podporu v pracovních nebo školních záležitostech, ale to je všechno. O pocitech se vůbec nebaví, dá se říct, že před nimi utíkají.

Osamělost, melancholie a neschopnost změnit to, čím se člověk narodil. Většina podobných knih je naplněna nadějí a cílevědomým jednání postav, které se snaží osud změnit a dosáhnout štěstí. Hrdinové, které stvořila Benderová, spíš přežívají a pokud se v jejich životě něco zlepší, je to výsledkem spíš náhody než nějakého záměrného chování. To vlastně odpovídá tomu, jak se věci dějí ve skutečném životě, ale číst o tom mě moc nebavilo. Na druhou stranu autorčin styl je tak originální, že jsem neodolala a v knihovně si půjčila její další román. Tak uvidíme, jestli tentokrát odhalím víc.

Závěrečné hodnocení: