úterý 5. června 2018

Ruta Sepetysová - V šedých tónech

Milý čtenářský deníčku,

při čtení Lásky mezi řádky jsem posbírala síly na další válečný román Ruty Sepetysové V šedých tónech. Po Soli moře jsem čekala další srdcervoucí válečný horor, ale nakonec mi to nepřišlo tak strašné, přestože popisované utrpení bylo asi mnohem horší a hlavně delší než to, které zažili hrdinové Soli moře.

zdroj: goodreads.com

Příběh se točí kolem jedné litevské rodiny, která byla po ovládnutí Litvy Stalinem deportována na Sibiř. Autorčin otec před podobným osudem utekl do Amerika a i proto jí osudy lidí z této doby a části světa fascinují.

Čtenář sleduje cestu rodiny vlakem, ze kterého každý den vyhazují další a další mrtvoly lidí, kteří transport nepřežili. Po mnoha týdnech se dostanou do jakéhosi kolchozu, spí v chatrči, pracují do úmoru a dostávají jídlo, které jim k přežití nemůže stačit. Později je deportují ještě dál, víc na sever, kde jejich příběh po chvíli autorka opustí a v poslední kapitole ještě poukáže na to, že i když se někteří ze Sibiře vrátili, nemohli o svých zkušenostech mluvit a žili dál pod ruskou nadvládou až do rozpadu Sovětského svazu na začátku devadesátých let.

Ruta Sepetysová opět vybrala z evropských dějin často opomíjenou kapitolu. Sice není tajemstvím, že Stalin spoustu obyvatel Pobaltí deportoval a zotročil, ale i když v jeho lágrech zemřelo více lidí než v těch Hitlerovských, oproti židovskému holocaustu se o nich skoro nemluví, při tom byly stejně příšerné.

Román není tak dlouhý jako Sůl moře, opět se velmi dobře čte, ale myslím, že je znát, že jde o autorčin první román. Postavy nejsou tak dobře vykreslené a mně se dařilo si od nich držet mnohem větší odstup než od těch v Soli moře. Proto knihu neocením nejvyšší známkou, ale za přečtení určitě stojí.

Závěrečné hodnocení: 

Jodi Picoultová - Láska mezi řádky

Milý čtenářský deníčku,

musela jsem si dát nějakou oddechovku. Zvolila jsem Lásku mezi řádky, tedy dívčí román o holce, která se zamiluje do románového prince, mluví s ním a snaží se ho osvobodit z věčného opakování jeho knižního příběhu. Četlo se to samo, ale jinak to bylo o ničem.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdinka Delilah si pořád dokola čte jednu dětskou pohádku. Jednou si všimne, že se na jejích ilustracích něco změnilo. Postupně začne komunikovat s princem, který se v knize cítí uvězněn a rád by se dostal pryč. Společně zkouší různé způsoby, jak ho dostat do skutečného světa, a do poslední chvíle čtenářka neví, jestli se jim to podaří. Ale je to pohádka...

Nápad samotný se mi zdá docela originální. Jeho zpracování už je horší. Slavná Jodi Picoultová psala román se svojí dcerou, která za ní s námětem přišla. Některé věty mi přišly poněkud nemotorné, jako ze slohové práce žáka základní školy. Ale nejvíc mi vadil celkový koncept propojení knižního a skutečného světa. Věci z něj se sem dostanou jako shluk písmen nebo placaté obrázky. A v knize se zároveň listuje, postavy se zachytávají písmenek, ale při tom fungují i jako ve skutečném trojrozměrném světě. No moc jsem to nepobrala.

Také věčné pokusy příběh změnit, někoho přimalovat nebo odmalovat... Všechny pokusy byly tak naivní a ani ten poslední mi nepřišel nijak geniální. Závěr je vůbec takový nedotažený, jako kdyby zazvonilo na konec hodiny a milá autorka-žákyně nestihla svůj sloh dokončit.

Existuje i druhý díl a je pro mě naprosto nepochopitelné, proč v Čechách vyšel před tím prvním. Asi ho zkusím, říkám si, že bude více o společném soužití a problémech než o hloupoučkém vysvobozování, takže by mohl být lepší, ale zase tolik tomu nevěřím. Nicméně na dvoudenní odpočinek to bude akorát.

Závěrečné hodnocení: