21/01/2021

Zuzana Dostálová - Soběstačný

Milý čtenářský deníčku,

tak tohle byla pecka! Skvělý příběh vyprávěný z různých úhlů o celkem normálním, ale zároveň dostatečně dramatickém osudu.

zdroj: goodreads.com

Citát: Srdce se mi rozbušilo. Teď přijde a zastaví mi vodu. Poslední dobou to dělá, že prý nejsou peníze. Stojí za mnou hubuje, i když mám v puse třeba pastu nebo namydlené ruce. Je z ní jiná máma.

Nejlepší scéna: Když děda pořád dokola tvrdí, že je soběstačný, ale ve skutečnosti už opravdu potřebuje pomoc. A to, jak se o něj Štěpán stará a bojí, když je ve škole.

Nejhorší scéna: Když se Štěpánova máma nedokáže sblížit s mužem, který o ni opravdu stojí.

Zajímavost o knize: Autorka ji napsala na základě vyslechnutého rozhovoru mezi otcema synem v tramvaji. Kromě toho jsem se dočetla v jednom rozhovoru, že tatínkovo hipsterství je v knize symbolem jisté osobnostní povrchnosti. V 80. letech by to byl vekslák, před dvaceti lety podnikatel s kravatou a kufříkem. To se mi zdá skutečně trefné.

Zajímavost o autorovi: Její prarodiče byly v koncentračním táboře a její tatínek se za války musel rok skrývat ve sklepě.

Zásadní myšlenka: Zkoumání soběstačnosti ze všech stran. Patnáctiletý Štěpán se kvůli rodičům musí starat o sebe, jeho dědeček o soběstačnost přichází. Maminka je sice dospělá, ale bez financí od bývalého manžela se jen horko těžko postará o sebe a syna. 

Můj názor: Za mě bylo v knize ideální množství tragédií a osudových zvratů. Nepřišla mi překombinovaná, hodně jsem o tom přemýšlela v souvislosti se poslední zoufale obyčejnou Soukupovou. Dokonale vylíčila, jak nová partnerka umí postupně otce odříznout od původní rodiny. Štěpánův vývoj od jedenáctiletého dítěte k skoro dospělému šestnáctiletému mladému muži se mi zdál velmi věrohodný. Já prostě nemám co vytknout!

Podobné knihy: Zmizet, Nejlepší pro všechny (Petra Soukupová), Vrány (Petra Dvořáková), Rekonstrukce (Viktorie Hanišová)

Hodnocení: 

Chimamanda Ngozi Adichieová - Milá Ijeawele

Milý čtenářský deníčku,

Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních je taková feministická jednohubka. Obsahuje skutečně praktický návod na výchovu dětí ve feministickém duchu a zároveň tím upozorňuje na nejčastější projevy genderové nerovnosti, která nás formuje už od útlého věku.

zdroj: goodreads.com


Citát: Menstruace není nic, za co by se žena měla stydět. Je to normální, přirozená věc, a kdyby nebylo menstruace, nebyli by ani lidé. Vzpomínám si, jak jeden chlap prohlásil, že menstruace je jako exkrement. V tom případě ale posvátný exkrement, řekla jsem mu, protože nebýt menstruace, tak bys tady teď přede mnou nestál. (Tady s autorkou moc nesouhlasím, myslím, že menstruace by neměla být společenské tabu nebo dokonce stigma, ale zároveň jí považuju za něco přesně tak přirozeného a nechutného jako močení nebo kálení).

Nejlepší scéna: Popis toho, že manželství by nemělo být nejvyšším cílem dívky, když není nejvyšším cílem pro chlapce.

Zásadní myšlenka: Pokuch chceš něco zakázat nebo naopak vnutit holčičce, zamysli se, jestli bys to zakázala/vnutila i klukovi. A samozřejmě i obráceně!

Něco pro mě nového: Důležitost vzorů v okolí. Pokud bude mít dítě v okolí muže, který šel na rodičovskou, nebo ženu, která pracuje jako ředitelka firmy, bude se mu to zdát normální.

Můj názor: Jde o přímočarý návod a hnidopich v něm najde spoustu chyb a názorů vyvedených zbytečně do extrému. Ti, kteří feminismem opovrhují, tady jistě najdou spoustu munice pro jeho kritiku, ale ti, kteří s ním souhlasí, dostanou seznam nejdůležitějších věcí, na které by si měli ve výchově a vůbec v pohledu na svět dát pozor.

Podobné knihy: Jak být ženou (Caitlin Moranová), Feministky nenosí růžovou (Scarlet Curtis)

Hodnocení: 

N. K. Jemisinová - Brána z obelisků

Milý čtenářský deníčku,

už mám knížku trošku v mlze, protože právě teď čtu třetí, tedy poslední, díl a v hlavě se mi míchají dohromady, protože na sebe přímo navazují. Oproti prvnímu dílu už jsem si zvykla na trochu moc feministicko-rasistický svět, takže jsem se mohla plně soustředit na děj. Vyprávění je tentokrát naprosto přímočaré a pro mě tedy čtivější.

zdroj: goodreads.com


Citát: „Hele, v kolika dalších spolech by mě nechali žít, kdyby se dozvěděli, co jsem zač?“ Zavrtíš hlavou. „Bylas jim užitečná. Stejně jako císařští orogénové.“ Ale být někomu užitečný není totéž jako být mu roven.

Nejlepší scéna: Když náčelnice - orogéna zabije jiného orogéna, který v zdánlivé sebeobraně zabil někoho jiného, aby dokázala zbytku vesničanů, že orogénům nenadržuje.

Nejhorší scéna: Když jednoho člověka napadnou brouci, kteří ho zaživa vaří.

Zajímavost o autorovi: V doslovu píše, jak těžké pro ní je psát sci-fi trilogii. Přišlo mi to zvláštní, nakonec to asi chápu, ale já osobně bych to do závěru svojí vysněné knihy nepsala.

Zásadní myšlenka: Ze všech stran rozebírá rasismus. Líbí se mi, že má formální i hanlivé slovo pro nenáviděnou rasu. Skvěle vylíčila, jak se vesnice, ve které žijí všichni společně v míru, může velmi snadno rozdělit podle rasové hranice a jen těsně uniknout vzájemnému vyvražďování.

Můj názor: Příběh byl mnohem přímočařejší, snadnější na čtení, užila jsem si ho. Je tu víc lokální politiky, odkrývají se zásadní skutečnosti a vůbec celé to má víc atmosféru normálního fantasy románu, už z toho tak nekape politická angažovanost a příběh nepůsobí tak žensky. Za mě rozhodně lepší než první díl, ale možná jsem si jen zvykla.

Podobné knihy: Páté roční období (první díl série), Pohřbený obr (Kazuo Ishiguro), série Poutníci (Becky Chambersová)

Hodnocení: 

Louis de Bernières - So much life left over

Milý čtenářský deníčku,

román navazující na Prach, který se snáší ze snů do češtiny zatím přeložen nebyl a pokud vím, ani se k tomu nikdo nechystá. V knihovně se mi povedlo sehnat pokračování aspoň v angličtině. Bála jsem se, že si knihu kvůli jazyku neužiju, ale opak byl pravdou.

zdroj: goodreads.com


Citát: (Daniel:) "Then we have to say goodbye." (Samadara, his Ceylon lover:) "We don't have. You chose it." "I never chose it. It's been imposed on us." "You cannot be imposed upon unless you chose it," said Samadara gently, her anger having suddenly died away. 

Nejhorší scéna: Narození Rosiina zmrzačeného dítětě.

Zajímavost o knize: Právě vychází třetí a poslední díl!

Něco pro mě nového: Zaujal mě popis přátelství Daniela a německých zajatců z první světové války, jak spolu ve třicátých letech začali v Německu podnikat, ale před válkou se trochu ve zlém rozešli, protože se z nich stali přesvědčení nacisti.

Můj názor: Měla jsem pocit, že mimo Daniela jsou ostatní postavy sledovány jen okrajově, v předchozím dílu jich autor zvládl vykreslit víc. Také mě mrzelo, že se Daniel odstěhoval tak brzo z Ceylonu, těšila jsem se hlavně na líčení místních reálií. Jedinou opravdovou výtku mám vůči postavě Rosie, která nekompromisně brání Danielovi v setkávání s dětmi. Možná se jí narodilo mrtvé dítě, možná byla věřící křesťanka a nechtěla už po dětech s Danielem spát, ale proč mu proboha nechtěla půjčovat děti?! Nemám pocit, že by autor tenhle její postoj čímkoliv podložil.

Podobné knihy: Prach, který se snáší ze snů (první díl této série), K otevřenému nebi (Antonio G. Iturbe)

Hodnocení: 

16/01/2021

Shrnutí roku 2020 a předsevzetí do 2021

 Milý čtenářský deníčku,

další rok je pryč! Teď bych se za ním ráda trochu ohlédla a zamyslela se, co budu jako čtenářka dělat v tom následujícím.

Obecné hodnocení

Chtěla jsem přečíst 52 knížek a dokonce jsem zvládla o dvě víc, to mi udělalo radost. Kromě toho jsem se rozhodla neplnit žádnou další výzvu a obecně mi to nechybělo. Jen úplně na konci roku jsem se nechala strhnout Book's calling a byla jsem nadšená, protože jsem díky ní přečetla první mangu, koukla na pěkný film a přečetla si trošku poezie.

Tím se také dostávám k tomu, že jsem v poslední době začala sledovat spoustu čtenářů na Instagramu. Kromě asi dvou, tří uživatelů se mi zatím nejvíc líbí kanály Kosmasu a Arga, což mě samotnou překvapuje.

Také jsem začala poslouchat literární podcasty a díky nim i spoustu další podcastů na jiné témata. Nejlepší je Liberatura, baví mě Do slov, ale ten teď skoro nevychází, a užila jsem si i většinu epozod V chapadlech murmuru. Zkoušela jsem i nějaké další, ale většinou mi připadají jako povrchní náctiletá dojmologie a tou čas ztrácet nechci.

Chtěla jsem také číst víc autorů, kteří nepíšou česky nebo anglicky a vlastně žádným hlavním světovým jazykem. Tak to se mi myslím opravdu nepovedlo.

Nejlepší kniha

Přečetla jsem spoustu skvělých knih, ale teď koukám, že jsem žádné nedala pět hvězdiček! Takže místo nejlepší knihy asi zvolím nejlepší spisovatelku a tou se pro mě jednoznačně stala Delphine de Vigan. všechny tři knížky, co jsem četla (Noc nic nezadrží, Pouta, Vděk), jsem zhltla a každou si i po mnoha měsících docela dobře pamatuju. Kromě toho bych do síně slávy 2020 vyzdvihla ještě Sedm dní ve světě umění, tedy skvělou sadu reportáží z prostředí současného umění.

Nejhorší kniha

Podle hvězdiček mi tak jednoznačně vychází Oba na konci zemřou a i s téměř ročním odstupem potvrzuji, že to bylo strašně moc špatný ve všech myslitelných ohledech.

Předsevzetí

Opět chci přečíst 52 knížek, myslím, že je to tempo, které odpovídá tomu, jak v knihách ráda bydlím. Občas jen pár dní, ale jindy se začtu na dva i tři týdny do nějaké bichle a nemusí mě stresovat, že kvůli tomu budu ve skluzu.

Letos bych se chtěla víc zaměřit na naučnou literaturu. Většinou nepřečtu víc než dvě, tři za rok. Chtěla bych to posunout aspoň na deset.

A nakonec jsem přemýšlela, jestli nějak změním tvojí podobu, deníčku. Mám opravdu málo času a hodilo by se mi, kdyby mi každý příspěvek trval třeba max 15 minut a ne nejmíň půl hodiny. A taky si chci konečně zapisovat citace! Takže od příští knihy asi přejdu na "tabulkový" systém, tedy že budu mít několik kategorií, které budu moci vyplnit během několika minut. Ale možná zjistím, že mi to nevyhovuje a znovu se vrátím k souvislému textu. Uvidíme.

Těším se na další rok s tebou :-*

Petra Dvořáková - Vrány

 Milý čtenářský deníčku,

poslední knihou loňského roku se pro mě staly Vrány. Opravdu jsem se na ně těšila a vlastně nevím, proč jsem se k nim dostala až za tak dlouho. Asi proto, že podle názvu jsou až na konci abecedy a tedy i na konci seznamu v mojí elektronické knihovničce.

zdroj. goodreads.com

Já mám Dvořákovou prostě ráda. V rozhovoru jsem ji slyšela říkat, že by chtěla psát jako Soukupová a myslím, že minimálně posledními dvěma romány se jí to daří. Hledá si podobné náměty a také se snaží popsat vnitřní život postav. Její jazyk ale není tak úsporný jako Soukupové.

Na Vránách mě zaujaly nejvíc dvě věci. První byla neschopnost učitelů snadno proniknout do domácích poměrů žáků a pomoci jim. Jejich vztah musí být tak trochu výjimečný, aby mělo dítě odvahu se svěřit. Druhou byla malichernost některých problémů, které bránily hlavní postavě prolomit ticho, a její dětské způsoby řešení. Zároveň se mi zdály velmi uvěřitelné.

Dávám čtyři hvězdy, na tu pátou chyběla věrohodnější postava matky. Přišla mi příliš krutá k jedné dceři, nezdá se mi, že by ji tolik nesnášela jen kvůli tomu, že si po sobě neumí uklidit. Jinak jsem ale knihu přečetla jedním dechem a doufám, že mi třeba jednou pomůže víc porozumět nejen vlastním dětem.

Závěrečné hodnocení: 

07/01/2021

Klára Vlasáková - Praskliny

 Milý čtenářský deníčku,

od téhle knihy jsem čekala hodně. Mluvilo se o ní jako o jasném kandidátovi na příští Magnesii Literu a skvělém příkladu moderního sci-fi. Nakonec se z ní vyloupla opravdu zajímavá knížka, ale nemůžu říct, že bych ji úplně pochopila.

zdroj: goodreads.com

Schválně jsem si nehledala nic o ději, věděla jsem jen, že autorka rozebírá reakci společnosti na náhlé objevení netečné koule. Čekala jsem něco jako Piknik u cesty, ale v Prasklinách je koule nakonec nechaná úplně stranou. Vlastně se musím přiznat, že její roli v příběhu jsem moc nepochopila, respektivě se mi nezdá pravděpodobné, že by tak výrazným způsobem společnost opravdu změnila. Mnohem zásadnější mi přišel faktor klimatické změny, ale ten autorka popisuje spíš jako kulisu než příčinu čehokoliv.

Lidé najednou mají větší potřebu pátrat po smyslu života a ve stejné chvíli se jim třeba kvůli ztrátě zaměstnání ten jejich dosavadní hroutí. Čtenář sleduje asi pět hlavních hrdinů, každý je jiný, ale projevy se mi zdály dost podobné. A tady přichází hlavní problém, který jsem měla při čtení. Nedokázala jsem se soustředit na jednotlivé linky, nedokázala jsem je od sebe skoro odlišit a většina souvislostí mi unikala.

Například postava Kristýny pro mě byla naprosto nepochopitelná. Malá hoka, která chce strašně moc vidět kouli, ale její reakce je podivná, pak najednou skočí pod auto, pak najednou nemůže spát, pak zase spí pořád, má noční můry a pak je zase chvíli normální. A vlastně po pár dnech od přečtení ani netuším, v jakém se jí to dělo pořadí a jak nakonec dopadla.

Dávám čtyři hvězdičky, protože myšlenky v knize obsažené jsou důležité a nutily mě přemýšlet. Nicméně jejich propojení do románu a vykreslení jednotlivých postav se mi zdálo zmatené a vlastně jsem si čtení kvůli tomu moc neužila.

Závěrečné hodnocení: 

03/01/2021

Monika Baudišová - Bezdětná

 Milý čtenářský deníčku,

po opravdu dlouhé době jsem si od Ježíška přála knížku. Normálně si kupuji jen e-knihy, ale komiks se musí papírový a tak jsem si jeden vybrala. Doufala jsem, že mi Bezdětná poskytne návod, jak smysluplně mluvit s lidmi v mém okolí, kterým se nadaří otěhotnět.

zdroj: goodreads.com

Bohužel tohle moje očekávání kniha úplně nesplnila. Je v ní spousta špatných příkladů, které přetékají černým humorem, ale ten dobrý je tam zmíněn jen na jedné dvoustraně.

Jinak ale nemám knize co vytknout. Vizuálně se mi líbila a obsahově mě rozhodně obohatila. Kromě toho, že jsem si ujasnila, jak proces umělého oplodnění probíhá, tak jsem si hlavně užila možnost nakouknout do hlavy někoho, kdo možná nemůže mít děti. I díky hormonům tenhle problém člověka totálně pohltí, začne jeho samotného definovat a nad každým setkáním s přáteli visí jako stín, do kterého nikdo nechce vstoupit. Nebo se v něm snaží rozpoutat diskotéku, což je snad ještě horší.

Dávám čtyři hvězdičky, jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, ale možná se podívám po nějakém románu, který téma bude řešit ještě trochu víc do detailu. A knížku samotnou pošlu někam dál, protože takový skvost, aby zabíral místo v knihovně, to zase není.

Závěrečné hodnocení:

Miřenka Čechová - Baletky

 Milý čtenářský deníčku,

Miřenku Čechovou znám z jejího představení S/He is Nancy Joe, které pokládám za jedno z nejlepších, co jsem kdy viděla. Proto jsem byla zvědavá i na její knihu, kterou navíc spousta lidí hodně chválila.

zdroj: goodreads.com

Román je v první řadě velice drsnou, autentickou výpovědí o životě na baletní konzervatoři. Ze začátku se mi zdálo, že tuhle torturu nemůže nikdo dobrovolně podstupovat, ale postupně se v knize víc a víc ukazuje, jak autorka tanec miluje a že překoná všechno, aby se mu mohla věnovat.

Kniha je rozlámaná do kraťoučkých kapitol, které více méně chronologicky popisují život od nástupu na konzervatoř až do maturity. Krátké záběry nabité emocemi, které dohromady skládají komplexní obraz jednoho mladého života. Díky nim měl text spád a nedalo se od něj odtrhnout.

Jediné, co mi vadilo, bylo časté opakování. Zdálo se mi, že autorka poskládala skvělé úryvky dohromady, ale už si je pak všechny najednou nepřečetla, takže je nemohla proškrtat a tím vytvořit koherentní celek.

Závěrečné hodnocení: 

02/01/2021

Sally Rooneyová - Normální lidi

 Milý čtenářský deníčku,

předchozí autorčina kniha Rozhovory s přáteli u mě totálně propadla. Takže na Normální lidi jsem se ani nechystala. Jenže pak je všichni kolem mě chválili a já prostě neodolala. Rozhodně nebyli tak příšerní jako Rozhovory, ale hype kolem nich pořád moc nechápu.

zdroj: goodreads.com

Nejčastěji se v souvislosti s tímto románem zmiňují třídní rozdíly mezi hlavními postavami, a že právě to určuje jejich osudy. Při čtení jsem se tenhle aspekt snažila hledat, jsem si vědoma toho, že v Irsku jsou rozdíly mezi lidmi z různých materiálních poměrů mnohem výraznější než tady, ale stejně mi nepřišlo, že je to tak zásadní, jak o tom všichni kritici mluvili. Mnohem důležitější se mi zdáli vztahy v jejich rodinách.

Přišlo mi, že tentokrát se Rooneyové povedlo napsat mnohem zajímavější postavy. Oba jsou nepříliš sebevědomí, oba trpí depresemi. Oběma chybí opravdoví přátelé, Marianně víc doma na maloměstě, Connellovi na elitní univerzitě v Dublinu.

Akorát mi přišlo, že úvahy postav moc neodpovídají jejich věku, čtenář se s nimi setkává, když končí střední školu, ale mně se zdálo, že jejich prožívání odpovídá spíš konci vysoké. Ale možná mám v tomhle už trochu zkreslené představy.

Dávám jen tři hvězdičky a to hlavně proto, že stejně jako v Rozhovorech ani tady mě hlavní hrdinové a jejich problémy vlastně moc nezajímaly, nebyly pro mě aktuální, ale aspoň mi přišly závažnější. Trochu mě mrzelo, že tam nebylo víc irských reálií, kdysi jsem byla v Dublinu a ráda bych si jeho atmosféru trochu víc připomněla.

Závěrečné hodnocení: 

01/01/2021

Petra Hůlová - Stručné dějiny Hnutí

 Milý čtenářský deníčku,

Petru Hůlovou jsem začala číst až teď, i když jsem o ní věděla už dlouho. Macocha mě vyloženě zklamala, ale doufala jsem, že Stručné dějiny Hnutí se mi budou líbit o dost víc, už jen kvůli tématu. Bohužel to vypadá, že jsem sáhla po dvou nejslabších, co napsala.

zdroj: goodreads.com

U obou knížek mám problém s jazykem a celkovým uspořádáním textu. V Macoše to bylo extrémní, ale tam to aspoň dávalo smysl, protože to jako psala alkoholička. Ale proč i tady je vyprávění tak zoufale nepřehledné, jsem nepochopila. 

Hlavní hrdinka chce napsat stručné dějiny Hnutí, ale text jsou spíš její myšlenky a příběhy, občas proložené nějakým střípkem dějin, který asi zapíše do své plánované knihy, ale ke čtenáři zatím mluví spíš o konceptu. Kdyby autorka zvolila prolínání hrdinčina deníku a knihy, kterou píše, nějak to graficky oddělila, bylo by to mnohem čitelnější. Pak už by to ale vůbec nebyla ona.

Každopádně po obsahové stránce kniha stála za to. Podivný svět, ve kterém vládne ryzí feminismus, jehož důsledkem je psychická kastrace mužů, mi přišel fascinující. Zároveň se mi líbilo, že z knihy není jasné, jestli jde o satiru nebo realistickou distopii. Nabízí velký prostor pro čtenářovu interpretaci bez předsudků.

Každopádně nevím, jestli ještě zkusím nějakou autorčinu knihu, zatím mě její styl moc neoslovil. Ale témata mi přijdou natolik originální, že jí možná dám ještě šanci, zvlášť když jsou na stránkách pražské knihovny volně ke stažení některé její další e-knihy.

Závěrečné hodnocení: 

Petra Soukupová - Věci, na které nastal čas

 Milý čtenářský deníčku,

hned po vydání nové Soukupové se internet zaplnil názory na ní. Já se tentokrát zařadím do tábora kritiků nebo při nejmenším zklamaných.

zdroj: goodreads.com

Nebudu se moc rozepisovat, protože bych jen opakovala už tisíckrát napsané. Příběh páru od seznámení až po nevěru po sedmnácti letech mi přišel jako dobrý námět a těšila jsem se na to, jak Soukupová opět dokonale vystihne všední situace a jak na pár řádcích přesně popíše pocity, které se v člověku ve vypjatých chvílích rychle střídají. To všechno tam rozhodně bylo, ale jinak: nuda, nuda, šeď, šeď.

Celý ten příběh je strašně obyčejný a nestane se v něm ale vůbec nic překvapivého. Jako čtenář jsem se nemohla odtrhnout, ale čistě kvůli jazyku, obsah nijak napínavý nebyl. V předchozích knihách se mi líbily propracované vztahy, v těch posledních hlavně mezi ženami, ale tady mi to přišlo strašně povrchní a stereotypní. Rozhodně nejslabší, co jsem od autorky četla (a tím myslím vše pro dospělé).

Závěrečné hodnocení: 

Čou Cung-wej - Hlemýždím tempem

 Milý čtenářský deníčku,

doufám, že letos se rčení "jak na Nový rok, tak po celý rok" nevyplní, protože jsem ve skluzu zase asi osm knih. A navíc jsem si myslela, že v dalším roce trochu pozměním tvojí formu, ale nějak jsem zatím nedomyslela jak. To by se ale stejně týkalo až knih dočtených v tomto roce, tak uvidíme. Snad se probojuji zpozděním rychleji než hlemýždím tempem.

zdroj: goodreads.com

Tuhle knihu doporučoval na Instagramu Book's calling a já jsem jí věnovala mojí sestře k Vánocům. Vím, že by se to nemělo, ale nemohla jsem odolat a před zabalením jsem ji přečetla.

Zásadní se mi zdá vizuální stránka knížky. Jednoduché, ale působivé ilustrace mě naprosto okouzlily. Naproti tomu s poselstvím příběhu nemůžu tak docela souhlasit, hlemýžďův svět mi přišel až moc zenový. Na druhou stranu jeho cesta, jak k němu dospěl, popisuje několik historek, které velmi výstižně vykreslují naše každodenní útrapy, které vznikají jen tím, že pořád chceme víc a lépe. 

Utkvěl mi třeba zápas hlemýždě se schránkou po mrtvém broukovi, při kterém se náš měkkýš vážně zraní a vlastně úplně zbytečně, protože mrtvý brouk žádné nebezpečí, ale ani žádnou výzvu, nepředstavoval.

Závěrečné hodnocení: