30/09/2022

Julian Barnes - Jediný příběh

Milý čtenářský deníčku,

Jediný příběh je zatím asi to nejlepší, co jsem od Barnese četla. Samozřejmě je to kvůli tomu, že poprvé jsem se od něj dočkala skutečného příběhu, který mám pořád radši než postmoderní experimenty.

zdroj: goodreads.com

Citát: Smutný sex nastává, když je střízlivá, oba po sobě toužíte, a vy víte, že ji navzdory všemu vždycky budete milovat, stejně jako ona bude navzdory všemu milovat vás, ale už si naprosto jasně uvědomujete  a možná si to uvědomuje i ona –, že vzájemná láska nutně nevede ke štěstí. Vaše milování už tudíž není snaha o útěchu, ale spíš beznadějný pokus popřít, že jste spolu nešťastní. 

Nejlepší scéna: Jejich seznámení v tenisovém klubu, ve kterém popisuje neuvěřitelně konzervativní, pokrytecké prostředí, v němž se potkali dva svobodomyslní lidé.

Nejhorší scéna: Paulův odchod od Susan. Bylo mi strašně líto, že i když ví, že už jejich vztah dlouho nefunguje, stále z něj nechce odejít a přesto, že nakonec odejde, nikdy na ní nepřestane myslet, bude si vyčítat, že neudělal dost, budou mu to vyčítat i její dcery a on se stále bude zajímat o její zdravotní stav a celkovou životní situaci.

Zásadní myšlenka: Každý z nás má v sobě právě jeden příběh, který stojí za to vyprávět. A tím je příběh o lásce, ať už byla na celý život, na jedno odpoledne nebo se odehrála pouze v naší mysli.

Můj názor: Věděla jsem, že budu číst příběh o lásce starší ženy a mladšího muže. Čekala jsem něco trochu pikantního, překonávání společenských předsudků a čistou lásku mezi dvěma hlavními aktéry. Nemohla jsem se víc mýlit! Sledovat postupný rozpad vztahu v průběhu desítek let bylo úplně o něčem jiném a věk nakonec nehrál významnější roli.

Myslím, že Barnes v této knize otevřeně přiznává to, z čeho je podezírána spousta autorů, tedy že stále dokola píšou ten samý příběh. A mě zatím ten Barnesův neomrzel. Tady mi ho navíc servíruje v jeho nezředěné podobě. Hlavním motivem je opět nešťastná láska a také paměť, která si svévolně upravuje minulost a tím nám pomáhá přežít současnost.

Při čtení jsem vnímala určitou vypravěčovu odevzdanost osudu, některé věci se prostě staly a nemá cenu moc přemýšlet nad tím, proč a co mohlo být jinak (ne že by tyto úvahy nevedl, ale neupíná se k nim, nelituje, že na ně nedošĺo). Zároveň jsem ale neměla pocit, že na svůj život rezignoval, že by se cítil bezmocný. Přijde mi, že skutečný život je přesně takový, ale spousta lidí má pocit, že jedna nebo druhá strana výrazně převažuje.

Až v polovině knihy jsem si všimla, jak si autor hraje se změnou osoby, ve které je román vyprávěn. Začíná ich-formou, která odpovídá mladické sebestřednosti, pokračuje du-formou (v množném čísle), kde jako by hledal podporu u čtenářů, touží po tom, aby jeho jednání bylo schváleno, uznáno jako nejlepší možné. V závěru používá er-formu, jako by mu právě ona mohla poskytnout potřebný odstup a možnost svůj život nestranně zhodnotit. Nakonec opět končí ich-formou, nejspíš konečně uznal, že osobní příběh nemůže být posuzován zvenčí a že to hlavně ani nepotřebuje.

Podobné knihy: Soumrak dne (Kazuo Ishiguro), Myslete na děti (Ian McEwan), Možnosti milostného románu (Jan Němec)

Hodnocení: 

29/09/2022

Peter Heller - Psí hvězdy

Milý čtenářský deníčku,

tenhle román mi v mnohém připomínal Stanici 11, která se mi kdysi moc líbila. Psí hvězdy jsou navíc o užším spojení s přírodou a létání.

zdroj: goodreads.com

Nejlepší scéna: Když při přeletu nad uzavřeným údolím zahlédne ženu a rozhodne se kvůli ní přistát, i když nic nenasvědčuje tomu, že by o něj stála nebo ho potřebovala.

Nejhorší scéna: Když konečně doletí na letiště  Grand Junction. To, co je tam čeká, rozhodně není příjemné.

Zajímavost o autorovi: Píše o cestování divočinou a nemá vlastní stránku na anglické wikipedii.

Zásadní myšlenka: Jak přežít, když nezbývá žádná naděje na zlepšení? Co může člověka pohánět kupředu?

Něco pro mě nového: Spousta detailů o létání, pstruzích a vymírání druhů.

Můj názor: Hlavního hrdinu jsem si ztotožnila se svým bývalým šéfem, kterého mám ráda, takže jsem mu od začátku fandila a zároveň ho obdivovala, že má každé ráno chuť vstát a přežít další den, který nevypadá, že bude lepší než ten předchozí. Spíš naopak.

Autor se zvlášť ze začátku hodně soustředí na popis přírody a nebo spíš člověka v ní, když jde na ryby nebo spí pod hvězdami. I když vylíčené situace působí velmi autenticky, mě vlastně trochu nudily, chtěla jsem vědět, co se bude dít dál. To je ale čistě subjektivní, věřím, že většina lidí právě tyhle pasáže na knize oceňuje nejvíc.

Celkově se děj trochu táhne, hodně se soustředí na prožívání postav, na jejich naděje a touhy. Nemůžu říct, že by mě děj čímkoliv překvapil, ale to neznamená, že jsem si ho neužila. Auto nevytvořil nějak komplexní teorii zániku naší civilizace, ale velmi detailně popsal, jak se dotkne jednoho konkrétního jednotlivce. Ráda doporučím dalším.

Podobné knihy: Stanice 11 (Emily St. John Mandelová), S pokorou a nadějí (Becky Chambersová)

Hodnocení: 

28/09/2022

Julian Barnes - Flaubertův papoušek

Milý čtenářský deníčku,

už jsem se ti zmínila o tom, že Barnes je úplně boží? Flaubertovým papouškem autor v roce 1984 prorazil mezi uznávané literáty, když se dostal do užších nominací na Bookerovu cenu. A nadchnul i mě.

zdroj: goodreads.com

Citát: Děkuji. Santé. Ten sýr jste, doufám, sehnali. Smím vám dát jednu radu? Snězte ho. Nebalte ho do igelitového sáčku a neschovávejte v lednici pro návštěvu; než vám vůbec dojde, co se děje, třikrát nabude na objemu a cítit bude jako chemička. A když pak sáček otevřete a přičichnete si, bude to, jako byste strkali nos do pokaženého manželství.

Nejlepší scéna: Vypravěč vyčítá literárním kritikům, že se příliš zajímají o nepodstatné detaily, že je přece jedno, jakou měly oči Emmy Bovaryové barvu. Jako další příklady uvádí, že v Pánovi much jsou špatně použité brýle a v jeho vlastní prvotině zmíněno první vydání Paní Bovaryové, i když ve skutečnosti takové neexistuje.

Zajímavost o knize: Jde o typickou ukázku moderního nelineárního románu s nespolehlivým vypravěčem a řadou dalších postmoderních prvků.

Zásadní myšlenka: Je horší nežít s někým, koho milujeme, nebo žít s někým, kdo nemiluje nás? A co znamená být dostatečně šťastný?

Něco pro mě nového: Všechno o Flaubertovi, dokonce jsem si přečetla pár úryvků z Paní Bovaryové.

Můj názor: Opět jsem byla na začátku trochu skeptická k tomu, jestli mám číst román o Flaubertovi, když jsem žádnou jeho knihu nečetla a obecně francouzští spisovatelé 19. století jsou mi dost ukradení. Naštěstí se potvrdilo, že Barnesovy knihy mě baví, ať už jsou o čemkoliv. Ústřední téma se vždycky točí kolem lásky, nevěry a ztráty a dokonale zachycuje pocity, které v lidech vyvolávají.

Kromě lásky a vztahů mezi další motivy patří historie a to, do jaké míry je poznatelná. Často si něco nalháváme o vlastní minulosti, tak jak můžeme doufat, že nezávisle popíšeme světové dějiny? Dalším tématem je literatura, ale spíš než na tvorbu se soustředí na její interpretaci a zvláštní život scén, které se stanou legendami, i když v románu skoro nejsou (sex paní Bovaryové v dostavníku).

Kromě naprosto úžasného románu musím vyzdvihnout doslov od Miloše Urbana. Pojal ho jako slovník (stejným způsobem je použitý i v samotném románu) a velmi trefně v něm vysvětluje, proč je Flaubertův papoušek skvělý. Utkvělo mi heslo, ve kterém říká, že by mohlo jít o biografii, novelu nebo kdo-ví-co. Ale je to román.

Mimochodem, autor v jednu chvíli prosí spisovatele, aby už nepsali knihy o jatkách. Zajímalo by mě, jestli si na tenhle odstavec Miloš Urban vzpomněl, když psal Továrnu na maso. Zároveň však očekávám, že autor spíš odkazuje k Jatkám č. 5 od Kurta Vonneguta a že tedy vyzývá autory, aby už se tolik nesoustředili na válečné romány?

Nedávám pět hvězdiček, protože mám radši souvislý příběh, díky němu si knihu pamatuju i dlouho po dočtení. U Flaubertova papouška jsem už teď měla problém si vzpomenout, o čem vlastně byl a co z něj bylo nejzajímavější. Ale to je spíš problém můj než knihy samotné.

Podobné knihy: Roviny života (Julian Barnes), Expedie: Můj milostný příběh (Bea Uusma)

Hodnocení: 

16/09/2022

Kazuo Ishiguro - Klára a Slunce

Milý čtenářský deníčku,

když jsem se dozvěděla, že vyšla Klára a Slunce, neodolala jsem a hned jsem běžela do knihkupectví si ji koupit. To se mi u žádné knihy ještě nestalo (většinou trpělivě čekám a elektronickou verzi), ale rozhodně toho nelituji.

zdroj: goodreads.com

Citát: Pak mě však napadlo, že pokud se nemýlím a Slunce zrovna prochází stodolou pana McBaina na své pouti k pravému místu svého odpočinku, nemůžu si dovolit chovat se přespříliš zdvořile. Budu se muset odvážně chopit příležitosti, nebo všechny mé snahy - včetně Rickovy pomoci - přijdou vniveč. A tak jsem usebrala své myšlenky a spustila. Ve skutečnosti jsem však nepronášela slova nahlas, protože jsem věděla, že Slunce nemá slov jako takových zapotřebí. Přála jsem si nicméně, aby, vše vyznělo co nejjasněji, a tak jsem slova nebo něco jim, podobného utvářela rychle a mlčky v duchu. 

Nejlepší scéna: Výlet k vodopádu, na který Josie nakonec nemůže, protože jí není dobře. Matka tam vyzve Kláru, aby hrála, že je Josie. A teprve o sto stran později se ukáže, jak je tato nenápadná událost důležitá v celkovém směřování příběhu.

Nejhorší scéna: Párty s kamarády, kam Klára prostě nezapadá a začíná se ukazovat, že ani Josie ji nebude potřebovat věčně. Bylo mi Kláry líto.

Zajímavost o knize: Autor ji původně psal jako knihu pro děti, ale nefungovalo to, takže nakonec z toho vyšla další kniha pro dospělé. Nicméně mám pocit, že v ní stopy po původním záměru zůstaly.

Zajímavost o autorovi: Získal Nobelovu cenu v roce 2017, Klára a Slunce jsou první vydanou knihou od té doby.

Zásadní myšlenka: Umělá inteligence může být v mnoha ohledech lidštější, ale člověkem se stát nemůže.

Něco pro mě nového: Robot, který věří v nějakou vyšší moc, v Klářině případě v Slunce.

Můj názor: Od první věty mě kniha chytla, i když trvalo dlouho, než se Klára dostala z obchodu do rodiny, kde měla pracovat. Bavily mě její postřehy a zvláštní vyjadřování, třeba když místo "luxusní" oblek používala přívlastek "vysoce postavený". Později mi ale přišlo zvláštní, že je schopná vyjádřit velmi pestrou škálu pocitů a používá složitá slova (třeba usebrat myšlenky, viz citát), když jí chybí správné výrazy pro některé základní skutečnosti.

Přestože čtenář nemá tušení, kam příběh směřuje (což je pro Ishigura naprosto typické), rozhodně se nenudí. Nejdřív čeká, jestli se Klára konečně prodá a pak s napětím sleduje, jak se vyvíjí Josiinin zdravotní stav. Bavily mě jak tyto zástupné příběhy, tak i ten hlavní, který postupně textem probublává na povrch. K závěru jsem se musela párkrát vrátit, aby mi pořádně došlo, co všechno se v něm stalo.

Myslím, že Ishigurovy nadšence, mezi které se počítám, poslední kniha určitě nezklamala. Zároveň si troufám tvrdit, že jde o docela pěkný vstupní román do autorova díla. Není dlouhý, je srozumitelný a obsahuje všechny základní znaky jeho rukopisu. Doporučuji všem a naprosto bezvýhradně!

Podobné knihy: Neopouštěj me (Kazuo Ishiguro), Stroje jako já (Ian McEwan), Dvě místa na slunci (Becky Chambersová)

Hodnocení: 

05/09/2022

Hana D. Lehečková - Poupátka

Milý čtenářský deníčku,

na Poupátka jsem se těšila hodně dlouho. Svatá hlava od stejné autorky se mi moc líbila a tohle mělo zpracovávat téma, které mě dlouhodobě zajímá. Očekávání tedy byla vysoká a překvapivě mě autorka nezklamala.

zdroj: goodreads.com

Citát: 1)

JÁ: Proč na mě saháš? 

BREPTA: Řekl jsem ti, pojd! 

JÁ: Ne! 

BREPTA: Proč mě neposloucháš? 

JÁ:  Protože nejsi můj vedoucí! 

2)

Hladí mě po vlasech, pak mi odhrne pramínek vlasů ucha a tiše mi pošeptá: Nevadilo ti něco z toho, co jsem včera večer dělal? Nebylo to moc?  

Zavrtim hlavou.

Nejlepší scéna: Na divadelní přehlídce se hlavní hrdinka dostane na workshop, kde se mluví o představeních, ale úplně jiným, vstřícným způsobem. Když tam Františka plácne nějakou odsuzující kravinu vtlačenou do hlavy Mirkem, působí to akorát trapně. Doufám, že tak by to dopadlo v drtivé většině divadelních kroužků.

Nejhorší scéna: Ta z druhé ukázky, kdy se Mirek ptá, jestli hlavní hrdince nevadilo, že jí večer před tím líbal, osahával, strčil ruku do kalhotek a u toho se udělal. A ona jen zavrtí hlavou. To není souhlas! K něčemu takovému ho od jedenáctileté holky nikdo nemůže vyžadovat, navíc ze své mocenské pozice. To si jako fakt myslel, že když se jich takhle ohleduplně zeptá, že to bude v pohodě? Bleee!

Zajímavost o knize: Nedaří se mi najít, že by kniha získala nějakou literární cenu. To naprosto nechápu, vždyť je skvělá! Možná je to proto, že se se obtížně zařazuje. Není ani pro děti, ale pro dospělé zase může působit trochu jednodušše.

Zajímavost o autorovi: Autorka sepsala román na základě svých osobních zkušeností.

Zásadní myšlenka: Všichni to věděli, ty holky to dělaly "dobrovolně" a nikomu to nevadilo.

Můj názor: Text mi přišel neuvěřitelně autentický, plný scén, které se opravdu takhle mohly stát, prožívání puberťáků dokonale zachycené ve své jednoduchosti i složitosti zároveň. Úplně mě mrazí při pomyšlení, že se někde něco takového dělo a navíc tak strašně dlouho. Bojím se, že na rozdíl od knížky podobné situace nemívají šťastný konec. Autorka totiž vůbec nerozebírá, jaký vliv měly popisované zkušenosti na další život studentek.

Myslím, že kniha dokonale ukazuje sílu manipulace a jak snadno jí zvláště "téměř děti " podlehnou. Ještě příšernější mi připadá, že okolí nevnímalo dění v dramaťáku jako něco špatného nebo aspoň hodného pozornosti. Chci věřit, že i díky Poupátkům se tohle bude dít méně a méně. A proto by si je měli přečíst všichni. Román je relativně krátký a rozhodně čtivý, takže se dá doporučit širokému publiku.

Podobné knihy: Vrány (Petra Dvořáková), Houbařka (Viktorie Hanišová) Zimní evangelium (Brendan Kiely)

Hodnocení: 

01/09/2022

Liou Cch'-sin - Temný les

Milý čtenářský deníčku,

druhý díl série Vzpomínka na Zemi mě překvapivě bavil víc než ten první. Jsem zvědavá na závěr.

zdroj: goodreads.com

Citát: „Tak co? Opravdu věříš, že voda je toxická?“ zeptala se jej Keiko se slzami v očích. Před pokusem jej opakovaně prosila, aby pátou tezi nahradil nějakou neškodnou, on však odmítl.
Hines přikývl: „Ano, věřím.“ Rozhlédl se po ostatních. V očích měl zmatek a bezradnost. „No vážně. Opravdu si to myslím.“

Nejlepší scéna: Jak se zvrtlo prozkoumávání Kapky od Trisolaranů.

Nejhorší scéna: Příběh Tylera a Diaze mě moc nebavil, ale chápu, že byl k celkovému obrazu potřeba.

Zásadní myšlenka: Nemá cenu centrálně určovat, na čem mají vědci a průmysl pracovat, pokrok vzniká organicky v ekonomicky svobodné společnosti.

Můj názor: Rozdělila jsem si čtení na dvě části, proložila jsem ho jinými knihami, protože najednou mi román přišel jako nepřekonatelná bichle. 

Ta první se odehrává krátce po tom, co se o Trisolaranské invazi dozví celé lidstvo. Zoufale hledá cesty, jak se jí bránit a není v tom moc úspěšné, propadne se do obrovské ekonomické recese. Bylo zajímavé sledovat různé plány na záchranu, jak se státům dařilo více či méně spolupracovat. Zároveň tu bylo několik postav s osobními příběhy, ale ty nebyli moc silné, všechny jejich činy určovalo nekompromisní vnitřní přesvědčení a jako čtenář jsem se pobavila maximálně tím, že jsem tipovala, jak moc se kdo přetvařuje. Spoiler: všichni a hodně.

Druhá část byla mnohem zábavnější. Dvě stě let po zveřejnění invaze se lidstvo má celkem dobře, zdá se, že nikdo netrpí hlady a Sluneční soustava je důkladně opevněna. Samozřejmě se tenhle příjemný obrázek začne postupně rozpadat, odhalují se skryté záměry hlavních hrdinů a příběhy se uzavírají. Jsem upřímně zvědavá, jak bude vypadat poslední dějství lidské civilizace z této ságy.

Mrzí mě akorát, že postavy autor většinou odflákl. Pořád se ztrácím v jejich čínských jménem, jsem marná, a autor mi nepomohl tím, že by je od sebe nějak výrazně odlišil. Většina nemá výrazné vlastnosti a všichni vojáci mi splývají dohromady. Navíc se mi zdá, že jde jen prázdné nádoby na životní postoje/filozofie, které musí reprezentovat. Důvěra v lidstvo, nutnost jeho přežití za každou cenu nebo touha po lásce. Ano, jsou to hluboké pohnutky, ale skutečného člověka ovlivňuje okolí, má nějakou minulost, vnitřní rozpory a nepřehledné emoce. Ty tady naprosto chybí. Ale ve sci-fi si to autor asi může dovolit.

Podobné knihy: Problém tří těles (Liou Cch'-sin), Výdech (Ted Chiang)

Hodnocení:

Hana Lundiaková - Co je ti do toho

Milý čtenářský deníčku,

tuhle knížku doporučovali v poslední rekapitulační Liberatuře a mě okamžitě svým tématem zaujala. Přečetla jsem ji jedním dechem a zanechala ve mě silný dojem.

zdroj: goodreads.com


Citát: „Všechno nejlepší! Jednu party máš za sebou, takže repete zase zejtra... sssem fakt vytočenej! Dneska mi trháš žíly! ... jenže musím dodělat zakázku pro jednoho klioše," jeho mimika sděluje nad slova. Není vytočenej, nýbrž nasranej. Jak brigadýr.  

Klioše, trháš žíly – kam na ty debilní výrazy chodí?!  

Nejlepší scéna: Úvod před školou, matka odvádí svého syna a těší se, jak potká jiného žáka z osmé třídy, který ji z nějakého naprosto neznámého důvodu přitahuje.

Zajímavost o autorovi: Autorka je hudebnice a její písničky jsou hodně syrové, plné emocí, stejně jako její kniha.

Zásadní myšlenka: Někdy to k sobě táhne lidi, které by nemělo. Ale nedá se tomu poručit.

Můj názor: Když jsem knihu poprvé otevřela, její styl na mě zaútočil plnou silou. Nebyl mi nijak blízký, přišel mi příliš neurvalý a také až moc popisný. Zároveň se mu ale nedalo odolat a po pár stranách jsem si ho zamilovala, měla jsem pocit, že konečně někdo vyjadřuje pocity takovou silou, jakou uvnitř mě občas mají.

První půlka knihy se trochu vlekla, říkala jsem si, jestli se hlavní hrdinka vůbec sblíží s žákem, který se jí líbí, ale kterému je teprve třináct. Možná kolem sebe budou jen chodit a včas to ukončí, tak by to přece mělo být.

Ale poslední třetina mě vyvedla z omylu a já se skoro nestíhala nadechovat mezi jednotlivými stránkami. Vztah tak hrubě proti společenským konvencím a morálce, přesto jsem neměla potřebu ho odsoudit, vlastně jsem pro oba milence měla pochopení. Částečně nejasný závěr mi dokonale sednul ke zbytku knihy.

Rozhodně nejde o knihu pro každého, ale mám kolem sebe pár lidí, kterým ji s radostí doporučím, pro mě jeden z nejintenzivnějších čtenářských zážitků posledních let.

Podobné knihy: Skoncovat s Eddym B. (Édouard Louis), Letní světlo, a pak přijde noc (Jón Kalman Stefánsson), Mlíkař (Anna Burns)

Hodnocení: