14/12/2020

Michel Faber - Tak zatím, Nátálie

 Milý čtenářský deníčku,

nemůže být větší rozdíl mezi dvěma knihami povídek jaký je u Křehké struny a Tak zatím, Nátálie. První působí nedotaženě, povrchně, kdežto druhá vyniká svou propracovaností. Samozřejmě nemá smysl je porovnávat, Ligu mistrů taky nehrají družstva z okresního přeboru.

zdroj: goodreads.com

Co tak můžu napsat víc, než že jsou ty povídky prostě skvělé? V povídkách je pro mě nejdůležitější pointa. Musí být úderná, poslední odstavec musí být jako výrazná tečka za předchozími stránkami. Námět musí být originální, do detailu promyšlený, ale zároveň vylíčený na malém prostoru a jednoduchými obrazy. To samé platí o postavách. Vidím je třeba jen v krátké scéně, poznám jen jednu jejich stránku, ale chci mít pocit, že žijí dál i mimo záběr. A to všechno u Fabera nacházím.

Proč tedy nedávám pět hvězdiček? Asi proto, že se mě žádná povídka tak nějak nedotkla, nevztáhla jsem si je ke svému životu, neobjevily pro mě něco úplně nového. Ale jinak jsou dokonalé a mám velkou radost, že je překladatel Viktor Janiš z autora vytáhnul a ve spolupráci s pražskou knihovnou publikoval, navíc zcela zdarma.

Závěrečné hodnocení:

Filip Staněk - Křehká struna

 Milý čtenářský deníčku,

na Křehkou strunu jsem narazila na instagramu Lucie Zelinkové. Mělo jít o čtivé, mileniálské povídky, což kniha rozhodně splnila. Celkově mě ale spíš zklamala.

zdroj: goodreads.com

Povídky na mě působily jako výsledek práce na kroužku tvůrčího psaní od nepříliš talentovaného frekventanta. Styl byl sice čtivý, ale nijak výjimečný nebo dokonce něčím charakteristický. Postavy mi připadaly hrozně schematické, což sice do jisté míry k povídkám patří, ale tady to na mě působilo spíš jako neobratnost vypravěče než jako autorská zkratka.

Abych byla konkrétní. Nejhorší mi přišla jednoznačně povídka Facebook. Na prvního dubna přestane fungovat největší sociální síť na světě. Skvělý námět, dal by se rozvinout tisíci způsoby, ale Staněk ho podle mě úplně zabil. Kdyby to tak bylo, hned by se o tom všude psalo, děti ve škole by z toho byly úplně mimo, Zuckerberg by to určitě neudělal tak pitomě a vůbec nemluvím o tom, že jde o firmu na burze, kterou nejde jen tak zavřít. A závěr se zmínkou o instagramu je prostě zoufalý.

Většina dalších povídek mi přišla podobně nedomyšlená, ale některé se povedly. Nejvíc se mi jednoznačně líbily Vousy. Kluk si nechá narůst krásný plnovous, který si ale musí po krátké době z pracovních důvodů zase oholit. To, jak se k němu upíná, je hrozně směšné, ale zároveň podivně uvěřitelné.

Myslím, že autor má potenciál, většina zápletek mě zaujala a oči se nemohly odtrhnout od textu. Doufám, že příští kniha bude promyšlenější a dotažená do většího detailu. Teď si ale víc než tři hvězdičky nezaslouží.

Závěrečné hodnocení: 

13/12/2020

Veronika Doskočilová - Přítel z domova

 Milý čtenářský deníčku,

na Přítele z domova jsem poprvé narazila v radničním časopise, protože autorka tu žije a ke knize ji inspirovalo její dobrovolnictví v místním domově pro seniory. Vůbec mě nrzaujal, ale pak mi ho doporučila kamarádka a tak jsem si ho půjčila. Myslím, že jde o milé překvapení, které snad nezapadne.

zdroj: databazeknih.cz

Základní zápletka podle mě moc nefunguje. Nezdá se mi, že by se protivný dědek změnil jen proto, aby vypátral podrobnosti ze života právě zemřelého známého z domova pro seniory. Postupně odhalovaný příběh milého staříka sice taky obsahuje pár podivností, ale obecně se mi líbil a chtěla jsem vědět, jak dopadne. Nejvíc mě ale dostalo celkové vyznění knihy, to že člověk nesmí život promarnit a to, že v každé chvíli můžeme najít něco pěkného. A hlavně, tohle poučení vůbec nepůsobí násilně, celou knihou se vine velmi přirozeně a při tom je zcela nepřehlédnutelné.

Román se mi četl opravdu dobře. Sice jsem vnímala, že příběh je trochu kostrbatý, ale třeba postavy mi přišly docela uvěřitelné a jazyk velmi přirozený. Zdá se mi, že chybělo trochu víc testovacích čtenářů nebo přišnější redakce, která by určitě tyhle drobosti odstranila. Nic to však nemění na tom, že knihu obecně můžu doporučit a rozhodně neurazí ani jako dárek.

Závěrečné hodnocení: 

Michel Faber - Kvítek karmínový a bílý

 Milý čtenářský deníčku,

tak jsem konečně přečetla i tenhle tlustospis od Fabera. Ještě Jablko a Sto devětadevadesát schodů a budu ho mít přečteného úplně celého. A rozhodně ani tímhle viktoriánským opusem mě autor nezklamal, přestože podle tématu bych si knihu nikdy nevybrala.

zdroj: goodreads.com

Viktoriánská Anglie je tak ohrané prostředí, že mě do něj vůbec nebaví vstupovat. Nanou od Zoly jsem nedokázala prokousat (stejná doba a téma, jiný stát a samozřejmě z tehdejší současnosti), takže od Kvítku jsem toho moc nečekala, jen jméno autora mi dávalo jakous takous záruku kvality. Po prvních stranách jsem byla trochu zmatená a nebyla jsem sijistá, co přesně mám v příběhu hledat. Tak jsem si na iLiteratuře přečetla recenzi a hlavně diskuzi pod ní. Překladatel Viktor Janiš tam popisuje, jak příběh vznikal, že nejdřív šlo o trochu symbolický epos plný karikatur, který ale na základě názoru manželky autor postupně přepsal na příběh plný zajímavých postav. Přestala jsem hledat skryté významy, soustředila jsem se na postavy a knížku si užila.

Myslím, že většině čtenářů Kvítek připomíná romány z období realismu, ale na rozdíl od nich je opravdu čtivý a hlavní hrdinka sympatická. Navíc se zdá, že se jí povede zlomit okovy doby a vypracovat se na něco lepšího.

Pamatuji si, že když kniha vyšla, tak ji četli snad všichni, což mi přijde u takové bichle opravdu vzácnost. Já osobně jí hodnotím jako nadprůměrnou, ale ten hype okolo ní stejně nechápu. Každopádně jsem ráda, že se můj oblíbený autor dostal do širokého povědomí a doufám, že se lidé dostali i k jeho dalším knihám, které jsou snad ještě lepší.

Závěrečné hodnocení: 

Kan Furuyama - Kniha větru

 Milý čtenářský deníčku,

sleduju na Instagramu Bookscalling, kde aktuálně běží čtenářská výzva. Normálně bych se asi neúčastnila, ale tady je motivací závěrečná bohatá cena v podobě spousty knih z různých nakladatelství podle vlastního výběru. No a jedním z témat byl komiks. Knihovny zavřené, takže jsem musela sáhnout do domácí knihovničky. Z žalostného počtu možností jsem vybrala mangu Kniha větru a docela se mi líbila.

zdroj: goodreads.com

Kniha zpracovává příběh císařské vzpoury na začátku období šogunátu, kdy původní panovník doufal v opětovné získání moci. Kniha je nabitá souboji samurajů, historickými obrázky a japonskými slovy označujícími místní specifické reálie.

Byla to moje první manga, takže jsem si všímala takových detailů jakými je rozměr bublin nebo popisků přizpůsobený svislému způsobu psaní nebo legračně přeložených citoslovců vepsaných do původního obrázku. Taky mě fascinovalo ztvárnění soubojů. Ze začátku mi dělalo problémy je pochopit, ale později jsem si zvykla a přesně jsem si v hlavě rozpohybovala obrázky tak, jak si je asi autor představoval.

Přiznávám se, že zpětně mi samotný příběh přijde hrozně jednoduchý. Zvlášť závěrečné poučení, že návrat císaře v období Meidži vydláždil cestu k nacismu, ke kterému by za šogunátu nedošlo, mi přišel trochu moc zjednodušený. Na druhou stranu to byl pohled, o kterém jsem později ještě několikrát přemýšlela.

Dávám tři hvězdičky, ale nemyslím, že dává smysl tohle hodnocení porovnávat s tím o jiných čtenářů, kteří mají pravděpodobně s mangou mnohem více zkušeností.

Závěrečné hodnocení: