pátek 23. dubna 2021

Liou Cch´-Sin - Kulový blesk

Milý čtenářský deníčku,

moje sestra mi hrozně vychválila trilogii Vzpomínka na Zemi, ke které se doufám taky brzo dostanu. Zatím jsem si přečetla dějově předcházející román Kulový blesk a musím říct, že mě na trilogii docela obstojně nalákal.

zdroj: goodreads.com

Citát: Z hlediska fyziky není forma pohybu hmoty známá jako život o nic významnější než jiné formy pohybu hmoty. Ze života nevypozorujete žádná nová fyzikální pravidla, proto pro mě nepředstavuje smrt člověka nebo roztátí kostky ledu zpodstaty žádný rozdíl.

Nejlepší scéna: Když přišli na to, co je podstatou kulového blesku.

Nejhorší scéna: Teroristický útok na jadernou elektrárnu, typické schéma s nutností obětovat děti-zajatce, protože jinak stejně umřou a k nim navíc spousta dalších.

Zajímavost o knize: Autor ji napsal před svou slavnou trilogií, takže jí předchází nejen dějově, ale i autorsky.

Zajímavost o autorovi: Nemá problém (aspoň navenek) s komunistickým režimem, v nějakém interview snad vyjádřil souhlas s tím, jak čínský režim zachází s Ujgury. Myslím, že v Kulovém blesku je tento postoj znát, ale neřekla bych, že se kvůli tomu nedá číst.

Zásadní myšlenka: Pokud obě válčící strany vlastní zbraně schopné zničit svět, nemá cenu válčit.

Něco pro mě nového: Všemožná fakta o kulovém blesku, ale také pár drobností o tornádech.

Můj názor: Opravdu obdivuji autorovu schopnost do detailu vylíčit peripetie (vojenského) vědeckého výzkumu a udělat z něj dobrodružnou cestu plnou nebezpečí. Kniha je vlastně o fyzice, o postavy ani tolik nejde, jediná pořádně propracovaná mi přišla Lin Jün, ale přiznám se, že ani jí jsem moc nerozumněla.

Vadily mi drobné nesrovnalosti v ději, například po výbuchu, který zničil většinu elektronických čipů, zůstala pojízdná auta. Nejhorší ale určitě byla postava "zázračného vědce", který přišel v pozdější fázi výzkumu a všechno rychle vyřešil. Zdálo se mi, že hlavní hrdina, původní hlavní vědec, už je vlastně zbytečný, ale stejně si ho tam nechávali. Navíc celý vojenský výzkum jako by nepodléhal žádnému utajení. Nesmysl!

Dávám čtyři hvězdičky, protože mě opravdu bavil celý ten teoretický konstrukt, nemohla jsem se odtrhnout a četla jsem v každé volné minutě. Zpětně mi příběh nepřišel tak úžasný, má spoustu chyb, ale tehdy mě naprosto pohltil.

Podobné knihy: Artemis (Andy Weir - Marťana jsem nečetla, ale asi bude ještě blíž), Ostrov doktora Moreaua (H. G. Wells)

Hodnocení:

Ursula K. Le Guinová - Proč číst fantasy

Milý čtenářský deníčku,

před časem jsem poslouchala podcast Do slov o autorce Le Guinové a protože mě opravdu zaujala, brzy jsem si půjčila její knížku esejů Proč číst fantasy. Nikdy jsem nic podobného nečetla, takže tam pro mě bylo spoustu nového, i když bohužel často vztaženého k dílům mně absolutně neznámým.

zdroj: goodreads.com

Citát 1: ...proč by spisovatelé podstupovali všechnu tu námahu s vytvářením postav, vztahủ, zápletek, krajin a všech podobných věcí? Proč by prostě jenom nepředali poselství? Je snad příběh krabička, do které se schová myšlenka? Jsou to hezké šaty, do nichž se oblékne nahá idea, aby vypadala pěkně, nebo je to cukrová poleva, kterou je nějaká hořká myšlenka politá, aby se dala líp spolknout? Otevři pusinku, miláčku, je to pro tvoje dobro. Je snad beletrie jenom hezká slovní vata, v níž se skrývá racionální myšlenka - poselství - která je podstatou beletrie a důvodem její existence?

Citát 2: Něco z toho jsem chápala a o dost víc mi unikalo; ale právě takhle se učíme mluvit i číst, nebo ne?- prostě tím, že to děláme: ne slovo od slova správně, ale s chybami a s nepochopeními, po kouskách, po hltech, po drobtech, které se časem začnou spojovat dohromady a dávat smysl. Literatura je významným nástrojem k pochopení světa a života, který zde máme k žití, a my se ten nástroj učíme používat tím, že ho používáme.

Nejlepší kapitola: Proč se Američané bojí draků? díky jasné hlavní myšlence, proč se někomu zdá, že fantasy je jen pro děti, proč ve skutečnosti není a jak se pozná to správné.

Nejhorší kapitola: Bok po boku, tlapku v ruce - zvířata v dětské literatuře a to proto, že byla hodně dlouhá a na téma, které mě vlastně až tolik nezajímá, navíc jsem opravdu drtivou většinu děl neznala (tleskám překladateli, který se snažil v poznámkách díla přiblížit). Při zpětném pohledu si říkám, že vlastně byla poučná, a jak si teď o to víc užiju čtení s dětmi, ale život je krátký a asi zrovna tohle jsem nutně vědět nepotřebovala.

Zajímavost o autorovi: Psala young adult už v době, kdy tento žánr snad nebyl ani definován a pozdější díla by se dala označit jako společensky angažovaná. Navíc od začátku má většina postav tmavou pleť.

Zásadní myšlenka: Fantasy literatura slouží jako ideální most mezi dětskou a dospěláckou literaturou a pokud je napsaná dobře, v každém věku si v ní čtenář najde něco nového.

Něco pro mě nového: Zbytečné násilí ve fantasy, zejména časté boje mezi nezpochybnitelným Dobrem proti nezkoumanému Zlu. Kvalitní fantasy by měla připouštět chyby na obou stranách a násilí by mělo být pouze jejich důsledkem.

Můj názor: Spousta nových myšlenek o žánru, který jsem hlavně dřív hltala a vlastně až tady jsem zjistila proč. Zároveň bych je ale ocenila v poněkud destilovanější podobě, autorka se často opakuje a když popisuje něco na díle, které neznám, jde mi to jedním uchem tam a druhým ven.

Podobné knihy: ???

Hodnocení: 

úterý 13. dubna 2021

Karin Lednická - Šikmý kostel

Milý čtenářský deníčku,

mám pocit, že Šikmý kostel byl nejvychvalovanější knihou loňského roku. Když jsem četla Dějiny světla, jedna z nejsilnějších scén, co ve mně do teď zůstala, bylo úvodní důlní neštěstí, takže jsem si další knihu celou o hornících rozhodně nemohla nechat ujít. Prostředí bylo zpracováno skvěle, ale postavy mi tak báječné nepřisly, takže ten všeobecný hype nakonec moc nechápu.

zdroj: goodreads.com

Citát: Jakmile v sobě člověk během větrných časů nalezne pevnou víru v jakoukoli pravdu a ve vnějším světě následně vypozoruje jasného nositele viny, hned se mu pevněji stojí na zemi, i když všude kolem ještě pořád zuří vichřice.

Nejlepší scéna: Úvodní solná pouť těhotné Barbory do Wieliczky, při které si sáhne na dno svých sil. Díky ní jsem od první stránky nemohla knihu odložit, i když později děj výrazně zpomalil.

Nejhorší scéna: Události kolem česko-polské války. Čekala jsem, že budou vylíčeny mnohem podrobněji, živěji, ale nějak jsem se do té doby nemohla vcítit. Oceňuji všechna předložená fakta včetně důvodů a názorů různých lidí, ale dohromady to ve mně nevytvořilo plastický obraz tehdejší doby.

Zajímavost o autorovi: Autorka v roce 1997 založila nakladatelství Domino, které prodala v roce 2019 společnosti Albatros Media. Už tehdy se s nimi dohodla, že může založit nové nakladatelství, ve kterém bude vydávat své knihy. Díky svým kontaktům a talentu pak vytvořila ze své knihy bestseller bez podpory velkého, známého nakladatelství.

Zásadní myšlenka: Autorka chtěla široké veřejnosti přiblížit kraj opředený špinavými, dělnickými stereotypy a přeměnit ji v barevné prostředí plné zásadních historických událostí. Myslím, že to se jí beze zbytku povedlo.

Něco pro mě nového: Vůbec jsem netušila, že původní Karwina se nacházela mimo tu současnou a opravdu mě bavilo koukat na mapu a zjišťovat, co je kde dnes a co kde bylo před sto lety.

Můj názor: Fakt obdivuju práci autorky, za románem je vidět obrovská rešeršní práce, kterou se navíc povedlo spojit do poutavého příběhu. Na druhou stranu jsem zjistila, že přibližně od poloviny knihy už mě příběh moc nebaví, postavy se mi zdály ploché a vlastně mi jejich osud začal být jedno. Zaslechla jsem, že druhý díl je v tomhle ohledu stejný, ale protože mě opravdu zajímá historie tamního kraje, stejně si ho přečtu, protože přístupnější formou se k ní určitě nedostanu. Nicméně v hodnocení u mě převládla nespokojenost, takže dávám jen tři hvězdičky. Normálně bych asi dala čtyři, ale těmi třemi se chci vyhradit proti všeobecnému nekritickému přijetí.

Podobné knihy: Slepá mapa a další od Aleny Mornštajnové, Prach, který se snáší za snů (Louis de Bernières), K otevřenému nebi (Antonio G. Iturbe)

Hodnocení: 

pondělí 12. dubna 2021

Ben Aaronovitch - Stín nad Trevírem

Milý čtenářský deníčku,

poslední kniha ze světa Řek Londýna, tentokrát krátká novela o německém protějšku Rozmaru. 

zdroj: goodreads.com

Citát: Dopilovali jsme plány, jak všem zkazit neděli, a ředitelka se vrátila ke svému fotbalu.

Nejlepší scéna: Nález první mrtvoly a slibně vypadající ušlechtilá vinařská plíseň, která ji zabila a později pomalu začala pokrývat okolí.

Nejhorší scéna: Když Tobias poprvé vysloví hypotézu, kdo nebo co by mohlo být skutečným pachatelem, která se pak potvrdí.

Něco pro mě nového: Pár drobností o vinařství a turismu s ním spojeným.

Můj názor: Stejně jako u Nejodlehlejší stanice jsem ocenila přímočarou zápletka, ale závěr se mi zdál při nejmenším neoriginální a navíc jsem postrádala typickou anglickou atmosféru, kterou autor odstranil záměrně a místo ní implantoval prostředí německých detektivek. Z pohledu literárního kritika bych řekla, že se mu to povedlo a jeho spisovatelský styl se vskutku zásadně změnil, jako čtenář mu ale musím vzkázat, že o tuto změnu jsem vlastně nestála, resp. nepřišlo mi, že by nový styl byl aspoň z poloviny tak zábavný jako ten starý.

Hodnocení: 

středa 31. března 2021

Ben Aaronovitch - Nejodlehlejší stanice

Milý čtenářský deníčku,

druhá ze tří knih Řek Londýna, které teď v řadě čtu, nese pořadové číslo 5.5 a jde o samostatnou novelu odehrávající se mezi Záludným létem a Stromem viselců. Protože samotný příběh nemá o mnoho víc než sto stran, přidal nakladatel do knihy ještě celkem obsáhlý, původně asi rozhlasový, rozhovor s autorem.

zdroj: goodreads.com

Citát: ...skočili jsme do oranžové fordky, která měla lepší motor, a vyrazili na cestu s písní v srdci a hádkou ohledně výběru hudby na rtech.

Nejlepší scéna: Když v metru narazí na ducha, který se shání po četníkovi nebo pošťákovi. Líbil se mi popis toho, jak se duch rozpadá.

Nejhorší scéna: Dovysvětlení po rozuzlení případu. Protože v podstatě žádné není! Zůstane spousta neobjasněných skutečností.

Zajímavost o knize: Opravdu zábavný je závěrečný rozhovor, třeba i o tom, jak autor právě píše Stín nad Trevírem a zatím neví, jak přesně se bude jeho děj odvíjet.

Můj názor: První dvě třetiny knihy mě opravdu bavily, pochvalovala jsem si přímočarý děj bez zbytečných odkazů. Jenže pak přišel závěr a ten se mi zdál opravdu děsný. Pachatele odhalili v podstatě náhodou na první dobrou a nikdy nezjistili jeho motiv a spousta podrobností zůstala navždy neobjasněna. A to včetně některých nadpřirozených prvků. Na mě to působilo nedotaženě.

Podobné knihy: Viz Zvony Londýna

Hodnocení: 

Ben Aaronovitch - Zvony Londýna

Milý čtenářský deníčku,

knížky z knihovny došly! Už mám zarezervované dvě další, ale mezi tím jsem sáhla po domácích pokladech. Vrátila jsem se k sérii Řeky Londýna a teď dočítám vše, co z ní doma ještě máme, tedy sedmý díl hlavní série plus dvě vedlejší novely. Bohužel nejsem tak nadšená jako u předchozích dílů.

zdroj: goodreads.com


Citát: ...všechno se přisypává do velkého mlýna jménem HOLMES 2, aby se v něm umlela mouka pravdy, z níž vznikne zdraví prospěšný chléb spravedlnosti.

Nejlepší scéna: Popis místa činu, kde se odehrálo obětování kozy.

Nejhorší scéna: Závěrečný souboj, úplně jsem se v něm ztratila a motivy hlavních postav se mi nějak rozplynuly.

Zajímavost o knize: Muž bez tváře sice skončil, ale už teď je v angličtině vydaný osmý díl, ve kterém dobrodružství Petera Granta pokračuje.

Můj názor: Autor se snažil ukončit dějovou linku Muže bez tváře. To se neobešlo bez spousty odkazů na předchozí díly, ze kterých si já skoro nic nepamatuju. Takže pro mě byl příběh často nesrozumitelný a tím pádem i trochu nudný. Naštěstí existuje Follypedia, fanouškovská wiki, kde se dá spousta informací dohledat. Jen mě mrzí, že než vyjde další díl, zase to všechno zapomenu. Jinak mě stále baví autorův styl plný ironických popisů policejní práce a originálních přirovnání.

Podobné knihy: Řeky Londýna (zbytek série), Stín větru (Carlos Ruiz Zafón), Lord Mord (Miloš Urban)

Hodnocení: 

sobota 27. března 2021

Daniel Prokop - Slepé skvrny

Milý čtenářský deníčku,

po dlouhé době opravdu skvělá kniha, která mě jen utvrzuje v mém odhodání číst víc non-fiction než dřív. Daniel Prokop do ní sepsal možná nejdůležitější problémy české společnosti, ale místo obyčejné analýzy se nebál předložit podle něj nejlepší možná řešení. Fakt si přeju, aby z nich v příštích volbách zvolení poslanci vycházeli.

zdroj: goodreads.com

Citát: „Nebuď optimista, pokud tě to uklidňuje. Nebuď pesimista, když tě to nutí se vzdát.“ (úvodní citát od ekonomky Kate Raworthové)

Nejlepší kapitola: Nemůžu vybrat jen jednu, všechny byly fascinující. O skutečné podobě chudoby v Česku, o vzdělávání a jeho regionálních rozdílech, o populismu a jak funguje.

Zajímavost o knize: Druhé vydání obsahuje doplňkovou kapitolu sepsanou pár měsíců po propuknutí koronavirové epidemie. Bohužel tou dobou nebylo ještě jasné, v jakém průšvihu se Česko ocitne, ale stejně potvrzuje, jak jsou jeho pozorování důležitá.

Zajímavost o autorovi: Překvapilo mě, že je docela mladý, ročník 1984.

Zásadní myšlenka: Asi nejvíc mě zaujala kapitola o populismu a jak funguje. Pokud se nenabízí vnější nepřítel, hledá toho vnitřního a snaží se rozštěpit společnost podle kulturních odlišností, které ale často ve společnosti neexstují nebo jsou při nejmenším výrazně zavádějící.

Něco pro mě nového: Takovou drobnou novinkou pro mě třeba bylo, jakou roli může hrát překlad odpovědí v mezinárodním výzkumu a proč kvůli ní mohla Česká republika vyjít jako extrémně xenofobní, i když se vlastně  v porovnání s okolními státy zas tak výrazně nevymyká. Nebo proč naopak ukazatele chudoby vychází u nás překvapivě dobře, protože se nebere v potaz třeba výše nájemného ve vztahu k platům.

Můj názor: Moje nadšené hodnocení je samozřejmě způsobené tím, že s většinou autorových názorů souhlasím. Teď navíc díky němu vím, jak je ve společnosti obhájit. Některá tvrzení jsou trochu vágní, například když autor mluví o větším zdanění majetku, ale nevšimla jsem si, že by konkrétně uváděl, kolik by to mělo být a kolik by to do rozpočtu přineslo. To samé mu můžu vytknout v kapitole o vzdělávání, kde si nepamatuju, že by zmíněná opatření byla konkrétněji rozvedena, ale rozhodně mi to stačilo, abych si udělala představu o tom, jak by měla vypadat. A víš co, deníčku, prostě jen hnidopišně hledám chyby, aby moje hodnocení nevypadalo tak nekriticky. Výborná kniha. Tečka.

Podobné knihy: Tyranie (Timothy Snyder)

Hodnocení: 

sobota 20. března 2021

Tošikazu Kawaguči - Než vystydne káva

Milý čtenářský deníčku,

na tuhle knihu jsem opakovaně narážela na sociálních sítích a vzhledem k tomu, že mě zaujal jak děj, tak také zapadala do mého plánu číst více zahraničních neanglických autorů, skončila na mém seznamu k přečtení. Bohužel, strašně mě zklamala a popravdě pořád nechápu, čím si získala tolik fanoušků.

zdroj: goodreads.com


Citát: V tomto období těhotenství ženy navíc často trápí návaly horka a kvůli hormonům vylučovaným při formování placenty se potýkají s malátností, silnou ospalostí a podobnými nepříjemnými stavy. Typická je i náladovost. Jsou chvíle, kdy vás rozzlobí kdejaká maličkost nebo kdy se cítíte na dně. A také k tomuto období patří změna chutí. Avšak Kei si nikdy ani slůvkem nepostěžovala, jak je to pro ni náročné. (Ten popis je tak strašně chlapský, až se mi z toho chce brečet. Změna oslovení čtenáře je fakt divná, myslim, že tohle měla překladatelka učesat. A celé je to úvod jen aby vypravěč řekl, že si hrdinka nestěžuje, to je prostě dno.)

Nejlepší scéna: Když manžel v minulosti prosí svou ženu, která pracuje jako zdravotní sestra, aby se k němu pořád chovala jako k manželovi a ne jen jako k pacientovi. To mi přišlo krásné, a zároveň docela nečekané přání.

Nejhorší scéna: Když je Hirai najednou spokojená jako provozní hotelu svých rodičů, přestože se této práci snažila mnoho let vyhnout. Vůbec jsem to té postavě nevěřila.

Zajímavost o knize: Původně vznikla jako divadelní hra, později ji autor přepsal do románu. Na výsledku je bohužel pořád původní forma hrozně vidět.

Zajímavost o autorovi: Živí se jako dramatik, režisér a také divadelní producent.

Zásadní myšlenka: Minulost nemůžeme změnit, ale když pochopíme, co se v minulosti přesně stalo, může to změnit náš přístup k budoucnosti.

Můj názor: Po pár prvních stranách jsem si musela vyhledat nějaký další překlad, protože mi přišlo, že se to skoro nedá číst. Bohužel jsem nenašla ukázku slovenského, jen anglického, a ten hodně odpovídal tomu českému. Stejně se nemůžu zbavit pocitu, že český překlad drhne a nedokázal možná přirozenou japonštinu převést do přirozené češtiny. Nebo je i japonský originál děsný a překladatelka se snažila zůstat autentická.

Pokud mám hodnotit jen příběh, tak ani tady nemám moc důvodů k radosti. Předně, pokud se autor pustí do cestování časem, stvoří mu docela dost pravidel, tak mě fakt naštve, když popíše podobné situace úplně jinou logikou. Myslím tím, že návštěvníci z budoucnosti jednou v kavárně vidět jsou a podruhé ne. A vůbec neřeší setkání současného a budoucího já. Já tyhle nelogičnosti v magických rozšířeních našeho světa prostě nesnáším.

Vadily mi postavy, všechny se mi zdály papírové, schematické, nevěrohodné. Jejich pohnutky nedávaly smysl. Nakonec se cesta do minulosti vždycky nějak vyplatila, ale její původní motivace se mi často moc nezdála. A popisy jejich pocitů byly kostrbaté a občas si dvě po sobě jdoucí věty v podstatě protiřečily. Navíc se jejich charakeristiky v textu často opakovaly, jakoby si je čtenář nebyl schopen z minulé kapitoly pamatovat.

Jediné plus vidím v tom, co jsem shrnula do zásadní myšlenky. Tenhle nápad stojí za zpracování, věřím, že na divadle to všechno skvěle fungovalo, ale jako román to u mě rozhodně neobstálo.

Podobné knihy: Afterdark (Haruki Murakami), Losos v kaluži (Markéta Lukášková)

Hodnocení: 

pondělí 8. března 2021

Ian McEwan - Amsterodam

Milý čtenářský deníčku,

chtěla jsem si přečíst Amsterodam, protože za něj McEwan dostal Bookerovu cenu. Věděla jsem, že nepatří mezi jeho nejlepší, ale v knihovně náhodou byla, tak jsem po ní sáhla. Bohužel šlo o starší vydání od Volvox Globatoru, které mi přišlo, že nedostalo úplně nejšikovnějšího překladatele. Celkově mě kniha asi nezklamala, ale má očekávání nebyla vysoká.

zdroj: databazeknih.cz

Citát: Jenomže jako první například utrpí životní prostředí, protože on radši potěší své obchodní kamarádíčky, než aby se podepsal pod komuniké o globálním oteplování. Chce nás dostat z Evropy. Ekonomická katastrofa! (fiktivní konzervativní politik popsaný už v roce 1998)

Nejlepší scéna: Když manželka kompromitovaného politika vystoupí před média s očekávanými fotkami svého muže, na kterých je převlečený za ženu, a podá to tak, že ho za to všichni milují, místo aby se jim hnusil.

Nejhorší scéna: Když zaneprázdněný skladatel nepomůže ohrožené ženě před násilníkem jen proto, že ho právě políbila múza a on nesmí ztratit drahocennou melodii.

Zajímavost o knize: Kniha získala Bookerovu cenu, ale obecně se nepokládá za autorovu nejzdařilejší. Tou je spíš Pokání (kterou napsal o tři roky později). Oblíbené je také Na chesilské pláži nebo Sobota. Vysoké hodnocení na Goodreads má i Myslete na děti.

Zásadní myšlenka: Morální a nemorální dilemata, účel světí prostředky a eutanázie na hranici vraždy.

Můj názor: Po dočtení jsem měla pocit, že šlo o naprostou hovadinu. Takže mě potěšila tato recenze na Guardianu, ve které autor přesně pojmenoval, proč příběh ani postavy nestojí za nic. Samozřejmě jsem si pak dohledala i tu druhou, která více vysvětluje, čím si kniha Bookera zaslouží. S oběma musím souhlasit, text je plný karikatur, které jsou však na druhý pohled v určitých rysech až nebezpečně reálné. Zároveň však příběh moc nedrží pohromadě a postavy vůbec nefungují jako románoví hrdinové a nakonec to aspoň v mém překladu vůbec nebylo vtipné.

Podobné knihy: Sobota (Ian McEwan), Doupě (Jakuba Katalpa), Potíže s empatií (Gavin Extence)

Hodnocení: 

Rainbow Rowellová - Nezdárný syn

Milý čtenářský deníčku,

tak nakonec jsem si na druhý díl Nedej se počkala v českém překladu. Na rozdíl jedničky mi nepřišel tak čtivý, ale zase příběh se mi zdál o něco originálnější, nešlo totiž o variaci na Harryho Pottera, ale vlastně o pokračování, co se stane po tom, když hrdina přijde o svůj smysl existence.

zdroj: goodreads.com

Citát: Teď už hádky báječné nejsou. Teď to je, jako když něco rozbijete, protože to neumíte spravit.

Nejlepší scéna: Když Simon, Baz a Penelopa bojují s upíry na středověkém festivalu. Teprve tady (asi ve třetině knihy) jsem se konečně začetla.

Nejhorší scéna: Rozchod Penelopy a Micaha. Vůbec to ve mně nevyvolalo žádné emoce, ani jednoho jsem nelitovala, ale ani s ním nijak významně nesympatizovala, prostě to bylo takové divné. Zdálo se mi, že autorka jen potřebovala ten vztah ukončit, tak to nějak udělala.

Zajímavost o knize: Chystá se třetí díl. V angličtině by měl vyjít letos v létě.

Zajímavost o autorovi: V závěru autorka píše, že Simon a Baz jsou její srdcoví hrdinové, které ma nejradši ze všech svých literárních dětí. Já bych na jejím místě dala přednost Eleanor a Parkovi.

Zásadní myšlenka: Stres utužuje vztahy :-D

Něco pro mě nového: Pořád mě baví její systém magie, kde se jako kouzla používají různá ustálená spojení a fráze. V Americe logicky fungují úplně jiná než v Anglii. Vůbec pojetí Ameriky jako magického Divokého Západu mi přijde originální a trefné.

Můj názor: Strašně dlouho jsem se nemohla začíst a jindy Rowellové silné mezilidské vztahy mi tady buď úplně chyběly nebo neměly žádný vývoj, prostě jen tak byly. V druhé části se rozvíjí zápletka s upíry, ta mě bavila, přišla mi dobře postavená a litovala jsem, že se neřeší celou knihu. A samozřejmě mi vadilo, že část příběhu zůstává zcela nedořešená.

Podobné knihy: Nedej se (první díl série), Harry Potter (tak od pátého dílu dál), Losos v kaluži (Markéta Lukášková), Den co den (David Levithan)

Hodnocení: 

středa 24. února 2021

Jakuba Katalpa - Doupě

Milý čtenářský deníčku,

od Katalpy jsem četla skvělé Němce, ale na Zuzanin dech se nechystám, na další knihu o holokaustu nemám náladu. Mezi nimi vyšlo ještě Doupě, ke kterému jsem se dostala až teď a které, bohužel, kvality dvou svých sester nedosahuje.

zdroj: goodreads.com

Citát: V hobbymarketu na okraji Prahy si jí nikdo nevšímá. Mohla by tu zůstat do večera, ohmatávat zboží vystavené v policích a nikomu by to nepřipadalo podivné. Kromě ní. Zvláštní osamocenost, kterou generuje dav, Květu skličuje. (V dnešním kontextu úplná sci-fi scéna)

Nejhorší scéna: Celá linka o umírající Akiko byla děsivá.

Zajímavost o knize: Prvotním podnětem k doupěti byla návštěva panelákových sklepů.

Zásadní myšlenka: Míjení mezi nejbližšími lidmi, osamělost a různé způsoby, jak se s ní vyrovnat. Ten Květin nakonec možná funguje, ale stejně jako ostatní působí zvláštně a vypadají jako nějaké pomocné úniky před neúprosnou realitou.

Můj názor: Nejdřív jsem se nemohla začíst, vadilo mi nepravidelné střídání kapitol. V druhé půlce knihy už jsem si ke každé lince našla cestu a autorka upustila od stylistických kudrlin a vyprávění bylo přímočařejší. Jenže v podstatě žádný z hrdinů mi nepřirostl k srdci, kombinace mi přišla zvláštní, a já nevím, taková nesympatická. Nebylo to špatné, ale vlastně si neumím představit, že bych tuhle knihu komukoliv doporučila.

Podobné knihy: Anežka (Viktorie Hanišová), Pod sněhem (Petra Soukupová)

Hodnocení: 

Martin Řezníček - Rozpojené státy

Milý čtenářský deníčku,

před pár lety jsem četla knihu Jakuba Szántó o jeho novinářském pobytu v Izraeli, která se mi mc líbila. Doufala jsem, že nová kniha o Spojených státech od dalšího zpravodaje České televize bude podobně dobrá, ale, bohužel, trochu mě zklamala.

zdroj: goodreads.com

Citát: Nelze ovšem stanovit, zda byl vliv tak silný, že dokázal s výsledky pohnout a hlasování ve prospěch Donalda Trumpa rozhodnout. Netroufly si na to veřejně ani zpravodajské služby. A tak tento otazník zůstane pravděpodobně navždy bez uspokojivé tečky.

Nejlepší kapitola: Ta o vzdělání. Líbily se mi postřehy o tom, jak nestálý školní kolektiv umocňuje individualismus a zároveň zvyšuje riziko sociálně-patologických jevů.

Nejhorší kapitola: O Kim Novakové, vlastně teď už ani nevím, o čem byla. Celkově mi přišla první část s českými kořeny nejslabší.

Zajímavost o knize: Překvapilo mě, že se umístila mezi nejprodávanějšími knihami minulého roku.

Zásadní myšlenka: Donald Trump z velmi bohaté rodiny a sám přehazující miliony vidlemi vyvolal v běžném Američanovi, že je stejný jako on, že má stejné problémy, že je úplně chápe. A kecal...

Něco pro mě nového: Různé informace o amerických základních školách a nebo třeba o americkém dobrovolnictví.

Můj názor: Kniha mě bohužel trochu zklamala. Čekala jsem hluboký vhled do americké společnosti českou optikou, ale nějak mi přišlo, že autor zůstal většinou spíš na povrchu nebo šel po příbězích ale do nějakých obecných pravd, které by mi nějak významěji osvětlily Trumpův úspěch, jsem se nedočkala. Ale možná jich je tak málo a jsou tak obyčejné, že mě zklamala spíš jejich jednoduchost než nutně špatné podání.

Podobné knihy: Za oponou války (Jakub Szántó)

Hodnocení: 

sobota 13. února 2021

David Vann - Akvárium

Milý čtenářský deníčku,

na tuhle knihu jsem před časem pořád narážela, ale dlouho jsem si říkala, že ji číst nechci, že bude příliš drsná a navíc nezapadala do mého cíle číst méně anglických autorů. Nakonec mě sociální sítě zlomily a já nelituji.

zdroj: goodreads.com

Citát 1: Pamatuju si, jak to řekl. Řekl, že jsem v bezpečí. Vždycky uměl říct tu správnou věc. Objala jsem ho, rukama jsem se mu pověsila kolem krku. Potřebovala jsem někoho, kdo by mě podržel. Vlasy suché jako tráva, kostnatá ramena, nikde nic měkkého, brnění jako mořský koník a stejnė tak ošklivý, ale visela jsem na něm jako na vlastním korálu. 

Citát 2: Steve si klekl vedle mámy, schoulené v posteli, a položil na ni ruku. Sheri, řekl. Miluju tě a neopustím tě. A Caitlin tě bude mít vždycky na světě ze všech nejradši. Každou vteřinu tě sleduje a podle toho, co zrovna prožíváš, vyvozuje, jestli je svět dobrý místo, nebo jestli se řítí k zániku. Je to tvoje dcera.   

Nejlepší scéna: Když Caitlin poprvé přespává u své kamarádky Šalíni.

Nejhorší scéna: Když se matka pokálí do postele jen aby své dceři ukázala, jaké to bylo, když se musela starat o svojí matku na konci života. Vůbec celá tahle pasáž mi přišla naprosto odporná a taky nevěrohodná. Já si prostě neumím představit matku, která by něco takového svému dítěti jen kvůli nějakému principu, svému egu, udělala.

Zajímavost o knize: V doslovu psali, že tenhle příběh vlastně patří mezi ty pozitivnější, které autor napsal. To mě naprosto přesvědčilo o tom, že žádné další knihy od něj bych číst nemohla.

Zajímavost o autorovi: Jako malý byl fascinován rybami a vlastnil několik akvárií. Myslím, že je to na jejich popisech dobře vidět. Jeho otec spáchal sebevraždu a to velmi poznamenalo jeho vztah s matkou.

Zásadní myšlenka: Opět použiju citaci: "Jeden život není schopen se vcítit do druhého." Autor s touhle myšlenkou pracuje zejména ve vztahu mezi rodiči a dětmi a nepochopení se vine celou knihou. Pozitivní je, že nejstarší generace si už je tohoto problému vědoma a snaží se aspoň o odpuštění.

Něco pro mě nového: Pohled na byt jako na akvárium.

Můj názor: Námět skvělý, propojení s rybami v akváriu báječné. Jediné, čemu prostě nevěřím, je postava matky. Chápala jsem její zkratkovité jednání, kdy třeba dceru uhodila nebo když na ní ječela a kategoricky zakazovala. Zároveň bylo vidět, že dceru miluje a chce pro ní to nejlepší, co jí může dát. Vůbec mi do toho nesedí týrání, aby jí dokázala, že má pravdu. Copak by rodič třeba znásilnil svoje dítě jen proto, aby pochopilo, jak strašné to je, a kvůli tomu nenavazovalo romantické vztahy?

Podobné knihy: Houbařka (Viktorie Hanišová), Pouta (Delphine de Vigan), Vrány (Petra Dvořáková)

Hodnocení: 

N. K. Jemisin - Kamenné nebe

Milý čtenářský deníčku,

tak jsem ji dočetla, tu vychvalovanou sérii na pomezí sci-fi a fantasy s výraznými rysy angažované literatury. S odstupem několika dní musím říct, že ve mně závěr zanechal mnohem slabší dojem než bych očekávala.

zdroj: goodreads.com


Citát:  Jenže… Skaffa ji ochránil před zbojníky - i před otcem. Utěšoval ji, když se bála, večer ji ukládal do postele. Viděla ho, jak bojuje se svou surovou povahou i se samým Zeměm, aby mohl být tím rodičem, kterého potřebuje. Pomohl jí, aby se měla ráda taková, jaká je.
A matka? Ty. Tys pro ni nic takového neudělala.

Zásadní myšlenka: V tomhle díle mi přišlo, že se autorka nejvíc soustředí na vztah mezi dítětem a rodiči. Avšak to, co hrdinové řešili, mi přišlo hrozně vzdálené mé osobní zkušenosti, proto se mě to nijak zvlášť nedotklo.

Něco pro mě nového: Magie pocházející z života a zdánlivě neomezený zdroj v nitru Země. Takže planeta žije! A lidé, kteří ho chtějí bezohledně čerpat.

Můj názor: Závěr série rozkryl všechna tajemství a neměla jsem pocit, že cokoliv zůstalo nedořešeno, tak to mám ráda. Zároveň zde byla spousta napětí, intriky, závěrečný epický souboj. Tím se rozhodně přiblížila k průměru svého žánru, což mě osobně možná maličko zklamalo.

Podobné knihy: Předchozí díly série

Hodnocení: 

sobota 6. února 2021

Mariko Tamakiová - Jedno obyčejný léto

Milý čtenářský deníčku,

minulý rok jsem dala šanci pár komiksům a docela ráda bych v tom pokračovala. Sice mi čtení s obrázky zatím dělá trochu problém, prostě nejsem vizuální typ, ale zatím jsem odhodlaná to zkoušet. Proto jsem sáhla k sestře do knihovny a půjčila si loni Liberaturou vychvalovaný komiks Jedno obyčejný léto. Nadšená jsem nebyla, ale pár okamžiků si budu pamatovat ještě dlouho.

zdroj: goodreads.com


Citát: Rose: Ty ještě pořád chceš další dítě. Matka: Ne. Já - R: Tak proč tu pořád máš ty knížky o miminech? M: Ach jo, Rose. Když. Když jsem se s tátou začali pokoušet. Nevěděla jsem - R: JEŽIŠI. BUĎ ZTICHA. Mně je to FUK!

Nejlepší scéna: Když se hoky baví o tom, kdy a jak jim začnou růst prsa.

Zajímavost o autorovi: Autorky jsou sestřenice, jedna píše, druhá kreslí a prý jim to jde samo.

Zásadní myšlenka: V Liberatuře zmiňovali, že Rose je přesně ve věku, kdy si myslí, že už zaslechnutým debatám rozumí a zná jejich jedinou správnou interpretaci. Následným jednáním pak svému okolí může docela ublížit.

Něco pro mě nového: Spousta obrazů a předělů, obrazy bez textu, které jen navozují atmosféru a zachycují zvuky z prostředí.

Můj názor: Nejdřív jsem si komiks přečetla přišel mi takový nijaký. Díky Liberatuře jsem si víc uvědomila, čím to bylo. Zápletky se odehrávají tak nějak nezřetelně, text plyne, nic se neděje a přitom se všechno mění. To mi nevyhovuje, ale s odstupem umím ocenit, proč to tak autorky chtěly. Nejvíc mě ale oslovil ten kontrast mezi dospívající Rose a ještě dětskou Windy. A také to puberťácké přesvědčení, že už všemu rozumí, na všechno mají názor, ale ještě neumí zhodnotit situaci z více pohledů, chybí jim pochopení pro druhé, kteří mají jiné zkušenosti nebo názory. Někteří z toho nikdy nevyrostou...

Podobné knihy: Soběstačný (Zuzana Dostálová), Vrány (Petra Dvořáková)

Hodnocení: 

Sajjid Kašua - A bylo jitro

Milý čtenářský deníčku,

pokud člověk nechce číst českou nebo anglickou literaturu, překvapivě často skončí v Izraeli. Četla jsem toho už docela dost, ale A bylo jitro je rozhodně první kniha z pohledu izraeleského Araba. Nepřišla mi úplně nejčtivější, ale po obsahové stránce se mi zdá skvělá.

zdroj: goodreads.com

Citát: S třesoucím se tělem, zakrytým jen širokými bílými spodky, kráčí druhý dělník po prknech a nese bílou vlajku. Snaží se přejít na druhou stranu, krok po kroku, pomalu, klekne si na kolena a pokusí se plazit přes mrtvolu prvního dělníka, kterého zastřelili. Znovu se ozve střelba. Druhý dělník se nehýbe, leží na druhově mrtvole.

Nejhorší scéna: Když se sousedi vrhnou na vypravěčovu rodinu, protože vidí, že má umělé mléko pro kojence. Vyplení jim dva domy a seberou z nich všechno jídlo. Už dříve jim navíc ukradli vodu.

Zajímavost o autorovi: Sám je izraelský Arab a novinář. Přesto že jeho mateřštinou je arabština, píše hebrejsky. V roce 2014 emigroval do Spojených států se slovy, že se do Izraele nikdy nevrátí, protože nemůže vystát rasismus Židů vůči Arabům.

Zásadní myšlenka: Mírové smlouvy neberou ohledy na místní. Možná nemůžou, ale rozhodně nechtějí.

Něco pro mě nového: Celkové vylíčení pozice izraelských Arabů, o kterých jsem do teď měla jen velmi málo informací. Sice jsem četla knihu Černá vdova, ale tam jsem jejich postavení nechápala jako celospolečenský problém, spíš důsledek chování hlavních hrdinů.

Můj názor: Ze začátku jsem se mi nedařilo se začíst a vadily mi neustále odbočky do minulosti. V druhé polovině ale začaly skládat komplexní obrázek společnosti izraelských Arabů. Ke konci jsem se nemohla odtrhnout a doufala jsem, že se uvěznění obyvatelé brzy vrátí k běžnému životu a jejich utrpení skončí. Bez následků to bohužel nebylo.

Podobné knihy: Černá vdova (Yasmina Khadra), Nebudu nenávidět (Izzeldin Abuelaish), Dům u měšity (Kader Abdolah)

Hodnocení: 

čtvrtek 21. ledna 2021

Zuzana Dostálová - Soběstačný

Milý čtenářský deníčku,

tak tohle byla pecka! Skvělý příběh vyprávěný z různých úhlů o celkem normálním, ale zároveň dostatečně dramatickém osudu.

zdroj: goodreads.com

Citát: Srdce se mi rozbušilo. Teď přijde a zastaví mi vodu. Poslední dobou to dělá, že prý nejsou peníze. Stojí za mnou hubuje, i když mám v puse třeba pastu nebo namydlené ruce. Je z ní jiná máma.

Nejlepší scéna: Když děda pořád dokola tvrdí, že je soběstačný, ale ve skutečnosti už opravdu potřebuje pomoc. A to, jak se o něj Štěpán stará a bojí, když je ve škole.

Nejhorší scéna: Když se Štěpánova máma nedokáže sblížit s mužem, který o ni opravdu stojí.

Zajímavost o knize: Autorka ji napsala na základě vyslechnutého rozhovoru mezi otcema synem v tramvaji. Kromě toho jsem se dočetla v jednom rozhovoru, že tatínkovo hipsterství je v knize symbolem jisté osobnostní povrchnosti. V 80. letech by to byl vekslák, před dvaceti lety podnikatel s kravatou a kufříkem. To se mi zdá skutečně trefné.

Zajímavost o autorovi: Její prarodiče byly v koncentračním táboře a její tatínek se za války musel rok skrývat ve sklepě.

Zásadní myšlenka: Zkoumání soběstačnosti ze všech stran. Patnáctiletý Štěpán se kvůli rodičům musí starat o sebe, jeho dědeček o soběstačnost přichází. Maminka je sice dospělá, ale bez financí od bývalého manžela se jen horko těžko postará o sebe a syna. 

Můj názor: Za mě bylo v knize ideální množství tragédií a osudových zvratů. Nepřišla mi překombinovaná, hodně jsem o tom přemýšlela v souvislosti se poslední zoufale obyčejnou Soukupovou. Dokonale vylíčila, jak nová partnerka umí postupně otce odříznout od původní rodiny. Štěpánův vývoj od jedenáctiletého dítěte k skoro dospělému šestnáctiletému mladému muži se mi zdál velmi věrohodný. Já prostě nemám co vytknout!

Podobné knihy: Zmizet, Nejlepší pro všechny (Petra Soukupová), Vrány (Petra Dvořáková), Rekonstrukce (Viktorie Hanišová)

Hodnocení: 

Chimamanda Ngozi Adichieová - Milá Ijeawele

Milý čtenářský deníčku,

Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních je taková feministická jednohubka. Obsahuje skutečně praktický návod na výchovu dětí ve feministickém duchu a zároveň tím upozorňuje na nejčastější projevy genderové nerovnosti, která nás formuje už od útlého věku.

zdroj: goodreads.com


Citát: Menstruace není nic, za co by se žena měla stydět. Je to normální, přirozená věc, a kdyby nebylo menstruace, nebyli by ani lidé. Vzpomínám si, jak jeden chlap prohlásil, že menstruace je jako exkrement. V tom případě ale posvátný exkrement, řekla jsem mu, protože nebýt menstruace, tak bys tady teď přede mnou nestál. (Tady s autorkou moc nesouhlasím, myslím, že menstruace by neměla být společenské tabu nebo dokonce stigma, ale zároveň jí považuju za něco přesně tak přirozeného a nechutného jako močení nebo kálení).

Nejlepší scéna: Popis toho, že manželství by nemělo být nejvyšším cílem dívky, když není nejvyšším cílem pro chlapce.

Zásadní myšlenka: Pokuch chceš něco zakázat nebo naopak vnutit holčičce, zamysli se, jestli bys to zakázala/vnutila i klukovi. A samozřejmě i obráceně!

Něco pro mě nového: Důležitost vzorů v okolí. Pokud bude mít dítě v okolí muže, který šel na rodičovskou, nebo ženu, která pracuje jako ředitelka firmy, bude se mu to zdát normální.

Můj názor: Jde o přímočarý návod a hnidopich v něm najde spoustu chyb a názorů vyvedených zbytečně do extrému. Ti, kteří feminismem opovrhují, tady jistě najdou spoustu munice pro jeho kritiku, ale ti, kteří s ním souhlasí, dostanou seznam nejdůležitějších věcí, na které by si měli ve výchově a vůbec v pohledu na svět dát pozor.

Podobné knihy: Jak být ženou (Caitlin Moranová), Feministky nenosí růžovou (Scarlet Curtis)

Hodnocení: 

N. K. Jemisinová - Brána z obelisků

Milý čtenářský deníčku,

už mám knížku trošku v mlze, protože právě teď čtu třetí, tedy poslední, díl a v hlavě se mi míchají dohromady, protože na sebe přímo navazují. Oproti prvnímu dílu už jsem si zvykla na trochu moc feministicko-rasistický svět, takže jsem se mohla plně soustředit na děj. Vyprávění je tentokrát naprosto přímočaré a pro mě tedy čtivější.

zdroj: goodreads.com


Citát: „Hele, v kolika dalších spolech by mě nechali žít, kdyby se dozvěděli, co jsem zač?“ Zavrtíš hlavou. „Bylas jim užitečná. Stejně jako císařští orogénové.“ Ale být někomu užitečný není totéž jako být mu roven.

Nejlepší scéna: Když náčelnice - orogéna zabije jiného orogéna, který v zdánlivé sebeobraně zabil někoho jiného, aby dokázala zbytku vesničanů, že orogénům nenadržuje.

Nejhorší scéna: Když jednoho člověka napadnou brouci, kteří ho zaživa vaří.

Zajímavost o autorovi: V doslovu píše, jak těžké pro ní je psát sci-fi trilogii. Přišlo mi to zvláštní, nakonec to asi chápu, ale já osobně bych to do závěru svojí vysněné knihy nepsala.

Zásadní myšlenka: Ze všech stran rozebírá rasismus. Líbí se mi, že má formální i hanlivé slovo pro nenáviděnou rasu. Skvěle vylíčila, jak se vesnice, ve které žijí všichni společně v míru, může velmi snadno rozdělit podle rasové hranice a jen těsně uniknout vzájemnému vyvražďování.

Můj názor: Příběh byl mnohem přímočařejší, snadnější na čtení, užila jsem si ho. Je tu víc lokální politiky, odkrývají se zásadní skutečnosti a vůbec celé to má víc atmosféru normálního fantasy románu, už z toho tak nekape politická angažovanost a příběh nepůsobí tak žensky. Za mě rozhodně lepší než první díl, ale možná jsem si jen zvykla.

Podobné knihy: Páté roční období (první díl série), Pohřbený obr (Kazuo Ishiguro), série Poutníci (Becky Chambersová)

Hodnocení: 

Louis de Bernières - So much life left over

Milý čtenářský deníčku,

román navazující na Prach, který se snáší ze snů do češtiny zatím přeložen nebyl a pokud vím, ani se k tomu nikdo nechystá. V knihovně se mi povedlo sehnat pokračování aspoň v angličtině. Bála jsem se, že si knihu kvůli jazyku neužiju, ale opak byl pravdou.

zdroj: goodreads.com


Citát: (Daniel:) "Then we have to say goodbye." (Samadara, his Ceylon lover:) "We don't have. You chose it." "I never chose it. It's been imposed on us." "You cannot be imposed upon unless you chose it," said Samadara gently, her anger having suddenly died away. 

Nejhorší scéna: Narození Rosiina zmrzačeného dítětě.

Zajímavost o knize: Právě vychází třetí a poslední díl!

Něco pro mě nového: Zaujal mě popis přátelství Daniela a německých zajatců z první světové války, jak spolu ve třicátých letech začali v Německu podnikat, ale před válkou se trochu ve zlém rozešli, protože se z nich stali přesvědčení nacisti.

Můj názor: Měla jsem pocit, že mimo Daniela jsou ostatní postavy sledovány jen okrajově, v předchozím dílu jich autor zvládl vykreslit víc. Také mě mrzelo, že se Daniel odstěhoval tak brzo z Ceylonu, těšila jsem se hlavně na líčení místních reálií. Jedinou opravdovou výtku mám vůči postavě Rosie, která nekompromisně brání Danielovi v setkávání s dětmi. Možná se jí narodilo mrtvé dítě, možná byla věřící křesťanka a nechtěla už po dětech s Danielem spát, ale proč mu proboha nechtěla půjčovat děti?! Nemám pocit, že by autor tenhle její postoj čímkoliv podložil.

Podobné knihy: Prach, který se snáší ze snů (první díl této série), K otevřenému nebi (Antonio G. Iturbe)

Hodnocení: 

sobota 16. ledna 2021

Shrnutí roku 2020 a předsevzetí do 2021

 Milý čtenářský deníčku,

další rok je pryč! Teď bych se za ním ráda trochu ohlédla a zamyslela se, co budu jako čtenářka dělat v tom následujícím.

Obecné hodnocení

Chtěla jsem přečíst 52 knížek a dokonce jsem zvládla o dvě víc, to mi udělalo radost. Kromě toho jsem se rozhodla neplnit žádnou další výzvu a obecně mi to nechybělo. Jen úplně na konci roku jsem se nechala strhnout Book's calling a byla jsem nadšená, protože jsem díky ní přečetla první mangu, koukla na pěkný film a přečetla si trošku poezie.

Tím se také dostávám k tomu, že jsem v poslední době začala sledovat spoustu čtenářů na Instagramu. Kromě asi dvou, tří uživatelů se mi zatím nejvíc líbí kanály Kosmasu a Arga, což mě samotnou překvapuje.

Také jsem začala poslouchat literární podcasty a díky nim i spoustu další podcastů na jiné témata. Nejlepší je Liberatura, baví mě Do slov, ale ten teď skoro nevychází, a užila jsem si i většinu epozod V chapadlech murmuru. Zkoušela jsem i nějaké další, ale většinou mi připadají jako povrchní náctiletá dojmologie a tou čas ztrácet nechci.

Chtěla jsem také číst víc autorů, kteří nepíšou česky nebo anglicky a vlastně žádným hlavním světovým jazykem. Tak to se mi myslím opravdu nepovedlo.

Nejlepší kniha

Přečetla jsem spoustu skvělých knih, ale teď koukám, že jsem žádné nedala pět hvězdiček! Takže místo nejlepší knihy asi zvolím nejlepší spisovatelku a tou se pro mě jednoznačně stala Delphine de Vigan. všechny tři knížky, co jsem četla (Noc nic nezadrží, Pouta, Vděk), jsem zhltla a každou si i po mnoha měsících docela dobře pamatuju. Kromě toho bych do síně slávy 2020 vyzdvihla ještě Sedm dní ve světě umění, tedy skvělou sadu reportáží z prostředí současného umění.

Nejhorší kniha

Podle hvězdiček mi tak jednoznačně vychází Oba na konci zemřou a i s téměř ročním odstupem potvrzuji, že to bylo strašně moc špatný ve všech myslitelných ohledech.

Předsevzetí

Opět chci přečíst 52 knížek, myslím, že je to tempo, které odpovídá tomu, jak v knihách ráda bydlím. Občas jen pár dní, ale jindy se začtu na dva i tři týdny do nějaké bichle a nemusí mě stresovat, že kvůli tomu budu ve skluzu.

Letos bych se chtěla víc zaměřit na naučnou literaturu. Většinou nepřečtu víc než dvě, tři za rok. Chtěla bych to posunout aspoň na deset.

A nakonec jsem přemýšlela, jestli nějak změním tvojí podobu, deníčku. Mám opravdu málo času a hodilo by se mi, kdyby mi každý příspěvek trval třeba max 15 minut a ne nejmíň půl hodiny. A taky si chci konečně zapisovat citace! Takže od příští knihy asi přejdu na "tabulkový" systém, tedy že budu mít několik kategorií, které budu moci vyplnit během několika minut. Ale možná zjistím, že mi to nevyhovuje a znovu se vrátím k souvislému textu. Uvidíme.

Těším se na další rok s tebou :-*

Petra Dvořáková - Vrány

 Milý čtenářský deníčku,

poslední knihou loňského roku se pro mě staly Vrány. Opravdu jsem se na ně těšila a vlastně nevím, proč jsem se k nim dostala až za tak dlouho. Asi proto, že podle názvu jsou až na konci abecedy a tedy i na konci seznamu v mojí elektronické knihovničce.

zdroj. goodreads.com

Já mám Dvořákovou prostě ráda. V rozhovoru jsem ji slyšela říkat, že by chtěla psát jako Soukupová a myslím, že minimálně posledními dvěma romány se jí to daří. Hledá si podobné náměty a také se snaží popsat vnitřní život postav. Její jazyk ale není tak úsporný jako Soukupové.

Na Vránách mě zaujaly nejvíc dvě věci. První byla neschopnost učitelů snadno proniknout do domácích poměrů žáků a pomoci jim. Jejich vztah musí být tak trochu výjimečný, aby mělo dítě odvahu se svěřit. Druhou byla malichernost některých problémů, které bránily hlavní postavě prolomit ticho, a její dětské způsoby řešení. Zároveň se mi zdály velmi uvěřitelné.

Dávám čtyři hvězdy, na tu pátou chyběla věrohodnější postava matky. Přišla mi příliš krutá k jedné dceři, nezdá se mi, že by ji tolik nesnášela jen kvůli tomu, že si po sobě neumí uklidit. Jinak jsem ale knihu přečetla jedním dechem a doufám, že mi třeba jednou pomůže víc porozumět nejen vlastním dětem.

Závěrečné hodnocení: 

čtvrtek 7. ledna 2021

Klára Vlasáková - Praskliny

 Milý čtenářský deníčku,

od téhle knihy jsem čekala hodně. Mluvilo se o ní jako o jasném kandidátovi na příští Magnesii Literu a skvělém příkladu moderního sci-fi. Nakonec se z ní vyloupla opravdu zajímavá knížka, ale nemůžu říct, že bych ji úplně pochopila.

zdroj: goodreads.com

Schválně jsem si nehledala nic o ději, věděla jsem jen, že autorka rozebírá reakci společnosti na náhlé objevení netečné koule. Čekala jsem něco jako Piknik u cesty, ale v Prasklinách je koule nakonec nechaná úplně stranou. Vlastně se musím přiznat, že její roli v příběhu jsem moc nepochopila, respektivě se mi nezdá pravděpodobné, že by tak výrazným způsobem společnost opravdu změnila. Mnohem zásadnější mi přišel faktor klimatické změny, ale ten autorka popisuje spíš jako kulisu než příčinu čehokoliv.

Lidé najednou mají větší potřebu pátrat po smyslu života a ve stejné chvíli se jim třeba kvůli ztrátě zaměstnání ten jejich dosavadní hroutí. Čtenář sleduje asi pět hlavních hrdinů, každý je jiný, ale projevy se mi zdály dost podobné. A tady přichází hlavní problém, který jsem měla při čtení. Nedokázala jsem se soustředit na jednotlivé linky, nedokázala jsem je od sebe skoro odlišit a většina souvislostí mi unikala.

Například postava Kristýny pro mě byla naprosto nepochopitelná. Malá hoka, která chce strašně moc vidět kouli, ale její reakce je podivná, pak najednou skočí pod auto, pak najednou nemůže spát, pak zase spí pořád, má noční můry a pak je zase chvíli normální. A vlastně po pár dnech od přečtení ani netuším, v jakém se jí to dělo pořadí a jak nakonec dopadla.

Dávám čtyři hvězdičky, protože myšlenky v knize obsažené jsou důležité a nutily mě přemýšlet. Nicméně jejich propojení do románu a vykreslení jednotlivých postav se mi zdálo zmatené a vlastně jsem si čtení kvůli tomu moc neužila.

Závěrečné hodnocení: 

neděle 3. ledna 2021

Monika Baudišová - Bezdětná

 Milý čtenářský deníčku,

po opravdu dlouhé době jsem si od Ježíška přála knížku. Normálně si kupuji jen e-knihy, ale komiks se musí papírový a tak jsem si jeden vybrala. Doufala jsem, že mi Bezdětná poskytne návod, jak smysluplně mluvit s lidmi v mém okolí, kterým se nadaří otěhotnět.

zdroj: goodreads.com

Bohužel tohle moje očekávání kniha úplně nesplnila. Je v ní spousta špatných příkladů, které přetékají černým humorem, ale ten dobrý je tam zmíněn jen na jedné dvoustraně.

Jinak ale nemám knize co vytknout. Vizuálně se mi líbila a obsahově mě rozhodně obohatila. Kromě toho, že jsem si ujasnila, jak proces umělého oplodnění probíhá, tak jsem si hlavně užila možnost nakouknout do hlavy někoho, kdo možná nemůže mít děti. I díky hormonům tenhle problém člověka totálně pohltí, začne jeho samotného definovat a nad každým setkáním s přáteli visí jako stín, do kterého nikdo nechce vstoupit. Nebo se v něm snaží rozpoutat diskotéku, což je snad ještě horší.

Dávám čtyři hvězdičky, jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, ale možná se podívám po nějakém románu, který téma bude řešit ještě trochu víc do detailu. A knížku samotnou pošlu někam dál, protože takový skvost, aby zabíral místo v knihovně, to zase není.

Závěrečné hodnocení:

Miřenka Čechová - Baletky

 Milý čtenářský deníčku,

Miřenku Čechovou znám z jejího představení S/He is Nancy Joe, které pokládám za jedno z nejlepších, co jsem kdy viděla. Proto jsem byla zvědavá i na její knihu, kterou navíc spousta lidí hodně chválila.

zdroj: goodreads.com

Román je v první řadě velice drsnou, autentickou výpovědí o životě na baletní konzervatoři. Ze začátku se mi zdálo, že tuhle torturu nemůže nikdo dobrovolně podstupovat, ale postupně se v knize víc a víc ukazuje, jak autorka tanec miluje a že překoná všechno, aby se mu mohla věnovat.

Kniha je rozlámaná do kraťoučkých kapitol, které více méně chronologicky popisují život od nástupu na konzervatoř až do maturity. Krátké záběry nabité emocemi, které dohromady skládají komplexní obraz jednoho mladého života. Díky nim měl text spád a nedalo se od něj odtrhnout.

Jediné, co mi vadilo, bylo časté opakování. Zdálo se mi, že autorka poskládala skvělé úryvky dohromady, ale už si je pak všechny najednou nepřečetla, takže je nemohla proškrtat a tím vytvořit koherentní celek.

Závěrečné hodnocení: 

sobota 2. ledna 2021

Sally Rooneyová - Normální lidi

 Milý čtenářský deníčku,

předchozí autorčina kniha Rozhovory s přáteli u mě totálně propadla. Takže na Normální lidi jsem se ani nechystala. Jenže pak je všichni kolem mě chválili a já prostě neodolala. Rozhodně nebyli tak příšerní jako Rozhovory, ale hype kolem nich pořád moc nechápu.

zdroj: goodreads.com

Nejčastěji se v souvislosti s tímto románem zmiňují třídní rozdíly mezi hlavními postavami, a že právě to určuje jejich osudy. Při čtení jsem se tenhle aspekt snažila hledat, jsem si vědoma toho, že v Irsku jsou rozdíly mezi lidmi z různých materiálních poměrů mnohem výraznější než tady, ale stejně mi nepřišlo, že je to tak zásadní, jak o tom všichni kritici mluvili. Mnohem důležitější se mi zdáli vztahy v jejich rodinách.

Přišlo mi, že tentokrát se Rooneyové povedlo napsat mnohem zajímavější postavy. Oba jsou nepříliš sebevědomí, oba trpí depresemi. Oběma chybí opravdoví přátelé, Marianně víc doma na maloměstě, Connellovi na elitní univerzitě v Dublinu.

Akorát mi přišlo, že úvahy postav moc neodpovídají jejich věku, čtenář se s nimi setkává, když končí střední školu, ale mně se zdálo, že jejich prožívání odpovídá spíš konci vysoké. Ale možná mám v tomhle už trochu zkreslené představy.

Dávám jen tři hvězdičky a to hlavně proto, že stejně jako v Rozhovorech ani tady mě hlavní hrdinové a jejich problémy vlastně moc nezajímaly, nebyly pro mě aktuální, ale aspoň mi přišly závažnější. Trochu mě mrzelo, že tam nebylo víc irských reálií, kdysi jsem byla v Dublinu a ráda bych si jeho atmosféru trochu víc připomněla.

Závěrečné hodnocení: