úterý 28. května 2019

Markéta Lukášková - Panda v nesnázích

Milý čtenářský deníčku,

nedávno byla na Alzovi spousta e-knížek v akci a já si jich zcela výjimečně koupila několik do zásoby. Jako první jsem sáhla po Pandě v nesnázích, protože jsem si po trochu zdlouhavém Židovském policejním klubu chtěla odpočinou a nepochybovala jsem, že stejně jako Losos v kaluži bude i další román od Lukáškové hodně čtivý. A byl víc než to.

zdroj: goodreads.com

Stejně jako v Lososovi i tady se prolínají dva příběhy, tentokrát je ale spojuje pouze zájem mladší Terezy o osudy Marie, členky třetího odboje, nikoliv příbuzenský vztah nebo aspoň stejná doba. Tohle mi během čtení trochu vadilo, ale postupně jsem si uvědomila, že kontrast příběhů je to, čeho chtěla autorka dosáhnout a závěrečné propletení se mi vlastně docela líbilo, i když pro někoho to bude typický náhlý konec deux ex machina.

Panda přesně zastupuje typ knih, které mě baví. Mají svižný příběh, jsou hodně o vztazích mezi lidmi a díky příběhům z nedávné minulosti nabízí aspoň nějaký přesah. Na rozdíl od Lososa mi hlavní hrdinka v této knize nepřipadala od první stránky protivná, naopak v mnoha ohledech byla vlastně docela sympatická. Mrzelo mě, že ostatní postavy jsou poněkud černobílé, ale z nějakého důvodu to příběhu neubíralo na důvěryhodnosti.

Asi nejvíc se mi líbilo, že se všechny postavy chovaly tak, jak bych čekala, žádný zázračný přerod nebo obětování sebe pro většinu nebo pro dobro toho druhého. Profesor si klidně něco začne se svou studentkou místo toho, aby hrdině trpěl a raději jí vybral jiného vedoucího práce. Muž, který miluje svou ženu, jí kopne do zadku, když se dozví, že je to mrcha nevěrná, která svou vinu kompenzuje neláskou k vlastní dceři. A mrcha zůstane mrchou, slepice slepicí akorát odbojáře režim semele na karbanátky.

Upřímně, deníčku, váhala jsem, jestli knížce nedat pět hvězdiček. Ale pořád to beru tak, že se je snažím dávat jen opravdu výjimečným knihám a tahle mezi ně prostě nepatří. Ale jinak je skvělá, myslím, že se autorka hodně posunula, a už teď se těším na její další román (už ho píše a má uzavřít tuto neformální trilogii), při kterém si odpočinu, ale nebudu ho brát jako ztrátu času.

Závěrečné hodnocení: 

čtvrtek 23. května 2019

Michael Chabon - Židovský policejní klub

Milý čtenářský deníčku,

na tuhle knížku od Chabona jsem se těšila asi nejvíc, myslím, že bývá považována za jednu z jeho nejlepších, patří tak trochu do žánru fantastiky, kategorie alternativní historie a navíc je to detektivka, takže jednoduchý příběh. Na mě tam bohužel bylo až moc postav a vůbec jsem se s nimi nedokázala ztotožnit.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdina je typický literární detektiv, rozvedený kuřák a alkoholik se smyslem pro spravedlnost a odvahou, která ho vždy dostane do průšvihu. Žije v Sitce, židovském "státě" na Aljašce, který patří pod správu USA, které se rozhodly si ho po šedesáti letech vzít zpět a místní obyvatelé nemají jistotu, že dostanou povolení k pobytu. Izrael neexistuje, na jeho území stále žijí Palestinci a jejich vyhnání a založení židovského státu tam nemá mezinárodní podporu.

Chabon si rád hraje s žánry, trochu si z nich utahuje, trochu napíná jejich meze a většinou v jejich rámci rozehrává osudy několika postav, často mužů, kteří jsou nějakým způsobem v krizi. Stejně jako v Zázračných hoších i tady jde o hrdinu v krizi středního věku, navíc ve zlomovém okamžiku dějin, který mu hodlá sebrat svět, ve kterém vyrostl a jiný nenabízí. Bohužel, mně se hlavní postava nelíbila, nesoucítila jsem s ní a její osud mě moc nezajímal.

Nejzoufalejší pro mě ale byla detektivní zápletka. Detektiv sice vyslechne několik známých oběti, ale všechny rozhovory mi přijdou jaksi nedokončené, vůbec se v nich neptal na to podstatné. Dvakrát po sobě se dostane do situace, která ho málem zabije, ale vždy se objeví někdo, kdo ho zázračně zachrání. Nakonec tak trochu omylem odhalí mezinárodní spiknutí, ale stejně mu nedokáže zabránit.

Nastavení světa, charaktery a chování různých postav v něm se mi líbilo. Bylo zajímavé nahlédnout do života židovské komunity, ale jeho pochopení komplikovalo množství slov v jidiš, která nebyla opatřena žádnými vysvětlivkami. Celkově ale příběh plynul poněkud pomalu, střídalo se v něm příliš velké množství postav a postupné odhalování zločinu nebylo moc logické.

Celkově dávám tři hvězdičky. Podobně jako u Zázračných hochů, i tady byla spousta zajímavých prvků, ale u Chabona všechno stojí a padá s hlavním hrdinou a ten se mi moc nelíbil. Nicméně stejně ho budu číst dál, protože jeho knihy mají jakési zvláštní kouzlo, které přesahuje hvězdičkové hodnocení, dělající z každé četby originální zážitek.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 21. května 2019

Křížková, Vohlídalová, Volejníčková - Genderové nerovnosti v odměňování

Milý čtenářský deníčku,

nedávno jsem se pokusila dát dohromady prezentaci o "gender pay gap", testovacím publikem mi byli kolegové v práci. Snadno jsem dohledala různá data i studie o této problematice ve světě nebo ve Velké Británii, ale o České republice to bylo náročnější. Nakonec jsem našla tuhle knihu, zdarma dostupnou na stránkách Akademie věd (spolu s dalšími na podobné téma) a rozhodla jsem se si ji přečíst. Konečně mám pocit, že o problematice můžu mluvit z pozice dostatečně poučené osoby a nikoliv jen konzumenta mainstreamových médií.

zdroj: goodreads.com

Nikoho nepřekvapí, že nejde o snadné čtení. Jedná se o odbornou publikaci, která se nesnaží téma popularizovat, ale spíš ho probrat z různých pohledů, rozebrat výsledky z rozhovorů s různými zainteresovanými osobami a lidem na Ministerstvu práce dodat podklady pro zavádění různých opatření na podporu snižování rozdílů v odměňování žen a mužů.

Sice mi vůbec nepřísluší danou publikaci hodnotit, ale přesto uvedu pár výhrad, které k ní mám. Zejména na začátku mi chybělo shrnutí dat o platech mužů a žen v Česku. Teprve později jsem zjistila, že podobný tým ve stejném roce uveřejnil samostatnou publikaci na toto téma a jí se chci určitě v nejbližší době taky prokousat.

Největší výhradu mám asi vůči důslednému používání českého přechylování, např. asistent/asistentka. Byly věty, ve kterých se tyto výrazy objevily vícekrát, a celé odstavce se kvůli tomu v podstatě nedali číst. Já chápu, že to do podobných publikací patří, ale věřím, že by se daly najít lepší formulace, které by se tomu záměrně vyhýbaly.

Jinak ale musím vyzdvihnout hlavně pozitiva. Dřív mě nenapadlo, jaký vliv může mít obyčejné zveřejnění statistik platů, a přitom jde o pěkné, genderově naprosto neutrální opatření. Také jsem netušila, jaká je u nás legislativa a jak smutné je její vymáhání.

Mile mě překvapily kapitoly o školství, vůbec jsem netušila, jak tam genderová nerovnost vypadá, a to jak ve středoškolském, tak hlavně vysokoškolském prostředí. Také téma veřejné správy a snaha udržet si muže vyššími osobními příplatky a prémiemi mě zaujala, dokonce mám ve svém okolí příklad, kde k něčemu podobnému asi došlo.

Za nejslabší považuji závěrečnou kapitolu o soukromé sféře, zdá se mi to tak široké téma, že se na pár stránkách vůbec nedalo pokrýt, navíc se promíchalo s násobnou diskriminací na trhu práce, takže jeho závěry jsou poněkud zamlžené.

Jsem ráda, že se autorky neomezily jen na neutrální zpracování dotazníků, ale že z nich odvodily i doporučení pro vládu jaká opatření přijmout. Jedním ze zásadních poznatků pro mě bylo, že spousta firem by si vlastně přála být genderově vyrovnaná, ale vlastně neví, jak na to, chybí metodiky a bonusy za jejich zavádění do praxe.

V závěrečném hodnocení nakonec dávám jen tři hvězdy a to hlavně z toho důvodu, že prokousat se těmi asi 150 stranami hutného textu bylo opravdu náročné, některé výsledky nebyly reprezentativní a text plný přechylování místy nečitelný. Laikům se kniha asi nedá doporučit, ale pro někoho, kdo se do hloubky o problematiku zajímá, je rozhodně výborným zdrojem informací o českém prostředí. Každá kapitola i celá kniha mají podrobné závěry, které by běžnému čtenáři mohly k pochopení problematiky úplně stačit.

Závěrečné hodnocení: 

Philip Pullman - Kniha Prachu: La Belle Sauvage

Milý čtenářský deníčku,

při posledním Knižním čtvrtku mi do oka padla nová kniha od Philipa Pullmana, ve které se vrací do světa trilogie Jeho temné esence (dříve Jeho šerá hmota), kterou jsem v době jejího vydání zbožňovala. Nová kniha se odehrává dvanáct let před Zlatým kompasem (dříve Světla severu) a cílí na podobnou skupinu čtenářů (tedy na mládež), do které já už sice dávno nepatřím, ale to mi nebrání si další díl pořádně užít.

zdroj: databazeknih.cz

Jedenáctiletý Malcolm si oblíbí miminko Lyru, o kterou se starají jeptišky v klášteře na protějším břehu. Vzhledem k proroctví a komplikovanému vztahu jejích rodičů je v neustálém nebezpečí, ale náš hrdina ji před vším ochrání, i když tím ohrozí sebe a zaplete se do nebezpečné politické hry.

První část mě určitě bavila víc, protože v ní bylo více politiky, skrytého nebezpečí a zároveň víc nových detailů o pro mě téměř zapomenutém světě. Druhá část o dobrodružné plavbě už více připomíná příběhy pro děti, nebezpečí střídá další a v poslední minutě se často objeví někdo, kdo hlavní hrdiny zázračně zachrání. Autor už se nesnaží o dokonalé vysvětlení detailů a třeba příhoda z jakéhosi podsvětí mi vůbec nedávala smysl.

Do knihy více než do těch předchozích proniká výrazná kritika církve jako instituce prosazující dogmatické pravdy za jakoukoliv cenu. Zároveň však autor v nějakém rozhovoru uvedl, že místo katolické církve si člověk může dosadit libovolnou náboženskou organizaci nebo politické uskupení. Osobně oceňuji, že církev žádným způsobem neuráží, spíš čtenáře povzbuzuje ke kritickému myšlení a snaží se jim nenásilnou formou vysvětlit, že to, že s něčím souhlasí většina, neznamená, že je to správné.

Další plus kniha získává za dokončení příběhu. Vzhledem k tomu, že další díl vyjde v angličtině až na konci tohoto roku, jsem se bála, že zapomenu rozehraný příběh a pak si ho budu muset připomínat ze shrnutí na Wikipedii. Ale to není tento případ, protože kromě toho, že kniha je vhodně ukončena, už teď se ví, že další díl na ni vůbec nebude navazovat a bude se odehrávat v době, kdy bude Lyře dvacet let, tedy několik let po Jeho temné esenci. Doufám, že české nakladatelství do té doby vydá dvě novely, které autor napsal, jednu o Lyře, kde je jí patnáct, tedy také po originální trilogii, a druhou o ledním medvědovi z prvního dílu, která by se měla odehrávat těsně před ním.

Dávám čtyři hvězdičky. Za napínavý a správně ukončený příběh a celkově velmi zdařilý návrat do legendárního světa. Nemůžu dát pět, protože necítím takovou výjimečnost jako u Světel severu, ale rozhodně jí můžu doporučit každému, komu se původní trilogie líbila, zklamán nebude.

Závěrečné hodnocení: 

P.S.: I když se kniha odehrává před Zlatým kompasem, nedoporučuji ji číst jako první, protože autor počítá s čtenářovou znalostí světa i některých postav.

čtvrtek 16. května 2019

Alena Mornštajnová - Tiché roky

Milý čtenářský deníčku,

Čtenářský klub Martinusu uspíšil můj nákup i přečtení očekávané novinky od Aleny Mornštajnové. Zdá se až neuvěřitelné, že mě kniha nezklamala, ale je to tak. Nepřišla mi tak skvělá jako Hana, ale rozhodně ještě lepsí než Slepá mapa nebo Hotýlek.


zdroj: goodreads.com

Román vypráví příběh otce a dcery, kapitoly se pravidelně střídají, obě začínají dětstvím hlavních hrdinů a postupně spějí do stejného bodu k rozuzlení rodinné historie. Otcův život začíná před druhou světovou válkou a připomíná víc Slepou mapu, protože také vypráví osud jedince na pozadí historických událostí. Dcera se narodila na konci sedmdesátých let a její příběh se víc točí kolem ní a jejího pátrání po rodinné minulosti.

Kniha se čte jedním dechem a děj plyne velice přívětivým tempem. Přestože se v něm stane spousta věcí, nesklouzne k Hartlovské přeplácanosti a zachová si svou uvěřitelnost. Hlavní hrdinové jsou jako obvykle v zásadě běžní lidé bez módního demokratického morálního žebříčku, ale i přesto nejsou tak úplně nesympatičtí.

Líbí se mi obyčejnost lidí i jejich příběhů. Do literárních děl pronikají podobní hrdinové málokdy a Mornštajnová je umí vykreslit dokonale. Pochybuji, že si budu obsah pamatovat déle než pár měsíců, ale myslím, že i po pár letech si vybavím určité situace, které mi možná pomůžou v interpretaci událostí v mém okolí.

Nedávám pět hvězdiček, hlavním důvodem je asi pro mě trochu násilné provazování kapitol stejným slovem/větou a a také druhá čtvrtina knížky, která mě trošku nudila. Chci tím hlavně odlišit výjimečnost Hany, ale jinak budu Tiché roky určitě doporučovat.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 14. května 2019

Robert Louis Stevenson - Podivný případ doktora Jeckylla a pana Hyda

Milý čtenářský deníčku,

po H. G Wellsovi došlo na další legendu fantastických románů. Variace na postavu Jekylla a Hyda se objevují stále a já jsem si chtěla konečně přečíst originál. Na rozdíl od Stroje času, Stevensonova novela mě vyloženě zklamala.

zdroj: goodreads.com

Na první pohled mě zaujala obálka i ilustrace uvnitř, jsem ráda, že když už vydávají něco tisíckrát publikovaného, že tomu aspoň dají nový kabát. Na druhou stranu musím přiznat, že víc bych ocenila nějakou pořádnou předmluvu.

Příběh se mi zdál strašně nudný a i když byl vlastně docela krátký, tak nějak divně se táhl. Teprve poslední dvě kapitoly, které konečně osvětlují to, jak k rozdvojení osobnosti došlo, za něco stojí.

Jeho nápad byl ve své době jistě originální, ale nechápu, jak mu mohlo tak ubohé zpracování získat tolik popularity. Ostrov pokladů musí být lepší, ale asi se to nikdy nedozvím.

Kdyby šlo o současné dílo, nedala bych víc než dvě hvězdičky. Vzhledem k jeho stáří nakonec končím na třech, ale pokud to člověk nebere jako literární povinnost, není potřeba ho číst.

Závěrečné hodnocení: 

Emily Wu - Peříčko v bouři

Milý čtenářský deníčku,

připrav se na pokračování mého čínského období, které odstartovala kniha Neříkej, že nemáme nic. Rozhodla jsem se o Číně a její nedávné historii zjistit víc a přečíst si několik dalších, spíš kratších, románů. Prvním v řadě je vzpomínková kniha Peříčko v bouři - dětství ztracené v chaosu.

zdroj: goodreads.com

Kniha románovou formou vypravuje příběh dětství I-mao Emily Wu, změněna jsou pouze některá jména, jinak by vše mělo být podle pravdy. První vzpomínka pochází z konce padesátých let, kdy jako tříletá jede holčička s maminkou navštívit otce do koncentračního tábora. Ten je později propuštěn, ale jeho pravičácký původ způsobuje rodině problémy dalších dvacet let.

Kulturní revoluce změní rehabilitovaného profesora angličtiny v chudého zemědělce a postupně se celá rodina přesune na několik let do zapadlé vesnice v horách, žije v hliněném chlívku a s celou vesnicí používá společnou, odpornou žumpu. Později se vrací do města, ale ani tam je nečeká žádný luxus, žijí v bývalém kostele s šesti dalšími rodinami od kterých je oddělují jen bambusové rohože. Voda teče jen z jednoho kohoutku na dvoře.

Poslední zdokumentovanou etapu prožívá hlavní hrdinka opět v horské vesnici, kam byla vyslána jako učitelka. Naštěstí po několika letech dojde k uvolnění poměrů, ona se dostane na univerzitu a konečně se vymaní z vesnické bídy a odchází studovat do města. Čtenář si už musí pouze domyslet, že po vystudování odešla do USA, kde žije dodnes. Právě tahle nekompletnost ubrala knize z mého pohledu jednu hvězdičku, protože jinak jde o čtivý, emocemi nabitý příběh, který podtrhuje jeho autenticita a upřímnost.

Kniha popisuje v podstatě stejné období jako Neříkej, že nemáme nic, takže mnoho situací je podobných, ale zároveň se čtenář mnohem častěji podívá na venkov, aby viděl, jak vypadala v podstatě středověká bída v odlehlých oblastech ještě před padesáti lety. Na jednu stranu všemocní komunističtí starostové, na druhou všudypřítomné pověry a barbarské zvyky zbavit se dcer jakožto méněcenných členů rodiny (dávno před zavedením politiky jednoho dítěte).

Snažila jsem se dohledat, jak vypadá čínský venkov teď, ale moc se mi to nedařilo. Existuje dokument, ve kterém se Emily Wu vrací na místa, kde vyrostla, ale není volně dostupný na internetu. Podle traileru to ale nevypadá, že by došlo ke kdovíjakému zlepšení.

Zaujalo mě, že v Číně dodnes existuje program, který posílá vysokoškoláky na venkov, i když jen na omezenou dobu a do kanceláře, takže to asi není úplně za trest, ale nevěřím tomu, že si ho absolventi volí úplně dobrovolně.

Každopádně i tato kniha mě utvrdila v tom, že Číňané neumí žít v semknuté komunitě, které si bude vzájemně pomáhat a společně se snažit zlepšit svojí mizernou situaci. Zdá se mi, že lidé jsou plní strachu, nenávisti, ale také neznalosti, protože se mnohým nedostalo ani základního vzdělání. Navíc mají výrazný sklon k tomu, řešit existenční problémy sebevraždou. Určitě chci číst další knihy zabývající se nedávnou historií, ale čím dál víc jsem zvědavá na současnou Čínu a její obyvatele. Na poličce na mě teď čekají tři další knihy, tak snad se některá tohoto tématu taky dotkne.

Závěrečné hodnocení: 

pátek 3. května 2019

Michel Faber - Neskonalá

Milý čtenářský deníčku,

sbírky básní v podstatě nečtu, ocením spíš jednotlivé básně publikované v nějakém širším kontextu, kdy dokreslují atmosféru, hrají si s jazykem nebo představivostí, případně vystihují nějakou aktuální situaci. Faber je ale můj oblíbenec, takže jeho sbírku o rakovině jeho ženy jsem se rozhodla nevynechat.

zdroj: goodreads.com

V úvodu autor uvádí, že psaní básní mu vlastně nikdy nešlo, ale po smrti své ženy v něm vznikla potřeba vypsat se ze svých pocitů. Porůznu napsané básně nakonec seřadil tak, aby chronologicky popisovali průběh manželčiny nemoci a také dobu po její smrti. Díky tomu se sbírka čte spíš jako román než jako množina náhodně poskládaných textů, kterými básnické soubory občas bývají.

Mám to štěstí, že v mém nejbližším okolí na rakovinu zemřel pouze můj děda a už je to tak dávno, že mi na to žádné negativní vzpomínky nezůstaly. Proto jsem si mohla od textů zachovávat jistý odstup a číst je klidně před spaním. Jinak jde totiž o velmi surové, občas trochu ironické popisy průběhu nemoci a nevyhnutelnosti konce.

Nejvíc mi utkvěla báseň, kterou nakladatel vytiskl i na obálku, kdy autor odchází z krematoria, v tašce manželčin popel přemýšlí nad tím, co asi mají v tašce jiní a urnu přirovnává k příliš těžkému nákupu. Civilní a přesto dojemné.

Jako naprostý laik dávám čtyři hvězdičky. Ke sbírce se asi nikdy nebudu vracet, nechtěla bych jí mít doma, ale její přečtení rozhodně stojí za to. Plus má hlavně za srozumitelnost a zároveň obrovskou bolest v ní ukrytou. Já osobně bych ji na autorově místě ani vydat nechtěla a oceňuji jeho odvahu podělit se o něco natolik osobní se zbytkem světa.

Závěrečné hodnocení: 

H. G. Wells - Stroj času / Ostrov Dr. Moreau

Milý čtenářský deníčku,

nedávno znovu vyšla kultovní sci-fi novela Stroj času, společně s dalším dílem H. G. Wellse Ostrov doktroa Moreau. V knihovně se povalovala delší dobu bez povšimnutí, tak jsem si řekla, že po ní sáhnu a doplním si vzdělání netradiční klasikou.

zdroj: databazeknih.cz

Oceňuji, že si nakladatel dal práci s napsáním užitečného úvodu, ve kterém dílo zasadil do kontextu doby a autorova života. Bez něj by bylo těžší vysledovat, co tím chtěl básník říct, i když ukryté myšlenky nejsou nijak složité.

Stroj času se mi jednoznačně líbil víc, barvitě vylíčený neznámý svět s dvěma podivnými rasami/potomky lidí i dnes působí překvapivě originálně a děj je napínavý do poslední stránky. Tragické společenské vyústění rozevírání nůžek mezi aristokracií a chudými dělníky mě překvapilo, v kontextu doby muselo ohromovat. Dnešní romány jsou více nabité dějem a technologickými detaily, ale i sto let staré sci-fi si zachovává svůj steampunkový půvab.

Ostrov doktora Moreau se mi také líbil, popisované změny v dnešní době představitelné spíš za pomoci genetického inženýrství, působí originálně, i když jejich důsledek je mnohem více očekávatelný.

Zaujal mě autorův způsob vyprávění, které je vždy dosazeno do jeho současnosti, stane s v něm spousta neuvěřitelných příhod, ale výsledek nikdy neovlivní zbytek civilizace, hlavně kvůli tomu, že společnost odmítá věřit předkládaným skutečnostem. V tom je možná největší poselství Wellsových děl pro dnešek.

Závěrečné hodnocení: 

Denis Thériault - Pošťákova snoubenka

Milý čtenářský deníčku,

napsat pokračování knihy s dokonalým koncem jen proto, že si to fanoušci přáli, téměř vždy skončí špatně. Nejinak tomu bylo v tomto případě. Předchozí konec hloupě obejitý, překombinovaný děj, žádná kouzelná haiku a naprosto stupidní konec.

zdroj: goodreads.com

V relativně krátkém úvodu autor popíše děj předchozího dílu Podivuhodný život osamělého pošťáka z pohledu servírky Taniy, která je do pošťáka nešťastně zamilovaná. Při fatální nehodě mu poskytne první pomoc a tím ho zachrání. Postupně odhaluje jeho tajemství a když se konečně probere, využije jeho amnézie a přesvědčí ho, že je jeho snoubenka.

Děj dále pokračuje nesmyslnými twisty a úplně špatnými a nevěrohodnými rozhodnutími hlavních postav. V prvním díle sloužili lidé pouze jako autorovi loutky, pouhé kulisy k hlavnímu tématu, tedy milostným dopisům v podobě haiku a tím, jak je psát. Tady se autor pokusil soustředit více na příběh a charaktery a zoufale mu to nešlo.

Původně jsem dala dvě hvězdičky, ale teď, když o tom zpětně přemýšlím, vlastně vůbec nevím, proč by si kniha měla vysloužit víc než jednu. A tu dostává pouze za to, že s ní člověk nemusí ztrácet čas déle než dva dny, čte se opravdu rychle.

Závěrečné hodnocení: 

Václav Cílek - Prohlédni si tu zemi

Milý čtenářský deníčku,

už dlouho jsem nečetla knížku s tak rozporuplnými pocity. Některé texty byly skvělé, jiné horší a další jsem po přečtení pár odstavců úplně přeskočila.

zdroj: goodreads.com

Autor v předmluvě poukazuje na to, že jde o kompilaci textů z posledních asi deseti let jeho práce, napsaných za různým účelem, což vysvětluje, proč se mi některé texty líbily a jiné vůbec.

Začíná starším textem o důležitosti zemědělské půdy a varováním před nezvratitelnými důsledky eroze. Text byl snad více než 15 starý, takže ve své době byl asi celkem originální a vystihoval názor, který později všichni přijali za vlastní. Jenže dnes už působí zastarale a nic nového nepřináší.

Následovaly popisy krajiny a jejího spojení s historií lidské civilizace, kde se nacházela různá hradiště, posvátná místa a podobně. Většinou se soustředí na krajinu Českého středohoří nebo okolí Kolína. Celou jednu kapitolu věnoval Praze. Tuto část knihy považuji jednoznačně za nejlepší, i když je znát, že původně nesouvisející texty postavené vedle sebe se hodně opakují.

Nejvíc se mi líbilo líčení krajiny od novináře ze třicátých let minulého století V. E. Babky. Popisuje kouzlo Českého středohoří a každý odstavec ve mě vyvolal chuť se na popisované místo podívat. Cestovala jsem aspoň prstem po mapě a snažila se si zapamatovat nejzajímavější vesničky a kopce, abych do nich mohla brzy podívat.

Pak už to jde s kvalitou textů dolů. Prosakuje jimi víra v nedůvěryhodné přírodní léčitelství, okultismus a vůbec. Závěrečné texty o nějakých guruech jsem úplně přeskočila, jejich stylu života nevěřím a pár prvních odstavců mě nepřesvědčilo, že bych se o nich dozvěděla něco, co by můj názor změnilo.

Cílkův cit pro krajinu a propojení s historií je zajímavý, ale jedna kniha mi od něj stačila, k autorovi už se vracet nebudu. Dávám tři hvězdičky, nic neříkající průměr ze skvělých a naprosto nezajímavých textů.

Závěrečné hodnocení: