Milý čtenářský deníčku,
knížky od School of Life mě prostě baví. Takže když jsem byla v Anglii, nemohla jsem si nechat ujít příležitost koupit si další. Tentokrát jsem si zvolila svazek o rodičovství a opět mě nezklamal.
 |
| zdroj: goodreads.com |
Citát: ...we should dare to consider a nagging question: how many of us should actually be having children? The topic feels taboo. The assumption of modern societies is that every 'normal' person should seek to have children, and that no effort should be spared in enabling them to do so.
Nejlepší scéna: Nejvíc se mi do paměti vryl úvod, ve kterém autoři poukazují na to, že rodičovství je extrémně náročné a neměl by existovat společenský tlak, který nás nutí stát se rodiči, i když o to vlastně moc nestojíme.
Nejhorší scéna: Nejméně jsem porozuměla kapitolám o slušném chování a disciplíně. V zásadě obě říkaly, že to nejsou správné výchovné cíle a že porušování pravidel je ukázkou rodinné důvěry, protože děti vědí, že jsou natolik milovány, že si můžou dovolit zlobit. Což je koncept, se kterým můžu souhlasit, ale žít s ním je hodně obtížné.
Zajímavost o knize: Mně osobně přijdou jejich knihy opravdu úžasné a vůbec nechápu, proč nejsou překládané do více jazyků. Kdybych si někdy chtěla vyzkoušet překlad knihy, rozhodně bych si vybrala jednu z jejich série.
Zásadní myšlenka: Není potřeba být perfektní, jediné, co děti potřebují je láska a bezpečí.
Něco pro mě nového: Jak budovat v dětech odolnost – připustit si špatné scénáře, promyslet je a poznat, že většina zlého dříve nebo později odejde nebo si na to zvykneme.
Můj názor: Nejde o příručku o rodičovství s nějakými konkrétními postupy, co dělat. I když vlastně ty jsou tam taky. Nejdůležitější je zdůvodnění, proč to všechno rodiče mají dělat právě takhle. Ujištění, že když dám víc lásky a útěchy, neznamená to, že vychovám citlivého uplakánka, ale naopak někoho dost silného na to poskytnout útěchu jiným. Že dítě řve proto, že ještě nemá vyvinutou emoční inteligenci, takže musíme být trpěliví a postupně ho vést k jejímu budování. Že dítě se ze své podstaty zajímá o svět kolem a potřebuje naši podporu v jeho prozkoumávání, které může spočívat i v nekonečném řetězci otázky "proč?". Nebo že děti mají úžasnou představivost, rády si hrají a my bychom se někdy měli fyzicky snížit na jejich úroveň a hrát jejich hry s nimi, učit se od nich.
Někomu to určitě připadá jako snůška plytkých, motivačních keců, ale já jim věřím a naprosto se shodují s mým náhledem na svět. Ke knize se chci často vracet, je rozdělená do krátkých kapitol vždy zaměřených na jedno téma a myslím, že při každém přečtení v nich objevím něco nového, co bude zrovna tou dobou u nás rezonovat.
Další důvod, proč mám School of Life opravdu ráda, je, že ve výkladu používají obrazy a umění vůbec. Líbí se mi, jak vezmou nějaké dílo, které se díky jejich výkladu stane dokonalým ztvárněním určité situace nebo pocitu. Já sama bych mohla v galeriích strávit nekonečné množství času a takové pro život praktické využití umění je mi hodně blízké.
Čtyři hvězdičky dávám především proto, že i chybí nějaké vědecké podklady pro to, co tvrdí. Chtěla bych mít v ruce studie, které potvrzují, že časné a intenzivní utěšování plodí empatičtější lidí, nebo že přijímání dětského zlobení rodiči se v pubertě promění v oboustrannou důvěru. Pak bych ji mohla doporučit i lidem s odlišným názorem na svět v naději, že uvedená data je přesvědčí, aby změnili svůj styl výchovy k lepšímu.
Podobné knihy: Jak mluvit s dětmi (Adele Faber, Elaine Mazlish), Vychováváme děti a rosteme s nimi (Naomi Aldort)
Hodnocení: 
