Michel Faber - Jablko

Milý čtenářský deníčku,

a je to tady. Jablkem jsem dočetla celé dílo Michela Fabera. Samozřejmě, že z románu Pod kůží, který jsem četla tak před patnácti lety, ani z povídek Farenheitova dvojčata a Někdy prostě prší, které jsem také přelouskala v podobné době, si skoro nic nepamatuju, takže si je klidně můžu dát znova, ale to já nikdy nedělám. (Pozor! Nakonec jsem zjistila, že Faber nakonec přeci jen napsal ještě jeden román, i když tvrdil, že se k tomu nechystá. D: A Tale of Two Worlds je fantasy román z kategorie young adult. Jsem opravdu zvědavá, jestli ho Viktor Janiš někdy brzo přeloží a Argo? vydá. UPDATE: Ptala jsem se Arga a ano, chystají její vydání, hurá!)

zdroj: goodreads.com

Citát: Ech, a možná jsem obraz svého otce zkreslil, když jsem ho přirovnal ke psu. Nechci tím naznačovat, že se netěšil žádné autoritě. Byl to koneckonců muž a v té éře patřil svět mužům.  

Nejlepší scéna: Reakce Sofie, když navštíví dům, ve kterém jako malá bydlela.

Nejhorší scéna: Celá povídka Clara a Krysí muž je prostě nechutná. A zároveň také skvělá, fascinující a rozhodně si jí budu pamatovat ještě dlouho.

Zajímavost o knize: V úvodu autor popisuje, jak ho k napsání postrčily ohlasy čtenářů na Kvítek a jak zjistil, že některé postavy z něj ještě potřebují něco říct.

Zajímavost o autorovi: Zásadní vliv na jeho psaní měla jeho žena Eva, která ho přesvědčila, aby svoje povídky poslal do několika soutěží. Vítězství v nich pak nastartovalo jeho spisovatelskou kariéru. Zásadně ovlivnila i konec Kvítku. A její smrt Fabera hodně zasáhla, napsal o tom sbírku básní Neskonalá.

Zásadní myšlenka: Kontrast mezi venkovní špínou a čistou duší. A naopak.

Můj názor: Myslím, že jsem povídky na první pokus četla hodně povrchně, vzpomínala jsem na postavy z románu a snažila se doplnit si jejich příběhy o nové skutečnosti z povídek. Připadalo mi, že bez znalosti Kvítku si čtenář nemůže vyprávění vůbec užít.

Když se k nim teď při psaní tohohle zápisku vracím, vidím, že jsem vůbec neocenila jejich hloubku. Třeba právě titulní Jablko skvěle zobrazuje základní charakteristiky Sugar, kterou samozřejmě dobře znám z Kvítku, ale tady je její osoba vylíčena na malém prostoru, přímočaře a přesně. Povídka je navíc výborně vypointovaná a obraz jablka tentokrát nevystihuje nevinnost, ale naopak špínu zapadlé londýnské ulice a stává se nástrojem, jak bojovat proti pokrytectví ze strany privilegovaných, ale hlavně protestem proti manipulaci s dětmi.

Podobné knihy: Předběžné varování (Neil Gaiman)

Hodnocení: 

Ian McEwan - Stroje jako já

Milý čtenářský deníčku,

další kniha od McEwana na sebe nenechala dlouho čekat. Cokoliv o počítačích, robotech a umělé inteligenci je mi blízké, takže jsem se docela těšila a překvapivě mě nezklamala.

zdroj: goodreads.com

Citát: V praktičtější rovině jsme měli v úmyslu vynalézt vylepšenou, modernější verzi nás samých a plesat nad radostí z vynalézání, nad vzrušením z mistrovského vítězství. 

Nejlepší scéna: Když Charlie poprvé zahlédne Marka, nevinného kluka s příšernými rodiči.

Nejhorší scéna: Scéna u otce Mirandy, který si myslí, že Charlie je robot.

Zásadní myšlenka: Co se stane, když člověku nastaví zrcadlo robot a bude požadovat morální dokonalost?

Něco pro mě nového: Zajímavě postavený svět, ve kterém existují pokročilé typy umělé inteligence, internet, ale ještě se neobjevily sociální sítě a celkově se zdá, že společnost zatím digitální technologie rozumně využívá, ale nečelí žádným sociálním ani bezpečnostním hrozbám.

Můj názor: Román mě opravdu bavil, autor se, jak je u něj zvykem, soustředí na pocity postav, morální dilemata a nevyhnutelnost lidského chybování. Nenechal se zlákat technickými podrobnostmi, ale stále se drží emocí a svědomí hlavních postav, které jako obvykle určují vývoj příběhu.

Nejvíc mi utkvěl nápad na osobnostní nastavení robota, při kterém si člověk zvolí nejrůznější osobnostní rysy, protože neexistuje vhodné tovární nastavení, se kterým by se vědomá bytost dala dodávat. Pak jsem si zapamatovala Charlieho pohnutku k pořízení robota, ve které se kromě fascinace technickými novinkami, skrýval i manipulativní záměr, ve kterém se robot měl stát náhražkou za dítě. A samozřejmě následná konfrontace se skutečným dítětem.

Naopak nejslabší mi přišla robotova touha po absolutní spravedlnosti, která je sice morálně zajímavá, ale mě nepřišla moc pravděpodobná. Už jen robotům přístup k jinak utajovaným informacím třeba o rozsudcích nebo i pouličním kamerám si neumím logicky zdůvodnit. Kromě toho naprosto nejsem schopná docenit nuance alternativní historie Spojeného království v 80. letech. Musím se porozhlédnout po nějakém dobrém románu popisujícím tuhle dobu, protože z faktografických zdrojů se mi nedaří nahlédnout atmosféru té doby.

Jde sice o jeden z rozsáhlejších románů, ale rozhodně mi nepřišel, na rozdíl od Pokání, rozvleklý a tímto ho zařazuji mezi moje oblíbenější díla od McEwana. Budu ho doporučovat.

Podobné knihy: Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu (Becky Chambersová) - protože jedna z linek tam popisuje lásku mezi technikem a palubním počítačem, druhý díl Dvě místa na slunci pak popisuje život této umělé inteligence v na pohled lidském těle. Projekt Gilgameš (Štěpán Kučera), Neopouštěj mě (Kazuo Ishiguro), Kniha zvláštních nových věci (Michel Faber)

Hodnocení: 

Ted Chiang - Výdech

Milý čtenářský deníčku,

první autorova kniha Příběhy vašeho života na mě zapůsobila před lety jako zjevení, takže není divu, že jsem od další sbírky povídek měla vysoká očekávání. A jako obvykle nebyla zcela naplněna.

zdroj: goodreads.com

Citát: Podstatná je víra a vyhnout se bdělému kómatu můžete jedině tak, že uvěříte lži. Přežití civilizace nyní závisí na sebeklamu. Možná tomu tak bylo vždycky.

Nejlepší scéna: Asi nejvíc se mi líbila povídka o výchově digitálních bytostí, které díky pozornosti svých majitelů procházely podobným vývojem jako lidské děti.

Nejhorší scéna: Zbytečná mi přišla povídka o papoušcích. Podle poznámky autora původně vznikla pro uměleckou instalaci a mě nepřesvědčila, že funguje bez ní.

Zajímavost o autorovi: Autor píše opravdu sporadicky, mezi vydáními první a druhé knihy uplynulo dlouhých 17 let.

Zásadní myšlenka: Přišlo mi, že autor se na příběh často dívá z pozice pozorovatele nebo aspoň někoho, kdo stojí u vzniku něčeho nového a spekuluje o tom, jaké důsledky bude mít aktuální dění v budoucnosti.

Něco pro mě nového: Zamyšlení se nad tím, jak písmo změnilo lidské vnímání a myšlení.

Můj názor: V podstatě všechny povídky měly zajímavý nápad rozpracovaný do detailů, které mi nikdy nepřipadaly nedomyšlené nebo vyloženě nesmyslné. Na druhou stranu jsem měla pocit, že autor věnoval méně pozornosti příběhu a postavám. Myslím, že je to tím, jak se teď zajímám o tvůrčí psaní, ve kterém jsou plastické postavy, nějaký konflikt a tužby protagonistů zdůrazňovány jako zásadní. Třeba právě snad nejdelší povídka Životní cyklus softwarových objektů má podlě mě naprosto geniální nápad, ale jeho zpracování se mi zdálo nudné. Postavy byly hodně typizované (milovnice zvířat, zapálený grafik) a chyběl mi tu nějaký jednotící konflikt. Nejdřív neúcta uživatelů, později nezájem, nakonec zoufalá snaha o adaptaci na novější technologii (a to je zrovna něco, co z práce tak dobře znám).

Nadávno jsem zaslechla termín "věšák na myšlenky", který popisuje autorův přístup k postavám, kdy nejde o to vytvořit živoucí bytosti, ale pouze šablony, které budou moci sdělit čtenáři to, kvůli čemu se spisovatel do tvorby pustil. Mám pocit, že celá sbírka je nádherným, detailně propracovaným a naprosto originálním věšákem.

Podobné knihy: Příběhy vašeho života (Ted Chiang), Kulový blesk (Liou Cch'-sin), Projekt Gilgameš (Štěpán Kučera)

Hodnocení: 

David Grossman - Přijde kůň do baru

Milý čtenářský deníčku,

za tuhle knihu dostal Grossman Mezinárodní Bookerovu cenu, takže jsem měla velká očekávání. Bohužel, nějak jsme si nesedly. Stand-upy mě nebaví ani ty skutečné, takže parodie na ně mě moc neoslovila.

zdroj: databazeknih.cz

Zásadní myšlenka: Kde končí vtip a začíná horor? Kdy humor pomáhá zlehčit těžkou situaci a kdy jen pokrytecky překrývá neúnosnou realitu?

Něco pro mě nového: Trauma druhé generace přeživší šoa pro mě není úplně nové, už jsem o něm slyšela, ale tady jsem poprvé narazila na jeho aspoň okrajové literární ztvárnění.

Můj názor: Snažila jsem se ke knize najít cestu, ocenit vyzdvihovaný styl, ve kterém není věta navíc, užít si gradující atmosféru, kdy se komediální vystoupení mění v lidskou tragédii. Ale zoufale mi to nešlo. Nemohla jsem se začíst, nebavilo mě to, tajemství hlavního hrdiny mi nějak proteklo mezi prsty. Myslím, že kniha patří mezi to nejkvalitnější, co v současnosti vzniklo, ale zkušenosti hrdinů mi byly natolik vzdálené, že se mi prostě nepodařilo se do nich vcítit.

Podobné knihy: Zaprodanec (Paul Beatty), Scény z venkovského života (Amos Oz)

Hodnocení: 

Honza Vojtko - Vztahy a mýty

Milý čtenářský deníčku,

na Honzu Vojtka jsem narazila někdy vloni a hned jsem si ho zamilovala. Všechna jeho vystoupení nebo podcasty mají výborný obsah a jsou často i opravdu zábavné. V knížce nebylo skoro nic, co bych od něj už neslyšela dřív, ale čtení mě rozhodně bavilo a v tomhle ohledu není nikdy dost opakování, mám pocit, že vždycky si z toho vezmu něco jiného.

zdroj: goodreads.com

Citát: Aby se nebavili o politice. O klimatických změnách. O Zemanovi. O Babišovi. O Trumpovi. O uprchlících. O buzerantech. O transkách. O matkách kojících na veřejnosti. O menstruaci. O toxické maskulinitě. Prostě se o tom nebavte! Neotravujte mě! Neobtěžujte mě! Já se chci mít dobře! Mám na to právo! (Tenhle citát jsem si vypsala ani ne tak po jeho psychologický obsah, ale spíš jako roztomilý výčet toho, co aktuálně hýbe českou společností)

Problém je v tom, že tolerance vytváří tzv. korupční prostředí. V čem že je ta korupce? V tom, co jsem popsal výše. Když já tobě něco toleruji, zákonitě očekávám, že až dojde na mě, budeš tolerovat ty mě. Bez diskusí. Prostě mě toleruj! Musíš, protože já tebe toleroval. (Tolerance versus Respekt je určitě podle autora jedno z nejdůležitějších témat ve vztazích)

Třeba jste začali být ve vztahu moc spokojení. Což není tak moc pozitivní. Spokojení lidé se neradi mentálně hýbou. Mají strach, že když se pohnou, něco se stane, něco se rozbije a něco se v jejich životě změní. (A tohle je něco přesně na mě, jsem spokojená a jakékoliv změny mě opravdu znervózňují a musím se velmi snažit, abych k nim nepřistupovala negativně)

Nejlepší scéna: Bavil mě příběh nervózní paní, ze které nakonec vypadlo, že má dva milence. Jednoho teda nakonec pustila, ale s druhým se tak nějak omylem seznámil i její manžel a všichni dohromady zjistili, že spolu mohou fungovat.

Nejhorší scéna: Jedna kapitola se jmenovala "První láska je ta pravá" a poukazuje se v ní na to, že na minulé vztahy se může po čase hledět trochu přes růžové brýle a srovnávání s aktuálním vztahem není úplně nestranné. Proti tomu vůbec nic nemám, ale nějak mi tam vzhledem ke zvolenému názvu kapitoly chyběla poznámka, že první láska klidně může být ta, která vydrží celý život a je to úplně v pořádku. Protože já to tak (aspoň zatím, po 15  letech a dvou malých dětech) mám.

Zajímavost o knize: V roce 2020 měl Honza Vojtko letní sérii Vztahy a mýty v rámci podcastu Deníku N, která se do značné míry překrývá s knihou. Mě bavilo obojí, knihu jsem četla později.

Zásadní myšlenka: Partnerský vztah je dřina, ale odměna za to rozhodně stojí.

Něco pro mě nového: Zaujal mě popis lidí, kteří zůstávají sami, protože chtějí. Autor píše, že takový člověk musí mít hezký vztah hlavně sám se sebou, mít se rád. Pokud to platí, opravdu mu může být samotnému dobře a jeho singlovství není jen póza z nouze.

Můj názor: Opravdu oceňuji, že každá kapitola kromě teorie nabídla i příběh z terapeutovny, protože mě se díky nim uloží právě přečtená fakta snadněji do hlavy. Protože mám autora naposlouchaného z různých rozhovorů, celou dobu mi zněl v hlavě jeho hlas a hovorový styl knihy mi přišel úplně přirozený. Audio kniha musí být skvělá, autor ji načetl sám. Jediné, co mě párkrát zatahalo za oči, je jeho řečnická otázka "Kam tím mířím?", štve mě i v jeho mluveném projevu (aspoň v některých rozhovorech ji opakoval snad pořád) a v knize se mi zdála vyloženě na pěst. A druhá výtka směřuje opět na jednu konkrétní drobnost, na rozchody. Nevšimla jsem si, že by v kapitole věnované jim zmínil děti. Protože ty naprosto zásadně ovlivňují rozhodování, jestli zůstat nebo jít. Stálo by podle mě za to trochu rozebrat, jak to vůči nim udělat správně, a dát naději, že rozchod rodičů nemusí být nutně celoživotní trauma. Prý autor chystá druhou knihu, tak doufám, že tentokrát to v ní zazní!

Hodnocení: 

Andrew Ridker - Altruisté

Milý čtenářský deníčku,

o Altruisty  jsem tak nějak pořád zakopávala, až jsem si je nakonec koupila. Myslím, že nakonec za to nestáli, i když za špatnou knihu bych je rozhodně neoznačila. Jen prostě nebyli výjimeční.

zdroj: goodreads.com

Nejlepší scéna: Celý popis událostí v Africe, kam se Artur vydal pomáhat a hlavně v praxi uplatnit svůj nový stavební materiál.

Nejhorší scéna: Ethanovo hledání sama sebe v New Yorku a plácání se v životě. Tahle část mi přišla nudná (ale nebyla dlouhá) a zároveň tak nějak nepochopitelná.

Zajímavost o autorovi: Je mladší než já a tohle je jeho prvotina, rovnou napsal takový velký román plný plastických postav a se zajímavou myšlenkou. Jako neříkám, není nijak ohromující, prostě jen překvapivě dobré. Myslím, že kdybych se někdy pokusila napsat knihu, byla by asi po všech stránkách velmi podobná.

Zásadní myšlenka: Chcete pomáhat druhým? A neděláte to jen kvůli sobě? O kolik je snazší pomáhat v Africe než ve vlastní rodině.

Můj názor: Bavil mě příběh, líbily se mi detailně vykreslené postavy. Také základní myšlenka a vlastně i jednotlivé scény, všechno se mi zdálo velmi zručně napsané. Přirovnala bych to ke kvalitní židli od místního truhláře. Žádná levná Ikea, kterou mají všichni, ale ani designový kousek, který by změnil podobu židlí na příštích sto let.

Podobné knihy: Milostný dopis klínovým písmem (Tomáš Zmeškal), Ten, koho přece znám (Mike Gayle), Clayův most (Markus Zusak)

Hodnocení: