Sajaka Murata - Za sklem

Milý čtenářský deníčku,

v knihovně jsem si půjčovala Murakamiho a v ruce mi skončili další dva Japonci, Sajaka Murata je první z nich. Mladá autorka popisuje, jaké to je, když v Japonsku neplníte představy společnosti o spořádaném životě. A tím nemyslí drogy, sex a rock'n'roll, jen prostý fakt, že v 36 letech nemá hlavní hrdinka ani práci na plný úvazek, ani manžela a děti.

zdroj: goodreads.com

Citát: Nejdříve jsme cvičili mimiku tváře a pozdravy. Postavili jsme se do řady vedle sebe, napřímili se, zvedli koutky úst, přesně podle instruktážního plakátu, a jeden po druhém jsme odříkávali: „Vítáme vás! Dobrý den!"  

Nejlepší scéna: Když Keiko řekne kamarádkám, že s někým začala žít. Líbilo se mi jejich počáteční nadšení a následný proud jejich rad.

Nejhorší scéna: Zážitek z dětsví, kdy se Keiko zachovala agresivně, protože jí to připadalo jako nejlepší řešení nastalé situace. Z dalšího popisu charakteru se mi zdálo, že má poruchu autistického spektra. Přišlo mi, že tím autorka omlouvá, proč její hrdinka nevede normální život ani v dospělosti. Protože stvořit postavu, která je zcela zdravá, společenská a jen se prostě nechce vázat, by asi bylo moc revoluční?

Zajímavost o knize: Získala prestižní Akutagawovu cenu.

Zajímavost o autorovi: Stejně jako hlavní hrdinka, pracovala i autorka dlouhá léta v konbini.

Zásadní myšlenka: Pokud jsem přesvědčená o svém způsobu života, nemá cenu ho měnit jen kvůli společnosti nebo partnerovi.

Něco pro mě nového: Prostředí japonské večerky ranní schůzky o tom, co je dnes v akci a co se díky horkému počasí bude prodávat víc než obvykle.

Můj názor: Knížku jsem zhltla během dvou dní. Ve výsledku nemám úplně pocit, že mluví o něčem japonsky specifickém. I v Česku se člověk setkává s předsudky, například pokud má stáleho partnera, ale ani po třicítce "zatím" neplánují děti. Věřím, že svět konbini se podobá brigádě v McDonadlu a pokud tam pracuje vysokoškolsky vzdělaná žena, vzbuzuje to otázky.

Zároveň mě trochu zklamalo autorčino "vysvětlení", proč si hlavní hrdinka zvolila takový život. Bavilo by mě spíš, kdyby Keiko byla úplně normální a jen se prostě nechtěla vázat. Ale hádám, že románové postavy vždycky musí mít jasný důvod, proč něco dělají, jinak by nevypadaly věrohodně. Z toho pohledu je zvolené řešení rozhodně lepší, než kdyby v minulosti číhalo trauma znásilnění nebo sebevraždy rodičů.

Výše zmíněné výtky jsou způsobené spíš mými očekáváními a hladem po něčem exoticky japonském. Bez nich jde o skvělou knihu rozebírající problém, který je stále aktuální i v nejmodernějších částech světa.

Podobné knihy: Svatá hlava (Hana Lehečková), Agathe (Anne Cathrine Bomannová), Kim Čijong - ročník 82 (Čo Namdžu)

Hodnocení:

Karin Lednická - Šikmý kostel 2

Milý čtenářský deníčku,

na druhý díl Šikmého kostela jsem se zrovna dvakrát netěšila, už ten první mi přišel až moc přímočarý, navíc do druhého dílu spadlo období druhé světové války, které mě už moc nebaví. O to víc mě překvapilo, jak rychle jsem se začetla a nemohla jsem se odtrhnout.

zdroj: goodreads.com

Nejlepší scéna: Henrikův pobyt v Osvětimi i pozdější odvlečení celé rodiny do pracovního tábora.

Nejhorší scéna: Halčina výprava s kamarádkou k večernímu táboráku, kde sovětští vojáci oslavovali vítězství. Jak mohla být tak zoufale naivní?

Zásadní myšlenka: Česko-polské vztahy v oblasti Těšínska byly hodně napjaté a dohromady s německým nacismem nepřehledně zamotané. Kde končí konformita a začíná kolaborace?

Něco pro mě nového: Spousta nejen těšínských Poláků obdivovala Hitlera, věřila jeho myšlenkám a oslavovala začlenění Těšínska do polského státu.

Můj názor: Překvapivě rychle jsem se začetla, vzpomněla jsem si na hrdiny z předchozího dílu a s potěšením jsem sledovala jejich další osudy. Postavy mi přišly méně papírové než v prvním díle a historické kulisy plné překvapivých událostí.

Autorka překonala moje očekávání, která pravda nebyla vysoká. Stále je mojí motivací ke čtení hlavně dozvědět se o tom, jak se v pro mě exotickém koutku naší republiky žilo. Postavy jsou sice zajímavější, ale stále jsou to jen loutky na obrovském těšínském jevišti, kterými autorka manipuluje tak, aby co nejlépe ilustrovali tehdejší společnost. Žádná vztahová dramata, vývoj postav nebo propracovanou psychologii nemá cenu hledat. Ale i bez nich kniha funguje skvěle.

Podobné knihy: Šikmý kostel (Karin Lednická), K otevřenému nebi (Antonio G. Iturbe), Prach, který se snáší ze snů & So much life left over (Louis De Bernières)

Hodnocení: 

Máirtin Ó Cadhain - Hřbitovní hlína

Milý čtenářský deníčku,

Hřbitovní hlína vznikla už v roce 1949, ale protože originál je v irštině, navíc ještě v místním dialektu, dlouho trvalo, než ji překladatelé objevili pro zbytek světa. Rozhodně se jedná o zajímavé, moderní dílo, ale za mě by klidně mohlo být tak o polovinu kratší.

zdroj: goodreads.com

Citát: Já puknu, já puknu, puknu.

Nejlepší scéna: Příchod druhého nebožtíka na hřbitov (už nevím, kdo jím byl), který přinesl čerstvé zprávy shora.

Nejhorší scéna: Příchod Zrzavého Toma (aspoň myslím, že to byl on), který na všechno odpovídal, že by to mohlo být tak i tak a kdo může říct, že jinak.

Zajímavost o knize: Organizace podporující překlady z irštiny si dala za cíl do několika let zajistit překlad Hřbitovní hlíny do dvaceti jazyků.

Zajímavost o autorovi: Za aktivity v separatistickém hnutí byl vězněn. Prostředí od světa odříznutého lágru byl hlavní inspirací pro knihu.

Zásadní myšlenka: Lidé se i po smrti budou handrkovat o blbosti.

Něco pro mě nového: Obsáhlý poznámkový aparát od překladatele mě seznámil se spoustou neznámých irských reálií. Utkvěly mi různě drahé hřbitovní pozemky, svatojánská knížka, cyklovýpravy na irský fotbal do Dublinu a také celkem rozšířené pozitivní vnímání Hitlera, protože bojoval proti nenáviděné Anglii.

Můj názor: Kniha je satirou na společenské poměry v polovině 20. století v Irsku. Zobrazuje venkov nikoliv jako idylickou krajinu strážící národní tradice, jak se ho snažili líčit obrozenci, ale jako místo, kde se odehrávají ty nejsměšnější žabomyší války, lidé nevědí, co se děje ve světě a většina jich nedohlédne dál než sousedovi do talíře.

Měla jsem problém si v ní najít cokoliv, co by nějak mluvilo k současnosti, jakýmkoliv způsobem reflektovalo současnou společnost. Hlavní hrdinka je hádavá ženská a její příběh není tak zajímavý, abych udržela pozornost celých 300 stran. Jako neříkám, kniha se nečtě špatně, ze začátku mě bavil její jedinečný styl a určité opakování motivů jako v opulentní symfonii. Ale posledních 50 stránek už jsem spíš jen prolistovala, pečlivě jsem si přečetla výklad překladatele, ocenila jsem kulturní hodnotu knihy, ale rozhodně nemám potřebu se k ní vracet.

Podobné knihy: Lincoln v bardu (George Saunders), Kniha o hřbitově (Daniela Kapitáňová)

Hodnocení: 

Édouard Louis - Skoncovat s Eddym B.

Milý čtenářský deníčku,

o téhle knížce jsem slyšela z mnoha míst. Zmínili ji v Chapadlech murmuru i Liberatuře, moje sestra ji vychválila. A teď jsem ji konečně přečetla i já. Zážitek nemusí být pozitivní, ale rozhodně je silný.

zdroj: goodreads.com

Citát: Na dětství nemám jedinou šťastnou vzpomínku. Tím nechci říct, že jsem během těch let nikdy nezakusil pocit štěstí nebo radosti. Utrpení je zkrátka totalitní: vše, co se vymyká jeho záběru, vymaže.

Nejlepší scéna: Scéna z školní chodby, kde se Eddy snaží schovat, ale stejně ho najdou. Znovu a stále a v čase je to spíš horší než lepší. Zároveň jde o jakousi kotvu, ke které se vypravěč neustále vrací.

Nejhorší scéna: Už navždycky před sebou uvidim zahradní kůlnu, kde parta desetiletých (a jeden patnáctiletý) kluků dělá něco, co by v tomhle věku ještě rozhodně neměla.

Zajímavost o knize: Jedná se o autobiografii. Nepovedlo se mi ověřit, jestli všechno, co autor popisuje, se mu skutečně stalo, ale předpokládám, že ano.

Zajímavost o autorovi: Narodil se v roce 1992 ve Francii. Ne někdy v padesátých letech nebo v nějaké zemi na okraji civilizovaného světa. Neuvěřitelné.

Zásadní myšlenka: Na dětství nemám jedinou šťastnou vzpomínku...

Můj názor: Román jsem vdechla během jediného dne, prostě se nedalo odtrhnout. Scény z něj jsou šíleně brutální a já pořád doufala, že se dočtu k místu, kdy se hrdinova situace konečně zlepší.

Když pominu naprosto dechberoucí obsah, kniha vyniká i svou formou. Nejsem si úplně jistá, jak se to autorovi podařilo, jak moc o tom musel přemýšlet a do jaké míry pro něj tento způsob vyjádření vyplynul tak nějak přirozeně. Louis sice vypráví svůj příběh víceméně chronologicky, ale zároveň neustále dělá nečekané skoky v čase a čtenář si není úplně jistý, kdy se co odehrává, dokud se mu jen tak mimochodem nedostane zmínky o věku nebo nějaké události, která už se stala nebo naopak teprve proběhne.

Zdá se mi, že se tím autorovi povedlo propojit tématicky podobné zažitky napříč jeho dětstvím a z těch opakujících se vrstev pak na člověka padá o to větší hrůza.

Nedávám pět hvězdiček, protože nemám potřebu se k této knize vracet, nemám pocit, že by skrývala něco navíc, než co je v ní explicitně popsáno. Rozhodně bych nechtěla, aby žila v knihovně u mě doma, měla bych pocit, že se o ni ostatní umažou. Navíc mi chybí v podstatě cokoliv, čím bych ji vztáhla nějak k sobě. Bylo zajímavé ji pozorovat, ale nejsem si jistá, jestli si z ní můžu vzít něco pro sebe osobně.

Podobné knihy: Podzemní železnice (Colson Whitehaead), Mlíkař (Anna Burnsová)

Hodnocení: