pátek 23. dubna 2021

Liou Cch´-Sin - Kulový blesk

Milý čtenářský deníčku,

moje sestra mi hrozně vychválila trilogii Vzpomínka na Zemi, ke které se doufám taky brzo dostanu. Zatím jsem si přečetla dějově předcházející román Kulový blesk a musím říct, že mě na trilogii docela obstojně nalákal.

zdroj: goodreads.com

Citát: Z hlediska fyziky není forma pohybu hmoty známá jako život o nic významnější než jiné formy pohybu hmoty. Ze života nevypozorujete žádná nová fyzikální pravidla, proto pro mě nepředstavuje smrt člověka nebo roztátí kostky ledu zpodstaty žádný rozdíl.

Nejlepší scéna: Když přišli na to, co je podstatou kulového blesku.

Nejhorší scéna: Teroristický útok na jadernou elektrárnu, typické schéma s nutností obětovat děti-zajatce, protože jinak stejně umřou a k nim navíc spousta dalších.

Zajímavost o knize: Autor ji napsal před svou slavnou trilogií, takže jí předchází nejen dějově, ale i autorsky.

Zajímavost o autorovi: Nemá problém (aspoň navenek) s komunistickým režimem, v nějakém interview snad vyjádřil souhlas s tím, jak čínský režim zachází s Ujgury. Myslím, že v Kulovém blesku je tento postoj znát, ale neřekla bych, že se kvůli tomu nedá číst.

Zásadní myšlenka: Pokud obě válčící strany vlastní zbraně schopné zničit svět, nemá cenu válčit.

Něco pro mě nového: Všemožná fakta o kulovém blesku, ale také pár drobností o tornádech.

Můj názor: Opravdu obdivuji autorovu schopnost do detailu vylíčit peripetie (vojenského) vědeckého výzkumu a udělat z něj dobrodružnou cestu plnou nebezpečí. Kniha je vlastně o fyzice, o postavy ani tolik nejde, jediná pořádně propracovaná mi přišla Lin Jün, ale přiznám se, že ani jí jsem moc nerozumněla.

Vadily mi drobné nesrovnalosti v ději, například po výbuchu, který zničil většinu elektronických čipů, zůstala pojízdná auta. Nejhorší ale určitě byla postava "zázračného vědce", který přišel v pozdější fázi výzkumu a všechno rychle vyřešil. Zdálo se mi, že hlavní hrdina, původní hlavní vědec, už je vlastně zbytečný, ale stejně si ho tam nechávali. Navíc celý vojenský výzkum jako by nepodléhal žádnému utajení. Nesmysl!

Dávám čtyři hvězdičky, protože mě opravdu bavil celý ten teoretický konstrukt, nemohla jsem se odtrhnout a četla jsem v každé volné minutě. Zpětně mi příběh nepřišel tak úžasný, má spoustu chyb, ale tehdy mě naprosto pohltil.

Podobné knihy: Artemis (Andy Weir - Marťana jsem nečetla, ale asi bude ještě blíž), Ostrov doktora Moreaua (H. G. Wells)

Hodnocení:

Ursula K. Le Guinová - Proč číst fantasy

Milý čtenářský deníčku,

před časem jsem poslouchala podcast Do slov o autorce Le Guinové a protože mě opravdu zaujala, brzy jsem si půjčila její knížku esejů Proč číst fantasy. Nikdy jsem nic podobného nečetla, takže tam pro mě bylo spoustu nového, i když bohužel často vztaženého k dílům mně absolutně neznámým.

zdroj: goodreads.com

Citát 1: ...proč by spisovatelé podstupovali všechnu tu námahu s vytvářením postav, vztahủ, zápletek, krajin a všech podobných věcí? Proč by prostě jenom nepředali poselství? Je snad příběh krabička, do které se schová myšlenka? Jsou to hezké šaty, do nichž se oblékne nahá idea, aby vypadala pěkně, nebo je to cukrová poleva, kterou je nějaká hořká myšlenka politá, aby se dala líp spolknout? Otevři pusinku, miláčku, je to pro tvoje dobro. Je snad beletrie jenom hezká slovní vata, v níž se skrývá racionální myšlenka - poselství - která je podstatou beletrie a důvodem její existence?

Citát 2: Něco z toho jsem chápala a o dost víc mi unikalo; ale právě takhle se učíme mluvit i číst, nebo ne?- prostě tím, že to děláme: ne slovo od slova správně, ale s chybami a s nepochopeními, po kouskách, po hltech, po drobtech, které se časem začnou spojovat dohromady a dávat smysl. Literatura je významným nástrojem k pochopení světa a života, který zde máme k žití, a my se ten nástroj učíme používat tím, že ho používáme.

Nejlepší kapitola: Proč se Američané bojí draků? díky jasné hlavní myšlence, proč se někomu zdá, že fantasy je jen pro děti, proč ve skutečnosti není a jak se pozná to správné.

Nejhorší kapitola: Bok po boku, tlapku v ruce - zvířata v dětské literatuře a to proto, že byla hodně dlouhá a na téma, které mě vlastně až tolik nezajímá, navíc jsem opravdu drtivou většinu děl neznala (tleskám překladateli, který se snažil v poznámkách díla přiblížit). Při zpětném pohledu si říkám, že vlastně byla poučná, a jak si teď o to víc užiju čtení s dětmi, ale život je krátký a asi zrovna tohle jsem nutně vědět nepotřebovala.

Zajímavost o autorovi: Psala young adult už v době, kdy tento žánr snad nebyl ani definován a pozdější díla by se dala označit jako společensky angažovaná. Navíc od začátku má většina postav tmavou pleť.

Zásadní myšlenka: Fantasy literatura slouží jako ideální most mezi dětskou a dospěláckou literaturou a pokud je napsaná dobře, v každém věku si v ní čtenář najde něco nového.

Něco pro mě nového: Zbytečné násilí ve fantasy, zejména časté boje mezi nezpochybnitelným Dobrem proti nezkoumanému Zlu. Kvalitní fantasy by měla připouštět chyby na obou stranách a násilí by mělo být pouze jejich důsledkem.

Můj názor: Spousta nových myšlenek o žánru, který jsem hlavně dřív hltala a vlastně až tady jsem zjistila proč. Zároveň bych je ale ocenila v poněkud destilovanější podobě, autorka se často opakuje a když popisuje něco na díle, které neznám, jde mi to jedním uchem tam a druhým ven.

Podobné knihy: ???

Hodnocení: 

úterý 13. dubna 2021

Karin Lednická - Šikmý kostel

Milý čtenářský deníčku,

mám pocit, že Šikmý kostel byl nejvychvalovanější knihou loňského roku. Když jsem četla Dějiny světla, jedna z nejsilnějších scén, co ve mně do teď zůstala, bylo úvodní důlní neštěstí, takže jsem si další knihu celou o hornících rozhodně nemohla nechat ujít. Prostředí bylo zpracováno skvěle, ale postavy mi tak báječné nepřisly, takže ten všeobecný hype nakonec moc nechápu.

zdroj: goodreads.com

Citát: Jakmile v sobě člověk během větrných časů nalezne pevnou víru v jakoukoli pravdu a ve vnějším světě následně vypozoruje jasného nositele viny, hned se mu pevněji stojí na zemi, i když všude kolem ještě pořád zuří vichřice.

Nejlepší scéna: Úvodní solná pouť těhotné Barbory do Wieliczky, při které si sáhne na dno svých sil. Díky ní jsem od první stránky nemohla knihu odložit, i když později děj výrazně zpomalil.

Nejhorší scéna: Události kolem česko-polské války. Čekala jsem, že budou vylíčeny mnohem podrobněji, živěji, ale nějak jsem se do té doby nemohla vcítit. Oceňuji všechna předložená fakta včetně důvodů a názorů různých lidí, ale dohromady to ve mně nevytvořilo plastický obraz tehdejší doby.

Zajímavost o autorovi: Autorka v roce 1997 založila nakladatelství Domino, které prodala v roce 2019 společnosti Albatros Media. Už tehdy se s nimi dohodla, že může založit nové nakladatelství, ve kterém bude vydávat své knihy. Díky svým kontaktům a talentu pak vytvořila ze své knihy bestseller bez podpory velkého, známého nakladatelství.

Zásadní myšlenka: Autorka chtěla široké veřejnosti přiblížit kraj opředený špinavými, dělnickými stereotypy a přeměnit ji v barevné prostředí plné zásadních historických událostí. Myslím, že to se jí beze zbytku povedlo.

Něco pro mě nového: Vůbec jsem netušila, že původní Karwina se nacházela mimo tu současnou a opravdu mě bavilo koukat na mapu a zjišťovat, co je kde dnes a co kde bylo před sto lety.

Můj názor: Fakt obdivuju práci autorky, za románem je vidět obrovská rešeršní práce, kterou se navíc povedlo spojit do poutavého příběhu. Na druhou stranu jsem zjistila, že přibližně od poloviny knihy už mě příběh moc nebaví, postavy se mi zdály ploché a vlastně mi jejich osud začal být jedno. Zaslechla jsem, že druhý díl je v tomhle ohledu stejný, ale protože mě opravdu zajímá historie tamního kraje, stejně si ho přečtu, protože přístupnější formou se k ní určitě nedostanu. Nicméně v hodnocení u mě převládla nespokojenost, takže dávám jen tři hvězdičky. Normálně bych asi dala čtyři, ale těmi třemi se chci vyhradit proti všeobecnému nekritickému přijetí.

Podobné knihy: Slepá mapa a další od Aleny Mornštajnové, Prach, který se snáší za snů (Louis de Bernières), K otevřenému nebi (Antonio G. Iturbe)

Hodnocení: 

pondělí 12. dubna 2021

Ben Aaronovitch - Stín nad Trevírem

Milý čtenářský deníčku,

poslední kniha ze světa Řek Londýna, tentokrát krátká novela o německém protějšku Rozmaru. 

zdroj: goodreads.com

Citát: Dopilovali jsme plány, jak všem zkazit neděli, a ředitelka se vrátila ke svému fotbalu.

Nejlepší scéna: Nález první mrtvoly a slibně vypadající ušlechtilá vinařská plíseň, která ji zabila a později pomalu začala pokrývat okolí.

Nejhorší scéna: Když Tobias poprvé vysloví hypotézu, kdo nebo co by mohlo být skutečným pachatelem, která se pak potvrdí.

Něco pro mě nového: Pár drobností o vinařství a turismu s ním spojeným.

Můj názor: Stejně jako u Nejodlehlejší stanice jsem ocenila přímočarou zápletka, ale závěr se mi zdál při nejmenším neoriginální a navíc jsem postrádala typickou anglickou atmosféru, kterou autor odstranil záměrně a místo ní implantoval prostředí německých detektivek. Z pohledu literárního kritika bych řekla, že se mu to povedlo a jeho spisovatelský styl se vskutku zásadně změnil, jako čtenář mu ale musím vzkázat, že o tuto změnu jsem vlastně nestála, resp. nepřišlo mi, že by nový styl byl aspoň z poloviny tak zábavný jako ten starý.

Hodnocení: 

středa 31. března 2021

Ben Aaronovitch - Nejodlehlejší stanice

Milý čtenářský deníčku,

druhá ze tří knih Řek Londýna, které teď v řadě čtu, nese pořadové číslo 5.5 a jde o samostatnou novelu odehrávající se mezi Záludným létem a Stromem viselců. Protože samotný příběh nemá o mnoho víc než sto stran, přidal nakladatel do knihy ještě celkem obsáhlý, původně asi rozhlasový, rozhovor s autorem.

zdroj: goodreads.com

Citát: ...skočili jsme do oranžové fordky, která měla lepší motor, a vyrazili na cestu s písní v srdci a hádkou ohledně výběru hudby na rtech.

Nejlepší scéna: Když v metru narazí na ducha, který se shání po četníkovi nebo pošťákovi. Líbil se mi popis toho, jak se duch rozpadá.

Nejhorší scéna: Dovysvětlení po rozuzlení případu. Protože v podstatě žádné není! Zůstane spousta neobjasněných skutečností.

Zajímavost o knize: Opravdu zábavný je závěrečný rozhovor, třeba i o tom, jak autor právě píše Stín nad Trevírem a zatím neví, jak přesně se bude jeho děj odvíjet.

Můj názor: První dvě třetiny knihy mě opravdu bavily, pochvalovala jsem si přímočarý děj bez zbytečných odkazů. Jenže pak přišel závěr a ten se mi zdál opravdu děsný. Pachatele odhalili v podstatě náhodou na první dobrou a nikdy nezjistili jeho motiv a spousta podrobností zůstala navždy neobjasněna. A to včetně některých nadpřirozených prvků. Na mě to působilo nedotaženě.

Podobné knihy: Viz Zvony Londýna

Hodnocení: 

Ben Aaronovitch - Zvony Londýna

Milý čtenářský deníčku,

knížky z knihovny došly! Už mám zarezervované dvě další, ale mezi tím jsem sáhla po domácích pokladech. Vrátila jsem se k sérii Řeky Londýna a teď dočítám vše, co z ní doma ještě máme, tedy sedmý díl hlavní série plus dvě vedlejší novely. Bohužel nejsem tak nadšená jako u předchozích dílů.

zdroj: goodreads.com


Citát: ...všechno se přisypává do velkého mlýna jménem HOLMES 2, aby se v něm umlela mouka pravdy, z níž vznikne zdraví prospěšný chléb spravedlnosti.

Nejlepší scéna: Popis místa činu, kde se odehrálo obětování kozy.

Nejhorší scéna: Závěrečný souboj, úplně jsem se v něm ztratila a motivy hlavních postav se mi nějak rozplynuly.

Zajímavost o knize: Muž bez tváře sice skončil, ale už teď je v angličtině vydaný osmý díl, ve kterém dobrodružství Petera Granta pokračuje.

Můj názor: Autor se snažil ukončit dějovou linku Muže bez tváře. To se neobešlo bez spousty odkazů na předchozí díly, ze kterých si já skoro nic nepamatuju. Takže pro mě byl příběh často nesrozumitelný a tím pádem i trochu nudný. Naštěstí existuje Follypedia, fanouškovská wiki, kde se dá spousta informací dohledat. Jen mě mrzí, že než vyjde další díl, zase to všechno zapomenu. Jinak mě stále baví autorův styl plný ironických popisů policejní práce a originálních přirovnání.

Podobné knihy: Řeky Londýna (zbytek série), Stín větru (Carlos Ruiz Zafón), Lord Mord (Miloš Urban)

Hodnocení: 

sobota 27. března 2021

Daniel Prokop - Slepé skvrny

Milý čtenářský deníčku,

po dlouhé době opravdu skvělá kniha, která mě jen utvrzuje v mém odhodání číst víc non-fiction než dřív. Daniel Prokop do ní sepsal možná nejdůležitější problémy české společnosti, ale místo obyčejné analýzy se nebál předložit podle něj nejlepší možná řešení. Fakt si přeju, aby z nich v příštích volbách zvolení poslanci vycházeli.

zdroj: goodreads.com

Citát: „Nebuď optimista, pokud tě to uklidňuje. Nebuď pesimista, když tě to nutí se vzdát.“ (úvodní citát od ekonomky Kate Raworthové)

Nejlepší kapitola: Nemůžu vybrat jen jednu, všechny byly fascinující. O skutečné podobě chudoby v Česku, o vzdělávání a jeho regionálních rozdílech, o populismu a jak funguje.

Zajímavost o knize: Druhé vydání obsahuje doplňkovou kapitolu sepsanou pár měsíců po propuknutí koronavirové epidemie. Bohužel tou dobou nebylo ještě jasné, v jakém průšvihu se Česko ocitne, ale stejně potvrzuje, jak jsou jeho pozorování důležitá.

Zajímavost o autorovi: Překvapilo mě, že je docela mladý, ročník 1984.

Zásadní myšlenka: Asi nejvíc mě zaujala kapitola o populismu a jak funguje. Pokud se nenabízí vnější nepřítel, hledá toho vnitřního a snaží se rozštěpit společnost podle kulturních odlišností, které ale často ve společnosti neexstují nebo jsou při nejmenším výrazně zavádějící.

Něco pro mě nového: Takovou drobnou novinkou pro mě třeba bylo, jakou roli může hrát překlad odpovědí v mezinárodním výzkumu a proč kvůli ní mohla Česká republika vyjít jako extrémně xenofobní, i když se vlastně  v porovnání s okolními státy zas tak výrazně nevymyká. Nebo proč naopak ukazatele chudoby vychází u nás překvapivě dobře, protože se nebere v potaz třeba výše nájemného ve vztahu k platům.

Můj názor: Moje nadšené hodnocení je samozřejmě způsobené tím, že s většinou autorových názorů souhlasím. Teď navíc díky němu vím, jak je ve společnosti obhájit. Některá tvrzení jsou trochu vágní, například když autor mluví o větším zdanění majetku, ale nevšimla jsem si, že by konkrétně uváděl, kolik by to mělo být a kolik by to do rozpočtu přineslo. To samé mu můžu vytknout v kapitole o vzdělávání, kde si nepamatuju, že by zmíněná opatření byla konkrétněji rozvedena, ale rozhodně mi to stačilo, abych si udělala představu o tom, jak by měla vypadat. A víš co, deníčku, prostě jen hnidopišně hledám chyby, aby moje hodnocení nevypadalo tak nekriticky. Výborná kniha. Tečka.

Podobné knihy: Tyranie (Timothy Snyder)

Hodnocení: