úterý 19. listopadu 2019

Ernest Cline - Ready Player One

Milý čtenářský deníčku,

už pár let mám tuhle knihu na seznamu, kvůli ní jsem odkládala i zkouknutí filmu. A tomu je konec! Škoda jen, že se nakonec zařadila mezi průměr.

zdroj: goodreads.com

Celý svět trpí energetickou krizí, většina lidí nemá práci a žije z potravinových lístků od státu. Naštěstí k úniku z neutěšené reality nepotřebují drogy, stačí jim přístup do virtuálního světa OASIS. Tam je všeho dostatek. A navíc tam člověk může plnit úkoly a vylepšovat svojí postavu jako v počítačových hrách. Přístup je zdarma, ale to se může změnit, pokud zlý korporát vyhraje Hon, hru na hledání skrytého pokladu od autora OASIS, který výherci kromě pohádkového bohatsví odmění i výhradními vlastnickými právy k OASIS.

První polovina knihy mě moc nebavila, ale u druhého klíče se to naštěstí zlomilo, pak už jsem jí nemohla vůbec odložit a několikrát se mi zdálo o tom, že jsem hrdinou ve virtuální realitě a bojuju proti zrůdám v katakombách. Navíc se autorovi vydařil i závěr, žádné zbytečné utnutí příběhu nebo podivné, nelogické zvraty. Ale stejně dávám jen tři hvězdičky.

Tak předně mi přišlo úplně na hlavu postavené, že lidstvo nemá energii, produkce jídla je docela problém, ale může si dovolit vyrábět super moderní herní konzole, udržovat servery v chodu a nabízet po celé zeměkouli kvalitní, vysokorychlostní připojení. A nejsem si jistá, jestli věřím tomu, že zážitky z virtuální reality by zabránily chudině v rabování velkých měst, kde se žije v relativním pohodlí.

Za druhé mi přišel naprosto nedůvěryhodný postup zlého korporátu. Na jednu stranu je super mocný, vydržuje si armádu otroků a ozbrojenců, ale není schopen odhalit polohu žádné brány sám? Tu první našel hlavní hrdina skenováním povrchu jedné planety a porovnáním s očekávaným obrázkem. I když je realita obrovská, nevěřím, že by to IOI nezkusil, aspoň na pár tisících nejznámnějších planet.

A pak tu máme třeba hackerská přístupová hesla do dvou superchráněných systémů. Obě získaná v aukci. Nevěřím, že by si jich vláda nebo IOI nevšimlo. A pochybuju, že celý ten plán invaze do sítě IOI by vyšel tak snadno, i základní ochrana by si všimla stahování obrovského množství dat a zvlášť tak citlivých dat...

A ještě poslední drobnost. Hlavní hrdina viděl za posledních šest let snad každý film, seriál, hrál každou hru a všechno si to zapamatoval. Zároveň se ale nechová zvláštně jako třeba Sheldon z BBT. A obyčejné časové omezení tuhle teorii naprosto vyvrací. Pokud odečtu čas strávený ve škole a spánkem, zbývá mi 26 280 hodin. Z toho aspoň 235,5 hodiny strávil sledováním filmu Monty Python a Svatý Grál. Což je skoro setina veškerého času. Takže by mohl za celou tu dobu udělat tak maximálně sto podobně náročných akcí. A to aspoň z referencí, co všechno zná, umí, četl, prostudoval opravdu nevypadá.

Takže suma sumárum - slušný chytlavý příběh, zábavné reálie a zajímavý nápad s lidstvem žijícím ve virtuální realitě. Ale kvůli pro mě naprosto nedůvěryhodným "detailům" nakonec padá mezi průměr.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 11. listopadu 2019

Antonie G. Iturbe - K otevřenému nebi

Milý čtenářský deníčku,

opět jsem se pustila do knihy, kterou jsme vybrali na Goodreads v Československém čtenářském klubu. Zaznamenala jsem její vydání během jednoho z minulých Velkých knižních čtvrtků, ale zas tolik mě nezaujala. Po přečtení můžu říct, že bych po ní nikdy sama nesáhla, ale za ztrátu času ji taky nepovažuji.

zdroj: goodreads.com

Autor se proslavil Osvětimskou knihovnicí, ale ani tu jsem nečetla. Evidentně si libuje v historických románech o 20. století. Po atraktivním tématu koncentračních táborů si vybral méně obvyklé meziválečné letce. Aby se kniha dobře prodávala, jedním z mapovaných osudů je Saint-Exupéryův, tedy autora Malého prince a letce, který zemřel během druhé světové války. Kromě něj sledujeme ještě život Jeana Mermoze, francouzského leteckého průkopníka a Exupéryho přítele.

Kniha patří mezi bichle, má téměř šest set stran. Osudy dvou hlavních hrdinů jsou vyprávěny paralelně, každá kapitola je označená rokem a místem, kde se odehrává. Čekala jsem, že se postavy brzy seznámí a budou létat spolu, ale moc k tomu nedošlo. Ano, potkaly se, dá se říct, že se skamarádily, ale později se setkávaly jen občas a většinu života působily na opačných stranách zeměkoule. Nemůžu se zbavit pocitu že kdyby si autor vybral jen jednoho z nich, udělal by lépe.

Co se týká létání, tak věrohodnost jeho líčení moc neposoudím. Každá jednotlivá epizoda mě v zásadě bavila a jako soubor povídek bych si jí možná i celkem ráda přečetla, ale dohromady jsem se cítila přehlcená. Každopádně jsem kolegovi pilotovi knihu doporučila a věřím, že on z ní bude nadšený.

Nejvíc jsem se asi těšila na to, že se dozvím, co inspirovalo Malého prince. Moc už si ho nepamatuji, ale několik scén jsem poznala a z knihy si je odnáším jako hlavní přínos pro mě, ale jen kvůli nim za to těch 600 stran prostě nestojí. Naopak od čtení Citadely mě to úplně odradilo, navíc jsem si jí půjčila na pár chvil a po pár náhodných odstavcích se mi úplně znechutila. Předchozí díla jako Noční let nebo Kurýr na jih mě už vůbec nelákají, protože budou asi popisovat podobné scény jako v K otevřenému nebi, ale mnohem nudnější formou.

Opět končím na třech hvězdičkách, hlavně kvůli tématu a rozsahu. Nebyl to můj šálek čaje, ale napsané je to pěkně, takže věřím, že si svoje nadšené čtenáře najde.

Závěrečné hodnocení: 

Christina Dachlerová - Vox

Milý čtenářský deníčku,

v říjnu jsem se po nějaké době opět účastnila Čtenářského klubu Martinusu. Tentokrát jejich tým vybral Vox, knihu na velmi podobné téma jako v lednu čtené Napětí, tedy distopii s prvky feminismu. Podle hodnocení moc slibně nevypadala. ale nakonec mi tak špatná nepřišla.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdinkou je neurolingvistka, tedy vědkyně, která se zabývá mozkem a řečí, tedy hlavně tím, jak mozek opravit, když přestane fungovat řečové centrum. Žije v podstatě v současnosti v USA, akorát poslední volby tam vyhrála ultrakonzervativní loutka jakéhosi kněze, který se rozhodl, že v ženách leží všechno zlo světa a rozhodl se je zavřít doma a zakázat jim mluvit. A to nejen dospělým, ale i už i úplně malým holčičkám.

Už v první větě hrdinka prozradí, že příběh bude o tom, jak se jí tento divný systém povedlo nabourat. Pak se asi dvě stě stran pomalu rozvíjí příběh, na dalších sto stranách se z něj stane trochu šílený thriller a na posledních padesáti stranách autorka ve stručnosti sepíše, jak to všechno dopadlo. Mně osobně se nejvíc líbilo prvních 200 stran, pak jsem měla pocit, že se autorka pokusila naplnit atributy zvoleného žánru distopického thrilleru a moc se jí to nedařilo.

Na první pohled trochu nudný rozjezd byl vlastně hrozně napínavý. Autorka zkoumá, jaký vliv mají změny na různé lidi, jak se který charakter nechá pokřivit. Hlavní hrdinka samozřejmě představuje nezdolnou odbojářku, která ale do teď nedostala příležitost se projevit a dřív měla mnohem důležitější věci na práci, než aby si všímala společenských změn. V tomhle se pro mě skrývá hlavní poselství knihy, že během mrknutí oka se z demokracie může stát tyranie, která s mstí mým přátelům, kteří ale za nic nemohou.

Pokud se nad nastíněným světem zamyslím trochu do hloubky, přijde mi to jako totální nesmysl. Myslím, že i ten největší moula by si uvědomil, že ženy musí mluvit, už jen proto, aby se to od nich naučili jejich děti. Také to, že ze dne na den přestaly všechny ženy pracovat a ekonomice to nijak výrazně neublížilo, se mi zdá naprosto nesmyslný. A poslední drobností jsou náramky. Když pominu nějaká technická úskalí kolem rozpoznávání hlasu, tak mě především zajímá, jak se nabíjely, aby mohly dávat takové obří rány, jak se s nimi mohly ženy bezpečně koupat (dávají rány, ale zároveň jsou vodotěsné a voda na povrchu je nezkratuje?) a kde se jich tolik ze dne na den vzalo.

Později autorka rozvíjí teorii séra a antiséra, které by mluvení fyzicky znemožnilo, ale to mi přišlo jako holý nesmysl. A taky to, jak se kolem neurolingvistky najednou vyskytne tolik lidí, kteří mají problémy, které by ona mohla řešit. Já osobně nikoho takového neznám a nemyslím si, že je to tak obvyklé.

Nakonec jsem se rozhodla pro tři hvězdičky. Myslím, že by dost pomohlo, kdyby autorka víc promyslela svůj svět a jak funguje i v detailech, které v knize vidět nejsou. A taky by mohla psát víc podle sebe a ne podle žánrových škatulek. Problematika toho, jak se společnost mění v důsledku tyranie jí moc šla a v lépe vymyšleném světě ve stylu Příběhu služebnice by mohla fungovat dokonale. Takhle jí zbytečně sráží mezi průměr.

Závěrečné hodnocení: 

Markus Zusak - Clayův most

Milý čtenářský deníčku,

v posledních týdnech jsem tě nějak zanedbávala, přitom mám spoustu originálních čtenářských zážitků. Předně tedy Clayův most, víc než deset let sepisované veledílo autora Zlodějky knih. Je úplně jiné než předchozí Zusakova kniha, ale jeho tehdejší čtenáři se také změnili a myslím, že mnoho z nich by novinka mohla oslovit stejně jako mě.

zdroj: goodreads.com

Pokud, deníčku, čekáš rychle ubíhající napínavý děj jako u Zlodějky, budeš zklamán. Příběh se táhne jako med, ale se stejnou intenzitou člověka obklopí a nepustí. Vypravěčem je nejstarší Dunbarovic bratr, který zpětně, a trochu napřeskáčku, vypráví osudy svojí rodiny. Příběh postupně odhaluje původ matky a otce, jak se dali dohromady a co je později předčasně rozdělilo. Kromě toho se soustředí na příběh bratra Claye, který se asi jako jediný z bratrů má sílu postavit k životu čelem, prát se s ním a urvat si to nejlepší pro sebe i své okolí.

Ze začátku mě strašně rušilo věčné naznačování ve stylu "a tohle se stalo kvůli tomuhle, ale o tom až později". Myslím, že hlavně v tom se projevilo těch úmorných deset let, během kterých autor knihu psal. Připadalo mi, že za tu dobu úplně ztratil odstup, nebyl schopen nahlédnout, jak bude příběh vnímat čtenář při prvním čtení a jak obtížné bude neztratit motivaci a dočíst těch skoro šestset stran do konce.

Kolem dvousté strany jsem si na styl zvykla, zorientovala jsem se ve všech postavách a odhadla jejich různá budoucí pospojování, takže od té chvíle jsem se mohla plně soustředit na krásu Zusakova textu. Deníčku, vůbec nevím, jak ti jí popsat. Sálá z ní klukovská síla, odvaha, ale zároveň strach, který si nikdo nechce přiznat. Kontrast mezi klukovskými sázkami a smrtí ani po tolika stranách nezevšední.

Hodnotím čtyřmi hvězdičkami. Hlavní mínus vidím v rozsahu a překombinovanosti vyprávění (příběh samotný byl nakonec celkem jednoduchý). Myslím, že kdyby šlo o autorovu prvotinu, redaktor by se nebál škrtat a usměrňovat a nakonec by vzniklo něco, co by oslovilo mnohem širší spektrum čtenářů. Ale po náročném začátku je čtenář odměněn koncentrovaným koktejlem nesentimentálních citů, který jsem ještě v žádné jiné knize nezažila.

Závěrečné hodnocení: 

pátek 18. října 2019

Kader Abdolah - Dům u měšity

Milý čtenářský deníčku,

po dlouhé době jsem přečetla opravdu skvělou knihu. Dům u mešity nevyniká jazykovou obratností autora, konec konců nepíše ve své mateřštině, ale obsahově dalece předčí všechno, na co jsem v poslední době narazila.

zdroj: goodreads.com

Autor pochází z Íránu, odkud na konci osmdesátých let emigroval a jako politický uprchlík dostal azyl v Nizozemí. Nevzdal se svého povolání spisovatele a začal psát povídky a romány o íránské společnosti pro západního čtenáře. Nejslavnější román Dům u mešity byl zvolen jako druhá nejlepší nizozemská kniha v historii. Neříkám, že si tohle označení vyloženě zaslouží, spíš měl štěstí, že se anketa odehrála brzy po jeho vydání, ale každopádně je to výborný román a rozhodně ho doporučuji.

Hlavní hrdina Aga Džan je hlavou domu u mešity. Jeden jeho bratr je imánem, druhý, slepý, muezzinem. Všichni žijí společně jako velká rodina, všechny děti bere jako své vlastní a každého se snaží připravit na roli, jakou bude v domě zastávat v budoucnosti. Děj začíná v roce 1969 a pokračuje až do konce osmdesátých let, takže čtenář s hlavními hrdiny prožije Chomejního revoluci a autor doufá, že jeho publikum pochopí, proč k ní došlo a kdy se nakonec zvrtla.

Nečekej, deníčku, krásný jazyk nebo propracované charaktery. Jde spíš o to, jaké měl každý plány, co ho ovlivnilo a jak to nakonec dopadlo. Vážený prodejce koberců a hlava bazaru postupně ztrácí svou moc, pochybnosti jednoho ze synů o víře skončí příklonem k levicovému hnutí, radikální imán přiláká do domu pozornost šáhovi tajné služby a později je jiný mladý imán vydírán kvůli své závislosti na opiu. Autor neopomene ani příběhy žen, kdy se z jedné stane radikální islamistka a jiná musí snášet pohromy, které se ženou na její děti.

Nedávno jsem dočetla naučnou knihu Arabské jaro a spolu s tímto románem to úplně změnilo můj pohled na muslimské státy a myslím, že mnohem víc chápu, jaké problémy musí řešit. Do jejich středověkého společenského uspořádání najednou vtrhl Západ, během pár let rozvrátil fungující (i když podle mě celkem zaostalou) společnost a pak se nemohl divit, že opozice proti němu ostře vystoupila. Osobně si myslím, že tento rozvrat dál pokračuje, společnost se víc a víc přibližuje té Západní a za pár desítek let si snad najde svojí verzi vládnutí, která bude tolerantní vůči všem, kdo v jejich zemi žijí.

Závěrečné hodnocení: 

středa 9. října 2019

Benjamin Alire Sáenz - Aristoteles a Dante objevují záhady vesmíru

Milý čtenářský deníčku,

po téměř nečitelném Arabském jaře jsem si musela spravit chuť nějak romantikou pro náctileté. Opět jsem sáhla po románu z kategorie LGBT, kde hlavní hrdina nebojuje s okolím, ale pouze sám se sebou.

zdroj: goodreads.com

Aristoteles je patnáctiletý Mexiko-Američan, který nemá moc přátel a nejraději je sám. Na začátku léta k němu přijde na koupališti kluk, že jestli chce, tak ho naučí plavat. Překvapivě tenhle drzý způsob oslovení zafunguje a z Danteho a Aristotela se stanou nerozluční přátelé. Dante se časem svěří, že k Arimu cítí něco víc, protože si je téměř jistý, že on na tom bude stejně. Ale Ari si něco takového odmítá připustit.

Překvapilo mě, že se kniha nedrží tradičního schématu romantického příběhu, ve kterém se dvojice seznámí, pak spolu začnou chodit, pak se něco pokazí a nakonec zase skončí spolu. V tomhle ohledu je příběh docela originální, neřekla bych úplně překvapivý, ale při nejmenším ne šablonovitý.

Další, co většina čtenářů oceňuje, je upřímnost Ariho myšlenek, ve kterých si vůbec nepřipouští, že by mohl být taky gay. Tahle vnitřní, pubertální nejistota je tu ztvárněná velmi věrohodně, ale protože já osobně podobnými pocity nikdy netrpěla, tak mě za srdce až tolik nechytla.

Nejvíc se mi líbil popis rodičů obou kluků. Mají své problémy, mají svoje zásady, ale zároveň jsou naprosto úžasní a své syny ve všem podporují. Jsou to právě rodiče, kdo Ariho přesvědčí, aby se pravdě podíval do očí. Takovým rodičem bych si jednou přála být.

Je to ten typ knížky, u které čtenář letí očima po řádcích a za hodinku přečte i ten nejpomalejší klidně 100 stránek. Přesně něco takového jsem teď potřebovala. Bohužel nemůžu říct, že mě dojala, že jsem si zamilovala hlavní postavy nebo že bych se k ní chtěla vracet. Proto dávám "jen" čtyři hvězdičky.

Závěrečné hodnocení: 

Miloš Mendel - Arabské jaro

Milý čtenářský deníčku,

když jsem zjistila, že nějaký Čech napsal obsáhlou knihu o Arabském jaru, bylo mi jasné, že si jí musím přečíst. Navíc byla dostupná u nás v knihovně, takže jsem se k ní celkem rychle dostala. Dala mi zabrat, doporučit jí úplně nemůžu, ale informace v ní byly.

zdroj: goodreads.com

Autor pracuje v Akademii věd a myslím, že neměl ambici napsat knihu přístupnou široké veřejnosti, což je podle mě opravdu škoda. Používá množství neobvyklých cizích slov (např. jeho oblíbené autochtonní, čili původní, tradiční, neimportovaný), složitá souvětí, spoustu poznámek, závorky s překladem do arabštiny a struktura textu rozhodně není lineární. Autor sice občas shrne poznatky z předchozích kapitol do stručnějšího přehledu, ale to je tak jediné, čím čtenáři pomáhá v porozumění. Navíc je kniha docela tlustá (přes 300 hustě popsaných stránek), její čtení pro mě bylo jednoznačně utrpením.

Na druhou stranu musím přiznat, že informace zde podané jsou naprosto důvěryhodné, nestranné a vyčerpávající. Jediné co mi chybělo, je pár opravdu základních informací o islámu, především co se týká rozdělení na sunnity a ší'ity, ale chápu, že tuhle znalost autor u čtenáře předpokládá.

Úvodní kapitola nastiňuje události Arabského jara a jeho příčiny, které se pak mnohem podrobněji probírají v dalších dvou kapitolách. Tohle řazení mi vůbec nevyhovovalo, ale uznávám, že tu jsou odborníci, kteří další kapitoly nepotřebují a ti si třeba přečtou je tuto úvodní část. Pro mě byly nejdůležitější naopak ty další dvě, které rozebírají historii arabských zemí a také islám jako součást identity jedince. Poslední část rozebírá informace v jednotlivých zemích, ale tím, že končí v roce 2014 a já jsem byla líná věnovat pozornost jménům místních politiků, tak mi spousta podrobností protekla mezi ušima.

Mezi nejdůležitější poznatky, co jsem si z knihy odnesla patří:
  • V arabském světě neproběhla průmyslová revoluce, která by narušila vztahy ve velkorodinách a zavedla kapitalismus a bohatnutí společnosti k jakému došlo na Západě
  • Islám je ze své podstaty součástí řízení státu a sekularita je pro něj nepřirozená
  • Kolonizace v 19. století a založení státu Izrael vytvořilo univerzální odpor k Západu
  • Určení hranic států podle pravítka nerespektuje kmenové rozdělení společnosti, které Osmanská říše používala k řízení lokálních samospráv
  • Většina diktátorů vládne sekularisticky, takže jejich opozice (která se po revoluci logicky dostane k moci) je islámská, od umírněných až po teroristy.
V poslední kapitole se autor dostane k jednotlivým státům a čtenář si může udělat představu o tom, proč v Tunisku bylo Arabské jaro celkem úspěšné (široká vrstva intelektuálů, homogenní národ) a proč naopak v Sýrii (mnoho kmenů, vládnoucí vrstva je vlastně náboženská menšina) nebo v Jemenu (historicky různý vývoj severu a jihu, kmenové války, nejednotná opozice) naprosto ztroskotala. Mám pocit, že tohle jsem se mohla dozvědět mnohem čtivější formou na maximálně třetině stran, ale co už, jiný český, důvěryhodný zdroj prostě neznám.

Závěrečné hodnocení: