středa 4. července 2018

Robert Merle - Malevil

Milý čtenářský deníčku,

na knižním veletrhu jsem od Audiolibrixu dostala slevenku, kterou jsem použila na Malevil, desetihodinovou, vícehlasnou četbu románu Roberta Merleho. Jde sice o zkrácenou verzi původního textu, ale věřím, že vše podstatné bylo zachováno.

zdroj: audiolibrix.com

Hlavní roli namluvil můj oblíbený Martin Myšička. Vlastně většina knihy je jeho osobní vyprávění o prožitých událostech, za což jsem byla ráda, protože jsem se bála, že se v tolika hlasech budu ztrácet. To absolutně nehrozilo, navíc všichni herci mají výrazný projev, takže záměny nehrozí.

Samotný děj mě docela překvapil. Věděla jsem, že jde o postapokaliptický román, trochu jako den trifidů, ale místo oslepující záře a žravých kytek, tady došlo k ničivému výbuchu možná jaderných, ale nikoliv radioaktivních bomb a největším nebezpečím jsou si přeživší lidé navzájem.

Malevil je starobylé sídlo, v jehož sklepeních náhodou přežilo několik lidí. Dokonce i pár zvířat bylo schovaných, takže nezahynula při ničivé katastrofě, a tak se vytvoří nové soběstačné společenství, které se snaží přežít. Později se ukáže, že přežilo i několik lidí v nedaleké vesnici a do toho přijede loupeživá banda, která chce všechny okrást.

Oproti jiným podobným knihách, tady není žádný sci-fi prvek. Ke katastrofě došlo roku 1975, žádná daleká budoucnost se zbraněmi nebo zdivočelými kytkami. Postavy nejdřív řeší všechno kolem přežití, jak se postarat o zvířata a vypěstovat obilí na spálené zemi a k tomu přichází politika a vztahy ve skupině.

Na Malevilu jsou si sice všichni rovni a všichni hlasují při rozhodování o důležitých věcech, ale hlavní hrdina Emanuel, kterému Malevil patří, stále zůstává obecně uznávaným vůdcem komunity. V nedaleké vesnici si moc uzurpuje falešný potulný kněz a i když se tváří, že mu jde o dobro všech bez rozdílu, hlavně si chce naplnit svoje břicho a ostatní držet v šachu tak, aby nemohli jeho vládnoucí pozici ohrozit.

Tyhle úvahy o uspořádání společnosti po katastrofě byly z celé knihy nejzajímavější. V zásadě mi přišly všechny dost uvěřitelné, možná o tom potulném mnichovi jsem trochu pochybovala, ale spíš až když o tom přemýšlím zpětně než přímo při poslechu knihy.

Nejzvláštněji na mě asi působil středověký ráz života po katastrofě. Na Malevilu působil ještě docela přirozeně, ale ve vesnici se mi to moc nezdálo. Chápu, že bez elektřiny a benzinu spousta věcí nejde, ale nějak bych čekala víc pozůstatků moderní doby. Ale možná, že zbraně by opravdu byly to jediné, co by z moderních vynálezů zbylo. Tento středověký pocit navíc umocňuje předělová hudba.

Vůči audioknihám jsem poněkud nekritická, zdá se. Koneckonců zpříjemňují mi chvíle strávené nenáviděnými domácími pracemi a Malevilu se to dařilo skvěle. Možná byl o chlup horší než Dveře do léta, ale rozhodně to pořád stačí na pět hvězdiček.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 25. června 2018

Matěj Hořava - Pálenka

Milý čtenářský deníčku,

v československém klubu na Goodreads se čte další kniha, dokonce jsem pro ní i hlasovala, takže jsem měla radost, že vyhrála. Jde o Pálenku, krátký soubor ještě kratších autobiografických próz o životě v rumunském Banátu a hlavně o útěku před minulostí. Bohužel tentokrát jsem si asi nevybrala dobře.

zdroj: goodreads.com

Nejlepší je si nejdřív přečíst shrnutí na obálce knihy, protože bez něj to moc nedává smysl. V tom se dozvídáme, že čteme textíky sepsané učitelem, který do Banátu utekl před minulostí, ale že i tichá opuštěná příroda v něm stále dokola vyvolává vzpomínky, na které chtěl zapomenout.

Krátké kapitoly se podobají spíše básním. Buď líčí život v Banátu, který ustrnul v devatenáctém století, nebo popisují nějaké zapadlé vzpomínky na dětství a mládí hlavního hrdiny. Postupně do skládačky přibývají další a další dílky, ale i po dočtení poslední stránky jsem měla pocit, že jich polovinu někdo poztrácel.

Nečekala jsem tak básnický styl a musím přiznat, že mě moc nebavil. Hlavní hrdina si mé sympatie nezískal, jeho příběh jsem moc nepochopila a ani k žádné katarzi u něj nedošlo.

Snažila jsem se naladit na autorovu vlnu, občas se mi to povedlo a některé obrazy, například stráň plná vybělených kostí nebo hořící tělocvična, ve mně zůstaly. Také pocit, že od mládí člověk sní o životě na venkově, ale nakonec se ukáže, že je tam nešťastný, ale už nelze uniknout, mě zaujal. Proto dávám tři hvězdičky, ale dvěma Pálenka unikla jen o fous.

Závěrečné hodnocení: 

Ondřej Neff - Zepelín na Měsíci

Milý čtenářský deníčku,

povedlo se mi teď přečíst hned několik knih, které se mi hodily do Čtenářské výzvy. Mezi ně patří i Zepelín na Měsíci, protože vyšel v roce mého narození, tedy 1990.


Nedostalo se mi do ruky první vydání, ale reedice z roku 2010, která v sobě obsahuje původní povídky (až na jednu, prý značně nepovedenou) plus Neffovy povídky ze sborníku Vesmír je dost nekonečný (kromě jedné). Výhodou bylo, že každá povídka je doplněna komentářem autora, ke hlavně osvětluje dobu, ve které vznikla, a jestli či jak byla vydána před sametovou revolucí. Utkvěla mi věta z jednoho úvodníku: Před revolucí mi povídku nevydali, protože jsem nebyl ve straně, po revoluci mi jí nevydali, protože jsem nebyl disident.

Kdysi jsem už nějakou sbírku povídek od Neffa četla. Nevím kterou, možná to byla Dvorana zvrhlosti, protože si určitě pamatuju povídku Bludiště, a asi se tím i vysvětluje, proč mi některé povídky ze Zepelínu byly povědomé, protože byly zařazeny do obou těchto výběrů. Každopádně víc než matné tušení mi v hlavě nezůstalo, takže jsem neměla pocit, že se autor opakuje.

Většina povídek mě bavila a některé jsem si dokonce i zapamatovala! Už úvodní povídka o robotu Arnalovi je povedená, ale nejvíc mě asi zaujal Vesmír je dost nekonečný, kdy popisuje průzkum vesmíru, jak je přikrášlený pro televizní diváky a co dělat, když fyzikální zákon opřený o matematický důkaz najednou přestane platit.

Ondřej Neff patří mezi českou sci-fi špičku a jeho povídky mě ještě nezklamaly. Vlastně nevím, proč jsem toho od něj nečetla víc, musím se po něm poohlédnout v knihovně častěji.

Závěrečné hodnocení: 

pátek 22. června 2018

Dominik Duka - Glosy Dominika Duky 2013-2014

Milý čtenářský deníčku,

v knihovně jsem narazila na Glosy Dominika Duky, které nahrál pro Český rozhlas. Kraťoučké texty pokrývají dva roky a mně se staly zajímavým exkurzem do nedávné minulosti.

zdroj: neoluxor.cz

Překvapilo mě, že většina glos má spíše politický či společenský obsah, toho duchovního je velmi poskrovnu. Každý text se vejde na jednu malou dvoustranu a vždy sděluje pouze jednoduchou myšlenku.

Nejvíce se mi líbily právě ty méně časté glosy s duchovním námětem. Často se vztahoval k tehdy probíhajícím svátkům, ať už šlo o Velikonoce, Vánoce nebo třeba cyrilo-metodějské výročí. Jeho sdělení byla vždy velice civilní a i nevěřící člověk si z nich mohl něco odnést.

Naopak nejvíc mě nudily texty, ve kterých obhajuje restituce (sama jsem jejich příznivcem v dnes platném formátu), protože jich bylo hned několik a všechny podle kopíráku. Přesto, že s jejich obsahem souhlasím, vyvolávali ve mně spíš negativní pocity. Myslím, že cenný čas v rádiu šlo využít mnohem konstruktivněji, na obhajobu restitucí byl prostor jinde.

Závěrečné hodnocení: 

Hana Andronikova - Nebe nemá dno

Milý čtenářský deníčku,

už dřív jsem četla povídky od Andronikové a ty se mi moc líbily. Nebe nemá dno bych tedy četla tak jako tak, ale letos se mi navíc hodilo do Čtenářské výzvy jako poslední kniha mrtvého autora. Je o jejím boji s rakovinou a já se pořád nemůžu rozhodnout, co si o ní mám myslet.

zdroj: goodreads.com

Většinu knihy zabírá cesta hlavní hrdinky do amazonského pralesa. Poté si ještě zaskočí do nevadské pouště a nakonec se ubírá do nemocnice na chemoterapii. Autorka vykonala přesně tu samou cestu a myslím, že co do autenticity je srovnatelná s Rokem kohouta od Boučkové.

Kniha samotná mě nebavila, aspoň těch dvě stě stran z Peru. Každý jednotlivý odstavec byl dobrý, ale celkem jich bylo moc. Nemám žádnou aspoň vzdáleně podobnou zkušenost, takže autorčino vyprávění mi bylo hrozně cizí, nedokázala jsem se do ní vcítit.

Stejně jako autorka, i hlavní hrdinka svůj zápas s nemocí vyhraje. Jenže! Ani ne rok po dokončení knihy se rakovina vrátí a ohromující rychlostí Andronikovou zničí. Rozhodně doporučuju pustit si 13. komnatu (dostupná na webu ČT), kde autorka líčí, jak sice během její cesty rakovina prorostla jejím tělem, ale kdyby neodjela, neměla by sílu s ní bojovat ani v její zpočátku docela přijatelné podobě.

A já si teď stále kladu otázku, jestli by skutečně boj prohrála tak jako tak, nebo jestli by přežila stejně jako její maminka. Mám její šamanskou cestu odsoudit jako holý nerozum a dál věřit klasické medicíně? Rozhodně! Ale půl roku před smrtí byla autorka i její přátelé tak moc přesvědčeni o tom, že udělala správně...

Kniha ode mě dostane jen dvě hvězdičky, pardon. Ale zároveň vím, že jsou lidé, kterým bych ji doporučila a kteří by jí dali hvězdiček pět. Málokterá kniha ve mně doznívá tak dlouho, takže už jen z toho důvodu by si zasloužila víc, ale když si vzpomenu, jaké to bylo utrpení číst stále dokola totéž a nemoci se prokousat nakonec... Ne, deníčku, víc než dvě hvězdičky jí prostě nemůžu dát.

Závěrečné hodnocení: 

Deborah Rodriguezová - Návrat do kavárničky v Kábulu

Milý čtenářský deníčku,

po utahaných Jákobových barvách jsem si spravila chuť na kábulské kavárničce. Už uplynula docela dlouhá doba od chvíle, kdy jsem četla první díl Kavárnička v Kábulu, který jsem si zamilovala, ale postavy přede mnou znovu obživly tak, jako bych ho dočetla teprve před týdnem.

zdroj: kosmas.cz

Druhý díl je skutečným návratem. Nečekej, deníčku, žádný napínavý děj, nové hrdiny nebo dějové zvraty. Autorka spíše dokončuje příběhy, které v minulé knize rozehrála. Hlavní hrdinka Sunny se vyrovnává s návratem do USA a snaží se najít smysl života tam, kde nehrozí atentát každý den. Z obálky jsem pochopila, že tím opět popisuje vlastní pocity po odchodu z Afghánistánu.

V Kábulu mezitím kavárnička dál prosperuje v rukou Ahmedovy rodiny. Tedy až do ničivého atentátu, který ji definitivně vymaže z mapy města. Naproti tomu uvnitř rodiny probíhají nenápadné, ale důležité změny. Jasmína čeká další dítě, její sestra odjela studovat do Ameriky a babi Haládžán se učí řídit. Myslím, že autorka se hlavně snažila ukázat, že i v islámem sešněrované zemi lze žít docela dobrý život a užívat si skoro stejně jako třeba v Evropě.

Samotná kniha mi přišla tak nějak o ničem. Sice se tam pořád něco děje, čte se jedním dechem, ale chybí jí jiskra, kterou měl první díl. Já z něj byla nadšená a proto i druhý díl jsem četla s chutí, ale nikdo jiný než nadšenec ji neocení.

Závěrečné hodnocení:

úterý 19. června 2018

Lindsay Hawdonová - Jákobovy barvy

Milý čtenářský deníčku,

opět ti servíruji knihu s tématikou druhé světové války. Po málo známých osudech lidí z Pobaltí následuje kniha popisující útlak Romů nejen za druhé světové války, ale i před ní. Bohužel mě moc neoslnila.

zdroj: goodreads.com

Hlavním hrdinou je malý Jákob, cikán, který utíká před nacisty. Různé kapitoly se odehrávají v různé době, ale celý příběh se spojí až na konci. Na přeskáčku sledujeme příběh Jákobovy matky, její seznámení s jeho otcem a ve třech rovinách i úprk před nacisty. Teprve na konci čtenář zjistí, co se stalo, ale jestli to dobře dopadne se nikdy nedozví.

Nemám ráda takhle složitě vyprávěné romány. Navíc si myslím, že v tomhle případě věčné přeskakování nic nepřineslo. Autorka si klidně mohla vystačit s chronologickou historií prokládanou současným Jákobovým utrpením. Navíc neustále opakuje ty samé scény, jak se opakují i v Jákobově mysli a sice vždy přidá nějaký nový kousek skládačky, ale dohromady je to šílená nuda.

Nejvíc mě vlastně bavil příběh seznámení rodičů. Je plný naděje, odvahy a úspěchu. Navíc je vyprávěn tak nějak obyčejně, lidsky, žádné lyrické zdržovačky. A i v něm se čtenář dozví něco málo o životě Romů, co jinak bývá v učebnicích opomenuto, například o švýcarské metodě rozvracení kočovných rodin tím, že jim sebrali děti.

Kniha není vyloženě odpad, ale ke čtení ji doporučit nemůžu. Mrzí mě, že tak důležité téma zatím zůstává pořádně nezpracované. Jsem si jistá, že Mornštajnová nebo Sepetysová by se s ním vyrovnaly mnohem lépe a zaujaly by mnohem víc čtenářů.

Závěrečné hodnocení: