24/11/2022

Ursula K. Le Guinová - Gwilanina harfa a jiné povídky

Milý čtenářský deníčku,

Ursula K. Le Guinová se touto knihou zařadila mezi moje oblíbené autorky. Děkuju nakladatelství Gnóm, že ji pro mě objevilo.

zdroj: goodreads.com

Citát: Nevadí mi chodit dvěma směry současně; nevadí mi se souběžně zvětšovat i scvrkávat; nevadí mi pohybovat se, dokonce ani nepříjemnou rychlosti devadesáti nebo sta kilometrů v hodině. Jsem připraven dělat tohle všechno dál, dokud mě neporazí nebo nesrazí buldozerem k zemi. Je to moje práce. Avšak ohrazuji se, důrazně se ohrazuji proti tomu, abych byl zvěčňován.

Nejlepší povídka: Nejvíc mě oslovil Sur, vyprávění o výpravě devíti žen na jižní pól. Kromě opravdu dobrého příběhu z něj vyčnívá myšlenka, že spoustu věcí dělají jenom muži a při tom by v nich ženy mohly být stejně dobré, kdyby je vůbec napadlo se do nich pustit.

Nejhorší povídka: Taková by se vybírala těžko, mě osobně nejméně oslovily povídky z oddílu Znepokojivé a záhadné, zvlášť Širé vody jsou a V období sucha. Moc jsem nepochopila a neměla jsem ambici se do nich ponořit hlouběji.  

Zajímavost o knize: Jde o sbírku napříč autorčinou tvorbou, kterou sestavil překladatel a nakladatel v jednom Jakub Němeček. Také je to vůbec první sbírka povídek, která u nás autorce vyšla.

Zajímavost o autorovi: Kromě povídek a románů psala také eseje a je autorkou několika překladů.

Něco pro mě nového: Povídky o lingvistice, hned úvodní Labyrinty mi přišly kouzelné a úryvky z therolingvistické společnosti mi ukázali další možnosti, jak je jazyk a životní styl provázaný.

Můj názor: Asi z žádné povídky jsem se neposadila na zadek, neměla jsem pocit, že jak nápad, tak pointa byly vyvedeny k dokonalosti. Ale naprostá většina mě něčím oslovila a až na pár výjimek jsem všechny četla s chutí, protože obsahovaly dobře vystavěný příběh i originální myšlenku.

Ráda bych spoustu povídek zmínila, abych si je sama později mohla připomenou.

Labyrinty – o pokusném králíkovi, který se marně snaží vědci předat nějaké informace a hrozně ho ubíjí, že jen dostává nažrat a to má být celá odměna. Dokonalá paralela k tomu, jak jsou lidé slepí k potřebám druhých.

Směr silnice – monumentální strom, který sleduje vývoj automobilismu a musí se rychle přibližovat a zvětšovat vůči projíždějícím autům. Naprosto dechberoucí imaginace autorky popírá veškeré fyzikální zákony. Pointa (zvěčnění pohledem umírajícího člověka) mě ale tak neoslovila.

Pytlák – chudý kluk se dostane do spícího království a zbytek života si užívá hojnosti. Můžeme mu to mít za zlé? Podělit se by bylo ještě nemorálnější. A ukončit svůj blahobyt kvůli neznámým lidem, kteří jeho počínáním nijak netrpí?

Ti starší – manžel se mění ve strom, manželka truchlí, a zároveň je tím vyhoštěna ze společnosti, do které patřila jen díky manželovi. Příšerná situace, kterou ale nemůže jeden osvícený člověk nijak změnit.

Některé přístupy k problému nedostatku času – roztomilá ukázka erudovaných názorů, které jsou totálně mimo mísu.

Interní linka – Co když se na kosmickou loď dostane vetřelec? Pro jediného muže na palubě to bude nepřekonatelný problém.

První kontakt s Gorgonidy – ten chlap je tyran, ale jeho holka je tak strašně hloupá, že mi jí ani nebylo líto.

Sur – porod za polárním kruhem není pro silné ženy žádný problém. Drží spolu, plánují a jejich obydlí není jen funkční, ale má i lidský rozměr. Dokonalá ukázka toho, co by ženy mohly přinést do ryze mužského prostředí.

Duben v Paříži – magie funguje a spojuje lidi napříč staletími. Co vlastně potřebujeme, abychom byli šťastní? Jeden druhého.

Zorné pole – setkání s mimozemským artefaktem změní vnímání kosmonautů a málem je dovede k šílenství.  Nebo k Bohu?

Džbán vody – dobrodružný příběh, setkání jiných kultur, oddanost svému vládci, ale zároveň ochota porušit pravidla, pokud tím zachráníme někoho jiného. Vskutku idylický obraz na závěr.

Celkově dávám pouze čtyři hvězdičky, ale zároveň tuto antologii budu doporučovat každému fanouškovi fantastiky a dobré literatury vůbec.

Podobné knihy: Příběhy vašeho života, Výdech (Ted Chiang), S pokorou a nadějí (Becky Chambersová), Páté roční období (N. K. Jemisin), Sobí hora (Karin Tidbecková), Předběžné varování (Neil Gaiman)

Hodnocení: 

21/11/2022

Leïla Slimani - Něžná píseň

Milý čtenářský deníčku,

nějak se to sešlo, že jsem si týden před skutečným vybíráním chůvy pro dceru přečetla knihu o chůvě, která svoje svěřence (podobného věku, opačného pohlaví) zavraždila. Naštěstí se většina knihy soustředila na trochu jiná témata, jinak bych ji asi vůbec nezvládla dočíst.

zdroj: goodreads.com

Citát: Ve skutečnosti těhotenství plánovala. Adam jí poskytl záminku, aby nemusela opouštět příjemný klid domácnosti. Paul nijak neprotestoval. Zrovna ho zaměstnali ve vyhlášeném studiu, kde trávil dny i noci jako zajatec vrtošivých umělců a jejich harmonogramů. Zdálo se, že jeho žena v animální mateřské roli jen kvete. Oba se v tom kokonu, daleko od světa a jiných lidí, cítili bezpečně.
A pak se čas začal vléct, bezvadný chod rodiny se začal zadrhávat.

Nejlepší scéna: Bavily mě popisy Myriaminých pocitů, jak se těší do práce a zároveň cítí určité výčitky vůči dětem, které nechává doma s cizí ženou.

Nejhorší scéna: Úvod i závěr, tedy samotná vražda dětí. Nejvíc mě naštvalo, že čtenář nedostane jasné vysvětlení, proč k ní došla a jak se jí dalo zabránit. Autorka totálně rozbila moji víru ve spravedlivý svět.

Zajímavost o knize: Získala nejprestižnější francouzskou literární cenu Prix Goncourt a byl podle ní natočen film The Perfect Nanny.

Zajímavost o autorovi: Její první pokus o román nakladatel odmítl, tak se rozhodla projít kurzem tvůrčího psaní, zapracovala na svém stylu a další pokus už byl úspěšný.

Zásadní myšlenka: Lidem do hlavy nevidíš, zvlášť pokud pochází z jiné socio-ekonomické třídy.

Něco pro mě nového: Praktická ukázka vykořisťování chudé ženy ženou privilegovanou.

Můj názor: Moc nechápu, proč knihu řadí mezi thrillery, protože ani přívlastek "psychologický" podle mě toto označení neospravedlňuje. Spíš mi přišlo, že čtu román o třídních rozdílech, brutální kritiku společnosti, proti které je Zola autor uhlazených románů o chudých.

Nerovné postavení přistěhovalců a různých lidí z okraje společnosti mě nepřekvapuje, ale tady autorka předkládá příběh ženy, která by se měla mít docela dobře. Bohužel ji na dno stáhly manželovy dluhy, ze kterých se neměla sílu dostat. Zároveň autorka nezbavuje postavu její zodpovědnosti a nesnaží se nás přesvědčit, že za všechno může nedokonalý sociální stát. Okolnosti jsou složité, zdrcující a mají příšerné následky.

Dlouho po dočtení jsem přemýšlela, jestli autorka musela zápletku postavit na vraždě dětí. V ději románu se mi nakonec zdála trochu zbytečná, nevysvětlená a možná i nedůvěryhodná. Vyvolávala ve mě pocit. že autorka chce pouze šokovat a tenhle odporný čin si vybrala jen jako určitý marketingový trik. Zároveň si nejsem jistá, jestli kvůli němu není zbytečně upozaděno skutečné téma knihy, tedy zoufalé postavení služek, uklízeček a různých pomocnic na podřadných pozicích. Nakonec jsem ale došla k názoru, že v tomto případě jde o naprosto legitimní zbraň.

Autorčin styl působil poněkud popisně, nepřipadal mi nějak výjimečný, ale rozhodně byl čtivý. Navíc kniha není dlouhá, takže nezačne nudit. Nemůžu říct, že bych se od ní nemohla odtrhnout, naopak některé scény docela nutí k zpomalení, zamyšlení. Každopádně cenu získala spíš díky obsahu než jazykové kvalitě. Hlavně proto dávám jen čtyři hvězdičky. Navíc kvůli příliš drsnému tématu nemám chuť ji doporučovat dalším čtenářům.

Podobné knihy: Rekonstrukce (Viktorie Hanišová), Skoncovat s Eddym B. (Édouard Louis), Noc nic nezadrží (Delphine de Vigan)

Hodnocení: 

07/11/2022

Cecilia Ahernová - Roar

Milý čtenářský deníčku,

nejdřív jsme s kamarády na literárním klubu četli jednu povídku z této sbírky. A protože se mi líbila, půjčila jsem si a přečetla knížku celou. Myslím, že třicet nápadů bylo až příliš ambiciózní číslo, ale pár z nich se opravdu povedlo.

zdroj: goodreads.com

Citát: 'The two cheeseburger kids meals are for...?' the server interrupts Rita.
'My two,' the woman replies. She pats each child's head as she explains. 'One penis, one vagina.'
The server places a pink princess meal and a blue dinosaur meal on the tray. 

Nejlepší povídka: Hodně se mi líbila ta úvodní o ženě kolem padesátky, která se pomalu ztrácí, stává se neviditelnou. Poukazuje to na problém, který jsem si do teď nijak výrazně neuvědomovala.

Nejhorší povídka: Takové, které už si vůbec nepamatuji. Netuším, o čem byla povídka s ženou, které narostla křídla (dohledáno - o muslimce v západní zemi) nebo s tou, která si objednala specialitu šéfkuchaře (dohledáno - o šišlání). Takových je ve sbírce ještě asi pět.

Zajímavost o autorovi: Píše milostné romány, z obálek to vypadá hlavně na červenou knihovnu.

Zásadní myšlenka: Ženy v sobě musí najít spousty síly, aby překonaly různorodé bariéry. Naštěstí tu sílu uvnitř mají.

Něco pro mě nového: Problém neviditelných žen kolem padesátky nebo třeba zbytečné škatulkování.

Můj názor: Všechny problémy, na které autorka poukazuje, podle mě opravdu existují a je zcela legitimní se je snažit vyřešit. Ne všechny jsou aktuální všude na světě, ale většina se mi zdála celkem univerzálních.

Bohužel, jejich povídkové zpracování často trochu pokulhává. Skoro vždy byl děj zoufale předvídatelný (Žena, která se propadla do země - nakonec sebere odvahu, vrátí se a její prezentace má úspěch), občas mu úplně chyběla pointa (Žena, kterou to odfouklo - její osobnost byla natolik povrchní, že se začala vznášet) a někdy samotné pojetí v sobě mělo logické rozpory (Žena, která strážila gonádu - spermie prostě nejsou stejné jako úspěšně spojené vajíčko a spermie, to by museli taky zakázat onanii).

Několik povídek bych ale i tak ráda vyzdvihla. Kromě zmíněné neviditelné ženy po padesátce se mi líbila ta o Ženě, která reklamovala svého manžela. Upozornila na to, že všichni předpokládají, že rozvedená paní si přece někoho najde, a zpochybňovali její přání zůstat sama. A v druhé části dochází k překvapivému zvratu, kdy chce svého manžela zpátky a zjišťuje, že i když ji v mnoha ohledech štve, tak jedině s ním chce prožít zbytek života. Zvlášť tohle se mi zdálo hodně kontroverzní a pro spoustu (mladých) lidí naprosto nepřijatelné.

V povídce Žena, která nosila růžovou zase autorka vtipně popisuje svět, ve kterém zákon ukládá povinnost chovat se podle genderových stereotypů a jeho dodržování tvrdě vymáhá genderová policie. Spousta situací mi přišla trefných, vtipných a závěrečná pointa, kdy si i emancipovaná žena ráda nechá pomoct, osvěžující.

Skvělý se mi zdál i příběh o Ženě, která mluvila ženštinou, ve kterém autorka dobře popsala, proč je potřeba, aby v politice nechyběly ženy a další podreprezentované skupiny. Zároveň mi příměr s jazykem přišel docela výstižný, protože občas se mi opravdu zdá, že svět péče je od toho mužského oddělený tak, že ani sebemenší popis ho nemůže druhé straně přiblížit.

Jako poslední bych zmínila Ženu, která našla svůj svět v ústřici, protože vypráví o přijetí nejbližšími po změně pohlaví. Přála bych si, aby se každý dočkal takového milého gesta, protože se mi zdá, že bez něj člověku musí v hlavě neustále hlodat pochybnosti a výčitky vůči okolí.

Na závěr dávám tři hvězdičky. Pět opravdu dobrých a podobný počet špatných povídek, zbytek někde v průměru. Mnoho skvělých nápadů, které by si zasloužily pečlivější zpracování. Četla jsem v angličtině, slovník jsem nepotřebovala, ale jinak se styl soudit neodvažuji.

Podobné knihy: Jak být ženou (Catlin Moranová), Meta (Pavel Bareš), Stručné dějiny Hnutí (Petra Hůlová)

Hodnocení: 

23/10/2022

Miloš Urban - Továrna na maso

Milý čtenářský deníčku,

na Světě knihy jsem se autora ptala, jaký je jeho vztah k femmes fatales z jeho knih. S úsměvem (spíš výsměchem? Ale neberu si ho osobně, moje otázka byla taková hloupoučká) mi odpověděl, ať si přečtu Továrnu na maso (kterou mi chvíli před tím podepsal), že ta ho přesně vystihuje.

zdroj: goodreads.com

Citát: Ramenatý pan Gruber zapumpoval pravou přední hnátou, jako by nabíral vodu u veřejné pumpy, aby zvíře rychle vykrvil, krev odtékala kanálky a já jsem vysvětloval, že může být i zpracována, ale tato že půjde do Vltavy, neboť jí prostě máme moc.

Nejlepší scéna: Seznámení s Darjou Kopeckou, bavil mě její feministický pohled na svět, i když sama se myslím jako feministka neidentifikovala. To ale před sto lety není překvapivé.

Nejhorší scéna: Leonův výlet do Liberce, kde se setkává s místním podnikatelem-mafiánem. Celé jsem to vlastně nepochopila, tahle linka šla zcela mimo mě.

Zajímavost o autorovi: Na iLiteratuře mu v posledních měsících vyšly dva sloupky: Proč nejsem feministou a Babička nám pustila plyn. Oba jsou velmi osobní a s oběma mám trochu problém.

Zásadní myšlenka: Lidé v dnešní době zařazení mezi LGBT+ žili už před sto lety a byli divní.

Něco pro mě nového: Pražská tržnice jako páchnoucí jatka a také Palác Koruna a jeho lázně.

Můj názor: Nejdřív jsem se moc nemohla začíst, hlavní hrdina neříkal nic zajímavého, jen pořád mluvil o jatkách, jejichž prostředí sice působilo unikátně, ale já jsem se těšila na příběh. Pak na scénu vstoupila slečna Kopecká a mně byla hned sympatická, říkala jsem si, že to je u Urbana změna, většina jeho femmes fatales jsou nemocné nebo šílené ubožačky (nebo tak aspoň většinu děje působí). Darja ale byla chytrá, milá a zároveň odvážná a čelila společenským předsudkům.

Asi do poloviny knihy jsem četla celkem s nadšením a bavilo mě, jak Leon propadá jejímu kouzlu. Ale pak se do toho začal motat ten příběh s Liberečáky. Vlastně jsem moc nechápala o co jde. Posílají jim moc zvířat, kšeftuje se tam s mlékem a výsekovým masem, kapacita kafilerie přestává stačit. Ale nebylo mi jasné, za co může špatně uzavřená smlouva, jak jí konkurence nekale využívá a s čím jen šmelí zaměstnanci. A nakonec se zdá, že významnou roli hrál i heroin používaný na zklidnění zvířat před porážkou. Bohužel, při mém nepozorném čtení se mi nitky rozutíkaly tolika směry, že jsem je nebyla schopná smotat do jasně vysvětlujícího konce.

Ke konci totiž mojí pozornost vytěžovaly hlavně různé výjevy z tehdejšího queer podzemí. Autor na sebe skládá různé výjevy, které se shodují na tom, že v nich jejich protagonisté působí podivínsky a často i nechutně. Tím, že je to zarámované do doby první republiky, kdy věřím, že se většinová společnost dívala na tuto skupinu skrz prsty, tak mi to úplně nevadilo, a bavilo mě to jako nevinný bizár, který je pro Urbana naprosto typický.

Tady moje hodnocení knihy končí. Femme fatale dostala neobvyklou podobu, příběh mi moc nedával smysl, popis jatek a vůbec tehdejší doby byl velmi sugestivní. Dávám tři hvězdičky, protože mě autor ničím nepřekvapil, nedostal.

Nicméně musím doplnit malý dovětek. Bavila jsem se s dalšími lidmi a ti se zmínili, že by podobné líčení mohlo urazit dnešní LGBT+ komunitu. A proč si je privilegovaný, bílý, heterosexuální cis-muž a boomer (chybí mi ještě nějaké negativní označení, kterým tyto lidi tak nesmyslně škatulkujeme?) musí brát do huby, že si vůbec neuvědomuje, že tím někomu může ublížit. Stejně se teď mluví i o tvůrcích minisérie České televize Pozadí událostí. Na jednu stranu je tu argument, že umění nemůže být přímo aplikováno na realitu, že je to fikce, která nemá ambici věrně popisovat skutečný svět. Já se ale nakonec musím přiklonit k Evě Klíčové a tomu, co řekla v podcastu TL;DR. Tedy že umění vzniká z podnětů současné doby a autor v něm nějakým způsobem současnost pojímá a reflektuje. A že je výsledkem fantazie jeho autorů. A i z výše uvedených sloupků Miloše Urbana začínám mít pocit, že do jeho fantazie už nechci vstupovat. Cancel culture? (o tenhle pojem teď neustále zakopávám a zatím bohužel přesně nechápu, co znamená)

Podobné knihy: Praga Piccola (Miloš Urban), Liška v dámu (Jiří Kratochvil), Dějiny světla (Jan Němec)

Hodnocení: 

21/10/2022

Jiří Hájíček - Plachetnice na vinětách

Milý čtenářský deníčku,

Hájíčkovy knihy mám ráda už jen proto, že mi zprostředkují pohled na život mimo Prahu. Tentokrát ale tenhle aspekt k úspěchu nestačil.

zdroj: goodreads.com

Citát: Obývací pokoj, nábytek a obrazy na stěnách, v rámečku fotografie dcery, dnes už dospělé, pár snímků z letních dovolených, pokojové květiny, standardní horizont rodinného štěstí.

Nejlepší scéna: Když šla Marie s Filipem poprvé plavat. Přišlo mi, že autor vystihl jejich touhu narušit vzájemnou osamělost, ale zároveň dokonale zachytil jejich rozdílné světy.

Nejhorší scéna: Úvodní kapitola. Nejdřív jsem si vůbec nevšimla, že ty následující jí dějově předchází a hrozně mě štvalo, že mi autor hned na začátku prozradil, že Mariin románek neskončí happyendem.

Zásadní myšlenka: Život je složitý a proměnlivý, člověk musí vlastní identitu hledat nejen v pubertě.

Můj názor: Kniha mě bavila, četla se sama. Oslovilo mě základní východisko hrdinky, která pro mnoha letech manželství musí najednou hledat znovu samu sebe. Myslím, že vztah s mladíčkem z knihkupectví je přesně ten typ neperspektivního chování, ke kterému mají lidé v krizi sklony.

Nejlepší určitě byla rovina péče o staré rodiče. Byla jsem vlastně překvapená, že v tak citlivé chvíli se Marie nebojí vrátit domů a naopak se snaží dohnat to, co v minulých letech odsunula na druhou kolej. Postavy rodičů i sestry mi přišly dobře postavené, možná se o nich čtenář nedozvěděl všechno, ale rozhodně působily věrohodně ve vylíčených situacích.

Ale i tak dávám jen tři hvězdičky. První, spíš hnidopišná, výtka směřuje k autorovu popisu Subaru. I když později Milanovi vloží do úst popis pro značku celkem výstižný, tedy že nešla cestou dotykových displejů a že tím zůstává člověku bližší, většinu času Mariino auto opisuje jako velké SUV, které jednoznačně demonstruje luxus a jakousi podnikatelskou drzost. Takový popis by se jistě skvěle hodil na Volvo, Audi, BMW nebo třeba i na Porsche, ale Subaru takové modely v nabídce nemá. Forester patří spíš mezi menší SUV a Outback působí spíš jako kombík na vyšším podvozku. Jsou to spolehlivá, výkonná auta, ale rozhodně nepůsobí nějak okázale, nabubřele, jak je Hájíček popisuje. (Ano, pracuji v automobilovém průmyslu a jsem Subarista)

Druhá, ale mnohem podstatnější, výhrada směřuje právě k milostné zápletce. Vadilo mi, jak vztah s Filipem vyšumněl do ztracena, přijde mi, že by se to mohlo stát po šesti měsících, možná roce, ale ne po dvou měsících, zvlášť když se geografická vzdálenost mezi partnery zkrátila. A že se nakonec Marie chovala tak, jak se na paní středního věku sluší. Manžela zpátky nevzala, kamarádky manžela odmítla a nakonec skončí s volným sportovcem, který ji k ničemu nazavazuje. Já chápu, že u Hájíčka nemůžu hledat nějaké výrazné kontroverze, ale bez nich to na mě působí hrozně obyčejně, normativně.

Plachetnice na vinětách je příjemný román, který se bude líbit asi téměř každému, ale zároveň nezanechá hlubší dojem, nevystoupí z řady.

Podobné knihy: Dešťová hůl (Jiří Hájíček), Johana (Horáková, Dostálová, Scheinostová), Altruisté (Andrew Ridker), Věci, na které nastal čas (Petra Soukupová)

Hodnocení:

17/10/2022

Philip Pullman - Tajné společenství

Milý čtenářský deníčku,

konečně jsem se dostala k poslednímu pokračování Zlatého kompasu, tedy druhé Knize Prachu. Na rozdíl od té první, tady je Lyra dospělá a taky řeší mnohem osobnější problémy.

zdroj: goodreads.com


Citát: V tom je ta nejstarší lidská potíž, Lyro, a tkví v tom taky rozdíl mezi dobrem a zlem. Zlo nemusí brát na nic ohledy, dobro ano. Proti zlu nestojí nic, co by mu mohlo zabránit dělat, co se mu zlíbí, kdežto dobro má jednu ruku svázanou za zády. Kdyby mělo jednat tak, aby vyhrálo, muselo by se stát zlem.

Nejlepší scéna: Útok na Slatiny, kde Lyra poprvé zapochybuje o svém přísně racionálním vidění světa.

Nejhorší scéna: Pantíkova návštěva u spisovatele Brandeho. Od začátku jsem nechápala, co si myslí, že tam najde. A taky se tam nic nedozvěděl, nic nezískal, jen viděl zlomeného muže, kterému slepá ne-víra zničila život.

Zajímavost o knize: Třetí díl zatím není ani dopsaný v angličtině, autor na začátku října na Twitteru napsal, že právě píše stranu 275. Vzhledem k délce předchozích dílů začínám mít obavy, že ten poslední díl vůbec kdy dopíše.

Zásadní myšlenka: Víru v Boha nám nutí církev a spolu s ní žádá naší naprostou oddanost věci. Víra v nadpřirozené bytosti žádné závazky neimplikuje, spíš naopak.

Něco pro mě nového: Neshody mezi člověkem a jeho daemonem. Snažila jsem se najít paralelu s psychickými nemocemi, ale nakonec jsem došla k tomu, že tímhle směrem autor nemířil.

Můj názor: Někdo miluje Harryho Pottera, já mám Světla Severu. A na každé pokračování z tohoto světa se neuvěřitelně těším. Ale samozřejmě čím jsem starší, tím mě jeho příběhy naplňují méně a méně. V tomhle díle jsem navíc měla neustálý pocit, že autor jen zbytečně nafukuje děj, cesty hlavních hrdinů trvají strašně dlouho a když konečně dospějí k cíli, vlastně k žádnému zásadnímu dějovému zvratu nebo aspoň posunu nedojde.

Navíc většina hrdinů si volí cíle velice zvláštní. Jediným logickým se mi zdál ten Malcolmův, ale připadalo mi, že k němu cestuje hroznou oklikou a pomalu. Já vím, že neexistují letadla, ale vlakové tratě ano. A cíle Pantíka a Lyry jsou úplně nesmyslné už od počátku. Navíc Lyra cestuje bez daemona a přijde mi, že jí to prochází někdy až moc snadno a jindy narazí na nepřekonatelné překážky, jak se to zrovna autorovi hodilo do dramatické linky.

Každopádně moje hodnocení zůstává nekriticky vysoké. Musím přiznat, že jsem se od knihy nemohla odtrhnout, četla jsem všude a pořád. Navíc mě bavila základní premisa, že se Lyra pohádala s Pantíkem. Zajímalo mě, proč a jaké to má další důsledky. Taky mě oslovovaly příběhy dalších lidí, kteří neměli daemona. Chtěla jsem se dozvědět, co k jejich situaci vedlo.

Končím u tří hvězdiček. Lidem, kteří mají Pullamnův svět rádi, se další příběh líbit bude, ale pro ostatní je to spíš ztráta času, na poličkách v knihkupectvích a knihovnách čeká spousta mnohem lepších knih.

Podobné knihy: Bezhvězdné moře (Erin Morgensternová), Nedej se (Rainbow Rowellová)

Hodnocení: 

16/10/2022

Jakub Szántó - Z Izrastiny s láskou

Milý čtenářský deníčku,

první kniha o Blízkém východě od Jakuba Szántó se mi líbila, do teď si pamatuju reportáž z Jemenu a o somálských pirátech. Takže asi nepřekvapí, že jsem si pořídila i jeho druhou. Tentokrát mi utkvěla o něco méně, ale pořád to bylo zajímavé čtení.

zdroj: goodreads.com

Citát: V jeruzalémských kopcích zahalených podmračenou oblohou si cestou z domu starého nesmiřitelného válečníka kladu dvě z klíčových otázek židovské identity 21. století. Kde se po všem tom utrpení bere židovská vášeň pro obranu ostatních menšin, ať už etnických, náboženských nebo sexuálních? Vášeň do té míry silná, že aktivismus na tomto poli od židovských komunit očekává jak širší společnost, tak samy židovské kruhy.

A otázka druhá: Proč by právě zkušenost šoa měla automaticky zavdávat židovskou povinnost být individuálně i komunitně laskavější, vstřícnější, tolerantnější? Hledání odpovědí není ani snadné, ani příjemné.

Nejlepší scéna: Bavila mě hned ta úvodní, jako ze špatného vtipu, kdy místo dědečkova prachu reportérova rodina rozptýlila na Olivetské hoře kafe.

Zásadní myšlenka: Rozdíly mezi Židy a Palestinci jsou významné, ale většina jednotlivců chce hlavně žít v míru a prosperitě.

Něco pro mě nového: "Umělé" palestinské město Rawábí, které bohatý podnikatel postavil pro vyšší střední třídu, ale kde skoro nikdo zatím nebydlí. A proti němu naopak chudé město Kafr Aqab, kde není žádná policie, ale tisíce Palestinců se tam stěhují, protože byty jsou tam mnohem levnější než v Jeruzalémě a zároveň místní adresa umožňuje ponechat si izraelské doklady, a tedy cestovat do Izraele.

Mezi dalšími mě zaujal popis křesťanských Palestinců, kteří pečují o původní odkaz Ježíše a místa, kde žil. V muslimské většině také nemají lehký život.

Můj názor: Ráda čtu o Izraeli a místní komplikované situaci. Szántó mi opět zprostředkoval velmi osobní pohled na společnost rozdělenou do mnoha skupin, které spojuje přesvědčení, že mají nárok na život v zemi svých předků.

Autorovi musím trochu vytknout mizerné rozdělení do kapitol a vůbec nějakých logických celků. Chvíli popisuje setkání s nějakou osobností, pak přeskakuje do historie a za chvíli dává k dobru nějakou novinářskou historku o překonávání check-pointu. Občas jsem se kvůli tomu ve vyprávění ztrácela a špatně se mi hledaly předchozí informace.

Obecně mě kniha uspokojila, dozvěděla jsem se spoustu nového, vyvážený mix historie, příběhů i humorných historek mě dokázal strhnout jako nějaký napínavý román. Bohužel i díky tomu mi toho v hlavě utkvělo méně, než bych si přála. Jsem ráda, že mám knihu elektronicky, takže se k ní můžu kdykoliv vracet a fulltextově v ní vyhledávat.

Podobné knihy: Za oponou války (Jakub Szántó), Rozpojené státy (Martin Řezníček)

Hodnocení: