01/08/2022

Patricia Lockwood - Nikdo o tom nemluví

Milý čtenářský deníčku,

tahle kniha má dvě části. První je strašná, nepamatuju si z ní vůbec nic a nezajímala mě. U druhé jsem probrečela aspoň dvacet stránek v kuse a tenhle silný citový zážitek mi stačí, abych jí jako celku dala plný počet hvězdiček.

zdroj: goodreads.com

Citát: Boova matka přezdívala synově výživové sondě "jeho cheeseburgery". Podobné svéráznosti byly důležité - když nebudete říkat výživové sondě svého miminka "jeho cheeseburgery", je to, jako by ta sonda vyhrála.

Zajímavost o autorovi: Je hodně populární na twitteru, vyšly jí už knížky poezie, autobiografie a nyní první román. Je jediným autorem, který se dostal na seznam deseti nejlepších knih The New York Times s díly z kategorií fiction i non-fiction, navíc jen čtyři roky od sebe, což je také rekord.

Zásadní myšlenka: I dítě odsouzené k smrti může přinést mnoho radosti a také zásadní změnu životního postoje.

Něco pro mě nového: Jak prožívají narození nemocného dítěte nejen rodiče, ale hlavně širší rodina kolem.

Můj názor: Jak už jsem psala v úvodu, první část se nedá číst. Nepamatuju si z ní vůbec nic, sice tam byla nějaká trefná přirovnání, ale střídala se tak rychle, že mi vůbec neměla šanci utkvět, navíc byla většinou o naprosto zbytečných věcech. Dobře, americký prezident je docela důležitá persona, ale vtipné komentáře na jeho hlavu ve mně nic moc nevyvolávají. Stejně tak kritika společnosti, která žije pouze svým obrazem na sociálních sítích.

Četla jsem dál jenom proto, že jsem věděla, že druhá část bude o její sestře a dítěti, která trpí vzácným Proteovým syndromem, který způsobuje nadměrný a nerovnoměrný růst tkání. A tahle část mě naprosto ohromila. Autorka využívá stejný styl, krátké, trefné odstavce, ale tady místo satiry na společenské loutky, vystihuje pocity svoje a zbytku rodiny, jejich radost, naději, strach a nakonec i smutek, který přichází s tím, jak se zdravotní stav miminka zhoršuje. Brečela jsem v kuse opravdu snad dvacet stránek, absolutně nešlo udržet si odstup.

Autorka evidentně umí dokonale vystihnout lidské emoce, popsat nějakou situaci pomocí pár vět a tím vyjádřit jeden konkrétní, intenzivní detail. Postupně je skládá na sebe a tím vytváří komplexní obraz vybrané skutečnosti. V první části si vybrala strašně nudnou předlohu, ale tou druhou mě dostala do kolen a nic jiného než pět hvězdiček nepřipadá v úvahu.

Podobné knihy: So much life left over (Louis de Bernieres - díky úvodní scéně, hl. hrdinům se narodí postižené dítě a jejich vztah to v podstatě zničí), Zůstaň se mnou (Ayobami Adebayová)

Hodnocení: 

29/07/2022

Jan Němec - Hra pro čtyři ruce

Milý čtenářský deníčku,

když jsem vybírala povídku na náš malý literární klub, opět jsem zabrousila na stránky pražské knihovny a probrala se jejich e-knihami. Cvrnkla mě do nosu Hra pro čtyři ruce od Jana Němce. Četla jsem oba jeho romány a tak jsem byla zvědavá na jeho povídky, za které byl nominován na cenu Jiřího Ortena.

zdroj: mlp.cz

Citát: 1) Můj čich se už tak vyvinul, že jsem snad cítil i plastovou vůni slunečnice, která na parapetu ze všech sil krášlila jinak holou místnost.

2) Pořád slyším, jak jsou chlapi nevěrní, ale dokonce i já mám kolem sebe spoustu ženských, které přes noc nechaly muže.“ „Přes noc? A řekly ti proč?“ „To je dobrá otázka.“ usmál se Olda. „Jsou to prostě kurvy,“ navrhl.

Nejlepší scéna: Nejvíc se mi líbila závěrečná povídka, která dala název i celé sbírce. Autor krásně vylíčil život dvou lidí, kteří se znají od dětství, ale během dospívání se jejich cesty rozdělí. Využijí vánoční čas a najdou se po letech znovu? A je to vůbec důležité?

Nejhorší scéna: Závěr povídky Redhead busty Ariel. Byla jsem v takovém šoku, že jsem znechuceně odhodila telefon, na kterém jsem knihu četla, a chvíli na něj koukala s pocitem, že kvůli tomu jakou nechutnost mi zobrazil, už ho nikdy nevezmu do ruky.

Zajímavost o knize: Objevuje se v jeho další knize Možnosti milostného románu, odehrává se totiž těsně po jejím vydání. Tvoří první most mezi Ninou a autorem, který na svém autorském čtení konečně dostane Ninino telefonní číslo.

Zásadní myšlenka: Je tak snadné minout tu pravou.

Můj názor: Nejdřív jsem byla z povídek trochu rozpačitá, vadilo mi, že většina končí tak trochu před koncem, často se čtenář vůbec nedozví, jak dopadne situace, ke které celá povídka spěje. Ale pak jsem si uvědomila, že díky tomu mám mnohem větší prostor soustředit se na předchozí peripetie a můžu si najít v povídce víc detailů než jen silnou závěrečnou pointu.

Kromě poslední povídky mě zaujal Ruský člověk. I když měl autor věkově k hlavnímu protagonistovi daleko, napsal ho zvláštně a přitom autenticky. Úplně jsem před sebou toho režiséra viděla, jak má svůj svět Dostojevského, divadla a k tomu neustále hledá další a další Nastasje Filippovny. A líbil se mi závěr, kdy se studentka svěřuje svému vrstevníkovi, který ale vůbec nemá šanci pochopit, co se mezi ní a režisérem stalo.

Udělala na mě dojem i D1, patří mezi ty zoufale neukončené, ale právě díky tomu se člověk zamyslí víc nad tím, co si kluci mezi sebou řekli, přemýšlela jsem o tom, jestli opravdu největší kulturní posun od revoluce je Ikea, porno a možnost na fotbale řvát, že mi nevadí, že jsem teplej. A jak i mladí kluci vidí v nevěrných holkách mrchy, ale o mužích takové soudy nedělají.

Bavila mě Xoanon, autor si hraje s novinářským stylem, který dává místni podivnůstce příchuť senzace. Články mladého žurnalisty kloužou po povrchu, ale on tuší, že dál se nachází něco hlubšího. Má zůstat zoufale popisný a nestranný, nebo by měl čtenářům nabídnout něco víc, i když oni o to možná ani nestojí?

Samozřejmě nechybělo ani několik slabších povídek. Úplně mimo mě šel Semtex, nemohla jsem se začíst a nakonec jsem ho moc nepochopila. Do Paříže mě taky moc nechytlo a úvodní povídka mi až příliš připomínala Možnosti milostného románu, to zoufalství hlavního hrdiny, kterému se nedaří získat přízeň jeho vyvolené.

Celkově mě sbírka bavila, souznila jsem s postavami, užívala si vylíčené příběhy a přemýšlela nad tím, jak by některé mohly pokračovat.

Podobné knihy: Tak zatím, Natálie (Michel Faber), Nokturna (Kazuo Ishiguro)

Hodnocení: 

24/07/2022

Chimamanda Ngozi Adichieová - Purpurový ibišek

Milý čtenářský deníčku,

touhle knížkou u mě začalo pětihvězdičkové období. Jedna kniha za druhou se mi opravdu trefily do noty a já si čtenářsky hodně užívala.

zdroj: goodreads.com

Citát: Chtěla jsem říct, jak mě mrzí, že jí táta rozbil figurky, ale vylezlo ze mě: „Mrzí mě, že se ti rozbily ty figurky, mami." 

Chvatně přikývla, ale hned zavrtěla hlavou na znamení, že na figurkách nezáleží. Ale záleželo. Před lety, než jsem to pochopila, jsem si často lámala hlavu, proč je máma vždycky chodí leštit poté, co z ložnice rodičů slyším nějaké rány jako by něčím bušili o dveře.

Nejlepší scéna: Když kněz Amadi a Kambili poprvé spolu vyrazí někam jen spolu dva. Autorka hrozně hezky popsala, jak se cítí Kambili, která se do kněze postupně zamiluje, a zároveň i jeho chování, které je sice vřelé, ale od začátku dává jasně najevo, že on se jejím partnerem stát nemůže.

Nejhorší scéna: Cesty v autě s otcem Eugenem, kdy se celá rodina modlí, protože otec se bojí, že jinak by se mohli vybourat. Ve stísněném prostředí auta vynikla jeho totální moc nad celou rodinou založená na fanatickém přesvědčení, že jen nekompromisní víra nás může zachránit.

Zajímavost o knize: Přestože jde o debut, dostala se do širších nominací na Bookerovu cenu a do těch užších na Orange Prize (anglické ocenění pro ženské autorka libovolné národnosti).

Zajímavost o autorovi: Vyrostla v Nigérii ve městech, ve kterých se odehrává Purpurový ibišek. Její rodina byla katolická, ale naštěstí ne tak fanaticky jako ta z její prvotiny. Vystupuje jako feministka a v tomto ohledu je kritická i k náboženství, které chápe jako jednu z příčin nerovného postavení žen.

Zásadní myšlenka: Jak může někdo bojovat za politickou svobodu, ale chovat se jako ten nejhorší totalitní vládce?

Něco pro mě nového: Nigérie je pro mě stále celkem neznámá země. V předchozích knížkách jsem nikdy nenarazila na tak výraznou roli křesťanství v životě tamních lidí.

Můj názor: Purpurový ibišek mě uhranul od první stránky. Netušila jsem, o čem vlastně bude, nečekala jsem domácí násilí, navíc spojené s katolictvím. Doufala jsem, že Kambili a Jaja najdou cestu ven a hrozně jsem doufala, že i jejich matce se povede dostat z dosahu manžela-tyrana.

Obdivuju autorčin talent stvořit tolik postav, které mají svoje dobré i špatné vlastnosti, vnitřní konflikty a neslouží jen jako věšáky na archetypy. Dobrým příkladem je třeba dědeček. Mohl by to být jen symbol starého náboženství, který se kvůli vlastní tvrdohlavosti (kterou jeho děti podědily) rozhádal se synem. Ale on je znázorněn jako hluboce věřící člověk, který si je vědom, že během života udělal určité chyby. Nechápej mě špatně, deníčku, není to ani starý, dokonale moudrý, muž. Stále má svou ješitnost, pravdy, ze kterých neustoupí, a dceři, která se o něj stará, projevuje mnohem méně vděčnosti, než kolik by si zasloužila. Prostě úžasná, mnohovrstevnatá postava, i když vlastně úplně vedlejší.

Děj má spád, není potřeba nic dlouze popisovat, charakter postav se ukáže z jejich chování. Nechybí popis místního prostředí, ze kterého dýchá exotická Afrika, ale zároveň zůstává domovem.

Ať hledám, jak hledám, vady nenacházím. Za mě jedna z nejlepších knížek tohoto roku a budu si ji pamatovat ještě dlouho.

Podobné knihy: Zůstaň se mnou (Ayobami Adebayo), Návrat domů (Yaa Gyasi)

Hodnocení: 

Haruki Murakami - Podivuhodná knihovna

Milý čtenářský deníčku,

opravdu si myslíš, že si po měsíci něco z té knihy pamatuju?

zdroj: goodreads.com


Zásadní myšlenka: Tajné oddělení v knihovně může být pěkně nebezpečné. Naštěstí nás doma čeká maminka.

Můj názor: Upřímně, nepamatuju si už skoro nic. Nějaký kluk si chtěl něco půjčit v knihovně, dostal se do nějakého tajného oddělení ve sklepě, kde ho šílený dědek knihovník uvěznil. Pak se nějak dostal ven. Pamatuju si děsivou, temnou atmosféru, podivná stvoření a zázračný úprk ven. Ale nic konkrétního, žádnou myšlenku. Po přečtení jsem dala dvě hvězdičky, tak u nich asi zůstanu, i když prázdno se poněkud obtížně hodnotí.

Hodnocení: 

21/07/2022

Nazanine Hozarová - Ária

Milý čtenářský deníčku,

Áriu jsem měla na seznamu asi od doby, kdy jsem četla Dům u měšity, protože jsem se chtěla dozvědět víc o íránské revoluci. V tomhle ohledu mě kniha úplně neuspokojila, ale přečtení nelituji.

zdroj: goodreads.com

Citát: „Za ideje se schovávají šílenci, oponovala první žena. ,Jenomže duševně zdraví lidé žádné ideje nemají. Teď za to za platí všichni. Člověk aby se modlil, že ho zastřelí dřív, než pozná opravdové peklo. Jim o Mosaddeka nešlo, jim tedy ne.“

Nejlepší scéna: Měla jsem radost, když prostřední dcera začala přijímat Áriiny snahy o to naučit ji a její sourozence číst.

Nejhorší scéna: Veškeré události, které se děly ve vězení. Brutální mučení by člověk čekal, ale mě spíš dojímal ten nekonečný čas, který tam musela jedna z postav strávit. A také snahy jejích rodičů, dostat ji ven.

Zajímavost o autorovi: Autorka se narodila během íránské revoluce, její rodiče krátce po ní emigrovali do Kanady.

Zásadní myšlenka: Nikdo netušil, jak striktní pravidla bude uplatňovat nové vedení země. A většina populace o ně nestála. Vlastně všichni chtěli jen žít lépe, ale zatím nenašli zlatou střední cestu, která by k obecné prosperitě vedla. A při tom k ní mají/měli spoustu předpokladů.

Něco pro mě nového: Opět jsem si uvědomila, jak je tamní společnost etnicky pestrá. Žijí tam Židé, muslimové, zoroastrijci... A to mluvíme spíš o náboženstvích, samotný etnický původ má ještě spoustu podskupin.

Můj názor: Chtěla jsem se dozvědět víc o Íránu, ale kniha se soustředila hlavně na příběh dívky samotné, který mi nepřišel kdovíjak zajímavý. Vůbec by mi nevadilo, kdyby kniha byla svým rozsahem poloviční, zejména od chvíle, kdy se Ária dostane do domu bohaté ženy, se její příběh hrozně courá, nic se neděje a společnost se nikam neposouvá.

Pokud ale člověka příběh baví a odpustí mu jeho značný rozsah, dostane spoustu detailŮ o společnosti především z doby před revolucí. Snadno si pak udělá obrázek o tom, co k ní vedlo, jaká byla očekávání a proč nakonec zůstala spíš nenaplněna.

Podobné knihy: Dům u měšity (Kader Abdolah), Pevnost devíti věží (Akbar Omar Qais)

Hodnocení: 

Édouard Louis - Dějiny násilí

Milý čtenářský deníčku,

Skoncovat s Eddym B. se zapsalo mezi nejintenzivnější knížky, které jsem kdy četla. Takže tě asi nepřekvapí, že jsem další knihu od Louise přečetla docela brzo.

zdroj: goodreads.com


Citát: Všímáš si, že když někomu něco vysvětluješ nebo mu povídáš, co děláš v životě, tak ti vždycky odpověděj, že to je zajímavý, vždycky je napadne akorát tohle slovo, pokaždý, to je zajímavý, ale většinou už se pak na nic nezeptaj. Divný. A pak abys mlčel. Máš utrum. Když se ti chce trochu to rozvíst nebo chvíli povídat o sobě, můžeš jim víš co.

Nejlepší scéna: Bavil mě ten koncept, kdy hlavní hrdina poslouchá přes dvěře svojí sestru, jak vypráví o tom, co se mu stalo. Autor z ní nedělá žádnou necitlivou krávu, naopak mi přijde, že o tom vypráví s velkou mírou soucitu pro svého bratra. Zároveň má autor potřebu její výklad komentovat a tím čtenáři ukázat, že i na první pohled upřímné převyprávění jeho příběhu nesouhlasí s tím, jak to ve skutečnosti cítí on.

Nejhorší scéna: Hrdina velmi krátce po znásilnění spěchá na pohotovost, aby si zajistil léky na prevenci nakažením HIV. Bylo mi ho strašně líto, že po tak příšerném zážitku musí řešit takové praktické věci, aby aspoň nějak omezil důsledky do budoucna.

Zajímavost o knize: Jako obvykle jde o autobiografický text a vyšel tři roky po popisované události.

Zásadní myšlenka: Vnitřní prožívání je velmi individuální a v podstatě není šance, že ho druhý pochopí ve vší jeho barevnosti. A přesto se nikdy nepřestaneme snažit druhým vysvětlit, jak jsme se cítili nebo co nás k určitému jednání vedlo.

Něco pro mě nového: Maghrebský typ - označují se jím lidé z oblasti severní Afriky kolem Alžírska. Ve Francii tvoří podobnou skupinu jako u nás Romové a jejich označení je spjato se stejnými negativními konotacemi.

Můj názor: Nepřišla mi tak intenzivní jako Skoncovat s Eddym B., ale zase rozebírala témata, ke kterým jsem schopná se lépe vztáhnout, tedy příčiny násilí a rasismu ve společnosti.

Hodně se mi líbila část, ve které autor vypráví příběh otce Reda (pachatele znásilnění), kde poukazuje na to, jak je situace imigrantů neutěšená, jak příšerný musí být život na ubytovně a i ti nejsilnější mají problém se z něj vymanit.

Po nějakém tom měsíci od přečtení už si toho nepamatuju mnoho, takže i proto dávám knize jen tři hvězdičky. Zároveň se ale těším, že si přečtu i ostatní autorovi knihy, kde se vypořádává se vztahem ke svému otci a matce.

Podobné knihy: Skoncovat s Eddym B. (Édouard Louis), Houbařka (Viktorie Hanišová)

Hodnocení: 

11/07/2022

Markéta Pilátová - Senzibil

Milý čtenářský deníčku,

na začátku jsem byla zmatená, kdo je kdo a o co v Senzibilovi vlastně jde. Ale po padesáti stranách jsem se chytla, příběh začal mít jasnou struktura a opravdu mě bavil. Hned bych zase vyrazila do Jeseníků.

zdroj: goodreads.com

Citát: Emanova aura nebyla rozhodně v pořádku. Ale čekal by někdo u estébácké aury nějaké přijemné barvy spektra? Rudy ne. A nespletl se. Emanova aura byla podle očekávání jedovatě zelená až do fialova s černými okraji.

Nejlepší scéna: Mirkova návštěva v Kristiánově mentálním paláci.

Nejhorší scéna: Úvod, ve kterém autorka popisuje Rudyho práci v Institutu pro výzkum paranormálních jevů. Nějam se mi nadařilo na začátku poznat, o čem román bude, na jakou dobu se bude soustředit, překvapilo mě, že se nakonec odehrával v současnosti.

Zajímavost o autorovi: Její předchozí knihy byly nominovány na Magnesii Literu, překládá z angličtiny a španělštiny, píše i pro děti. A já si myslela, že je to debut!

Zásadní myšlenka: Moc korumpuje. Nebo nutí lidi běhat.

Můj názor: Bavil mě příběh a měla jsem ráda všechny hlavní postavy. Líbilo se mi, jak každý přemýšlí o svém místě ve světě, snaží se něčeho dosáhnout, ale zároveň to moc nepokazit. Nesnaží se změnit svět, ale aspoň se za svůj život nechtějí stydět.

Přestože námět působí fantasmagoricky, většina situací a pocitů postav je úplně obyčejná a často reflektují obecnější společenská témata. Autorka se otře o potřebu neustále něco sdílet, ale zároveň si zachovat tajemství, protože naprostá transparentnost není atraktivní. Ale hlavním motivem určitě zůstává morálka a spiritualita.

Zdá se mi, že v poslední době získávájí na popularitě české romány z okrajových regionů. Začala s tím Tučková (Bílé Karpaty), pokračovala Mornštajnová (Valašské Meziříčí) a Lednická (Karvinsko). Senzibil zapadá do stejné škatulky, která v čtenáři vyvolává touhu zmíněná místa navštívit. Podívat se do hor, kde se upalovaly čarodějniče, podle aury se dá poznat povaha člověka a rozhledna by se neměla stavět na místě, které se místnímu léčiteli moc nezdá. Taky jsou tu rozpadlé chalupy, ke kterým se dá dostat jen přes úzké, ztrouchnivělé mosty a v jejich útrobách ulpěla pachuť násilných činů.

Abych to shrnula, až na váhavý začátek můžu román doporučit. Nesedla jsem si z něj na zadek, nebudu ho dávat každému k příštím Vánocům, dokonce si myslím, že spoustu lidí bude trochu nudit nebo jim naopak bude děj připadat až zbytečně překombinovaný a možná mizerně vypointovaný. Ale mě osobně to dohromady zafungovalo skvěle a mám chuť si od autorky přečíst něco dalšího.

Podobné knihy: Žítkovské bohyně (Kateřina Tučková), Kar (Miloš Urban)

Hodnocení: