středa 26. února 2020

Adam Silvera - Oba na konci zemřou

Milý čtenářský deníčku,

tenhle rok jsem asi nějaká náročná. Oba na konci zemřou měl být oddechový román z kategorie young adult, navíc opět s gay tématikou, takže se mi měl líbit. Bohužel vůbec! Po sto stranách jsem se rozhodla, že zbytek jen tak prolistuji a přečtu si pak jen poslední část, abych věděla, jak to dopadlo.

zdroj: goodreads.com

Základní myšlenka se mi líbila. Po půlnoci každému, kdo má ten den zemřít, zavolá operátor Hodiny smrti a na tuhle skutečnost ho upozorní. Díky tomu mají lidé možnost prožít poslední den naplno, urovnat všechny svoje záležitosti a do hrobu odejít v klidu. Hlavními hrdiny jsou dva kluci kolem osmnácti let, kteří se seznámí přes aplikaci Poslední přítel. Prožijí spolu jeden den a pak umřou.

Problém byl, že mě jejich osud vůbec nezajímal. Nevzbudili ve mě lítost, že dva mladé životy přijdou nazmar, nedělala jsem si ani naděje, že to třeba nakonec nějak přežijí a vůbec mi nepřišlo, že to, co poslední den dělají, má nějakou hodnotu.

Jeden z nich trpěl úzkostí z vycházení z domova, ale to jsem vlastně pochopila až nějak později a vůbec mi nepřišlo, že by autor nějak tuhle poruchu rozpracoval, dovolil čtenáři nahlédnout do mysli, které vadí být mezi ostatními.

Každopádně jsem ráda, že jsem našla cestu, jak knížku "dočíst" a zároveň s ní neztratit moc času. Od teď, pokud mě kniha nezaujme během prvních sto stran, proskáču zbytek a přečtu si jen posledních přibližně třičet stran, abych se dozvěděla, jak to dopadlo. Asi je trochu podvod psát pak takovou knihu do seznamu přečtených knih, ale co, ten seznam je můj a jakým způsobem do něj knihy zařazuju, je jen a pouze moje věc.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 18. února 2020

Ian McEwan - Myslete na děti!

Milý čtenářský deníčku,

už čtvrtá kniha od tohoto autora a s každou další mu přicházím víc a víc na chuť. Myslete na děti! patří mezi jeho novější díla a přesně se mi trefilo do vkusu. Krátký román ze současného Londýna o přemýšlivé soudkyni rodinného práva.

zdroj: goodreads.com

Fioně je skoro šedesát a její manžel jí právě oznámil, že by rád měl vztah s mladší kolegyní z práce, protože mu doma chybí sex. Její reakce je překvapivě strohá, i když uvnitř se cítí zraněná, nedá to najevo a radši se zahrabe do svých pracovních papírů.

Přišlo mi, že většina děje se točí kolem případu téměř dospělého svědka Jehovova, který odmítá léčbu leukémie pomocí transfuze, ale právě díky tomu, že mu ještě není osmnáct, mu může být i přes nesouhlas rodičů nařízena soudem.

Obě hlavní linky doplňuje mnoho zmínek o dalšíh případech z rodinného práva. Kromě toho, že dělají knihu zajímavější, tak zároveň každý z nich nějak doplňuje mozaiku současného života, morální relativitu a nutnost nějaké vnější autority, která za nás rozhodne více či méně malicherné spory.

V mnoha ohledech mi román připomínal autorovu Sobotu, ale soudní prostředí se mi zdálo mnohem atraktivnější a příběh hlavní hrdinky mnohem uvěřitelnější, obyčejnější, ale zároveň mistrně zpracovaný. Není to na pět hvězdiček, ale na čtyři dosáne úplně s klidem.

Závěrečné hodnocení: 

Amos Oz - Mezi svými

Milý čtenářský deníčku,

konečně dobrá kniha! Soubor krátkých povídek od izraelského autora popisuje život ve fiktivním kibucu padesátých let, takže představuje ideálního zástupce knih, které chci letos číst - nečeské a neanglické, popisující neobvyklé prostředí a taky krátké.

zdroj: goodreads.com
Přiznám se, že do teď pro mě výraz "kibuc" znamenal pouze izraelskou vesnici na palestinském území. Musela jsem si dohledat, že vznikaly už před první světovou válkou a že jejich hlavním znakem je v podstatě komunistický způsob života, kdy všichni pracují pro dobro všech, stravují se ve společné jídelně a děti jsou vychovávány ve společných školkách. Autor si vybral dobu, kdy je tento způsob života celkem dobře zavedený, ale možná právě proto se častěji objevují mezi obyvateli nesouhlasné názory na to, jak společenství vést dál.

Nejvíc se mě dotkla povídka ze školky, kde spolužáci šikanují malého kluka, jeho otec ho sice jeden večer zachrání, ale když se druhý den vrátí jeho matka, musí se chlapeček nekompromisně vrátit mezi tyrany.

Většina povídek skončí tam, kde začala, problém se nevyřeší, hlavní hrdina není schopen změnit okolní společnost a nabourat zkostnatělé uspořádání. Naštěstí v několika případech problém vyřeší čas a čtenář se o jeho rozuzlení dozví jen tak mimochodem z některé další povídky.

Dala jsem jen tři hvězdičky, ale hodně jsem váhala nad čtyřmi. Kdyby šlo o román se souvislým příběhem, měla bych jasno, ale takhle se bojím, že mi po čase zůstane v hlavě jen pár izolovaných střípků. Rozhodně od autora vyzkouším některý z jeho autobiografických románů.

Závěrečné hodnocení: 

David Levithan - Líbali jsme se

Milý čtenářský deníčku,

tenhle rok nezačal po knižní stránce vůbec dobře. Mám rozečtené Možnosti milostného románu, ale vůbec mě nebaví navíc je mám v elektronické podobě a čtení na mobilu mi teď vůbec nevyhovuje. Kromě toho jsem rozečetla Racionálního optimistu, chtěla jsem ho porovnat se Sapiens, ale vůbec jsem ho nedočetla, strašně mě nebavil. Takže nakonec první knížkou, kterou jsem se prokousala na konec bylo hloupoučké Líbali jsme se.

zdroj: goodreads.com

Novela vypráví příběhy několika náctiletých gayů, které zároveň komentují duše mrtvých homosexuálů skolených nemocí AIDS v osmdesátých nebo devadesátých letech. Tenhle koncept na mě působil hrozně uměle.

Hlavními hrdiny jsou dva kluci, kteří spolu dřív chodili, a rozhodli se, že spolu překonají rekord v nepřerušeném líbání, které má trvat více než 30 hodin. Sice se během toho stane spousta zajímavých věcí, ale i tak mi připadala tahle linka dost nudná a rozvleklá.

Mezi menší příběhy patří dva spokojení gayové, jeden naprosto nešťastný, jehož rodiče se právě dozvěděli, že je homosexuál a rozhodně z toho nemají radost, a kluk který se konečně poprvé zamiluje do kluka, který byl dřív vlastně holka. Žádný z těch příběhů neříká nic objevného, ale dohromady tvoří pestrou paletu docela zábavných příběhů.

V doslovu jsem se dočetla, že příběh původně vznikl jako povídka a myslím, že ta nemusela být úplně špatná. Její rozvedení do novely se ale podle mě vůbec nepovedlo a lituju, že jsem s ní ztrácela čas.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 7. ledna 2020

Shrnutí roku 2019 a vyhlídky na 2020

Milý čtenářský deníčku,

další rok uplynul a já z něj mám radost nejen po čtenářské stránce.

Nejlepší kniha

Tenhle rok opravdu nevím, jak vybrat nejlepší knihu. Hned šest knih jsem letos ocenila pěti hvězdičkami a nejsem vůbec schopná si z nich vybrat jen jednu nejlepší. Po dlouhém uvažování mojí osobní cenu kniha roku získává Dům u mešity. Autor mi dovolil nahlédnout do událostí kolem íránské revoluce a díky jeho srozumitelnému podání rozumím zprávám z této části světa mnohem lépe než kdy dřív.

Nejhorší kniha

Tady to také není tak jednoznačné jako obvykle. Pošťákova snoubenka byl naprosto zoufale příšerný druhý díl úspěšné novely o pošťákovi píšícím haiku, který si vyprosili čtenáři. To se u druhých dílů může stát a proto volím druhou knihu, které jsem letos dala jen jednu hvězdičku. Jsou to Rozhovory s přáteli. Stále absolutně nechápu, proč si tahle kniha získává čtenáře i kritiky po celém světě, mě to přišlo jako neuvěřitelný blábol o ničem.

Čtenářské výzvy

Letos jsem si stanovila cíl přečíst 52 knih a překonala jsem ho skoro o dvacet, to považuji za úspěch. Kromě toho jsem sbírala knihy do Čtenářské výzvy 2019, ale všechna témata se mi splnit nepovedlo, například žádnou knihu odehrávající se v Ostravě jsem nečetla a taky nic s měsícem v názvu mi do ruky přes rok nepadlo. Dvě knihy jsem si přečetla právě kvůli výzvě, prvním bylo Putování mořského koně, což díky tomu, že to četl i manžel, tak u nás v domácnosti vytvořilo podobné odkazy jako hlášky z Cimrmanů. Druhou je Úzká cesta na daleký sever, která dostala pět hvězdiček, takže jednoznačný úspěch! Nicméně mě asi už nebaví trávit čas tím, že hledám, do které kategorie ta která kniha patří, takže letos výzvu vynechám. Koukala jsem na témata, zajímavé se mi zdálo na první pohled jen to o Edgarech, cenách pro fantastickou literaturu, ale když koukám na výherce, tak mám pocit, že je moc neznám, kdo ví, jestli jsou vůbec přeložení, a vůbec, nemám na ně náladu.

Vedle toho jsem se účastnila společného čtení v Československém klubu na Goodreads. Tady už nehodnotím tak kladně, až na Příběhy obyčejného života všechny knihy zapadly více méně do průměru. Proto jsem se rozhodla, že v dalším roce už se nebudu účastnit hlasování a přečtu si vybranou knihu pouze ve chvíli, kdy mě opravdu zaujme.

A nakonec jsem také členem Čtenářského klubu Martinusu. Z něj jsem přečetla sedm knih a osmou mám rozečtenou a dvě jsem četla kdysi dávno. Minimálně pět z těch osmi bych určitě bez jejich doporučení nečetla. A asi by mě to o nic moc nepřipravilo. Napětí a Vox sice paří do mého oblíbeného žánru, ale moc dobré nebyly, Kirké byla vyloženě tragédie. Dej mi své jméno nebylo špatné, ale asi bych se bez něj obešla. Takže nadšená jsem byla pouze z Neříkej, že nemáme nic, a to je na dvanáct knih za rok poněkud málo. Proto ani jejich výzvy se dál účastnit nebudu. Dalším důvodem je, že k přečteným knihám stejně neprobíhá žádná velká diskuze, takže mi přijde, že to moc nemá cenu.

Výhled na rok 2020

Stanovila jsem si cíl opět 52 knih, uvidím, jestli se mi ho i tentokrát povede splnit, ale pochybuju, jsem opět na rodičovské a tak mám na čtení míň času než při dojíždění do práce. Nehodlám se účastnit žádných výzev a chci se soustředit na knihy, které mám na seznamu už dlouho nebo které se objeví v souhrnech toho nejlepšího za uplynulé roky. Minimalizuji čtení novinek, protože mi přijde, že většina z nich během pár měsíců stejně zapadne do šedi mé děravé paměti. Taky bych ráda četla méně českých a anglicky píšících autorů a více se zaměřila na země mimo obvyklý repertoár, protože když už je něco z nich přeloženo do češtiny, většinou to skutečně stojí za to.

A samozřejmě se chci s každou knihou pochlubit tobě, deníčku, a krátce ti shrnout, co mě na ní zaujalo nebo naopak zklamalo. Snad na to budu mít stále dost času. Tak šťastný nový rok!

pondělí 16. prosince 2019

Martina Doležalová - Plovoucí po hvězdách

Milý čtenářský deníčku,

je tak strašně těžké psát hodnocení knížky, jejíž autorku osobně znám a je to moje dobrá kamarádka. Vlastně je v určitém ohledu těžké takovou knihu i číst, protože místo na hrdiny se soustředím na jednotlivosti a hledám jejich odrazy v autorčině skutečném životě. Což se nemá, ale já se od toho nedokážu oprostit. Doufám, že tahle druhá verze příspěvku se mi povede lépe než první.

zdroj: goodreads.com

Martina se vrátila ke svému oblíbenému žánru povídky a stejně jako u své prvotiny Kolej Today, i teď nechala osudy hrdinů povídek různě proplést. A opět jsou hrdiny většinou mladí dvacátníci, kteří by už měli být dospělí a vědět, co od života chtějí, ale v dnešním moři možností je občas skutečně těžké najít tu nejlepší pro sebe. Často se vydávají na cesty, začnou se věnovat józe a nechybí ani šamanské rituály Jižní Ameriky.

Jednoznačně nejlepší se mi zdála už na křtu uvedená povídka Two fingers. Zvlášť teď o adventu na mě silně zapůsobila scéna smrti při smažení kapřích řízků a vůbec jsem si neuměla představit, jak bych se s něčím takovým vyrovnala. Autorky hrdinka to nakonec zvládla a ve mě to vzbudilo naději, že přes všechno se dá nějak přenést.

Mám pocit, že Martina zachytila naší generaci neskutečně plasticky a bez zbytečných karikatur. Líbí se mi svoboda, kterou hrdinům dala a mám pocit, že tohle sdělení je v knize hrozně důležité. Když hrdinové potřebovali, vzali si oddechový čas, odjeli k rodině nebo na druhý konec světa, aby získali trochu odstup, zkušenosti a o chvíli později se rozhodovali s mnohem větší jistotou.

Většina povídek je o o lásce, o jejím hledání nebo naopak ztrácení. Jde sice o příběhy vyprávěné stále dokola, ale je to prostě tím, že ony se pořád dokola dějí. Zároveň je v každém hrdinovi ohromná lidskost, žádná křeč, žádná přetvářka, prostě věci se dějí, já je chci ovlivňovat takhle a výsledek si užiju, jak jen to půjde. Popluji tím, co na mě život nachystal bez odporu a neštěstí v očích.

Samozřejmě, sbírka měla i pár slabších momentů. Vůbec jsem nepobrala povídku Snová, já prostě nejsem snící typ, ani svým snům pozornost nevěnuji a v literatuře jim většinou moc nerozumím. Hodně mužských hrdinů mi přišlo trochu zženštilých, ale to bude nejspíš tím, že jsem obklopena uzavřenými programátory a nejsem zvyklá na to, že i chlapi mají nějaký vnitřní citový život.

Největší mínus připisuji na vrub nakladateli kvůli tomu, že každou povídku doplnil symbolem jednoho souhvězdí zvěrokruhu. Protože vím, že pro Martinu mají podobné symboly jasný význam, hledala jsem charakteristiky z horoskopů v jednotlivých hrdinech a v jednu chvíli jsem byla i trochu naštvaná, že Raka, moje znamení, ztvárnila jako bezmocnou loutku v rukách domácího tyrana. Jaké bylo moje překvapení, když jsem od Martiny zjistila, že symboly dodal grafik a s povídkami nemají vůbec nic společného!

Dávám čtyři hvězdičky. Přes drobné mouchy mě většina příběhů opravdu bavila, s hrdiny jsem sympatizovala nebo jsem aspoň dokázala pochopit jejich motivace. Občas mi vadilo, že povídku vypráví v minulém času, působila kvůli tomu neživě, chybělo napětí a taková ta atmosféra okamžiku. Jinak byl ale text hrozně čtivý a měla jsem problém odložit ho před půlnocí.

Závěrené hodnocení: 

úterý 10. prosince 2019

Madeline Miller - Kirke

Milý čtenářský deníčku,

konečně jsem dočetla Kirke. Vychvalovaná do nebe, na Goodreads vítězem roku 2018, v Česku vydaná v rámci Velkého knižního čtvrtka a navíc zvolená jako kniha na listopad v Čtenářském klubu Martinusu. No a já jsem se u ní nudila tak, jako už u ničeho dlouho ne.

zdroj: goodreads.com

Začnou chválou, moc jí nebude. Jednoznačně si ji zaslouží obálka. Měděný lesk a drobné kvítky dokonale vystihují atmosféru, která ke starořeckým bájím patří. Také jazyk ve mě evokoval vzpomínky na slunečné dovolené na řeckých ostrovech a jistou pomalost, nebo možná spíš nadčasovost bohů.

Tam ale můj obdiv končí. Nuda nuda, šeď, šeď. Kirké, mocná čarodějka, měla působit víc lidsky. Ve světě plném intrik ovládaném bohy-muži získala svobodu a měla takovou moc, kterou nedokázaly překonat ani nejvyšší Olympané. Aspoň to slibují anotace roztroušené po internetu. Místo manifestu ženské moci se ale setkáváme s bezmocnou holkou, které pouze shoda náhod dopřeje "svobodu" ve vyhnanství na ztraceném ostrově uprostřed moře.

Žádná obdivuhodná hrdinka, ale jako obyčejná žena působí celkem sympaticky. Zato všechny ostatní postavy jsou k pláči. Mstiví bohové, uřvané děti, uvězněný Daidalos, čumáček Télemachos. Jediný, kdo stojí trochu za řeč je Odysseus a Penelopé, ale to mi v zalidněné čtyř set stránkové bichli přijde zoufale málo.

Kdysi jsem četla Penelopiádu, která vypráví příběh Odysea z pohledu Penelopé. Krátká, svižná a tehdy originální novela mě opravdu bavila a na rozdíl od Kirke jsem v ní viděla i tady slibovaný feministický aspekt. Asi i kvůli tomu se mi zdálo, že Kirke akorát znovu přežvýkává tisíckrát podaný příběh a nic nového k němu nepřináší (dobře, nového možná ano, ale rozhodně ne obdivuhodného). Navíc v řeckých bájích nenacházím žádné nové reálie, které často jinak nudný příběh umí pozvednout.

Mimochodem, hodně mě vytáčí český název románu Kirke, když český pravopis jména je s dlouhým "e" na konci. Neměli správný font nebo co? Tento tvar pak používají i v textu, opravdu nechápu, proč. Bohužel nemám knihu u sebe, takže nevím, jestli stejně zprznily třeba i Penelopé, ale nepřekvapilo by mě to. I když například Pasifaé si dlouhé "e" zasloužila. Télemachovi naopak jeho dlouhé "e" taky sebrali.

Dávám dvě hvězdičky. Nebyl to úplný odpad, pár jednotlivých epizod se mi docela líbilo, například závěrečný boj se Skyllou nebo porod Minotaura, ale rozhodně nikomu nedoporučuji, vůbec nechápu, proč tolik lidí vyloženě uchvátila.

Závěrečné hodnocení: