pátek 7. prosince 2018

Anna Cima - Probudím se na Šibuji

Milý čtenářský deníčku,

znáš to, o nějaké knížce si z několika zdrojů přečteš, že je skvělá. Tak spěcháš si ji obstarat, zhltneš ji za pár večerů a... následuje zklamání. A přitom vlastně nebyla špatná! To je i případ Probudím se na Šibuji.

zdroj: goodreads.com
Myslím, že kniha je hodně autobiografická, nebo přinejmenším hodně inspirovaná autorčiným okolím. Protože jak ona, tak hlavní hrdinka studují japanologii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity a obě touží/toužily dostat se na stipendium do Japonska. V knize je kromě vysokoškolského panoptika a rušného Tokia navíc i určitý nadpřirozený prvek, který ji stylem přibližuje třeba k Murakamimu.

Duše hrdinky se v šestnácti rozdvojila a jedna její část zůstala na Šibuji, rušné čtvrti Tokia. Začátek téhle linie mě vůbec nebavil, celé mi to přišlo jaksi neobratné, příliš účelové, jakoby to tam bylo jen proto, aby druhá část měla kam dospět.

Tím se dostávám k druhé, pro mě mnohem zábavnější, dějové lince, která naštěstí zabírala většinu knihy. Studentka někde vyhrabe překlad jedné povídky od neznámého japonského autora z počátku minulého století a i když píše diplomku na jiné téma, rozhodne se najít další autorův text a přeložit ho. V náročné práci jí začne pomáhat jeden doktorand a už teď je jasné, kam bude jejich společná práce spět, že?

Musím složit poklonu autorčině práci s jazykem. Sice mi styl obecné češtiny nevyhovoval, ale pravda je, že tak se prostě v Praze mluví. Ale to bych možná ještě zvládla taky. Naprosto odzbrojující mi přišel rozdíl mezi kostrbatým překladem hlavní hrdinky a proti tomu téměř dokonalé pasáže přeložené zmíněným doktorandem. Také šestnáctiletá část duše uvízlá na Šibuji dokonale odpovídala řečí i myšlením svému věku.

Obecně se většina čtenářů knihy shodne, že konec se moc nepovedl, byl uspěchaný a možná až moc sluníčkový. Pro mě tím autorka zabila i celou část příběhu duše zapomenuté v Tokiu. Tenhle magický prvek samotný byl docela hezky vymyšlen, měl svou logiku, ale já nevím proč, u mě prostě nezabodoval. A proto musím strhnout jednu hvězdičku.

Další rušivé drobnosti bych mohla jmenovat, například podivné chování doktoranda na přednášce, ze kterého se nakonec vyklube dokonalý kluk ze snů všech japanoložek, ale to už jsou drobnosti. Olbřímí mínus ale uděluji za korekturu textu. Já chyby většinou nevidím, moje texty jsou toho jistě důkazem, ale tady jsem je ani já nemohla přehlédnout. Samý překlep, chyby v interpunkci a kniha přečtena ze tří třetin (měla být asi za tří čtvrtin) už to jen korunuje. Nechápu, jak mohla Paseka vydat tak mizerně zpracovanou knihu, i když už podle plánu mediální propagace tušila, že se z ní stane hit letošního roku.

Každopádně doufám, že autorka bude pokračovat ve psaní, budu její další knihy nedočkavě vyhlížet. Studentská lovestory s japonským prvkem je ideální oddechové čtení a přitom nemám vůbec pocit, že mi při něm vyteče mozek z lebky.

Závěrečné hodnocení: 

čtvrtek 22. listopadu 2018

Jodi Picoultová - Láska mezi písmenky

Milý čtenářský deníčku,

docela rychle jsem se dostala k druhému dílu dívčího románu Láska mezi řádky. Už ten první mi přišel nic moc, ale byla jsem zvědavá, jak bude románek pokračovat, když se princ z pohádky konečně dostane do skutečného světa. No ani druhý díl se moc nepovedl, ještěže je poslední.

zdroj: goodreads.com

Delilah se splnil sen. Její princ se osvobodil z knížky, vyměnil si místo s autorčiným synem a společně se přestěhovali do stejného města, kde bydlí Delilah. Kniha začíná prvním školním dnem, Oliver se snaží zapadnout mezi spolužáky a oba jsou šťastní. Pak se to začne sypat.

Kniha jim začne vyhrožovat, protože ji přepsali a nový příběh se jí moc nelíbí. Proběhne několik záměn postav a skutečných lidí. Do toho přijde rakovina, která by se ale lehce dala vyléčit zavlečením nemocného do knihy, protože v ní nikdo nemocný být nemůže.

Deníčku, je to slátanina. Už v minulé knize mi vadilo, jak byl celý ten svět nedomyšlený, dalším dílem se to jen zhoršilo. Navíc už mě nebaví, jak jsou všichni američtí hrdinové obětí šikany a na každé škole je parta roztleskávaček, které náš usmrkánek natrhne zadek.

Uznávám, dobře se to čte. Ale to je tak všechno. Celé je to jinak hrozně naivní a nedomyšlené. Nechci dávat jen jednu hvězdičku, protože od tohohle žánru člověk nečeká nic velkolepého, ale víc než dvě si to nezaslouží ani s ohledem na svou kategorii.

Závěrečné hodnocení: 

Neil Gaiman - Nikdykde

Milý čtenářský deníčku,

další Gaiman. Tentokrát jde o docela starý titul Nikdykde. Před více než dvaceti lety asi o urban fantasy ještě nikdo neslyšel a Gaiman dost možná položil základy tohoto žánru. Dnes už mi ale jeho nápady nijak originální nepřijdou.

zdroj: goodreads.com

Příběh se odehrává v Londýnském podzemí. Jedna introvertní kancelářská krysa během rande sebere na ulici krvácející holku a jiná skutečná krysa pak vyřizuje vzkaz jejímu ochránci. Dívka zmizí a náš hrdina se vrací do práce. Jenže ouha, nikdo ho nevidí! Jeho existence se propadla do Podlondýna, záhadného paralelního světa rozkládajícího se ve starých tunelech metra, kanalizaci a tak trochu mimo čas a prostor. Prostě Nikdykde.

Následuje typický příběh plný nadpřirozených bytostí, mluvících zvířat, hrdiných strážců a podlých vrahů. Náš hrdina doufá, že se mu podaří vrátit se zpátky k normálnímu životu, zraněná holka se snaží zachránit svět.

Spousta nápadů byla zajímavých, například putovní trh, který se každý den koná jinde, nikdo neví, kdo místo vybírá, ale informace o něm se vždy bezpečně dostane ke každému, kdo o ni stojí. Nebo jakýsi hrabě, jehož trůn se nachází ve voze metra, které projíždí zaniklými stanicemi a občas i těmi normálními, ale nikdo ho nevidí.

V pestré koláži postav a podzemních zákoutí se vyskytují i typičtější zástupci daného žánru. Krysi a jejich tlumočníci, padlí andělé a záhadné labyrinty. Nápadů je tolik, některé lepší jiné průměrné, ale nakonec je jich tolik, že samotný příběh se pod jejich nánosem ztrácí a nepřiměřeně se vleče.

Nebylo to špatné, před dvaceti lety to jistě patřilo k nejlepšímu, protože všechny nápady byly nové. Dneska už bych ale tento román asi nikomu moc nedoporučila, Kniha hřbitova, Mezisvět i Oceán na konci uličky jsou od něj mnohem lepší.

Závěrečné hodnocení: 

středa 21. listopadu 2018

Ian McEwan - Sobota

Milý čtenářský deníčku.

Sobotu mi doporučila kamarádka. Kdysi jsem četla Betonovou zahradu, která byla skvělá, ale hrozně temná. Těšila jsem se, že Sobota bude mít stejný spád, ale bude taková civilnější. Druhý předpoklad vyšel, ale zase to bylo až k uzoufání nudné.

zdroj: goodreads.com

Kniha sleduje jeden den v životě neurochirurga Henryho. Nad ránem ještě za tmy zahlédne z okna hořící letadlo, ale o teroristy snad nepůjde. Cestou na squash má drobný incident s jedním gangsterem, ale vyvázne z něj celkem snadno díky svým znalostem, které mu na první pohled prozradí, jakou nervově degenerativní chorobou malý mafián trpí. Den dále ubíhá, přijdou události naprosto nečekané, ale zároveň spousta naprosto všedních a dlouho naplánovaných.

Autor mě ohromil drobnokresbou každého okamžiku dne a tím, jak přirozeně vykreslil celou rodinu a minulost člověka, se kterým čtenář stráví vlastně jen jeden den. V mnoha ohledech jde o až nepřirozeně šťastnou, spokojenou rodinu, ale nic tak výjimečného, aby to muselo patřit do říše snů. Pro mě to byl v podstatě život, jaký bych chtěla prožít i já, spokojený, vyrovnaný, s rozumným úspěchem, ale zároveň ničím, co by mi okolí vyloženě závidělo.

A teď ta špatná zpráva. Bylo to strašně zdlouhavé! Detailní popis squashového zápasu, který mi nic neříkal, a myslím, že ani k ničemu nebyl. Donekonečna rozebírané uzávěry ulic kvůli demonstracím, popis operací, které věřím, že se chirurgovi honí hlavou a obdivuji autora, že je dokázal nastudovat, ale číst o nich opravdu nepotřebuji. Ne, já to chápu, právě díky tomu kniha nebyla jen obyčejným románem, ale nejlepší ukázkou moderní anglické literatury. Jenže mě to prostě nebaví, pardon.

Závěrečné hodnocení: 

Charlie Lovett - První dojmy

Milý čtenářský deníčku,

ani První dojmy od Charlieho Lovetta nezklamaly. Neříkám, je to trochu na jedno brdo, určitě se bude opakovat stejně jako Dan Brown, ale u druhé knížky mi to ještě nevadilo.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdinkou je dívka z dříve bohaté anglické rodiny, která vlastní sídlo na venkově s krásnou knihovnou. Její otec rodovou sbírku nesnáší, protože ji nemůže zpeněžit a díky tomu pak opravit střechu panství. Sofiin strýček, otcův bratr, naopak knihy miluje a svou neteř nakazí stejnou vášní.

Stejně jako v Dobrodružství milovníka knih ani tady nechybí historická linka. V ní Jane Austenová naváže přátelský vztah s jedním starým knězem a spolu debatují o psaní. Příšerný spoiler na obálce vyzrazuje, že do dnešní doby se možná zachovala výtisk knihy, ze které Austenová ukradla příběh Pýchy a předsudku. A ten se bude Sofie na základě dvou podivných objednávek snažit najít.

Autor opět umíchal příjemný koktejl záhad, lásky, starých knih a na závěr napínavého odhalení. K tomu tentokrát navíc přidal i stylizaci historických pasáží do jazyka Jane Austenové (i v češtině hezky patrné) a v doslovu opět objasňuje, co se ve skutečnosti stalo, co se mohlo stát a co je naprostý výmysl.

Čte se to dobře, člověk si u toho odpočine, nakoukne do zajímavého prostředí knižních sběratelů a užije si další příběh o Jane Austenové. Přeslazený konec to trochu shazuje, ale jinak opět povedená kniha. Na stránkách Paseky jsem nenašla, že by se chystali vydat i jeho třetí román (vyšel už v roce 2017), ale možná příští rok ještě překvapí.

Závěrečné hodnocení: 

středa 3. října 2018

Ludwig Benjamin - Ginny Napořád

Milý čtenářský deníčku,

tak já ty svoje resty snad dneska doženu! Poslední knihou za poslední měsíc byla Ginny Napořád. Vypráví o čtrnáctileté autistce, která byla odebrána své matce a už žije ve třetí pěstouncké rodině. Zůstane?

zdroj: goodreads.com

Ginny má skvělou, chápavou rodinu, ve které žije už dva roky. Ale najednou to začne skřípat. Její máma Napořád čeká miminko a Ginny k němu má nějaký divný vztah. Do toho se objeví možnost kontaktovat její biologickou matku a z nějakého důvodu Ginny nechce nic jiného, než se konečně dostat zpátky k ní.

Autor je sám pěstounem autistické dívky, takže věřím, že jeho vyprávění je velmi autentické. Příběh má spád a myšlenkové pochody hlavní hrdinky mě nepřestávaly překvapovat. Tenhle druh knížek mám opravdu ráda, takže nic jiného než pět hvězd nepřichází v úvahu.

Musím si ale postěžovat na překlad a celkovou kvalitu českého vydání. Naštěstí nevidím pravopisné chyby, ale několik překlepů se nedalo přehlédnout. Také překlad mi občas přišel kostrbatý. Proto se mých pět hvězd vztahuje k původní knize, její české vydání by si nezasloužilo ani jednu.

Závěrečné hodnocení: 

Christophe Chabouté - Moby Dick

Milý čtenářský deníčku,

před časem jsem poslouchala audioknížku Bílá velryba. Šlo však o zkrácenou (i když osmihodinovou) verzi, a tak jsem hledala další doplnění, ale do předlohy se mi upřímně moc nechtělo. Narazila jsem na komiks Moby Dick od francouzského autora Chabouté.

zdroj: kosmas.cz

Upřímně, jako doplnění tématu byl k ničemu. Je ještě osekanější než audiokniha, vynechává spoustu důležitých, ba základních, myšlenek knihy. Ale nabízí něco úplně jiného. Atmosféru lovu velryb, dokonale vykreslené Achabovo šílenství a zajímavé je i ztvárnění vypravěče, který si zřetelně zachovává odstup a úplně nechápe, co se kolem něj děje a jak fatální důsledky to může mít.

Komiks se soustředí na ilustrace, textu je v něm pomálu a "přečtený" ho tak člověk může mít za hodinu. Není ale kam spěchat, ilustrace dýchají ponurou atmosférou a vtáhnout čtenáře tak, že si ani neuvědomí, že na jednu stránku zírá už několik minut.

Není co dodat, geniální atmosféra, ale na úkor obsahu, který jsem hledala především, dávám knize čtyři hvězdičky. Příznivci komiksů nemají důvod dát něco jiného než pět hvězdiček, jiné může obsahem zklamat. Já zůstávám někde mezi.

Závěrečné hodnocení: