pátek 18. října 2019

Kader Abdolah - Dům u měšity

Milý čtenářský deníčku,

po dlouhé době jsem přečetla opravdu skvělou knihu. Dům u mešity nevyniká jazykovou obratností autora, konec konců nepíše ve své mateřštině, ale obsahově dalece předčí všechno, na co jsem v poslední době narazila.

zdroj: goodreads.com

Autor pochází z Íránu, odkud na konci osmdesátých let emigroval a jako politický uprchlík dostal azyl v Nizozemí. Nevzdal se svého povolání spisovatele a začal psát povídky a romány o íránské společnosti pro západního čtenáře. Nejslavnější román Dům u mešity byl zvolen jako druhá nejlepší nizozemská kniha v historii. Neříkám, že si tohle označení vyloženě zaslouží, spíš měl štěstí, že se anketa odehrála brzy po jeho vydání, ale každopádně je to výborný román a rozhodně ho doporučuji.

Hlavní hrdina Aga Džan je hlavou domu u mešity. Jeden jeho bratr je imánem, druhý, slepý, muezzinem. Všichni žijí společně jako velká rodina, všechny děti bere jako své vlastní a každého se snaží připravit na roli, jakou bude v domě zastávat v budoucnosti. Děj začíná v roce 1969 a pokračuje až do konce osmdesátých let, takže čtenář s hlavními hrdiny prožije Chomejního revoluci a autor doufá, že jeho publikum pochopí, proč k ní došlo a kdy se nakonec zvrtla.

Nečekej, deníčku, krásný jazyk nebo propracované charaktery. Jde spíš o to, jaké měl každý plány, co ho ovlivnilo a jak to nakonec dopadlo. Vážený prodejce koberců a hlava bazaru postupně ztrácí svou moc, pochybnosti jednoho ze synů o víře skončí příklonem k levicovému hnutí, radikální imán přiláká do domu pozornost šáhovi tajné služby a později je jiný mladý imán vydírán kvůli své závislosti na opiu. Autor neopomene ani příběhy žen, kdy se z jedné stane radikální islamistka a jiná musí snášet pohromy, které se ženou na její děti.

Nedávno jsem dočetla naučnou knihu Arabské jaro a spolu s tímto románem to úplně změnilo můj pohled na muslimské státy a myslím, že mnohem víc chápu, jaké problémy musí řešit. Do jejich středověkého společenského uspořádání najednou vtrhl Západ, během pár let rozvrátil fungující (i když podle mě celkem zaostalou) společnost a pak se nemohl divit, že opozice proti němu ostře vystoupila. Osobně si myslím, že tento rozvrat dál pokračuje, společnost se víc a víc přibližuje té Západní a za pár desítek let si snad najde svojí verzi vládnutí, která bude tolerantní vůči všem, kdo v jejich zemi žijí.

Závěrečné hodnocení: 

středa 9. října 2019

Benjamin Alire Sáenz - Aristoteles a Dante objevují záhady vesmíru

Milý čtenářský deníčku,

po téměř nečitelném Arabském jaře jsem si musela spravit chuť nějak romantikou pro náctileté. Opět jsem sáhla po románu z kategorie LGBT, kde hlavní hrdina nebojuje s okolím, ale pouze sám se sebou.

zdroj: goodreads.com

Aristoteles je patnáctiletý Mexiko-Američan, který nemá moc přátel a nejraději je sám. Na začátku léta k němu přijde na koupališti kluk, že jestli chce, tak ho naučí plavat. Překvapivě tenhle drzý způsob oslovení zafunguje a z Danteho a Aristotela se stanou nerozluční přátelé. Dante se časem svěří, že k Arimu cítí něco víc, protože si je téměř jistý, že on na tom bude stejně. Ale Ari si něco takového odmítá připustit.

Překvapilo mě, že se kniha nedrží tradičního schématu romantického příběhu, ve kterém se dvojice seznámí, pak spolu začnou chodit, pak se něco pokazí a nakonec zase skončí spolu. V tomhle ohledu je příběh docela originální, neřekla bych úplně překvapivý, ale při nejmenším ne šablonovitý.

Další, co většina čtenářů oceňuje, je upřímnost Ariho myšlenek, ve kterých si vůbec nepřipouští, že by mohl být taky gay. Tahle vnitřní, pubertální nejistota je tu ztvárněná velmi věrohodně, ale protože já osobně podobnými pocity nikdy netrpěla, tak mě za srdce až tolik nechytla.

Nejvíc se mi líbil popis rodičů obou kluků. Mají své problémy, mají svoje zásady, ale zároveň jsou naprosto úžasní a své syny ve všem podporují. Jsou to právě rodiče, kdo Ariho přesvědčí, aby se pravdě podíval do očí. Takovým rodičem bych si jednou přála být.

Je to ten typ knížky, u které čtenář letí očima po řádcích a za hodinku přečte i ten nejpomalejší klidně 100 stránek. Přesně něco takového jsem teď potřebovala. Bohužel nemůžu říct, že mě dojala, že jsem si zamilovala hlavní postavy nebo že bych se k ní chtěla vracet. Proto dávám "jen" čtyři hvězdičky.

Závěrečné hodnocení: 

Miloš Mendel - Arabské jaro

Milý čtenářský deníčku,

když jsem zjistila, že nějaký Čech napsal obsáhlou knihu o Arabském jaru, bylo mi jasné, že si jí musím přečíst. Navíc byla dostupná u nás v knihovně, takže jsem se k ní celkem rychle dostala. Dala mi zabrat, doporučit jí úplně nemůžu, ale informace v ní byly.

zdroj: goodreads.com

Autor pracuje v Akademii věd a myslím, že neměl ambici napsat knihu přístupnou široké veřejnosti, což je podle mě opravdu škoda. Používá množství neobvyklých cizích slov (např. jeho oblíbené autochtonní, čili původní, tradiční, neimportovaný), složitá souvětí, spoustu poznámek, závorky s překladem do arabštiny a struktura textu rozhodně není lineární. Autor sice občas shrne poznatky z předchozích kapitol do stručnějšího přehledu, ale to je tak jediné, čím čtenáři pomáhá v porozumění. Navíc je kniha docela tlustá (přes 300 hustě popsaných stránek), její čtení pro mě bylo jednoznačně utrpením.

Na druhou stranu musím přiznat, že informace zde podané jsou naprosto důvěryhodné, nestranné a vyčerpávající. Jediné co mi chybělo, je pár opravdu základních informací o islámu, především co se týká rozdělení na sunnity a ší'ity, ale chápu, že tuhle znalost autor u čtenáře předpokládá.

Úvodní kapitola nastiňuje události Arabského jara a jeho příčiny, které se pak mnohem podrobněji probírají v dalších dvou kapitolách. Tohle řazení mi vůbec nevyhovovalo, ale uznávám, že tu jsou odborníci, kteří další kapitoly nepotřebují a ti si třeba přečtou je tuto úvodní část. Pro mě byly nejdůležitější naopak ty další dvě, které rozebírají historii arabských zemí a také islám jako součást identity jedince. Poslední část rozebírá informace v jednotlivých zemích, ale tím, že končí v roce 2014 a já jsem byla líná věnovat pozornost jménům místních politiků, tak mi spousta podrobností protekla mezi ušima.

Mezi nejdůležitější poznatky, co jsem si z knihy odnesla patří:
  • V arabském světě neproběhla průmyslová revoluce, která by narušila vztahy ve velkorodinách a zavedla kapitalismus a bohatnutí společnosti k jakému došlo na Západě
  • Islám je ze své podstaty součástí řízení státu a sekularita je pro něj nepřirozená
  • Kolonizace v 19. století a založení státu Izrael vytvořilo univerzální odpor k Západu
  • Určení hranic států podle pravítka nerespektuje kmenové rozdělení společnosti, které Osmanská říše používala k řízení lokálních samospráv
  • Většina diktátorů vládne sekularisticky, takže jejich opozice (která se po revoluci logicky dostane k moci) je islámská, od umírněných až po teroristy.
V poslední kapitole se autor dostane k jednotlivým státům a čtenář si může udělat představu o tom, proč v Tunisku bylo Arabské jaro celkem úspěšné (široká vrstva intelektuálů, homogenní národ) a proč naopak v Sýrii (mnoho kmenů, vládnoucí vrstva je vlastně náboženská menšina) nebo v Jemenu (historicky různý vývoj severu a jihu, kmenové války, nejednotná opozice) naprosto ztroskotala. Mám pocit, že tohle jsem se mohla dozvědět mnohem čtivější formou na maximálně třetině stran, ale co už, jiný český, důvěryhodný zdroj prostě neznám.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 1. října 2019

Griet Op de Beecková - Výš než v sedmém nebi

Milý čtenářský deníčku,

od Beeckové jsem četla román Pojď blíž, ať ti můžu dát pusu, ze kterého jsem byla nadšená, stal se pro mě knihou roku. Od její prvotiny jsem si toho neslibovala tolik a rozhodně má celkem nízká očekávání nepřekonala. Není špatná, ale myslím, že za pár dní už nebudu vědět, o čem byla.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdinka Eva pracuje jako psycholožka ve vězení. Patří mezi běžné třicátnice, které ne a ne narazit na toho pravého, ale při tom jsou hodné, jejich okolí si jich váží a rodiče do nich sice na jednu stranu šijí, proč nikoho nemají, ale zároveň využívají toho, že nezaložily vlastní rodinu a mohou se tedy starat o ně.

Většina knihy je vlastně spíš o těch druhých. O sestře, která má mizerné manželství, skvělého milence, ale nemůže se rozhoupat k němu odejít, o otci alkoholikovi, který zavinil, že jeho synovec je těžce postižený, o dceři své sestry, kterou trápí běžné problémy s přátelstvím ve škole. Eva všem pomáhá, snaží se je pochopit, ale zapomíná na sebe. A když se náhodou pokusí najít vlastní štěstí, nedaří se jí to.

Autorka propojila několik různorodých příběhů, dostatečně zajímavých, abych o nich chtěla číst, zároveň ale stále věrohodných. Zároveň mě ale žádný z nich nechytl za srdce, v žádném neformulovala pro mě objevnou myšlenku nebo nepředstavila pocit, který by se mě v hloubi duše dotkl. Proto dávám jen tři hvězdičky. Jako jednu z moderních knížek o vztazích mezi lidmi asi můžu doporučit, ale nečekám, že si z ní kdokoliv sedne na zadek. Nejlépe ji asi popisuje fráze "neurazí, ale nenadchne".

Závěrečné hodnocení: 

čtvrtek 19. září 2019

George Saunders - Lincoln v bardu

Milý čtenářský deníčku,

Lincoln v bardu se ke mně neustále vracel jako bumerang. Nejdřív jsem ho zaznamenala jako vítěze Bookerovy ceny, pak se dostal do nominací v Československém čtenářském klubu na Goodreads a skoro vyhrál a nakonec jsem ho zahlídla někde v akci jako e-knihu a to už jsem mu neodolala. Bála jsem se, jestli se mi netradičně psaný román bude líbit, ale nakonec příjemně překvapil.

zdroj: goodreads.com

Základním motivem je rozloučení prezidenta Lincolna s právě zemřelým jedenáctiletým synem. Okolo skutečné události autor vystavěl svět barda, tedy stavu, ve kterém se nachází duše mezi smrtí a další existencí. Na hřbitově, kam bylo uloženo i  Willieho tělo, čtenář potkává duchy, kteří za života něco nedokončili a doufají, že ještě budou mít příležitost to napravit, uzdravit se. Pár z nich sice ví, že ve skutečnosti jsou mrtví a vrátit se nelze, ale stejně se nechtějí vydat dál, tahle existence jim vyhovuje nebo se bojí, co bude následovat.

Saunders si vybral svérázný způsob vyprávění. Scény z hřbitova popisují postavy na střídačku, většinou v kratších úryvcích, ale občas se rozepíší o svém osudu i na víc než stránku. Část knihy také popisuje události předcházející smrt syna a také návštěvu hřbitova. Tam autor použil texty dobových knih či dopisů. Z toho, co jsem dohledala, jsem pochopila, že většina zdrojů skutečně existuje, ale některé si autor vymyslel.

Bála jsem se, že mě bude netradiční struktura textu rušit, ale vůbec to tak nebylo. Na druhou stranu si nejsem jistá, čeho tím chtěl autor dosáhnout. Z rozhovoru s ním jsem pochopila, že mu šlo o mnohohlasné vyprávění z mnoha různých pohledů, což se mu rozhodně vydařilo. Mně to asi přijde trochu zbytečné, ale naštěstí to knize na čtivosti neubralo, takže proč ne.

Kromě celkem zajímavých osudů mě na knize asi nejvíc zasáhlo její poselství o smrti. Strach z ní, její nečekanost, ale zároveň nevyhnutelnost. Stejně jako v bardu, i v našem světě je smrt tabu, něco s čím nepočítáme, co si nepřipouštíme. A když se dotkne našich známých, snažíme se si zachovat odstup, protože zatím se přece netýká nás. Zvlášť smrt dítěte je naprosto nepředstavitelnou. Ale právě děti se s ní podle autora vyrovnávají nejlépe, možná z života poznaly tak málo, že je jeho ztráta ještě tolik nemrzí?

Dost mi pomohlo pustit si tohle video. Na začátku autor mluví o tom, o co mu šlo a pak několik lidí čte jednu scénu z Lincola v bardu. To, že mi autor řekl, na co kladl důraz, mi osvětlilo, na co se v knize soustředit, a interpretace několika lidmi zase dala plně vyniknout experimentálnímu slohu, který Saunders použil. Myslím, že bez téhle perspektivy bych knihu hodnotila jen třemi hvězdami, takhle jsem přemýšlela i o pěti (ale zase takový zázrak to není).

Závěrečné hodnocení: 

středa 11. září 2019

Jiří Hubička - Hledání čínského draka

Milý čtenářský deníčku,

kniha Hledání čínského draka vyšla před více než deseti lety a hned v úvodu autor říká, že v dnešní době se Čína mění tak rychle, že to, co platilo před deseti lety, už je dávno překonané. I tak jsem se rozhodla jeho knihu cestopisných reportáží přečíst a rozhodně to nepovažuji za ztrátu času, naopak myslím, že po cestopisech budu sahat stále častěji.

zdroj: kosmas.cz

Autor prožil v Pekingu dva roky v době před olympiádou. Pracoval v české sekci čínského rozhlasu, hlavní náplní práce bylo opravování textů jeho kolegů a příprava vlastních pořadů. Kniha je členěna do krátkých příspěvků na různá témata, několik z nich bývá vzájemně tématicky nebo dějově propojeno. Dnes by autor takové texty asi dával na svůj blog a po návratu do Česka by je vydal knižně.

Nejdříve popisuje, jak těžké je se v Pekingu zorientovat, protože všechno je čínsky a lidé na ulici moc neporadí. Také se snaží čtenáři vysvětlit čínskou mentalitu, jak se s ní setkával v práci (nadřízeným se neodporuje, jistá lhostejnost k výsledku), ale i ve vztahu k místnímu režimu. Snaží se zlomit přesvědčení, že Číňané jsou beránci následující svého vůdce. Spíše si každý hledí svého a snaží se zajistit co nejlepší podmínky pro svojí rodinu. Výsledek je stejný, ale pohnutky jsou mnohem pochopitelnější.

Zajímavý byl také popis turistického zájezdu do Tibetu. Čínská vláda oblast modernizuje, ale zároveň přísně hlídá všechny návštěvníky i obyvatele. Na jednu stranu ničí místní tradice a kulturu, na tu druhou zase autor namítá, že nikdo nakonec nechce žít ve skanzenu.

V závěru popisuje, jak se Peking měnil před olympiádou. Bouraly se staré, malé domky pro chudé, místo nich se stavěly moderní věžáky. Ulice se opravovaly, sázely se vzrostlé stromy a parky se osazovaly květinami. Přibylo anglických nápisů a vláda se snažila obyvatele přesvědčit ke studiu angličtiny. A na této cestě opět zanikaly tradiční pouliční hospůdky, trhy a vůbec asijské město se postupně měnilo v západní metropoli.

Autor rozhodně Číňany za nic neodsuzuje, snaží se zůstat u popisu nebo vypíchnout některé otravné zvyky, ale celkově se snaží zemi vylíčit jako místo, kde žijí úplně normální lidé, kteří si zaslouží naší pozornost a uznání.

Dávám tři hvězdičky, protože text se občas trochu táhl, nebavily mě české texty napsané čínskými kolegy z redakce a mrzelo mě, že autor neměl víc zkušeností z života na venkově. Také si myslím, že mohl přidat více historických a sociálně právních faktů a nesoustředit se pouze na svoje zážitky. A další nevýhodou je, že kniha je relativně starší, takže dnešní Čína už je zase o několik mílových kroků dál.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 10. září 2019

Pavla Horáková - Teorie podivnosti

Milý čtenářský deníčku,

myslím, že Teorii podivnosti část čtenářů nazve intelektuální onanií zastydlé ženy s nastupující krizí středního věku. Ale já patří do té druhé skupiny, mě úvahy její hrdinky bavily a teď si na spoustu zmíněných jevů dávám pozor.

zdroj: databazeknih.cz

Největší výhradu mám asi vůči příběhu. Hlavní hrdinka pracuje ve smyšleném Ústavu mezioborových studií člověka, který je trochu parodií na Fakultu humanitních studií, která ve zmíněné budově skutečně nějakou dobu sídlila. Adin výzkum je na mrtvém bodě, dlouhodobý vztah nemá, peněz má dostatek a žádná tragická událost na obzoru. Je to tak realistické, až je to trochu nudné. Napětí má udržovat pátrání po synovi jedné kolegyně, ale je natolik okrajové, že mně to úplně nestačilo.

Kniha se hlavně soustředí na různé postřehy a teorie, které má hrdinka o světě. Čím to, že se horší podniky drží nejvíce ve svažitých ulicích? Jaká jsou kritéria pro vizuální atraktivitu mezi lidmi? Proč se na Šumpersku odehraje tolik událostí, které se dostanou do zpráv? Děje se na stejných místech pořád totéž? Každý jednotlivý nápad mě bavil, připadal mi originální a většinou to nebyla úplná povrchní kravina. Ale bylo jich tolik, že jsem si zapamatovala jen ty nejvýznamnější.

Musím ale říct, že mnoho teorií se mi nezdá. Žádnou zprávu ze Šumperska jsem v poslední době neslyšela, spíš častěji slýchám o Zlínsku (prasečí mor, povodně...). Také postřeh o tom, že tam, kde bývali městské brány se dodnes drží žebráci, se mi moc nezdá. Při pohledu na mapu bran v Praze mi přijde, že to sedí jen na místa zmíněná v knize a mimo Prahu to neodpovídá vůbec. Naopak svažité ulice se mi opravdu zdají obydlené hlavně pochybnými podniky, například pražská Koněvova je toho zářným příkladem. Naopak rovinatý Karlín potvrzuje opak, i když je to asi fenomén spíš posledních let.

Celkový dojem z toho mám dobrý, pokládám se také za pražskou intelektuálku, i když o něco mladší než hrdinka a navíc mám už dítě, ale je mi blízký vědecký pohled na svět, hledání souvislostí a skrytých zákonitostí. Mám ráda různé magické bizarnosti, takže i konec se mi líbil a celkově vyznění příběhu dobré. Neuvěřitelně přirozený jazyk, je vidět, že autorka dlouho překládá a ví, jak věty poskládat za sebe, aby měly správný rytmus.

Celkově dává čtyři hvězdičky a jsem zvědavá, co dalšího autorka napíše. Pokusím se dostat taky k Johaně, napsala jí třetinu, tak to snad bude stát za to.

Závěrečné hodnocení: