pátek 22. března 2019

Lenka Sadvarová - Malá máma

Milý čtenářký deníčku,

včera se mi dítě hrabalo v knihovně a mimo jiné vytáhlo tuhle tenkou knížečku, kterou jsem před časem dostala od kamarádky. Dnes v noci jsem ji při hlídání štěňat celou přečetla.

zdroj: goodreads.com

Nechci, aby můj příspěvek o knížce měl víc slov než samotná knížka. Běžné situace ze života rodiče převedla do krátkých komiksů Lenka Sadvarová, grafička na mateřské. Pár originálních situací o nekončící roztomilosti dětského zadečku nebo miminkovské celulitidě doplňuje většinu příspěvků ztvárňujících rodičovská klišé ve stylu dvou druhů rodičů na hřišti, ti kteří nedohlíží dost a ti kteří hlídají až příliš.

Problém byl, že těch pár originálních situací mi přišlo naprosto mimo mísu a zobrazení stereotypů už se mi zdá také stereotypní. Vůbec se autorky nechci dotknout a jsem si jistá, že spoustě žen se její komiksy líbí. Pro mě to byla ale naprostá ztráta už tak v noci ztraceného času. Dávám dvě hvězdičky pouze za snahu a celkem pěkné obrázky.

Závěrečné hodnocení: 

Ben Aaronovitch - Strom viselců

Můj milý deníčku,

po předchozím zklamání ze Záludného léta jsem s nadšením hltala příběh Stromu viselců, který se celý točí kolem případu úzce spjatým s Mužem bez tváře a jeho dějovou linku posune o slušný kus vpřed.

zdroj: goodreads.com
Nechci téměř nic napsat, protože všechno je spoiler. Na druhou stranu, k dalšímu dílu se dostanu za docela dlouho a tak by se mi hodilo mít zaznamenané, co se v posledním díle stalo, dokud si to ještě pamatuju. Takže, deníčku, pokud jsi to ještě nečetl, nečti ani tento příspěvek!

Na začátku policisté najdou předávkovaného příslušníka zlaté mládeže. Bohužel na party, kde se předávkoval se vyskytovala i dcera Lady Tyburn, takže Peter Grant se v tom musí začít vrtat. Postupně zjistí, že Muž bez tváře je otcem mrtvé dívky (nebo někoho jiného z večírku? Už teď se mi to motá...), který se chce pachatelům pomstít, ale právě díky tomu se Rozmaru povede odhalit jeho totožnost. Kromě toho se pokusí spáchat atentát na Lady Ty, ale ta unikne, pravděpodobně díky předchozímu bohovi řeky Tyburn, který atentátníka zabije (tím však nebyl Muž bez tváře). Navíc se odehraje také další magický souboj, který ale skončí opět remízou a Muž bez tváře zmizí bez stopy.

Do toho se v příběhu párkrát mihne Lesley. Vypadá to, že jen díky ní Peter Grant nebyl Mužem bez tváře už dávno usmažen na škvarek. Zdá se, že nebude jen učedníkem, kterého si Muž bez tváře koupil za nový obličej, ale že bude hrát klíčovou roli v získání nějaké speciální schopnosti či artefaktu. Tipuju, že je poslední potomek kouzelníka Merlina nebo nějakou podobnou bejkárnu.

Další díl už v angličtině vyšel a doufám, že Argo už na jeho vydání pracuje. Nicméně ediční plán pro tento rok ještě na stránkách není, takže se musím nechat překvapit. Taky upřímně doufám, že tímto dílem se celá série uzavře, ale nejsem si tím úplně jistá.

Závěrečné hodnocení: 

Kaspar Colling Nielsen - Mount Kodaň

Milý čtenářský deníčku,

severské podivno se zformovalo v samostatný literární žánr. Připadá mi fascinující, i když občas se mi knihy v něm napsané vůbec nelíbí, bývají až příliš bizardní a v mnoha ohledech až nechutné. Naštěstí o Mount Kodaň to neplatí.

zdroj: goodreads.com

Velice krátké povídky z mnoha úhlů popisují, co se stalo s lidmi, když se jim v jinak placaté zemi vláda rozhodla vybudovat umělou horu přes tři tisíce metrů vysokou. Povídky se střídají s věcnými popisy různých fenoménů, které se pak většinou objeví v následujícím příběhu. Skoro všechny povídky by mohly vystupovat zcela samostatně, ale třeba příběh ptačích lidí se odvíjí v průběhu celé knihy.

Nedávno jsem četla Příběhy vašeho života, ve kterých autor také zkoumá situace "co by, kdyby", ale jeho přístup je zcela odlišný. Zatímco Chiang k problémům přistupuje tak nějak vědecky, do hloubky rozbírá danou skutečnost, Nielsen pracuje spíše v náznacích a s mnohem větší fantazií. Oba nastavují zrcadlo společnosti, každý jinak, ale oba velmi zajímavě.

Tím, že jde jen o velice krátké povídky, tak mi jich většina neutkvěla. Ptačí lidé a Magneton se v knize objeví několikrát, ostatní jen jednou. Dlouho si budu pamatovat tenisovou raketu vypletenou kočičími střívky, Gróňany žijící na černo v s přírodou splývajících chýších, sebevraha, který přežil v hromadě hnoje a luxusní kopii kodaňského squattu.

O Dánech se říká, že jsou nejšťastnějším národem na Zemi. No, kdybych si o nich měla udělat obrázek jen podle téhle knihy, spíš bych řekla, že jsou to největší úchyláci a nebojí se to přiznat. A možná právě díky tomu jsou šťastní, nemusí nic skrývat.

Dávám čtyři hvězdičky, protože tenhle styl mám ráda a oceňuji tolik nápadů na tak malém prostoru. Zároveň ale nemůžu dát pět, protože většina povídek spíš šokuje, možná vyvolá jednu, dvě otázky, ale asi o žádné nebudu přemýšlet po zbytek svého života a zmiňovat se o ní při rozhovoru s přáteli.

Závěrečné hodnocení: 

pátek 8. března 2019

André Aciman - Dej mi své jméno

Milý čtenářský deníčku,

úplně na konci minulého měsíce jsem zvládla dočíst druhý vybraný román v rámci Čtenářského klubu Martinusu. Když to tu tak čtu, vypadá to, že si knihy vybírám jen kvůli různým internetovým klubům a tématům Čtenářské výzvy. Ale mě osobně to tak ani nepřijde, navíc zatím jsou to vždy knížky, které mě baví, takže to není ztráta času, spíš objevování nových obzorů.

zdroj: goodreads.com

Romány o homosexuálech mě docela baví a tenhle rozhodně stál za to, jsem ráda, že mě na něj Martinus upozornil. Nemohla jsem se dostat přes prvních 50 stran a naopak posledních 50 už by tam vlastně ani nemuselo být, ale prostředek jsem přečetla jedním dechem.

Velmi mladý Elie touží po letním rezidentovi, nejméně o deset let starším Oliverovi. Chvíli kolem sebe bezmocně krouží, ale pak se konečně k něčemu odhodlají a příběh získá spád. Následuje víkend v Římě, nevyhnutelné loučení a rychlá rekapitulace následujících dvaceti let.

Překvapilo mě, že hrdinové sice žijí v osmdesátých letech, ale ani jeden neřeší coming out nebo nějaké přehnané skrývání. Jsem ráda, protože takových knížek už máme dost, i když do 80. let by se to docela hodilo. Jde prostě o jednoduchý romantický příběh dvou zamilovaných lidí na prázdninách, který sice nemá šanci přežít, ale to mu na kráse nic neubírá.

Příběh se hemží erotickými scénami, sexu je v něm relativně málo, ale Elie neustále popisuje, co by si přál s Oliverem dělat, onanuje do broskve, ejakuluje do Oliverových plavek jen z toho, že si je vzal na sebe a jejich látka se otírá o jeho penis. Jsem na sebe trochu hrdá, že na mě tyto scény nepůsobí nijak pohoršlivě, jediné, co by mě zajímalo, je, kde k nim vzal autor inspiraci. Snad i on byl za mlada Oliverem a během studijních pobytů posbíral podobné zážitky? Protože stejně jako Oliver, i on žije ve spokojeném manželství s několika dětmi.

Váhala jsem nad čtyřmi hvězdičkami, ale nakonec dávám tři, hlavně proto, že mi tam chyběla jakákoliv hlubší myšlenka, společenský nebo historický kontext. Kdyby šlo heterosexuální vztah, zařadil by se do kategorie nenáročné červené knihovny a já bych o něj ani nezavadila, maximálně tak v porodnici s vymletým mozkem bych mu dala dvě hvězdičky . A jeden penis navíc přidá nanejvýš jednu hvězdičku.

P.S.: Dvě mouchy jednou ranou, rozkazovací způsob v názvu knihy znamená i splnění první kategorie Čtenářské výzvy.

Závěrečné hodnocení: 

Ben Aaronovitch - Záludné léto

Milý čtenářský deníčku,

už loni jsem kvůli čtenářské výzvě chtěla přečíst Záludné léto, ale vůbec jsem se k němu nemohla přes horu knih z knihovny prokousat. Došlo na něj až teď a obávám se, že předznamenává začínající sestupnou kvalitu dalších a dalších dílů mé jinak oblíbené série Řeky Londýna.

zdroj: goodreads.com

Jde o pátý díl série s londýnským policistou Peterem Grantem z oddělení pro magické zločiny. Na rozdíl od těch předchozích dílů nemá vyšetřovaný případ nic společného s Mužem bez tváře, hlavním padouchem celé série, a navíc, dějová linka s ním se téměř nikam neposunula.

Líbilo se mi, že Peter vyrazil vyšetřovat na anglický venkov, navíc do oblasti, kterou trochu znám. Aaronovitch tak mohl představit nové nadpřirozené tvory, kteří žijí v těsném sepětí s přírodou a v Londýně bychom je tak jen těžko hledali. Navíc pěkně popisuje radosti a strasti práce na okresní policejní stanici, kde nejčastěji vyšetřují případy zatoulaných slepic.

Kniha se dobře čte, děj má spád a příběh je rozhodně napínavý. Mám ráda autorovy ironické popisy a glosování protivných detailů nejen policejní práce, ale tady už jich bylo moc. Jako by autor napsal v první verzi 150 stran, ale od nakladatelství měl za úkol jich vyplnit 250, a tak tam místo trefných postřehů vepisuje zdlouhavou vatu. Nejhorší je, že některá přirovnání začnou něco popisovat, ale nakonec skončí něčím úplně jiným, skoro se netýkají následující věty. Bohužel jsem si nepoznamenala konkrétní příklad, ale bylo jich tam pár v každé kapitole.

Neznamená to, že sérii přestanu číst. Dokonce zatím ani nesnížím hodnocení z obvyklých tří hvězdiček. Ale trochu mě děsí, kolik svazků autor ještě napíše, původně jich snad mělo být sedm, ale teď se připravuje při nejmenším osmý, protože takovou nekonečnou řadou na ty dvě hvězdičky možná jednou dojde...

Závěrečné hodnocení: 

Hana Kolaříková - Na konci světa

Milý čtenářský deníčku,

od Hany Kolaříkové jsem před skoro třemi lety četla Mušli, která se mi ohromně líbila, i když dneska už v podstatě nevím, proč. Kamarádka mi půjčila novinku od stejné autorky s upozorněním, že tak dobré jako předchozí novela to rozhodně není. Moc jsem toho tedy nečekala a právě díky tomu se mi kniha docela líbila.

zdroj: goodreas.com

Krátká novela o třech osamělých lidech, kteří hledají lepší život kdesi v zapadlé vesnici v Beskydech. Manažerka Aurora utíká z města před nekonečnou řadou pracovních povinností, Martin se schovává před faktem, že během autonehody, při které řídil, zemřela jeho žena a dcera, a Linda se vyrovnává s příšerným vztahem s otcem. Žádný o svých problémech nemluví, topí se v nich a jen díky okolním mohutným horám, ve kterých hledají každodenní oporu, se ještě nezhroutili.

Ocenila jsem autorčin záměr ukázat, že panenská příroda a čas nemůže vyléčit všechny rány a že občas je potřeba si o svém trápení promluvit, nebo spíš zažít něco, co člověku pomůže dostat se z nekonečné spirály výčitek a sebeobviňování.

Přesto hraje příroda v příběhu zásadní roli. Sevřené horské údolí dodává pocit bezpečí, možnost zkusit si něco, co se jinak nesmí. Žádnému z hrdinů nezáleží na tom, co si o něm ostatní vesničané myslí, jsou tu jen hory a oni a na zbytku světa nezáleží.

Mám pocit, že autorka chtěla napsat spíš tak trochu báseň, ale nestačila jí na ni slova. Časté opakování motivů působí  v jiných knihách poeticky, ale tady z nich na mě atmosféra nedýchla. Překvapivě si i po několika týdnech stále pamatuji, o čem kniha byla, ale myslím, že za pár týdnů to vědět nebudu a na rozdíl od Mušle ve mě nezůstane neurčitý pocit spojenosti, kniha odpluje do říše zapomnění. Autorka napsala ještě jeden román, podle popisu mi asi utrhne srdce, ale i tak ho přidám na svůj seznam knížek, které si chci přečíst.

Mimochodem, tahle méně známá česká novinka mi posloužila v Čtenářské výzvě v kategorii knih, které v době přečtení měly méně než 10 komentářů.

Závěrečné hodnocení:

Alena Mornštajnová - Hotýlek

Milý čtenářský deníčku,

už je to tak dlouho, co jsem doposlouchala Hotýlek! Naneštěstí od té doby vůbec nemám na audioknihy čas, tak dojem z ní nestihla žádná další překrýt. Od Aleny Mornštajnové rozhodně nejslabší kniha, ale ona má standard vysoko.

zdroj: audiolibrix.com

Stejně jako předchozí Slepá mapa i příběh tohoto románu se točí kolem jedné rodiny, od narození po smrt jednoho jejího člena. Václav se narodil v den, kdy nacisté vypálili Lidice, a jeho otce zastřelili, když běžel hledat porodní bábu. Rozvětvená rodina se o něj ale s láskou postará a hotýlek i za komunistů naštěstí rodině poskytuje slušné živobytí.

Jako audiokniha výborné, Jaromír Dulava se dokonale hodí k atmosféře vesnického hotýlku s jeho osazenstvem bez ambicí. Kdybych ho ale normálně četla, asi bych se ukousala nudou. Příběhu chybí napětí, důvod otočit další stranu, osudy rodiny mě v podstatě nezajímaly, sice docházelo k různým zajímavým událostem, ale žádným osudovým zvratům, prostě takový normální život.

Myslím, že by mě jednotlivé osudy zaujaly víc jako uzavřené povídky, ale sledovat hrdiny přes mnoho a mnoho kapitol mě moc nebavilo. Resp. u žehlení ideální, nevyžadovalo to velké soustředění a překvapivě jsem se ani neztrácela v množství postav, ale jako knížka by to asi bylo utrpení.

Nakonec dávám čtyři hvězdičky, knize bych asi dala jen tři, nicméně výkon Jaroslava Dulavy to vytáhl o level výš. Možná to použiju do letošní Čtenářské výzvy jako příklad knihy od ženské autorky s mužským hrdinou, ale obecně do ní raději dávám knihy, které se mi opravdu líbily a navíc jsem četla v papírové podobě.

Závěrečné hodnocení: