čtvrtek 14. října 2021

Lois Lowryová - Posel v temném lese

Milý čtenářský deníčku,

jestli mě předchozí díl zklamal jen tím, že jeho děj nebyl moc dokončený, Posel mě naštval právě tím, jak definitivně ukončený byl. A sice se tu propletou osudy postav obou předchozích knih, ale těm nesahá svou komplexností ani po kotníky.

zdroj: goodreads.com

Nejhorší scéna: Celá závěrečná cesta lesem. Nejdřív ji autorka zbytečně natahuje a pak ji úplně nesmyslně ukončí.

Zajímavost o knize: Třetí ze čtyř knížek původně nezamýšlené série Dárce. Jsem zvědavá, jestli Argo nakonec vydá i ten poslední díl, zatím tak činí s velkým odstupem.

Zásadní myšlenka: Ptákoviny korumpují duši.

Můj názor: Mně se vlastně docela líbil začátek, zvlášť když jsem si dohledala děj předchozích dílů, na které navazuje. Zaujal mě nápad, že do vesnice přichází jakýsi obchodník, který lidem prodává zbytečnosti, a tím ničí jejich dobrotivé duše. Byla jsem opravdu zvědavá na to, jak se bude situace ve vesnici vyvíjet, na střet mezi kupujícími a těmi, kdo jsou stále oddaní myšlence nezištné pomoci druhým, kterou je vesnice široko, daleko známá.

Jenže nic z toho čtenář nedostane. Místo zajímavého střetu postav se ukáže, že nakupování kazí nejen lidi, ale i les a jeho zázračné vyléčení spasí i obyvatele vesnice bez toho, aby se před tím kdokoliv pokusil situaci jakkoliv řešit. Ta záchrana je vlastně vedlejší produkt něčeho úplně jiného.

Teď když to píšu mě napadla paralela s křesťanstvím, které věří, že díky Ježíšově oběti je každý automaticky očištěn od předchozích hříchů. Ale v Poslovi mi k tomu chybí nějaké rozjímání o vlastních činnech, jakákoliv reflexe vlastního konání. A to úplně pomíjím fakt, že náhlá spása vůbec nevysvětlila původ podivných obchodníků a zdroj jejich ďábelské moci. Třeba v dalším díle?

Podobné knihy: Hledání modré (Lois Lowryová), Oba na konci zemřou (Adam Silvera)

Hodnocení: 

Jostein Gaarder - Jako v zrcadle, jen v hádance

Milý čtenářský deníčku,

před časem jsem dostala nápad na svět a hrdinku, o kterých bych ráda třeba jednou něco sama napsala. A ten nápad zahrnoval anděly. A proto jsem se rozhodla, že se podívám na jiné knihy, ve kterých se andělé vyskytují. A tou první je novelka od mého oblíbeného Josteina Gaardera.

zdroj: albatrosmedia.cz

Nejlepší scéna: Když jeli venku na saních.

Nejhorší scéna: Málem mi utrhlo srdce, jak hrdinka prožívala Štědrý den a jak se pořád snažila být velkorysá vůči své rodině, ale zároveň tvrdohlavá jako malé dítě.

Zajímavost o knize: Název pochází z bible, 1Kor 13,12. Hovoří o tom, že nyní sice všechno vidíme jasně jako v zrcadle, ale zároveň dokud nepoznáme Boha přímo (a lásku), všechno to bude jen hádanka.

Zajímavost o autorovi: Studoval jazyky a teologii a nebojí se kritizovat Izrael za jeho chování k Palestincům.

Zásadní myšlenka: Kéž by každý mohl mít anděla, díky kterému může zkoumat svět a dospět ke smířenému konci.

Můj názor: Bavily mě dějové části, ale dialogy mezi andělem a Cecilií  mi dělaly trochu problémy. Sice byl napsaný dětským jazykem, ale zároveň rozebíral občas docela složitá témata. Kromě toho se často vracel k ústřednímu motivu, jaké to je být andělem, který nemá fyzické tělo, nemá smyslové vjemy, dokonce i myšlenky k němu přichází jakoby odněkud zvenčí, nikoliv z jeho vlastní mysli.

A právě tenhle koncept mi vadil, protože si na mnoha místech protiřečil. Anděl tvrdí, že nic necítí, ale jindy vypráví o tom, jak si užíval skákání po asteroidech. Tvrdí, že nepřemýšlí, ale při tom klade dost zvídavé a autentické otázky a z odpovědí vyvozuje nějaké závěry.

Ten příběh je nádherný, spousta vět nutí k zamyšlení, ale zároveň mi přišlo, že vymyšlený koncept vůbec nedrží pohromadě.

Podobné knihy: Úterky s Morriem (Mitch Albom)

Hodnocení: 

středa 13. října 2021

Tony Judt - Poválečná Evropa

Milý čtenářský deníčku,

tuhle knížku jsem si koupila v akci s tím, že mě těch pár desetikorun donutí ji přečíst. Trvalo to dlouho, ale rozhodně nelituji. Doufám, že si můj mozek udrží poznatky z ní ještě dlouho.

zdroj: goodreads.com

Citát: (Tady jich stojí za zaznamenání spousta, nevzdám se jich)

První světová válka zničila starou Evropu. Druhá světová válka vytvořila podmínky pro vznik nové Evropy.

Už v roce 1942 ustoupili Britové v tichosti českému požadavku na poválečný odsun sudetoněmeckého obyvatelstva a Rusové s Američany to akceptovali o rok později.

Svobodné ženy byly vítány jako dělnice nebo pomocnice v domácnosti, ale kanadský pracovní úřad odmítl v roce 1948 dívky a ženy žádající o vystěhování do Kanady a zaměstnání v domácnosti, pokud se objevilo sebemenší podezření, že mají vyšší než základní vzdělání.

Bývalý prezident Herbert Hoover to v roce 1946 řekl Trumanovi bez obalu: „Můžete mít pomstu, nebo mír, ale nemůžete mít obojí najednou.“

Reparace zaplacené Rusku v roce 1948 dosahovaly 15 procent státních příjmů Rumunska a 17 procent v případě Maďarska. Od zemí, které proti němu nebojovaly, vyžadoval Stalin naprosto stejně velký příspěvek, v takovém případě ovšem jako součást „bratrské“ pomoci, nikoli jako trest.

Pod vedením Konrada Adenauera proplulo Západní Německo bez úhony mezi Skyllou neonacismu a Charybdou sovětofilského neutralismu a navzdory pochybnostem domácích i zahraničních kritiků bezpečně zakotvilo v Západní alianci.

Ekonomiky sovětského typu tak nyní vlastně pracovaly s  ubranou hodnotou: své zboží vyráběly i prodávaly se ztrátou, a suroviny, které těžily pro domácí průmysl nebo na vývoz, měly vyšší cenu než hotové výrobky, ve které se proměnily.

Jestliže veškeré obyvatelstvo v té které zemi – nemluvě už o velké části světa – sledovalo každý jejich krok, neměly komunistické režimy šanci. To, že se ocitly pod takovým dozorem, už samo o sobě znamenalo oslabení jejich moci a podstatně jim to zužovalo manévrovací prostor. (Tohle jsem si poznamenala proto, že s tím nesouhlasím a důkazem je Masakr na Náměstí Nebeského klidu. A sám autor přesně tohle o pár stran později říká, což mi jen dokázalo, že ví, o čem mluví.)

Nejlepší scéna: Nejvíc jsem si asi odnesla z popisů událostí československého Vítězného února, který autor zasadil do mezinárodního kontextu. To nám myslím dneska opravdu chybí. Pláčeme nad tím, jak děti neznají nedávné české dějiny, protože my sami jejich příběh známe a víme, jak je důležitý, ale ve skutečnosti víme většinou velké nic o tom, co se dělo za hranicemi a to je při tom pro pochopení neméně důležité.

Nejhorší scéna: Asi nejslabší kapitoly pro mě byly ty o západní Evropě v 70. a 80. letech. Zdálo se mi, že autor předpokládá až příliš znalostí od čtenáře a věnuje se spíš společenským změnám než politickým příčinám a důsledkům.

Zásadní myšlenka: Některé dnes vyzdvihované okamžiky (např. vznik EHS a předchozích) tehdy měly pouze marginální význam a naopak některé tehdy oslavované úplně zapadly do smetiště dějin.

Něco pro mě nového: Asi tak tisíc věcí, v každé kapitole toho bylo tolik. Ale opravdu oči otevírající byl popis východoevropského hospodářství a taky popis postupného rozpadu komunistických režimů. My tady oslavujeme hrdinné studenty, ale bez Gorbačova a jeho perestrojky bychom se nedostali nikam. A už vůbec máme mizerné znalosti o tom, jak přerod probíhal v okolních zemích, při tom právě tohle určuje jejich dnešní realitu. Mrzí mě, že autor nevěnoval víc pozornosti Ukrajině a Bělorusku.

Můj názor: Já vím, že běžný člověk opravdu nebude číst takovouhle cihlu. Ale měl by. Všichni a povinně. Já neříkám, že jde o nějakou dokonale neutrální interpretaci nedávné historie, ale rozhodně se mi Poválečná Evropa zdála jako slušný pokus o to, dát nedávné dějiny do kontextu, propojit je a upozornit na často přehlížené události, osobnosti nebo společenské tendence. Hvězdičku kniha ztrácí jen za svojí nepřístupnost kvůli rozsahu a také opomíjení autorovi jasných faktů, které by ale pro mě byly asi taky nové.

Podobné knihy: Intelektuál ve dvacátém století (Tony Judt)

Hodnocení: 

Peter Høeg - Susanin efekt

Milý čtenářský deníčku,

několikrát jsem zaslechla chválu na knihy Petera Høega, že prý nejde o běžné thrillery, že nabízí něco víc. No asi někomu jinému.

zdroj: goodreads.com

Citát: Laban odjakživa o Johannu Sebastianu Bachovi vypráví tak, jako by spolu vyrůstali a onanovali a už od školky nemohli jeden bez druhého být.

Zásadní myšlenka: Budoucnost je moc.

Můj názor: Já tyhle thrillery se spoustou mrtvol a všehoschopných zabijáků prostě nechápu. A ani superschopnosti hlavních hrdinů mě nepřesvědčily o tom, že by takovým vynalézavým vrahům mohli utéct. Hlavní postava je tak zoufale nesympatická, nad všechny povýšená, že kdyby skončila hned na začátku rozmačkaná pod náklaďákem, ulevilo by se mi. Navíc zápletka mi vůbec nezapadala dohromady. Přiznávám, že jsem ji nesledovala příliš pečlivě, ale i tak se mi zdálo podivné, že všemocné síly neumí chytit jednu rodinu a když už ji chytí, že ji nechají útéct.

Po přečtení jsem dala dvě hvězdičky, takže evidentně něco pozitivního jsem na knize našla, ale teď po měsíci už fakt nedokážu říct, co to bylo.

Podobné knihy: Dívka ve vlaku (Paula Hawkins)

Hodnocení: 

Markéta Lukášková - Vlaštovka v bublině

Milý čtenářský deníčku,

Lukášková mě opět zklamala. Samozřejmě, že je to čtivé a zábavné, ale jinak se o Vlaštovce nedá říct nic pozitivního.

zdroj: goodreads.com

Citát: A najednou, když jsem v břiše taky měla zárodek toho roztomilýho malýho chlupatýho něčeho, jsem to viděla jinak. Zvláštní bylo, že jsem nezačala jinak vnímat svět okolo sebe, ale začala jsem jinak vnímat sebe samu. Připadalo mi najednou, že plním důležitej úkol. Že moje tělo dělá něco záslužnýho, že to teď není jen nádoba na jídlo a pití a něco, co si devastuju cestou do hrobu, že teď je to schránka na zázrak. Připadala jsem si výjimečně a jinak.

Nejlepší scéna: Když Barbora leží v nemocnici a přestává vnímat svět. Její vjemy se mi zdály velmi autentické.

Nejhorší scéna: Průběh adopce Mikaela Michalem. Nevěřím, že budeme kdy dávat děti jen tak komukoliv.

Zásadní myšlenka: Mezigenerační dialog je užitečný.

Můj názor: Kromě toho, že mi čtení rychle uteklo, že autorka fakt zajímavě popsala cestu lidské mysli k zapomnění a zpátky a že občas měla celkem trefné postřehy o mateřství, mě častěji opravdu otravovala. Obtížně jsem rozlišovala Bářinu minulost a Magdinu současnost. To byl možná záměr, ale mě to rušilo. Přišlo mi, že některé věci časově nezapadají. Ať už to bylo kvůli věku a vývoji dětí, nebo jak během pouhých pěti let začali lidi brát kafe jako úplnou vzácnost a skoro si ho nepamatovali. A vůbec, spousta naznačených nápadů, jak by mohla budoucnost fungovat, se mi zdála za vlasy přitažená nebo zcela nedomyšlená a napříč knihou nekonzistentní. Možná to tak nebylo, ale rozhodně to tak působilo. A nakonec příběh... myslím, že mě ani jednou nepřekvapil. Ani jednou.

Ale majonéza k snídani je prý výrazně lepší, takže tu si jednou ještě ráda přečtu.

Podobné knihy: Losos v kaluži (Markéta Lukášková), Okamžiky štěstí (Patrik Hartl)

Hodnocení: 

Bianca Bellová - Jezero

Milý čtenářský deníčku,

když Jezero vyšlo, byla jsem vůči němu skeptická, dokonce i po tom, co vyhrálo Cenu Evropské unie za literaturu. Ale nedávno jsem četla Monu od stejné autorky a ta mě přesvědčila, že se k Jezeru musím vrátit.

zdroj: goodreads.com

Nejlepší scéna: Setkání hrdiny s matkou.

Nejhorší scéna: Lovecká výprava na ostrov s opuštěnou laboratoří.

Zajímavost o knize: Kromě evropské ceny získala i Magnesii Literu za Knihu roku. Prostředí je inspirováno Aralským jezerem.

Zajímavost o autorovi: Má sice feministické názory, ale nemá ráda tradiční feministky, podobně jako Camille Paglia.

Zásadní myšlenka: Rozbitá společnost zabíjí přírodu, umírající příroda mrzačí své obyvatele.

Něco pro mě nového: Dohledávala jsem si informace o Aralském jezeře a překvapilo mě, jak strašný je jeho osud.

Můj názor: Ta kniha je opravdu zvláštní. Nečetla se lehce. Druhá část, ve které si hlavní hrdina hledá své místo ve velkém městě, mě vyloženě drásala a chtěla jsem ji mít co nejrychleji za sebou. Byla jsem ráda, že pak se situace začala maličko zlepšovat a Nami mohl pokračovat v pátrání po své matce.

Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně, když je silný.

Podobné knihy: Mona (Bianca Bellová), Cesta (Cormac McCarthy)

Hodnocení: 

úterý 12. října 2021

Theo Addair - Muffin a čaj

Milý čtenářský deníčku,

typická romantika pro náctileté, kterou jsem vdechla na dovolené během jednoho dne.

zdroj: goodreads.com

Citát: Sobotní odpoledne našlo Kita na jeho posteli, se skicákem před sebou. Měkká tužka šustila po drobounkých nerovnostech čtvrtky a pomalu za sebou zanechávala kresbu dvou těl propletených v objetí. Bez obličejů, pochopitelně.

Nejlepší scéna: Vánoce u Kitovy rodiny

Nejhorší scéna: Bouda na Kita od jeho spolubydlícího.

Zajímavost o autorovi: Identifikuje se jako gender-fluid. Kromě romantických příběhů píše i fantasy.

Zásadní myšlenka: Láska vždy zvítězí nad šikanou a rodinnými odsudky.

Můj názor: Bavilo mě prostředí anglické internátní školy umístěné kdesi na českém venkově. Hlavní hrdinové byli sympatičtí, záporáci nesnesitelní a od knížky se nedalo odtrhnout ani v jednu ráno. Ale zároveň je to absolutně odpočinková literatura, ze které si kromě milých pocitů a dalšího nahlédnutí do duše mladých gayů neodnese čtenář nic. Další díl číst nebudu, kniha končí kapitolou po více než pěti letech a to dost vyspoiluje děj dalšího pokračování.

Podobné knihy: Nedej se (Rainbow Rowellová), Líbali jsme se (David Levithan)

Hodnocení: