středa 12. června 2019

Ian McEwan - Na Chesilské pláži

Milý čtenářský deníčku,

vůbec jsem to nečekala, ale Na Chesilské pláži je pro mě zatím jednoznačně kniha roku. Zatímco Sobota mi přišla přeplácaná nepotřebnými detaily, tady jich je přesně tolik, kolik jich člověk potřebuje k pochopení hrdinů a zároveň jejich záplava neruší plynutí děje.

zdroj: goodreads.com

Dva mladí lidé na počátku šedesátých let prožívají svoji svatební noc. Základní linku doplňují vzpomínky na celý jejich dosavadní život, který nevyhnutelně určí, jak se noc bude vyvíjet.

Musím prozradit pointu děje, takže pokud ji nechceš, deníčku, vědět, dál prostě nečti! Noc se nevydaří, Florence utíká z ložnice na pláž a vyvrcholením knihy je hádka, která vede k rozpadu vlastně dosud nezapočatého manželství. Z předchozích vzpomínek už o obou víme vše a podrobný popis myšlenek během jejich hádky dokonale vystihuje, co se v podobných situacích děje i dnes. Neschopnost partnerů si o problémech s důvěrou a bez odsouzení promluvit znamená vždy těžkou ránu pro jejich vztah.

Teprve při čtení otázek na Goodreads mi došlo, že Florence obtěžoval její otec a to je důvod, proč má takový problém s tím se sblížit s jinými muži. V knize je to mnohokrát naznačeno, ale autor to nikdy na plno nevysloví. Prý v závěru byla pasáž o tom, jak byl za podobný delikt otec později odsouzen, ale ten právě kvůli své polopatičnosti McEwan nakonec vyškrtl.

Ale o tom pro mě ta kniha nebyla. Je mi jedno, jaké důvody měla Florence k tomu, že se bála jakékoliv intimity mezi ní a Edwardem, stěžejní pro mě byla neschopnost si o těchto důvodem bez vzájemného urážení promluvit a najít řešení, ze kterého by profitovali oba.

Přijde mi, že McEwan i Chabon mají podobný styl. Hodně detailních popisů, které mi občas v jejich knihách vadí, protože brzdí děj a nic moc jiného nepřináší. Oba ale mají knihy, ve kterých dokázali vybalancovat míru detailů a příběhu tak, že na ně s nadšením vzpomínám. U Chabona jsou to Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye, a u McEwan je to jednoznačně Na Chesilské pláži.

Velké mínus, které ale neovlivní závěrečný plný počet hvězdiček, byl doslov. Mrzí mě, že se v něm překladatel více nesoustředil na dílo samotné, ale většinu času vlastně mluvil o dalších knihách, které McEwan napsal. Samozřejmě i tyto informace do doslovu patří, ale myslím, že tady si ukrojily příliš velkou část. Na druhou stranu díky tomu vím, že nemá cenu číst cokoliv, co předcházelo Sobotě, ale spíš sáhnout po jeho nejnovějších knihách. Těším se na Myslete na děti!, ale možná dám šanci i Amsterdamu a nejsem si jistá, jestli zkusím Skořápku. Už dávno jsem četla Betonovou zahradu, takže vím, že tohle autorovo rané období mi vůbec nesedí.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 10. června 2019

Jü Chua - Dva liangy rýžového vína

Milý čtenářský deníčku,

mám pro Tebe další knihu od čínského autora. Říkám si, že by se moje pochopení mělo spíš zvětšovat, ale přiznám se, že tahle knížka mě úplně zmátla.

zdroj: goodreads.com

Autor popisuje životní příběh jednoho celkem asi průměrného Číňana, který čas od času musí rodinnému rozpočtu vypomoci darováním krve. Poprvé tak učiní na základě celkem náhodného setkání se dvěma vesničany, kteří si tímto způsobem přivydělávají pravidelně. Z prvního výdělku si "pořídí" ženu, k dalšímu je donucen během velkého hladomoru, později během kulturní revoluce a naposledy málem prodá celý život jen aby zachránil nevlastního syna.

Oproti Čtyřem knihám, tady mají postavy skutečná jména a vůbec vše působí tak nějak normálně, žádná poetická hyperbola. To ale neznamená, že by jednotlivé osoby působily plasticky. V knize jsou popisovány pouze krizové momenty, žádné líčení běžného dne, volného času nebo čehokoliv, co by čtenáři o postavách řeklo víc.

Kniha byla uzounká a příběh přímočarý. Nebyl nijak napínavý, ale aspoň do jisté míry zajímavý. Do života rodiny vstupují historické události, ale v podstatě tam nenalezneme zmínku o komunismu a že by třeba za nějaké tragédie mohl. Korumpování šéfa odběrů je bráno jako něco naprosto samozřejmého a není tu ani náznak toho, že by toto chování mohlo být odsouzeno. Vlastně jediný "názor", který z knihy nakonec vyplývá, je, že člověk by neměl darovat krev, pokud to není absolutně nutné, a peníze z ní by měly jít na něco naprosto speciálního, rozhodně by se jimi neměla živit rodina.

Českému vydání zoufale chybí nějaký doslov, který by čtenáři trochu poodhalil kontext, ve kterém byla kniha napsána. Snažila jsem se něco dohledat na internetu, ale moc toho není, většina zmínek se vztahuje k úspěšnému filmu, ale nikoliv přímo ke knize. Autor prý v díle používá postupy jistého typu čínské opery a oproti raným povídkám se přiklonil více k realismu, aby román zpřístupnil západním čtenářům.

Při nejmenším mě kniha vybídla k tomu, vyhledat si víc informací o dárcovství krve v Číně (problémy s rozšířením HIV, nedostatek krve po tom, co se za odběry přestalo platit a staly se dobrovolnou záležitostí), nebo třeba o zdravotním systému. Přijde mi hrozně zvláštní, že v komunistické velmoci nebylo v sedmdesátých letech zdravotnictví "zdarma" (u nás tomu tak je od začátku 50. let, jedna z prvních komunistických reforem vůbec), dokonce jsem zjistila, že k nějakým změnám začalo docházet až v tomto století a že sice existuje nějaký koncept národního pojištění, ale pokud si člověk nepřiplácí, stejně si až 70% výdajů za péči musí hradit sám. Jejich systém mi vlastně nejvíce připomíná ten americký.

Nejzvláštnější je vztah otce a nejstaršího syna, který ale není jeho vlastním. My v takovém případě řešíme spíš lásku a vztah, který jsme si za ta léta k dítěti vybudovali, ale otec v knize stále přemýšlí pouze o ekonomických důsledcích. Zároveň ho ale musí mít rád, protože ho nakonec přijme do rodiny, stará se o něj a nakonec daruje krev, jen aby ho zachránil. Při tom věří, že krev může použít pouze na krví spřízněné příbuzné.

Dalším aspektem je přátelství a solidarita. V této knize je jí vlastně spousta, sousedé se složí na nemocného syna, chudákovi na ulici nabídnou teplý čaj a spolunocležník zmrzlému hrdinovi nabídne selátko, které ho v noci zahřeje. V západních románech je pomoc většinou spojená se zvědavostí, lidé, kteří si pomáhají, si vypráví své příběhy a pak díky empatii udělají možná víc, než se po nich chce. Tenhle rozměr mi zatím ve všech knihách chyběl, každý si hledí svého, nechce být zatažen do cizích problémů. Nejradši bych si místo dalšího intelektuálního román přečetla nějakou červenou knihovnu nebo YA od čínského autora, to by mi asi víc řeklo o tom, jak to dnešní Číňané cítí.

Závěrem dávám nicneříkající tři hvězdičky. Body ubírám hlavně nakladateli, který nedoplnil text o doslov. Zůstává ve mně pocit, že jsem román prostě nepochopila, spousta souvislostí mi zůstala skryta a povrchní čtení mi nic moc nepřineslo. V jiných možná emoce vyvolávají těžké osudy hlavního protagonisty, ale mě jeho osud nechal docela chladnou.

Závěrečné hodnocení: 

pátek 7. června 2019

Rainbow Rowellová - Nedej se

Milý čtenářský deníčku,

třetí kniha od Rowellové a třetí pecka. Jako obvykle jsem se od knihy vůbec nemohla odtrhnout, i když měla skoro 400 stran, přečetla jsem ji za dva dny. Ne, není tak skvělá jako Eleanor a Park, ale vyvolává stejnou potřebu domýšlet příběhy hlavních postav a tak i po poslední stránce ještě chvíli pobýt v jejich světě.

zdroj: goodreads.com

Nejdřív se kniha objevila ve Fangirl, kde ji hlavní hrdinka netrpělivě očekávala jako závěrečný díl série o studentech kouzel. Rowellová v závěru píše, že se jí postavy kluků tak zalíbily, že jim prostě musela stvořit vlastní, plnohodnotný příběh.

V podstatě jde o variaci na Harryho Pottera. Kouzelnická škola, vyvolený, který má zničit velkého nepřítele, nejlepší kamarádka a stejně starý úhlavní nepřítel, který je zároveň spolubydlícím. Autorka se nesnažila vytvořit nic moc originálního, žádnou promyšlenou sérii, jako vždy jí jde o lásku a v jakých nečekaných kombinacích může vzniknout.

Rozjezd je trochu pomalejší, protože Baz, tedy úhlavní nepřítel Simona, vyvoleného, se ztratil. Po pár desítkách stran ale dorazí a hned v první kapitole z jeho pohledu se čtenář dozví (jak už z anotace věděl), že Baz je beznadějně zamilovaný do Simona.

Na půdorysu Romea a Julie autorka rozehrává roztomilou gay romanci mezi dvěma krásnými, mladými kluky, kteří se po mnoha letech neskrývané rivality snaží bok po boku zachránit svět.

V prvním díle podcastu Literární disco holky mluvily o Lanczovce, že všechny její knihy jsou podle jednoho schématu a člověk by skoro poslepu přesně nalistoval scénu s první polibkem, sexem, rozchodem, jen kulisy se mění. A tak je to i u Rowellové. Drží se úspěšného schématu pomalejšího rozjezdu, první pusa, odloučení/hádka, závěrečné shledání. Nemohla bych číst její knihy krátce po sobě, ale teď po několika letech mi její neoriginalita vůbec nevadila.

Oproti jiným gay romancím, které jsem v poslední době četla, se mi líbilo, že Simon vlastně vůbec neví, jestli je nebo není homosexuál. Do teď chodil s holkou a přišlo mu to ok. A pak je najednou na zemi s Bazem a přijde mu to taky úplně v pořádku, (skoro) vůbec neřeší, jestli je to správné, co si o něm budou ostatní myslet a jestli náhodou není divný. Prostě teď ho to dělá šťastným a to je to podstatné.

Během čtení mi bylo jasné, že tohle je na pět hvězdiček. Ale s drobným odstupem si říkám, že by tahle kniha do elitní skupiny patřit neměla. Je čtivá, je romantická a hlavní hrdinové jsou prostě k sežrání. Na druhou stranu není moc originální, čtenáře rozhodně ničím neobohatí a asi to není kniha, kterou bych chtěla mít doma a později se k ní vracet. V porovnání s Eleonor a Park vychází o značný kus hůř, takže nakonec musí zůstat na čtyřech hvězdičkách.

Mimochodem, autorka se překvapivě po několika letech rozhodla napsat druhý díl, který v angličtině vyjde letos na konci září. Asi nevydržím čekat na český překlad :-)

Závěrečné hodnocení: 

úterý 4. června 2019

Jen Lien-Kche - Čtyři knihy

Milý čtenářský deníčku,

moje čínské období pokračuje a přitvrzuje. Zrovna dnes v noci uplynulo třicet let od masakru na náměstí Nebeského klidu a před šedesáti lety probíhal hladomor, při kterém zemřely desítky milionů lidí. Čtyři knihy ho ztvárňují zvláštní, na jednu stranu naturalistickým, na druhou poetickým způsobem. Bohužel velmi obtížně čitelným.

zdroj: goodreads.com

Na knize je asi nejtěžší poznat, kde končí autor a začíná hlavní postava Spisovatel. Oba píší Čtyři knihy (dobře, tu čtvrtou píše jiná postava), které se odehrávají v době autorova narození během Velkého skoku. Postavy se setkávají v pracovním táboře eufemisticky nazvaném zóna přerodu. Pěstují obilí na neúrodné půdě a zavazují se k nesplnitelným výnosům. Taví ocel z vlastních nástrojů a nedokonalého železitého prášku. Nakonec umírají hlady a požírají mrtvoly spoluvězňů.

Autor si pohrává se stylem, jedna z knih je psána trochu jako Bible, používá její obraty případně odkazuje na celé její pasáže (stvoření světa, potopa). Často se opakují věty, které zdůrazňují, co se děje a jak ani posledních dvacet stran vlastně nikam nevedlo. Udavačská kniha Záznamů zločinců nemá styl policejního hlášení, ale také spíš realistické básně.

Závěrečná kniha o Sysifovi by měla ještě více akcentovat celkovou nesmyslnost veškerého popsaného počínání, utrpení postavené na hlavu, nevyhnutelné a ještě krutější než to předchozí. A to je podle mě jen zlomek toho, co se v knize ukrývá, jsem si jistá, že spousta věcí mi vůbec nedošla.

Román rozhodně není pro někoho, kdo o čínské historii nic neví. A rozhodně nepatří k přístupným knihám, které zprostředkují hrůznou historii širokému publiku. Ani já jsem si její čtení moc neužívala, je sice relativně tenká, ale hutná. Autor v úvodu přiznává, že vlastně ani nepočítal s tím, že někdy vyjde, psal ji pro sebe, protože měl potřebu takovouhle věc napsat. Vůbec je zajímavé číst o životě čínských spisovatelů, o věčném sváru, jak neurazit režim a zároveň psát pravdu.

Myslím, že z knihy bude nadšený velmi úzký okruh sinologů a vůbec odborníků. Jsem ráda, že jsem ji četla, určitě zastupuje důležitý dílek ve skládačce čínské literatury. Jsem zvědavá, co přijde příště. Nemůžu ji nikomu doporučit, snad jen někomu s podobnou zvědavostí, ale nezapomenout: "curiosity killed the cat".

Závěrečné hodnocení: 

úterý 28. května 2019

Markéta Lukášková - Panda v nesnázích

Milý čtenářský deníčku,

nedávno byla na Alzovi spousta e-knížek v akci a já si jich zcela výjimečně koupila několik do zásoby. Jako první jsem sáhla po Pandě v nesnázích, protože jsem si po trochu zdlouhavém Židovském policejním klubu chtěla odpočinou a nepochybovala jsem, že stejně jako Losos v kaluži bude i další román od Lukáškové hodně čtivý. A byl víc než to.

zdroj: goodreads.com

Stejně jako v Lososovi i tady se prolínají dva příběhy, tentokrát je ale spojuje pouze zájem mladší Terezy o osudy Marie, členky třetího odboje, nikoliv příbuzenský vztah nebo aspoň stejná doba. Tohle mi během čtení trochu vadilo, ale postupně jsem si uvědomila, že kontrast příběhů je to, čeho chtěla autorka dosáhnout a závěrečné propletení se mi vlastně docela líbilo, i když pro někoho to bude typický náhlý konec deux ex machina.

Panda přesně zastupuje typ knih, které mě baví. Mají svižný příběh, jsou hodně o vztazích mezi lidmi a díky příběhům z nedávné minulosti nabízí aspoň nějaký přesah. Na rozdíl od Lososa mi hlavní hrdinka v této knize nepřipadala od první stránky protivná, naopak v mnoha ohledech byla vlastně docela sympatická. Mrzelo mě, že ostatní postavy jsou poněkud černobílé, ale z nějakého důvodu to příběhu neubíralo na důvěryhodnosti.

Asi nejvíc se mi líbilo, že se všechny postavy chovaly tak, jak bych čekala, žádný zázračný přerod nebo obětování sebe pro většinu nebo pro dobro toho druhého. Profesor si klidně něco začne se svou studentkou místo toho, aby hrdině trpěl a raději jí vybral jiného vedoucího práce. Muž, který miluje svou ženu, jí kopne do zadku, když se dozví, že je to mrcha nevěrná, která svou vinu kompenzuje neláskou k vlastní dceři. A mrcha zůstane mrchou, slepice slepicí akorát odbojáře režim semele na karbanátky.

Upřímně, deníčku, váhala jsem, jestli knížce nedat pět hvězdiček. Ale pořád to beru tak, že se je snažím dávat jen opravdu výjimečným knihám a tahle mezi ně prostě nepatří. Ale jinak je skvělá, myslím, že se autorka hodně posunula, a už teď se těším na její další román (už ho píše a má uzavřít tuto neformální trilogii), při kterém si odpočinu, ale nebudu ho brát jako ztrátu času.

Závěrečné hodnocení: 

čtvrtek 23. května 2019

Michael Chabon - Židovský policejní klub

Milý čtenářský deníčku,

na tuhle knížku od Chabona jsem se těšila asi nejvíc, myslím, že bývá považována za jednu z jeho nejlepších, patří tak trochu do žánru fantastiky, kategorie alternativní historie a navíc je to detektivka, takže jednoduchý příběh. Na mě tam bohužel bylo až moc postav a vůbec jsem se s nimi nedokázala ztotožnit.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdina je typický literární detektiv, rozvedený kuřák a alkoholik se smyslem pro spravedlnost a odvahou, která ho vždy dostane do průšvihu. Žije v Sitce, židovském "státě" na Aljašce, který patří pod správu USA, které se rozhodly si ho po šedesáti letech vzít zpět a místní obyvatelé nemají jistotu, že dostanou povolení k pobytu. Izrael neexistuje, na jeho území stále žijí Palestinci a jejich vyhnání a založení židovského státu tam nemá mezinárodní podporu.

Chabon si rád hraje s žánry, trochu si z nich utahuje, trochu napíná jejich meze a většinou v jejich rámci rozehrává osudy několika postav, často mužů, kteří jsou nějakým způsobem v krizi. Stejně jako v Zázračných hoších i tady jde o hrdinu v krizi středního věku, navíc ve zlomovém okamžiku dějin, který mu hodlá sebrat svět, ve kterém vyrostl a jiný nenabízí. Bohužel, mně se hlavní postava nelíbila, nesoucítila jsem s ní a její osud mě moc nezajímal.

Nejzoufalejší pro mě ale byla detektivní zápletka. Detektiv sice vyslechne několik známých oběti, ale všechny rozhovory mi přijdou jaksi nedokončené, vůbec se v nich neptal na to podstatné. Dvakrát po sobě se dostane do situace, která ho málem zabije, ale vždy se objeví někdo, kdo ho zázračně zachrání. Nakonec tak trochu omylem odhalí mezinárodní spiknutí, ale stejně mu nedokáže zabránit.

Nastavení světa, charaktery a chování různých postav v něm se mi líbilo. Bylo zajímavé nahlédnout do života židovské komunity, ale jeho pochopení komplikovalo množství slov v jidiš, která nebyla opatřena žádnými vysvětlivkami. Celkově ale příběh plynul poněkud pomalu, střídalo se v něm příliš velké množství postav a postupné odhalování zločinu nebylo moc logické.

Celkově dávám tři hvězdičky. Podobně jako u Zázračných hochů, i tady byla spousta zajímavých prvků, ale u Chabona všechno stojí a padá s hlavním hrdinou a ten se mi moc nelíbil. Nicméně stejně ho budu číst dál, protože jeho knihy mají jakési zvláštní kouzlo, které přesahuje hvězdičkové hodnocení, dělající z každé četby originální zážitek.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 21. května 2019

Křížková, Vohlídalová, Volejníčková - Genderové nerovnosti v odměňování

Milý čtenářský deníčku,

nedávno jsem se pokusila dát dohromady prezentaci o "gender pay gap", testovacím publikem mi byli kolegové v práci. Snadno jsem dohledala různá data i studie o této problematice ve světě nebo ve Velké Británii, ale o České republice to bylo náročnější. Nakonec jsem našla tuhle knihu, zdarma dostupnou na stránkách Akademie věd (spolu s dalšími na podobné téma) a rozhodla jsem se si ji přečíst. Konečně mám pocit, že o problematice můžu mluvit z pozice dostatečně poučené osoby a nikoliv jen konzumenta mainstreamových médií.

zdroj: goodreads.com

Nikoho nepřekvapí, že nejde o snadné čtení. Jedná se o odbornou publikaci, která se nesnaží téma popularizovat, ale spíš ho probrat z různých pohledů, rozebrat výsledky z rozhovorů s různými zainteresovanými osobami a lidem na Ministerstvu práce dodat podklady pro zavádění různých opatření na podporu snižování rozdílů v odměňování žen a mužů.

Sice mi vůbec nepřísluší danou publikaci hodnotit, ale přesto uvedu pár výhrad, které k ní mám. Zejména na začátku mi chybělo shrnutí dat o platech mužů a žen v Česku. Teprve později jsem zjistila, že podobný tým ve stejném roce uveřejnil samostatnou publikaci na toto téma a jí se chci určitě v nejbližší době taky prokousat.

Největší výhradu mám asi vůči důslednému používání českého přechylování, např. asistent/asistentka. Byly věty, ve kterých se tyto výrazy objevily vícekrát, a celé odstavce se kvůli tomu v podstatě nedali číst. Já chápu, že to do podobných publikací patří, ale věřím, že by se daly najít lepší formulace, které by se tomu záměrně vyhýbaly.

Jinak ale musím vyzdvihnout hlavně pozitiva. Dřív mě nenapadlo, jaký vliv může mít obyčejné zveřejnění statistik platů, a přitom jde o pěkné, genderově naprosto neutrální opatření. Také jsem netušila, jaká je u nás legislativa a jak smutné je její vymáhání.

Mile mě překvapily kapitoly o školství, vůbec jsem netušila, jak tam genderová nerovnost vypadá, a to jak ve středoškolském, tak hlavně vysokoškolském prostředí. Také téma veřejné správy a snaha udržet si muže vyššími osobními příplatky a prémiemi mě zaujala, dokonce mám ve svém okolí příklad, kde k něčemu podobnému asi došlo.

Za nejslabší považuji závěrečnou kapitolu o soukromé sféře, zdá se mi to tak široké téma, že se na pár stránkách vůbec nedalo pokrýt, navíc se promíchalo s násobnou diskriminací na trhu práce, takže jeho závěry jsou poněkud zamlžené.

Jsem ráda, že se autorky neomezily jen na neutrální zpracování dotazníků, ale že z nich odvodily i doporučení pro vládu jaká opatření přijmout. Jedním ze zásadních poznatků pro mě bylo, že spousta firem by si vlastně přála být genderově vyrovnaná, ale vlastně neví, jak na to, chybí metodiky a bonusy za jejich zavádění do praxe.

V závěrečném hodnocení nakonec dávám jen tři hvězdy a to hlavně z toho důvodu, že prokousat se těmi asi 150 stranami hutného textu bylo opravdu náročné, některé výsledky nebyly reprezentativní a text plný přechylování místy nečitelný. Laikům se kniha asi nedá doporučit, ale pro někoho, kdo se do hloubky o problematiku zajímá, je rozhodně výborným zdrojem informací o českém prostředí. Každá kapitola i celá kniha mají podrobné závěry, které by běžnému čtenáři mohly k pochopení problematiky úplně stačit.

Závěrečné hodnocení: