úterý 10. prosince 2019

Madeline Miller - Kirke

Milý čtenářský deníčku,

konečně jsem dočetla Kirke. Vychvalovaná do nebe, na Goodreads vítězem roku 2018, v Česku vydaná v rámci Velkého knižního čtvrtka a navíc zvolená jako kniha na listopad v Čtenářském klubu Martinusu. No a já jsem se u ní nudila tak, jako už u ničeho dlouho ne.

zdroj: goodreads.com

Začnou chválou, moc jí nebude. Jednoznačně si ji zaslouží obálka. Měděný lesk a drobné kvítky dokonale vystihují atmosféru, která ke starořeckým bájím patří. Také jazyk ve mě evokoval vzpomínky na slunečné dovolené na řeckých ostrovech a jistou pomalost, nebo možná spíš nadčasovost bohů.

Tam ale můj obdiv končí. Nuda nuda, šeď, šeď. Kirké, mocná čarodějka, měla působit víc lidsky. Ve světě plném intrik ovládaném bohy-muži získala svobodu a měla takovou moc, kterou nedokázaly překonat ani nejvyšší Olympané. Aspoň to slibují anotace roztroušené po internetu. Místo manifestu ženské moci se ale setkáváme s bezmocnou holkou, které pouze shoda náhod dopřeje "svobodu" ve vyhnanství na ztraceném ostrově uprostřed moře.

Žádná obdivuhodná hrdinka, ale jako obyčejná žena působí celkem sympaticky. Zato všechny ostatní postavy jsou k pláči. Mstiví bohové, uřvané děti, uvězněný Daidalos, čumáček Télemachos. Jediný, kdo stojí trochu za řeč je Odysseus a Penelopé, ale to mi v zalidněné čtyř set stránkové bichli přijde zoufale málo.

Kdysi jsem četla Penelopiádu, která vypráví příběh Odysea z pohledu Penelopé. Krátká, svižná a tehdy originální novela mě opravdu bavila a na rozdíl od Kirke jsem v ní viděla i tady slibovaný feministický aspekt. Asi i kvůli tomu se mi zdálo, že Kirke akorát znovu přežvýkává tisíckrát podaný příběh a nic nového k němu nepřináší (dobře, nového možná ano, ale rozhodně ne obdivuhodného). Navíc v řeckých bájích nenacházím žádné nové reálie, které často jinak nudný příběh umí pozvednout.

Mimochodem, hodně mě vytáčí český název románu Kirke, když český pravopis jména je s dlouhým "e" na konci. Neměli správný font nebo co? Tento tvar pak používají i v textu, opravdu nechápu, proč. Bohužel nemám knihu u sebe, takže nevím, jestli stejně zprznily třeba i Penelopé, ale nepřekvapilo by mě to. I když například Pasifaé si dlouhé "e" zasloužila. Télemachovi naopak jeho dlouhé "e" taky sebrali.

Dávám dvě hvězdičky. Nebyl to úplný odpad, pár jednotlivých epizod se mi docela líbilo, například závěrečný boj se Skyllou nebo porod Minotaura, ale rozhodně nikomu nedoporučuji, vůbec nechápu, proč tolik lidí vyloženě uchvátila.

Závěrečné hodnocení: 

Michal Kašpárek - Hry bez hranic

Milý čtenářský deníčku,

tuhle knížku mi nadšeně doporučovala sestra a to znamená, že ji nemůžu nečíst. Sice ve mně nevzbudila takové nadšení, ale rozhodně posloužila jako příjemná jednodenní jednohubka.

zdroj: goodreads.com

Hrdinou je mladý programátor v mém věku, který nemá rodinu ani přítelkyni, pracuje v úspěšném startupu a tak nějak netouží po ničem víc. Potkáváme ho ve chvíli, kdy ho několik nepovedených schůzek domluvených přes Tinder přesvědčí, že je potřeba se životem něco udělat. Píše se rok 2015, vrcholí uprchlická krize a tak se náš hrdina vydá na maďarsko-srbskou hranici pomáhat do uprchlického tábora.

Hlavní hrdina se chová velmi podobně jako Cityboy, hladový analytik z londýnské City. Nejede nadoraz, ale sex na jednu noc a různé drogy mu nejsou cizí. V životě jsem takového programátora nepotkala ani jsem o žádném neslyšela, ale dobře, možná existují. Rozhodně to ale není nějaký typický obrázek. Většina vývojářů, co znám, jsou v zásadě rodinné typy, rádi cestují a hrají společenské hry. Ale co o nich psát, že jo.

Naopak jistá vyhořelost, práce jen pár hodin denně a zbytek pracovní doby promarněný sledováním Internetu, to si celkem dovedu představit. Stejně tak závislost na nějaké obskurní počítačové hře. Dokonce i ten nápad jet si spravit chuť do uprchlického tábora mi nepřišel úplně mimo mísu.

Hlavní hrdina možná není typický programátor, ale v určitých ohledech vystihuje naší generaci docela trefně. Autor taky dobře popsal bězné aplikace jako Tinder nebo AirBnB a to, jak nám zjednodušily život. Z toho důvodu by se novela mohla stát jakousi fosílií, ke které by se lídé vraceli, kdyby chtěli číst něco dobově autentického. Ale obávám se, že k tomu nedojde, protože knize chybí nějaký normálnější hrdina nebo originální autorský styl.

Nakonec dávám tři hvězdičky. Zvažovala jsem čtyři, ale kniha, která cestu z Prahy do polské Poznaně popisuje vlakem přes Břeclav si je nezaslouží. Měl to být asi Bohumín, ale ani ten se mi nezdá úplně správný, spíš to měl vzít přes Berlín nebo Vratislav nebo možná letět. A taky programátor v C++ s pětiletou praxí by opravdu nešel na nějakou juniorskou pozici. Já ve stejném roce a s mnohem menším množstvím zkušeností šla na normální pozici vývojáře, žádný juniorský plat nehrozil.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 9. prosince 2019

Kazuo Ishiguro - Vybledlá krajina s kopci

Milý čtenářský deníčku,

musela jsem si spravit chuť, po příšerných Rozhovorech s přáteli jsem sáhla po prvotině Kazua Ishigury. Autora jsem poprvé zaznamenala už někdy v roce 2010, tedy dlouho před tím, než získal Nobelovu cenu a hned jsem si ho oblíbila. Ani jeho prvotina nezklamala.

zdroj: goodreads.com

Útlou knížečku s příběhem z poválečného Japonska napsal jako závěrečnou práci svého magisterského studia. Ihned upoutala nakladatele a posléze vyhrála i nějakou tu literární cenu. Říkala jsem si, že od ní nesmím čekat tolik, přeci jen je to jeho první román, ale Ishiguro se k psaní evidentně narodil a už jeho první kniha je dokonalá.

Hlavní hrdinka Ecuko reprezentuje generaci Ishigurových rodičů, kteří se na konci padesátých letech přestěhovali do Anglie. Zastupuje poválečnou mladou generaci, která se vyrovnává se změnou režimu, od vojensko-nacionalistického ke svobodnému. kapitalistickému. Autor většinu klíčových zvratů jen naznačí (sebevražda dcery, románek s americkým vojákem) a místo toho se soustředí na drobné události, které jsou ovlivněny těmi velkými. Tchán si například stěžuje na článek od bývalého spolužáka svého syna, ale čtenář se nikdy přesně nedozví, co se v něm píše.

Kouzlo nevyřčeného, japonská konverzační úspornost a naprostá neschopnost vytknout chybu druhému vypadá v ukecaném západním světě jako zjevení. A přece řekne vše podstatné, čtenář už z pár vět pozná, jak se Sačiko snaží nedat na sobě znát zoufalost své situace, jak se chce postarat sama o sebe a využít nabízené příležitosti. V jedné větě říká, že se její dcera musí přizpůsobit, v té další, že to všechno dělá hlavně pro ni. Tenhle vnitřní boj si umím velmi dobře představit.

Kniha se mi moc líbila, její jazyk, její délka, obsah příběhu, všechno do sebe dokonale zapadalo. Vlastně nevím, proč jí dávám jen čtyři hvězdičky, a ne pět. Asi jsem chtěla trochu víc od příběhové linie odehrávající se v sedmdesátých letech v Anglii, kdy hlavní hrdinku navštíví její dcera. Lépe rozpracovaný rozpor mezi dvěma následujícími generacemi, v čem je jiný a v čem naopak úplně stejný, ten mi tam trochu chyběl. Ale jinak dokonalost sama.

Závěrečné hodnocení:

středa 4. prosince 2019

Sally Rooneyová - Rozhovory s přáteli

Milý čtenářský deníčku,

další kniha, o které se na internetech docela mluvilo, dostala snad i nějaké národní ceny, ale mě naprosto minula. Ztráta času! Dočetla jsem jí jenom z toho důvodu, že jsem si jí koupila a zajímalo mě, jestli i druhá půlka bude stejně pitomá jako ta první.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdinka je bisexuální Frances, která udržuje kamarádský vztah se svou první láskou Bobbi a během knihy prožívá románek se starším, ženatým hercem. V obou se hrozně plácá, tak nějak neví, co chce, vypadá to, že si nepřeje svůj život někam posunout, nechává se po sobě stékat jednotlivé události a jediným cílem je nezbláznit se z toho. No, moc se jí to nedaří.

Absolutně nezajímaví hrdinové, kteří se baví o svých problémech, které sice nejsou úplně banální, ale rozhovory o nich ano. Láska ve všech kombinacích, vztah s rodiči, kariéra, tvůrčí úspěchy... spoustu podobných situací prožívám také, ale ani jednou jsem při čtení neměla pocit, že mému životu poskytují zrcadlo, které občas v knihách nacházím.

Jediná maličko zajímavější linka je nemoc hlavní hrdinky, která se začne projevovat v druhé polovině knihy. Jde o celkem běžnou gynekologickou patologii, která způsobuje velké bolesti a případně neplodnost. To, že o svém zdraví nechce hrdinka mluvit ani se svými nejbližšími, mi připadalo celkem trefné a byl to asi jediný okamžik, kdy jsem pro ní měla trochu pochopení.

Autorčin styl je celkem čtivý a kniha není dlouhá, jasné plus. Navíc popis života lidí z lepší společnosti mi připadal celkem uvěřitelný a jen s pomocí pár detailů vylíčený docela plasticky. Ale tady veškerá pozitiva končí, nedoporučuji absolutně nikomu, původně jsem chtěla dát ze slušnosti dvě hvězdičky, ale nakonec mi připadá, že si zaslouží sotva tu jednu.

Závěrečné hodnocení: 

Becky Chambersová - Dvě místa na slunci

Milý čtenářský deníčku,

já to nechápu. Tak skvělá sci-fi série a v knihovně je v pohodě dostupná hned po svém vydání v češtině. První díl jsem si koupila, ale vypadá to, že u dvou dalších už to vůbec nebude potřeba. A při tom by se měla líbit všem fandům space oper jako jsou Star Wars a Star Trek.

zdroj: goodreads.com

Děj v podstatě navazuje na předchozí díl, ve kterém musela být umělá inteligence vesmírné lodi Poutník obnovena do továrního nastavení místo aby se přesunula do na černo vyrobeného umělého těla a strávila zbytek života s milovaným technikem Jenkinsem. Resetovaná Lovelace si nic nepamatuje, ale i přes to ji přesunou do umělého těla, tím jí umožní odejít z lodi a místo ní nainstalují novou UI.

Program je zvyklý monitorovat celou loď přes spoustu kamer, být neustále připojený ke Spojce (v podstatě mezihvězdný Internet),plnit příkazy posádky a ochraňovat její život. V umělém těle se cítí hrozně omezený a bez smyslu existence. Polovina knihy je o tom, jak se s tím snaží vyrovnat a já opravdu ocenila, jak všechny příběhové zvraty a pohnutky hlavní hrdinky působí autenticky a uvěřitelně.

O Lovelace v umělém těle se stará technička Chilli a její příběh sledujeme na druhé polovině stránek. Byla stvořena jako živý robot do továrny na opravu šrotu, ale naprostou náhodou se jí povedlo utéct a našla útočiště v nedalekém vesmírném člunu, v kterém "žije" pouze umělá inteligence Sova, která od té chvíle Chilli vychovává a pomáhá jí s opravou lodi a útěkem z bezútěšné planety. Ani u této dějové linky jsem nezaznamenala žádné logické chyby a celý scénář se jevil velmi uvěřitelně.

Většinou mám u knížek se dvěma oddělenými dějovými liniemi problém, že mě jedna moc nebaví a při jejím čtení se akorát těším na další kapitolu s pokračováním oblíbenějšího příběhu. Tentokrát jsem takový pocit vůbec neměla a obě dějové linky mě moc bavily. Četlo se to jedním dechem a vztah lidí a umělé inteligence byl probrán ze všech možných i nemožných úhlů.

Dávám výjimečných pět hvězdiček! Samozřejmě netvrdím, že všichni budou tak nadšení jako já, například po nějaké slohově-umělecké stránce jde o naprosto průměrné dílo, ale pro mě je to jednoznačně dokonalé sci-fi s promyšleným světem a originálně pojatými myšlenkami. Nemůžu se dočkat posledního dílu!

Závěrečné hodnocení: 

Jan Němec - Dějiny světla

Milý čtenářský deníčku,

český knižní internet teď pořád mluví o Možnostech milostného románu, druhé knize Jana Němce. K té se chci dostat tento měsíc, protože jsme ji zvolili v Čtenářském klubu Martinusu, ale už v listopadu jsem si přečetla autorovu prvotinu Dějiny světla.

zdroj: goodreads.com

Román popisuje život Františka Drtikola, slavného českého fotografa, od jeho dětství až po třicátá léta. Zbytek života je nastíněn jen v krátké, závěrečné kapitole. Autor se drží známých faktů, domýšlí příběhy k jednotlivým slavným fotkám a zdá se mi, že celkem věrně vykreslil fotografovu povahu.

Drtikolův život je přirozeně rozdělen na různá období. Začíná dětstvím v Příbrami a líčením důlního naštěstí, při kterém zahynuli stovky horníků, pro mě asi nejsilnější část celé knihy. Pokračuje studiem, nejdříve stále v Příbrami a potom v Mnichově. Později popisuje složité začátky Drtikolovi kariéry v Praze, bavilo mě sledovat pomalou cestu k úspěchu, které se prolínala s nenaplněnou láskou k Elišce Jánské. Idylu přeruší válka, tam autor využil autentické dopisy, které už dříve vyšly v nějakém souboru.

Po válce začne hlavní hrdina inklinovat ke spiritismu, buddhismu a čtenář sleduje, jak ho unavuje jeho sláva, jak postupně mizí doba, do které se narodil, a jak se pomalu stahuje do sebe. Nedávno jsem navštívila Novou Paku známou svojí spiritistickou historií a teď jsem si exponáty z muzea mohla spojit i s nějakým lidským příběhem.

Autorův vybroušený styl posouvá román na vyšší příčku než patří jiné životopisné beletrii a i přes trochu náročnější obsah mě rozhodně bavil víc než podobné nedávno dočtené K otevřenému nebi. Spíš se podobal Skleněnému pokoji, ale bez pro mě iritujícího nesouladu se skutečnou historií. Ještě poznamenám, že je napsán v du-formě, ale to mi vůbec nevadilo, už jsem takové romány četla, třeba V žabím pyžamu od Toma Robbinse.

Dávám čtyři hvězdičky, k pěti mi chybí nějaký dechberoucí prvek, nápad, prostředí. Jinak ale jednoznačně doporučuji a těším se na jeho druhou knihu.

Závěrečné hodnocení: 

Martin Selner - Autismus & Chardonnay

Milý čtenářský deníčku,

knihy o různých psychických nemocech mě vždycky zajímaly a když v rámci Velkého knižního čtvrtka vyšel druhý díl Autismu & Chardonnay vzala jsem to jako příležitost zapátrat v knihovně po díle prvním. Překvapivě byl snadno dostupný a stala se z něj celkem příjemná jednohubka na dva večery.

zdroj: goodreads.com

Autor pracuje jako ošetřovatel/vychovatel v ústavu pro děti s poruchami autistického spektra. V krátkých textech zaznamenává drobné zážitky s dětmi, snaží se vysvětlit, proč ho práce i přes totální vyčerpání baví, a popsat všemožné reakce okolí na jeho svěřence.

Nejvíc mě zaujaly právě reakce ostatních lidí na autisty. Jak autor vnímá cizí pohledy v tramvaji, v bazénu nebo jak se chovají matky na dětském hřišti, když tam přijde se svojí skupinou. Autor si většinou moc nestěžuje, spíš se zamýšlí nad tím, jestli jeho děti vnímají, když se lidé raději přesunou do druhého vozu tramvaje nebo přímo vystoupí, než aby cestovali dalších pár stanic s nimi. Občas naopak pochybuje o vstřícných reakcích, jak moc jsou upřímné nebo jestli v nich převažuje spíš pokrytectví a snaha zachovat se podle společenské normy.

Celkově ale kniha vyzněla poněkud jednoduše, často se opakovaly stejné motivy nebo události. Vložené vtípky mi nepřipadaly nějak typicky autistické, často byly spíš naivně dětské. Druhý díl si nepřečtu, nemám pocit, že bych v něm našla něco nového. Jsem ráda, že podobné knihy vycházejí, nabízejí přístupný pohled do trochu jiného světa, ale já budu stále spíš preferovat romány, kde se o pocitech dětí i pečovatelů dozvím více a tak nějak osobněji.

Závěrečné hodnocení: