09/02/2024

J. M. Coetzee - Youth

Milý čtenářský deníčku,

o tuhle knížku jsem zakopla v jednom charitativním obchůdku v Anglii. Namátkou jsem ji otevřela zrovna na stránce, kde vypravěč líčí svojí práci programátora pro IBM v šedesátých letech a to mě tak zaujalo, že jsem si ji musela hned koupit (navíc jsem věděla, že autor patří mezi vyhlášené anglofonní autory 2. poloviny 20. století). I když nakonec byla o něčem docela jiném, stejně mě hodně bavila.

zdroj: goodreads.com

Citát: Dancing makes sense only when it is interpreted as something else, something that people prefer not to admit. That something else is the real thing: the dance is merely a cover. Inviting a girl to dance stands for inviting her to have intercourse; accepting the invitation stands for agreeing to have intercourse; and dancing is a miming and foreshadowing of intercourse. So obvious are the correspondences that he wonders why people bother with dancing at all. Why the dressing up, why the ritual motions; why the huge sham?

Nejlepší scéna: Špatně se mi vybírá, ale nejvíc mě asi bavily scény z práce, kdy dělá, co ho nebaví, není v tom nikterak dobrý, ale zároveň ho to pohodlně uživí. Připadalo mi, že programátora mohl tehdy dělat kdekdo.

Nejhorší scéna: Vadilo mi jeho chování k ženám, tak přezíravé, povýšené. Ale patřilo to k jeho charakteru a době, ve které žil.

Zajímavost o knize: Dnes bychom ji nazvali autofikcí, před dvaceti lety ale tahle nálepka ještě možná neexistovala.

Zajímavost o autorovi: V roce 2003 získal Nobelovu cenu.

Zásadní myšlenka: Mladistvé nadšení (a naivitu) nakonec vždycky vystřídá pragmatismus.

Něco pro mě nového: Detaily z programátorova života v šedesátých letech. Právě tehdy začali mezi programátory převládat muži.

Můj názor: Hlavní hrdina byl nesnesitelné hovádko, které si myslelo, že mu svět sám padne k nohám, protože přece jednou se ukáže, že je výjimečný umělec. Přesto narozdíl třeba od Věnováno Ráchel mi nelezl na nervy, bavilo mě číst o jeho životních peripetiích a se zájmem jsem sledovala, jak ho společnost pomalu formuje do škatulky "normálního člověka".

Myslím, že autor dobře zachytil tu ztrátu iluzí, únavu ze stereotypu a taky tu neodolatelnou chuť pohodlného živobytí. Zároveň, i když patří mezi "bílé muže", pořád jakožto přistěhovalec naráží na drobné překážky, kvůli kterým nemá šanci se prosadit mezi úzkou skupinkou společností uznávaných umělců.

Kniha je druhou ze čtyř z autobiografické série Scenes from Provincial Life (český překlad se mi najít nepovedlo). Rozhodně si chci přečíst i ty ostatní, zvlášť Chlapecvtí o dětství v Jihoafrické republice bude určitě zajímavé.

Podobné knihy: Věnováno Ráchel (Martin Amis), Sobota (Ian McEwan)

Hodnocení: 

27/01/2024

Milena Štráfeldová - Svetr ze zbytků

Milý čtenářský deníčku,

od Štráfeldové už jsem četla Guláš pro Masaryka a líbí se mi, jak dovede věrně převést historická fakta do poutavého příběhu. V tomto ohledu sbírka povídek Svetr ze zbytků rozhodně splnila očekávání.

zdroj: goodreads.com

Citát: Potrvá ještě hodně let, než tomu tehdejšímu máminu zoufalství sama porozumí. Ta její otázka: „A jaký smysl to asi má pro jeho maminku?“ se jí bude stále urputněji vracet, až bude mít sama děti. Bude ji strašit představa, že by se i její syn mohl někdy polít benzinem a zapálit… Ta strašlivá bolest! — To se přece nesmí stát!

Nejlepší povídka: Nejvíc mě zaujala povídka Na dvorku o slavné fotografce Soně Bullaty, které se po válce vrací z koncentračního tábora. Myslím, že je to osud, který by vydal na celý román.

Nejhorší povídka: Žádná mi nepřišla vyloženě špatné, ale určitě jich bude několik, které mě moc nezaujali, takže už si z nich nic nepamatuju. Třeba Marie (o cestě novinářky na Ukrajinu), Docela fajn den (o lékárnici, co píše knihu a trpí rakovinou) nebo Domácí štěstí (o holce, která i přes rodinné ústrky nakonec začala pracovat jako knihovnice a o své rodiče se starala do konce života).

Zásadní myšlenka: Život umí být krutý, ale nic netrvá věčně.

Něco pro mě nového: Kromě už zmíněné Soni Bullaty například příběh P. Bonfilia Wagnera, který obnovil klášter v Nových Hradech (i když podle životopisu sepsaného zde byl jeho osud trochu jiný).

Můj názor: Rozhodně mě víc bavily povídky, které vyprávěly příběh nějaké skutečné historické postavy. I většina ostatních mě bavila ve chvíli, kdy jsem je četla, a zdáli se mi dobře vypointované. Zároveň ale platí, že na tak krátkém prostoru nejsem schopná si s postavami vytvořit vztah, díky kterému by mi jejich osud utkvěl v hlavě déle než pár dní. A tak zapomenu i na tramvajáka, kterému pod kola vletěl malý kluk, chlapa, kterému se kvůli milence život rozpadl na kousky nebo knihovnici, která se vzepře estébákům a raději přijde o slušný byt, než aby znovu ztratila milovanou osobu.

Prostě skvělá, odpočinková literatura, ze které se člověk něco trochu dozví, ale zároveň nenaráží na nějaká kontroverzní témata, o kterých bych musela nějak hluboce přemýšlet. Prostě příjemné čtení, nic moc víc. Čtvrtou hvězdu dostává právě jen za svůj tak trochu vzdělávací rozměr.

Podobné knihy: Dlouhá trať (Viktorie Hanišová), Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku (Jiří Hájíček), Němci (Jakuba Katalpa)

Hodnocení: 


Éduard Louis - Jak se stát jiným

Milý čtenářský deníčku,

konečně jsem dočetla i poslední knížku od Éduarda Louise. A musím říct, že mi úplně přestal být sympatický.


zdroj: goodreads.com


Citát: V Paříži jsem chodil skoro pokaždé do stejného baru jménem Duplex, v úzké uličce trochu stranou od Ostatních, protože mi Didier, s nímž jsem se během těchto víkendů vídal odpoledne v kavárnách na Montparnassu, řekl, že je to bar pro intelektuály. Prostor byl špatně osvětlený, uvnitř se vznášel pach potu a piva, který místu dodával filmovou hloubku a atmosféru.

Nejlepší scéna: Když získá práci v divadle a někdo cizí ho poprvé osloví jménem, které by si tolik přál nosit, ale v občance má zatím stále zapsáno poněkud humpolácké Eddy. Přišlo mi, že to krásně ukazuje, jak i drobné banality mohou změnit vnímání sebe sama.

Nejhorší scéna: Když svojí kamarádce Eleně řekne, že odchází do Paříže a kvůli tomu se vzájemně odcizí. Vypadalo to, jako by si jejich přátelství vůbec nevážil.

Zásadní myšlenka: Pokud chci něčeho dosáhnout, musím bezohledně postupovat vzhůru a vydřít si to. Jiný cíl neexistuje.

Něco pro mě nového: Jak je Paříž odlišná od zbytku Francie.

Můj názor: Byla jsem strašně zvědavá, jak bude Eddyho život pokračovat. Jeho prvotina končila nadějně a myslím, že úplně všichni jejímu hrdinovi přáli, aby se vstupem na gymnázium skončila šikana a ústrky, kterým čelil v předchozích letech. Po dočtení Jak se stát jiným mám pocity skoro opačné.

Všechno se zlomí ve chvíli, kdy potká Didiera a vytyčí si jako jediný možný cíl studium na Sorbonně. V tu chvíli začne až nelidsky dřít, jeho vztahy působí vypočítavě a také se stává poněkud promiskuitním. Já nechci někoho odsoudit za to, že se moc snaží, že se nebojí pochválit, že to dobře zvládl, ale stejně mám pocit, že Louis to přehnal.

V popisované době by měl člověk prožít první lásku a naučit se vycházet s lidmi v kolektivu. Ale nic z toho Louise nezajímá a z románu to vypadá, že se mu to neděje ani jaksi mimochodem. Chtěl by sice mluvit za chudé masy, které trpí ve spodních patrech společnosti, ale myslím, že svým chováním se jim spíš odcizil.

Co se týká knihy, mohu jen ocenit jeho upřímnost a obratnost, s jakou balancuje mezi poutavým dějem a politickou agitací. Vše podtrhuje výborný překlad a celkově příjemné vydání, které se snaží zůstat v souladu s předchozími, mnohem tenčími, knihami autora.

Jsem opravdu zvědavá, jak se osobnost Éduarda Louise bude vyvíjet dál, jestli se z něj stane od reality odtržený intelektuál bez empatie nebo jestli se vrátí k civilnějšímu životu, přála bych mu, aby si našel partnera, se kterým by byl šťastný.

Podobné knihy: Skoncovat s Eddym B. (Éduard Louis)

Hodnocení: 

26/01/2024

Bianca Bellová - Transfer

Milý čtenářský deníčku,

knížky od Bellové většinou nehodnotím moc vysoko, ale rozhodně ve mně zanechávají nějakou stopu. Transferu se ani to bohužel nepovedlo.

zdroj: goodreads.com

Citát: Vokůrka pevně stiskl rty. Po chvíli řekl tiše: „To víš, že myslel. Říkal jsem si, že to zapomeneš, že jsi přece byla dítě a děti si nic nepamatujou. Že je to, jako by se nic nestalo.“

Nejlepší povídka: Hned ta první, kdy se hrdinka vrací do nenáviděné vesnice, kde vyrůstala. Její vztah s matkou mi přišel hodně dobře vylíčený.

Nejhorší povídka: Michael. Pokus o vyšetřování vztahů mezi učitelem a studentkami se mění ve frašku a vůbec hlavní hrdina se svou filozofií, že jediným cílem lidí je se množit, je odporný a za celou dobu není jeho názor nijak konfrontován.

Zajímavost o autorovi: Často se vymezuje proti feminismu, tak si říkám, že právě zmiňovanou povídkou Michael chtěla svůj postoj legitimizovat.

Zásadní myšlenka: Co trápí toho člověka čekajícího vedle mě na nástup do letadla?

Můj názor: Po pár měsících už musím pátrat hodně hluboko, abych si vybavila z krátké sbírky povídek aspoň něco. Nezůstal mi v hlavě jediný silný obraz, žádný hrdina se mi nedostal pod kůži.

Povídky jsou napsané čtivě, často využívají hovorový jazyk, vyvolávají pocit, že jde skutečně o takový vnitřní monolog, který člověk vede sám se sebou při dlouhém čekání v odletové hale. Jsem si jistá, že si své čtenáře najde, většině se bude i líbit, ale v hlavě nezůstane a v dlouhodobém měřítku to prostě byla ztráta času. Relativně zábavná, ale nijak přínosná. Myslím, že autorka to umí mnohem lépe. Myslím, že jde přesně o druh knihy, kterou by debutantovi nevydali, ale zavedená spisovatelka prodá tisíce výtisků.

Podobné knihy: Johana (kolektiv autorek), Křehká struna (Filip Staněk)

Hodnocení: 

Delphine de Vigan - Ani později, ani jinde

Milý čtenářský deníčku,

po delší době jsem opět sáhla po románu od Delphine de Vigan a jako obvykle mě autorka nezklamala.

zdroj: goodreads.com

Citát: Tentokrát prohrál on.
Miluje ženu, která nemiluje jeho. Možná neexistuje žádné krutější zjištění než tahle bezmoc? Možná není horší trápení, horší nemoc?
Ne, ví, že tak to není. Je to směšné. Je to nesmysl.
Nešťastná láska není nic víc ani nic míň než kalkul, který se zabodl v podbřišku. Ať už je velký jako zrnko písku, hrášek, kulička nebo golfový míček, krystalizace chemických látek vyvolává velkou bolest, snad i nesnesitelnou. Ale nakonec vždycky pomine.

Nejlepší scéna: Nadšeně jsem sledovala, když se do pracovního sporu vložila kolegyně z HR a začalo to vypadat, že se všechno v dobré obrátí, že stačilo jen vydržet. O to větší pak bylo následné zklamání.

Nejhorší scéna: Nejvíc jsem litovala hlavní hrdinku, když musí pobývat ve svojí kanceláři vedle pánských toalet. Větší ponížení snad ani není.

Zajímavost o knize: Ve francouzštině (i anglickém překladu) zní její název přibližně jako "Podzemní čas" a odkazuje k metru – podzemce. Ale chápu, že do češtiny se tohle přeložit nedalo.

Zajímavost o autorovi: Než se stala spisovatelkou, pracovala na podobné pozici jako hrdinka Ani později, ani jinde (manažerka ve výzkumné agentuře).

Zásadní myšlenka: Člověk ani neví jak a najednou je v takovém srabu, ze kterého se vlastními silami nemá šanci vyhrabat.

Něco pro mě nového: Atmosféra ve francouzské firmě, ze které vás sice nemůžou vyhodit, ale šikana nikomu nevadí.

Můj názor: Ač kniha sleduje osud dvou hrdinů, Mathilde a Thibaulta, ten druhý dostává mnohem méně prostoru a mě osobně ani moc nebavil. Oceňovala jsem jeho obětavou práci pro ty nejubožejší Pařížany, přála jsem mu, aby se na něj díky tomu usmálo štěstí, ale nijak výrazněji jsem se do něj nedokázala vcítit.

Naopak Mathilde jsem opravdu fandila a zároveň nechápala, jak se mohla nechat takhle zotročit. Je přece odbornice s dlouhou praxí, snadno by našla jinou práci, kde by si jí vážili a platem by si jistě také nepohoršila. Ale ona se místo toho chová ustrašeně a neodvažuje se cokoliv podniknout. V závěru nakonec sebere odvahu a poddá výpověď, ale ve světle předchozích událostí mi to přišlo spíš jako prohra než konečné osvobození.

Vigan píše úsporně, čtivě a neztrácí čas nějakými dlouhými popisy. Mikrosituace jednoho dne působí v jejím pojetí jako epické románové zvraty, čtenář se prostě nikdy nenudí. Každému ráda doporučím.

Podobné knihy: Něžná píseň (Leila Slimani), Pouta (Delphine de Vigan), Sobota (Ian McEwan)

Hodnocení:

27/12/2023

Julian Barnes - Historie světa v 10 1/2 kapitolách

Milý čtenářský deníčku,

po několika slabších titulech jsem si opět spravila chuť Barnesem. Myslím, že Historie světa v 10 1/2 kapitolách patří k jeho vrcholným dílům, kde dokonale kombinuje svůj esejistický styl s příběhem.

zdroj: goodreads.com

Citát: Důvěřivým pannám se říkalo, že láska je zemí zaslíbenou, archou, na níž dva mohou uniknout Potopě. Může to být archa, ale taková, na níž bují kanibalství; archa, jejímž kapitánem je nějaký potrhlý stařec s šedivým plnovousem, který vás zmlátí po hlavě klackem z goferového dřeva a každou chvíli by vás mohl hodit přes palubu.

Nejlepší kapitola: Strašně těžko se mi vybírá, ale mezi ty nejlepší určitě řadím tu o Voru Medúzy, o únosu výletní lodi teroristy nebo o hledání Noemovi archy dvěma dámami z 19. století (navazující příběh ze současnosti už mě tolik nebavil).

Nejhorší kapitola: Asi kapitola o trosečnici. Dívka, která tuší zkázu světa, snaží se uniknout, ale možná si to celé jen představuje v hlavě. Úplně si nejsem jistá, co jsem si z toho měla vzít, kromě tradičního upozornění na nespolehlivost paměti a vnímání světa.

Zajímavost o knize: Jde o první Barnesovu knihu přeloženou do češtiny (v roce 1994, pět let po jejím vydání v Británii)

Zásadní myšlenka: Historie neplyne podle vzorce, ale zcela nahodile. Skutečné události se stávají legendami a smyšlené příběhy se propisují do dějin.

Něco pro mě nového: Pozadí vzniku obrazu Vor Medúzy.

Můj názor: Myslím, že Historie světa je Barnesovo mistrovské dílo. Trochu lituji, že nemělo žádný souvislý děj, jen vzájemně propletené povídky. Kromě dějových detailů ale spojuje všechny touha poznat historii, nahlédnout ji z různých stran a snad najít něco, co dokazuje, že nežijeme zbytečně.

Neříkám, že se mi líbily všechny příběhy, například půltá kapitola o lásce mě vyloženě zklamala, myslím, že téma umí Barnes pojmout mnohem lépe. Vlastně mi z ní vůbec nic neutkvělo. Taky poslední povídka o nebi, ve kterém je úplně každý, se mě nijak výrazně nedotkla a nejsem si jistá, co jí chtěl autor sdělit. Myslím, že Barnesovi obecně jdou spíš reálné příběhy než tyhle úkroky do fantastiky.

Ale jinak autor na malém prostoru načrtnul úžasné charaktery, které sice na první pohled působí šablonovitě (panička, která jede hledat Noemovu Archu, arogantní herec, oportunistický profesor...), ale jak se příběh rozvíjí, tak i oni dostávají lidštější tvář.

Kromě toho oceňuji, že autor našel v historii spoustu skutečných příběhů, které propojil tak, aby vynikly jinak snadno přehlédnutelné detaily. Netušila jsem, že před válkou mezi Evropou a Atlantikem plula loď s židovskými uprchlíky a všechny státy je odmítaly přijmout. Soudní případ červotoči versus vesničani nebo únos lodi teroristy zase svědčí o jeho umu fabulace na základě pár historických faktů.

Jak už jsem řekla, kniha se mi líbila moc. Určitě není pro každého, ale ten, kdo má rád Barnesův styl, ve kterém se proplétá esej s příběhy, bude nadšený.

Podobné knihy: Roviny života, Flaubertův papoušek (Julian Barnes), Ostrov (Bianca Bellová)

Hodnocení: 

23/12/2023

Zuzana Kultánová - Zpíváš jako bys plakala

Milý čtenářský deníčku,

proč jsem tuhle knihu četla? O čem vlastně byla? Už si skoro nevzpomínám, jen vím, že mě zoufale nebavila.

zdroj: goodreads.com

Můj názor: Když si teď přečtu anotaci, vybaví se mi divná hrdinka, která neví, co se sebou, nikam se nevyvíjí a pálí ji dobré bydlo. Její vztah se starším profesorem mi připadal úplně divný a její posedlost ho pak po několika letech najít vyloženě nelogická.

Myslím, že jsem si knihu vybrala kvůli zmínce v anotaci, že odkrývá i odvrácenou stranu mateřství. Ale vlastně si nepamatuju, že by zmínila cokoliv, co by se mě nějak dotklo. Vybavuju si hlavně to, že žije v anonymní novostavbě a s ostatními bohatými matkami si nerozumí.

Nevím, co bych na knize pochválila, možná i ta jedna hvězdička je trochu moc.

Podobné knihy: Srdce Evropy (Pavla Horáková), Ve skříni (Tereza Semotamová)

Hodnocení: