pondělí 22. července 2019

Sofi Oksanen - Baby Jane

Milý čtenářský deníčku,

kdysi jsem četla autorčiny Stalinovy krávy, které se mi moc líbily, ale moc už si z nich nepamatuju, jen to, jak hlavní hrdinka řeší, které jídlo může a které ne. Na Baby Jane jsem se proto docela těšila, i když jsem si jí nevybrala přímo kvůli autorce, ale pro její téma. V poslední době jsem četla pár knížek o gayích a zjistila jsem, že o lesbách je jich mnohem méně a tak jsem chtěla aspoň něco z toho mála prozkoumat.

zdroj: goodreads.com

V krátké novele vystupují dvě mladé, ale dospělé ženy, které spolu nějakou dobu chodí. Obě trpí depresemi, ale každá úplně jinak. Vypravěčce její nemoc občas nedovolí vstát z postele, nemůže kvůli tomu chodit do práce a má sklony k alkoholu a drogám, ale jinak je v zásadě normálně. Piki trpí úzkostmi z lidí. Není schopná přes den opustit svůj byt a ani v noci se sama nikdy nevydá jinam než do oblíbeného baru.

Kniha je líčením vztahu dvou psychicky nemocných lidí, kteří žijí na spodních příčkách společenského žebříčku. Jejich orientace dává autorce do rukou zajímavé reálie, ale řekla bych, že to hlavní jsou jejich deprese a neschopnost se z nich dostat.

Hledala jsem spíš knížku o "normálních" lesbách, které žijí ve většinové společnosti, takže ve výsledku mě téma zas tak moc neoslovilo. Na druhou stranu mám ráda knihy s psychicky nemocnými hrdiny, takže nakonec se mi kniha do vkusu celkem trefila.

Knížka je tak krátká, že ke spádu děje nemůžu mít žádné výhrady, navíc na jeho konci čeká čtenáře dobrá pointa. Charaktery mi přišly uvěřitelné, ale zároveň nesympatické. Podivný vztah Piki a její bývalky Bossy mi přišel zvláštní až nepochopitelný, ale vlastně stále docela uvěřitelný. Paradox, který nejsem schopna vysvětlit.

Nakonec jsem dala tři hvězdičky. Možná by si Baby Jane zasloužila čtyři, ale ty jí nakonec nedám čistě z osobních důvodů. Nedokázala jsem hrdinkám porozumět, ztotožnit se s nimi. Pro mě je to problém, ale někomu jinému by to vůbec vadit nemuselo, jeho hodnocení by mohlo být mnohem vyšší a já bych ho vůbec neměla důvod zpochybňovat.

Závěrečné hodnocení:

pondělí 15. července 2019

Yuval Noah Harari - Sapiens

Milý čtenářský deníčku,

mojí sestře se tahle kniha hrozně líbila a spoustu lidí, včetně nás, ji od ní dostalo k Vánocům. Teď jsem se k ní konečně dostala a musím říct, že rozhodně nezklamala.


zdroj: kosmas.cz

Autor je profesorem historie na universitě v Jeruzalémě. Nesoustředí se na konkrétní dějinou epochu jako většina jeho kolegů, ale snaží se odpovídat na obecné otázky jako "proč je člověk nejúspěšnější živočišný druh?", "jaký je vztah mezi biologií a historií?", "má lidský vývoj určitý směr?" nebo "jsou lidé čím dál šťastnější?". Na všechny tyto otázky odpovídá v knize Sapiens a to velmi čtivým, široce přístupným způsobem.

Asi nejvíc se mi líbila úvodní část o tzv. kognitivní a následně o zemědělské revoluci. Člověk často slyší různé názory na život, zdraví a stravu v pravěku, které mají spíš charakter znalostí z animovaných pohádek pro děti, takže je osvěžující o této době číst text napsaný odborníkem. Jeho závěry mi dávaly smysl a věřím jim.

Střední část o imaginárním řádu mě moc nebavila, jeho myšlenkový konstrukt nebyl tak přesný jako v předchozích kapitolách a často jsem měla pocit, že používá jen fakta, která mu sedí do jeho obrázku a vynechává jiná, která ho narušují. Asi nejméně propracovaná mi přišla část o tom, proč žijeme v partiarchátu. Nemám nic proti jeho závěru, že sice není jasné proč, ale muži měli v historii nějakou skupinu dovedností, které byly klíčové pro získání a upevnění vedoucího postavení ve společnosti, takže ženy v ní v celé historii neměly významější roli. Chybí mi ale příklady aspoň částečně matriarchálních kmenů (a jsou/byly takové) případně popis postavení těch několika málo významných žen jako byla Kleopatra. Ale chápu, že se autor nemusí věnovat všemu a tohle téma mu prostě není tak blízké jako jiná v knize.

Pozdější kapitoly byly opět zajímavé. Líbila se mi úvaha, že všichni jsme výsledky působení impérií na našem území a jen díky nim máme kulturu jakou máme, Harari jim přikládá mnohem větší důležitost než národu, který je ale dnes mnohem populárnější. Také myšlenka, že liberalismus a kapitalismus jsou vlasně nové formy náboženství, mi přijde pravdivá a leccos vysvětlující. Naopak závěrečná hrozba lidmi, kteří neumírají na nemoci a nebezpečně si hrají z genetikou mi přišla až příliš zastrašující a jeho navazující knihu Homo deus, která nastíněný problém dál rozebírá, určitě číst nebudu. Myslím, že se v ní víc ukazuje jeho vegansko-buddhistický pohled na svět než nějaká odbornost.

Hlavní myšlenkou knihy pro mě zůstává vývoj štěstí v historii lidstva. Krátkodobý užitek ze zemědělství způsobil, že jsme sebe a zvířata na tisíciletí uvrhli do otrocké dřiny na polích a zvýšili nebezpečí infekčních chorob. Průmyslová revoluce a kapitalismus tyto podmínky pro mnoho lidí ještě zhoršily a teprve v posledních desetiletích si můžeme říct, že opět žijeme relativně pohodový život. Přijde mi to pravdivé a znepokující, budu o tom dál přemýšlet.

Závěrečné hodnocení: 

středa 10. července 2019

Ayobami Adebayová - Zůstaň se mnou

Milý čtenářský deníčku,

nejsem si jistá, jak se ke mně dostalo doporučení na tuhle knihu, ale když byla v akci na Alzovi, hned jsem si ji koupila. Peněz rozhodně nelituji. konečná pointa sice moc nedávala smysl, ale jinak jde o skvělý román z neobvyklého prostředí Nigérie.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdinka Yejide ani čtyři roky od sňatku neotěhotněla a její manželství se kvůli tomu začíná rozpadat. Kniha úžasně líčí její pocity z nenaplněného mateřství i prožívání pozdějšího neštěstí. Navíc se odehrává v Nigérii osmdesátých let, kde život stále ovlivňují zvyklosti dávných předků a mnohoženství je naprosto běžnou záležitostí.

K příběhu mám několik výtek. Yejide i její manžel Akin jsou velmi pokrokoví, mají vysokou školu a dostatek peněz. Proč nevyužili možnosti umělého oplodnění? Po dohledání historických podrobností uznávám, že tento obor se tou dobou teprve pomalu rozvíjel na Západě, takže v Nigérii asi vůbec nebyl dostupný. Pozdější dějové twisty tím už ale omluvit nejdou. Prostě si neumím představit, že by dospělá, vzdělaná žena nevěděla, jak vlastně sex probíhá. Autorka měla zůstat u obyčejné neplodnosti a ne do toho tahat impotenci.

Pokud si ale odmyslím tento dějový nesmysl, zbytek knihy se mi líbil. Postupné odhalování skutečností dobře udržuje napětí. Autorka líčí společnost v Nigérii plnou nezvyklých pravidel a předsudků, že mi chvílemi přišlo, že popisuje vymyšlenou sci-fi společnost a nikoliv nedávnou realitu jednoho z nejlidnatějších států světa.

Nejvíc ale oceňuji věrný popis pocitů matky ve chvíli, kdy po dítěti touží a bohužel i když o něj později přijde. Dohromady s reakcí okolí a zvláštní zápletkou autorka vytvořila výborný román přístupný širokému publiku.

Závěrečné hodnocení: 

Petra Dvořáková - Dědina

Milý čtenářský deníčku,

konečně jsem se dostala k poslední knize mé oblíbené autorky Petry Dvořákové. Líčení vysočinské vesnice pro mě má o to větší význam, že jsem se přivdala do rodiny, která z tohoto kraje částečně pochází. Právě proto budu k Dědině trochu kritická.

zdroj: goodreads.com

Kniha se skládá z několika povídek, jedna je tedy kvůli rozsahu spíš novela, které se všechny odehrávají ve stejné vesnici, takže se v nich prolínají i jednotlivé charaktery. Celkový obraz "dědiny" je velmi neutěšený. Lidé sice nejsou vyloženě chudí, ale život tu není lehký, ideály různých generací způsobují ostré rodinné střety a každý si vidí do talíře, žádná ostuda se tu neutají.

Text není dobově určen, ale působil na mě jako by se odehrával spíš před dvaceti lety než dnes. Chybí zmínky o Internetu, ale zase mobilní telefony už jsou rozšířené tak, že ani staří už nemají pevnou linku, takže kdo ví, o jaké době chtěla autorka mluvit.

To přesné časové určení je pro mě důležité proto, že se tam mluví o navrácených polích, jejich obdělávání a závisti sousedů. Tchyně říká, že to možná vyvolávalo vášně v devadesátých letech, ale dnes už je s tím každý srovnaný.

Asi nejvíc se mi líbily kratší povídky o řezníkovi a o rodině, která musí pečovat o své staříky. V první se řeší sezónní práce a k ní různé melouchy plus nevěra, což jsou všechno problémy, které se neomezují jen na zapadlé vesnice, ale v podobném rozestavení hrají asi všechny rodiny s nízkými příjmy napříč republikou. Mě se to sice netýká, ale přibližuje mi to skupinu obyvatel, se kterými se běžně nepotkávám. Naopak problém péče o staříky a následně o dědictví po nich je něco, co musí řešit snad každý a Dvořáková naprosto přesně vystihla typické role, do kterých se v této situaci pasujeme.

V souvislosti s knihou čtenáři často zmiňují jazyk. Autorka se rozhodla použít místní nářečí tak, jak si ho z dětství pamatuje. Líbilo se mi, jak odlišila mluvu starší generace, která se hlavně kvůli koncovkám blížila víc moravskému nářečí, a mladší generace, která sice používá některá nezvyklá slova nebo jejich tvary, ale obecně se gramatikou blíží mnohem víc Pražákům než Brňanům. V žádné variantě mě ale zvolený jazyk nerušil, naopak jsem si ho užívala a ptala jsem se tchyně, která slova ona zná a která už by rozhodně nepoužila. Mimochodem z toho vyplynulo, že Dvořákové "dědina" se musela vyskytovat blíž k Moravě, protože třeba slovo "voprndovat" tchyně vůbec neznala, ale třeba citýrovat občas sama někdy použije. Zaujal mě taky výraz "chcanda" pro holku, o kterém jsem se dozvěděla, že rozhodně není běžným označením, ale má spíš pejorativní zabarvení.

Mrzelo mě, že spisovatelka vylíčila vesnický život hrozně negativně, protože takový prostě není. Když už se konala nějaká místní tancovačka, byl z toho většinou nějaký průšvih, když se soutěžilo o nejkrásnější vesnici, byla z toho akorát buzerace od radnice. Žádná radost s úspěchu, z dětí, dobré úrody nebo já nevím čeho. To je hlavní důvod, proč dávám jen čtyři hvězdičky, jinak je ale kniha skvělá a můžu doporučit všem, kterým nebude vadit nářečí.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 9. července 2019

Gavin Extence - Potíže s empatií

Milý čtenářský deníčku,

Potíže s empatií mě zaujaly na loňské Noci literatury. Velká písmena a tlusté stránky způsobily, že kniha průměrného rozsahu nabobtnala do bichle, kterou jsem si schválně nechávala na prázdniny. Nakonec sice trochu zklamala, ale jako letní oddechovka stačila.

zdroj: goodreads.com

Mladý úspěšný analytik z londýnské City bere pár milionů liber ročně a chová se přesně tak, jak by sis, deníčku, představoval. Čáru přes pohodový život mu udělá objev zhoubného nádoru na mozku. Léčba se může pokusit nádor zpomalit a pytel prášků zabrání nejotravnějším symptomům v terorizování nemocného. Stejně ale není naděje na víc než rok, spíš ale jen půl roku, života.

Není to tak dlouho, co jsem četla knížku Cityboy, kterou napsal bývalý zaměstnanec City, velmi podobný Gabrielovi, našemu hrdinovi. Jeho svět je plný peněz, drog a sexu, ale on nakonec vyhoří, změní se a napíše knihu. K podobnému příběhu Gavin Extence potřeboval nádor a nepravděpodobný vliv na myšlení hlavní postavy, která najednou začne pociťovat nekontrolovatelné návaly citů.

Navíc jeho City je mnohem uhlazenější. Většina kolegů jsou kariérističtí šovinisté, drogy rozhodně nejsou tabu a mít svojí oblíbenou placenou společnici není ostuda, ale oproti Cityboyovi všechno zůstává v mezích, které nikoho nebudou šokovat.

Příběh autor asi okopíroval z nějaké červené knihovny. Což znamená, že je čtivý, zábavný, ale v zásadě ničím nepřekvapí. Atraktivní prostředí, do kterého ho zasadil, může být zajímavé pro někoho, kdo o něm nic neví, ale nemyslím si, že je popsáno úplně otevřeně. Autor sám ho pozoroval spíš ze strany hnutí Occupy London a možná si říkal, že pokud by ho popsal tak jako v Cityboyovi, jeho čtenáři by mu nevěřili a obvinili by ho s přílišné jednostrannosti.

Dávám tři hvězdičky. Kniha neurazí, ale ani neobohatí. Její hrdinové mě příliš neoslovili, zdáli se mi dost ploší, ale na druhou stranu aspoň neměli žádný nesmyslný vnitřní rozpor.

Závěrečné hodnocení: 

Louis De Bernières - Prach, který se snáší ze snů

Milý čtenářský deníčku,

už dávno jsem četla Ptáky bez křídel a Mandolínu kapitána Corelliho, a tehdy jsem se do Bernièrese zamilovala. Četla jsem od něj snad všechno, co v češtině vyšlo. Neunikl mi ani poslední přeložený román Prach, který se snáší ze snů, ale musím konstatovat, že jde o jedno z jeho slabších děl.

zdroj: goodreads.com

Myslím, že hlavním problémem je zvolené téma. Osudy vyšší střední třídy v Anglii kolem první světové války zpracovalo už tolik autorů a vzniklo o nich tolik filmů a seriálů, že nemůžou ničím moc překvapit. Na druhou stranu je fakt, že já jsem jich zas tolik neviděla a třeba linka o dcerách, které pomáhají ve vojenských nemocnicích pro mě byla zcela nová.

Děj se točí především okolo nejstarší dcery Rosie, která už od deseti let miluje sousedovic syna Ashe. Láska je opětována, rodiny jsou jí nakloněny, ale přijde válka a Ash hned na jejím začátku zemře. Zbytek knihy se Rosie snaží vyrovnat s jeho ztrátou (moc jí to nejde) a pro zpestření je tu spousta dalších postav, které dokreslují skoro kompletní obrázek tehdejší doby, přinejmenším z pohledu bohatých.

Dojde ke spoustě událostí, smrt střídá svatbu, navazují se nekonvenční vztahy, ale všechno plyne tak nějak bez většího napětí nebo krize. Celé to na mě působilo tak miloučce, ideální letní čtení, které sice není úplně hloupé, ale žádné hlubší poselství nenabízí. Navíc stejně jako pohádka, i tady vše nakonec dobře dopadne a hrdinové budou žít šťastně až do smrti.

Četla jsem jako e-knihu a nakladatel má obrovský černý puntík za to, že přímo nelinkoval odkazy na překlad francouzských pasáží. Já si totiž ani nevšimla, že na konci je slovníček a tak jsem prostě předpokládala, že se s jejich překladem nikdo neobtěžoval (tak to asi bylo i v originále?).

Dávám čtyři hvězdičky, protože mě kniha bavila, příběh byl sice plný událostí, ale dohromady to nepůsobilo jako přeplácaná telenovela. Rozhodně si přečtu i pokračování, i když bohužel není přeložené do češtiny a nakladatel se k tomu ani nechystá (ptala jsem se).

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 8. července 2019

Richard Flanagan - Úzká cesta na daleký sever

Milý čtenářský deníčku,

tuhle knihu jsem měla na seznamu už docela dlouho, ale moc se mi do ní nechtělo. Má skoro pět set stran, navíc v edici Světové knihovny Odeon, která má ten text menším hustým písmem. Prvním překvapením bylo právě větší řádkování v novější verzi edice, takže tolik stran už nevypadalo tak děsivě. Hlavně ale obsah byl skvělý, právem si zaslouží Bookerovu cenu, a i díky dostatku času na dovolené jsem ho přelouskala velmi rychle.

Zdroj: goodreads.com

Anotace hlásá příběh z Železnice smrti, kterou stavěli (nejen) zajatci japonské armády mezi Siamem (Thajskem) a Barmou. Slibně zní už to, že nepůjde jen o příběh z války, ale i vyrovnání se s touto zkušeností. Nakonec jsem tam ale našla něco úplně jiného. Hlavního hrdinu Dorriga víc poznamená románek s tetou, který prožil těsně před odjezdem na frontu, než práce v nelidských podmínkách thajské džungle.

Děj není vyprávěn lineárně a přechody mezi různými událostmi v minulosti jsou často trochu nezřetelné. Přesto zůstává přehledný a dobře se čte. Každá situace má nějaký příběh, který často slouží k vylíčení pocitu, ale nikdy nesklouzne k nudnému nimrání v duši hlavní postavy.

Jak už jsem řekla, nejzásadnější pro mě byl románek mezi Dorrigem a jeho tetou Amy. Oba jsou dospělí, oba mají stálé partnery. A přes to se naprosto bezhlavě zamilují. Později vyjdou najevo nějaké racionální skutečnosti, proč by k tomu mělo dojít, aspoň z Amyiny strany, ale to už pro mě nebylo podstatné. Stejně jako Na Chesilské pláži i tady mám pocit, že autor-muž hledá omluvu pro ženskou postavu, jakoby muži nevěřili, že i žena je schopna naprosto iracionální lásky a selhání v ní.

Stále mám pocit, že se mi nedaří zachytit, proč se mi tenhle román tak líbil. Uvěřitelné postavy, skvělý příběh, výborná pointa, zajímavé prostředí. Prostě má všechno. Zní to jako klišé, ale není, tenhle román je prostě výjimečný.

Závěrečné hodnocení: