19/05/2022

Karin Lednická - Šikmý kostel 2

Milý čtenářský deníčku,

na druhý díl Šikmého kostela jsem se zrovna dvakrát netěšila, už ten první mi přišel až moc přímočarý, navíc do druhého dílu spadlo období druhé světové války, které mě už moc nebaví. O to víc mě překvapilo, jak rychle jsem se začetla a nemohla jsem se odtrhnout.

zdroj: goodreads.com


Nejlepší scéna: Henrikův pobyt v Osvětimi i pozdější odvlečení celé rodiny do pracovního tábora.

Nejhorší scéna: Halčina výprava s kamarádkou k večernímu táboráku, kde sovětští vojáci oslavovali vítězství. Jak mohla být tak zoufale naivní?

Zásadní myšlenka: Česko-polské vztahy v oblasti Těšínska byly hodně napjaté a dohromady s německým nacismem nepřehledně zamotané. Kde končí konformita a začíná kolaborace?

Něco pro mě nového: Spousta nejen těšínských Poláků obdivovala Hitlera, věřila jeho myšlenkám a oslavovala začlenění Těšínska do polského státu.

Můj názor: Překvapivě rychle jsem se začetla, vzpomněla jsem si na hrdiny z předchozího dílu a s potěšením jsem sledovala jejich další osudy. Postavy mi přišly méně papírové než v prvním díle a historické kulisy plné překvapivých událostí.

Autorka překonala moje očekávání, která pravda nebyla vysoká. Stále je mojí motivací ke čtení hlavně dozvědět se o tom, jak se v pro mě exotickém koutku naší republiky žilo. Postavy jsou sice zajímavější, ale stále jsou to jen loutky na obrovském těšínském jevišti, kterými autorka manipuluje tak, aby co nejlépe ilustrovali tehdejší společnost. Žádná vztahová dramata, vývoj postav nebo propracovanou psychologii nemá cenu hledat. Ale i bez nich kniha funguje skvěle.

Podobné knihy: Šikmý kostel (Karin Lednická), K otevřenému nebi (Antonio G. Iturbe), Prach, který se snáší ze snů & So much life left over (Louis De Bernières)

Hodnocení: 

06/05/2022

Máirtin Ó Cadhain - Hřbitovní hlína

Milý čtenářský deníčku,

Hřbitovní hlína vznikla už v roce 1949, ale protože originál je v irštině, navíc ještě v místním dialektu, dlouho trvalo, než ji překladatelé objevili pro zbytek světa. Rozhodně se jedná o zajímavé, moderní dílo, ale za mě by klidně mohlo být tak o polovinu kratší.

zdroj: goodreads.com

Citát: Já puknu, já puknu, puknu.

Nejlepší scéna: Příchod druhého nebožtíka na hřbitov (už nevím, kdo jím byl), který přinesl čerstvé zprávy shora.

Nejhorší scéna: Příchod Zrzavého Toma (aspoň myslím, že to byl on), který na všechno odpovídal, že by to mohlo být tak i tak a kdo může říct, že jinak.

Zajímavost o knize: Organizace podporující překlady z irštiny si dala za cíl do několika let zajistit překlad Hřbitovní hlíny do dvaceti jazyků.

Zajímavost o autorovi: Za aktivity v separatistickém hnutí byl vězněn. Prostředí od světa odříznutého lágru byl hlavní inspirací pro knihu.

Zásadní myšlenka: Lidé se i po smrti budou handrkovat o blbosti.

Něco pro mě nového: Obsáhlý poznámkový aparát od překladatele mě seznámil se spoustou neznámých irských reálií. Utkvěly mi různě drahé hřbitovní pozemky, svatojánská knížka, cyklovýpravy na irský fotbal do Dublinu a také celkem rozšířené pozitivní vnímání Hitlera, protože bojoval proti nenáviděné Anglii.

Můj názor: Kniha je satirou na společenské poměry v polovině 20. století v Irsku. Zobrazuje venkov nikoliv jako idylickou krajinu strážící národní tradice, jak se ho snažili líčit obrozenci, ale jako místo, kde se odehrávají ty nejsměšnější žabomyší války, lidé nevědí, co se děje ve světě a většina jich nedohlédne dál než sousedovi do talíře.

Měla jsem problém si v ní najít cokoliv, co by nějak mluvilo k současnosti, jakýmkoliv způsobem reflektovalo současnou společnost. Hlavní hrdinka je hádavá ženská a její příběh není tak zajímavý, abych udržela pozornost celých 300 stran. Jako neříkám, kniha se nečtě špatně, ze začátku mě bavil její jedinečný styl a určité opakování motivů jako v opulentní symfonii. Ale posledních 50 stránek už jsem spíš jen prolistovala, pečlivě jsem si přečetla výklad překladatele, ocenila jsem kulturní hodnotu knihy, ale rozhodně nemám potřebu se k ní vracet.

Podobné knihy: Lincoln v bardu (George Saunders), Kniha o hřbitově (Daniela Kapitáňová)

Hodnocení: 

02/05/2022

Éduard Louis - Skoncovat s Eddym B.

Milý čtenářský deníčku,

o téhle knížce jsem slyšela z mnoha míst. Zmínili ji v Chapadlech murmuru i Liberatuře, moje sestra ji vychválila. A teď jsem ji konečně přečetla i já. Zážitek nemusí být pozitivní, ale rozhodně je silný.

zdroj: goodreads.com

Citát: Na dětství nemám jedinou šťastnou vzpomínku. Tím nechci říct, že jsem během těch let nikdy nezakusil pocit štěstí nebo radosti. Utrpení je zkrátka totalitní: vše, co se vymyká jeho záběru, vymaže.

Nejlepší scéna: Scéna z školní chodby, kde se Eddy snaží schovat, ale stejně ho najdou. Znovu a stále a v čase je to spíš horší než lepší. Zároveň jde o jakousi kotvu, ke které se vypravěč neustále vrací.

Nejhorší scéna: Už navždycky před sebou uvidim zahradní kůlnu, kde parta desetiletých (a jeden patnáctiletý) kluků dělá něco, co by v tomhle věku ještě rozhodně neměla.

Zajímavost o knize: Jedná se o autobiografii. Nepovedlo se mi ověřit, jestli všechno, co autor popisuje, se mu skutečně stalo, ale předpokládám, že ano.

Zajímavost o autorovi: Narodil se v roce 1992 ve Francii. Ne někdy v padesátých letech nebo v nějaké zemi na okraji civilizovaného světa. Neuvěřitelné.

Zásadní myšlenka: Na dětství nemám jedinou šťastnou vzpomínku...

Můj názor: Román jsem vdechla během jediného dne, prostě se nedalo odtrhnout. Scény z něj jsou šíleně brutální a já pořád doufala, že se dočtu k místu, kdy se hrdinova situace konečně zlepší.

Když pominu naprosto dechberoucí obsah, kniha vyniká i svou formou. Nejsem si úplně jistá, jak se to autorovi podařilo, jak moc o tom musel přemýšlet a do jaké míry pro něj tento způsob vyjádření vyplynul tak nějak přirozeně. Louis sice vypráví svůj příběh víceméně chronologicky, ale zároveň neustále dělá nečekané skoky v čase a čtenář si není úplně jistý, kdy se co odehrává, dokud se mu jen tak mimochodem nedostane zmínky o věku nebo nějaké události, která už se stala nebo naopak teprve proběhne.

Zdá se mi, že se tím autorovi povedlo propojit tématicky podobné zažitky napříč jeho dětstvím a z těch opakujících se vrstev pak na člověka padá o to větší hrůza.

Nedávám pět hvězdiček, protože nemám potřebu se k této knize vracet, nemám pocit, že by skrývala něco navíc, než co je v ní explicitně popsáno. Rozhodně bych nechtěla, aby žila v knihovně u mě doma, měla bych pocit, že se o ni ostatní umažou. Navíc mi chybí v podstatě cokoliv, čím bych ji vztáhla nějak k sobě. Bylo zajímavé ji pozorovat, ale nejsem si jistá, jestli si z ní můžu vzít něco pro sebe osobně.

Podobné knihy: Podzemní železnice (Colson Whitehaead), Mlíkař (Anna Burnsová)

Hodnocení: 

14/04/2022

Jón Kalman Stefánsson - Letní světlo, a pak přijde noc

Milý čtenářský deníčku,

před časem vyšla reedice téhle dlouho nedostupné knihy a na Instagramu kolem toho byl hrozný hype, několik lidí se vyjadřovalo, že jde o jednu z nejlepších knih, co kdy četli. No mně tak vyjímečná nepřišla, ale její čtení jsem si taky užila.

zdroj: goodreads.com

Citát: 1) Všichni potřebujeme jít někdy k lékaři, do lékárny, když ne sami, tak se svými dětmi, na kontrolu novorozencủ, zváží je, změří, od začátku nás rozřazují, umístují do tabulek, proměňují v body na grafech, porovnávají vzhledem k průměru, očkují skoro proti všemu kromě smutku, zklamání, smrti.

2) Jenže člověk je jaký je, ale než budeme pokračovat dál, je třeba důrazně předeslat, že Kjartan svou ženu miloval, říkával jí sluníčko, květinko, moje nebe, a má nepochybně pravdu básník, který napsal, že láska je nejmocnější pralátka, že je to energie, jež pohání kola života a brání nám v tom, abychom se bezcílně zřítili do šedivé prázdnoty. Ale třebaže láska dovede všechno změnit, pohnout zeměmi a spojit dva různé životy, nemá plnou moc nad tak banální věcí, jako je tělo, jako je chtíč. Nejbližší statek od Kjartanových Samsstadů se jmenuje Valthúfa a bydlí tam Kristín se svým mužem, dvěma dětmi a tchyní.  

3) ..., ale za noci jsme neručili a ručit za ně nikdy nebudeme, noc ručitele nemá, to vždy o pár centimetrů povyrosteme, nebo se o čtrnáct centimetrů zmenšíme a hnědé oči zežloutnou, myš se vrhá na kočku, ze psa se stává vrabec a my líbáme rty, které jsme nikdy líbat neměli.

Nejlepší scéna: Pomsta Kjatranovy ženy za jeho nevěru. Ta scéna je příšerně krutá, ale právě tím se mi vryla do mozku už napořád.

Nejhorší scéna: Měla jsem problém soustředit se na kapitolu o strašidlech ve skladu, víc mě bavily epizody, kde se rozpadaly nebo naopak vytvářely nové vztahy.

Zajímavost o knize: Získala nejvyšší isladskou literární cenu a byla nominována na mnohé další.

Zajímavost o autorovi: Po dobu sedmi let po maturitě žil na západě Islandu a živil se vším možným, pak začal studovat literaturu, ale nedostudoval, nějakou dobu žil v Dánsku, ale pak se vrátil na Island. Jeho osud mi připomíná jeho postavy, jakoby s nimi osud házel, kam se mu namane.

Zásadní myšlenka: Chceme zjistit odpověď na otázku proč, ale kdybychom ji odhalili, tak nás to zničí. Proto si vyprávíme příběhy a skrz ně hledáme způsob, jak se vyrovnat se životem.

Můj názor: Hrozně se mi líbil autorův poetický styl, životní pravdy vyprávěné se specifickou dávkou melancholie a humoru. Příběhy postav někdy šly trochu mimo mě, ale pak přišel vypravěčův komentář, který na celý příběh vrhl úplně nové světlo a banální nevěru přetvořil v epickou báseň o poražených hrdinech.

Na jednu stranu mi přišlo, že čtu hrozně intelektuální literaturu, už jen kvůli stylu a očividnému cíli vyjadřovat se k životním pravdám. Na druhou stranu ale celý děj pohání vpřed chtíč, nejnižší lidské pudy, závist sousedů a obyčejná starost o to, aby zítra bylo co do úst. V knize se neustále střídá vznešené s nízkým a to definuje její atmosféru. Nemohla bych jí doporučit každému, většina lidí by se u ní asi nudila, ale jsem si jistá, že ten, kdo jí šanci dá, si v ní najde něco, co s ním zůstane až do smrti.

Podobné knihy: Mlíkař (Anna Burnsová), Svatá hlava (Hana Lehečková), Parfém bláznivého tance (Tom Robbins)

Hodnocení:

Haruki Murakami - Spánek

Milý čtenářský deníčku,

někdy ještě snad na střední jsem četla Afterdark a Norské dřevo. Nikdy jsem Murakamimu nepropadla tak jako spousta jiných, ale říkám si, že jsem možná byla na jeho knihy moc mladá. Takže jsem se teď rozhodla dát mu znovu šanci aspoň povídkou. Neoslnil mě ani tentokrát.

zdroj: goodreads.com

Citát: Když jsem ten román četla tenkrát, docela určitě mě dojal, nakonec mi z něj ale v hlavě nezůstalo vůbec nic. Vzpomínky na citové rozechvění a vytržení, které jsem tehdy určitě musela zažívat, se mi do jedné vykouřily beze stopy z mysli, ani jsem nevěděla jak. Nač pak ale byla celá ta ohromná spousta času, kterou jsem tenkrát strávila čtením?

Zajímavost o knize: Na Redditu jsem našla zajímavé vlákno, kde čtenáři rozebírají, co chtěl autor povídkou říct. Zaujala mě teorie, že hlavní hrdinku někdo v minulosti znásilnil a teď se jí po letech ta vzpomínka vrací.

Zajímavost o autorovi: V članku na Guardianu jsem se dočetla, že Murakami popisuje svojí tvorbu spíš jako intuitivní, tvrdil, že nemá za cíl předat čtenáři nějakou konkrétní myšlenku, prostě píše takové snové příběhy a ty si hledají svoje individuální cesty ke každému čtenáři. Musím říct, že tenhle způsob psaní mi není sympatický.

Zásadní myšlenka: Pohodový, monotonní život ženy v domácnosti se může ze dne na den stát zcela neuspokojivým a nikdo si toho nevšimne.

Můj názor: Když jsem povídku večer dočetla, vůbec jsem jí nepochopila. Ráno jsem si poslední stránky přečetla znova a pořád nic. Tak jsem si začala pročítat internet a přemýšlet, co v ní můžu najít pro sebe. Nakonec jsem si vybrala paralelu ke své nedávné situaci, kdy jsem taky doma moc nefungovala, ale vlastně strašně dlouho trvalo, než si toho někdo všimnul a málem bylo pozdě. Útěk ke knížkám mi byl taky blízký.

Asi dám ještě šanci pár povídkám, ale na román od Murakamiho se zatím necítím. Jsem líná pracně hledat vlastní význam v autorově snu, chci aby mě víc vedl a z knihy bylo jasné, proč ji psal.

Podobné knihy: Jezero (Bianca Bellová), Než vystydne káva (Kawaguchi, Toshikazu)

Hodnocení: 

Tony Judt - Velká iluze?: Esej o Evropě

Milý čtenářský deníčku,

Tonyho Judta mám ráda a tuhle jednohubku od něj jsem si koupila před dvěma lety ve výprodeji na Kosmasu. Až při čtení jsem zjistila, že ji autor napsal už v roce 1996, takže mnohé jeho myšlenky už čas mohl docela dobře prověřit. Něco vystihl skvěle, ale v dalších se myslím docela spletl.

zdroj: goodreads.com

Citát: 1) V určitých ohledech může tato zemědělská politika posloužit jako metafora ilustrující celý „evropský projekt“. Jde o nahodilý výsledek nesouvisejících a obsahově odlišných voličských tlaků, hospodářských zájmů a národních politických kultur, jehož nezbytnost nastolila náhoda a jehož možnost zrodil blahobyt.

2) Má se o kolektivních evropských krocích rozhodovat jednohlasně (jako doposud), nebo většinově? A pokud většinově, jak má být příslušná většina stanovena a jak moc budou její rozhodnutí závazná? Helmut Kohl, François Mitterrand a jejich političtí poradci podporovali zavedení systému většinového hlasování, jímž by se odstranilo riziko paralýzy vyvstávající ze snah vyhovět potřebám a požadavkům vysokého množství členských zemí; oproti tomu Britové za podpory některých menších členských států hájí zachování veta (téhož veta, jehož v lednu 1963 využil Charles de Gaulle k tomu, aby Britům zabránil v přičlenění!) právě s cílem předejít rozhodnutím, jež budou v rozporu s jejich zájmy – a obecně s cílem zabránit tomu, aby se příliš často rozhodovalo o čemkoli.

Zásadní myšlenka: Evropská Unie vznikla díky náhodě a blahobytu v Evropě po 2. světové válce. Nyní se sice profiluje jako reprezentant hodnot demokracie, svobody a práva, její původ ale leží v potřebě snadno obchodovat s uhlím a podporovat francouzské zemědělství.

Něco pro mě nového: Velká autorova skepse vůči rozšíření EU o postkomunistické státy. Tvrdí, že původním členům to nepřinese dostatečné benefity a nové státy jsou natolik odlišné, že nemají šanci se do evropské západní rodiny plně integrovat. Právě v tom s ním hrubě nesouhlasím a myslím, že aspoň v případě Česka, Slovenska, Pobaltí a několika dalších se tohle rozšíření rozhodně vyplatilo.

Můj názor: Už dřív jsem četla o tom, že Evropská unie vznikala postupně, ze začátku to vůbec nevypadalo, že se změní v hlavní politickou sílu na Starém kontinentu. A Judtovo vyprávění tuhle skutečnost potvrzuje a dodává jí konkrétní detaily mezi které patří francouzské zemědělství, německé uhlí a britská odtažitost. Díky tomu teď lépe rozumím neschopnosti Evropské unie reagovat na krize a rychle se rozhodovat. Na to nikdy nebyla vytvořena a ani Lisabonská smlouva tohle nedokázala změnit.

Druhou výraznou myšlenkou knihy je analýza toho, jestli je EU schopná rozšířit se o postkomunistické státy, Autor je vůči tomuto kroku skeptický, pochybuje, že se ho vůbec povede uskutečnit a pokud ano, stejně to povede k dvourychlostní Evropě a možná nakonec i k rozpoadu samotné Unie. V tomhle ohledu jeho odhady úplně nevyšly, sice tu máme problematické Maďarsko, Polsko a také brexit, ale neřekla bych, že to dokazuje nefunkčnost Evropy. Na to jak mizerná měla EU historická východiska, tak si zatím podle mě vede velmi dobře.

Abych to shrnula, po obsahové stránce je kniha opravdu zajímavá a navíc celkem stručná, takže můžu doporučit. Čte se celkem snadno, autor předkládá myšlenky v dobře rozvržených celcích, které na sebe logicky navazují. Občas se trochu opakuje, ale rozhodně to není otravné. Jeho názor je snadno pochopitelný, ale vybízí k polemice, nevydává ho za nezpochybnitelná fakta.

Podobné knihy: Poválečná Evropa (Tony Judt)

Hodnocení: 

11/04/2022

The School of Life - What Adults Don't Know About Art

Milý čtenářský deníčku,

k Vánocům jsem dostala poukaz na večerní pobyt v knihkupectví Book Therapy. Odnesla jsem si odtamtud dvě knížky od School of Life, k té první jsem se dostala teď, ze stejné série na mě čeká ještě architektura.

zdroj: goodreads.com

Citát: 1) Art is like a teddy bear. (Dospělí většinou nemají plyšáky, ale oblíbený kousek umění jim může nabídnout útěchu, když mají špatnou náladu.)

2) The big question is:
WHY IS ART IMPORTANT FOR YOU?
The answer is:
A work of art is important for you if you'd like to have it in your ideal bedroom.
And:
An art gallery is important to you because it contains suggestions about what you might like to have in your room.

Nejlepší scéna: Popis Kintsugi - rozbitá nádoba slepená zlatem se může stát uměním a díky tomu dokonce lepší než její nerozbitá sestřička.

Zajímavost o autorovi: School of Life je registrovaná ve Spojeném království jako vzdělávací organizace. Jejich cílem je aplikovat poznatky (nejen) filozofie do běžného života. Kromě knih mají i YouTube kanál. Někteří je krituzují za přílišnou jednoduchost a dokonce i faktická pochybení.

Zásadní myšlenka: Fakta kolem vzniku uměleckého díla a jeho autora jsou důležitá pro jeho pochopení, ale na prvním místě musí obraz nebo socha promlouvat ke mně konkrétně. A je jedno, jestli se mi jen vizuálně líbí, nějak mě utěšuje nebo třeba vyjadřuje moje pocity či myšlenky, které bych jinak formulovala jen obtížně.

Něco pro mě nového: Už navždy budu ke každému kousku umění přistupovat jako k plyšákovi.

Můj názor: O umění (hlavně tom moderním) jsem už něco málo přečetla, zajímám se o to, proč v určité době vznikala konkrétní díla, co jimi chtěl autor říct a jak zapadají do historie umění celkově. Ale tohle je první knížka, která mě donutila se zamyslet nad tím, proč se mi některá umělecká díla zapsala do paměti a já mám chuť se k nim stále vracet.

Ráda chodím do galerií a většinou při každé návštěvě si jedno nebo dvě díla vyfotím. Mám teď chuť otevřít svoje Google fotky a pěkně z nich vytřídit všechno umění a ke každému si napsat nějakou poznámku, proč jsem zrovna tohle vyfotila, co to ve mně vyvolává, čím to k sobě vztahuji. A pokud to neudělám s těmi minulými, rozhodně bych chtěla podobné cvičení vypracovat pro všechny budoucí.

Podobné knihy: ??? Na co se to vlastně díváme (Will Gompertz - tohle je o historii a kontextu moderního umění, ale zas je to opravdu dobré)

Hodnocení: