úterý 13. dubna 2021

Karin Lednická - Šikmý kostel

Milý čtenářský deníčku,

mám pocit, že Šikmý kostel byl nejvychvalovanější knihou loňského roku. Když jsem četla Dějiny světla, jedna z nejsilnějších scén, co ve mně do teď zůstala, bylo úvodní důlní neštěstí, takže jsem si další knihu celou o hornících rozhodně nemohla nechat ujít. Prostředí bylo zpracováno skvěle, ale postavy mi tak báječné nepřisly, takže ten všeobecný hype nakonec moc nechápu.

zdroj: goodreads.com

Citát: Jakmile v sobě člověk během větrných časů nalezne pevnou víru v jakoukoli pravdu a ve vnějším světě následně vypozoruje jasného nositele viny, hned se mu pevněji stojí na zemi, i když všude kolem ještě pořád zuří vichřice.

Nejlepší scéna: Úvodní solná pouť těhotné Barbory do Wieliczky, při které si sáhne na dno svých sil. Díky ní jsem od první stránky nemohla knihu odložit, i když později děj výrazně zpomalil.

Nejhorší scéna: Události kolem česko-polské války. Čekala jsem, že budou vylíčeny mnohem podrobněji, živěji, ale nějak jsem se do té doby nemohla vcítit. Oceňuji všechna předložená fakta včetně důvodů a názorů různých lidí, ale dohromady to ve mně nevytvořilo plastický obraz tehdejší doby.

Zajímavost o autorovi: Autorka v roce 1997 založila nakladatelství Domino, které prodala v roce 2019 společnosti Albatros Media. Už tehdy se s nimi dohodla, že může založit nové nakladatelství, ve kterém bude vydávat své knihy. Díky svým kontaktům a talentu pak vytvořila ze své knihy bestseller bez podpory velkého, známého nakladatelství.

Zásadní myšlenka: Autorka chtěla široké veřejnosti přiblížit kraj opředený špinavými, dělnickými stereotypy a přeměnit ji v barevné prostředí plné zásadních historických událostí. Myslím, že to se jí beze zbytku povedlo.

Něco pro mě nového: Vůbec jsem netušila, že původní Karwina se nacházela mimo tu současnou a opravdu mě bavilo koukat na mapu a zjišťovat, co je kde dnes a co kde bylo před sto lety.

Můj názor: Fakt obdivuju práci autorky, za románem je vidět obrovská rešeršní práce, kterou se navíc povedlo spojit do poutavého příběhu. Na druhou stranu jsem zjistila, že přibližně od poloviny knihy už mě příběh moc nebaví, postavy se mi zdály ploché a vlastně mi jejich osud začal být jedno. Zaslechla jsem, že druhý díl je v tomhle ohledu stejný, ale protože mě opravdu zajímá historie tamního kraje, stejně si ho přečtu, protože přístupnější formou se k ní určitě nedostanu. Nicméně v hodnocení u mě převládla nespokojenost, takže dávám jen tři hvězdičky. Normálně bych asi dala čtyři, ale těmi třemi se chci vyhradit proti všeobecnému nekritickému přijetí.

Podobné knihy: Slepá mapa a další od Aleny Mornštajnové, Prach, který se snáší za snů (Louis de Bernières), K otevřenému nebi (Antonio G. Iturbe)

Hodnocení: 

pondělí 12. dubna 2021

Ben Aaronovitch - Stín nad Trevírem

Milý čtenářský deníčku,

poslední kniha ze světa Řek Londýna, tentokrát krátká novela o německém protějšku Rozmaru. 

zdroj: goodreads.com

Citát: Dopilovali jsme plány, jak všem zkazit neděli, a ředitelka se vrátila ke svému fotbalu.

Nejlepší scéna: Nález první mrtvoly a slibně vypadající ušlechtilá vinařská plíseň, která ji zabila a později pomalu začala pokrývat okolí.

Nejhorší scéna: Když Tobias poprvé vysloví hypotézu, kdo nebo co by mohlo být skutečným pachatelem, která se pak potvrdí.

Něco pro mě nového: Pár drobností o vinařství a turismu s ním spojeným.

Můj názor: Stejně jako u Nejodlehlejší stanice jsem ocenila přímočarou zápletka, ale závěr se mi zdál při nejmenším neoriginální a navíc jsem postrádala typickou anglickou atmosféru, kterou autor odstranil záměrně a místo ní implantoval prostředí německých detektivek. Z pohledu literárního kritika bych řekla, že se mu to povedlo a jeho spisovatelský styl se vskutku zásadně změnil, jako čtenář mu ale musím vzkázat, že o tuto změnu jsem vlastně nestála, resp. nepřišlo mi, že by nový styl byl aspoň z poloviny tak zábavný jako ten starý.

Hodnocení: 

středa 31. března 2021

Ben Aaronovitch - Nejodlehlejší stanice

Milý čtenářský deníčku,

druhá ze tří knih Řek Londýna, které teď v řadě čtu, nese pořadové číslo 5.5 a jde o samostatnou novelu odehrávající se mezi Záludným létem a Stromem viselců. Protože samotný příběh nemá o mnoho víc než sto stran, přidal nakladatel do knihy ještě celkem obsáhlý, původně asi rozhlasový, rozhovor s autorem.

zdroj: goodreads.com

Citát: ...skočili jsme do oranžové fordky, která měla lepší motor, a vyrazili na cestu s písní v srdci a hádkou ohledně výběru hudby na rtech.

Nejlepší scéna: Když v metru narazí na ducha, který se shání po četníkovi nebo pošťákovi. Líbil se mi popis toho, jak se duch rozpadá.

Nejhorší scéna: Dovysvětlení po rozuzlení případu. Protože v podstatě žádné není! Zůstane spousta neobjasněných skutečností.

Zajímavost o knize: Opravdu zábavný je závěrečný rozhovor, třeba i o tom, jak autor právě píše Stín nad Trevírem a zatím neví, jak přesně se bude jeho děj odvíjet.

Můj názor: První dvě třetiny knihy mě opravdu bavily, pochvalovala jsem si přímočarý děj bez zbytečných odkazů. Jenže pak přišel závěr a ten se mi zdál opravdu děsný. Pachatele odhalili v podstatě náhodou na první dobrou a nikdy nezjistili jeho motiv a spousta podrobností zůstala navždy neobjasněna. A to včetně některých nadpřirozených prvků. Na mě to působilo nedotaženě.

Podobné knihy: Viz Zvony Londýna

Hodnocení: 

Ben Aaronovitch - Zvony Londýna

Milý čtenářský deníčku,

knížky z knihovny došly! Už mám zarezervované dvě další, ale mezi tím jsem sáhla po domácích pokladech. Vrátila jsem se k sérii Řeky Londýna a teď dočítám vše, co z ní doma ještě máme, tedy sedmý díl hlavní série plus dvě vedlejší novely. Bohužel nejsem tak nadšená jako u předchozích dílů.

zdroj: goodreads.com


Citát: ...všechno se přisypává do velkého mlýna jménem HOLMES 2, aby se v něm umlela mouka pravdy, z níž vznikne zdraví prospěšný chléb spravedlnosti.

Nejlepší scéna: Popis místa činu, kde se odehrálo obětování kozy.

Nejhorší scéna: Závěrečný souboj, úplně jsem se v něm ztratila a motivy hlavních postav se mi nějak rozplynuly.

Zajímavost o knize: Muž bez tváře sice skončil, ale už teď je v angličtině vydaný osmý díl, ve kterém dobrodružství Petera Granta pokračuje.

Můj názor: Autor se snažil ukončit dějovou linku Muže bez tváře. To se neobešlo bez spousty odkazů na předchozí díly, ze kterých si já skoro nic nepamatuju. Takže pro mě byl příběh často nesrozumitelný a tím pádem i trochu nudný. Naštěstí existuje Follypedia, fanouškovská wiki, kde se dá spousta informací dohledat. Jen mě mrzí, že než vyjde další díl, zase to všechno zapomenu. Jinak mě stále baví autorův styl plný ironických popisů policejní práce a originálních přirovnání.

Podobné knihy: Řeky Londýna (zbytek série), Stín větru (Carlos Ruiz Zafón), Lord Mord (Miloš Urban)

Hodnocení: 

sobota 27. března 2021

Daniel Prokop - Slepé skvrny

Milý čtenářský deníčku,

po dlouhé době opravdu skvělá kniha, která mě jen utvrzuje v mém odhodání číst víc non-fiction než dřív. Daniel Prokop do ní sepsal možná nejdůležitější problémy české společnosti, ale místo obyčejné analýzy se nebál předložit podle něj nejlepší možná řešení. Fakt si přeju, aby z nich v příštích volbách zvolení poslanci vycházeli.

zdroj: goodreads.com

Citát: „Nebuď optimista, pokud tě to uklidňuje. Nebuď pesimista, když tě to nutí se vzdát.“ (úvodní citát od ekonomky Kate Raworthové)

Nejlepší kapitola: Nemůžu vybrat jen jednu, všechny byly fascinující. O skutečné podobě chudoby v Česku, o vzdělávání a jeho regionálních rozdílech, o populismu a jak funguje.

Zajímavost o knize: Druhé vydání obsahuje doplňkovou kapitolu sepsanou pár měsíců po propuknutí koronavirové epidemie. Bohužel tou dobou nebylo ještě jasné, v jakém průšvihu se Česko ocitne, ale stejně potvrzuje, jak jsou jeho pozorování důležitá.

Zajímavost o autorovi: Překvapilo mě, že je docela mladý, ročník 1984.

Zásadní myšlenka: Asi nejvíc mě zaujala kapitola o populismu a jak funguje. Pokud se nenabízí vnější nepřítel, hledá toho vnitřního a snaží se rozštěpit společnost podle kulturních odlišností, které ale často ve společnosti neexstují nebo jsou při nejmenším výrazně zavádějící.

Něco pro mě nového: Takovou drobnou novinkou pro mě třeba bylo, jakou roli může hrát překlad odpovědí v mezinárodním výzkumu a proč kvůli ní mohla Česká republika vyjít jako extrémně xenofobní, i když se vlastně  v porovnání s okolními státy zas tak výrazně nevymyká. Nebo proč naopak ukazatele chudoby vychází u nás překvapivě dobře, protože se nebere v potaz třeba výše nájemného ve vztahu k platům.

Můj názor: Moje nadšené hodnocení je samozřejmě způsobené tím, že s většinou autorových názorů souhlasím. Teď navíc díky němu vím, jak je ve společnosti obhájit. Některá tvrzení jsou trochu vágní, například když autor mluví o větším zdanění majetku, ale nevšimla jsem si, že by konkrétně uváděl, kolik by to mělo být a kolik by to do rozpočtu přineslo. To samé mu můžu vytknout v kapitole o vzdělávání, kde si nepamatuju, že by zmíněná opatření byla konkrétněji rozvedena, ale rozhodně mi to stačilo, abych si udělala představu o tom, jak by měla vypadat. A víš co, deníčku, prostě jen hnidopišně hledám chyby, aby moje hodnocení nevypadalo tak nekriticky. Výborná kniha. Tečka.

Podobné knihy: Tyranie (Timothy Snyder)

Hodnocení: 

sobota 20. března 2021

Tošikazu Kawaguči - Než vystydne káva

Milý čtenářský deníčku,

na tuhle knihu jsem opakovaně narážela na sociálních sítích a vzhledem k tomu, že mě zaujal jak děj, tak také zapadala do mého plánu číst více zahraničních neanglických autorů, skončila na mém seznamu k přečtení. Bohužel, strašně mě zklamala a popravdě pořád nechápu, čím si získala tolik fanoušků.

zdroj: goodreads.com


Citát: V tomto období těhotenství ženy navíc často trápí návaly horka a kvůli hormonům vylučovaným při formování placenty se potýkají s malátností, silnou ospalostí a podobnými nepříjemnými stavy. Typická je i náladovost. Jsou chvíle, kdy vás rozzlobí kdejaká maličkost nebo kdy se cítíte na dně. A také k tomuto období patří změna chutí. Avšak Kei si nikdy ani slůvkem nepostěžovala, jak je to pro ni náročné. (Ten popis je tak strašně chlapský, až se mi z toho chce brečet. Změna oslovení čtenáře je fakt divná, myslim, že tohle měla překladatelka učesat. A celé je to úvod jen aby vypravěč řekl, že si hrdinka nestěžuje, to je prostě dno.)

Nejlepší scéna: Když manžel v minulosti prosí svou ženu, která pracuje jako zdravotní sestra, aby se k němu pořád chovala jako k manželovi a ne jen jako k pacientovi. To mi přišlo krásné, a zároveň docela nečekané přání.

Nejhorší scéna: Když je Hirai najednou spokojená jako provozní hotelu svých rodičů, přestože se této práci snažila mnoho let vyhnout. Vůbec jsem to té postavě nevěřila.

Zajímavost o knize: Původně vznikla jako divadelní hra, později ji autor přepsal do románu. Na výsledku je bohužel pořád původní forma hrozně vidět.

Zajímavost o autorovi: Živí se jako dramatik, režisér a také divadelní producent.

Zásadní myšlenka: Minulost nemůžeme změnit, ale když pochopíme, co se v minulosti přesně stalo, může to změnit náš přístup k budoucnosti.

Můj názor: Po pár prvních stranách jsem si musela vyhledat nějaký další překlad, protože mi přišlo, že se to skoro nedá číst. Bohužel jsem nenašla ukázku slovenského, jen anglického, a ten hodně odpovídal tomu českému. Stejně se nemůžu zbavit pocitu, že český překlad drhne a nedokázal možná přirozenou japonštinu převést do přirozené češtiny. Nebo je i japonský originál děsný a překladatelka se snažila zůstat autentická.

Pokud mám hodnotit jen příběh, tak ani tady nemám moc důvodů k radosti. Předně, pokud se autor pustí do cestování časem, stvoří mu docela dost pravidel, tak mě fakt naštve, když popíše podobné situace úplně jinou logikou. Myslím tím, že návštěvníci z budoucnosti jednou v kavárně vidět jsou a podruhé ne. A vůbec neřeší setkání současného a budoucího já. Já tyhle nelogičnosti v magických rozšířeních našeho světa prostě nesnáším.

Vadily mi postavy, všechny se mi zdály papírové, schematické, nevěrohodné. Jejich pohnutky nedávaly smysl. Nakonec se cesta do minulosti vždycky nějak vyplatila, ale její původní motivace se mi často moc nezdála. A popisy jejich pocitů byly kostrbaté a občas si dvě po sobě jdoucí věty v podstatě protiřečily. Navíc se jejich charakeristiky v textu často opakovaly, jakoby si je čtenář nebyl schopen z minulé kapitoly pamatovat.

Jediné plus vidím v tom, co jsem shrnula do zásadní myšlenky. Tenhle nápad stojí za zpracování, věřím, že na divadle to všechno skvěle fungovalo, ale jako román to u mě rozhodně neobstálo.

Podobné knihy: Afterdark (Haruki Murakami), Losos v kaluži (Markéta Lukášková)

Hodnocení: 

pondělí 8. března 2021

Ian McEwan - Amsterodam

Milý čtenářský deníčku,

chtěla jsem si přečíst Amsterodam, protože za něj McEwan dostal Bookerovu cenu. Věděla jsem, že nepatří mezi jeho nejlepší, ale v knihovně náhodou byla, tak jsem po ní sáhla. Bohužel šlo o starší vydání od Volvox Globatoru, které mi přišlo, že nedostalo úplně nejšikovnějšího překladatele. Celkově mě kniha asi nezklamala, ale má očekávání nebyla vysoká.

zdroj: databazeknih.cz

Citát: Jenomže jako první například utrpí životní prostředí, protože on radši potěší své obchodní kamarádíčky, než aby se podepsal pod komuniké o globálním oteplování. Chce nás dostat z Evropy. Ekonomická katastrofa! (fiktivní konzervativní politik popsaný už v roce 1998)

Nejlepší scéna: Když manželka kompromitovaného politika vystoupí před média s očekávanými fotkami svého muže, na kterých je převlečený za ženu, a podá to tak, že ho za to všichni milují, místo aby se jim hnusil.

Nejhorší scéna: Když zaneprázdněný skladatel nepomůže ohrožené ženě před násilníkem jen proto, že ho právě políbila múza a on nesmí ztratit drahocennou melodii.

Zajímavost o knize: Kniha získala Bookerovu cenu, ale obecně se nepokládá za autorovu nejzdařilejší. Tou je spíš Pokání (kterou napsal o tři roky později). Oblíbené je také Na chesilské pláži nebo Sobota. Vysoké hodnocení na Goodreads má i Myslete na děti.

Zásadní myšlenka: Morální a nemorální dilemata, účel světí prostředky a eutanázie na hranici vraždy.

Můj názor: Po dočtení jsem měla pocit, že šlo o naprostou hovadinu. Takže mě potěšila tato recenze na Guardianu, ve které autor přesně pojmenoval, proč příběh ani postavy nestojí za nic. Samozřejmě jsem si pak dohledala i tu druhou, která více vysvětluje, čím si kniha Bookera zaslouží. S oběma musím souhlasit, text je plný karikatur, které jsou však na druhý pohled v určitých rysech až nebezpečně reálné. Zároveň však příběh moc nedrží pohromadě a postavy vůbec nefungují jako románoví hrdinové a nakonec to aspoň v mém překladu vůbec nebylo vtipné.

Podobné knihy: Sobota (Ian McEwan), Doupě (Jakuba Katalpa), Potíže s empatií (Gavin Extence)

Hodnocení: