úterý 7. ledna 2020

Shrnutí roku 2019 a vyhlídky na 2020

Milý čtenářský deníčku,

další rok uplynul a já z něj mám radost nejen po čtenářské stránce.

Nejlepší kniha

Tenhle rok opravdu nevím, jak vybrat nejlepší knihu. Hned šest knih jsem letos ocenila pěti hvězdičkami a nejsem vůbec schopná si z nich vybrat jen jednu nejlepší. Po dlouhém uvažování mojí osobní cenu kniha roku získává Dům u mešity. Autor mi dovolil nahlédnout do událostí kolem íránské revoluce a díky jeho srozumitelnému podání rozumím zprávám z této části světa mnohem lépe než kdy dřív.

Nejhorší kniha

Tady to také není tak jednoznačné jako obvykle. Pošťákova snoubenka byl naprosto zoufale příšerný druhý díl úspěšné novely o pošťákovi píšícím haiku, který si vyprosili čtenáři. To se u druhých dílů může stát a proto volím druhou knihu, které jsem letos dala jen jednu hvězdičku. Jsou to Rozhovory s přáteli. Stále absolutně nechápu, proč si tahle kniha získává čtenáře i kritiky po celém světě, mě to přišlo jako neuvěřitelný blábol o ničem.

Čtenářské výzvy

Letos jsem si stanovila cíl přečíst 52 knih a překonala jsem ho skoro o dvacet, to považuji za úspěch. Kromě toho jsem sbírala knihy do Čtenářské výzvy 2019, ale všechna témata se mi splnit nepovedlo, například žádnou knihu odehrávající se v Ostravě jsem nečetla a taky nic s měsícem v názvu mi do ruky přes rok nepadlo. Dvě knihy jsem si přečetla právě kvůli výzvě, prvním bylo Putování mořského koně, což díky tomu, že to četl i manžel, tak u nás v domácnosti vytvořilo podobné odkazy jako hlášky z Cimrmanů. Druhou je Úzká cesta na daleký sever, která dostala pět hvězdiček, takže jednoznačný úspěch! Nicméně mě asi už nebaví trávit čas tím, že hledám, do které kategorie ta která kniha patří, takže letos výzvu vynechám. Koukala jsem na témata, zajímavé se mi zdálo na první pohled jen to o Edgarech, cenách pro fantastickou literaturu, ale když koukám na výherce, tak mám pocit, že je moc neznám, kdo ví, jestli jsou vůbec přeložení, a vůbec, nemám na ně náladu.

Vedle toho jsem se účastnila společného čtení v Československém klubu na Goodreads. Tady už nehodnotím tak kladně, až na Příběhy obyčejného života všechny knihy zapadly více méně do průměru. Proto jsem se rozhodla, že v dalším roce už se nebudu účastnit hlasování a přečtu si vybranou knihu pouze ve chvíli, kdy mě opravdu zaujme.

A nakonec jsem také členem Čtenářského klubu Martinusu. Z něj jsem přečetla sedm knih a osmou mám rozečtenou a dvě jsem četla kdysi dávno. Minimálně pět z těch osmi bych určitě bez jejich doporučení nečetla. A asi by mě to o nic moc nepřipravilo. Napětí a Vox sice paří do mého oblíbeného žánru, ale moc dobré nebyly, Kirké byla vyloženě tragédie. Dej mi své jméno nebylo špatné, ale asi bych se bez něj obešla. Takže nadšená jsem byla pouze z Neříkej, že nemáme nic, a to je na dvanáct knih za rok poněkud málo. Proto ani jejich výzvy se dál účastnit nebudu. Dalším důvodem je, že k přečteným knihám stejně neprobíhá žádná velká diskuze, takže mi přijde, že to moc nemá cenu.

Výhled na rok 2020

Stanovila jsem si cíl opět 52 knih, uvidím, jestli se mi ho i tentokrát povede splnit, ale pochybuju, jsem opět na rodičovské a tak mám na čtení míň času než při dojíždění do práce. Nehodlám se účastnit žádných výzev a chci se soustředit na knihy, které mám na seznamu už dlouho nebo které se objeví v souhrnech toho nejlepšího za uplynulé roky. Minimalizuji čtení novinek, protože mi přijde, že většina z nich během pár měsíců stejně zapadne do šedi mé děravé paměti. Taky bych ráda četla méně českých a anglicky píšících autorů a více se zaměřila na země mimo obvyklý repertoár, protože když už je něco z nich přeloženo do češtiny, většinou to skutečně stojí za to.

A samozřejmě se chci s každou knihou pochlubit tobě, deníčku, a krátce ti shrnout, co mě na ní zaujalo nebo naopak zklamalo. Snad na to budu mít stále dost času. Tak šťastný nový rok!

pondělí 16. prosince 2019

Martina Doležalová - Plovoucí po hvězdách

Milý čtenářský deníčku,

je tak strašně těžké psát hodnocení knížky, jejíž autorku osobně znám a je to moje dobrá kamarádka. Vlastně je v určitém ohledu těžké takovou knihu i číst, protože místo na hrdiny se soustředím na jednotlivosti a hledám jejich odrazy v autorčině skutečném životě. Což se nemá, ale já se od toho nedokážu oprostit. Doufám, že tahle druhá verze příspěvku se mi povede lépe než první.

zdroj: goodreads.com

Martina se vrátila ke svému oblíbenému žánru povídky a stejně jako u své prvotiny Kolej Today, i teď nechala osudy hrdinů povídek různě proplést. A opět jsou hrdiny většinou mladí dvacátníci, kteří by už měli být dospělí a vědět, co od života chtějí, ale v dnešním moři možností je občas skutečně těžké najít tu nejlepší pro sebe. Často se vydávají na cesty, začnou se věnovat józe a nechybí ani šamanské rituály Jižní Ameriky.

Jednoznačně nejlepší se mi zdála už na křtu uvedená povídka Two fingers. Zvlášť teď o adventu na mě silně zapůsobila scéna smrti při smažení kapřích řízků a vůbec jsem si neuměla představit, jak bych se s něčím takovým vyrovnala. Autorky hrdinka to nakonec zvládla a ve mě to vzbudilo naději, že přes všechno se dá nějak přenést.

Mám pocit, že Martina zachytila naší generaci neskutečně plasticky a bez zbytečných karikatur. Líbí se mi svoboda, kterou hrdinům dala a mám pocit, že tohle sdělení je v knize hrozně důležité. Když hrdinové potřebovali, vzali si oddechový čas, odjeli k rodině nebo na druhý konec světa, aby získali trochu odstup, zkušenosti a o chvíli později se rozhodovali s mnohem větší jistotou.

Většina povídek je o o lásce, o jejím hledání nebo naopak ztrácení. Jde sice o příběhy vyprávěné stále dokola, ale je to prostě tím, že ony se pořád dokola dějí. Zároveň je v každém hrdinovi ohromná lidskost, žádná křeč, žádná přetvářka, prostě věci se dějí, já je chci ovlivňovat takhle a výsledek si užiju, jak jen to půjde. Popluji tím, co na mě život nachystal bez odporu a neštěstí v očích.

Samozřejmě, sbírka měla i pár slabších momentů. Vůbec jsem nepobrala povídku Snová, já prostě nejsem snící typ, ani svým snům pozornost nevěnuji a v literatuře jim většinou moc nerozumím. Hodně mužských hrdinů mi přišlo trochu zženštilých, ale to bude nejspíš tím, že jsem obklopena uzavřenými programátory a nejsem zvyklá na to, že i chlapi mají nějaký vnitřní citový život.

Největší mínus připisuji na vrub nakladateli kvůli tomu, že každou povídku doplnil symbolem jednoho souhvězdí zvěrokruhu. Protože vím, že pro Martinu mají podobné symboly jasný význam, hledala jsem charakteristiky z horoskopů v jednotlivých hrdinech a v jednu chvíli jsem byla i trochu naštvaná, že Raka, moje znamení, ztvárnila jako bezmocnou loutku v rukách domácího tyrana. Jaké bylo moje překvapení, když jsem od Martiny zjistila, že symboly dodal grafik a s povídkami nemají vůbec nic společného!

Dávám čtyři hvězdičky. Přes drobné mouchy mě většina příběhů opravdu bavila, s hrdiny jsem sympatizovala nebo jsem aspoň dokázala pochopit jejich motivace. Občas mi vadilo, že povídku vypráví v minulém času, působila kvůli tomu neživě, chybělo napětí a taková ta atmosféra okamžiku. Jinak byl ale text hrozně čtivý a měla jsem problém odložit ho před půlnocí.

Závěrené hodnocení: 

úterý 10. prosince 2019

Madeline Miller - Kirke

Milý čtenářský deníčku,

konečně jsem dočetla Kirke. Vychvalovaná do nebe, na Goodreads vítězem roku 2018, v Česku vydaná v rámci Velkého knižního čtvrtka a navíc zvolená jako kniha na listopad v Čtenářském klubu Martinusu. No a já jsem se u ní nudila tak, jako už u ničeho dlouho ne.

zdroj: goodreads.com

Začnou chválou, moc jí nebude. Jednoznačně si ji zaslouží obálka. Měděný lesk a drobné kvítky dokonale vystihují atmosféru, která ke starořeckým bájím patří. Také jazyk ve mě evokoval vzpomínky na slunečné dovolené na řeckých ostrovech a jistou pomalost, nebo možná spíš nadčasovost bohů.

Tam ale můj obdiv končí. Nuda nuda, šeď, šeď. Kirké, mocná čarodějka, měla působit víc lidsky. Ve světě plném intrik ovládaném bohy-muži získala svobodu a měla takovou moc, kterou nedokázaly překonat ani nejvyšší Olympané. Aspoň to slibují anotace roztroušené po internetu. Místo manifestu ženské moci se ale setkáváme s bezmocnou holkou, které pouze shoda náhod dopřeje "svobodu" ve vyhnanství na ztraceném ostrově uprostřed moře.

Žádná obdivuhodná hrdinka, ale jako obyčejná žena působí celkem sympaticky. Zato všechny ostatní postavy jsou k pláči. Mstiví bohové, uřvané děti, uvězněný Daidalos, čumáček Télemachos. Jediný, kdo stojí trochu za řeč je Odysseus a Penelopé, ale to mi v zalidněné čtyř set stránkové bichli přijde zoufale málo.

Kdysi jsem četla Penelopiádu, která vypráví příběh Odysea z pohledu Penelopé. Krátká, svižná a tehdy originální novela mě opravdu bavila a na rozdíl od Kirke jsem v ní viděla i tady slibovaný feministický aspekt. Asi i kvůli tomu se mi zdálo, že Kirke akorát znovu přežvýkává tisíckrát podaný příběh a nic nového k němu nepřináší (dobře, nového možná ano, ale rozhodně ne obdivuhodného). Navíc v řeckých bájích nenacházím žádné nové reálie, které často jinak nudný příběh umí pozvednout.

Mimochodem, hodně mě vytáčí český název románu Kirke, když český pravopis jména je s dlouhým "e" na konci. Neměli správný font nebo co? Tento tvar pak používají i v textu, opravdu nechápu, proč. Bohužel nemám knihu u sebe, takže nevím, jestli stejně zprznily třeba i Penelopé, ale nepřekvapilo by mě to. I když například Pasifaé si dlouhé "e" zasloužila. Télemachovi naopak jeho dlouhé "e" taky sebrali.

Dávám dvě hvězdičky. Nebyl to úplný odpad, pár jednotlivých epizod se mi docela líbilo, například závěrečný boj se Skyllou nebo porod Minotaura, ale rozhodně nikomu nedoporučuji, vůbec nechápu, proč tolik lidí vyloženě uchvátila.

Závěrečné hodnocení: 

Michal Kašpárek - Hry bez hranic

Milý čtenářský deníčku,

tuhle knížku mi nadšeně doporučovala sestra a to znamená, že ji nemůžu nečíst. Sice ve mně nevzbudila takové nadšení, ale rozhodně posloužila jako příjemná jednodenní jednohubka.

zdroj: goodreads.com

Hrdinou je mladý programátor v mém věku, který nemá rodinu ani přítelkyni, pracuje v úspěšném startupu a tak nějak netouží po ničem víc. Potkáváme ho ve chvíli, kdy ho několik nepovedených schůzek domluvených přes Tinder přesvědčí, že je potřeba se životem něco udělat. Píše se rok 2015, vrcholí uprchlická krize a tak se náš hrdina vydá na maďarsko-srbskou hranici pomáhat do uprchlického tábora.

Hlavní hrdina se chová velmi podobně jako Cityboy, hladový analytik z londýnské City. Nejede nadoraz, ale sex na jednu noc a různé drogy mu nejsou cizí. V životě jsem takového programátora nepotkala ani jsem o žádném neslyšela, ale dobře, možná existují. Rozhodně to ale není nějaký typický obrázek. Většina vývojářů, co znám, jsou v zásadě rodinné typy, rádi cestují a hrají společenské hry. Ale co o nich psát, že jo.

Naopak jistá vyhořelost, práce jen pár hodin denně a zbytek pracovní doby promarněný sledováním Internetu, to si celkem dovedu představit. Stejně tak závislost na nějaké obskurní počítačové hře. Dokonce i ten nápad jet si spravit chuť do uprchlického tábora mi nepřišel úplně mimo mísu.

Hlavní hrdina možná není typický programátor, ale v určitých ohledech vystihuje naší generaci docela trefně. Autor taky dobře popsal bězné aplikace jako Tinder nebo AirBnB a to, jak nám zjednodušily život. Z toho důvodu by se novela mohla stát jakousi fosílií, ke které by se lídé vraceli, kdyby chtěli číst něco dobově autentického. Ale obávám se, že k tomu nedojde, protože knize chybí nějaký normálnější hrdina nebo originální autorský styl.

Nakonec dávám tři hvězdičky. Zvažovala jsem čtyři, ale kniha, která cestu z Prahy do polské Poznaně popisuje vlakem přes Břeclav si je nezaslouží. Měl to být asi Bohumín, ale ani ten se mi nezdá úplně správný, spíš to měl vzít přes Berlín nebo Vratislav nebo možná letět. A taky programátor v C++ s pětiletou praxí by opravdu nešel na nějakou juniorskou pozici. Já ve stejném roce a s mnohem menším množstvím zkušeností šla na normální pozici vývojáře, žádný juniorský plat nehrozil.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 9. prosince 2019

Kazuo Ishiguro - Vybledlá krajina s kopci

Milý čtenářský deníčku,

musela jsem si spravit chuť, po příšerných Rozhovorech s přáteli jsem sáhla po prvotině Kazua Ishigury. Autora jsem poprvé zaznamenala už někdy v roce 2010, tedy dlouho před tím, než získal Nobelovu cenu a hned jsem si ho oblíbila. Ani jeho prvotina nezklamala.

zdroj: goodreads.com

Útlou knížečku s příběhem z poválečného Japonska napsal jako závěrečnou práci svého magisterského studia. Ihned upoutala nakladatele a posléze vyhrála i nějakou tu literární cenu. Říkala jsem si, že od ní nesmím čekat tolik, přeci jen je to jeho první román, ale Ishiguro se k psaní evidentně narodil a už jeho první kniha je dokonalá.

Hlavní hrdinka Ecuko reprezentuje generaci Ishigurových rodičů, kteří se na konci padesátých letech přestěhovali do Anglie. Zastupuje poválečnou mladou generaci, která se vyrovnává se změnou režimu, od vojensko-nacionalistického ke svobodnému. kapitalistickému. Autor většinu klíčových zvratů jen naznačí (sebevražda dcery, románek s americkým vojákem) a místo toho se soustředí na drobné události, které jsou ovlivněny těmi velkými. Tchán si například stěžuje na článek od bývalého spolužáka svého syna, ale čtenář se nikdy přesně nedozví, co se v něm píše.

Kouzlo nevyřčeného, japonská konverzační úspornost a naprostá neschopnost vytknout chybu druhému vypadá v ukecaném západním světě jako zjevení. A přece řekne vše podstatné, čtenář už z pár vět pozná, jak se Sačiko snaží nedat na sobě znát zoufalost své situace, jak se chce postarat sama o sebe a využít nabízené příležitosti. V jedné větě říká, že se její dcera musí přizpůsobit, v té další, že to všechno dělá hlavně pro ni. Tenhle vnitřní boj si umím velmi dobře představit.

Kniha se mi moc líbila, její jazyk, její délka, obsah příběhu, všechno do sebe dokonale zapadalo. Vlastně nevím, proč jí dávám jen čtyři hvězdičky, a ne pět. Asi jsem chtěla trochu víc od příběhové linie odehrávající se v sedmdesátých letech v Anglii, kdy hlavní hrdinku navštíví její dcera. Lépe rozpracovaný rozpor mezi dvěma následujícími generacemi, v čem je jiný a v čem naopak úplně stejný, ten mi tam trochu chyběl. Ale jinak dokonalost sama.

Závěrečné hodnocení:

středa 4. prosince 2019

Sally Rooneyová - Rozhovory s přáteli

Milý čtenářský deníčku,

další kniha, o které se na internetech docela mluvilo, dostala snad i nějaké národní ceny, ale mě naprosto minula. Ztráta času! Dočetla jsem jí jenom z toho důvodu, že jsem si jí koupila a zajímalo mě, jestli i druhá půlka bude stejně pitomá jako ta první.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdinka je bisexuální Frances, která udržuje kamarádský vztah se svou první láskou Bobbi a během knihy prožívá románek se starším, ženatým hercem. V obou se hrozně plácá, tak nějak neví, co chce, vypadá to, že si nepřeje svůj život někam posunout, nechává se po sobě stékat jednotlivé události a jediným cílem je nezbláznit se z toho. No, moc se jí to nedaří.

Absolutně nezajímaví hrdinové, kteří se baví o svých problémech, které sice nejsou úplně banální, ale rozhovory o nich ano. Láska ve všech kombinacích, vztah s rodiči, kariéra, tvůrčí úspěchy... spoustu podobných situací prožívám také, ale ani jednou jsem při čtení neměla pocit, že mému životu poskytují zrcadlo, které občas v knihách nacházím.

Jediná maličko zajímavější linka je nemoc hlavní hrdinky, která se začne projevovat v druhé polovině knihy. Jde o celkem běžnou gynekologickou patologii, která způsobuje velké bolesti a případně neplodnost. To, že o svém zdraví nechce hrdinka mluvit ani se svými nejbližšími, mi připadalo celkem trefné a byl to asi jediný okamžik, kdy jsem pro ní měla trochu pochopení.

Autorčin styl je celkem čtivý a kniha není dlouhá, jasné plus. Navíc popis života lidí z lepší společnosti mi připadal celkem uvěřitelný a jen s pomocí pár detailů vylíčený docela plasticky. Ale tady veškerá pozitiva končí, nedoporučuji absolutně nikomu, původně jsem chtěla dát ze slušnosti dvě hvězdičky, ale nakonec mi připadá, že si zaslouží sotva tu jednu.

Závěrečné hodnocení: 

Becky Chambersová - Dvě místa na slunci

Milý čtenářský deníčku,

já to nechápu. Tak skvělá sci-fi série a v knihovně je v pohodě dostupná hned po svém vydání v češtině. První díl jsem si koupila, ale vypadá to, že u dvou dalších už to vůbec nebude potřeba. A při tom by se měla líbit všem fandům space oper jako jsou Star Wars a Star Trek.

zdroj: goodreads.com

Děj v podstatě navazuje na předchozí díl, ve kterém musela být umělá inteligence vesmírné lodi Poutník obnovena do továrního nastavení místo aby se přesunula do na černo vyrobeného umělého těla a strávila zbytek života s milovaným technikem Jenkinsem. Resetovaná Lovelace si nic nepamatuje, ale i přes to ji přesunou do umělého těla, tím jí umožní odejít z lodi a místo ní nainstalují novou UI.

Program je zvyklý monitorovat celou loď přes spoustu kamer, být neustále připojený ke Spojce (v podstatě mezihvězdný Internet),plnit příkazy posádky a ochraňovat její život. V umělém těle se cítí hrozně omezený a bez smyslu existence. Polovina knihy je o tom, jak se s tím snaží vyrovnat a já opravdu ocenila, jak všechny příběhové zvraty a pohnutky hlavní hrdinky působí autenticky a uvěřitelně.

O Lovelace v umělém těle se stará technička Chilli a její příběh sledujeme na druhé polovině stránek. Byla stvořena jako živý robot do továrny na opravu šrotu, ale naprostou náhodou se jí povedlo utéct a našla útočiště v nedalekém vesmírném člunu, v kterém "žije" pouze umělá inteligence Sova, která od té chvíle Chilli vychovává a pomáhá jí s opravou lodi a útěkem z bezútěšné planety. Ani u této dějové linky jsem nezaznamenala žádné logické chyby a celý scénář se jevil velmi uvěřitelně.

Většinou mám u knížek se dvěma oddělenými dějovými liniemi problém, že mě jedna moc nebaví a při jejím čtení se akorát těším na další kapitolu s pokračováním oblíbenějšího příběhu. Tentokrát jsem takový pocit vůbec neměla a obě dějové linky mě moc bavily. Četlo se to jedním dechem a vztah lidí a umělé inteligence byl probrán ze všech možných i nemožných úhlů.

Dávám výjimečných pět hvězdiček! Samozřejmě netvrdím, že všichni budou tak nadšení jako já, například po nějaké slohově-umělecké stránce jde o naprosto průměrné dílo, ale pro mě je to jednoznačně dokonalé sci-fi s promyšleným světem a originálně pojatými myšlenkami. Nemůžu se dočkat posledního dílu!

Závěrečné hodnocení: