úterý 5. června 2018

Ruta Sepetysová - V šedých tónech

Milý čtenářský deníčku,

při čtení Lásky mezi řádky jsem posbírala síly na další válečný román Ruty Sepetysové V šedých tónech. Po Soli moře jsem čekala další srdcervoucí válečný horor, ale nakonec mi to nepřišlo tak strašné, přestože popisované utrpení bylo asi mnohem horší a hlavně delší než to, které zažili hrdinové Soli moře.

zdroj: goodreads.com

Příběh se točí kolem jedné litevské rodiny, která byla po ovládnutí Litvy Stalinem deportována na Sibiř. Autorčin otec před podobným osudem utekl do Amerika a i proto jí osudy lidí z této doby a části světa fascinují.

Čtenář sleduje cestu rodiny vlakem, ze kterého každý den vyhazují další a další mrtvoly lidí, kteří transport nepřežili. Po mnoha týdnech se dostanou do jakéhosi kolchozu, spí v chatrči, pracují do úmoru a dostávají jídlo, které jim k přežití nemůže stačit. Později je deportují ještě dál, víc na sever, kde jejich příběh po chvíli autorka opustí a v poslední kapitole ještě poukáže na to, že i když se někteří ze Sibiře vrátili, nemohli o svých zkušenostech mluvit a žili dál pod ruskou nadvládou až do rozpadu Sovětského svazu na začátku devadesátých let.

Ruta Sepetysová opět vybrala z evropských dějin často opomíjenou kapitolu. Sice není tajemstvím, že Stalin spoustu obyvatel Pobaltí deportoval a zotročil, ale i když v jeho lágrech zemřelo více lidí než v těch Hitlerovských, oproti židovskému holocaustu se o nich skoro nemluví, při tom byly stejně příšerné.

Román není tak dlouhý jako Sůl moře, opět se velmi dobře čte, ale myslím, že je znát, že jde o autorčin první román. Postavy nejsou tak dobře vykreslené a mně se dařilo si od nich držet mnohem větší odstup než od těch v Soli moře. Proto knihu neocením nejvyšší známkou, ale za přečtení určitě stojí.

Závěrečné hodnocení: 

Jodi Picoultová - Láska mezi řádky

Milý čtenářský deníčku,

musela jsem si dát nějakou oddechovku. Zvolila jsem Lásku mezi řádky, tedy dívčí román o holce, která se zamiluje do románového prince, mluví s ním a snaží se ho osvobodit z věčného opakování jeho knižního příběhu. Četlo se to samo, ale jinak to bylo o ničem.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdinka Delilah si pořád dokola čte jednu dětskou pohádku. Jednou si všimne, že se na jejích ilustracích něco změnilo. Postupně začne komunikovat s princem, který se v knize cítí uvězněn a rád by se dostal pryč. Společně zkouší různé způsoby, jak ho dostat do skutečného světa, a do poslední chvíle čtenářka neví, jestli se jim to podaří. Ale je to pohádka...

Nápad samotný se mi zdá docela originální. Jeho zpracování už je horší. Slavná Jodi Picoultová psala román se svojí dcerou, která za ní s námětem přišla. Některé věty mi přišly poněkud nemotorné, jako ze slohové práce žáka základní školy. Ale nejvíc mi vadil celkový koncept propojení knižního a skutečného světa. Věci z něj se sem dostanou jako shluk písmen nebo placaté obrázky. A v knize se zároveň listuje, postavy se zachytávají písmenek, ale při tom fungují i jako ve skutečném trojrozměrném světě. No moc jsem to nepobrala.

Také věčné pokusy příběh změnit, někoho přimalovat nebo odmalovat... Všechny pokusy byly tak naivní a ani ten poslední mi nepřišel nijak geniální. Závěr je vůbec takový nedotažený, jako kdyby zazvonilo na konec hodiny a milá autorka-žákyně nestihla svůj sloh dokončit.

Existuje i druhý díl a je pro mě naprosto nepochopitelné, proč v Čechách vyšel před tím prvním. Asi ho zkusím, říkám si, že bude více o společném soužití a problémech než o hloupoučkém vysvobozování, takže by mohl být lepší, ale zase tolik tomu nevěřím. Nicméně na dvoudenní odpočinek to bude akorát.

Závěrečné hodnocení:

pondělí 14. května 2018

Angela Carterová - Noci v cirkuse

Milý čtenářský deníčku,

některé knihy jsou takoví zabijáci. Nechci je odložit, ale zároveň mi jejich čtení vůbec neodsýpá. Mezi ně se zařadily i Noci v cirkuse.

zdroj: goodreads.com
Mělo by se jednat o jedno z důležitých děl britské literatury druhé poloviny minulého století, které je navíc patří do mého oblíbeného žánru magického realismu. Jenže na mě to bylo prostě moc složité. Feministický přerod symbolizovaný zlomenými křídly a prozření jakéhosi novináře díky ztrátě paměti kdesi na Sibiři... No nejsem z toho moudrá, deníčku.

Kniha se dělí na tři části. První mě bavila nejvíc, druhá se nedala číst a vlastně nevím, co se v ní dělo, poslední se zase trochu zlepšila, ale byla jsem ráda, když jsem se prokousala na její konec. Na začátku hlavní hrdinka Peříčko vypráví novináři svůj životní příběh, jak vyrostla v bordelu, jak jí narostla křídla a jak zatím nepřišla o panenství. Novinář okouzlen jejím šarmem se vydá s ní a cirkusem na tour kolem světa. O tom je druhá část, v té třetí vykolejí jejich vlak na Transsibiřské magistrále a v pusté divočině konečně všichni najdou osudové štěstí (nebo umřou).

V polovině knihy jsem přeskočila na konec a přečetla si doslov. Jeho autor vypíchl mnoho důležitých momentů a trochu osvětlil jejich smysl. Moc mi toho neutkvělo, ale když jsem pak dočítala zbytek knihy, aspoň jsem neměla pocit, že jde o nesmyslnou slátaninu.

Nerada bych knize upřela její literární kvality, ale přiznávám se, já ji moc nepochopila, čtivá moc nebyla, příběh nestál za nic a vůbec docela lituju času, který jsem nad ní strávila. Nedám ale nula nebo jen jednu hvězdičku, protože první část vlastně docela šla a díky doslovu jsem rozklíčovala i některé další pasáže. Víc než dvě si ale v mém silně subjektivním hodnocení zasloužit nemůže.

Závěrečné hodnocení:

pátek 20. dubna 2018

Anne Tylerová - Špulka modré nitě

Milý čtenářský deníčku,

když je kniha nominována na Man Booker Prize a spoustu dalších, čtenář od ní očekává určitou kvalitu a jedinečnost. Špulka modré nitě mě v tomhle strašně zklamala!

zdroj: goodreads.com

Mělo jít o rodinnou ságu z USA odehrávající se v druhé polovině 20. století. Teď koukám na Šílence z Manhattanu, tak jsem si říkala, že mi to poskytne další pohled na podobnou dobu. Jenže, deníčku, to by autorka musela aspoň trochu popisovat, co se zrovna ve světě děje. Tylerová se rozhodla soustředit výlučně na jednotlivé osoby, které okolní svět v podstatě neovlivnil. Jistě, je tu pár detailů jako hipísácké svatební oblečení, strach o příbuzného po útoku na Dvojčata a zmíněna je i nějaká ta ekonomická krize, ale vše je tak okrajové, že to skoro ani nestojí za pozornost. Navíc tak tři čtvrtě knihy se odehrávají v současnosti.

Autorka se snažila vylíčit naprosto průměrnou rodinu, které se po celou dobu nic zvláštního nestane. Což se jí rozhodně povedlo. Ale já se ptám, kdo by o takové rodině chtěl číst? Sice tu je jistý rodinný konflikt kolem života jednoho ze synů, ale mě to vůbec nezajímalo. Ten syn byl prostě hovádko boží, pro všechny bylo pohodlnější nechat všechno tak nějak plynout a nic neřešit.

Nuda, nuda, šeď, šeď. Dokonalý popis tohoto románu. Trochu mě bavil příběh nejstarší generace, jak mladičká Linnie uhání mnohem staršího Juniora, který o ní vlastně nemá zájem, ale nakonec spolu prožijí celý život. Naopak seznámení Reda a Abby bylo tak nudné, že si z něj po týdnu od dočtení nedokážu vybavit jediný detail.

Nechci dávat jen jednu nebo dokonce žádnou hvězdičku, protože určitě existují lidé, kterým se kniha bude líbit a kteří si z ní i něco odnesou. Není napsaná špatně a charaktery jsou velmi uvěřitelné. Ale mně její přečtení vůbec nic nepřineslo.

Závěrečné hodnocení: 

Robert A. Heinlein - Dveře do léta

Milý čtenářský deníčku,

v březnu jsem poslouchala krásnou knížku Dveře do léta. Autor ji napsal v padesátých letech a odehrává se v letech 1970 a 2001.Typická fabulace na téma, co se stane za pár let, okořeněná tím, že tehdejší budoucnost už je vlastně minulostí. A do toho to cestování časem...

zdroj: audiolibrix.com

Hlavním hrdinou je talentovaný vynálezce, který se nebojí své nápady realizovat a doufá, že mu vydělají na živobytí. Ničím se neliší od mladého Jobse či Gatese a jeho úspěch by byl podobně oslnivý jako ten jejich, kdyby ho nepodvedli jeho dva spolupracovníci. Unikne z jejich spárů tím, že se uloží k ledovému spánku a nechá se znovu probudit o třicet let později.

Zbytek knihy pátrá, co se stalo v době, kdy spal, a jak získat co nejvíc svého majetku zpět nebo aspoň začít znovu vynalézat v době, kdy veškěré jeho znalosti jsou staré třicet let. Nebudu už nic dalšího prorazovat, protože celkový vývoj událostí je docela překvapivý a kniha by ztratila kus ze svého kouzla, kdyby ho člověk znal předem.

Mnohem důležitější jsou ale dobové detaily, které hlavní hrdina popisuje. Jeho hlavním cílem je kontrukce univerzálních pomocníků. Začne domácností, pak ho napadne, že by ulehčil práci rýsovačům výkresů a přemýšlí i nad automatickým zapisovatelem diktovaného textu. Zdá se neuvěřitelné, že spoustu těchto věcí už máme, i když překvapivě domácnost poněkud ustrnula v minulosti a kromě robotických vysavačů se žádná revoluční novinka od padesátých let snad neobjevila.

Co se týká interpretace knihy, ta se mi zdála dokonalá. Otakar Brousek ml. má velmi příjemný hlas, příběh je vyprávěn se správnou, tak trochu kočičí, rozvážností a výborně se mu povedl hlas proradné Belle.

Závěrečné hodnocení: 

středa 11. dubna 2018

John Green - Sněží, sněží

Milý čtenářský deníčku,

po hororové Soli moře jsem si musela oddechnout. Sáhla jsem po Sněží, sněží, tedy knížce se třemi romantickými vánočními příběhy. Nic výjimečného, ale svůj účel splnily dokonale.

zdroj: goodreads.com

Všichni tři autoři popisují události v jednom městě, o jedněch Vánocích, kdy přišla šílená sněhová bouře. První je o holce, která uvízne ve vlaku na cestě za prarodiči a nečekaná překážka ji nakonec navede k opravdové lásce. V druhé si při cestě zasněženým městem hlavní hrdina uvědomí, že pravá láska je blíž, než se zdálo, a v poslední se malé prasátko a stará paní stanou strážnými anděli jednoho skoro rozpadlého vztahu.

Deníčku, jestli se ti chce pod tíhou slaďoučkých klišé zvracet, prosím, zde je kyblík \_/. Nic jiného v povídkách nebylo, jen spousta amerických zvyků, praštěných puberťáků a mraky sněhu. Povídky byly napsané čtivě, nechyběl humor a šťastný konec. Občas to ale člověku stačí, takže nebudu to dál rozpatlávat, dávám tři hvězdy a posouvám se zase k něčemu hodnotnějšímu.

Závěrečné hodnocení: 

Ruta Sepetysová - Sůl moře

Milý čtenářský deníčku,

až budu mít zase ten hloupý nápad číst na mateřské něco z druhé světové války, prosím, zastav mě! Zvlášť, když je jedna z hrdinek těhotná, porodí a o maličké novorozeně bojuje v nelidských podmínkách. Strašnější horor si teď prostě neumím představit. A přesně o tom Sůl moře (mimo jiné) je.

zdroj: goodreads.com

Příběh sleduje osudy čtyř lidí, kteří se přimotali k operaci Hannibal, tedy k přesídlení civilistů na konci druhé světové války z Východního Pruska do Německa. Zdravotní sestra, která se viní ze smrti své sestřenice, archivář, který skrývá tajemství slavné Jantarové komnaty, těhotná Polka, která nemá kam jít a retardovaný vojáček trpící představou, že je pro Hitlerovo vítězství nepostradatelný.

Všichni se po nekonečném strádání nalodí na Wilhelma Gustloffa, který je potopen sovětskou ponorkou. Na jeho palubě se nachází přes deset tisíc lidí a jen desetina z nich se zachrání. Autorka strávila spoustu času sbíráním materiálů a povedlo se jí vykreslit neuvěřitelně podrobný obraz nejstrašnější námořní tragédie v historii.

Ze začátku mě iritovala délka kapitol. Každou vypráví jiná ze čtyř postav a skoro nikdy nejsou delší než dvě strany. Postupně jsem si ale zvykla a zaujalo, jak autorka zvládla na malém prostoru vykreslit takovou spoustu postav a přeměnila statistiky z Wikipedie na pestrou paletu osudů. V doslovu se navíc člověk dozví, že spousta detailů byla inspirována skutečnými příhodami lidí, kteří tragédii prožili.

V zásadě by mohlo jít o obyčejný, historický román z doby války. Tím, že popisuje méně známou, ale přitom důležitou událost, by možná zaujal více čtenářů než je obvyklé. Autorčin mistrovský styl a důkladné studium události z něj činí něco víc.

Závěrečné hodnocení: