pátek 16. srpna 2019

Anna Vovsová - Ladič

Milý čtenářský deníčku,

už dlouho mě žádná kniha nenudila tolik jako Ladič. Na první pohled by to mělo fungovat. Současní lidé řeší traumata, která jim způsobil komunistický režim, hlavně co se týká udavačství. Postupné odhalování děje, obyčejné, věrohodné postavy. Ale nefungovalo to. Vůbec.

zdroj: goodreads.com

Hlavní postavou je stařičký ladič klavírů Ludvík, který byl v padesátých letech zavřený za pokus o emigraci. Po revoluci se na v novinách zveřejněném seznamu estébáků objevil jeho nejlepší kamarád, který mu s útěkem pomáhal. Ten má dceru, která byla jako dítě zamilovaná do kluka Ivana, který s matkou později emigroval úspěšně. Ivan se nyní vrací do Prahy, pronajme si byt, ve kterém kdysi bydleli, a zrenovuje ho přesně podle svých vzpomínek. Kromě toho tu máme ještě různé manželky, šmelináře a nos do všeho strkajícího souseda Hřiba alias Bedlu Nejedlého. Na dvě stě stran až příliš štědrá nabídka.

V ději jsem se naštěstí moc neztrácela, akorát občas mi přišel divně místně ukotvený. Pořád jsem nechápala, jak se malá holka Hana mohla seznámit s Ivanem, když od sebe žili relativně daleko. Chvíli to vypadalo, že žijí v jednom činžáku, ale později se mi zdálo, že Ivan s matkou žijí spíš v nějaké vzdálenější vile. vůbec popis prostředí byl takový vágní, chtěla bych vědět, kde byla třeba kavárna, kam Ludvík často chodil a ve které se mu líbila servírka Máša.

Hlavně mě ale hrozně nebavil samotný děj. Všechny postavy byly hrozně zaseknuté v minulosti, i když se občas tvářily, že nejsou. Navíc jejich životy jakoby řídila spíš umělá pravidla jako šetření či rozhazování, čekání na lásku nebo vaření. Ale žádné touhy. Hana sice snila o Ivanovi, ale vlastně nedělala nic, aby s ním po revoluci znovu navázala kontakt. Ivan toužil vrátit se do Čech, vrátit se do minulosti, ale vlastně vůbec nevím, proč. Ludvíkovi se sice líbí Máša, ale zároveň nezapomíná na svou mrtvou ženu Bělu a jeho život vlastně také nemá žádný cíl. Jeho problémy s alkoholem mi nepřišly tak vážné, aby z něj udělaly osobu, jejíž jediná touha je přežít další den.

Když to shrnu, tak jsem prostě nechápala motivace jednotlivých postav a tím pádem jsem ani já moc neměla motivaci otáčet další stránky. V nějakém hodnocení jsem si přečetla, že druhá část knihy je lepší, což je asi pravda, a proto jsem jí dočetla, stále jsem čekala, že se odehraje něco, kvůli čemu bude stát za to. A na to nedošlo. Možná i dvě hvězdičky jsou moc, ale opět, úplný odpad to taky nebyl, no.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 12. srpna 2019

Karin Tidbecková - Sobí hora

Milý čtenářský deníčku,

už rozhodně nemůžu říct, že povídkové sbírky moc nečtu. Sobí horu napsala autorka Amatky, kterou jsem nedávno četla a moc se mi líbila. Povídky jsou také neuvěřitelně originální a minimálně několik z nich mi v hlavě ulpí na delší dobu.

zdroj: goodreads.com

Všechny příběhy se odehrávají ve víceméně normální současnosti, pouze s nějakou drobnou změnou. V několika povídkách se nějakým způsobem řeší vztah mezi lidmi a stroji, pár jich odkazuje na švédskou mytologii. Osamělost, identita, smysl nebo spíš řád světa, to všechno jsou témata, která autorka svým originálním způsobem rozebírá. Nemůžu říct, že by se mě něco nějak osobně dotklo nebo vystihlo nějaký můj pocit, ale většina povídek mi i tak přišla naprosto fascinujících.

Pokud si chceš, deníčku, sbírku teprve přečíst, doufám, že už jsem tě dost nalákala a další řádky raději nečti, zkazily by ti zážitek z objevování autorčiných nápadů.

Hned první vyprávění o lásce mezi mužem a vzducholodí mi přišlo velkolepé. Zásadní rozdíl mezi prototypem a sériově vyrobeným kusem, nemožnost si promluvit, když na sebe nejste naladěni a pak to poznání, že v tom nejste sami, všechno dokonalé uvěřitelné, bizarní a zároveň vypovídající i něco o skutečném světě.

Jakou druhou musím zmínit Rebeku. Musela jsem si vzpomenout na podobnou povídku Teda Chianga Peklo je nepřítomnost Boha. V obou není potřeba v Boha věřit, jeho existence je fakt stejný jako gravitace. Chiang nápad důkladněji rozpracoval, na druhou stranu Tidbecková z něj na pár stranách vytěžila o trochu víc. Nemožnost sebevraždy dává lidem, kteří chtějí zemřít, jedinou možnost: páchat tolik zla, aby je Bůh smrtí co nejdříve potrestal.

Kdo je Arvid Pekon? mě nadchla. Herec, co zázračně předstírá po telefonu hlasy volaných, většinou zaneprázdněných úředníků, je najednou vyzván, aby mluvil sám za sebe. Tenhle požadavek ho nakonec úplně zničí. Můžu v tom hledat paralelu s pravdivostí profilů na sociálních sítích, nebo jen fascinovaně hledět na nápad, jak řešit přetíženost úředníků a touhu promluvit si s mrtvými.

Spousta dalších povídek mě pobavila i překvapila, ale neočekávám, že se mi v mysli udrží tak dlouho. Dávám sbírce čtyři hvězdičky, protože tři by byly zoufale málo, ale nedávám pět, protože několik povídek mi přišlo vzájemně trošku podobných a zvláště ty s tématem rodičovství mě moc nezaujaly. Vždy jsem ocenila originální nápad, ale málo kdy jsem si z nich vzala něco víc.

Závěrečné hodnocení: 

pátek 9. srpna 2019

Josef Pánek - Láska v době globálních klimatických změn

Milý čtenářský deníčku,

po delší době jsem narazila na knížku, která mě vůbec nebavila. Sice dostala Magnesii Literu, intelektuálové z ní hýkají blahem, ale mě absolutně neoslovila. Nelíbil se mi ani styl, ani obsah.

zdroj: goodreads.com

Hlavním hrdinou je akademik ve středních letech, který žil v různých zemích, ale nikde se necítí doma a i přes všechnu svou vzdělanost bojuje s rasovými předsudky. Příběh krátké prózy rámuje návštěva konference v Indii, ze které se ve vzpomínkách vrací k předchozím událostem v životě, zejména k dobrodružství na Islandu, kde téměř bez peněz a s minimálním vybavením stopoval kolem celého ostrova.

Kniha je z většiny napsaná v du-formě, což mi nepřišlo tak úžasné, protože stejně je napsané i Robbinsovo V žabím pyžamu, které mám mnohem radši. Text má navíc blízko k automatickému psaní, složitá souvětí, častá opakování a obecná čeština mají navodit autentičnost, ale mně čtení spíš ztěžovaly. Navíc všechny číslovky jsou napsány skutečně číslem, což má možná ukazovat na přetechnizovanost doby, ale mě to prostě rušilo.

Pro hrdinu jsem neměla absolutně žádné pochopení. Věřím, že lidé s podobnou zkušeností budou tleskat výstižnému popisu prožívaných pocitů, ale mně je tohle naprosto cizí. Chápu vykořeněnost lidí, kteří se rozhodli emigrovat kvůli válce nebo politické situaci. Pokud ale někdo dobrovolně zvolí život v zahraničí a po rozpadu dlouholetého vztahu zjistí, že si nikde nepřipadá doma, myslím, že by měl mít dost síly se s tím vyrovnat a pro jeho naříkání nemám pochopení.

V mnoha ohledech mi kniha připomínala Pálenku od Matěje Hořavy. Jeho vyprávění mě ale bavilo mnohem víc díky jeho básnickému stylu. Navíc trochu přiblížil oblast rumunského Banátu, tedy místo, o kterém jsem slyšela, ale nikdy jsem tam nebyla. Podobně mohl uspět i Pánek díky epizodě z Islandu, ale jeho popis se smrskl na pár drobností, které ve mně žádný významný čtenářský zážitek nezanechaly.

Dávám dvě hvězdičky, protože téma odcizení v moderním světě je nadějné rozhodně nejde o hloupoučkou limonádu jako od Hartla ani o ohraný thrilerový motiv. Navíc kniha byla krátká a i přes nepřehledný styl se četla celkem rychle, takže bych měla pocit, že nulou nebo jednou hvězdičkou bych autora urazila.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 5. srpna 2019

Simon Mawer - Skleněný pokoj

Milý čtenářský deníčku,

už hodně dlouho si chci přečíst něco od Mawera, protože ho všichni vychvalují až do nebes. Na Skleněný pokoj jsem narazila v antikvariátu ve Spálené, když jsem si tam šla koupit Dej mi své jméno. Teď je navíc vybrán jako četba v Československém klubu na Goodreads a nedávno šel do kin film, prostě tisíc důvodů si ho konečně přečíst! Nenadchnul, ale ani vyloženě nezklamal.

zdroj: goodreads.com

Knihu bych v hodnocení rozdělila do tří částí. Prvním je popis atmosféry domu a jak otevřenost a jednoduchost skleněného pokoje ovlivňuje jeho obyvatele a návštěvníky. V tomto ohledu mi kniha přišla naprosto dokonalá. Před několika lety jsem navštívila vilu Tugendhat a vlastně se mi moc nelíbila, přišla mi hrozně sterilní, neútulná. Někdo mi řekl, že si musím přečíst Skleněný pokoj, abych ji pochopila, a to se stalo. Kdybych teď navštívila vilu znova, dívala bych se na ni úplně jinak.

Druhým aspektem, který bych ráda zhodnotila, je historická (ne)přesnost. Autor věrně popisuje dům, ale jeho obyvatelům oproti skutečnosti změnil jména, původ, zaměstnání, počet dětí, cílovou zemi emigrace a vůbec spoustu dalších skutečností o nich. Zároveň ale spoustu věcí zachoval. Vilu postavily rodiče nevěsty jako věno, čas obývání vily přibližně sedí, návrat do vily v roce 1968-9 trochu taky, angažovanost majitelů v Lize na ochranu lidských práv také. Na mě osobně to působilo jako nepřehledný guláš a mnohem víc bych si knihu užila, kdyby se autor držel základních faktů a hrál si jen s drobnostmi v osudech jednotlivých obyvatel domu, které už se nedají nikde dohledat. Na druhou stranu tím, že toho změnil tolik, by se na něj žijící příbuzní (a vlastně i někteří téměř protagonisté) neměli zlobit, když jejich otce nechal mít poměr s chůvou a matku milostný vztah se svou nejlepší kamarádkou. Ale pokud vím, zlobili se dost.

A to je právě třetí dílek, který doplňuje románovou skládačku. Zcela smyšlené osudy lidí a především jejich milostné vztahy. V první řadě mě překvapilo, že je jich tolik, vlastně mám pocit, že všem dospělým hrdinům určují život jejich milostné touhy a nic jiného z jejich života nestojí za zmínku. Až na několik výraznějších scén z útěku před nacisty mi utkvěly pouze ty, které měly nějaký erotický nádech. Rozhodně nebyly vulgární ani šokující, spíš mi přišlo, že to místy dělá z postav osoby přemýšlející pouze svými reprodukčními orgány místo hlavou.

Čímž se dostávám k poslední drobné výtce, že se autor nedržel v počátku navržených postav, ale rozpracoval i několik osob pracujících ve vile po druhé světové válce. Tyhle postavy na mě působily nevěrohodně, možná až příliš schematicky, nějak jsem k nim nepřilnula. Chápu, že román byl koncipován jako příběh vily, nikoliv rodiny, která ji postavila, ale stejně mi přijde, že by autor udělal líp, kdyby popsal pozdější události v jakémsi druhém, odděleném díle, protože pak by nové postavy dostaly prostor, který si zasloužily.

Přes řadu nedostatků dávám knize čtyři hvězdičky, protože to hlavní splnila, vylíčila neskutečnou atmosféru budovy, která má v architektuře revoluční význam a dodnes se staví ve stylu, který tehdy Mies van der Rohe navrhl. Děj má spád, postavy jsou uvěřitelné a docela sympatické. Nevím, jestli bych se ztotožnila s návrhem na Bookerovu cenu, ale rozhodně si od autora přečtu další knihy.

Závěrečné hodnocení: 

pátek 2. srpna 2019

Viktorie Hanišová - Houbařka

Milý čtenářský deníčku,

druhá kniha od Viktorie Hanišové ve mně vyvolává spoustu protichůdných reakcí. Na jednu stranu se dobře četla, má silný příběh a zajímavé hlavní postavy, na druhou stranu jsem tam nacházela spoustu drobných nedostatků, které mi vadily.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdinka Sisi je depresivní ztroskotanec, kterého zavrhla rodina. Živí se sběrem hub pro místní restauraci, žije v rozpadající se rodinné chatě a i když touží po lepším životě, není v jejích silách ho dosáhnout. Postupně se odhaluje, že její neutěšenou situaci způsobilo znásilnění otcem a tichá tolerance jeho chování zbytkem rodiny.

Téma podobně jako v Anežce náročné, vylíčená situace nepochopitelná, ale věřím, že autorka čerpala ze skutečných zážitků svých blízkých i internetových poraden. To, jak se hlavní hrdinka se situací vyrovnává a jak jí s tím pomáhá nebo naopak nepomáhá okolí, mi přišlo skvělé. Také postupné odhalování minulosti a některé nečekané zvraty, například dopis od matky, se mi zdály úžasné. Ale v některých okrajových záležitostech mi kniha skřípala.

Tak předně houbařská trasa hlavní hrdinky měla být převážně kruhová a 25 kilometrů dlouhá. Na mapě je to ale spíš dlouhá nudle, navíc na začátku by měl být mostek a taky ostrov Santos, a to mi do trati vůbec nezapadá. Asi jsem něco nepochopila a to mi vadí. Když už autor používá nějaký místní popis krajiny a vesnic, měl by v něm být přesný.

Taky mi vadilo nepravidelné střídání kapitol s minulostí a přítomností. Občas se střídaly pravidelně, ale často bylo třeba pět kapitol ze současnosti a jen jedna z minulosti. Vadí mi, když tohle není jasně oddělené, chybí mi struktura, které bych se mohla chytit.

No a nejvíc mi vadil konec. Buď měla zůstat, kde je, nebo umřít nebo se měla změnit. Ale k tomu měla mít nějaký logický vývoj a čtenář by měl věřit, že to tentokrát zvládne. Ale já tomu nevěřím, takže mi přijde, že kniha končí tak nějak uprostřed ničeho.

Chtěla bych dát čtyři hvězdičky a myslím si, že to je tak hodnocení, na kterém by se mohla shodnout většina čtenářů. Jenže výše uvedené důvody jsou pro mě tak zásadní, že jí jednu hvězdu ještě strhnu. Ale je to těsně!

Závěrečné hodnocení: 

čtvrtek 25. července 2019

Michael Bird - Van Goghova hvězdná noc

Milý čtenářský deníčku,

při čtení této knížky pro děti mě provázela řada rozporuplných pocitů. Stále nevím, jak ji ohodnotit, jestli ji dál doporučit nebo jestli se k ní vrátit za deset let, až jí budu moct číst i se synem. Pomoz mi, prosím, si to ujasnit!

zdroj: goodreads.com

Historik umění Michael Bird sepsal obsáhlou, obrázkovou knihu pro děti, která se snaží popsat vývoj umění v celé lidské historii. Tady získává autor první plusový bod, protože se nesoustředí jen na západní umění posledních pěti set let, ale začíná už v pravěku a dává mnoho příkladů uměleckých děl vytvořených mimo západní kulturu. Sochy Aztéků chránící jejich chrámy, ilustrovaný Korán z Iráku, hlava afrického krále a mnoho dalších mě zcela neznámých uměleckých děl.

Naopak mínus dostává autor za příběhy. Měly by být pro starší děti (podle autora tak od 12 let), které si podle autora už z knihy mohly vzít všechno, co do ní schoval. Ale to podle mě není možné. Zvlášť u příběhů o známých malířích jsem měla pocit, že kdybych jejich životopisy neznala, příběh by pro mě byl jen sérií narážek, ke kterým by mi chyběly souvislosti. Navíc na třech stranách se autorovi téměř nikdy nepovedlo vystavět opravdový příběh se zápletkou a hlavně pointou. Jde spíš o vyprávění o životě, trochu i o tom, co vedlo ke vzniku vybraného díla, ale neměla jsem pocit, že by něco takového děti chtěly číst.

Pro dospělého jsou příběhy sice většinou srozumitelné, ale chybí mi tu vždy aspoň drobný medailonek s fakty o autorovi nebo o vybraném díle. Na konci knihy je časová osa, která nějaká fakta doplní či shrne, ale já bych je asi víc ocenila přímo u každého příběhu. Chápu, že autor nechtěl napsat encyklopedii a že doplňující informace si člověk snadno vyhledá jinde, ale to nic nemění na tom, že mi tam chyběla.

Nechci končit negativně. Líbilo se mi, že autor vybíral i od známých umělců spíš méně známá díla, například u Da Vinciho nevybral Monu Lisu, ale Dámu s hranostajem, u Matisse vitrážové okno místo barevných tančících postav, u Moneta Nádraží Saint Lazar místo Imprese nebo leknínů a u Vermeera Milostný dopis místo Dívky s perlou. Ocenila jsem opravdu skvěle popsané důvody, proč který umělec jak tvořil, čím se lišil od svých předchůdců, kdo ho inspiroval a jak jeho díla přijímali ostatní.

Myslím, že kniha se nejvíc hodí do školní knihovny, kde po ní může učitel sáhnout, aby si pomohl při výkladu o nějakém umělci či stylu. Číst dětem příběhy jen tak za sebou se mi zdá trochu nudné a ztratí se v tom spousta kontextu. Na druhou stranu příběhy na sebe hezky vzájemně odkazují, v tom smyslu že často jeden umělec navazuje na některého z dříve zmíněných, takže o tuhle rovinu pak čtenář přijde.

Ještě bych chtěla vypíchnout příběhy, které se mi zdály úplně nejlepší (jména děl/umělců): Achnaton s rodinou, Terakotová armáda, Jan van Eyck, Artemisia Gentileschi, Kacušika Hokusai, William Henry Fox Talbot, Camille Claudelová, Marc Chagall, Pablo Picasso, Jackson Pollock. U většiny to nebyl příběh, spíš opravdu dokonalé vysvětlení, proč zrovna tohle dílo je v historii umění tak důležité a jiné než všechno ostatní.

Musím to nějak uzavřít. Po odborné stránce se mi kniha zdá naprosto dokonalá. Výtvarná stránka, tedy ilustrace Kate Evansové mě tolik neoslovily, ale děj doplňují dobře. Textům chybí lehkost, kterou by jim dal opravdový spisovatel-povídkář, což je škoda, ale asi kvůli tomu knihu úplně nezavrhnu. Ve své knihovně ji mít nemusím, ale do té veřejné si jí za pár let možná zajdu půjčit znova.

Závěrečné hodnocení: 

středa 24. července 2019

Becky Chambersová - Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu

Milý čtenářský deníčku,

tahle kniha mě zaujala ve slevách podle svého žánru: "space opera". Mám ráda Star Wars i Star Trek, které se občas do téhle kategorie zařazují také, proto jsem si řekla, že to bude ideální oddechovka na léto. Nezklamalo, dokonce nabídlo i něco víc.

zdroj: goodreads.com

Celý děj se odehrává na vesmírné lodi, jejíž posádka se živí tunelování mezihvězdných cest. Většině galaxie vládne Galaktické společenství, obdoba startrekovské Federace. Lidé jsou spíše okrajovou rasou, která se v minulosti málem sama vyvraždila, ale teď žije v relativním pohodlí meziplanetárního státu. Posádka lodi je z většiny lidská, ale žijí tu i tři příslušníci jiných ras. Hlavní myšlenka knihy je právě mezidruhové soužití, předsudky a boj s nimi, tolerance a hledání paralel mezi různými druhy.

Mě osobně se tento typ sci-fi líbí. Autorka vytvořila uvěřitelný svět, neřekla bych, že je kdovíjak originální, ale o to mi nešlo. U žádné z představených technologií jsem se nechytala za hlavu a říkala si, že je to úplný nesmysl a to mi stačí. Důležité byly charakteristiky různých ras a jejich vzájemné soužití. Opět netvrdím, že autorka vytvořila nějakou rasu, která tu ještě nikdy nebyla, ale mě se líbily.

Děj se skládá z celkem oddělených epizod, které se odehrají cestou na vzdálenou planetu, která se nově připojila ke GS a je potřeba k ní vybudovat tunel. Posádka zastavuje na různých místech, aby doplnila zásoby, setkává se s dalšími loděmi a samozřejmě řeší různé situace i přímo na lodi. Dohromady vzniká obraz s několika dobře vymyšlenými postavami, které je radost sledovat.

Nejlepší jsou popisy mezidruhových rozdílů. Už jen rituály při přivítání má každý jiné. Lidé si potřesou rukou, Ádriskové se důvěrně obejmou, jiní zase sklopí tykadla. Naučit se jazyk cizí rasy je obtížně, protože hlasivky různých druhů se výrazně liší a někteří je nemají vůbec, domlouvají se změnami barev ve tváři. A každý člen posádky bojuje s předsudky, které rozdílnost způsobuje. V porovnání s tím se pozemský rasismus jeví jako naprosto směšný.

Neméně zajímavým aspektem knihy je zamyšlení se nad vývojem různých kultur. Sice se vyvíjely nezávisle, ale v zásadě všechny inteligentní druhy vypadají podobně, jsou podobně velké, mají něco jako ruce a něco jako nohy (v různém počtu), všichni mají nějaký způsob komunikace, který je převoditelný do jiné řeči. A jejich dějiny jsou podobné. V jednu chvíli byly jejich technologie tak vyspělé, že se buď mohli vzájemně vyvraždit nebo se spojit, vytvořit jeden globální stát a vydat se mezi hvězdy. Uvěřitelné a navíc velmi aktuální.

Dávám čtyři hvězdičky, protože kniha je čtivá a navíc obsahuje několik zajímavých myšlenek. K pěti jí chybí větší originalita a také postavy by mohly být o něco propracovanější a ne jen výčet typických kategorií jako ujetá technička, nezkušená účetní, spravedlivý a zodpovědný kapitán. Rozhodně si koupím další dva díly, ten třetí by měl v češtině vyjít na podzim. Autorka teď vydává v angličtině další knihu, ale její svět bude zase trochu jiný. Těším se i na tu.

Závěrečné hodnocení: