čtvrtek 19. září 2019

George Saunders - Lincoln v bardu

Milý čtenářský deníčku,

Lincoln v bardu se ke mně neustále vracel jako bumerang. Nejdřív jsem ho zaznamenala jako vítěze Bookerovy ceny, pak se dostal do nominací v Československém čtenářském klubu na Goodreads a skoro vyhrál a nakonec jsem ho zahlídla někde v akci jako e-knihu a to už jsem mu neodolala. Bála jsem se, jestli se mi netradičně psaný román bude líbit, ale nakonec příjemně překvapil.

zdroj: goodreads.com

Základním motivem je rozloučení prezidenta Lincolna s právě zemřelým jedenáctiletým synem. Okolo skutečné události autor vystavěl svět barda, tedy stavu, ve kterém se nachází duše mezi smrtí a další existencí. Na hřbitově, kam bylo uloženo i  Willieho tělo, čtenář potkává duchy, kteří za života něco nedokončili a doufají, že ještě budou mít příležitost to napravit, uzdravit se. Pár z nich sice ví, že ve skutečnosti jsou mrtví a vrátit se nelze, ale stejně se nechtějí vydat dál, tahle existence jim vyhovuje nebo se bojí, co bude následovat.

Saunders si vybral svérázný způsob vyprávění. Scény z hřbitova popisují postavy na střídačku, většinou v kratších úryvcích, ale občas se rozepíší o svém osudu i na víc než stránku. Část knihy také popisuje události předcházející smrt syna a také návštěvu hřbitova. Tam autor použil texty dobových knih či dopisů. Z toho, co jsem dohledala, jsem pochopila, že většina zdrojů skutečně existuje, ale některé si autor vymyslel.

Bála jsem se, že mě bude netradiční struktura textu rušit, ale vůbec to tak nebylo. Na druhou stranu si nejsem jistá, čeho tím chtěl autor dosáhnout. Z rozhovoru s ním jsem pochopila, že mu šlo o mnohohlasné vyprávění z mnoha různých pohledů, což se mu rozhodně vydařilo. Mně to asi přijde trochu zbytečné, ale naštěstí to knize na čtivosti neubralo, takže proč ne.

Kromě celkem zajímavých osudů mě na knize asi nejvíc zasáhlo její poselství o smrti. Strach z ní, její nečekanost, ale zároveň nevyhnutelnost. Stejně jako v bardu, i v našem světě je smrt tabu, něco s čím nepočítáme, co si nepřipouštíme. A když se dotkne našich známých, snažíme se si zachovat odstup, protože zatím se přece netýká nás. Zvlášť smrt dítěte je naprosto nepředstavitelnou. Ale právě děti se s ní podle autora vyrovnávají nejlépe, možná z života poznaly tak málo, že je jeho ztráta ještě tolik nemrzí?

Dost mi pomohlo pustit si tohle video. Na začátku autor mluví o tom, o co mu šlo a pak několik lidí čte jednu scénu z Lincola v bardu. To, že mi autor řekl, na co kladl důraz, mi osvětlilo, na co se v knize soustředit, a interpretace několika lidmi zase dala plně vyniknout experimentálnímu slohu, který Saunders použil. Myslím, že bez téhle perspektivy bych knihu hodnotila jen třemi hvězdami, takhle jsem přemýšlela i o pěti (ale zase takový zázrak to není).

Závěrečné hodnocení: 

středa 11. září 2019

Jiří Hubička - Hledání čínského draka

Milý čtenářský deníčku,

kniha Hledání čínského draka vyšla před více než deseti lety a hned v úvodu autor říká, že v dnešní době se Čína mění tak rychle, že to, co platilo před deseti lety, už je dávno překonané. I tak jsem se rozhodla jeho knihu cestopisných reportáží přečíst a rozhodně to nepovažuji za ztrátu času, naopak myslím, že po cestopisech budu sahat stále častěji.

zdroj: kosmas.cz

Autor prožil v Pekingu dva roky v době před olympiádou. Pracoval v české sekci čínského rozhlasu, hlavní náplní práce bylo opravování textů jeho kolegů a příprava vlastních pořadů. Kniha je členěna do krátkých příspěvků na různá témata, několik z nich bývá vzájemně tématicky nebo dějově propojeno. Dnes by autor takové texty asi dával na svůj blog a po návratu do Česka by je vydal knižně.

Nejdříve popisuje, jak těžké je se v Pekingu zorientovat, protože všechno je čínsky a lidé na ulici moc neporadí. Také se snaží čtenáři vysvětlit čínskou mentalitu, jak se s ní setkával v práci (nadřízeným se neodporuje, jistá lhostejnost k výsledku), ale i ve vztahu k místnímu režimu. Snaží se zlomit přesvědčení, že Číňané jsou beránci následující svého vůdce. Spíše si každý hledí svého a snaží se zajistit co nejlepší podmínky pro svojí rodinu. Výsledek je stejný, ale pohnutky jsou mnohem pochopitelnější.

Zajímavý byl také popis turistického zájezdu do Tibetu. Čínská vláda oblast modernizuje, ale zároveň přísně hlídá všechny návštěvníky i obyvatele. Na jednu stranu ničí místní tradice a kulturu, na tu druhou zase autor namítá, že nikdo nakonec nechce žít ve skanzenu.

V závěru popisuje, jak se Peking měnil před olympiádou. Bouraly se staré, malé domky pro chudé, místo nich se stavěly moderní věžáky. Ulice se opravovaly, sázely se vzrostlé stromy a parky se osazovaly květinami. Přibylo anglických nápisů a vláda se snažila obyvatele přesvědčit ke studiu angličtiny. A na této cestě opět zanikaly tradiční pouliční hospůdky, trhy a vůbec asijské město se postupně měnilo v západní metropoli.

Autor rozhodně Číňany za nic neodsuzuje, snaží se zůstat u popisu nebo vypíchnout některé otravné zvyky, ale celkově se snaží zemi vylíčit jako místo, kde žijí úplně normální lidé, kteří si zaslouží naší pozornost a uznání.

Dávám tři hvězdičky, protože text se občas trochu táhl, nebavily mě české texty napsané čínskými kolegy z redakce a mrzelo mě, že autor neměl víc zkušeností z života na venkově. Také si myslím, že mohl přidat více historických a sociálně právních faktů a nesoustředit se pouze na svoje zážitky. A další nevýhodou je, že kniha je relativně starší, takže dnešní Čína už je zase o několik mílových kroků dál.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 10. září 2019

Pavla Horáková - Teorie podivnosti

Milý čtenářský deníčku,

myslím, že Teorii podivnosti část čtenářů nazve intelektuální onanií zastydlé ženy s nastupující krizí středního věku. Ale já patří do té druhé skupiny, mě úvahy její hrdinky bavily a teď si na spoustu zmíněných jevů dávám pozor.

zdroj: databazeknih.cz

Největší výhradu mám asi vůči příběhu. Hlavní hrdinka pracuje ve smyšleném Ústavu mezioborových studií člověka, který je trochu parodií na Fakultu humanitních studií, která ve zmíněné budově skutečně nějakou dobu sídlila. Adin výzkum je na mrtvém bodě, dlouhodobý vztah nemá, peněz má dostatek a žádná tragická událost na obzoru. Je to tak realistické, až je to trochu nudné. Napětí má udržovat pátrání po synovi jedné kolegyně, ale je natolik okrajové, že mně to úplně nestačilo.

Kniha se hlavně soustředí na různé postřehy a teorie, které má hrdinka o světě. Čím to, že se horší podniky drží nejvíce ve svažitých ulicích? Jaká jsou kritéria pro vizuální atraktivitu mezi lidmi? Proč se na Šumpersku odehraje tolik událostí, které se dostanou do zpráv? Děje se na stejných místech pořád totéž? Každý jednotlivý nápad mě bavil, připadal mi originální a většinou to nebyla úplná povrchní kravina. Ale bylo jich tolik, že jsem si zapamatovala jen ty nejvýznamnější.

Musím ale říct, že mnoho teorií se mi nezdá. Žádnou zprávu ze Šumperska jsem v poslední době neslyšela, spíš častěji slýchám o Zlínsku (prasečí mor, povodně...). Také postřeh o tom, že tam, kde bývali městské brány se dodnes drží žebráci, se mi moc nezdá. Při pohledu na mapu bran v Praze mi přijde, že to sedí jen na místa zmíněná v knize a mimo Prahu to neodpovídá vůbec. Naopak svažité ulice se mi opravdu zdají obydlené hlavně pochybnými podniky, například pražská Koněvova je toho zářným příkladem. Naopak rovinatý Karlín potvrzuje opak, i když je to asi fenomén spíš posledních let.

Celkový dojem z toho mám dobrý, pokládám se také za pražskou intelektuálku, i když o něco mladší než hrdinka a navíc mám už dítě, ale je mi blízký vědecký pohled na svět, hledání souvislostí a skrytých zákonitostí. Mám ráda různé magické bizarnosti, takže i konec se mi líbil a celkově vyznění příběhu dobré. Neuvěřitelně přirozený jazyk, je vidět, že autorka dlouho překládá a ví, jak věty poskládat za sebe, aby měly správný rytmus.

Celkově dává čtyři hvězdičky a jsem zvědavá, co dalšího autorka napíše. Pokusím se dostat taky k Johaně, napsala jí třetinu, tak to snad bude stát za to.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 2. září 2019

Miloš Urban - KAR

Milý čtenářský deníčku,

pražská městská knihovna byla přes prázdniny zavřená, takže jsem měla čas dočíst aspoň některé domácí resty. Mezi ně patřil i na jaře vydaný román KAR od mého oblíbeného autora Miloše Urbana. Už dřív jsem se ztotožnila s kdesi zaslechnutým pravidlem, že každá sudá Urbanova kniha je dobrá, každá lichá je pitomá. Tahle měla být sudá, anotace vypadala slibně, těšila jsem se. O to větší bylo mé zklamání.

zdroj: goodreads.com

Děj odpovídá mým nejoblíbenějším autorovým dílům jako Sedmikostelí nebo Lord Mord. Mám ráda podivnou atmosféru, beznaděj hlavních postav i bizarní rozuzlení. Trochu jsem se bála, že Karlovy Vary na rozdíl od Prahy vůbec neznám, takže se mi bude do popisů míst hůř vžívat, ale nakonec mě to od nákupu neodradilo. Navíc vlastním autorovo téměř kompletní dílo a zatím jsem sbírku nechtěla ukončit.

To se po přečtení KARu změnilo. Mám pocit, že Urban už nechce psát vyšinuté charaktery, že by raději psal víc o sobě a životní deziluzi, kterou zažívají jeho vrstevníci. Jenže mě to nebaví. Já k němu chodím hlavně pro výjimečnou atmosféru města, podivné postavičky hnané nepochopitelnými touhami, zvrácenou vírou v totální změnu budoucnosti, a podobné nesmysly. Nikoho, kdo by takhle psal, neznám, takže o to větší pro mě má Urban hodnotu.

A teď už k samotnému románu. Hrdinou je spisovatel Julián, kterého psaní sice zatím živý, ale ví, že ta nejlepší díla už má za sebou. Cítí se tak i autor sám? Okolo něj se motají dvě ženy, jedna typická femme fatale, druhá neuvěřitelně chytrá, ale jinak celkem obyčejná bývalá přítelkyně. Ta je také asi jedinou trochu uvěřitelnou postavou z celého románu. Pak tu máme nicku, která ale chodí s femme fatale a jejich vztah je podivně nezrušitelný. Následuje nerudný policista, kvůli kterému musela spisovatelova přítelkyně kdysi na potrat, ale spisovatel to vzal na sebe... A do toho naprosto náhodní lidé z ničeho nic zešílí, pokoušou kolemjdoucí a pak spáchají sebevraždu. Skomírající Karlovy Vary dokreslují ponurou atmosféru a autorův smysl pro detail nechává v čtenáři pocit, jako by tam byl s ním.

Na cestě k bestselleru překáží dvě věci. Tou první je spád děje. Já nevím proč, ale kniha mi vůbec nepřišla napínavá, hlavní hrdina se choval naprosto nelogicky a podhozené indicie se mi zdály hrozně násilné. Opravdová katastrofa pak nastane v závěru. Nechutné vraždy jsou vysvětleny naprosto přízemní motivací a celé to skončí jako typická kriminálka. Pak si ale Urban asi vzpomněl, že jeho věrní čekají na úchylný konec, a na doslova poslední straně stvoří "rodinu", ve které je hlavní hrdina otcem, dědečkem i partnerem. Proč?!

Pravděpodobně si další autorova díla přečtu. Dokonce si myslím, že si je opět koupím, ale tentokrát už jen v elektronické podobě, protože se bojím, že i další román bude elegie na téma krize středního věku nesympatického intelektuála.

Závěrečné hodnocení: 

Timothy Snyder - Tyranie

Milý čtenářský deníčku,

začala jsem si do knížek vkládat záložky/lepíky, abych se mohla po dočtení vracet k nejzajímavějším pasážím a třeba se o ně s tebou podělit. Ale Tyranie i s lepíky leží v knihovně, já jsem na cestách a nechci už dál odkládat svůj zápis, takže to zatím bude bez citací, možná je později doplním.


zdroj: kosmas.cz

V mojí literární bublině se tahle kniha stala loni hitem. Jedná se o návod pro každého, jak hájit demokracii a jak ji bránit před tyrany, kteří se schovávají v běžné politice.

Sváří se ve mně dva pocity. Na jednu stranu jsem ráda, že až na závěrečnou esej je kniha velice snadno pochopitelná, takže každý se po pár hodinách čtení může stát kvalifikovaným bojovníkem za demokracii. Na druhou stranu jsem od Snydera čekala něco víc, co mě donutí k zamyšlení a také pasáže, ke kterým se budu muset vracet.

Líbí se mi, že se autor nebojí vzít současné politiky, hlavně prezidenta Trumpa, a na mnoha příkladech ukázat, že se chovají jako Hitler či jiní tyrani, kteří sledují pouze své zájmy, případně zájmy úzké skupiny lidí v jejich okolí. Myslím, že si nedělá iluze, že by jeho kniha otevřela oči nějakému Trumpovu příznivci, spíš se snaží jeho odpůrcům dát do ruky konzistentní argumenty a rady, jak postupně podkopat jeho moc.

Nejvíce mě zaujaly následující dvě pasáže. V jedné říká, že pokud každý jednotlivec bude jednat v souladu se svědomím, nemůže tyran zvítězit. Lékaři budou léčit všechny bez rozdílu, ne jako ti, kteří ze strachu odmítali ošetřit Židy před druhou světovou válkou. Úředníci nebudou vykonávat nesmyslné příkazy, ale stále se budou řídit zdravým rozumem a nejlepším zájmem všech lidí ve státě. Já jakožto programátor bych se podle této rady nikdy neměla dopustit práce, která bude zástěrkou pro zahraniční špionáž nebo bude svým ziskem podporovat financování něčeho neetického. Jak snadné pravidlo, přesto myslím velmi důležité.

Druhý odstavec, který mě oslovil, navazoval na Havlovu Moc bezmocných. I tady autor opakuje, že se člověk nesmí stát obětí politické kamufláže, nesmí hrát hru na strach, do které nás tyrani zatahují. Stále vyhledávat a ověřovat informace, nešířit nesmysly a naopak podporovat pravdu. To se snadno řekne, hůř udělá. Věřím ale, že to je další účinná zbraň na obranu před populisty a ohýbači reality.

Nakonec dávám čtyři hvězdičky, protože mi v knize chyběla větší hloubka. Někteří autoři hloubku maskují za omílání těch samých argumentů, k tomu naštěstí Snyder nesklouzl, ale myslím, že klidně mohl uvést více příkladů, pokládat více otázek a vůbec nutit čtenáře víc myslet. Ale možná by to pak nesplnilo účel, za kterým knihu psal. Návod na skříň z Ikey slouží k tomu, aby podle něj zákazník postavil skříň, ne aby si procvičil mozkové závity. Tyranie je na pochopení podobně snadná.

Závěrečné hodnocení: 

pátek 16. srpna 2019

Anna Vovsová - Ladič

Milý čtenářský deníčku,

už dlouho mě žádná kniha nenudila tolik jako Ladič. Na první pohled by to mělo fungovat. Současní lidé řeší traumata, která jim způsobil komunistický režim, hlavně co se týká udavačství. Postupné odhalování děje, obyčejné, věrohodné postavy. Ale nefungovalo to. Vůbec.

zdroj: goodreads.com

Hlavní postavou je stařičký ladič klavírů Ludvík, který byl v padesátých letech zavřený za pokus o emigraci. Po revoluci se na v novinách zveřejněném seznamu estébáků objevil jeho nejlepší kamarád, který mu s útěkem pomáhal. Ten má dceru, která byla jako dítě zamilovaná do kluka Ivana, který s matkou později emigroval úspěšně. Ivan se nyní vrací do Prahy, pronajme si byt, ve kterém kdysi bydleli, a zrenovuje ho přesně podle svých vzpomínek. Kromě toho tu máme ještě různé manželky, šmelináře a nos do všeho strkajícího souseda Hřiba alias Bedlu Nejedlého. Na dvě stě stran až příliš štědrá nabídka.

V ději jsem se naštěstí moc neztrácela, akorát občas mi přišel divně místně ukotvený. Pořád jsem nechápala, jak se malá holka Hana mohla seznámit s Ivanem, když od sebe žili relativně daleko. Chvíli to vypadalo, že žijí v jednom činžáku, ale později se mi zdálo, že Ivan s matkou žijí spíš v nějaké vzdálenější vile. vůbec popis prostředí byl takový vágní, chtěla bych vědět, kde byla třeba kavárna, kam Ludvík často chodil a ve které se mu líbila servírka Máša.

Hlavně mě ale hrozně nebavil samotný děj. Všechny postavy byly hrozně zaseknuté v minulosti, i když se občas tvářily, že nejsou. Navíc jejich životy jakoby řídila spíš umělá pravidla jako šetření či rozhazování, čekání na lásku nebo vaření. Ale žádné touhy. Hana sice snila o Ivanovi, ale vlastně nedělala nic, aby s ním po revoluci znovu navázala kontakt. Ivan toužil vrátit se do Čech, vrátit se do minulosti, ale vlastně vůbec nevím, proč. Ludvíkovi se sice líbí Máša, ale zároveň nezapomíná na svou mrtvou ženu Bělu a jeho život vlastně také nemá žádný cíl. Jeho problémy s alkoholem mi nepřišly tak vážné, aby z něj udělaly osobu, jejíž jediná touha je přežít další den.

Když to shrnu, tak jsem prostě nechápala motivace jednotlivých postav a tím pádem jsem ani já moc neměla motivaci otáčet další stránky. V nějakém hodnocení jsem si přečetla, že druhá část knihy je lepší, což je asi pravda, a proto jsem jí dočetla, stále jsem čekala, že se odehraje něco, kvůli čemu bude stát za to. A na to nedošlo. Možná i dvě hvězdičky jsou moc, ale opět, úplný odpad to taky nebyl, no.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 12. srpna 2019

Karin Tidbecková - Sobí hora

Milý čtenářský deníčku,

už rozhodně nemůžu říct, že povídkové sbírky moc nečtu. Sobí horu napsala autorka Amatky, kterou jsem nedávno četla a moc se mi líbila. Povídky jsou také neuvěřitelně originální a minimálně několik z nich mi v hlavě ulpí na delší dobu.

zdroj: goodreads.com

Všechny příběhy se odehrávají ve víceméně normální současnosti, pouze s nějakou drobnou změnou. V několika povídkách se nějakým způsobem řeší vztah mezi lidmi a stroji, pár jich odkazuje na švédskou mytologii. Osamělost, identita, smysl nebo spíš řád světa, to všechno jsou témata, která autorka svým originálním způsobem rozebírá. Nemůžu říct, že by se mě něco nějak osobně dotklo nebo vystihlo nějaký můj pocit, ale většina povídek mi i tak přišla naprosto fascinujících.

Pokud si chceš, deníčku, sbírku teprve přečíst, doufám, že už jsem tě dost nalákala a další řádky raději nečti, zkazily by ti zážitek z objevování autorčiných nápadů.

Hned první vyprávění o lásce mezi mužem a vzducholodí mi přišlo velkolepé. Zásadní rozdíl mezi prototypem a sériově vyrobeným kusem, nemožnost si promluvit, když na sebe nejste naladěni a pak to poznání, že v tom nejste sami, všechno dokonalé uvěřitelné, bizarní a zároveň vypovídající i něco o skutečném světě.

Jakou druhou musím zmínit Rebeku. Musela jsem si vzpomenout na podobnou povídku Teda Chianga Peklo je nepřítomnost Boha. V obou není potřeba v Boha věřit, jeho existence je fakt stejný jako gravitace. Chiang nápad důkladněji rozpracoval, na druhou stranu Tidbecková z něj na pár stranách vytěžila o trochu víc. Nemožnost sebevraždy dává lidem, kteří chtějí zemřít, jedinou možnost: páchat tolik zla, aby je Bůh smrtí co nejdříve potrestal.

Kdo je Arvid Pekon? mě nadchla. Herec, co zázračně předstírá po telefonu hlasy volaných, většinou zaneprázdněných úředníků, je najednou vyzván, aby mluvil sám za sebe. Tenhle požadavek ho nakonec úplně zničí. Můžu v tom hledat paralelu s pravdivostí profilů na sociálních sítích, nebo jen fascinovaně hledět na nápad, jak řešit přetíženost úředníků a touhu promluvit si s mrtvými.

Spousta dalších povídek mě pobavila i překvapila, ale neočekávám, že se mi v mysli udrží tak dlouho. Dávám sbírce čtyři hvězdičky, protože tři by byly zoufale málo, ale nedávám pět, protože několik povídek mi přišlo vzájemně trošku podobných a zvláště ty s tématem rodičovství mě moc nezaujaly. Vždy jsem ocenila originální nápad, ale málo kdy jsem si z nich vzala něco víc.

Závěrečné hodnocení: