Kenzaburó Óé - Soukromá záležitost

Milý čtenářský deníčku,

ten den jsem si v knihovně vybrala zcela náhodně tři knížky japonských autorů. Murakamiho Spánek mě spíš zmátl, Za sklem od Muratové nadchlo a u Soukromé záležitosti si zatím nejsem úplně jistá. Rozhodně mě znechutila.

zdroj: goodreads.com

Citát: Jak jsem řekl, jsem porodník, ale to, že jsem se mohl setkat s novorozenětem s mozkovou kýlou, je pro mě velikým štěstím a přál byeh si být i při pitvě. Dáte samozřejmě svolení k pitvě, že ano? Víte, možná vám v téhle situaci připadá nemístné, že o celé záležitosti mluvím tak bez obalu, ale snad tím budeme blíž záchraně dalšího dítěte s mozkovou kýlou! A kdybych měl být ještě upřímnější, tak myslím, že pro tohle dítě, pro vaši ženu i pro vás bude zkrátka lepší, když novorozeně zemře co nejdřív.

Nejlepší scéna: Když pobývá u své bývalé spolužačky. Cítila jsem z toho zoufalou snahu utéct před světem do minulosti, kdy ještě všechno bylo v pořádku, což je pocit, který občas také zažívám.

Nejhorší scéna: Převoz miminka s porodnice na neurologii, protože nikdo nevěřil, že by mohlo přežít a všichni ho berou jen jako věc (užitečnou nebo protivnou). Z jejich dialogů mi bylo fyzicky špatně.

Zajímavost o autorovi: Knihou se vyrovnával s narozením vlastního syna s mentálním postižením. Ten se pak vyskytuje i v jeho dalších knihách.

Zásadní myšlenka: Nikdo nechce postižené dítě, ale nikdo ani nemá sílu ho zavraždit. Rozhodnutí, že se o něj postará, je pro každého hrdinský čin.

Něco pro mě nového: Zvláštní atmosféra japonské společnosti, která nepřipouští žádné city nebo slabost.

Můj názor: Jak jsem zmiňovala už mnohokrát, vadí mi knihy, ve kterých trpí nebo umírají děti. Soukromá záležitost dala této problematice úplně nový, naprosto obludný rozměr. Přemýšlela jsem, že knihu odložím, ale to nešlo, nemohla jsem toho novorozence nechat napospas jeho slabošskému otci a bezcitným lékařům. Postupně jsem si od příběhu získávala větší odstup, takže už mě nedrásal tak jako na začátku.

Chápu, že autor se soustředil na prožívání otce, svého alterega, a to vystihl naprosto bravurně. Stejně mě ale irituje, jak zcela přehlížel postavu matky. Ta zůstala zavřená někde v porodnici, nikdo jí nic neřekl, nikdo se jí neptal na názor.

Soukromá záležitost patří mezi knihy, na které hned tak nezapomenu. Mám pocit, že v ní autor zvládl naprosto dokonale vystihnout tehdejší společnost a svojí pozici v ní, zoufalství mladého otce, který se bojí přijmout zodpovědnost a dost možná si zničit život jen proto, aby se postaral o sotva životaschopného novorozence. Nedala jsem pět hvězdiček pouze proto, že mi chyběl ženský pohled a v některých pasážích mě vytáčela odevzdanost hlavního hrdiny.

Podobné knihy: Za sklem (Sajata Murata), Skoncovat s Eddym B. (Édouard Louis), Anežka (Viktorie Hanišová)

Hodnocení:

Laurent Binet - Sedmá funkce jazyka

Milý čtenářský deníčku,

v Liberatuře neustále zmiňovali Laurenta Bineta, že i když mě náměty jeho knížek moc nelákají (až na Civilizaci), tak jsem se rozhodla, že si některou musím přečíst. Jako první mi přišla pod ruku Sedmá funkce jazyka. Očekávání jsem neměla moc vysoká a román je rozhodně nepřekonal.

zdroj: databazeknih.cz

Citát: Nedá se určit, jestli je nějaká interpretace platná nebo ta nejlepší, ale lze určit, zda se text vzpírá interpretaci nekompatibilní s jeho vlastní kontextualitou. Což znamená, že si přece jen nemůžeme vykládat, co nás napadne. Insomma - Barthes byl augustinián, a ne kabalista."

Nejlepší scéna: Bavily mě všechny rétorické souboje, nejvíc asi ten první o tom, jestli je lepší slovo mluvené či psané.

Nejhorší scéna: Výlet do Ameriky končí opravdu ujetou scénou na místním hřbitově. Je to přesně ten typ, na který se hodí rčení, že zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný.

Zajímavost o knize: Výborně kombinuje fikci se skutečnými událostmi. Byla jsem překvapená, že vražda vlastní manželky jedním intelektuálem se skutečně stala.

Zásadní myšlenka: Nezáleží na tom, co je pravda, důležité je pouze to, jak určitou myšlenku mluvčí podá. Vždycky existuje cesta, která k jakémukoliv nápadu strhne masy.

Něco pro mě nového: Sémiotika a problémy, které řeší.

Můj názor: Kniha sice má detektivní zápletku, ale ta je pouze tenkým provázkem, kterého se čtenář může přidržovat na cestě francouzskou intelektuální scénou osmdesátých let a za tajemstvím rétoriky. Rozhodně není špatná, dokonce se mi zdála, vzhledem ke své pouze pomocné roli, docela složitá (ztratila jsem se mezi ruskými a bulharskými špiony), ale prostě mě nebavila.

Mnohem víc jsem si užívala prostředí tajného řečnického společenství, kde se za neúspěch platí brutálními tresty. Bavilo mě číst promluvy dvojic řečníků, kteří vždy hájí vzájemně opačné názory  vycházející ze jednoduché věty zadané nemilosrdnou porotou. Nejvíc mi utkvěla disputace, zda je lepší psané či mluvené slovo. Mladík má dlouhý a velmi přesvědčivý projev, ale oponent ho vzápětí smete jedinou větou.

Jinak jsem se ale většinou u knížky spíš nudila, stačilo by mi, kdyby byla poloviční (to by ale příběh vůbec nefungoval). Chtěla jsem si od autora něco přečíst, jeho styl a konstrukce postav, dokonce i dějové zvraty se mi zdály dobré, ale prostředí francozských intelektuálů je mi natolik vzdálené, že jsem ho nedokázala dostatečně ocenit. Každopádně moje rozhodnutí přečíst si Civilizaci to rozhodně nezviklalo.

Podobné knihy: Šifra mistra Leonarda (Dan Brown), Jméno růže (Umberto Eco), Santiniho jazyk (Miloš Urban)

Hodnocení: 

Erin Morgensternová - Bezhvězdné moře

Milý čtenářský deníčku,

už když jsem Bezhvězdné moře četla, říkala jsem si, že je krásné, ale tak neuchopitelné, že za pár dní po přečtení z něj nebudu vědět už vůbec nic. No a moje tušení se potvrdilo.

zdroj: goodreads.com

Citát: „Chtěl jsem si ji přečíst,“ vysvětlí, ačkoli to je nejspíš zřejmé. Co jiného by s knihou asi dělal? A přesto neříká tak úplně pravdu. Nechce si ji jen přečíst. Chce ji prostudovat. Chce si ji vychutnat. Chce jejím prostřednictvím nahlédnout do duše jiné osoby. Chce si tu knihu odnést domů, do svého života a postele, protože dívku, která mu ji dala, tam vzít nemůže. (Rozhodně pro mě citát roku, možná celého života. Neumim si představit krásnější vyjádření lásky)

Nejlepší scéna: Kapitolka o Sochařce příběhů, která na začátku tvoří svoje díla z mraků, sněhu, písku a lastur, které po chvíli ztratí ve vlnách přílivu. Nikdo nemá čas příběhy zpochybňovat, kritizovat nebo zkoumat.

Zajímavost o knize: Po veleúspěšném Nočním cirkuse trvalo autorce 8 let než dopsala Bezhvězdné moře. A přinejmenším kritiky nebylo přijato tak dobře jako její prvotina.

Zajímavost o autorovi: Je docela aktivní na Goodreads a ráda hraje videohry. Dragon Age: Inquisition patří mezi její oblíbené a ovlivnila ji při psaní Bezhvězdného moře.

Zásadní myšlenka: Příběhy jsou všude, potřebujeme je k životu stejně jako vzduch, i když se v nich občas ztrácíme.

Něco pro mě nového: Asi první knížka, kde to, že je hlavní hrdina gay, neurčuje hlavní témata zápletky. Prostě to je úplně normální.

Můj názor: Největší slabinou Bezhvězdného moře je příběh. Na jednu stranu má základní rysy typického souboje dobra se zlem, ale zároveň identita a povaha antagonistů je ze začátku velmi mlhavá a nemám pocit, že se aspoň v případě sov, tak úplně vysvětlila. Navíc je tu takové množství vedlejších linií a příběhových odboček, že snad ani nemá cenu se v nich pokoušet na první přečtení zorientovat.

Jindy by pro román výše zmíněná chyba znamenala tragédii, ale Morgensternové se příběhové nedostatky povedlo vyvážit atmosférou a postavami, které si musí každý zamilovat. Zachary je spíš osamělý, rozhodně by sebe nenazval odvážným, ale zvědavost a morální přesvědčení mu nedovolí vzdát misi, do které ho uvrtala záhadná knížka z knihovny. Zároveň ho autorka nechce vylíčit jako toho nejubožejšího introverta z celého kampusu, jak bývá v podobných příbězích zvykem. Vedle něj vystupuje spousta dalších postav, které už nejsou tak dopodrobna rozebrané, spíš mají několik výrazných rysů, které určují jejich jinak velmi lidské chování.

Samostatný odstavec si zaslouží svět jako takový. Med zcela vystihuje jeho podstatu, je intenzivní, nestálý, dostane se všude a nejde se ho zbavit. Je velmi příjemný, ale snadno se ho člověk přesytí, pokud se nechá pohltit, těžko se vrací zpátky do reality. I krátká návštěva zanechá příjemně sladký a lepkavý pocit na jazyku.

Autorka psala svůj román jako poctu všem příběhům v lidské historii, od mýtů a pohádek po moderní love story. Soustředí se na to, jak vznikají, ale hlavně jak po svém vzniku žijí, mění se a ze všeho nejvíc mění své čtenáře. Pokud chceš, deníčku, příběh, na tuhle knihu se vykašli. Ale kdybys hledal lyrické vyprávění o mýtech a pohádkách, k téhle knize se budeš vracet.

Podobné knihy: série Pohřebiště zapomenutých knih (Carlos Ruiz Zafón), Pohřbený obr (Kazuo Ishiguro), Nikdykde (Neil Gaiman), Kniha zvláštních nových věcí (Michel Faber)

Hodnocení: