19/11/2019

Ernest Cline - Ready Player One

Milý čtenářský deníčku,

už pár let mám tuhle knihu na seznamu, kvůli ní jsem odkládala i zkouknutí filmu. A tomu je konec! Škoda jen, že se nakonec zařadila mezi průměr.

zdroj: goodreads.com

Celý svět trpí energetickou krizí, většina lidí nemá práci a žije z potravinových lístků od státu. Naštěstí k úniku z neutěšené reality nepotřebují drogy, stačí jim přístup do virtuálního světa OASIS. Tam je všeho dostatek. A navíc tam člověk může plnit úkoly a vylepšovat svojí postavu jako v počítačových hrách. Přístup je zdarma, ale to se může změnit, pokud zlý korporát vyhraje Hon, hru na hledání skrytého pokladu od autora OASIS, který výherci kromě pohádkového bohatsví odmění i výhradními vlastnickými právy k OASIS.

První polovina knihy mě moc nebavila, ale u druhého klíče se to naštěstí zlomilo, pak už jsem jí nemohla vůbec odložit a několikrát se mi zdálo o tom, že jsem hrdinou ve virtuální realitě a bojuju proti zrůdám v katakombách. Navíc se autorovi vydařil i závěr, žádné zbytečné utnutí příběhu nebo podivné, nelogické zvraty. Ale stejně dávám jen tři hvězdičky.

Tak předně mi přišlo úplně na hlavu postavené, že lidstvo nemá energii, produkce jídla je docela problém, ale může si dovolit vyrábět super moderní herní konzole, udržovat servery v chodu a nabízet po celé zeměkouli kvalitní, vysokorychlostní připojení. A nejsem si jistá, jestli věřím tomu, že zážitky z virtuální reality by zabránily chudině v rabování velkých měst, kde se žije v relativním pohodlí.

Za druhé mi přišel naprosto nedůvěryhodný postup zlého korporátu. Na jednu stranu je super mocný, vydržuje si armádu otroků a ozbrojenců, ale není schopen odhalit polohu žádné brány sám? Tu první našel hlavní hrdina skenováním povrchu jedné planety a porovnáním s očekávaným obrázkem. I když je realita obrovská, nevěřím, že by to IOI nezkusil, aspoň na pár tisících nejznámnějších planet.

A pak tu máme třeba hackerská přístupová hesla do dvou superchráněných systémů. Obě získaná v aukci. Nevěřím, že by si jich vláda nebo IOI nevšimlo. A pochybuju, že celý ten plán invaze do sítě IOI by vyšel tak snadno, i základní ochrana by si všimla stahování obrovského množství dat a zvlášť tak citlivých dat...

A ještě poslední drobnost. Hlavní hrdina viděl za posledních šest let snad každý film, seriál, hrál každou hru a všechno si to zapamatoval. Zároveň se ale nechová zvláštně jako třeba Sheldon z BBT. A obyčejné časové omezení tuhle teorii naprosto vyvrací. Pokud odečtu čas strávený ve škole a spánkem, zbývá mi 26 280 hodin. Z toho aspoň 235,5 hodiny strávil sledováním filmu Monty Python a Svatý Grál. Což je skoro setina veškerého času. Takže by mohl za celou tu dobu udělat tak maximálně sto podobně náročných akcí. A to aspoň z referencí, co všechno zná, umí, četl, prostudoval opravdu nevypadá.

Takže suma sumárum - slušný chytlavý příběh, zábavné reálie a zajímavý nápad s lidstvem žijícím ve virtuální realitě. Ale kvůli pro mě naprosto nedůvěryhodným "detailům" nakonec padá mezi průměr.

Závěrečné hodnocení: 

11/11/2019

Antonie G. Iturbe - K otevřenému nebi

Milý čtenářský deníčku,

opět jsem se pustila do knihy, kterou jsme vybrali na Goodreads v Československém čtenářském klubu. Zaznamenala jsem její vydání během jednoho z minulých Velkých knižních čtvrtků, ale zas tolik mě nezaujala. Po přečtení můžu říct, že bych po ní nikdy sama nesáhla, ale za ztrátu času ji taky nepovažuji.

zdroj: goodreads.com

Autor se proslavil Osvětimskou knihovnicí, ale ani tu jsem nečetla. Evidentně si libuje v historických románech o 20. století. Po atraktivním tématu koncentračních táborů si vybral méně obvyklé meziválečné letce. Aby se kniha dobře prodávala, jedním z mapovaných osudů je Saint-Exupéryův, tedy autora Malého prince a letce, který zemřel během druhé světové války. Kromě něj sledujeme ještě život Jeana Mermoze, francouzského leteckého průkopníka a Exupéryho přítele.

Kniha patří mezi bichle, má téměř šest set stran. Osudy dvou hlavních hrdinů jsou vyprávěny paralelně, každá kapitola je označená rokem a místem, kde se odehrává. Čekala jsem, že se postavy brzy seznámí a budou létat spolu, ale moc k tomu nedošlo. Ano, potkaly se, dá se říct, že se skamarádily, ale později se setkávaly jen občas a většinu života působily na opačných stranách zeměkoule. Nemůžu se zbavit pocitu že kdyby si autor vybral jen jednoho z nich, udělal by lépe.

Co se týká létání, tak věrohodnost jeho líčení moc neposoudím. Každá jednotlivá epizoda mě v zásadě bavila a jako soubor povídek bych si jí možná i celkem ráda přečetla, ale dohromady jsem se cítila přehlcená. Každopádně jsem kolegovi pilotovi knihu doporučila a věřím, že on z ní bude nadšený.

Nejvíc jsem se asi těšila na to, že se dozvím, co inspirovalo Malého prince. Moc už si ho nepamatuji, ale několik scén jsem poznala a z knihy si je odnáším jako hlavní přínos pro mě, ale jen kvůli nim za to těch 600 stran prostě nestojí. Naopak od čtení Citadely mě to úplně odradilo, navíc jsem si jí půjčila na pár chvil a po pár náhodných odstavcích se mi úplně znechutila. Předchozí díla jako Noční let nebo Kurýr na jih mě už vůbec nelákají, protože budou asi popisovat podobné scény jako v K otevřenému nebi, ale mnohem nudnější formou.

Opět končím na třech hvězdičkách, hlavně kvůli tématu a rozsahu. Nebyl to můj šálek čaje, ale napsané je to pěkně, takže věřím, že si svoje nadšené čtenáře najde.

Závěrečné hodnocení: 

Christina Dachlerová - Vox

Milý čtenářský deníčku,

v říjnu jsem se po nějaké době opět účastnila Čtenářského klubu Martinusu. Tentokrát jejich tým vybral Vox, knihu na velmi podobné téma jako v lednu čtené Napětí, tedy distopii s prvky feminismu. Podle hodnocení moc slibně nevypadala. ale nakonec mi tak špatná nepřišla.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdinkou je neurolingvistka, tedy vědkyně, která se zabývá mozkem a řečí, tedy hlavně tím, jak mozek opravit, když přestane fungovat řečové centrum. Žije v podstatě v současnosti v USA, akorát poslední volby tam vyhrála ultrakonzervativní loutka jakéhosi kněze, který se rozhodl, že v ženách leží všechno zlo světa a rozhodl se je zavřít doma a zakázat jim mluvit. A to nejen dospělým, ale i už i úplně malým holčičkám.

Už v první větě hrdinka prozradí, že příběh bude o tom, jak se jí tento divný systém povedlo nabourat. Pak se asi dvě stě stran pomalu rozvíjí příběh, na dalších sto stranách se z něj stane trochu šílený thriller a na posledních padesáti stranách autorka ve stručnosti sepíše, jak to všechno dopadlo. Mně osobně se nejvíc líbilo prvních 200 stran, pak jsem měla pocit, že se autorka pokusila naplnit atributy zvoleného žánru distopického thrilleru a moc se jí to nedařilo.

Na první pohled trochu nudný rozjezd byl vlastně hrozně napínavý. Autorka zkoumá, jaký vliv mají změny na různé lidi, jak se který charakter nechá pokřivit. Hlavní hrdinka samozřejmě představuje nezdolnou odbojářku, která ale do teď nedostala příležitost se projevit a dřív měla mnohem důležitější věci na práci, než aby si všímala společenských změn. V tomhle se pro mě skrývá hlavní poselství knihy, že během mrknutí oka se z demokracie může stát tyranie, která s mstí mým přátelům, kteří ale za nic nemohou.

Pokud se nad nastíněným světem zamyslím trochu do hloubky, přijde mi to jako totální nesmysl. Myslím, že i ten největší moula by si uvědomil, že ženy musí mluvit, už jen proto, aby se to od nich naučili jejich děti. Také to, že ze dne na den přestaly všechny ženy pracovat a ekonomice to nijak výrazně neublížilo, se mi zdá naprosto nesmyslný. A poslední drobností jsou náramky. Když pominu nějaká technická úskalí kolem rozpoznávání hlasu, tak mě především zajímá, jak se nabíjely, aby mohly dávat takové obří rány, jak se s nimi mohly ženy bezpečně koupat (dávají rány, ale zároveň jsou vodotěsné a voda na povrchu je nezkratuje?) a kde se jich tolik ze dne na den vzalo.

Později autorka rozvíjí teorii séra a antiséra, které by mluvení fyzicky znemožnilo, ale to mi přišlo jako holý nesmysl. A taky to, jak se kolem neurolingvistky najednou vyskytne tolik lidí, kteří mají problémy, které by ona mohla řešit. Já osobně nikoho takového neznám a nemyslím si, že je to tak obvyklé.

Nakonec jsem se rozhodla pro tři hvězdičky. Myslím, že by dost pomohlo, kdyby autorka víc promyslela svůj svět a jak funguje i v detailech, které v knize vidět nejsou. A taky by mohla psát víc podle sebe a ne podle žánrových škatulek. Problematika toho, jak se společnost mění v důsledku tyranie jí moc šla a v lépe vymyšleném světě ve stylu Příběhu služebnice by mohla fungovat dokonale. Takhle jí zbytečně sráží mezi průměr.

Závěrečné hodnocení: 

Markus Zusak - Clayův most

Milý čtenářský deníčku,

v posledních týdnech jsem tě nějak zanedbávala, přitom mám spoustu originálních čtenářských zážitků. Předně tedy Clayův most, víc než deset let sepisované veledílo autora Zlodějky knih. Je úplně jiné než předchozí Zusakova kniha, ale jeho tehdejší čtenáři se také změnili a myslím, že mnoho z nich by novinka mohla oslovit stejně jako mě.

zdroj: goodreads.com

Pokud, deníčku, čekáš rychle ubíhající napínavý děj jako u Zlodějky, budeš zklamán. Příběh se táhne jako med, ale se stejnou intenzitou člověka obklopí a nepustí. Vypravěčem je nejstarší Dunbarovic bratr, který zpětně, a trochu napřeskáčku, vypráví osudy svojí rodiny. Příběh postupně odhaluje původ matky a otce, jak se dali dohromady a co je později předčasně rozdělilo. Kromě toho se soustředí na příběh bratra Claye, který se asi jako jediný z bratrů má sílu postavit k životu čelem, prát se s ním a urvat si to nejlepší pro sebe i své okolí.

Ze začátku mě strašně rušilo věčné naznačování ve stylu "a tohle se stalo kvůli tomuhle, ale o tom až později". Myslím, že hlavně v tom se projevilo těch úmorných deset let, během kterých autor knihu psal. Připadalo mi, že za tu dobu úplně ztratil odstup, nebyl schopen nahlédnout, jak bude příběh vnímat čtenář při prvním čtení a jak obtížné bude neztratit motivaci a dočíst těch skoro šestset stran do konce.

Kolem dvousté strany jsem si na styl zvykla, zorientovala jsem se ve všech postavách a odhadla jejich různá budoucí pospojování, takže od té chvíle jsem se mohla plně soustředit na krásu Zusakova textu. Deníčku, vůbec nevím, jak ti jí popsat. Sálá z ní klukovská síla, odvaha, ale zároveň strach, který si nikdo nechce přiznat. Kontrast mezi klukovskými sázkami a smrtí ani po tolika stranách nezevšední.

Hodnotím čtyřmi hvězdičkami. Hlavní mínus vidím v rozsahu a překombinovanosti vyprávění (příběh samotný byl nakonec celkem jednoduchý). Myslím, že kdyby šlo o autorovu prvotinu, redaktor by se nebál škrtat a usměrňovat a nakonec by vzniklo něco, co by oslovilo mnohem širší spektrum čtenářů. Ale po náročném začátku je čtenář odměněn koncentrovaným koktejlem nesentimentálních citů, který jsem ještě v žádné jiné knize nezažila.

Závěrečné hodnocení: