Ari Šavit - Země zaslíbená

Milý čtenářský deníčku,

už nevím, kde jsem na tuhle knihu přišla, takže můžu poděkovat jen neznámemu vesmíru za její doporučení. Absolutně skvěle shrnutá historie Izraele od prvních sionistů po současnou politickou situaci a aktuální hrozby.

zdroj: goodreads.com

Nejlepší kapitola: O první arabsko-izraelské válce, tedy válce za nezávislost, při které došlo k vyhnání Palestinců z jejich domovů, mnoho vesnic a měst bylo zcela srovnáno se zemí a mnoho potomků tenhdejší uprchlíků stále žije v provizorních podmínkách v Gaze nebo na Západním břehu.

Nejhorší kapitola: Asi nejméně pochopitelná pro mě byla kapitola o Masadě, dávné legendě, kdy Židé obležení v pevnosti římskou armádou raději spáchali hromadnou sebevraždu než aby padli do zajetí.

Zajímavost o knize: Autor knihu napsal v angličtině a zdá se, že do hebrejštiny ani nebyla přeložena.

Zajímavost o autorovi: Autor je vnukem jednoho z prvních sionistů, který přijel do Izraele na přelomu devatenáctého a dvacátého století.

Zásadní myšlenka: Izrael má nezpochybnitelné právo na svou existenci, ale měl by se vyrovnat se svou minulostí.

Něco pro mě nového: I když jsem toho o Izraeli četla už docela dost, teprve teď mám pocit, že to do sebe zapadlo. Hlavně první polovina dvacátého století pro mě do teď ležela v neprostupné mlze, ta druhá zase nabyla konkrétních obrysů se spoustou detailů.

Můj názor: Knihou jsem se prokousávala dlouho, některé pasáže se mi zdály nudné, překvapivě to většinou byly ty s rozhovory s účastníky historických okamžiků. Šavitův popis mi většinou přišel zajímavější, barvitější. Zároveň ale přiznávám, že se autor často opakuje, respektivě znovu připomíná již dříve vyřčené teze, protože na aktuálním příkladě opět vynikne jejich pravdivost.

Líbí se mi, jak autor kombinuje vyprávění velkých dějin s příběhy běžných obyvatel. Díky tomu si, doufám, zapamatuju popisované události a až o nich budu číst v nějakém dalším románu nebo poslouchat v televizi, automaticky si je zařadím na správné místo izraelsko-arabské skládačky.

Musím se také přiznat, že se dokonale ztotožňuji s autorovým náhledem na izraelsko-palestinský konflikt, tedy že by Židé měli opustit Západní břeh, Gazu a území dobytá po roce 1967, arabští obyvatelé by měli získat rovnoprávnost a Izrael by se měl sekularizovat. Zároveň ale musí zůstat suverénním státem, Írán ani jiné arabské země by neměly ohrožovat jeho bezpečnost, naopak musí jednou pro vždy uznat jeho existenci.

Podobné knihy: Za oponou války (Jakub Szántó), Poválečná Evropa (Tony Judt)

Hodnocení: 

Stephan Orth - Couchsurfing v Číně

Milý čtenářský deníčku,

když jsem poprvé uviděla sérii knížek o cestování s Couchsurfingem, tak jsem jako dlouholetý aktivní člen zajásala. Jako první se mi do ruky dostal díl o autorově cestě do Číny. Očekávání úplně nenaplnila, ale odsoudit ji taky nemůžu.

zdroj: goodreads.com

Citát: Jako reklamní vysílání, ale osobnější, jako návštěva obchodního zástupce u domovních dveří, ale u tisíců lidí současně, jako videohovor s kamarádkou, ale s komerčním záměrem. Na první pohled se nedá zjistit téměř žádný rozdíl oproti internetovým celebritám, které prodávají pouze samy sebe a přitom použivají ta stejná bílá sluchátka a ten stejný software na optimalizaci obličeje. Doba se změnila: před pár lety byli lidé, kteří neustále sedí u počítače, považováni za nerdy. Dnes jsou lidé před obrazovkami za hvězdy. (Orth právě prochází kolem malého ochodu, ve kterém prodavačka sedí před počítačem a živě vysílá takový osobní teleshopping)

Nejlepší scéna: Jednoznačně nejzajímavější se mi zdála návštěva provincie Sin-ťiang, kterou obývají Ujgurové, tedy utlačovaná menšina, jejíž příslušníky vláda ve velkém posílá do převýchovných táborů a celkově jakkoliv znemožňuje jejich národnostní určení.

Nejhorší scéna: Moc mě nebavily návštěvy velkých měst z úvodu knihy.

Zajímavost o knize: Autor mapuje především svoji poslední tříměsíční cestu po Číně, ale v této zemi už byl i několikrát před tím a občas v knize zmíní nějaké místo, které navštívil v minulosti.

Zajímavost o autorovi: Autor je německý žurnalista a cestovatel. V češtině mu vyšly už čtyři knihy o cestování po gaučích (Irán, Rusko, Čína, Saudská Arábie). Má hezký instagramový profil.

Zásadní myšlenka: Neurazit, neohrozit, ale dozvědět se co nejvíc. Prozkoumat turistické taháky i úplně obyčejné oblasti.

Něco pro mě nového: Popis neuvěřitelně rychlého růstu. Tam, kde před pár lety byla pustina, se dnes tyčí sídliště, budování vysokorychlostních tratí se tam děje také vysokorychlostně.

Můj názor: Sama jsem tímto způsobem cestovala, takže popisy toho, jak si autor hledá ubytování a jak různorodí jsou jeho hostitelé, pro mě nebyly tak překvapivé. Pro člověka, který tento způsob cestování nezná, můžou některé příhody působit originálně, ale věřte mi, nic výjimečného na nich vlastně není.

Víc jsem se začetla až v druhé polovině knihy, když autor navštíví severokorejskou hranici a taky zmiňovanou ujgurskou provincii, protože na mě dýchla exotika. Zároveň ale zpětně oceňuju i zbytek knihy, protože Couchsurfing je především o tom poznat běžný život místních, jejich drobné boje a ústupky komunistickému režimu a taky neuvěřitelně barevný digitální svět, který se od toho českého (západního?) hodně liší.

Pokud v knihovně zakopnu o další díly, asi si je půjčím. Autor mi připomíná mě, když jsem cestovala sama, a tak mám pocit, že to, co zažil, bych já prožila a popsala stejně. Což nutně neznamená dobře, ale rozhodně autenticky.

Hodnocení: 

Pavla Horáková - Srdce Evropy

Milý čtenářský deníčku,

něco tak strašně špatnýho už jsem dlouho nečetla. Teorie podivnosti byla naprosto famózní, takže další autorčinu knihu jsem si koupila naprosto bez přemýšlení. Chyba!

zdroj: goodreads.com

Citát: Říkám si, že někdy v době, kdy vzkvétala vídeňská moderna, předběhlo umění, móda i věda vkus a chápání většiny lidstva a už se s nimi nikdy nepotkaly. (Takových pozorování je kniha plná, zdají se mi celkem pravdivá, ale málokdy opravdu objevná)

Nejlepší scéna: Když se hrdinka vrátí z Vídně domů do Prahy, začíná koronavirová epidemie a ona se musí rozhodnout, jak dál.

Nejhorší scéna: Projížďka se Stephanem na obřím kole v Prátru. Romantické scény autorce nejdou.

Zajímavost o knize: Velkou část knihy tvoří autentické zápisky autorčiny prababičky, které jí připadaly natolik skvělé, že je chtěla veřejnosti představit.

Zásadní myšlenka: Uplynulo jen sto let, ale náš život se úplně změnil. Nesmíme zapomínat na minulost, protože se z ní můžeme hodně naučit nebo aspoň lépe porozumět tomu, co se děje dnes.

Něco pro mě nového: Spousta zajímavostí o Vídni a jejích obyvatelích, o které jsem absolutně nestála.

Můj názor: Moje hodnocení je velmi osobní, nic neříká o literární kvalitě kniha, která rozhodně nebude zanedbatelná. Myslím, že dokonce znám několik lidí, kterým se zvolený formát bude líbit.
Bohužel, já z něj byla nešťastná. Dlouhé pasáže o tom, jak se žilo před sto lety ve Vídni, kdo má jaké předky, jak se nějakou drobností zapsal do místních dějin, mě vůbec nebavily. Chtěla jsem dostat normální příběh mladé holky, která sice zkoumá historii, ale hlavně hledá sama sebe. Ten tam úplně nechybí, ale překrývá ho takové množství pro mě naprosto zbytečných naučných pasáží, že mě stálo hodně úsilí se vůbec prokousat na konec. A klidně to přiznám, už od půlky jsem ty historiografické pasáže přeskakovala.
Nebavily mě moc ani paměti prababičky. Sice hezky ilustrují tehdejší život, autorka k nim dohledává místní i historický kontext, ale to nic nemění na tom, že mě stačí představa, kterou jsem měla o tehdejší době do teď, a nepotřebuju znát tisíc a jeden detail o tom, jak si Kačenka léčila zlomený nárt.
Trochu jsem pookřála, když se hrdinka vrátila do Prahy, detaily z její historie mě zajímají aspoň o trochu víc, ale nakonec jsem se žádného výrazného závěru nedočkala. Přiznávám, že mi připadá asi nejlepší možný, protože jinak by se z toho mohla stát trochu červená knihovna, ale doufala jsem ve víc.

Podobné knihy: Láska v době globálních klimatických změn (Josef Pánek)

Hodnocení: 

Marshall B. Rosenberg - Nenásilná komunikace

Milý čtenářský deníčku,

Vánoce 2020 jsem strávila ve společnosti Nenásilného podcastu, když jsem poslouchala všechny jeho díly. Hodně mi daly a teď jsem měla štěstí, že jsem v knihovně narazila na knížku o nenásilné komunikaci, ze které vychází. A byla to naprostá pecka!

zdroj: goodreads.com

Citát: (autor přistupuje k lidem na párty) „Promiňte,” oslovil jsem skupinu lidí, se kterými jsem tam stál. ,,Cítím se nespokojeně, protože bych s vámi chtěl navázat bliżší kontakt, ale náš hovor takový kontakt, jaký bych si přál, nevytváří. Chtěl bych vědět, jestli tento hovor uspokojuje vaše potřeby a pokud ano, jaké potřeby to jsou."  (tohle je podle mě ukázka toho, jak zoufale nepřirozeně se nenásilná komunikace dá použít)

Nejlepší kapitola: Většinu principů jsem znala, ale úplně nové téma pro mě byl vztek a taky nenásilná komunikace směrem k sobě. Nemyslím si, že se tím začnu ze dne na den řídit, ale zdálo se mi, že by to mohla být užitečná technika, kterou bych si mohla postupně osvojit.

Nejhorší scéna: Asi nejslabší byla krátká zmínka o trestech a výchově. Autor sice přiznává, že sám má děti a jejich výchova je náročná a plná chyb z jeho strany, ale nabízená řešení se mi nezdají úplně prakticky použitelná, zvlášť s mladšími dětmi.

Zajímavost o autorovi: V rodině zažíval lásku a odpovědnost, na ulici byl šikanován. To v něm vyvolalo potřebu najít nástroj, díky kterému by násilí mohl čelit s pochopením a zároveň ho co nejvíce eliminoval.

Zásadní myšlenka: Pokud se pokusíme pochopit toho druhého, je větší pravděpodobnost, že on pochopí nás a společně dojdeme k řešení, které je pro všechny výhodné.

Něco pro mě nového: Pocity vyvoláváme uvnitř sebe na základě podnětů z okolí. Ale ty podněty za naše pocity přímo nemohou, to jak se budeme v určité situaci cítit je čistě na nás (i když to často není úplně vědomá volba).

Můj názor: Kniha mi poskytla komplexní obraz o metodě nenásilné komunikace. Rosenberg vysvětluje základní filozofii, poskytuje podrobný návod a výklad prokládá častými příklady rozhovorů a několika cvičeními, takže si čtenář opravdu zapamatuje, co se právě naučil. Základní pravidla jsou jednoduchá, ale jejich konkrétní použití docela rozmanitá, takže jsem neměla pocit, že by se autor opakoval. Jediné, co mi trochu vadilo, byly básničky, kterými text občas prokládal. Já chápu, že díky nim chtěl navodit nějakou pocitovou reakci a zvnitřnění celé metody, ale to prostě není můj styl. Na konci navíc přidává ještě trochu náboženský kontext, což pro mě jako českého čtenáře byl trochu znepokojivý závěr, ale odpouštím mu to, zbytek knihy se mu opravdu povedl a dostává ode mě plný počet bodů. Kromě toho ještě oceňuji překlad, myslím, že musel být hodně náročný. Na pár místech to možná trochu skřípe, ale celkově text působí hodně přirozeně.

Hodnocení: 

Liou Cch'-sin - Problém tří těles

Milý čtenářský deníčku,

o Problému tří těles mluvili snad úplně všichni. Nejdřív jsem si přečetla Kulový blesk, jakýsi prequel k hlavní sérii, který mě docela bavil. Měla jsem tudíž velká očekávání, která bohužel zůstala nenaplněna.

zdroj: goodreads.com

Nejlepší scéna: Příběh Evanse, který sázel stromy, aby zachránil jiřičku a osud jeho lesa.

Nejhorší scéna: Celý nápad s počítačovou hrou mi přišel úplně mimo. Scéna s lidským počítačem byla ohromující, ale když jsem si sebe představila jako hráče nebo se vůbec dívala na toto prostředí hráčskou optikou, přišlo mi úplně nesmyslné.

Zajímavost o knize: Jako první asijská kniha získala cenu Hugo (a spoustu dalších), Netflix začal v listopadu natáčet seriál, který snad vyjde na konci tohoto roku.

Zajímavost o autorovi: Jeho rodina byla postižena Kulturní revolucí, ale on sám je loajální k současnému čínskému komunistickému režimu.

Zásadní myšlenka: Co by se stalo, kdyby lidstvo navázalo kontakt s mimozemskou civilizací, která by ale nemohla v blízké budoucnosti dorazit přímo k Zemi?

Něco pro mě nového: Existují lidé, kteří by si přáli vyhlazení lidstva mimozemšťany, protože naše společnost je prostě příšerná.

Můj názor: Čekala jsem něco velkolepého, plného napětí, zvratů a dějiných událostí. Byla jsem ale strašně zklamaná, protože hlavní děj se odehrává v řádu několika dní (s flashbacky do minulých dekád). Děj se mi zdál nudný, ucouraný, nějaké policejní zátahy, vyšetřování, vraždy, všechno to bylo tak umělé, jen defilé písmen na displeji. Uznávám, že nápad je zajímavý, myšlenky pro mě naprosto nové a neznámé čínské reálie zvláštní, ale to nadšení širokého okolí nechápu. Asi mám raději živé postavy než originální nápady.

Podobné knihy: Kulový blesk (Liou Cch'-sin), Výdech (Ted Chiang)

Hodnocení: 

Becky Chambersová - S pokorou a nadějí

Milý čtenářský deníčku,

autorčinu sérii Poutnící miluji, takže jsem si hned, jak to bylo možné, koupila e-knihu s jejími povídkami. Jsou jiné, hlavně za začátku jsem se nudila, ale třetí a čtvrtou část si budu pamatovat ještě dlouho.

zdroj: goodreads.com

Citát: Nevadí mi to, že ho nepiju. Stýská se mi po tom ostatním. Po takových těch setkáních, při kterých se kafe pije.

Nejlepší scéna: Slimáci a jejich nesnesitelný vliv na posádku.

Nejhorší scéna: Pobyt na druhé planetě. Zdál se mi příliš vědecký, idylický, postavy se v tu chvíli nikam neposouvaly.

Zásadní myšlenka: Do jaké budoucnosti se bude vracet mise, která trvá před osmdesát let? A má vůbec smysl se vracet?

Něco pro mě nového: Spousta detailů z biologie a zkoumání cizích životních forem. Člověk si uvědomí, jak moc byl StarTrek prvoplánový.

Můj názor: Trvalo mi, než jsem se začetla. Nebo jinak, četlo se mi to celou dobu snadno, ale nějak jsem nevěděla, proč bych měla ve čtení pokračovat než, že se seznámím s autorčinou představou života na jiných planetách. Ale na třetí planetě (nebo měsíci) se děj konečně začal lámat, na charaktery konečně začalo působit dlouholeté odloučení od zbytku lidstva a emoce pracovaly. Od té chvíle jsem knihu nemohla odložit a její konec ve mně zanechal zvláštní pocit a nutil mě se k němu vracet ještě několik dní.

Podobné knihy: Poutníci (Becky Chambersová), Amatka (Karin Tidbecková)

Hodnocení:

Erik Tabery - Opuštěná společnost

Milý čtenářský deníčku,

po Slepých skvrnách jsem se na další knížku o Česku těšila. Nepřišla mi tak skvělá, ale užila jsem si jí taky. Dívá se na společnost komplexněji, filozofičtěji a je v ní méně konkrétních návodů.

zdroj: databazeknih.cz

Citáty: Pokud by měly být společným poutem pouze řeč a prostor, nemá cenu o nezávislost ani usilovat. Aby měl národ právo na život, musí si definovat cíle a ty naplňovat.

Nyní nám totiž chybí silnější společný konsenzus o tom, jak má země vypadat, jaká je naše společná idea. Nejsilnějšími nositeli myšlenky humanitní, prozápadní demokracie tu byli Masaryk a Havel. Dnes ani jednoho z nich nemáme, což je slabina, ale i příležitost. Ujme se tentokrát jejich myšlenek širší veřejnost? Pocítí každý svou vlastní odpovědnost za svobodu a demokracii a udělá na jejich obranu a rozvoj, co bude moci?

Slyšíme-li volání: Pozor na elitu, odborníky a specialisty. Jsou zbyteční, protože lid se ve věcech dokáže dobře vyznat i bez nich – měli bychom zpozornět. Je jisté, že se tu právě nějaký elitář za pomoci pokorných slov dere k moci.

„Vše se má tak, že relativní svoboda, které se těšíme, závisí na veřejném mínění. Zákon není ochranou. Vláda vydává zákony, ale na obecné náladě země záleží, zda jsou prováděny a jak se chová policie. Mají-li široké vrstvy lidu zájem na svobodě projevu, pak bude svoboda projevu, i když ji zákon zakazuje, je-li veřejné mínění netečné, budou nepohodlné menšiny pronásledovány, i když existují zákony na jejich ochranu,“ napsal George Orwell nedlouho po konci druhé světové války.

Stačí si vzpomenout na projev Winstona Churchilla o tom, že bude moci nabídnout „jen krev, dřinu, slzy a pot“. Nebo Johna F. Kennedyho: „Neptejte se, co pro vás může tato země udělat, ale co můžete udělat vy pro ni.“ Taková slova dodávají odvahu, energii a také pochopení, že jsme všichni součástí řešení úkolů, které před námi stojí.

Nebyl pro evropské řešení krize, ale nenabídl ani vlastní. Tím se stal nesrozumitelným a prohrál bit­vu o veřejné mínění. Za druhé, Evropa nyní ví, že nejsme ochotní pohnout prstem, abychom někomu pomohli, když se ocitne v úzkých. Jestli se v potížích někdy ocitneme my, jak se Evropa zachová? A když nepomůže, budeme schopni si přiznat, že za to můžeme my?

Jak jsem ale ukázal v předchozích kapitolách, jsou to právě slova, která mají potenciál měnit svobodné společnosti v totalitní. Nejdříve se otráví veřejný prostor a následně se zbraně zdají už jako nevyhnutelné řešení. Někdy ani ty nejsou potřeba ke změně systému.

Reference na další knihy: Zotročený duch od Czesława Milosze, Člověk revoltující od Alberta Camuse, Původ totalitarismu od Hannah Arendtové nebo Nic není pravda a všechno je možné od Petera Pomerantseva.

Zajímavost o knize: Končí v roce 2017 před tím než Babiš a Zeman vyhráli volby. Pokračování by mě velmi zajímalo, jsem zvědavá, jestli autor nějaké napíše.

Zásadní myšlenka: Slova se občas zdají nedůležitá, s nějakou filozofií se můžou jít vycpat, nás zajímá výše daní a důchodů... A přesně to je nebezpečné.

Můj názor: Ze začátku mě štval příliš obecný popis, hledání nějakých pravd, které jsou v reálném životě přece tak nepodstatné. Ale postupem času mě autor přesvědčil, že právě tenhle postoj není zdravý a člověk by měl mít v sobě jasně utvořený hodnotový žebříček a s ním porovnávat všechny činy svoje i politiků. Některé pasáže mnou úplně prošly, ale už podle vypsaných citátů je jasné, že spousta jiných mě zaujala a schovala jsem si je do budoucna.

Podobné knihy: Slepé skvrny (Daniel Prokop)

Hodnocení: 

Tereza Drahoňovská - Bez vlasů

Milý čtenářský deníčku,

takže jako obvykle mám skluz, pro změnu pět knížek, což vlastně není úplně zlé skóre takhle na Nový rok. Většina z nich je spíš lepších, tak aspoň se máš na co těšit.

zdroj: goodreads.com

Nejlepší scéna: Když jí začnou růst vlasy znova, ale je to takové nanicovaté chmíří.

Zajímavost o knize: Je autobiografická, přímo autoterapeutická.

Zásadní myšlenka: I s tak zvláštním stavem se dá vyrovnat a hrdě ho nosit.

Něco pro mě nového: Všechno o téhle nemoci, ve svém okolí nemám nikoho, kdo by jí trpěl.

Můj názor: Přečetlo se to snadno, bavila jsem se, poučila jsem se. Ale protože to moc nemám k čemu vztáhnout, žádné detaily mi neutkvěly.

Podobné knihy: Bezdětná (Monika Baudišová)

Hodnocení: