Milý čtenářský deníčku,
konečně kniha, kterou jsem nelouskala několik týdnů! Kromě toho je Zítřek byl včera výjimečný i tím, že ho napsala moje kamarádka Martina Doležalová. Četla jsem obě její předchozí knížky a na zatím poslední román jsem se těšila už několik měsíců. Nezklamal.
Výhoda, když znáš autora knihy osobně, deníčku, je, že se ho můžeš zeptat na spoustu detailů z knihy a zjistit, proč nějakou situaci popsal zrovna tak, jak ji popsal. Naopak nevýhodou bývá, že při hodnocení nemůžeš být tak nestranný jako u knih, kde jméno autora říká jen to, kde knížku hledat v knihovně. Takže mě, prosím, ber tentokrát s rezervou.
Základním tématem příběhu je možnost minulého života. Hlavní hrdinka Tereza vyráží s přítelem na vysněnou cestu po jižní Francii, kde se náhodou setká s mužem, jemuž před mnoha lety zemřela dcera, která jako by Tereze z oka vypadla.
Příběh mi přišel hodně nevyhraněný, trocha detektivky, trocha lásky a mystiky Dálného východu. Snadno se četl, na některých místech překvapil a stejně jako u Dvořákové i tady jsem ocenila, že Martina nechala postavám naději na lepší zítřky a neutopila je v hnusu brutální minulosti.
Nejvíc mě bavilo objevovat charaktery jednotlivých postav. Samozřejmě jsem hledala jejich odrazy ve skutečném světě, tomu jsem se nemohla ubránit. V tomhle ohledu mě nejvíc překvapil Richard a Artur. Předpokládala jsem, že Richard bude prudérní ajťák bez špetky empatie a Artur vedle něj bude zářit jako charismatický umělec se snědou pletí kouzlem středozemního bohéma. Místo toho jsem našla strašně sympatického, chytrého kluka (vlastně hrozně podobného tomu nejlepšímu, co na světě znám) a nevyrovnaného frajera.
Knížka nepatří mezi ty, ze kterých si člověk sedne na zadek nebo které mu změní život. Vypráví okouzlující příběh a to je přesně to, co jsem teď potřebovala.
Závěrečné hodnocení:
konečně kniha, kterou jsem nelouskala několik týdnů! Kromě toho je Zítřek byl včera výjimečný i tím, že ho napsala moje kamarádka Martina Doležalová. Četla jsem obě její předchozí knížky a na zatím poslední román jsem se těšila už několik měsíců. Nezklamal.
 |
| zdroj: goodreads.com |
Výhoda, když znáš autora knihy osobně, deníčku, je, že se ho můžeš zeptat na spoustu detailů z knihy a zjistit, proč nějakou situaci popsal zrovna tak, jak ji popsal. Naopak nevýhodou bývá, že při hodnocení nemůžeš být tak nestranný jako u knih, kde jméno autora říká jen to, kde knížku hledat v knihovně. Takže mě, prosím, ber tentokrát s rezervou.
Základním tématem příběhu je možnost minulého života. Hlavní hrdinka Tereza vyráží s přítelem na vysněnou cestu po jižní Francii, kde se náhodou setká s mužem, jemuž před mnoha lety zemřela dcera, která jako by Tereze z oka vypadla.
Příběh mi přišel hodně nevyhraněný, trocha detektivky, trocha lásky a mystiky Dálného východu. Snadno se četl, na některých místech překvapil a stejně jako u Dvořákové i tady jsem ocenila, že Martina nechala postavám naději na lepší zítřky a neutopila je v hnusu brutální minulosti.
Nejvíc mě bavilo objevovat charaktery jednotlivých postav. Samozřejmě jsem hledala jejich odrazy ve skutečném světě, tomu jsem se nemohla ubránit. V tomhle ohledu mě nejvíc překvapil Richard a Artur. Předpokládala jsem, že Richard bude prudérní ajťák bez špetky empatie a Artur vedle něj bude zářit jako charismatický umělec se snědou pletí kouzlem středozemního bohéma. Místo toho jsem našla strašně sympatického, chytrého kluka (vlastně hrozně podobného tomu nejlepšímu, co na světě znám) a nevyrovnaného frajera.
Knížka nepatří mezi ty, ze kterých si člověk sedne na zadek nebo které mu změní život. Vypráví okouzlující příběh a to je přesně to, co jsem teď potřebovala.
Závěrečné hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat