Zobrazují se příspěvky se štítkem#CtenarskaVyzva2017. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkem#CtenarskaVyzva2017. Zobrazit všechny příspěvky

09/04/2019

J. K. Rowlingová - Bajka Barda Beedleho

Milý čtenářský deníčku,

tahle knížečka mi ležela na nočním stolu dva roky. Původně jsme ji začali číst s manželem před spaním, ale nikdy jsme se nedostali dál než k druhé pohádce. Proto jsem se rozhodla přestat čekat a v rychlosti ji přelouskat sama.

zdroj: goodreads.com

Knížka vyšla krátce po posledním dílu série o Harry Potterovi a patří mezi několik dalších sešitů, které vyšly jako doplněk oblíbených románů. Na jednu stranu jde o využití společenské mánie ve prospěch nadace na pomoc dětem, na druhou stranu plní funkci udržovací, která zaručuje, že čtenáři  nezapomenou na svou oblíbenou literární postavu a budou dál a dál kupovat všechno, co se jí týká.

Z obou uvedených důvodů vyplývá, že sbírka pohádek asi nebude stát za moc. A je to tak. Pohádky samotné jsou divné, nanicovaté a postrádají jakoukoliv atmosféru. Připomínaly mi slohová cvičení žáků základní školy, ve kterých dostali za úkol rozšířit nějakou Ezopovu bajku. Žádná umělecká hodnota, nic, co by měl číst kdokoliv kromě učitele češtiny.

Rowlingová v názvu přiznává, že jde o bajky, tedy jednoduché příběhy s ponaučením, které nám ve svých komentářích, skoro stejně dlouhých jako samotné příběhy, předkládá Albus Brumbál. Zdůrazňuje v nich náklonnost k mudlům, úctu ke smrti a odvahu před prohnaností. Uznávám, že některá poučení by mi unikla, ale jejich vysvětlení je tak polopatické, že mě skoro uráží.

Chápu, že ve svém věku už nejsem cílová skupina a kdybych to četla v patnácti, možná by mi text nepřišel tak strašně zoufalý, ale zase vím, že je možné napsat dětskou knihu, která se bude líbit i rodičům. Ocenit můžu pouze odvahu Rowlingové takovou hloupost vydat a veskrze chválihodný, výchovný obsah, který obhajuje v dnešní době často napadané morální hodnoty.

Závěrečné hodnocení: 

31/12/2017

Kristína Farkašová - Jsem máma

Milý čtenářský deníčku,

na tuhle knížku jsem narazila náhodou v knihovně mezi dnes vrácenými tituly. Protože můj termín se blíží, řekla jsem si, že tahle knížka mi dodá potřebný optimismus do následující náročné životní fáze. Očekávání splnila bez výhrad.

zdroj: neoluxor.cz

Kniha patří do dnes velmi oblíbené kategorie vydaných blogů. Nejčastěji slavné herečky si začnou psát blog, ten má úspěch a nakladatelé se jen hrnou jim ho vydat, protože spojuje známé jméno, humor a krátké texty, což je ideální kombinace pro dnešní roztěkané čtenáře.

Já Kristínu Farkašovou neznám, ale to vůbec nevadí. Její popis života matky dvojčat mě bavil a jsem ráda, že mně se v břiše mele jen jeden nezbeda. Kromě svižných textů, nadhledu a vůbec přístupu autorky, musím ocenit i skvělý překlad do češtiny, slova jako "koblihy", "novomatky" se i z blízké slovenštiny daly zvorat docela snadno.

Samozřejmě, jako každý vydaný blog i tady tím, že člověk čte všechny příspěvky najednou, tak mu po chvíli připadá, že se autorka opakuje, ale naštěstí knížka není tak dlouhá, aby se styl vyloženě omrzel. Takže za mě čtyři z pěti a lépe to v téhle kategorii nejde!

Závěrečné hodnocení: 

Erich Maria Remarque - Na západní frontě klid

Milý čtenářský deníčku,

konec roku se blíží a tak jsem chtěla dotáhnout Čtenářskou výzvu 2017. Jedním z témat byla oblíbená kniha rodičů či prarodičů. V mém případě jsem nemohla vybrat nic jiného než Na západní frontě klid, tedy jednu z nejoblíbenější knih mojí mámy.

zdroj: knizniklub.cz
Co říct o románu, který všichni znají a probírá se i na hodinách literatury? Snad jen, že mně vůbec nepřišel jako román, ale spíš bych ho zařadila do kategorie líčení. Příběh hlavního hrdiny není vůbec podstatný, všechno slouží jen k tomu, jak popsat všechny hrůzy zákopové války. Nejsilnější jsou samozřejmě momenty z boje, kdy jde hlavnímu hrdinovi o život, ale i z lazaretu, kde se sice nestřílí, ale muži umírají na následky svých zranění dlouho po tom, co ztratili naději na uzdravení.

Nemůžu říct, že by ve mně kniha vzbudila nějaké nové pocity, otevřela mi oči nebo mi pomohla si uvědomit, jak je válka odporná. Všechno to už jsem věděla a navíc si myslím, že v dnešní době už se bojuje úplně jinak a hlavní problém není v péči o vojáky, ale v tom, jak trpí civilisté, přes jejichž domovy se fronta převalí. Z toho důvodu si myslím, že by kniha stále měla být na seznamu středoškolské povinné četby, ale číst ji později už moc smysl nemá. Zub času jí ukousl jednu z hvězdičku z původního hodnocení plným počtem.

Závěrečné hodnocení: 

11/09/2017

Dave Eggers - Kruh

Milý čtenářský deníčku,

minulý týden jsem vyrazila za malou louži (rozuměj za Lamanšský průliv) a protože se mi nechtělo tahat žádnou papírovou knihu, rozhodla jsem se konečně dočíst dlouho rozečtený Kruh, který mám jako e-book.

zdroj: goodreads.com

Zápletka je jednoduchá. Firma ve stylu Google postupně skupuje konkurenci a vyvíjí nástroje pro usnadnění života na síti. Už na začátku knihy mohou registrovaní uživatelé Circlu žít na sociálních sítích, nakupovat a platit přes jeden profil a samozřejmě vyhledávat všechny informace. Z užitečného nástroje se ale postupně stává Velký Bratr, který chce sledovat všechny a všechno.

Jako programátorku mě téma zaujalo a samozřejmě jsem byla trochu zklamaná, že hlavní hrdinka je pouze zaměstnankyně oddělení Péče o zákazníky. Programátoři se v celém ději skoro nevyskytují, přestože si myslím, že taková firma jich musí být plná.

A tady přichází další zádrhel. Všichni vývojáři, které znám, jsou velmi opatrní na svoje soukromí a pečlivě si hlídají svojí online identitu. V knize se všechny nástroje jako první představují a zkouší interně. Podle mě je naprostý nesmysl, aby je zaměstnanci takového druhu, jací musí v Circlu pracovat, tak bezvýhradně přijímali. A tady nemluvím jen o sledování. Všemožné zákaznické průzkumy, žebříčky oblíbenosti a nekonečný proud nanicovatých zpráv a statusů od lidí, které v životě neviděli... Tak prostě ITáci nefungují!

Takže podle mě je celý děj v podstatě postavený na hlavu. Knihy, které předpovídají budoucnost, musí mít nějaký reálný základ, jinak nejsou děsivé a tedy ani zajímavé. Neříkám, že spoustu věcí neměl autor vychytanou. Kromě kamer si umím představit, že většina nástrojů by se dala implementovat už dnes, stejně tak si myslím, že spousta uživatelů si nebezpečí ztráty soukromí neuvědomuje. Nastínil spoustu situací (např. intimní život rodičů), ve kterých si to i největší tupec uvědomí, a zároveň předestřel celkem věrohodnou výmluvu, proč by mu to nakonec nevadilo. Ale smůla, víc než na dvě hvězdy to prostě stačit nemůže.

Na okraj bych ještě zmínila film, který jsem si okamžitě po přečtení pustila. Myslím, že dostál úrovni knihy (která tedy pro mě nebyla valná), změnil sice několik docela výrazných dějových linek, spoustu detailů vypustil, ale celkově myslím, že se v rámci možností povedl. Akorát hlavní hrdinka ve filmu prochází mnohem výraznější změnou názorů, která podle mě nedává smysl, v knize je její fanouškovství vlastně docela pochopitelné.

Závěrečné hodnocení: 

01/09/2017

Pasi Ilmari Jääskeläinen - Literární spolek Laury Sněžné

Milý čtenářský deníčku,

konečně jsem se prokousala další knihou. Nebyla tak nečitelná jako autorovo jméno, ale moc k tomu nechybělo. Po Literárním Spolku Laury Sněžné jsem sáhla naprosto náhodou v knihovně, což už jsem neudělala věčnost, a zase to pár let neudělám.

zdroj: goodreads.com

Na první pohled měla kniha všechny myslitelné klady. Krásná obálka, v názvu slovo literatura, na přebalu zmíněn můj oblíbený žánr magického realismu. Navíc nebyla moc dlouhá, vydalo ji kvalitní nakladatelství (Paseka) a dokonce patřila do mnou dosud nesplněné kategorie severské literatury z letošní Čtenářské výzvy. Ale dopadlo to jako dort pejska a kočičky. Ze spousty chutných surovin vznikl román, po jehož přečtení mám při nejmenším rozpačitý pocit.

Z počátku se děj vyvíjel slibně. Hlavní hrdinka se spoustou mindráků v čele s nedávno odhalenou neplodností se pouští do pátrání, proč se v některých knihách přeskupují písmenka. Potom je nejednou přijata do legendárního Literárního spolku Laury Sněžné, jehož zakladatelka vzápětí záhadně zmizí. Do toho se zdá, že historie Spolku je plná kostlivců, které všichni úzkostlivě tají.

A v tu chvíli už toho na mě bylo moc. Příliš mnoho záhad, příliš mnoho komplikací, ke kterým se přidávají osobní problémy naštěstí jen některých členů spolku. Ty odhaluje podivná Hra, kterou členové hrají mezi sebou, ve které si nesmí lhát, ale naopak vypovědět celou pravdu bez ohledu na to, jak moc pro ně bude zpověď bolestivá.

Většina knihy byla čtivá, obsahovala spoustu originálních nápadů, například samotný knižní virus nebo chování psů v okolí domu jednoho spisovatele. Roztříštěnost děje zachraňovala vypravěčova volba vyprávět všechno pouze z pohledu hlavní hrdinky a její v zásadě jednoduchý cíl přijít všemu na kloub.

Hlavní postavy působily plasticky a dotaženě, jenže mně nebyly vůbec sympatické. Měla jsem pocit, že povolání spisovatele jim z nitra vytěsnilo všechnu lidskost a jediné o co jim jde, je najít co nejpikantnější látku pro jejich příští knihu. Sama jsem nikdy román nenapsala, možná, že kdybych takovou zkušenost měla, jejich osudy by se mě dotkly mnohem víc. Takhle zůstaly pouze v rovině podivnosti.

Malá odbočka k magickému realismu. Po přečtení několika hodnocení na Goodreads jsem dospěla k názoru, že knihy tohoto žánru se dělí do dvou skupin. Jednu symbolizuje Sto roků samoty, patří sem například i Murakami nebo Literární spolek. A mně se nelíbí! Druhou skupinu by mohla charakterizovat Láska za časů cholery, což je především nádherný milostný příběh a nadpřirozeno se v něm vyskytuje jen velmi okrajově. Hlavní roli zde hraje přímočarý příběh a magie dodává pouze tajemnou, a zároveň originální atmosféru. Z knih, co jsem nedávno četla, mě napadá třeba Její děsivá souměrnost nebo Zafónova série začínající románem Stín katedrály. Tenhle druh mě baví, tomu druhému se asi začnu vyhýbat.

Závěrečné hodnocení: 

01/08/2017

Tereza Boučková - Rok kohouta

Milý čtenářský deníčku,

Rok kohouta rozhodně nepatří mezi letní oddechovky. Ale je relativně krátký a na seznamu ho mám už dlouho, zvlášť po tom, co jsem četla Anežku, jsem ji chtěla srovnat s další knihou na stejné téma. Takže když jsem na něj konečně narazila v knihovně, nemohla jsem ho tam nechat.

zdroj: goodreads.com
Tereza Boučková je známá česká spisovatelka a ve svých nejlepších knihách popisuje vlastní život. Indiánský běh se zaměřuje na život před Sametovou revolucí, kdy to jako signatářka Charty 77 a dcera Pavla Kohouta vůbec neměla lehké. Rok kohouta se odehrává v roce 2005 a popisuje její prohru na poli adopce. Její dva adoptovaní synové právě dosahují plnoletosti a nyní nastává čas záchrany aspoň zbytku rodiny před tresty za jejich chování.

Kniha je velmi subjektivní a až na drobné úpravy popisuje skutečný život rozpadající se rodiny. Na více než tři sta stranách ze sebe autorka vyždímala všechny smutky, které v sobě měla. Nečte se to vůbec snadno a já opět spadla do toho kolotoče "už to musí dočíst, aby hlavní hrdinka přestala trpět".

V knize se střídají popisy denních situací, které autorka prožívá, od neustálého kontaktu s policií, přes koncerty skupiny, se kterou zpívá, po tvůrčí krizi a touhu natočit film podle vlastního scénáře. Dá se říct, že kniha je psána deníkovou formou se spoustou velmi soukromých poznámek a stesků. Nejde sice o autentické zápisky, ale to jim na opravdovosti nic neubírá, spíš naopak.

Hlavně mě zajímala ta linka o adoptovaných synech. Na rozdíl od Anežky nesledujeme výchovu adoptovaných kluků už od dětství, ale až poslední krizový rok. Po tolika letech už rodiče ztratili naději na jakoukoliv nápravu a i přes neustálou vstřícnost nakonec dospějí k tomu, že nejlepší pro všechny bude, když od sebe kluky zcela odříznou, tedy jim odhlásí trvalé bydliště (u mladšího to ale bohužel nakonec nejde), vydědí je a zajistí se, aby jejich dluhy a trestné činy nepoškodily rodinu aspoň po té materiální stránce.

Zajímavé je, že autorka je v kontaktu i se spoustou dalších rodičů, kteří u svých adoptovaných dětí řeší přesně to samé. Podle ní je první rok života v kojeneckém ústavu poznamenal natolik, že v dospívání se nejsou schopni začlenit do normální společnosti, i přesto, že jejich rodina v ní žije a poskytuje jim veškerou podporu. Mnoho lidí jí vyčítá, že tímto svým postojem odrazuie jiné páry od adopce, ale já to chápu tak, že prostě jen sdílí osobní zkušenost a nechce nikomu ublížit ani mu radit, co má dělat.

Závěrečné hodnocení: 

11/04/2017

Filip Doušek - Hejno bez ptáků

Milý čtenářský deníčku,

asi ti připadá, že jsem v poslední době četla hrozně málo. Máš částečně pravdu. Potíž byla hlavně v tom, že můj poslední čtenářský úlovek Hejno bez ptáků se skládal ze dvou knih a jedna bez druhé se nedá popisovat.

zdroj: goodreads.com

Na tuhle knihu jsem narazila na relativně neobvyklém místě, konkrétně v magazínu Ego!, který vychází jako příloha Hospodářských novin. Doporučoval ho tam Pavel Bělobrádek jako knihu, která má mnoho vrstev a ke které se rád vrací. Když jsem si o ní našla něco víc, zaujala mě a říkala jsem si, že filozofický román není něco, co bych četla zrovna často, ale mohlo by mě to bavit.

Jak už jsem poznamenala, kniha se skládá za dvou svazků, pojmenovaných jednoduše Příběh a Kniha. Čtenář si může vybrat, kterou přečte první, já se do nich pustila v uvedeném pořadí. Popravdě, číst první Knihu mi nedává smysl. Její obsah přímo navazuje na Příběh a prozradí jeho úplné rozuzlení, takže číst Příběh potom musí být hrozná nuda, i když děj by rozhodně neměl být to podstatné, co si čtenář z románu odnese.

Hlavní hrdinou je Adam, doktorand z Cambridge, který studuje statistiku. Píše komplikovaný program Faustomat, který zkoumá všemožné databáze, prokládá je fraktálními vzorci a snaží se hledat symetrie. Doufá, že objeví řád celého světa, dokáže, nebo spíš vyvrátí, existenci Boha. Do toho už rok chodí s umělkyní, také doktorandkou, a snaží se přijít na kloub lásce, resp. romantice.

Už z uvedené charakteristiky jasně vyplývá, že hlavní hrdina je trochu magor. Zajímalo by mě, jak moc je román autobiografický či inspirovaný nějakým člověkem, kterého autor zná. Filip Doušek pracoval v IT, hodně cestoval a Hejno psal 12 let. Nakonec založil nakladatelství Toito a v něm vydal tuto jedinou knihu.

Hlavní hrdina postupně dochází k přesvědčení, že právě teď se svět radikálně mění. Ze společnosti svázané hierarchií se měníme v lineární síť složenou z rovnostářských vztahů. Původní chápání světa jako součtu jednotlivých objektů se mění, do popředí se dostávají vztahy, které zastupují rozdíl mezi objektem a součtem jeho částí.

V Příběhu tuhle filozofii zatím jen pomalu objevuje, zkoumá a oťukává. Kniha v podstatě shrnuje jeho poznatky a předkládá je přetavené do konzistentní filozofie. Děj není podstatný a občas se trochu vleče. Je těžké udržet pozornost, autor se hodně opakuje, děj nevypráví chronologicky a občas jsem přečetla stránku aniž bych si dokázala vybavit, o čem byla. Rozhodně jde o životní veledílo relativně mladého autora, které otvírá nové obzory a možnosti, jak chápat svět. Ale stejně jako Nina, ani já jsem ho úplně nepochopila. Až čas ukáže, jak moc se autor strefil a "předpověděl budoucnost".

Závěrečné hodnocení: 

15/03/2017

Miloš Urban - Závěrka aneb ztížená možnost happy-endu

Milý čtenářský deníčku,

rozhodla jsem se, že si dám "kombo oblíbenců". Po Robbinsově Tibetském broskvovém koláči jsem okamžitě začala číst (spíš hltat) nový román od Miloše Urbana Závěrka. A stejně jako Koláč, ani Závěrka nepatří k tomu, co bych doporučila přátelům.

zdroj: goodreads.com
Děj se točí okolo fotografa Matěje a jeho modelky Věry, kterou jednoho dne osloví na ulici před Palladiem. Matěj je chlápek středního věku, pracuje v reklamce, nemá ženu a svůj volný čas tráví focením, které mu sice moc nejde, ale baví ho. S Věrou vytvoří dokonalou tvůrčí dvojici a jeho fotky začnou obdivovat lidé z celého světa díky (smyšlené) sociální síti Blickperson.

Děj má spád, kniha je krátká a nedá se od ní odtrhnout. Zhltla jsem ji za dva (pracovní) dny. Je těžké ji hodnotit a zároveň neprozradit nic ze zápletky. Řekněme tedy, že atmosféra a některé scény jsou velmi "urbanovské", tedy podivné, trochu ujeté, ale zase ne úplně neuvěřitelné. Ústředním motivem je dilema mezi uspokojením z tvůrčí práce a z lásky.

Témat je tu ale více. Mě se nejvíce dotklo "tvoření a sdílení". Každý amatér může svoje fotky/výrobky/povídky sdílet na internetu (jako já!) a i když si říká, že o slávu mu nejde, tak možná někde hluboko uvnitř po ní touží. A když přijde, nemůže se odtrhnout od komentářů, sleduje stoupající čísla o počtu sdílení a sledujících. Zároveň se musí vyrovnávat s negativními (a často anonymními) komentáři. Bohužel, přišlo mi, že kniha se o toto (a další) téma pouze otřela. Závěr sice nabízí jasný názor na to, čemu dát přednost, ale mě to nějak neuspokojilo.

Urban čerpal z vlastní zkušenosti s focením, kterému asi v poslední době propadl? Mě focení nebaví, o fotografech si nemyslím nic pěkného (předsudky, já vím), takže dotažené detaily z tohoto prostředí mě neoslovily. Vedle toho jsem si nemohla nevšimnout dvou přešlapů v ději. Prvním byla Věřina nemoc, která dává tušit nějakou skrytou "vadu", podobnou dívkám v předchozích románech, ale nakonec vyjde úplně naprázdno. Druhým je Věřina neschopnost fotit s jiným fotografem, která se ale nakonec vytratí, bez jakéhokoliv důvodu.

Někde jsem slyšela, že každá druhá kniha od Miloše Urbana je špatná. Když procházím historii jeho tvorby, musím se s tímto tvrzením ztotožnit. Lord Mord byl brilantní, Boletus arcanus se nedal číst. Praga Piccola mě okouzlila, Přišla z moře zklamala. Urbo Kune úspěšně navázalo na první temné a záhadné romány, Závěrka spadla mezi průměr.

Závěrečné hodnocení: 

07/03/2017

Pavel Renčín - Labyrint

Milý čtenářský deníčku,

o víkendu jsem dočetla román Pavla Renčína Labyrint, který původně vznikal na jeho blogu ve spolupráci s jeho čtenáři. To mě samozřejmě zaujalo.

zdroj: databazeknih.cz
Hned v prologu se čtenář dozví, že Labyrint původně vznikal na webových stránkách autora, který na začátku ani nevěděl, jak skončí. Přibližně v jedné třetině se rozhodl, že z něj udělá prolog ke své právě vycházející/dokončované trilogii Městské války. Protože děj do značné míry ovlivňovali čtenáři, na konci knihy najdeš, deníčku, některé komentáře, které do děje zasáhly nejvíce. Kromě toho nakladatel přiložil i text metalové opery a pár komiksů, opět vytvořených fanoušky. Bonusem je pak povídka od Renčína Král olší, která dosud nevyšla nebo vyšla v Pevnosti, ale ne na blogu.

Na ději je bohužel tohle improvizování hodně vidět. Co na začátku vypadá jako záhadné putování kanály se zvrhne v boj proti mafii ovládající celé pražské podzemí. Renčín asi rád zabíjí svoje postavy, ale na konci se mu tenhle přístup vymstí a závěr mi přišel v mnoha směrech nelogický. Z toho důvodu mám pocit, že by si samotný román zasloužil tak dvě hvězdičky, i když je napínavý a čtivý. Ale na Goodreads i Databázi knih ho čtenáři ověnčili více než čtyřmi hvězdičkami!

Na druhou stranu ten pocit, že čtenáři mohli ovlivnit děj, je vlastně docela zábavný a při čtení komentářů v knize jsem se mohla ponořit do sice virtuálního, ale jinak naprosto skutečného světa fan-fikcí, který jsem blíže objevila teprve nedávno při čtení Fangirl od Rowellové. Tím u mě získal jednu hvězdičku navíc, ale ani o chlup víc.

V nejbližších měsících se chystám na trilogii Městských válek, ale první díl je v knihovně nedostatkovým zbožím, tak to asi chvíli potrvá. Renčínův styl je chytlavý, napínavý, takže jsem si zatím půjčila jeho Vězněnou, nejnovější román, který by neměl patřit do žánru fantasy, ale spíš thrilleru či hororu. Tak uvidíme!

Závěrečné hodnocení:

14/02/2017

Michael Chabon - Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye

Můj milý deníčku,

dlouho jsem ti nepsala, protože přečtení tlustoknihy Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye mi trvalo více než týden. Ale stálo to za to.

zdroj: goodreads.com
Jak víš, deníčku, kniha, která má víc než 400 stránek většinou zůstane na mém seznamu čtenářských plánů dlouho. Ale když jsem naposledy byla v knihovně, tak neměli z mého seznamu nic jiného, proto jsem po ní sáhla. Šest set stran relativně malým písmem mi nakonec netrvalo o moc déle než týden a rozhodně těch dní nelituji.

Příběh se točí kolem dvou židovských bratranců, Joe utekl do Ameriky před Hitlerem, Sammy se tam už narodil. Společně propadnou komiksovému byznysu a stvoří jednoho z nejpopulárnějších hrdinů své doby a mnoho dalších. Většina peněz jde sice do kapsy jejich nadřízeným, ale oni taky nepřijdou úplně zkrátka.

Popis peripetií s vytvářením komiksů na začátku druhé světové války se v jednu chvíli změní na válečné drama a v poslední části se soustředí na to, jak se hlavní postavy vyrovnávají s prožitými traumaty. Právě tyto dvě části mě bavily nejvíc, i když zabíraly jen menší část knihy.

Na celém románu je asi nejzajímavější, jak si hraje se skutečností a fikcí. Všechny hlavní postavy i komiksy, které píší, nikdy neexistovaly. Autor přesto přidává do románu celý aparát faktických poznámek, aby přesvědčil čtenáře, že jde o biografii slavných komiksových tvůrců.

Příběh samotný je velmi podrobně líčen, ve střední části téměř den po dni, minutu po minutě. Když bych ho měla převyprávět, vyzněl by docela nudně a většinou působil až nezvykle šťastně. A pak najednou bum, válka, antarktický mráz, spousta mrtvých a nelidské krutosti v minimalistickém dramatu tří postav. Nedokážu vysvětlit, proč to všechno drží tak autenticky pohromadě a proč by si měl román přečíst někdo jako já, tedy kdo se o komiksy vůbec nezajímá. Ale rozhodně by si ho přečíst měl! Plný počet nedávám právě jen kvůli celkovému tématu, jinak je autorova práce naprosto bezchybná. Není divu, že za román získal Pulitzerovu cenu za rok 2001.

Závěrečné hodnocení: 

02/02/2017

Ben Aaronovitch - Měsíc nad Soho

Milý čtenářský deníčku,

po delším čase jsem se vrátila k sérii Petera Granta. První díl Řeky Londýna se mi líbil, takže teď přišel čas na druhý díl oddechové fantasy série, tentokrát nazvaný Měsíc nad Soho.

zdroj: goodreads.com

Peter Grant prohlubuje svoje znalosti magie a do toho vyšetřuje několik postupně se proplétajících zločinů. Ten hlavní se motá kolem londýnské jazzové scény. Vypadá to, jako by si pachatel vybíral oběti mezi hudebníky, kteří právě odehráli koncert, a potom z nich vycucnul všechnu jazzovou energii jako upíři vysají krev.

Další díly sérií nebývají tak dobré, zejména proto, že svět už není nový, nepřekvapuje čtenáře na každé druhé straně a děj se neubírá vpřed takovým tempem, protože je potřeba nechat nějaké příběhy nevyřešené do příštího dílu. Měsíc nad Soho není výjimkou.

Když čtu další díl, tak s tím počítám a těším se na známe postavy a dobře vystavěné příběhy. Rozhodně příběh nezklamal a knížku jsem přečetla jedním dechem. Bylo mi líto, že Lesley se objevuje pouze okrajově. Nové postavy sehrály roli jen v tomto díle a dál se asi moc vyskytovat nebudou. Což je dobře, nemám ráda, když je poslední díl série jako telefonní seznam. Jediné, co mě mrzí, je, že Peterovi rodiče nedostali víc prostoru.

Nejvíc jsem ocenila podrobné popisy čtvrti Soho, přesná jména ulic, kudy běží při stíhání zločinců nebo vtipné poznámky na adresu londýnké policie a všeho dalšího. Překvapilo mě několik milostných scén. Ne že by byly popsány nějak barvitě, ale rozhodně nekončí zhasnutím světel. Při jejich čtení jsem přemýšlela, proč se Peter Grant neživí spíš pornoherectvím, určitě by to vynášelo víc.

Závěrečné hodnocení:

30/01/2017

Neil Gaiman & MIchael Reaves - Mezisvět

Milý čtenářský deníčku,

jak víš, bezbřehá představivost Neila Gaimana mě baví. Takže kniha Mezisvět, napsaná v tandemu s Michaelem Reavesem, byla sázkou na jistotu.

zdroj: goodreads.com

Hrdina Joey Harker trpí orientačním nesmyslem. Ztratí se i v centru svého rodného města. Ale to proto, že má talent na jiný druh putování. Konkrétně na to mezi paralelními světy. Poprvé se mu to stane omylem, později ale svoji schopnost ovládne a stane se zdatným bojovníkem za rovnováhu ve všech vesmírech.

Děj je vystavěn na tradičním půdorysu obyčejného hrdiny s velkým srdcem, který zachrání svět. Joey jednou zmíní, že miluje příběhy à la Hvězdné války, kde na konci vybuchne nějaká ta Hvězda smrti. On sám prožije příběh podle na vlas stejné šablony.

Knížka nezapadne mezi další podobné, průměrné tituly díky ohromnému množství nápadů, které se na čtenáře hrnou z každé druhé strany. Paralelní světy známe, ale málo kdy se je snaží ovládnou dvě různé frakce. Málokdy jsou doplněny roztodivným Mezisvětem, kde se všechny rozměry kroutí a nedávají smysl. Do toho se setkáme se "zvířátky", která umí cestovat mezi světy, magií a bateriemi z uvařených poutníků... Jeden by řekl, že na jednu krátkou brožuru pro náctileté je toho až moc.

Původně byl námět zpracován pro účely televizního seriálu. Když ho autoři donesli za producenty z BBC, neuspěli. Několik let ležel nepovšimnut v šuplíku, pak ho ale nějakou náhodou někdo znovu objevil a když se ho opět nepovedlo prosadit do televize, rozhodli se ho aspoň vydat knižně. Mně se líbil, pobavil mě a lituji, že další díly asi nikdy světlo světa nespatří. Jiným by mohl připadat nedokončený, schématický a příběhově neoriginální. Rozhodni se sám, deníčku.

Závěrečné hodnocení:

25/01/2017

Kolektiv autorů - Když ti to udělá radost...

Milý čtenářký deníčku,

podíváme se spolu na zuby jednomu darovanému koni. Sbírku povídek Když ti to udělá radost... jsem totiž dostala zdarma k nákupu mobilního telefonu. Moc jsem od ní nečekala a to bylo dobře.

zdroj: goodreads.com
Povídky kromě knižní vazby nespojuje vůbec nic. Témata i žánry jsou různé, autoři známí více i méně, mezi Čechy se vplížil jeden cizinec. Výhoda je, že díky tomu povídky nesplývají, každá je jiná a téměř každý si najde aspoň jednu, která se mu bude líbit. Zároveň to znamená, že každému aspoň jedna vůbec nesedne. Hodnocení tedy bude průměrem přes všechny povídky. Takže průměrné.

Nejvíc se mi líbila nejdelší povídka, kterou napsal Pavel Renčín. Do teď jsem o něm neslyšela, nyní jsou jeho knížky na mém seznamu "chci přečíst". Zároveň se asi nejvíc vymyká danému tématu "když ti to udělá radost". Fantasmagorická detektivka plná krvelačných zrůd a se psím hrdinou vyznívá jako prolog k sérii. Pokračování se mi zatím bohužel vygooglit nepodařilo.

Vieweghův styl mě moc nebaví, nicméně jeho povídka patřila mezi ty lepší. Nezklamala ani Soukupová, i když konec byl víc než předvídatelný. Fulgumův příspěvek se snad ani nedá považovat za povídku, Haklovu jsem nepochopila, Šabachovo téma mě nezaujalo, Lasicův Vánoční příběh mě nudil a Sobotové Bába Jóga patří mezi klasické ukázky z víkendové přílohy novin.

Závěrečné hodnocení: 

Jennifer Nivenová - Všechny malé zázraky

Milý čtenářský deníčku,

knížka Všechny malé zázraky by se dala shrnout tří slov: Autobiografie o sebevraždě.

zdroj: goodreads.com
Tenhle román se opravdu těžko popisuje, když nechceš prozradit celou zápletku. Hlavní hrdinové Theodor a Violet se potkají na zvonici, kde oba přemýšlejí o tom, jaké by to bylo skočit a nebýt. Nakonec stejně jako v Hornbyho Dlouhé cestě dolů sejdou oba dolů a stanou se z nich přátelé.

Violet chtěla ukončit svůj život, protože přežila autonehodu, při které zemřela její sestra. Theodorovi zase všichni spolužáci přezdívají "magor". Ale člověka nejde charakterizovat jednou větou nebo slovem. Každý soucitný pohled zraňuje jejich křehké duše a oba si přejí jim uniknout.

Všechny malé zázraky působí neuvěřitelně autenticky. Autorka se inspirovala tím, co sama na střední škole prožila. Smrt blízkých, šikana, duševní porucha, domácí násilí... je toho tolik. Často jsem při čtení měla pocit, že můj vlastní život je tak jednoduchý, že si to ani nezasloužím.

Knížka je čtivá a zároveň překvapivá. V mnoha ohledech se podobá dalšímu románu pro mladé čtenáře: Eleanor a Park. Právě kvůli němu ode mě ve finále dostala "jen" čtyři hvězdičky. Zatímco Eleanor a Park se mi dostali pod kůži a po dočtení jsem musela stále dokola poslouchat jejich písničky a vymýšlet pokračování, vztah Violet a Theodora nebyl popsán tak dobře. Jejich společné scény jsou sice romantické, ale autorka nenašla ta správná slova a metafory, jakými je popsat.

Závěrečné hodnocení: 

24/01/2017

Čtenářské výzvy

Milý čtenářský deníčku,

jedním z důvodů, proč jsem začala používat Goodreads bylo, že jsem se chtěla zúčastnit jejich čtenářské výzvy. V roce 2016 jsem si dala předsevzetí, že přečtu 70 knih, nakonec jsem jich zvládla 74.

Ani letos se bez tohohle počítání neobejdu. Na Goodreads jsem si stanovila opět cíl 70 knih. Což znamená, že v tomhle ohledu mám pocit, že už jsem na maximu a nemá cenu to uměle tlačit nahoru jen za cenu, že přečtu více ještě kratších knížek.

Ale aby i tento rok byl něčím nový, rozhodla jsem se přijmout i výzvu od Databáze knih. Místo prostého počtu knih nabízí dvacet témat, každé je potřeba splnit jednou knihou a jedna kniha nesmí být použita pro více témat. Databázy knih nepoužívám, protože čtu občas i knížky v angličtině, které bych tam nemohla zaznamenat, takže plnění během roku budu zaznamenávat do svého čtenářského deníčku.

Seznam témat:
  1. kniha, která je starší než čtenář
  2. kniha, která je autorovou prvotinou
  3. kniha, která má na Databázi knih méně než 500 hodnocení
  4. kniha odehrávající se v budoucnosti
  5. kniha od severského autora
  6. kniha, jejíž děj se odehrává v Praze
  7. kniha od držitele Pulitzerovy ceny
  8. oblíbená kniha rodičů, prarodičů
  9. kniha odehrávající se na ostrově
  10. kniha psaná formou deníku
  11. kniha od autora ze sousedícího státu
  12. kniha od autora z žebříčku 100 nejoblíbenějších autorů na Databázi knih
  13. kniha poprvé vydaná v roce 2017 (zcela nová kniha)
  14. kniha od českého autora
  15. kniha se zvířetem v názvu
  16. darovaná kniha
  17. kniha, která má jednoslovný název
  18. kniha s jménem v názvu
  19. kniha pohádek
  20. kniha, jejíž první věta je otázkou
Některá témata jsou jednoduchá a mám je splněná už nyní. O jiných pochybuji, že se mi je splnit povede. Uvidíme! Níže uvádím u každého čísla knihu, kterou jsem přečetla a která se k tomu tématu hodí. Doufám, že splním aspoň 15 kategorií!
  1. Příběh služebnice (chápu jako stáří prvního vydání v originále, nikoliv stáří výtisku)
  2. Podivuhodné a krásné soužení Avy Lavender
  3. Projekt potomek (a téměř všechny další knihy...)
  4. Kruh
  5. Literární spolek Laury Sněžné
  6. Labyrint
  7. Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye
  8. Na západní frontě klid
  9. Měsíc nad Soho (Londýn - Velká Británie je taky ostrov)
  10. Rok kohouta
  11. Jsem máma
  12. Tufova dobrodružství
  13. Závěrka aneb ztížená možnost happy-endu
  14. Selský baroko
  15. Hejno bez ptáků
  16. Když ti to udělá radost...
  17. Mezisvět
  18. Anežka
  19. Bajky barda Beedleho
  20. Všechny malé zázraky

23/01/2017

George R. R. Martin - Tufova dobrodružství

Milý čtenářský deníčku,

nečetla jsem a ani se nechystám číst Hru o trůny, stejně tak jako se nechystám číst telefonní seznam. Ale Tufova dobrodružství mají jen jeden díl, takže jsem to riskla.

zdroj: goodreads.com
Ač to není pro Martina typické, tahle kniha se řadí k žánru sci-fi. Povídky vycházely na přeskáčku v časopisech, do knihy je seřadili chronologicky. V té první získá Tuf legendární válečnou klonoloď a rozhodne se stát ekologickým inženýrem. Další povídky vždy popisují jeden jeho zásah do nějakého planetárního ekosystému. Pouze na planetu S'uthlam se vrací třikrát.

Tuf mi nebyl moc sympatický, ale asi to bude tím, že se řadím do kategorie psích, nikoliv kočičích lidí. Hlavní hrdina jedná rozvážně a s ledovým klidem. Jediné, co ho může vyvést z míry je ohrožení jeho koček. Dále se vyznačuje neobyčejnou genialitou a schopností se během pár měsíců naučit zapomenutému umění klonování. I kdyby to byl génius, tak se mi to nezdá příliš pravděpodobné.

Jednotlivé povídky jsou různě zábavné a překvapivé. První, ve které získává loď, mě vyloženě nebavila, protože byla zdlouhavá a bylo jasné, že musí skončit získáním lodi. Už v první S'thulamské povídce je jasné, jak musí být situace nakonec vyřešena, ale dojde k tomu až v úplně poslední povídce. Naproti tomu povídka Strážci mě bavila nejvíc. Napsal ji mezi prvními, tak možná proto.

Závěrečné hodnocení: 

20/01/2017

Jiří Hájíček - Selský baroko

Milý čtenářský deníčku,

konečně jsem se dostala k Selskýmu baroku od Jiřího Hájíčka. Jeho Rybí krev mě i přes na první pohled naprosto neatraktivní téma nadchla, takže na jeho předchozí knížku jsem si brousila zuby už dlouho.

zdroj: databazeknih.cz

Stejně jako Rybí krev se i Selský baroko točí kolem vlastnictví a hlavně vyvlastňování půdy, tentokrát způsobené komunisty na začátku padesátých let. Já vyrostla v paneláku, takže žádný vztah k půdě nemám, ale možná právě proto mi připadají Hájíčkovi knihy tak zajímavé a svým způsobem exotické.

Deníčku, určitě si pamatuješ, že Rybí krev byla pěkná bichle. Tahle knížka je proti ní docela tenká brožura o přibližně dvouset stranách. Upřímě, jen díky tomu jsem ji nakonec dočetla. Jména rodin z jedné vesnice se na sebe vrší, já se v nich trochu ztrácím a tajemství kolem lustrační zakázky mi přijde příliš strojené.

Nakonec jsem nelitovala. Konec mě překvapil a hodně jsem o něm později přemýšlela (stále přemýšlím). Je udání odpustitelné? A záleželo na něm? A i když by udaný skončil stejně jen o pár měsíců později, můžeme udavači odpustit? V tomhle jsem s hlavním hrdinou za jedno, ale těžko soudit, vždyť mě nic podobného nikdy nepotkalo.

Závěrečné hodnocení: 


17/01/2017

Graeme Simsion - Projekt Potomek

Milý čtenářský deníčku,

přísahám, že tohle je opravdu poslední knížka o těhotenství! Románová komedie Projekt potomek navazuje na Projekt manželka a jak se dalo očekávat, není zdaleka tak vtipná jako první díl.

zdroj: databazeknih.cz

Don Tillman zapadá do oblíbené kategorie "asociální věděc". V předchozí knize si chtěl najít ženu podle dotazníku, ale nakonec skončil s nejkrásnější a nejlepší ženou na světě, která vypadla hned na prvních dvou nejdůležitějších otázkách (kouří a je vegetariánka).

Čerství manželé se přestěhovali z Austrálie do New Yorku, protože tam Don získal práci na univerzitě. A do toho Rosie najednou otěhotní. Náš hrdina se pustí do intenzivního studia těhotenství, doporučené stravy, cvičení a možných rizik pro vývoj plodu, ale zároveň se neobtěžuje jít s Rosie na ultrazvuk.

Jak víš, deníčku, svým založením mám blíž k Donovi než k Rosie. Zatímco v Projektu manželka jsem se s pochopením smála Donovým nesnázím, v Potomkovi mě iritovala Rosiinina iracionalita. Její mozek změklý hormony zjišťuje, že mu vadí věcná systematičnost Donova chování. Tak proč si ho brala? Dělá doktorát z psychologie a při tom neumí odhadnout, jak se bude její manžel chovat? A místo aby mu to normálně vysvětlila, tak se tváří uraženě? Doufám, že můj mozek se jednou nepromění v podobný kus gumy.

Naštěstí v knize bylo dost stále originálních a vtipných situací. Mezi nejlepší určitě patří porod, kam jede Don s přáteli, aby nasbíral nějaké praktické zkušenosti. Nebo scéna v baru s nejmenovanou celebritou končící Donovým vyhazovem. A samozřejmě i celý Policejní incident.

Závěrečné hodnocení: 

16/01/2017

Viktorie Hanišová - Anežka

Milý čtenářský deníčku,

stejně jako předchozí knížka, i Anežka od Viktorie Hanišové se točí kolem těhotenství.

Zdroj: goodreads.com
Tentokrát jde o příběh ambiciózní ženy, která až pozdě zjistí, že by se ráda stala matkou. Když to nejde obvyklou cestou, rozhodne se pro adopci. Co bych na jejím místě udělala já?

Chce se mi říct, že bych udělala všechno jinak. Neadoptovala bych dítě na hraně zákona, nevýmýšlela bych si, že je moje romská holčička původem z Kuby a už vůbec bych ji nenechala sedět u večeře, dokud to nesní, až se nakonec počůrá.

Přišlo mi, že v knize jsou popsány snad všechny události, které matka zkazila. Náznakem se hovoří o tom, že byla i spousta jiných, šťastných, okamžiků, ale kniha se soustředí jen na ty špatné. Kvůli tomu jsem rozhodně nesoucítila s matkou, místo toho se mi neustále chtělo křičet: "Nedělej to!", "To nevidíš, že ji ve škole šikanují?!".

Moc by mě zajímalo, kde autorka čerpala inspiraci, jestli je kniha částečně autobiografická nebo ne. Všechno bylo popsáno tak věrohodně! Ale Google nenabídne nic než pár vět, které jsem si přečetla už na obálce knihy.

Bohužel, všechny postavy, a to včetně těch hlavních, mi přišli hrozně šablonovité. Jasně, ambiciózní ženská z HR, ta půjde přes mrtvoly a bude chtít malou baletku. Jasně, mamina se čtyřmi dětmi bude koukat na Sama doma, malá cikánka nakonec uteče z domova... Chyběla mi originalita, neočekávaný vývoj, cokoliv, čím by mě kniha překvapila.

Závěrečné hodnocení: 

12/01/2017

Margaret Atwoodová - Příběh služebnice

Milý čtenářský deníčku,

druhou knížkou, kterou jsem letos přečetla, se stal Příběh služebnice od Margaret Atwoodové.

Zdroj: databazeknih.cz

Jak už víš, antiutopie patří k mým oblíbeným žánrům, takže jsem se na tuhle knížku moc těšila. Nezklamala!

Hlavní hrdinka patří do "kasty" služebnic, tedy žen, které jsou přiděleny do bohatých rodin, aby jim rodili děti. Většina populace je v důsledku chemických a nukleárních katastrof neplodná, takže jde sice o důležitou, ale i tak v podstatě otrockou pozici.

Nejvíc jsem hrdinku litovala proto, že zažila společnost, v jaké žijeme teď. Ženy byly v podstatě rovnoprávné, mohly pracovat a vůbec řídit svůj život. I přes intenzivní program vymývání mozku si na svou minulost hrdinka pamatuje. Sice vypadá, že je se svou současnou rolí docela smířená, ale stejně mi jí bylo líto.

Další děsivou epizodou byl den, kdy hlavní hrdinka přišla o všechna svá práva, na která je každá žena v západním světě zvyklá. Ráno si šla koupit cigarety, ale kreditka nefungovala. Pak přišla do práce a šéf jí i všem kolegyním řekl, že jsou propuštěny a mají se okamžitě sbalit a jít domů. Deníčku, představ si, že by se ti něco takového stalo? Musím se ti přiznat, já bych se zachovala jako ona. Zůstala bych doma a vyděšeně sledovala televizi. Na demonstraci bych se bála, aby se nepomstili mé rodině.

Jedinou slabší stránkou Příběhu služebnice byl právě příběh. Nebyl moc překvapivý a v zásadě se podobal mnohým dalším antiutopiím, které jsem četla. Dobře se četl, udržoval napětí, nicméně většinou sloužil jen jako berlička k popsání této smyšlené společnosti.

Závěrečné hodnocení: