středa 8. listopadu 2017

Ava Dellaira - Dopisy na konec světa

Milý čtenářský deníčku,

chystám se ti popsat další knížku o náctileté hrdince v depresi. V Dopisech na konec světa se Laurel svěřuje se svými pocity ze smrti sestry jiným dávno mrtvým osobnostem. To, co původně vznikalo jako domácí úkol na angličtinu, postupně přerůstá v deník, který jí pomáhá znovu najít samu sebe.

zdroj: goodreads.com

Začínám mít pocit, že už bych podobné knížky neměla číst, vždyť je to pořád na jedno brdo! Holka má depku, dá se dohromady s nějakým klukem ze školy, který je taky trochu divný, pak se rozejdou, ale nakonec se k sobě vrátí a všichni jsou šťastní. Překvapuje mě, že jsem se těch příběhů zatím nepřejedla, ale obávám se, že ještě pár podobných zápisků budeš muset, deníčku, vydržet.

Nejzajímavější v Dopisech byl rozhodně vztah Laurel a jejích rodičů. Už dřív se rozešli a po sestřině smrti matka navíc utekla na nějakou farmu v Kalifornii. Laurel teď každý týden pendluje mezi domem táty, kde se sestrou vyrostly, a příbytkem silně věřící tety. Čekala jsem, že jí to bude vadit, ale asi i díky tomu, že stále chodí do stejné školy, se s tím vyrovnává velmi dobře.

Hlavní linie příběhu mi přišla uvěřitelná, zábavná, ale stejně jako v Moje srdce a jiné černé díry nijak nevybočovala z obvyklé úrovně tohoto žánru. To, čím se chtěla autorka od ostatních odlišit, byla určitě forma dopisů, ve které je celý román napsaný. Musím přiznat, že tak v polovině případů jsem měla pocit, že ta forma se k příběhu moc nehodí a autorka do ní musela složitě šroubovat části, které by mnohem lépe fungovaly třeba jako deníkové zápisky. Mám na mysli hlavně dlouhé pasáže, ve kterých Laurel popisuje, co se jí v předchozích dnech přihodilo. Naopak kratší dopisy, ve kterých se svěřuje se svými pocity a jak jsou stejné jako měl za života adresát, působí mnohem lépe a plní původně zamýšlený účel.

Závěrečné hodnocení: 

Žádné komentáře:

Okomentovat