Milý čtenářský deníčku,
před nedávnem jsem někde narazila na odkaz na Havlovu Moc bezmocných a řekla jsem si, že jako pravý městský liberál bych ji rozhodně měla znát. Z knihony jsem si půjčila knížku, ve které jsou další čtyři eseje a podle editorů dobře reprezentují Havlův světonázor.
Soubor začíná Havlovou neméně známou esejí Dopis Gustavu Husákovi, z doby těsně po sovětské okupaci. Chronilogicky následuje Moc bezmocných a pak tři kratší eseje Děkovná řeč za cenu Erasma Rotterdamského, Příběh totality a Slovo o slovu.
Byla jsem překvapená, jak dobře se eseje četly. V Havlovi se nezapře dramatik, který i z teoretických esejů umí udělat čtivý a hlavně snadno pochopitelný text. Jasně, čtenář musí trochu přemýšlet, ale Havel ho vede velmi zručně a nenásilně, k pochopení rozhodně nejsou potřeba žádné velké znalosti filozofie či politologie.
Také se mi líbí, že autor se snaží všechno důkladně promyslet, nebojí se upozornit na své chyby a přiznává, že na všechno recept nemá, že některé věci by v jiných poměrech byly asi horší, ale obecně dává důraz na svobodu, bez které se podle něj žít nedá a totalitní útlak ničí nejen pár disidentů, ale myšlení a morálku celé společnosti.
Jak jsem naznačila v úvodu, s Havlovy názory obecně znám, ale překvapilo mě, jak zákeřně nesvoboda ovlivňuje celou společnost. Člověk sice zná Orwella, ale přeci jen jsem ho vždy brala jako popis extrému, který naštěstí nikdy úplně nevyšel. Havel popisuje skutečnou situaci, jak ji vidí kolem sebe, a o to jsou jeho poznatky hrůznější. Pokoutní pomlouvání politiků, útěky na chatu, "mysli si, co chceš, ale neříkej to nahlas", to všechno jsou příznaky nemocné společnosti, které se bohužel nevytratí se změnou režimu, ale přežívají doteď. Proto si myslím, že bychom se k jeho esejům měli vracet, přemýšlet o nich a zamyslet se, jestli mentálně pořád nejsme obehnáni železnou oponou.
Závěrečné hodnocení:
před nedávnem jsem někde narazila na odkaz na Havlovu Moc bezmocných a řekla jsem si, že jako pravý městský liberál bych ji rozhodně měla znát. Z knihony jsem si půjčila knížku, ve které jsou další čtyři eseje a podle editorů dobře reprezentují Havlův světonázor.
 |
| zdroj: goodreads.com |
Soubor začíná Havlovou neméně známou esejí Dopis Gustavu Husákovi, z doby těsně po sovětské okupaci. Chronilogicky následuje Moc bezmocných a pak tři kratší eseje Děkovná řeč za cenu Erasma Rotterdamského, Příběh totality a Slovo o slovu.
Byla jsem překvapená, jak dobře se eseje četly. V Havlovi se nezapře dramatik, který i z teoretických esejů umí udělat čtivý a hlavně snadno pochopitelný text. Jasně, čtenář musí trochu přemýšlet, ale Havel ho vede velmi zručně a nenásilně, k pochopení rozhodně nejsou potřeba žádné velké znalosti filozofie či politologie.
Také se mi líbí, že autor se snaží všechno důkladně promyslet, nebojí se upozornit na své chyby a přiznává, že na všechno recept nemá, že některé věci by v jiných poměrech byly asi horší, ale obecně dává důraz na svobodu, bez které se podle něj žít nedá a totalitní útlak ničí nejen pár disidentů, ale myšlení a morálku celé společnosti.
Jak jsem naznačila v úvodu, s Havlovy názory obecně znám, ale překvapilo mě, jak zákeřně nesvoboda ovlivňuje celou společnost. Člověk sice zná Orwella, ale přeci jen jsem ho vždy brala jako popis extrému, který naštěstí nikdy úplně nevyšel. Havel popisuje skutečnou situaci, jak ji vidí kolem sebe, a o to jsou jeho poznatky hrůznější. Pokoutní pomlouvání politiků, útěky na chatu, "mysli si, co chceš, ale neříkej to nahlas", to všechno jsou příznaky nemocné společnosti, které se bohužel nevytratí se změnou režimu, ale přežívají doteď. Proto si myslím, že bychom se k jeho esejům měli vracet, přemýšlet o nich a zamyslet se, jestli mentálně pořád nejsme obehnáni železnou oponou.
Závěrečné hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat