Aimee Benderová - Tvrdohlavá stvoření

Milý čtenářský deníčku,

i když jsem ze Zvláštní chuti citronového koláče byla poněkud zmatená, neodolala jsem a půjčila jsem si další knížku od stejné autorky. Tentokrát šlo o sbírku povídek.

zdroj: goodreads.com

Důvod k vydání knížky v češtině byl, že každou povídku přeložil jiný student překladatelství. Angličtina Benderové musí být kouzelná a překládat ji do češtiny chce odvahu. Jsem si jistá, že studenti odvedli výbornou práci, ale přeci jen přeložit "motherfucker" jako mátipich je poněkud neobvyklé a ztrácí to původní vulgární tón, který působil jedinečně v kontextu docela milé povídky, jejíž hrdina byl nazýván právě tímto slovem. Neexistuje asi lepší možnost, jak tohle přeložit, a můžu jen hádat, kolik dalších vtípků se bohužel ztratilo v překladu.

Originálnější povídky jsem určitě v životě nečetla. Autorka s lehkostí a naprostou samozřejmostí na pár stranách konstruuje světy, ve kterých mají děti místo hlavy žehličku, malí lidé jsou zavírání a mučeni velkými, u dálnice uprostřed ničeho stojí stánek s nejlepším ovocem a zhmotnělými slovy a na vzájemné vraždě je nejpodivnější množství soli a pepřenek u obětí v bytě.

Skrz fantaskní kulisy prosvítají každodenní trápení. Žehlava se cítí osamělý a nemůže spát. Najít ta správná slova nebo zralé ovoce, na které máte právě chuť - co je těžší? A proč nás místo lidské tragédie občas zajímá víc něco tak banálního jako správný tvar pepřenky? Nebo je právě tvar pepřenky to, co mohlo katastrofě zabránit?

V téměř každé povídce jsem si něco našla, všechny byly originální a zároveň o něco přímočařejší než román, co jsem četla před nedávnem. Myslím, že kdyby jedna povídka vyšla v časopise a přečetl si jí náhodný čtenář, asi by z ní moc neměl, ale takhle pospolu a navíc s mojí předchozí zkušeností s autorkou, působily dokonale.

Nemůžu jim dát pět hvězdiček, protože ty si schovávám pro romány. Také překlad asi trochu ubral z původní kvality a navíc ne všechny povídky se mi líbily, na některé si jako obvykle už vůbec nevzpomínám. Přes to, čtyři hvězdičky téhle sbírce upřít nemohu.

Závěrečné hodnocení: 

Petra Soukupová - Nejlepší pro všechny

Milý čtenářský deníčku,

kamarádka mi laskavě zapůjčila výtisk nejnovější Soukupové, po němž jsem už několik měsíců toužila. Není to sice asi nejlepší román, který kdy autorka napsala, ale rozhodně stojí za přečtení.

zdroj: goodreads.com

Hlavním hrdinou je desetiletý kluk Viktor, se kterým to máma herečka vůbec nemá lehké. Proto se rozhodne svěřit ho babičce. Doufá, že přesun z Prahy na vesnici a přísná babiččina výchova z něj udělají trochu hodnějšího chlapečka.

V knize se střídají pasáže, které vypráví Viktor, s těmi psanými sice ve třetí osobě, ale vždy s příchutí názorů matky nebo babičky. Věty bývají dlouhé a navršené na sebe tak, jako by člověk vyprávění poslouchal někde v hospodě nebo spíš v kavárně u kafíčka. Díky tomu se čtenář nemůže od stránek odtrhnout, i když děj vlastně plyne docela pomalu.

Za začátku mi knížka hodně připomínala předchozí román Pod sněhem, protože i tam jde hlavně o rodinné vztahy a různé výchovné přístupy. Na rozdíl o něj ale tady nejsou vztahy tak vyhrocené a pohnutky všech postav jsem celkem chápala. Dětské vyprávění zase vyvolávalo vzpomínky na nejstarší autorčinu knihu Zmizet.

Nejlepší pro všechny mi v porovnání s ostatními autorčinými romány přišlo asi nejnudnější, hlavně proto, že příběh i postavy jsou vlastně docela normální. Neděje se jim nic zas tak neobvyklého, nejsou nesmyslně umanuté. Díky čtivému stylu jsem román přečetla za pár dní, ale že bych si z něj sedla na zadek tak jako třeba z Marty v roce vetřelce, to tedy vůbec. Což pouze znamená, že ho neocením pěti, ale jen čtyřmi hvězdičkami. Pokud budou další romány stejné, asi se na ně nebudu už tolik těšit, ale přečtu si je asi vždycky.

Závěrečné hodnocení:

Jiří Hájíček - Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku

Milý čtenářský deníčku,

Hájíčkovy povídky nejsou tak skvělé jako jeho romány, ale protože Dešťová hůl je v knihovně stále nedostupná, vzala jsem za vděk i jeho sbírkou povídek.

zdroj: goodreads.com

Můj problém s povídkovými knihami je, že než se pořádně zaberu do děje a poznám postavy, povídka skončí, následuje další, podobná a nakonec se mi všechny slijí do jedné šedivé mlhy. Výhoda této sbírky je, že je rozdělená do několika částí a povídky v nich se odehrávají v jedné vesnici, navíc mají podobné téma.

Typickým znakem těchto povídek je, že se v nich nic moc nestane. Většinou popisují nějaké běžné trápení obyvatel českého venkova v osmdesátých a devadesátých letech minulého století. Stařík, který chce odčinit křivdu, ale ten podvedený už je mrtvý, mladík zamilovaný do hospodské, která o něj pohledem nezavadí, nebo generační střet v bývalém rodinném sadu.

Většina čtenářů takové povídky musí považovat za nudné. Mně se ale kupodivu líbily. Vesnické problémy mají úplně jinou atmosféru než ty měšťácké, neřeší politiku, válku, ale zabývají se tím, co je tady a teď a jak se to v posledních letech tolik změnilo. Vztah k půdě a vůbec vesnici, kde každý zná každého, definuje životní postoj tolik odlišný od toho, ve kterém žiju já.

Samozřejmě mám radši Hájíčkovi romány, ale jeho povídky na mě zapůsobily a myslím, že na rozdíl od většiny jiných sbírek, na tuhle si budu ještě aspoň nějaký čas pamatovat. Ale rozhodně není pro každého.

Závěrečné hodnocení: 

Pasi Ilmari Jääskeläinen - Magický průvodce městem pod pahorkem

Milý čtenářský deníčku,

konečně jsem se zapojila do čtení společné knihy v československém klubu na Goodreads. Právě teď se čte Magický průvodce městem pod pahorkem. Od stejného autora jsem četla jeho známější román Literární spolek Laury Sněžné, o kterém si určitě pamatuješ, že se mi moc nelíbil. Magický průvodce dopadl podobně.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdina Ollie pracuje jako šéf malého nakladatelství a právě prochází krizí středního věku. Po Facebooku kontaktuje svojí kamarádku z dětství, která právě vydala světový bestseller Filmový průvodce životem. Právě píše další knihu a rozhodne se, že ji vydá v Ollieho nakladatelství. A protože se jedná o průvodce jeho městem, přijede osobně zjistit, jak moc se od dětství změnilo.

Finské podivno. Tohle označení dal románu nakladatel a já potvrzuji, že ho skvěle vyskytuje. Nechci moc prozrazovat, tak nebudu příliš konkrétní. Stejně jako v Literární spolku i tady se hrdina vrací do dětství a postupně čtenáři odhaluje, co zvláštního se stalo v tajných chodbách pod městem, které na člověka působí jako zvláštní halucinogenní droga, ale po jejichž opuštění si nikdo na nic nevzpomíná.

Pod nánosem bizarních okolností se podle mě musí skrývat nějaký skutečný problém, ke kterému se autor vyjadřuje. Hodně mluví o krizi středního věku a o vyrovnání se s minulostí. Jako hlavní prostředky v překonání těchto obtíží slouží Facebook a Filmový průvodce životem, který patří do kategorie příruček o osobním rozvoji. Možnosti obojího vyhnal autor do extrémů a přijde mi, že tím problém čtenáři spíš zastřel, než že by ho neotřele zvýraznil.

Nejoriginálnější mi na knížce přišel konec. Tedy vlastně dva konce. Jeden je vytištěný v knize, druhý si čtenář může dohledat na stránkách nakladatelství. Jeden je dramaticky "filmový", druhý sentimentálně facebookový. Až tam jsem snad trochu pochopila, co tyto dva přístupy znamenají a jak se vlastně projevovaly celou dobu v knize.

Kniha pro mě končí někde na hraně mezi dvěma a třemi hvězdičkami, kvůli originálnímu konci jsem se slitovala a dala jí ty tři. Hlavní nedostatek vidím v tom, že vlastně nevím, komu bych ji doporučila. Možná těm, co rádi čtou severské detektivky? Pro běžného čtenáře sci-fi a fantasy je příliš uhozená a komplikovaná, pro někoho, kdo má rád knihy o lidech a jejich problémech, je v ní zase až příliš podivností. Jsem zvědavá, kdo z členů klubu na Goodreads se v ní našel.

Závěrečné hodnocení: 

Herman Melvill - Bílá velryba

Milá čtenářský deníčku,

za únorový kredit jsem si pořídila audioknihu Bílá velryba. Jde sice o zkrácenou verzi původního románu Hermana Melvilla, ale zkratka trvající necelých sedm hodin dává tušit, že všechno podstatné se do ní vešlo.

zdroj: audioteka.cz

Interpret Miroslav Středa líčí Izmaelův příběh hlubokým hlasem, pískot velryb a křik racků odděluje jednotlivé kapitoly. Z knihy byly vyškrtnuty asi hlavně dlouhé pasáže o biologii velryb, filozofické úvahy, popisy postav, ale myslím, že chybělo i několik z devíti setkání s ostatními velrybářskými loděmi. Navzdory tomu bych řekla, že zkrácená verze zachovala původní vyváženost díla a nic skutečně podstatného nechybělo. Navíc, kdo by dnes četl originální bichli, snad jen nebohý student střední školy, kterého k tomu donutila náročná učitelka literatury.

Zároveň ale musím uznat, že takto zkrácená ztrácí kniha původní sílu a po doposlouchání jsem moc netušila, proč je považována za tak revoluční v rámci americké literatury. Na wikipedii jsem se dočetla, že originál přetéká shakespearovským jazykem, patří mezi vrcholná díla romantismu a biblickými paralelami ze sebe dělá potravu pro literární intelektuály. Z toho, co jsem slyšela, si dokážu představit, jak asi originál vypadá, ale kdybych ho neznala, připadala by mi Bílá velryba spíš jako kniha pro mládež v poličce po boku verneovek a májovek.

Nejslabší mi přišel zdlouhavý úvod, ve kterém hlavní hrdina do nekonečna rozebírá ubytování, jak se musí o postel dělit s filipínským harpunářem, jak hledal loď a jak se domlouval se dvěma kapitány, kteří vlastně kapitány nebyli. Samotná velrybářská výprava zabírá vlastně asi jen třetinu nahrávky.

Nedávno vyšla Bílá velryba i jako komiks (s názvem Moby Dick). Předpokládám, že se bude více soustředit na dramatický příběh, takže se po něm asi podívám a doplním si svoje znalosti. Ale předlohu opravdu číst nebudu. Ta by ode mě získala nejvíc tři hvězdičky. Dokonalé zpracování audioknihy jí jednu hvězdičku přidá.

Závěrečné hodnocení:

Kazuo Ishiguro - Soumrak dne

Milý čtenářský deníčku,

k Vánocům a k svátku jsem dostala předplatné na Audiolibrix. Díky němu si každý měsíc můžu vybrat jednu audioknihu za jeden kredit. Začala jsem hned v lednu Soumrakem dne od laureáta Nobelovy ceny Kazua Ishigury.

zdroj: alza.cz

Kazua Ishiguru jsem znala už dávno před tím, než získal Nobelovu cenu. Nejdřív jsem od něj četla Neopouštěj mě, později Malíře pomíjivého světa. Na Soumrak dne jsem se chystala už dlouho, takže když jsem zjistila, že ho vydali jako audioknihu neváhala jsem, a první kredit utratila za něj.

Přednes Jana Vlasáka, hudební předěly a vůbec všechno, co se dá na audioknize vymyslet, bylo naprosto bezchybné. popíšu ti tedy zejména knihu jako takovou.

Stárnoucí majordomus pan Stevens vypráví o tom, jak před druhou světovou válkou sloužil u lorda, který byl ve zpětném pohledu hodnocen jako fašistický kolaborant. Nyní je jeho pánem mladý Američan, který koupil celé sídlo v nařízené aukci. Právě teď je na cestě za bývalou komornou slečnou Kentonovou, která se, jak se postupně ukazuje, mohla stát jeho ženou, kdyby si její pozornosti pan Stevens všiml, místo toho, aby pořád jen myslel na správně vyleštěný příbor.

Autor podle mě skvěle vystihl styl, jakým by upjatý, pokrytecký majordomus rekapituloval svůj život. Je až neuvěřitelné, jak necitlivý byl k potřebám ostatních. Působí jako robot, kterého se nedotkne ani smrt vlastního otce. Na jednu stranu ho člověk může obdivovat, protože by skutečně lepšího sluhu nenašel, ale na druhou stranu, možná je lepší zaměstnávat člověka s podobnými názory, než někoho zcela bez názoru a empatie.

Jak je mým zvykem, po doposlouchání knihy jsem si pustila film, ve kterém hlavní roli ztvárnil Anthony Hopkins a role slečny Kentonové se zhostila Emma Thompsonová. Překvapilo mě, že v něm nechybí žádný důležitý moment z knihy a celkově si zachoval veškerou atmosféru ze své předlohy a nedopustil se žádné zjednodušující zkratky. Obdivuhodné!

Moje hodnocení končí na pěti hvězdičkách. Samotné téma možná není tak zajímavé, ale jeho zpracování je dokonalé, takže nemám důvod sahat po nižší známce.

Závěrečné hodnocení: 

Alena Mornštajnová - Slepá mapa

Milý čtenářský deníčku,

na Kosmasu byla v akci e-kniha Slepá mapa, prvotina Aleny Mornštajnové, autorky Hany, kterou jsem nedávno dočetla a moc se mi líbila. Proto jsem neváhala, zakoupila a ihned přečetla. Teď ještě splašit Hotýlek, a budu ji mít kompletní.

zdroj: goodreads.com

V podstatě je Slepá mapa Haně dost podobná. Opět jde o příběh české rodiny z nedávné minulosti. Zatímco Hana se soustředí jen na druhou světovou válku a čas krátce po ní, Slepá mapa vypráví osudy tří generací rozkročené přes celé dvacáté století.

Příběh začíná v pohraničí, kam Anna utekla od rodiny se svým manželem, protože jejich sňatek matku zrovna nepotěšil. Většina knihy se věnuje osudu její dcery Alžběty. Snaží se uspět jako dámská krejčová, ale nezastavitelný tok dějin jí neustále hází klacky pod nohy. Komplikované poměry v českém pohraničí před válkou vrcholí jejím útěkem do vnitrozemí. Za války na módu nejsou prostředky, a tak pracuje jako uklízečka. Aby unikla totálnímu nasazení, vdá se za kamaráda z dětství. Po válce sice vybuduje úspěšný salon, ale komunisti ho pochopitelně zabaví. V tu chvíli se autorka přesouvá k poslední z rodu Anežce, která v režimem svázaném prostředí nemůže studovat umění a končí jako zdravotní sestra v místní léčebně. Věčně nešťastná, ustrašená žena proplouvá životem a postupně přestává doufat, že se pro ni kdy něco změní.

Uf, nerada ti, deníčku, popisuji celý děj, ale u téhle knihy to jinak nešlo. Mornštajnová sama se označuje za spisovatelku příběhů. Ty tvoří páteř jejího díla, které konfrontuje běžné hrdiny s událostmi jejich doby. Neustále poukazuje na to, že nebýt nepříznivých okolností, všechno mohlo dopadnout jinak a kdyby se papalášové neustále nepřeli o moc, obyčejní lidé by mohli žít docela šťastně.

Oproti Haně je vidět, jde o prvotinu. Příběh vyniká nad charaktery a některé postavy působí příliš schematicky. I tak je neuvěřitelné, kolik toho autorka na třista stránek vmáčkla. Nejde o nic hlubokého, každý příběh by se dal vzít a zpracovat v samostatném románu, ale právě nezastavitelnost dějin a to, že jediný den změní osud na další desítky let, dává románu jeho výjimečnost.

Závěrečné hodnocení: