Milý čtenářský deníčku,
už dřív jsem četla povídky od Andronikové a ty se mi moc líbily. Nebe nemá dno bych tedy četla tak jako tak, ale letos se mi navíc hodilo do Čtenářské výzvy jako poslední kniha mrtvého autora. Je o jejím boji s rakovinou a já se pořád nemůžu rozhodnout, co si o ní mám myslet.
Většinu knihy zabírá cesta hlavní hrdinky do amazonského pralesa. Poté si ještě zaskočí do nevadské pouště a nakonec se ubírá do nemocnice na chemoterapii. Autorka vykonala přesně tu samou cestu a myslím, že co do autenticity je srovnatelná s Rokem kohouta od Boučkové.
Kniha samotná mě nebavila, aspoň těch dvě stě stran z Peru. Každý jednotlivý odstavec byl dobrý, ale celkem jich bylo moc. Nemám žádnou aspoň vzdáleně podobnou zkušenost, takže autorčino vyprávění mi bylo hrozně cizí, nedokázala jsem se do ní vcítit.
Stejně jako autorka, i hlavní hrdinka svůj zápas s nemocí vyhraje. Jenže! Ani ne rok po dokončení knihy se rakovina vrátí a ohromující rychlostí Andronikovou zničí. Rozhodně doporučuju pustit si 13. komnatu (dostupná na webu ČT), kde autorka líčí, jak sice během její cesty rakovina prorostla jejím tělem, ale kdyby neodjela, neměla by sílu s ní bojovat ani v její zpočátku docela přijatelné podobě.
A já si teď stále kladu otázku, jestli by skutečně boj prohrála tak jako tak, nebo jestli by přežila stejně jako její maminka. Mám její šamanskou cestu odsoudit jako holý nerozum a dál věřit klasické medicíně? Rozhodně! Ale půl roku před smrtí byla autorka i její přátelé tak moc přesvědčeni o tom, že udělala správně...
Kniha ode mě dostane jen dvě hvězdičky, pardon. Ale zároveň vím, že jsou lidé, kterým bych ji doporučila a kteří by jí dali hvězdiček pět. Málokterá kniha ve mně doznívá tak dlouho, takže už jen z toho důvodu by si zasloužila víc, ale když si vzpomenu, jaké to bylo utrpení číst stále dokola totéž a nemoci se prokousat nakonec... Ne, deníčku, víc než dvě hvězdičky jí prostě nemůžu dát.
Závěrečné hodnocení:
už dřív jsem četla povídky od Andronikové a ty se mi moc líbily. Nebe nemá dno bych tedy četla tak jako tak, ale letos se mi navíc hodilo do Čtenářské výzvy jako poslední kniha mrtvého autora. Je o jejím boji s rakovinou a já se pořád nemůžu rozhodnout, co si o ní mám myslet.
 |
| zdroj: goodreads.com |
Většinu knihy zabírá cesta hlavní hrdinky do amazonského pralesa. Poté si ještě zaskočí do nevadské pouště a nakonec se ubírá do nemocnice na chemoterapii. Autorka vykonala přesně tu samou cestu a myslím, že co do autenticity je srovnatelná s Rokem kohouta od Boučkové.
Kniha samotná mě nebavila, aspoň těch dvě stě stran z Peru. Každý jednotlivý odstavec byl dobrý, ale celkem jich bylo moc. Nemám žádnou aspoň vzdáleně podobnou zkušenost, takže autorčino vyprávění mi bylo hrozně cizí, nedokázala jsem se do ní vcítit.
Stejně jako autorka, i hlavní hrdinka svůj zápas s nemocí vyhraje. Jenže! Ani ne rok po dokončení knihy se rakovina vrátí a ohromující rychlostí Andronikovou zničí. Rozhodně doporučuju pustit si 13. komnatu (dostupná na webu ČT), kde autorka líčí, jak sice během její cesty rakovina prorostla jejím tělem, ale kdyby neodjela, neměla by sílu s ní bojovat ani v její zpočátku docela přijatelné podobě.
A já si teď stále kladu otázku, jestli by skutečně boj prohrála tak jako tak, nebo jestli by přežila stejně jako její maminka. Mám její šamanskou cestu odsoudit jako holý nerozum a dál věřit klasické medicíně? Rozhodně! Ale půl roku před smrtí byla autorka i její přátelé tak moc přesvědčeni o tom, že udělala správně...
Kniha ode mě dostane jen dvě hvězdičky, pardon. Ale zároveň vím, že jsou lidé, kterým bych ji doporučila a kteří by jí dali hvězdiček pět. Málokterá kniha ve mně doznívá tak dlouho, takže už jen z toho důvodu by si zasloužila víc, ale když si vzpomenu, jaké to bylo utrpení číst stále dokola totéž a nemoci se prokousat nakonec... Ne, deníčku, víc než dvě hvězdičky jí prostě nemůžu dát.
Závěrečné hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat