Milý čtenářský deníčku,
při čtení Lásky mezi řádky jsem posbírala síly na další válečný román Ruty Sepetysové V šedých tónech. Po Soli moře jsem čekala další srdcervoucí válečný horor, ale nakonec mi to nepřišlo tak strašné, přestože popisované utrpení bylo asi mnohem horší a hlavně delší než to, které zažili hrdinové Soli moře.
Příběh se točí kolem jedné litevské rodiny, která byla po ovládnutí Litvy Stalinem deportována na Sibiř. Autorčin otec před podobným osudem utekl do Amerika a i proto jí osudy lidí z této doby a části světa fascinují.
Čtenář sleduje cestu rodiny vlakem, ze kterého každý den vyhazují další a další mrtvoly lidí, kteří transport nepřežili. Po mnoha týdnech se dostanou do jakéhosi kolchozu, spí v chatrči, pracují do úmoru a dostávají jídlo, které jim k přežití nemůže stačit. Později je deportují ještě dál, víc na sever, kde jejich příběh po chvíli autorka opustí a v poslední kapitole ještě poukáže na to, že i když se někteří ze Sibiře vrátili, nemohli o svých zkušenostech mluvit a žili dál pod ruskou nadvládou až do rozpadu Sovětského svazu na začátku devadesátých let.
Ruta Sepetysová opět vybrala z evropských dějin často opomíjenou kapitolu. Sice není tajemstvím, že Stalin spoustu obyvatel Pobaltí deportoval a zotročil, ale i když v jeho lágrech zemřelo více lidí než v těch Hitlerovských, oproti židovskému holocaustu se o nich skoro nemluví, při tom byly stejně příšerné.
Román není tak dlouhý jako Sůl moře, opět se velmi dobře čte, ale myslím, že je znát, že jde o autorčin první román. Postavy nejsou tak dobře vykreslené a mně se dařilo si od nich držet mnohem větší odstup než od těch v Soli moře. Proto knihu neocením nejvyšší známkou, ale za přečtení určitě stojí.
Závěrečné hodnocení:
při čtení Lásky mezi řádky jsem posbírala síly na další válečný román Ruty Sepetysové V šedých tónech. Po Soli moře jsem čekala další srdcervoucí válečný horor, ale nakonec mi to nepřišlo tak strašné, přestože popisované utrpení bylo asi mnohem horší a hlavně delší než to, které zažili hrdinové Soli moře.
 |
| zdroj: goodreads.com |
Příběh se točí kolem jedné litevské rodiny, která byla po ovládnutí Litvy Stalinem deportována na Sibiř. Autorčin otec před podobným osudem utekl do Amerika a i proto jí osudy lidí z této doby a části světa fascinují.
Čtenář sleduje cestu rodiny vlakem, ze kterého každý den vyhazují další a další mrtvoly lidí, kteří transport nepřežili. Po mnoha týdnech se dostanou do jakéhosi kolchozu, spí v chatrči, pracují do úmoru a dostávají jídlo, které jim k přežití nemůže stačit. Později je deportují ještě dál, víc na sever, kde jejich příběh po chvíli autorka opustí a v poslední kapitole ještě poukáže na to, že i když se někteří ze Sibiře vrátili, nemohli o svých zkušenostech mluvit a žili dál pod ruskou nadvládou až do rozpadu Sovětského svazu na začátku devadesátých let.
Ruta Sepetysová opět vybrala z evropských dějin často opomíjenou kapitolu. Sice není tajemstvím, že Stalin spoustu obyvatel Pobaltí deportoval a zotročil, ale i když v jeho lágrech zemřelo více lidí než v těch Hitlerovských, oproti židovskému holocaustu se o nich skoro nemluví, při tom byly stejně příšerné.
Román není tak dlouhý jako Sůl moře, opět se velmi dobře čte, ale myslím, že je znát, že jde o autorčin první román. Postavy nejsou tak dobře vykreslené a mně se dařilo si od nich držet mnohem větší odstup než od těch v Soli moře. Proto knihu neocením nejvyšší známkou, ale za přečtení určitě stojí.
Závěrečné hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat