Lindsay Hawdonová - Jákobovy barvy

Milý čtenářský deníčku,

opět ti servíruji knihu s tématikou druhé světové války. Po málo známých osudech lidí z Pobaltí následuje kniha popisující útlak Romů nejen za druhé světové války, ale i před ní. Bohužel mě moc neoslnila.

zdroj: goodreads.com

Hlavním hrdinou je malý Jákob, cikán, který utíká před nacisty. Různé kapitoly se odehrávají v různé době, ale celý příběh se spojí až na konci. Na přeskáčku sledujeme příběh Jákobovy matky, její seznámení s jeho otcem a ve třech rovinách i úprk před nacisty. Teprve na konci čtenář zjistí, co se stalo, ale jestli to dobře dopadne se nikdy nedozví.

Nemám ráda takhle složitě vyprávěné romány. Navíc si myslím, že v tomhle případě věčné přeskakování nic nepřineslo. Autorka si klidně mohla vystačit s chronologickou historií prokládanou současným Jákobovým utrpením. Navíc neustále opakuje ty samé scény, jak se opakují i v Jákobově mysli a sice vždy přidá nějaký nový kousek skládačky, ale dohromady je to šílená nuda.

Nejvíc mě vlastně bavil příběh seznámení rodičů. Je plný naděje, odvahy a úspěchu. Navíc je vyprávěn tak nějak obyčejně, lidsky, žádné lyrické zdržovačky. A i v něm se čtenář dozví něco málo o životě Romů, co jinak bývá v učebnicích opomenuto, například o švýcarské metodě rozvracení kočovných rodin tím, že jim sebrali děti.

Kniha není vyloženě odpad, ale ke čtení ji doporučit nemůžu. Mrzí mě, že tak důležité téma zatím zůstává pořádně nezpracované. Jsem si jistá, že Mornštajnová nebo Sepetysová by se s ním vyrovnaly mnohem lépe a zaujaly by mnohem víc čtenářů.

Závěrečné hodnocení: 

Neil Gaiman - Předběžné varování

Milý čtenářský deníčku,

po delší době jsem opět sáhla po knize svého oblíbence Neila Gaimana. Poprvé jsem zkusila jeho povídky a opět mě přesvědčil, že jeho představivost je neomezená, i když úplně jiná než třeba ta Aimee Benderové.

zdroj: goodreads.com

Autor začíná soubor dlouhou předmluvou, ve které mluví o knihách, psaní a nebezpečí čtení. Nejen kniha, ale vlastně jakýkoliv zážitek v nás může vyvolat hluboko zasunutou vzpomínku, která nás pak může v dalších dnech strašit tak dlouho, až se úplně zblázníme. Gaiman varuje, že při čtení každé jeho povídky může k takové situaci dojít a čtenář knihou listuje na vlastní nebezpečí.

Každá povídka je navíc doprovázena odstavcem či dvěma o tom, jak vznikla a čím je pro autora zvláštní. Sám autor v úvodu přiznává, že právě tak to má ve sbírkách povídek nejraději a já se k němu přidávám.

Samotné povídky se nesou v autorově typickém stylu mírného podivna a fantasie, zároveň ale obsahují vždy nějakou myšlenku, o které jsem občas přemýšlela několik dalších dní. Nejvíc mě dostala povídka o jeskyni, ve které se skrývá pravda, ale cesta tam je trnitá, málokdo se po ní vydá a někteří se už nevrátí. Jiná povídka byla o ženě, které moře vzalo všechno a ona k němu stále chodí a hledá cestu, jak se se ztrátou vyrovnat. Každý máme svoje moře...

V poslední době čtu sbírky povídek nějak často, přestože nepatří mezi můj oblíbený žánr. Většina knih mě tedy zklame, ale Gaimanovi se to samozřejmě nemohlo stát! Jako kniha mě nadchla a těším se, až v knihovně narazím na další.

Závěrečné hodnocení: 

Ruta Sepetysová - V šedých tónech

Milý čtenářský deníčku,

při čtení Lásky mezi řádky jsem posbírala síly na další válečný román Ruty Sepetysové V šedých tónech. Po Soli moře jsem čekala další srdcervoucí válečný horor, ale nakonec mi to nepřišlo tak strašné, přestože popisované utrpení bylo asi mnohem horší a hlavně delší než to, které zažili hrdinové Soli moře.

zdroj: goodreads.com

Příběh se točí kolem jedné litevské rodiny, která byla po ovládnutí Litvy Stalinem deportována na Sibiř. Autorčin otec před podobným osudem utekl do Amerika a i proto jí osudy lidí z této doby a části světa fascinují.

Čtenář sleduje cestu rodiny vlakem, ze kterého každý den vyhazují další a další mrtvoly lidí, kteří transport nepřežili. Po mnoha týdnech se dostanou do jakéhosi kolchozu, spí v chatrči, pracují do úmoru a dostávají jídlo, které jim k přežití nemůže stačit. Později je deportují ještě dál, víc na sever, kde jejich příběh po chvíli autorka opustí a v poslední kapitole ještě poukáže na to, že i když se někteří ze Sibiře vrátili, nemohli o svých zkušenostech mluvit a žili dál pod ruskou nadvládou až do rozpadu Sovětského svazu na začátku devadesátých let.

Ruta Sepetysová opět vybrala z evropských dějin často opomíjenou kapitolu. Sice není tajemstvím, že Stalin spoustu obyvatel Pobaltí deportoval a zotročil, ale i když v jeho lágrech zemřelo více lidí než v těch Hitlerovských, oproti židovskému holocaustu se o nich skoro nemluví, při tom byly stejně příšerné.

Román není tak dlouhý jako Sůl moře, opět se velmi dobře čte, ale myslím, že je znát, že jde o autorčin první román. Postavy nejsou tak dobře vykreslené a mně se dařilo si od nich držet mnohem větší odstup než od těch v Soli moře. Proto knihu neocením nejvyšší známkou, ale za přečtení určitě stojí.

Závěrečné hodnocení: 

Jodi Picoultová - Láska mezi řádky

Milý čtenářský deníčku,

musela jsem si dát nějakou oddechovku. Zvolila jsem Lásku mezi řádky, tedy dívčí román o holce, která se zamiluje do románového prince, mluví s ním a snaží se ho osvobodit z věčného opakování jeho knižního příběhu. Četlo se to samo, ale jinak to bylo o ničem.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdinka Delilah si pořád dokola čte jednu dětskou pohádku. Jednou si všimne, že se na jejích ilustracích něco změnilo. Postupně začne komunikovat s princem, který se v knize cítí uvězněn a rád by se dostal pryč. Společně zkouší různé způsoby, jak ho dostat do skutečného světa, a do poslední chvíle čtenářka neví, jestli se jim to podaří. Ale je to pohádka...

Nápad samotný se mi zdá docela originální. Jeho zpracování už je horší. Slavná Jodi Picoultová psala román se svojí dcerou, která za ní s námětem přišla. Některé věty mi přišly poněkud nemotorné, jako ze slohové práce žáka základní školy. Ale nejvíc mi vadil celkový koncept propojení knižního a skutečného světa. Věci z něj se sem dostanou jako shluk písmen nebo placaté obrázky. A v knize se zároveň listuje, postavy se zachytávají písmenek, ale při tom fungují i jako ve skutečném trojrozměrném světě. No moc jsem to nepobrala.

Také věčné pokusy příběh změnit, někoho přimalovat nebo odmalovat... Všechny pokusy byly tak naivní a ani ten poslední mi nepřišel nijak geniální. Závěr je vůbec takový nedotažený, jako kdyby zazvonilo na konec hodiny a milá autorka-žákyně nestihla svůj sloh dokončit.

Existuje i druhý díl a je pro mě naprosto nepochopitelné, proč v Čechách vyšel před tím prvním. Asi ho zkusím, říkám si, že bude více o společném soužití a problémech než o hloupoučkém vysvobozování, takže by mohl být lepší, ale zase tolik tomu nevěřím. Nicméně na dvoudenní odpočinek to bude akorát.

Závěrečné hodnocení:

Angela Carterová - Noci v cirkuse

Milý čtenářský deníčku,

některé knihy jsou takoví zabijáci. Nechci je odložit, ale zároveň mi jejich čtení vůbec neodsýpá. Mezi ně se zařadily i Noci v cirkuse.

zdroj: goodreads.com

Mělo by se jednat o jedno z důležitých děl britské literatury druhé poloviny minulého století, které je navíc patří do mého oblíbeného žánru magického realismu. Jenže na mě to bylo prostě moc složité. Feministický přerod symbolizovaný zlomenými křídly a prozření jakéhosi novináře díky ztrátě paměti kdesi na Sibiři... No nejsem z toho moudrá, deníčku.

Kniha se dělí na tři části. První mě bavila nejvíc, druhá se nedala číst a vlastně nevím, co se v ní dělo, poslední se zase trochu zlepšila, ale byla jsem ráda, když jsem se prokousala na její konec. Na začátku hlavní hrdinka Peříčko vypráví novináři svůj životní příběh, jak vyrostla v bordelu, jak jí narostla křídla a jak zatím nepřišla o panenství. Novinář okouzlen jejím šarmem se vydá s ní a cirkusem na tour kolem světa. O tom je druhá část, v té třetí vykolejí jejich vlak na Transsibiřské magistrále a v pusté divočině konečně všichni najdou osudové štěstí (nebo umřou).

V polovině knihy jsem přeskočila na konec a přečetla si doslov. Jeho autor vypíchl mnoho důležitých momentů a trochu osvětlil jejich smysl. Moc mi toho neutkvělo, ale když jsem pak dočítala zbytek knihy, aspoň jsem neměla pocit, že jde o nesmyslnou slátaninu.

Nerada bych knize upřela její literární kvality, ale přiznávám se, já ji moc nepochopila, čtivá moc nebyla, příběh nestál za nic a vůbec docela lituju času, který jsem nad ní strávila. Nedám ale nula nebo jen jednu hvězdičku, protože první část vlastně docela šla a díky doslovu jsem rozklíčovala i některé další pasáže. Víc než dvě si ale v mém silně subjektivním hodnocení zasloužit nemůže.

Závěrečné hodnocení:

Anne Tylerová - Špulka modré nitě

Milý čtenářský deníčku,

když je kniha nominována na Man Booker Prize a spoustu dalších, čtenář od ní očekává určitou kvalitu a jedinečnost. Špulka modré nitě mě v tomhle strašně zklamala!

zdroj: goodreads.com

Mělo jít o rodinnou ságu z USA odehrávající se v druhé polovině 20. století. Teď koukám na Šílence z Manhattanu, tak jsem si říkala, že mi to poskytne další pohled na podobnou dobu. Jenže, deníčku, to by autorka musela aspoň trochu popisovat, co se zrovna ve světě děje. Tylerová se rozhodla soustředit výlučně na jednotlivé osoby, které okolní svět v podstatě neovlivnil. Jistě, je tu pár detailů jako hipísácké svatební oblečení, strach o příbuzného po útoku na Dvojčata a zmíněna je i nějaká ta ekonomická krize, ale vše je tak okrajové, že to skoro ani nestojí za pozornost. Navíc tak tři čtvrtě knihy se odehrávají v současnosti.

Autorka se snažila vylíčit naprosto průměrnou rodinu, které se po celou dobu nic zvláštního nestane. Což se jí rozhodně povedlo. Ale já se ptám, kdo by o takové rodině chtěl číst? Sice tu je jistý rodinný konflikt kolem života jednoho ze synů, ale mě to vůbec nezajímalo. Ten syn byl prostě hovádko boží, pro všechny bylo pohodlnější nechat všechno tak nějak plynout a nic neřešit.

Nuda, nuda, šeď, šeď. Dokonalý popis tohoto románu. Trochu mě bavil příběh nejstarší generace, jak mladičká Linnie uhání mnohem staršího Juniora, který o ní vlastně nemá zájem, ale nakonec spolu prožijí celý život. Naopak seznámení Reda a Abby bylo tak nudné, že si z něj po týdnu od dočtení nedokážu vybavit jediný detail.

Nechci dávat jen jednu nebo dokonce žádnou hvězdičku, protože určitě existují lidé, kterým se kniha bude líbit a kteří si z ní i něco odnesou. Není napsaná špatně a charaktery jsou velmi uvěřitelné. Ale mně její přečtení vůbec nic nepřineslo.

Závěrečné hodnocení: 

Robert A. Heinlein - Dveře do léta

Milý čtenářský deníčku,

v březnu jsem poslouchala krásnou knížku Dveře do léta. Autor ji napsal v padesátých letech a odehrává se v letech 1970 a 2001.Typická fabulace na téma, co se stane za pár let, okořeněná tím, že tehdejší budoucnost už je vlastně minulostí. A do toho to cestování časem...

zdroj: audiolibrix.com

Hlavním hrdinou je talentovaný vynálezce, který se nebojí své nápady realizovat a doufá, že mu vydělají na živobytí. Ničím se neliší od mladého Jobse či Gatese a jeho úspěch by byl podobně oslnivý jako ten jejich, kdyby ho nepodvedli jeho dva spolupracovníci. Unikne z jejich spárů tím, že se uloží k ledovému spánku a nechá se znovu probudit o třicet let později.

Zbytek knihy pátrá, co se stalo v době, kdy spal, a jak získat co nejvíc svého majetku zpět nebo aspoň začít znovu vynalézat v době, kdy veškěré jeho znalosti jsou staré třicet let. Nebudu už nic dalšího prorazovat, protože celkový vývoj událostí je docela překvapivý a kniha by ztratila kus ze svého kouzla, kdyby ho člověk znal předem.

Mnohem důležitější jsou ale dobové detaily, které hlavní hrdina popisuje. Jeho hlavním cílem je kontrukce univerzálních pomocníků. Začne domácností, pak ho napadne, že by ulehčil práci rýsovačům výkresů a přemýšlí i nad automatickým zapisovatelem diktovaného textu. Zdá se neuvěřitelné, že spoustu těchto věcí už máme, i když překvapivě domácnost poněkud ustrnula v minulosti a kromě robotických vysavačů se žádná revoluční novinka od padesátých let snad neobjevila.

Co se týká interpretace knihy, ta se mi zdála dokonalá. Otakar Brousek ml. má velmi příjemný hlas, příběh je vyprávěn se správnou, tak trochu kočičí, rozvážností a výborně se mu povedl hlas proradné Belle.

Závěrečné hodnocení: