Lois Lowry - Dárce

Milý čtenářský deníčku,

další kniha z mého letního výběru má sice trochu vážnější téma, ale zase je určena pro děti od deseti let, takže jsem si říkala, že to nebude nic složitého. Dárce se ukázal jako skvělá volba!

zdroj: goodreads.com

Už dříve jsem od stejné autorky četla knihu Spočítej hvězdy. Její styl se mi moc líbil a tak jsem sáhla po jejím dalším, a možná i slavnějším, díle. Dárce se odehrává v budoucnosti, kde společnost žije ideálním, poklidným životem a všichni jsou šťastní. Jak už to u těchto knih bývá, hlavní hrdina trochu vybočuje z šedivého davu a kvůli tomu se jeho život nevyvíjí tak, jak by si možná přál.

Všechno se pro něj změní, když je mu jako dvanáctiletému přiděleno budoucí povolání. Má se stát "příjemcem paměti", tedy jediným člověkem, kterému je umožněno dozvědět se něco o ne zcela růžové historii lidstva. Jeho znalosti pak mají sloužit celému společenství, aby se vyvarovalo chyb, kterých se lidstvo v minulosti dopustilo.

Jak už jsem poznamenala, knih na podobné téma existuje nespočet a myslím, že už jsem jich i slušnou řádku přečetla. I tak mi ale Dárce přišel v mnoha směrech originální a hlavně se mi hrozně líbil jednoduchý a přitom elegantní styl, kterým byl napsán. Autorka tu rozebírá spoustu vážných témat a morálních dilemat a přitom zůstává srozumitelnou a nezabíhá do technických detailů.

Pokud Dárce porovnám třeba s Příběhem služebnice, tak i když oba zpracovávají velmi podobné téma, tak tady je příběh skutečně na prvním místě a okolní svět slouží jen jako vhodná kulisa pro obtížné životní situace. Ve Služebnici naopak Atwoodová popisuje hlavně společnost a příběh slouží spíš jako berlička než jako skutečná náplň knihy. Rozhodně dávám přednost stylu Dárce.

Na okraj mám ještě dvě poznámky. První se týká pokračování původně samostatného románu. Autorka to první napsala po asi deseti letech, vyšlo i v češtině pod názvem Hledání modré. Později napsala ještě další dvě knihy a tím už doufám s tímto podivným světem skončila. Pokud jsem to správně pochopila, tak knihy na sebe nenavazují, jen se odehrávají ve stejném světě.

Možná i v souvislosti s tím (spíš příčinné než důsledkové) byl natočen film Dárce, premiéru měl v roce 2014, tedy v době popularity Divergence, Hunger games a podobných "young adult" ptákovin. Film jsem neviděla, ale podle toho, co jsem o něm četla, to vypadá, že krásnou dětskou knížku přeměnili na patlaninu pro náctileté, změnili spoustu detailů, které ale dohromady tvoří úplně jinou atmosféru než je ta z knižní předlohy. Takže shlédnutí tohoto filmu mě vůbec neláká a asi si ho nechám ujít.

Závěrečné hodnocení: 

Ben Aaronovitch - Šepot podzemí

Milý čtenářský deníčku,

začalo léto, je tedy čas na oddechovou literaturu. I proto jsem sáhla po dalším dílu série o Peteru Grantovi, jde v pořadí už o třetí díl, takže budu stručná.

zdroj: goodreads.com

Předem můžu říct, že další díl celkem ničím nevybočil ze standardu této řady. Zasvěcené komentáře londýnského policisty střídají zkušené pohledy na londýnskou architekturu a to vše prostupují záhadné bytosti, čarodějové a podivné vraždy.

Jediná věc, která mě překvapila, byl v podstatě mizivý posun v ději, který by se měl prolínat všemi díly, tedy v boji proti záhadnému černokněžníkovi (eticky znevýhodněnému čaroději), který zatím dostal pracovní název Muž bez tváře.

Místo toho je čtenáři naservírován zbrusu nový a naštěstí také zcela uzavřený příběh o záhadných bytostech žijících v londýnském podzemí. Zároveň ale musím zdůraznit, že knihu určitě nejde číst bez znalosti předchozích dílů, protože by čtenáři chyběla spousta souvislostí.

Moje závěrečné hodnocení se neodchýlí od těch předchozích. Pokud bych četla knihy hned za sebou, asi by mě tenhle díl už nudil, ale vzhledem k tomu, že je čtu v odstupu několika měsíců, tak mi stále stejný styl nevadí a naopak se na něj těším. Je pravda, že originálních nápadů ubývá, ale to je u knih v sérii prostě normální.

P.S.: Zajímalo by mě, jestli hodlá autor svou sérii někdy ukončit, zatím to tak nevypadá. Poslední díl s pořadovým číslem 6 vyšel loni a do toho vychází různé komiksy případně povídky odehrávající se v mezičase mezi jednotlivými romány. Tak uvidíme, kdy ho to přestane bavit.

Závěrečné hodnocení: 

Will Gompertz - Přemýšlej jako umělec

Milý čtenářský deníčku,

nákup téhle knihy byl jeden velký omyl. Na knižním veletrhu jsem zahlédla obálku se jménem Willa Gompertze, jehož Na co se to vlastně díváme považuji za nejlepší (nejpřístupnější) knížku o moderním umění. Takže jsem neváhala a koupila i další jeho spisek, aniž bych si pořádně přečetla aspoň jeho název.

zdroj: goodreads.com

Tématem knihy je opět umění, ale koncept mi připadá docela neobvyklý. Už sám název Přemýšlej jako umělec nás vyzývá k tomu, abychom změnili pohled na svět a díky novému druhu myšlení se stali úspěšnějšími. Anotace sice tvrdí, že tuhle formu zvolil autor s nadsázkou, ale já tam teda žádnou ironii necítila. Nesnáším tyhle motivační příručky a čtení pro mě bylo malým utrpením.

Každá kapitola se věnuje jednomu znaku uměleckého myšlení. Výtvarník musí být odvážný, podnikavý, přemýšlivý, vytrvalý... Všechny znaky jsou podpořeny jednou či dvěma historkami z dějin výtvarného umění. Dočteme se, jak Michelangelo vymaloval Sixtinskou kapli, i když fresky malovat neuměl, jak Picasso nejdřív kopíroval a pak ukradl nápady jiných malířů nebo jak Bridget Rileyová našla sama sebe až při velké osobní krizi.

Právě tyhle příběhy tvoří jádro knihy, dělají ji zajímavou, originální a jsou pravým důvodem, proč ji Gompertz napsal. Nesourodý mišmaš od renesančních průkopníků po nejmodernější street art v podání Banksyho by se do jiné knihy asi nevešel. Proto je mé hodnocení velice mírné a ve skrytu duše doufám, že humorná stránka se ztratila v překladu a příští Gompertzův počin mě opět naplní nadšením.

Závěrečné hodnocení: 

Martina Doležalová - Zítřek byl včera

Milý čtenářský deníčku,

konečně kniha, kterou jsem nelouskala několik týdnů! Kromě toho je Zítřek byl včera výjimečný i tím, že ho napsala moje kamarádka Martina Doležalová. Četla jsem obě její předchozí knížky a na zatím poslední román jsem se těšila už několik měsíců. Nezklamal.

zdroj: goodreads.com

Výhoda, když znáš autora knihy osobně, deníčku, je, že se ho můžeš zeptat na spoustu detailů z knihy a zjistit, proč nějakou situaci popsal zrovna tak, jak ji popsal. Naopak nevýhodou bývá, že při hodnocení nemůžeš být tak nestranný jako u knih, kde jméno autora říká jen to, kde knížku hledat v knihovně. Takže mě, prosím, ber tentokrát s rezervou.

Základním tématem příběhu je možnost minulého života. Hlavní hrdinka Tereza vyráží s přítelem na vysněnou cestu po jižní Francii, kde se náhodou setká s mužem, jemuž před mnoha lety zemřela dcera, která jako by Tereze z oka vypadla.

Příběh mi přišel hodně nevyhraněný, trocha detektivky, trocha lásky a mystiky Dálného východu. Snadno se četl, na některých místech překvapil a stejně jako u Dvořákové i tady jsem ocenila, že Martina nechala postavám naději na lepší zítřky a neutopila je v hnusu brutální minulosti.

Nejvíc mě bavilo objevovat charaktery jednotlivých postav. Samozřejmě jsem hledala jejich odrazy ve skutečném světě, tomu jsem se nemohla ubránit. V tomhle ohledu mě nejvíc překvapil Richard a Artur. Předpokládala jsem, že Richard bude prudérní ajťák bez špetky empatie a Artur vedle něj bude zářit jako charismatický umělec se snědou pletí kouzlem středozemního bohéma. Místo toho jsem našla strašně sympatického, chytrého kluka (vlastně hrozně podobného tomu nejlepšímu, co na světě znám) a nevyrovnaného frajera.

Knížka nepatří mezi ty, ze kterých si člověk sedne na zadek nebo které mu změní život. Vypráví okouzlující příběh a to je přesně to, co jsem teď potřebovala.

Závěrečné hodnocení: 

Nate Silver - Signál a šum

Milý čtenářský deníčku,

ještě jednu knížku jsem (skoro) přečetla během posledního měsíce. Jmenuje se Signál a šum a v roce 2012 se stala knihou roku v kategorii naučné literatury na Amazonu. Napsal ji chlápek, který se proslavil velmi přesnými předpověďmi voleb v Americe a celá je o předpovědích a o tom, jak poznat ty dobré.

zdroj: goodreads.com

Statistiky a různé průzkumy mě opravdu baví. Jako každý žiju v určité sociální bublině a právě průzkumy mi umožňují vykouknout za její hranice. V posledním roce ale dvě důležité předpovědi selhaly. Jedna předpovídala, že Británie zůstane v Evropské unii a druhá odsoudila Trumpa k politickému debaklu. Nate Silver sice taky předpověděl prezidenské volby špatně, ale tak nějak jsem doufala, že v knize najdu odpovědi, proč mu to tentokrát nevyšlo.

Upřímně, deníčku, Signál a šum mě dost zklamal. V podstatě už v úvodu autor předestře svojí základní filozofii o předpovídání, tedy, že je potřeba zohlednit pravděpodobnost, nevěřit rychlým soudům a největším úskalím je rozeznat v datech pravdivé trendy od náhodného odpadu. Následujících pět set stran naplnil různorodými příklady předpovědí, na kterých dokazuje pravdivost své teorie.

Musím přiznat, že asi po 400 stranách už mě neustálé opakování toho samého nudilo tolik, že když mi doběhla výpůjční lhůta v knihovně, tak už jsem knihu ani nepřepůjčovala.

Některé kapitoly byly rozhodně zajímavé. Hodně mě bavily ty o počasí a zemětřesení. Na těchto dvou přírodních jevech autor ukazuje, proč se předpovídání jednoho docela daří (počasí, protože máme konstantní přístup k naměřeným datům a dobře rozumíme dějům v atmosféře) a druhého stále selhává (zemětřesení, protože nastává jen zřídka a měření jakýchkoliv hodnot desítky kilometrů pod zemí je v podstatě nemožné).

Další zábavné kapitoly se zabývaly pokerem a baseballem. V obou jde o odhad jednotlivců, nikoliv o chování lidské masy. Navíc obě témata jsou mi natolik vzdálená, že cokoliv, co si o nich přečtu, je pro mě nové. Naopak kapitoly o předpovídání ekonomiky a politických průzkumech nepřinesly nic moc objevného. Možná si z nich něco odnesl tupý Američan, ale pro vzdělaného Čecha převratné objevy neučinily.
Závěrečné hodnocení:

Michel Faber - Kniha zvláštních nových věcí

Milý čtenářský deníčku,

poslední měsíc jsem tě dost zanedbávala. Má to jednoduchý důvod, nic jsem nečetla. Nějak jsem vůbec neměla náladu a popravdě, zatím se to moc nelepší. Nicméně po několika týdnech jsem se konečně prokousala novým Faberovým románem Kniha zvláštních nových věcí, tak aspoň o něm ti můžu povědět.

zdroj: goodreads.com

Od Fabera jsem četla všechno, kromě předposledního románu Kvítek karmínový a bílý. Ten naopak četli snad všichni ostatní. Mě ale jeho zápletka moc neláká, navíc přečíst snad tisíc stran se mi zdá jako nadlidský výkon.

Naopak na Knihu zvláštních nových věcí jsem se těšila, protože tématicky se autor opět vrací ke sci-fi, stejně jako ve svém prvním románu Pod kůží. Tentokrát se děj odehrává na jakési vzdálené planetě, kde se mocný korporát USIC snaží vytvořit novou, fungující kolonii. Na planetě žijí inteligentní bytosti, které se aspoň z části náhodou povedlo obrátit na křesťanskou víru. Předchozí kněz zmizel, takže potřebují někoho nového na jeho místo. Peter Leigh se toho úkolu nebojí a my sledujeme jeho osud po celou dobu pobytu na planetě.

Až na nějaké drobné detaily, příběh by se klidně mohl odehrávat před pár set lety někde na ostrově v Tichomoří. Jediným skutečně podstatným rozdílem je skladba kolonistů. Zatímco v historii osidlovali neznámé země spíš různí uprchlíci a vyvrhelové, tady si USIC dává na výběru kandidátů velmi záležet. Nejen jejich odborné znalosti, ale také osobnostní rysy jsou přísně posuzovány. Jen díky tomu nedochází na základně k žádným vzpourám. Ale také tu neprobíhají žádné románky, všichni jsou spíš uzavření a většina doma nechala minulost, ke které se nechce vracet.

Příběh měl aspoň pro mě dvě hlavní roviny. První se točila kolem předávání evangelia domorodcům a celkově popis člověka, který skutečně věří v Boha, dokonce s ním přímo hovoří. Zaujalo mě, jaký problém měl kněz s přiblížením biblických reálií jako byly ovce a pastýři či ryby a rybáři. Navíc v jazyce domorodců se jen obtížně vyjadřovala minulost a podmiňovací způsob, takže některé pasáže se stávaly nepřeložitelnými. Celkově popis působil věrně, ale vlastně mě zase tolik nebavil, vždycky jsem se těšila, že se Peter vrátí na základnu a bude řešit svůj vztah na dálku se ženou.

Ten právě považuji za druhou, a také mnohem zajímavější rovinu. Petera a Beu dělí vzdálenost mnoha světelných let a jejich původně láskyplný vztah se pomalu rozpadá. Navíc situace na Zemi se začíná záhadně zhoršovat a krize se postupně z méně rozvinutých zemí přelévá i do Evropy. Celou dobu jsem soucítila s Beou a Peterovi bych nejradši dala pěstí. A přitom jeho reakce byly tak pochopitelné. Později jsem se dočetla, že během psaní zemřela Faberovi žena, tak myslím, že se v mnoha ohledech cítil stejně jako Peter, akorát on měl místo věřících oveček plnou hlavu svojí knihy.

Možná bych nakonec dala knize i pět hvězdiček, protože kromě několika drobných výhrad se mi opravdu líbila. Ale ten konec... No, nesmím prozradit už nic dalšího, tak jen říkám, že takhle jsem si ho rozhodně nepředstavovala.

Závěrečné hodnocení: 

Carol Rifka Bruntová - Řekni vlkům, že jsem doma

Milý čtenářský deníčku,

opět jsem sáhla po knize, kterou spousta lidí doporučovala, byla ověnčena několika zajímavými tituly, ale mě neoslovila. Proč jsou všichni z Řekni vlkům, že jsem doma tak nadšení?

zdroj: goodreads.com

Příběh se odehrává na konci osmdesátých let v USA v době, kdy teprve začíná osvěta o nemoci AIDS. Strýček a kmotr hlavní hrdinky hned v úvodu knihy na tuto nemoc umírá a celý děj se točí kolem toho, jak se s jeho smrtí čtrnáctiletá June vyrovnává. Navazuje přátelství s životním partnerem svého strýce Tobym, o kterém si celý zbytek rodiny myslí, že strýčka schválně nakazil. Společně vzpomínají na Finna a zároveň sledují, jak AIDS postupně požírá i Tobyho.

Nemysli si, deníčku, že kniha vyšla před dvaceti lety, kdy její téma mohlo působit docela aktuálně. Jedná se o pouhých pět let starý titul. Myslím, že minimálně v západním světě už všichni víme, co AIDS je, jak se přenáší, jak se léčí i jak zabíjí. Takže když se v dnešní době někdo nakazí, je to tak trochu jeho chyba (ne vždy, ale tak to na mě působí).

Předchozím odstavcem jsem doufám jasně vysvětlila, proč mě téma AIDS v knize moc nezajímalo. Ale i tak mohlo jít o dobrou knihu, protože hlavní příběh byl o tom, jak se June vyrovnává se smrtí milovaného strýce a zbytečné zášti v rodině. Ale ani tahle rovina příběhu mi nějak nefungovala. June byla naprosto nelogicky zamilovaná, její vztah se sestrou pro mě byl naprosto nepochopitelný a jejich matka se ve většině scén chovala jako kráva.

Nicméně román byl čtivý a některé scény se skutečně povedly (třeba focení v zábavním parku nebo tajný sklep). Neustále jsem měla pocit, že se stane ještě něco dalšího, hrozného. Třeba se June taky nakazí kvůli nějakému zranění nebo se stane něco tragického její sestře... Ale žádné překvapení se nekonalo, takže kniha zapadne do obvyklé šedi čtivého průměru.

Závěrečné hodnocení: