Milý čtenářský deníčku,
Ordinace v Růžové zahradě je proti Okamžikům štěstí intelektuální záležitostí. Při čtení jsem se bála, jestli mi mozek nezměkne natolik, že nakonec vyteče ušima. Opravdu smutné, že patří mezi to nejprodávanější z posledního roku.
Jediná zajímavost na téhle knížce je způsob, jakým je napsaná. Tedy dva příběhy popisující stejnou dobu, ale soustřeďující se na jiné postavy. Není to originální, ale řekněme neobvyklé. Navíc mi přišlo divné, že obě části jsou vyprávěny stejným stylem. To jen dokazuje, že Hartl má jednu polohu, kterou sice mistrně ovládá, ale ničeho jiného se od něj nikdy nedočkáme. Každý může začít, kterým příběhem chce, já zvolila Veroniku.
Veronika se přihlásila na Matfyz, ale tím podobnost se mnou končí. Hned na začátku otěhotněla, školu opustila, začala podnikat, zmítá se mezi různými chlapi, depresemi a hlavně, na začátku jí umřeli rodiče.
Druhý příběh se soustředí na Jáchyma, o chlup mladšího bratra Veroniky. Takže i jemu umřeli rodiče, střední naštěstí dodělal (nebo vlastně ne? Já už nějak nevim...), odjel do New Yorku, stal se kaskadérem, motá se kolem něj spousta žen, pomáhá sestře.
Musím přiznat, že kniha je sice úplně tupá, ale v podstatě neodložitelná. Tři dny mě nazajímalo nic jiného, jestli Veroničino podnikání bude mít úspěch, jestli Jáchym potká tu pravou a jestli je Kot jeho otcem.
Četla jsem jí, protože mě zajímalo, co činí Hartlovy knihy tak oblíbenými a taky proto, že se mi hodí do Čtenářské výzvy, najít hrdinku jménem Veronika není zas tak jednoduché. Tenhle účel kniha dokonale splnila, ale jiný přesah opravdu nemá. Žádné zajímavé prostředí, žádné originální myšlenky a zápletka sice kombinuje horu zvratů, ale každá jednotlivá situace už tu byla a tak ničím nepřikvapila. Závěr? Hartlovy knihy už do ruky nevezmu.
Závěrečné hodnocení:
Ordinace v Růžové zahradě je proti Okamžikům štěstí intelektuální záležitostí. Při čtení jsem se bála, jestli mi mozek nezměkne natolik, že nakonec vyteče ušima. Opravdu smutné, že patří mezi to nejprodávanější z posledního roku.
 |
| zdroj: goodreads.com |
Jediná zajímavost na téhle knížce je způsob, jakým je napsaná. Tedy dva příběhy popisující stejnou dobu, ale soustřeďující se na jiné postavy. Není to originální, ale řekněme neobvyklé. Navíc mi přišlo divné, že obě části jsou vyprávěny stejným stylem. To jen dokazuje, že Hartl má jednu polohu, kterou sice mistrně ovládá, ale ničeho jiného se od něj nikdy nedočkáme. Každý může začít, kterým příběhem chce, já zvolila Veroniku.
Veronika se přihlásila na Matfyz, ale tím podobnost se mnou končí. Hned na začátku otěhotněla, školu opustila, začala podnikat, zmítá se mezi různými chlapi, depresemi a hlavně, na začátku jí umřeli rodiče.
Druhý příběh se soustředí na Jáchyma, o chlup mladšího bratra Veroniky. Takže i jemu umřeli rodiče, střední naštěstí dodělal (nebo vlastně ne? Já už nějak nevim...), odjel do New Yorku, stal se kaskadérem, motá se kolem něj spousta žen, pomáhá sestře.
Musím přiznat, že kniha je sice úplně tupá, ale v podstatě neodložitelná. Tři dny mě nazajímalo nic jiného, jestli Veroničino podnikání bude mít úspěch, jestli Jáchym potká tu pravou a jestli je Kot jeho otcem.
Četla jsem jí, protože mě zajímalo, co činí Hartlovy knihy tak oblíbenými a taky proto, že se mi hodí do Čtenářské výzvy, najít hrdinku jménem Veronika není zas tak jednoduché. Tenhle účel kniha dokonale splnila, ale jiný přesah opravdu nemá. Žádné zajímavé prostředí, žádné originální myšlenky a zápletka sice kombinuje horu zvratů, ale každá jednotlivá situace už tu byla a tak ničím nepřikvapila. Závěr? Hartlovy knihy už do ruky nevezmu.
Závěrečné hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat