Milý čtenářský deníčku,
už rozhodně nemůžu říct, že povídkové sbírky moc nečtu. Sobí horu napsala autorka Amatky, kterou jsem nedávno četla a moc se mi líbila. Povídky jsou také neuvěřitelně originální a minimálně několik z nich mi v hlavě ulpí na delší dobu.
Všechny příběhy se odehrávají ve víceméně normální současnosti, pouze s nějakou drobnou změnou. V několika povídkách se nějakým způsobem řeší vztah mezi lidmi a stroji, pár jich odkazuje na švédskou mytologii. Osamělost, identita, smysl nebo spíš řád světa, to všechno jsou témata, která autorka svým originálním způsobem rozebírá. Nemůžu říct, že by se mě něco nějak osobně dotklo nebo vystihlo nějaký můj pocit, ale většina povídek mi i tak přišla naprosto fascinujících.
Pokud si chceš, deníčku, sbírku teprve přečíst, doufám, že už jsem tě dost nalákala a další řádky raději nečti, zkazily by ti zážitek z objevování autorčiných nápadů.
Hned první vyprávění o lásce mezi mužem a vzducholodí mi přišlo velkolepé. Zásadní rozdíl mezi prototypem a sériově vyrobeným kusem, nemožnost si promluvit, když na sebe nejste naladěni a pak to poznání, že v tom nejste sami, všechno dokonalé uvěřitelné, bizarní a zároveň vypovídající i něco o skutečném světě.
Jakou druhou musím zmínit Rebeku. Musela jsem si vzpomenout na podobnou povídku Teda Chianga Peklo je nepřítomnost Boha. V obou není potřeba v Boha věřit, jeho existence je fakt stejný jako gravitace. Chiang nápad důkladněji rozpracoval, na druhou stranu Tidbecková z něj na pár stranách vytěžila o trochu víc. Nemožnost sebevraždy dává lidem, kteří chtějí zemřít, jedinou možnost: páchat tolik zla, aby je Bůh smrtí co nejdříve potrestal.
Kdo je Arvid Pekon? mě nadchla. Herec, co zázračně předstírá po telefonu hlasy volaných, většinou zaneprázdněných úředníků, je najednou vyzván, aby mluvil sám za sebe. Tenhle požadavek ho nakonec úplně zničí. Můžu v tom hledat paralelu s pravdivostí profilů na sociálních sítích, nebo jen fascinovaně hledět na nápad, jak řešit přetíženost úředníků a touhu promluvit si s mrtvými.
Spousta dalších povídek mě pobavila i překvapila, ale neočekávám, že se mi v mysli udrží tak dlouho. Dávám sbírce čtyři hvězdičky, protože tři by byly zoufale málo, ale nedávám pět, protože několik povídek mi přišlo vzájemně trošku podobných a zvláště ty s tématem rodičovství mě moc nezaujaly. Vždy jsem ocenila originální nápad, ale málo kdy jsem si z nich vzala něco víc.
Závěrečné hodnocení:
už rozhodně nemůžu říct, že povídkové sbírky moc nečtu. Sobí horu napsala autorka Amatky, kterou jsem nedávno četla a moc se mi líbila. Povídky jsou také neuvěřitelně originální a minimálně několik z nich mi v hlavě ulpí na delší dobu.
 |
| zdroj: goodreads.com |
Všechny příběhy se odehrávají ve víceméně normální současnosti, pouze s nějakou drobnou změnou. V několika povídkách se nějakým způsobem řeší vztah mezi lidmi a stroji, pár jich odkazuje na švédskou mytologii. Osamělost, identita, smysl nebo spíš řád světa, to všechno jsou témata, která autorka svým originálním způsobem rozebírá. Nemůžu říct, že by se mě něco nějak osobně dotklo nebo vystihlo nějaký můj pocit, ale většina povídek mi i tak přišla naprosto fascinujících.
Pokud si chceš, deníčku, sbírku teprve přečíst, doufám, že už jsem tě dost nalákala a další řádky raději nečti, zkazily by ti zážitek z objevování autorčiných nápadů.
Hned první vyprávění o lásce mezi mužem a vzducholodí mi přišlo velkolepé. Zásadní rozdíl mezi prototypem a sériově vyrobeným kusem, nemožnost si promluvit, když na sebe nejste naladěni a pak to poznání, že v tom nejste sami, všechno dokonalé uvěřitelné, bizarní a zároveň vypovídající i něco o skutečném světě.
Jakou druhou musím zmínit Rebeku. Musela jsem si vzpomenout na podobnou povídku Teda Chianga Peklo je nepřítomnost Boha. V obou není potřeba v Boha věřit, jeho existence je fakt stejný jako gravitace. Chiang nápad důkladněji rozpracoval, na druhou stranu Tidbecková z něj na pár stranách vytěžila o trochu víc. Nemožnost sebevraždy dává lidem, kteří chtějí zemřít, jedinou možnost: páchat tolik zla, aby je Bůh smrtí co nejdříve potrestal.
Kdo je Arvid Pekon? mě nadchla. Herec, co zázračně předstírá po telefonu hlasy volaných, většinou zaneprázdněných úředníků, je najednou vyzván, aby mluvil sám za sebe. Tenhle požadavek ho nakonec úplně zničí. Můžu v tom hledat paralelu s pravdivostí profilů na sociálních sítích, nebo jen fascinovaně hledět na nápad, jak řešit přetíženost úředníků a touhu promluvit si s mrtvými.
Spousta dalších povídek mě pobavila i překvapila, ale neočekávám, že se mi v mysli udrží tak dlouho. Dávám sbírce čtyři hvězdičky, protože tři by byly zoufale málo, ale nedávám pět, protože několik povídek mi přišlo vzájemně trošku podobných a zvláště ty s tématem rodičovství mě moc nezaujaly. Vždy jsem ocenila originální nápad, ale málo kdy jsem si z nich vzala něco víc.
Závěrečné hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat